ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co jest mé určení?
Nač mi Bůh život dal?
Tak ve svém myšlení
Nejednou jsem se ptal;
A všech lidí k jakému cíli
Směrují síly? :|:

2.
Na nebi, na zemi,
Když je považuji,
Nic nadarmo není,
Všudy v nich spatřuji,
Že vše, co jest, tak musí býti,
Jak Bůh chce míti. :|:

3.
Země živnost plodí,
Slunce hřeje, svítí,
Strom ovoce rodí,
Vůni dýchá kvítí;
Zem i nebe službu konají,
Neb cíl svůj mají. :|:

4.
A já sám v tom množství
Měl bych darmo býti?
Od věčného Božství
Cíl neměl bych míti?
Neznal, která jest vůle mého
Tvorce milého? :|:

5.
Zdaliž to jest můj cíl,
Abych statky sbíral,
Abych jen pouze žil,
Rozkoše požíval?
A když toho mám již v hojnosti,
Co jsem bez ctnosti? :|:

6.
Posvěcenost v ctnostech,
To jest mé určení,
Bohu na výsostech
Se připodobnění;
Když Ho jako dítě miluji,
Ctím, oslavuji. :|:

7.
Vždycky dobře chtíti
A pravě konati,
Zlého se hájiti,
Svatosti stíhati,
Nejvyšší dobré jest dobrým být
A dobře činit. :|:

8.
Ó bych ten cíl stále
Před očima míval,
Ó Bože, k Tvé chvále
V dobrém vždy prospíval!
Tak dosáhnul odplatu ctnosti
Tam z Tvé milosti. :|:
Ct. Cochius

Já jsem člověk dle obrazu
Božího učiněný,
Pro život a ne pro zkázu
K věčným cílům určený;
Ó vážné myšlení!
Ducha v povýšení
Nad pozemské trapné strasti
Zdvihuješ k nebeské vlasti.

2.
Bůh člověka zamiloval
Nade vše zemské tvory,
Poručil mu, by panoval
Na zemi i na moři;
By ho víc oslavil,
Všecko mu připravil,
Dav mu k službě měsíc jasný
I blesk slunce teplý, krásný.

3.
Ozdobil ho krásou těla
I postavou vznešenou,
Jenž by k nebi zření měla,
A mluvou utěšenou;
Dal mu tělo zdravé,
K tomu smysly pravé,
Aby užitečná díla
Vyvázela jeho síla.

4.
Vdechnul jiskru svého Božství:
Duši do jeho těla,
Jenž by sama z tvorů množství
Tvorce ctíti uměla;
Jasná rozumu zář
Osvěcuje mu tvář,
V nebe, odkud původ vzala,
Hledí, aby se dostala.

5.
Bůh mu místo hlasu svého
Udělil hlas svědomí,
Soudce dobrého i zlého,
Aby vždy byl vědomý,
Co si má voliti,
Co vždycky činiti,
V tom zanechal mu svobodu,
Ukázav štěstí i škodu.

6.
Pane, co jsme proti Tobě,
Žes nás tak zamiloval,
Že jsi nás k věčné ozdobě
Slávou, ctí korunoval?
Aby jsme Tě ctili
A v bázni Tvé žili,
To jestiť Tvá vůle, sláva,
To jest naše hodnost pravá.

7.
Vznes se vzhůru z prachu země,
Vzdej chválu svému Bohu,
Zaplesej, ó lidské plémě,
Pro milost v Kristu mnohou!
Ať hodnost svou cítí
Každý, komu svítí
Moci Boží přejasná zář
Na obrácenou k nebi tvář.

8.
Bože, drž nás v své hodnosti,
Kterou jsi nás obdařil,
Aby v pyšné nadutosti
Žádný z nás ji nezmařil;
Než ať to poznáme,
V čem všickni klesáme,
A pravé svojí hodnosti
Hledáme v Tvé spraved’nosti.
Ct. Cochius

Jak mnozí a velicí,
Bože, jsou skutkové Tvoji,
Všickni pod Tvou pravicí
Světotvornou v službě stojí;
Oniť chválu zvěstují
Tvou ve dne i v noci;
Nebesa vypravují
O Tvé slávě, moci,
Zem i moře hlubiny
Velkost Tvou hlásají,
Zvířata i rostliny
Dobrotu Tvou znají.

2.
Že jsi mocný, laskavý,
Svět ukazuje v slávě své;
Člověk, Tvůj obraz pravý,
Jest velký zázrak moci Tvé;
Postavou i pozorem,
Posuňky i řečí
Onť jest Tvým hlavním tvorem,
Vše na zemi předčí;
K nebesům zdvíhá hlavu,
Tam, tam on spatřuje
V nebesích svou vlast pravou,
K ní se pozdvihuje.

3.
Nebeský jest náš původ,
Boha Otcem svým voláme,
Toho jistotný důvod
Ve spasení duše máme;
Ten Duch, jenž obživuje
Nás, jest částka Božství,
On nás i povyšuje
Nad všech tvorů množství;
Žádný tvor se v přednosti
Nám nepřirovnává,
Všecko duchu moudrosti
Volně se poddává.

4.
On řekám vyznačuje
Běh, z vrchů činí roviny,
Jezera vysušuje,
Rozráží tvrdé skaliny;
Hledá v zemi hluboké
Poklady, potřeby,
Měří hvězdy vysoké
Na vznešeném nebi;
I strašné hromu blesky
Dle vůle spravuje;
Čest Ti, Otče nebeský,
On Tvým synem sluje!

5.
Ještě větším má býti,
Když na Boží povolání
Bude v nebi bydleti
Po tom zemském putování;
To oko nevídalo,
Co mu Bůh připravil,
A ucho neslýchalo,
Jak ho tam oslavil;
Byť i světy zmizely
A hrob Tělo zbořil,
Vstane z prachu veselý,
K věčnostis ho stvořil!

6.
Ponad hrobů temnosti
Duch se vznese k Otci svému,
Nebo z Boží milosti
Dostal v Kristu právo k Němu;
By tam na Jeho slávu
Patřil jasnou tváři,
Cítil blaženost pravou
V slávy Božské záři;
Za tu čest dokonalou,
Ó Bože veliký,
Vzdávej Ti lidstvo chválu
A srdečné díky.
J. Matouška

Když na Boha zpomínám
A na své určení,
Na zdejší zapomínám
Bídu a trápení,
Plesám v čisté radosti,
Vida, že mé síly
Připravil Bůh k věčnosti,
Ne pro krátkou chvíli.

2.
Ty jsi své požehnání
Vylil na svět celý,
Plná země Tvých dání
Slouží nám k veselí;
Kdo cit radosti čisté,
Kdo zaštěpil do nás?
Tys jej nám dal zajisté,
Zamilovav všech nás.

3.
Tys nám ještě více dal:
Světlo slova svého,
By Tě každý ctil a znal,
Co Otce dobrého;
Světlo to, pomoc pravá
Rozumu tmavého,
Ono nám víru dává
Života věčného.

4.
Tebou obdařen člověk
Rozsudkem, pamětí,
Probíhá minulý věk
I dávná století;
A když tam v minulosti
Slavné činy vidí,
Těmi příklady ctnosti
Sám se také řídí.

5.
On ví, že pravdy světlo
Nikdy nezapadne,
Byťby se bludů spletlo
Množství, ona vládne;
Srdce, jenž žije ctnosti
A ze vší své síly
Koná své povinnosti,
Jest mu poklad milý.

6.
Ač se jen s prácí mnohou
K ctnosti povyšuje;
Líbí-li se to Bohu,
On jí obětuje
Vděčně své živobytí,
Smrti se nebojí,
V tom jen svou hodnost cítí,
Když vždy v Bohu stojí.

7.
Ó dej, bych vážil sobě
Této své hodnosti;
Kdo se ctí, ten tím Tobě,
Bože na výsosti,
Čest dává, tiše snáší
Všecky zemské strasti,
Nebo se duchem vznáší
Do nebeské vlasti.
J. Matouška.

Všickni jsme rodina
Boží, cíl vznešený
Nám od Hospodina
Všem jest vyměřený,
Bůh nás stvořil k obrazu svému:
Čest, sláva Jemu. :|:

2.
On duší i tělem
Ozdobil každého,
By nám v světě celém
Nebylo rovného,
K anjelům se my přirovnáme,
Jichž dary máme. :|:

3.
Než z prachu jsouc tělo,
Do země se vrátí,
Byť jak mnoho mělo
Statků, všecky ztratí;
Zlato, panství nic neosoží,
Když tě smrt složí. :|:

4.
Ale duch jest z Boha,
Ten má věčné žíti,
Toť jeho úloha:
K Bohu zas přijíti
Po cestě Kristovy moudrosti
Z Boží milosti. :|:

5.
Ó bych již netoužil
Po mamoně světa,
Tělu pak nesloužil
Po vše svoje léta;
Svět i žádost jeho zahyne,
Rychle pomine. :|:

6.
Mysl chci vzdělati,
Aby nebloudila;
Pravdu chci poznati,
Aby mne spasila;
Neb pravda má při Božím trůnu
Slávy korunu. :|:

7.
Tělo chci přemáhat,
By ctnost zvítězila,
V dobrém se má zmáhat
Každý můj dar, síla;
Ctnostnému se tento svět klaní,
Ctnost i Bůh brání. :|:

8.
Tak povýším sebe
Nad pozemskou žalost,
V srdci maje nebe,
Budu mít na tom dost;
Potom dá mi Bůh můj z milosti
Věčných radostí. :|:
J. Matouška

Blázniví ústy říkají:
Známeť Boha pravého;
Však v srdcích svých za to mají,
Že není nižádného;
Svědčíť to jejich snažnosti,
Plné mnohých ohavností,
Žádný v dobrém nechodí.

2.
Pán Bůh sám popatřil s nebe
Na všecky lidské syny,
Byl-li by kdo pilný sebe,
Aby živ byl bez viny
A horlivou rozumností
Hledal Božské velebnosti,
Jsa oddán Jeho vůli.

3.
Všickni zešli s cesty pravé,
Všickni se odvrátili;
Nálezky vlastní nepravé
Za pravdu položili;
Jeden dobrý spatřen není,
Ač mnozí měli domnění,
Že by Bohu sloužili.

4.
Dlouho-liž pak bezbožníci
Neskloní svou zlou šiji,
Lid můj zlostně sžírající,
Z jehožto potu žijí?
Na Boha zření nemají,
V potřebě Ho nevzývají,
Činí, co sami chtějí.

5.
Protož srdce jejich vadne
A vždycky v strachu stojí,
Neb Bůh jest v rodině řádné,
Která se Jeho bojí;
I proč tupíte chudého,
Když mluví, což jest dobrého?
Bůh jest naděje Jeho!

6.
Kdož Izraele ochrání?
Kdo k spasení přivede?
Bůh jest naše požehnání,
Bůh zajaté vyvede!
Dejž to Bůh skrz Syna svého,
A budeť míti lid Jeho
Plesání velmi mnoho.
Dr. M. Luther, J. Tranovský

Ó Bože můj, známá Tobě
Má duchovní zkáza jest,
Ty víš, že já mám při sobě
Tu přirozenou neřest,
Jenž mysl mou bídně moří
A v těle mém hříchy tvoří.

2.
Ó marná jsou má myšlení,
Nepravé jsou cesty mé,
Pravdivě má vůle není
Podrobená vůli Tvé;
Má duše jen hříchy plodí;
Ach, kdo mne z nich vysvobodí?

3.
Vysvoboď mne, Hospodine,
Z tohoto porušení;
Chtějž toliko, hned pomine
Mého ducha zemdlení.
Otče, vymaž mé hříšnosti,
Přej mi v Kristu své milosti!

4.
Težko mi jen tak činiti,
Jak Ty velíš, Bože můj;
Ty mně pomoz naplniti,
Cožkoli chce zákon Tvůj;
Ty mne spravuj dnes i zatím
Dobrotivým Duchem Svatým.

5.
Mám-li ve Tvé vjíti nebe,
Včasně musím složiti
Blud, nevěru, hřích se sebe
A znovu se zroditi;
Ty mně daruj srdce nové
A vždy Tebe ctít hotové.

6.
Nech tělo své hříchem jaté
Modlitbami přemáhám
A spolu Tvé vůli svaté
Poddati se neváhám;
Co nemůže v nebe jíti,
To zde pomoz umrtviti.

7.
Jestliže já z srdce svého
Vyplením zlé žádosti,
Dány mi budou věčného
Stanu nebes radosti;
Ty mne nechať tu zmocňují,
Když proti hříchům bojuji.

8.
Pakliby má duše klesla
V tom tělesném rozbroji,
Dejž, by se Tvou mocí vznesla
K silnějšímu odboji,
Až by mohla zvítěziti,
Tak v nebesích věčně býti.
A. Hlovík

Jako: Ach, můj Bože
271.
Ó jak mnohé jsou mé zlosti,
Sám Ty je znáš, Bože můj;
Přej mi, prosím, své milosti,
Mou duši z nich rozhřešuj.

2.
Cestou kráčím já daremnou,
Hříšná drží mne zvyklost;
Ó mějž Ty lítost nade mnou
A z bludů mých mne vyprost!

3.
Myšlénky mé jsou bláznivé,
Hříšné jsou mé žádosti;
Veď mne Duch Tvůj k opravdivé
Ctných křesťanů radosti.

4.
Dražší jsou mi hračky světa,
Než klenoty slávy Tvé;
Kýž duše má vzhůru létá
K bydlu věčné vlasti své!

5.
Ó Bože můj, nevzpomínej
Poklesků mé mladosti,
Mou ctnost pěstuj, hřích promíjej,
Přispoř víře stálosti.

6.
Tvou milostí mně pro Krista
Sám pomáhej k pokání,
Pak v nebesích uděl místa,
Když přijde mé skonání.
A. Hlovík

Pamatuj, člověče,
Proč tě Pán Bůh stvořil,
Nade vše stvoření
Na zemi povýšil!
Proto,
Abys Jemu sloužil.

2.
Vzácné tobě dary
Tvorce tvůj daroval,
Dal ti rozum zdravý,
Bys ním se spravoval,
Duši
K spasení dochoval.

3.
Hřešiti zakázal,
Vydav přikázaní,
Zlého i dobrého
Přišel jsi k poznání
Skrze
Jich přestupování.

4.
Odplatu zaslíbil
Každému v plnosti
Dáti spravedlivou
Z pouhé své milosti;
I trest
Za vše nepravosti.

5.
Ale ty svévolně
Činíš mnohé chyby,
V světě rozkoš maje,
Co se tělu líbí,
Pácháš,
Přikázaním zhrdáš.

6.
Pravdě jsi odporný,
Pýchou se nadýmáš,
V zlosti neustupně
Nad jiné vypínáš;
Bídný!
Svého zde nic nemáš.

7.
Krátký věk na světě,
Tvá léta pominou;
Jako rosa v létě
Utěchy tvé zhynou;
Poznej,
Člověče, svou bídu.

8.
Pokoř se v modlitbě
Tiché Bohu svému,
Požádej lékařství
Sobě nemocnému,
Spíše
Od Krista Ježíše.

9.
Naprav zlé svědomí
A nehřeš již více,
Čiň pravé pokání,
Tak Boží pravice
Před zlým
Mocně tě ochrání.

10.
Milosrdný Bože,
Zahynouti nedej,
Pomoci své svaté
Mně hříšnému popřej,
V hříších
Poznati se mi dej.

11.
Utočiště sobě
Nekladu jiného,
Kromě v samém Tobě,
Věře v Tě samého;
Protož
Potěš mne smutného.

12.
Duši svou poroučím
Já Tobě samému,
Na milost se dávám
Pánu Bohu svému;
Buď mně
Milostiv hříšnému.

Plač, člověče, svého pádu,
Že jsi se dal podvésti
Tělesných žádostí hadu
A na zkázu přivésti;
Již vyřknuto jest na tebe
Slovo hrozné Pána nebe,
Žes obraz Jeho ztratil;
Tak jsi ze stromu vědění
Okusil jen k zatracení,
Rozkoš smrtí zaplatil.

2.
Želej, synu, svého pádu,
Tvá krása již uvadla;
Ztratil jsi svou moc a vládu,
Tvá sláva v prach upadla;
Sám v sobě jsi rozdělený;
Od Boha jsa odloučený,
V srdci nemáš pokoje;
Teď budeš v práci, starosti
Hledat oděvu, živnosti,
Poneseš bídy svoje.

3.
Již za tebou množství hříchů,
Co hadové, se plazí;
Závist, lež, klam s marnou pýchou
I lakomost tě kazí;
Jedna žádost plodí druhou,
Tak tě jako svého sluhu
Vždy více podmaňují,
Život ti ukracujíce,
Hodnost tvou podvracujíce,
O štěstí připravují.

4.
Již se na tě bída valí,
Jenž tě ze všech stran sklíčí,
Oko smutné již se kalí,
Žel tvé srdce obklíčí;
Žel, Bože, našeho pádu!
Kdo nám dá v úzkosti radu,
Když srdce slabé klesá?
Když vlastním hříchem padáme,
K povstání síly nemáme,
Smilujte se, nebesa!

5.
Ó člověče, k Hospodinu
Patři v svém bídném stavě,
Uznej a lituj svou vinu,
Živ buď k Boží cti, slávě;
Bůh i z toho porušení
Přivede tě ku spasení
Skrz víru v Syna svého;
Bože, nedej nám zhynouti,
Když nás žádost k hříchu nutí,
Chraň nás mocně od zlého.
Ct. Cochius

Pohleď, Bože, jak proti mně
Nepřátelé bojují
A do hříchu uvésti mne
Vší mocí usilují;
Jestli Tvá moc nepomůže,
Velmi snadno mne přemůže
Svět a zlá těla žádost.

2.
Ďábel nejprv a jeho lest,
Lahodíc, přiťahuje;
Potom, když skutek páchán jest,
Hned srdce zatvrzuje
A z jednoho do druhého
Hříchu člověka jatého,
Až i do pekla táhne.

3.
I svět také porušený
Často mne svodí k zlému,
Ku hříchu a poblouzení
I k životu pyšnému;
Ale když se hněv zapálí
Boží, tu se každý vzdálí
A přátelství přestává.

4.
Však předce má krev a tělo
Nechce toho nechati,
Kdyby hned zhynouti mělo,
Jen svět chce milovati!
Krátkou rozkoš oblibuje
A proto se nevaruje
Osídel hříchu zlého.

5.
Protož se utíkám, Pane,
K Tobě a ne k jinému;
Pomoz duši zbědované,
Pomoz dítěti svému;
Dej mi Ducha svého síly,
By ti nepřátelé byli
V své zlosti zahanbeni.

6.
Rač mne Duchem svým celého
Vždy vésti a říditi,
Abych šetřil slova Tvého
A nedal se svoditi;
Abych zlému odporoval,
Nijak se neuchyloval
Od Tvé cesty upřímé.

7.
Ač zlá žádost rozličně mne
Vždy pokouší a svírá;
Však pomoz, ať ustavičně
Duše má jí odpírá;
A ať zpomíná po vše dni
Na smrt a na soud poslední,
Na nebe a na věčnost.

8.
Dej na ty věci hleděti
Pilně času každého,
Ať hříšná radost z paměti
Vyjde a z srdce mého,
Abych mohl bez přestání
Tobě sloužit do skonání
V ochotné poslušnosti.

9.
Bože Otče, dej mi poznat
Tvé věrnosti a moci;
Ó Ježíši, rač pomoc dát,
Abych mohl přemoci;
Duchu Svatý, pomoz v boji
Tomto, ať duch můj ostojí
A obdrží vítězství.
S. Hruškovic

Snadnéť plnit vůli Tvou,
Pane, lehké jest Tvé břímě;
Uleví si bídu svou,
Kdo má srdce čisté, přímé;
Neb v něm pokoj přebývá,
V Bohu svou radost mívá.

2.
Ale ach, kdo se zbavil
Pokoje svědomí svého,
Ten si muky připravil,
Mzdu hřícha, jarma těžkého;
Neníť žádné radosti
Bez čistoty, svatosti.

3.
Zlosti jho příliš souží,
Pouta hříchu jsou přetěžká;
Kdo mu co otrok slouží,
Nad hroznou propasti mešká;
On se zbudí z klamného
Sna do bdění trapného.

4.
V jeho srdci zbouřeném
Nemůž bydlit stálá radost,
V něm, hříchy poškvrněném,
Strach jest a tesklivá žalost;
Darmo hledáš pokoje,
Rád v službě hřícha stoje.

5.
V spolku přátel šlechetných
On nemůže setrvati,
Jich nalezna pokojných
Musí s hanbou si vyznati,
Že utratil nevinnost,
Neplnil svou povinnost.

6.
Pane, Tvůj svatý soud těch
Tresce, kteří hřích milují,
Nevěrní v povinnostech Svých,
Tobě Otci vzdorují;
Pomoz, ať podlé Tvého
Živ jsem slova svatého.
S. Hojč

Štěstí první nevinnosti,
Kam, ach, kams se podělo?
S pokojem své blaženosti
Věčně jsi nám zmizelo!
Vinou Člověka ztracený,
Byv jedem hřícha zkažený,
Víc náš neprokvětá ráj.

2.
Svatý zákon, nímž zkušuje
Otec věrnost dítek svých,
Člověk včasně přestupuje
V slepé službě vášní zlých;
Hadím slovem svých žádostí
Sveden, ovocem hříšnosti
Hubí spásu duše své.

3.
Chtěje sám svým bohem býti
A mít ve všem vůli svou,
Mudráctvím mní učiniti
Z nepravé žádost pravou;
Tak, zbaven jsa nevinnosti,
Hanbou v zápětí hříšnosti
Stíhán, ukryt se hledá.

4.
Než před Bohem skrýt nahotu
Žádné nemůž pokrytství;
Kdež jsi? volá to v temnotu,
Volá ten, jenž všecko ví;
Cožs učinil? proč se stydíš?
Žes zhrešil, hanbu svou vidíš,
Soudu, trestu bojíš se?

5.
Ach, tak se vždy příběh pádu
Prvního obnovuje,
Člověk, sveden hadí radou,
Vinou se obtěžuje;
Ach, a tu nelze víc zmýti,
Vina nadarmo ujíti
Soudu, trestu snaží se.

6.
Slyšte, lidé po všem světě,
Co Písmo vysvědčuje:
Nevinnosti jen ráj květe,
Hřích z něho vypuzuje;
Kdo přemůže plamenného
Cheruba, postaveného
V cestu k stromu života?

7.
Trest za vinou stále chvátá
Dle Božího vyrčení;
Smrt jestiť za hřích odplata,
A kdo ten soud promění?
Hříšníče, viz zahynutí
Jistého přísné kynutí,
Nepřijde-li spomocník.

8.
Díka! dalať Boží rada
Hříšným ženy semeno,
Jenž potřelo hlavu hada,
Nímť peklo přemoženo;
Toho vůdce následujme
Pod Ním dobrý boj bojujme,
S Nímť jest jisté vítězství!

9.
Onť hříšníku kajícímu
Ráje dvéře otvírá,
Anť v zlosti trvajícímu
Srdce hrůzou se svírá;
Věrným víc Cherub nezbrání
Do nového ráje brány
Vjít ku stromu života.
K. Grave, J. Melcer.

Jako: Přišlo k nám padlým spasení

Těžké hříšníka trápení,
Přetěžké ho nemine,
Neb pro svědomí hryzení
Duše od strachu hyne;
Aj, s polepšením odkladal,
Až když ho soudce požádal:
Vydej počet z vládařství!

2.
Aj promrhal čas milosti;
Ten čas nadarmo ztrávil,
V kterém sloužil hříchu, zlosti,
Vší utěchy se zbavil;
Vidí již v světa marnosti,
Že Bůh splní skoro dosti,
Čím hříšníku pohrozil.

3.
Kam se dělo zboží zemské,
Jemuž srdce byl oddal?
Kde jest pýcha mysli světské,
Kterou se světem jen hral?
Zkrocena jest bujnost jeho,
Dlouhý žel již sužuje ho
Po kratičké radosti.

4.
Tam ho proklíná svedený
Skrz něho k hříchu zlosti,
Tam žaluje utrápený
Na jeho zlobivosti;
Bolest každá, ním vzbuzená,
Každá radost, ním zkalená,
Staví se mu před oči.

5.
Soudce se již hlásí přísně;
Odsouzen jsi, hříšníku!
Vyprosit se z této tísně
Nemožno jest bídníku;
Z nebe ho Bůh vyobcoval,
Teď zná, o čem pochyboval,
Že je Bůh soudce pravý.

6.
Pospěšte se polepšiti,
Ó bezpeční hříšníci!
Nechtějte se tím mámiti,
Že Bůh shovívající
Protáhne času milosti
A ještě snad do věčnosti
K soudu vás nepovolá.

7.
Povolá vás nepochybně,
Odplata vás nemine;
Náhlá-li smrt vás zastihne,
Čas k pokání vás mine;
Dnes se ještě Bůh slituje,
Co Otec se rád smiluje:
Pokořte se, hříšníci.
S. Hojč