ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V kalinovým leše
vtačečky špievajú;
už mojeho najmilšího
do vojny volajú.

V Kalinovom leše
ptačkove špivaju;
už mojeho najmilšieho
na vojnu volajú.

Volajú, volajú,
koníčka šedlajú;
jak ze ja ze zohabic mam
v tim velikim žalu?

Zohabim ja tebe,
i Boha na nebe;
keď nepridzem o rok, o dva,
nečekaj ma nihda.

Višla na hurečku:
Už z vojničky idu;
a z mojeho najmilšeho
lem koniňka vedu.

Vedu oni, vedu,
v žalobe prikriti;
už moj mily, najmilejší
vo vojne zabitý.

Zabiti, zabiti,
už vecej nestane;
uš to moje smutne serce
plakac neprestane.

Podala Maria Vilčekova, z Kolačkova (Spiš).

Chodila devenka, chodila dolinou,
Ej, chodila dolinou, [: trhala zelinu :].

Keď sa dotrhala krička lelucího^[1]
Ej, našla tam šuhaja, šuhaja švarného,
V krvi ležúcího.

Tuším ťa, devenko, sám Boh z neba poslal.
Ej, vyper mi ranečku, zavaž mi hlavičku,
Potom budeš moja.

Ranu mu vyprala, hlavu zavazala
Ej, šuhajek falešný odjel ma do vojny,
Ostala sem sama.

Budem prosit Boha lehaja stávaja,^[2]
Ej, by mu uschly nohy, jak tráva na roli,
Ruža fijalová.

Budem prosit Boha lehaja stávaja,
By mu uschly ruce, jak tráva na lúce,
Ruža fijalová.

Lakšár (Bratisl.).