Básne z koncentračného tábora

Za sucha hyne jař i žloutne setba ozimá
a kůra svraská se na letorostu slabém.
Cesty snad, ne však všecky řeky vedou do Říma.
Hle, naše řeky navěky jsou spjaty s Labem.

Pohádek vzpomínám a myslím na Bumbrlíčka.
Vypilo Labe všecky české řeky — běda!
Břicháč teď hřbet svůj ohýbá, kde jaká vrbička
po cizím světě bloumá, nové štěstí hledá.

Zesláblá žalem nad osudem řek těch nešťastných
má paměť klopýtá, hledajíc jejich něžná jména.
Přeškoda, škoda. Marně pohledává loňský sníh
má duše, jmény dívčími vždy okouzlena.

Kladívkem permoníčka ťukám na břeh: Kdo tu je?
Se zatajeným dechem klekám nad tůň velkou.
O překot v slzách vzlykají: Mže! Loučná! Metuje!
S Kněžnou se objímám a pláči nad Popelkou.

Řeky mé! Panny! Labské vlny nádech žlutavý,
lem alabastrový, lesk opalisující.
Znám, znám! Toť něžné krajkoví na ňadrech Vltavy,
šlář mlh nad Nežárkou, šperk ledu na Orlici.

Ztichněte! Pst! Hle, rozmotávam klubko, hledám nit.
Jak vlastně Bumbrlíček v pohádce té hyne?
Stůj co stůj chci vás všecky osvobodit, zachránit,
řeky mé, lásky mé. Ach večné zajatkyně.

Sedlákem s kosou nejsem. Prosím říční pazourek,
pazour kéž vzduté boky Labe rozdrásal by.
Ať žije svobodný a volný rozliv našich řek
a zahyne svet kvilby, násilí a šalby.

V barevném říčním štěrku najdu hor svých pozdravy,
až slunce zlaté prsty své do Labe smočí.
Řeky co růžové obláčky vítr odplaví.
Jak družičky vrátí se domů, sejdou s očí.

Za sucha hyne jař i žloutne setba ozimá
a kůra svraská se na slabé ratolístce.
V slunečním dni nad labským štěrkem klečím, rozjímam,
v dlani jej přesýpám jak dědičný šperk v misce.