ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na břehu Váha smutná vrba stojí,
Široce větve kolkolem prostírá,
A pod ní toužbou vřelou jun se kojí,
Hneď zas bolný žel srdce jeho svírá.
Toužbou se kojí, neb přítele čeká
Z krajiny dálné, i ztráty se leká.

Čeká i čeká, zraky v dál napíná,
Lid mimojdoucí těchy mu nepřeje,
On si na zašlou předešlost zpomíná,
Modlí se, vzdychá — — V tom vítr zavěje,
Vrana zakváká, hrůzný hlas zašuměl!
Běda jinochu — onť mu porozuměl.

Divě se napne, kol srší očima,
Tvář si zakryje, slza líce rosí,
Klekne si tíše, shůry něco prosí,
Pak v žalu stana, zoufanlivě hřímá:
Odšels, příteli, již je po náději,
Tobě již vzhůru žalmy lásky pějí.

Již teď samoten stojím zde bez tebe:
Kdes mi zpívával, ach, o časech dávných,
Učils mě poznat Řeků zašlé nebe,
Kde si mě učil ctít Římanů slávných!
Plakal sem s tebou na svých otců hrobě,
Mysle na synů vězících v porobě.

Duchové otců, kde, kde se bavíte?
Snad na potomstvo již ste zapomněli?
Své děti v bídě, ach, proč nestrážíte?
Rod váš se rútí v jarmo nepříteli!
Vy ste zhřešili — my daně zplácíme,
Velké jsou dluhy — kdy se jich zbavíme?

Kdo je výběrčí? Čas a osud krutý!
Marným pokladem hněv on neudusí,
Většítě to daň! — Bolné zpomenutí:
Přítel přítele obětovat musí.
Opustil si mě, věrný, milý druhu!
Tys padl v obět velikého dluhu.

Odšels, příteli, vzal si duši moji —
Co mi teď z těla, ba z těla mrtvého?
Těžkou mou ránu víc nikdo nezhojí,
Až se dočekám poklidu věčného.
Co mi je z toho, ač mi slza kane?
Přec jen v mém srdci bolný žal zůstane!