Príležitostné

Na břehu Váha smutná vrba stojí,
  Široce větve kolkolem prostírá,
A pod ní toužbou vřelou jun se kojí,
  Hneď zas bolný žel srdce jeho svírá.
    Toužbou se kojí, neb přítele čeká
    Z krajiny dálné, i ztráty se leká.

Čeká i čeká, zraky v dál napíná,
  Lid mimojdoucí těchy mu nepřeje,
On si na zašlou předešlost zpomíná,
  Modlí se, vzdychá — — V tom vítr zavěje,
    Vrana zakváká, hrůzný hlas zašuměl!
    Běda jinochu — onť mu porozuměl.

Divě se napne, kol srší očima,
  Tvář si zakryje, slza líce rosí,
Klekne si tíše, shůry něco prosí,
  Pak v žalu stana, zoufanlivě hřímá:
    Odšels, příteli, již je po náději,
    Tobě již vzhůru žalmy lásky pějí.

Již teď samoten stojím zde bez tebe:
  Kdes mi zpívával, ach, o časech dávných,
Učils mě poznat Řeků zašlé nebe,
  Kde si mě učil ctít Římanů slávných!
    Plakal sem s tebou na svých otců hrobě,
    Mysle na synů vězících v porobě.

Duchové otců, kde, kde se bavíte?
  Snad na potomstvo již ste zapomněli?
Své děti v bídě, ach, proč nestrážíte?
  Rod váš se rútí v jarmo nepříteli!
    Vy ste zhřešili — my daně zplácíme,
    Velké jsou dluhy — kdy se jich zbavíme?

Kdo je výběrčí? Čas a osud krutý!
  Marným pokladem hněv on neudusí,
Většítě to daň! — Bolné zpomenutí:
  Přítel přítele obětovat musí.
    Opustil si mě, věrný, milý druhu!
    Tys padl v obět velikého dluhu.

Odšels, příteli, vzal si duši moji —
  Co mi teď z těla, ba z těla mrtvého?
Těžkou mou ránu víc nikdo nezhojí,
  Až se dočekám poklidu věčného.
    Co mi je z toho, ač mi slza kane?
    Přec jen v mém srdci bolný žal zůstane!