Básne z koncentračného tábora

Když slunce zastře mrak a vítr vane,
ucítíš střelný prach i vonět routu.
Po cestě kdysi ostře štětované
pobíhá prach stočený do kornoutů.

    Když cestu stavěli,
    ach mladosti má sladká,
    byli jsme anděly,
    byli jsme batolátka.
*
Jsou hory bezlesé, jsou plny hrůzy.
Naše jsou ultramarinové.
V balvanech jejich křišťálové drůzy
zaklety spí. Blaničtí hrdinové.

Stavěli cestu. Žulu drtí válce.
V úskočném boji pána s hladkým pístem.
Ach hory Orlické, mé hory v dálce,
co s vaším lilákovým ametystem?

    Co jsme my vystáli,
    jen Ty víš, Kriste Pane,
    pro svůdné krystaly
    a kapsy roztrhané
*
Z prahornin nezapomínejme svoru.
A přece než se pozdraví rok s rokem,
potahy volské z bílých panských dvorů
svor na prach rozmelou loudavým krokem.

Královským cestám tvrdost dává rula.
Co pískovec dal žampašské tvé skrejši.
Pancéři život někdy je i smůla,
rytíři můj nejrytířovatější.

Kopyty koní rejtarských se drtí
i žula cest. Avšak ne pravda nová.
Litické kopce. Podlehly jste smrti.
Ty, bratře, ne. Ne pravda Korandova.

    V žulovém sbratření
    jde křemen, živec, slída.
    Jste-li však zavřeni,
    vždycky vás někdo hlídá.

    A ten je strašné sám.
             
                     29. — 30. IV. 1944.