Básne z koncentračného tábora

Dvé Orlic slétá s hor, tříšť vodní ještě pění,
tůň hloubí břehy podmílají a pnou zatáčku,
projevujíce jedinečné pochopení
pro závrat sřemhlavosti v letu ledňáčků.

Dvé Orlic s hor — Divoká jedna, druhá Tichá.
Zůstali v horách smělí hrdí orlové?
Kdo vírou chud i v závětří se chvěje, vzdychá.
Věrný — ten z cizí dálky volá: Domove!
*
Noc o pahorek klopýtla. Jen šero zůstává,
než nebem protančí roj baculatých červánků.
Tři děvčátka: Radbuza, Úhlava a Úslava,
vyběhla k lesům nasbírati jahod do džbánků.

Červené jahody pro krásnou kněžnu Libuši,
práchnivé dědky pro Tetu, bylinky pro Kazi.
Ach přenešťastná Libuše, ta ani netuší,
jak zlá je lásky choroba, jíž právě prochází.

Jdou dívky hustou mhou, mha chce jim v cestě překážet.
Strach v jedno skul je. Navždy jedna druhé náleží.
Jak vrkoč z pramenů tří spletený je řeka Mže.
A mží, mží droboulince, vytrvale nade Mží.

Ach sestro mlh, kosmická mlhovino odvěká,
z níž do tajemné noci tmy hvězd prvních zrak se blýsk’.
Ach pasek mho, z níž skřítek snuje štěstí člověka,
mho luk, z níž víly hlas nás zve do lásky třasovisk.

Ó jahodářky mé, vy děvčátka tři hezounká,
nechte se vésti Mží. Co mží, to slunce vysuší.
Dojdete k tetě Tetě, tam, kde řeka Berounka,
a ta vám cestu ukáže, ku kněžně Libuši.

Leč kněžna jahod nechce dnes jak děcko svéhlavé.
Je to hněv, či snad láska, co na srdce útočí.
Chamtivost bratra tvého prokleta buď, Šťáhlave.
Navěky zaklels’ nás, uraziv kněžnu, Chrudoši.

Hle, muž jde cestou, jíž ho vedou lásky opratě,
pro ni se zříká otcovského domu krajíce,
jen pro kus lásky přeorává slehlé souvratě.
Vždyť každá žena (nachází své lásky) Stadice
                  najde srdce svého.