ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

POMAZAL sám. (přichází z boční světnice, v noční čepici, v pantoflech; v jedné ruce dohárající svíčka, v druhé veliká tabačnice; celý sklíčený): Ani ve dne, ani v noci, žádného odpočinutí! To je už na mou pravdu k zoufání! (Zívá.) Ani nevstává, ani neumírá; a už rok minul, — budou dva, kdo dožije, — co se to takto vleče. (Kašle.) Chlap čerstvý jaka ryba, (nohavice potahuje) a člověk ani neví, máli ženu v domě anebo nic. (Svíčku prstem utírá.) A ty daremné útraty! Na mou pravdu se za to mohlo soli koupit na celý měsíc, jen co se za ty poslední pilule zaplatilo. (Šnupe.) A ten kuvik mi tři nocy pořád na samém obloku kuvikal, a předce ji jen nemůže z mého domu vykuvikat. (Slyšet na ulicu hlásníka.) Dvanáctou hlásí, na mou pravdu, a to děvče Bůh ví kde. „Nebojte se, prey, o samé dvanácté mne tu máte.“ Počkej, však ti já zahrám skočnou, ale se ti nebude hrubě líbit! (Kdosi zakašle; Pomazal nadstrčí ucho.) A to co: proklaté uši! Na toto zhola nic, a v tomto mi ustavičně zvoní. (Poslouchá.) Pst! to je ona! (Vyhasí svíčku.)

Dunaparti, předešlý.

DUNAPARTI (jde z ticha na prstech): Pst!

POMAZAL (jde mu v stríc): Pst!

DUNAPARTI (přibližuje se s rozprostřenýma rameny): Pst!

POMAZAL (podobně; tak jdou blíže a blíže, až se horlivě obejmou. Malíř zkřikne a Dunaparti ho odstrčí, až na zem padne, sám pak odskočí a ven utíká.)

Pomazal sám.

POMAZAL: Počkej, sakramentský kluku, tys mně zaplatil! — Sabinko, kdeže jsi? (Zbírá se ze země a kulhá.) Retujte mne, lidé boží! To muselo něco známého býti: anebo ten Maďar ember, anebo ten Němčisko, anebo ten Hromotluk. Ale to předce byl ten Maďar ember! Počkej daremníku! Dávno jsem já to zavoněl, že ji miluješ, ale ti přejdu přes rozum! (Hledá svíčku, jde ji zapálit, pak se vrátí, a v tom bije na věži dvanáctá hodina.) Dvanáct hodín? A ten už dávno vyhlásil. — Mne na tuto půl noční schůzku sam čert namluvil: nevím proč, ale se třesu na celém těle.

Sabinka (za ducha přestrojená, bočními dveřmi z volna kráčí, a zastane), Pomazal.

POMAZAL (coufá do kouta): Chvál každý duch Hospodina! Odejdi Satane! Bože buď milostiv mně hříšnému.

SABINKA (jde za nim, volá temným hlasem): Ignácku!

POMAZAL (z jedného kouta do druhého utíká): Milost! pokoj! Lidé boží! Sabinko!

SABINKA: Ignácku, měj se dobře!

POMAZAL: S Pánem Bohem! s Pánem Bohem!

SABINKA: Ignácku, o dva měsíce za mnou! Měj se dobře! (Podává mu ruku.)

POMAZAL (až k zemi se utoulí, a ruku skrýje do nohávic; mátoha zmizne).

Pomazal sám.

POMAZAL: Propadená dvanáctá hodina! Nechže se žáden statečný člověk netoulá o půl noci! (Kroutí hlavou.) Mně se všecko tak zdá, že to byl opravdový duch mé ženy! Ó buď i za to Bohu chvála! Už mně tuším více nebude mučit v této časnosti. Ignácku! „prey“ Ignácku! Ano, teraz Ignácku, a před tím nebylo toho šibence, a ošklivce, a darebáka, a Bůh ví jakového ence, ivce a áťa. „O dva měsíce, prey, za mnou!“ Ano, kdybych tvůj blázen byl! (Šnupe.) Nechtělbych tě má milá manželko, tak brzo následovat. A s takovým čertem nechci bydlet více ani v nebeském království. — Dva měsíce! jakoby mi to na čele napsáno bylo. — Počkej maličko, až sobě pomyslím. Já s tebou celý život takměř jen přestonal: to sobě musíme vynahradit, srdce moje, prvé než bychom se za tebou odebrali. (Šnupe.) Ale musím nahlédnout, či to žensko v skutku nezměravělo. (Slyšet kroky; Pomazal nadstrčí uši.) Aha to je ona! Ach moja že ti přemilená Sabinko! (Utoulí se do kouta.)

Lesebuch a Pomazal.

LESEBUCH (dveřmí nakukne): Tu niks nefidet, a půl noc vorben To je šipal die ganze Mamsell. To ja osel a věřit takovému plasen. (Uzří Pomazala.) Aha, vy tu, Pán Pomasal? Tóbry ráno, oder tobry noc! — Ani neví co mlufit.

POMAZAL: Vy kohosi hledáte, Pane Doktor, a zdá se —

LESEBUCH: Niks létat, ale já chláva pelna, a zablúdit. Das macht nichts; tobrý noc!

POMAZAL: Pane Doktor, prosým jen na chvílku! právě jste příhodně přišel.

LESEBUCH: Otpitujem, ale já teraz niks předpisat, já pelná chláva, a neznat, co mirtur a spanische Fliegen.

POMAZAL: Však ona tuším nebude více vašich laksírů potřebovat.

LESEBUCH: No, ona předce nezomřet?

POMAZAL: Ba všecko se mi tak vidí.

LESEBUCH: Nich möglich! Ona mohla šit ještě i za tři měsíc.

POMAZAL: (nadstrčí ucho): Jako?

LESEBUCH: Ona bude šit i za tři měsíc.

POMAZAL: (pro sebe): I to je potěšení! (Na hlas.) Jen tři mésíce? Tedy se jen předce naposledy musíme rozloučit? Ach nelitujte, Pane Lesebuch, nelitujte, ani práce ani nákladů; však je vám zaplatí za vašé ustávání: víte, že ste i posavád darmo neustával.

LESEBUCH: No mein Seel! Čtyři vajíčke, a kila krumpír, a sadla do kapusta, a můj Pudel namalofat — to je šecko.

POMAZAL: A na ten bok slaniny jste zapomenul? O Pane Lesebuch, mnoho mne už stála, moja drahá paní Manželka. To ale všecko nic nedělá? Jen kdyby mně ona ozdravěla, a já se i ufám —

LESEBUCH: (vskoči mu do řeči): — že ona předce naposledy somřet, —

POMAZAL: To je pravda, já nevím co v ní ták dlouho žije: člověk se domnívá, že v tom okamžení dokoná, a o půl hodiny tak zametá, jakoby se mlatec k mise posadil.

LESEBUCH: To je vždy tak starý suchota, ale ona somřet musí, a sice na sinapismus senilis.

POMAZAL (nastrčj ucho): Jako?

LESEBUCH: Ten aromatismus z nocha marš do chláva, a to mosky sapálit, a potom splásnit.

POMAZAL: Jako? Pro Boha, já sem asnad nedoslyšel!

LESEBUCH (hlasněji): Mosky sapálit, a potom splásnit!

POMAZAL (zalomí rukama): Ani mi nic jiného neschází! Toť se musím i já zbláznit, pane Lesebuch.

LESEBUCH: Par compagnie!

POMAZAL: Krom toho mi už málo chybuje. Hlava jako zpochabená. Mne musí šlák porazit, jestli mi vy nespomůžete, pane Lesebuch. — Já jsem celý jako udrvený.

LESEBUCH: A co vám chybět, pán Pomazal? (Chytí mu puls.) Nemá pitrý jásik?

POMAZAL: Jako blen. (Vyplází jazyk.)

LESEBUCH: A boky neštichay?

POMAZAL: Tu v levém, tu mne kole.

LESEBUCH: A nemá šalené Traimi?

POMAZAL: Jako?

LESEBUCH: Či snisat, ne tak pochabit?

POMAZAL: Co se to člověku všecko posnívá? I před včerem se mi zdálo, že stojím s mou starou před oltářem.

LESEBUCH: Niks stárý, ale ten Sabinke, to vy budete šenit!

POMAZAL (s úsměchem): Ach jen by ste netáral. (Šnupe a kašle.)

LESEBUCH: Ale nekašlet! — Ten Sabinke, to je celá čert! Ale posor!

POMAZAL (jako bez sebe): Na koho pozor, pane Doktor? a kde, a nač, a jako?

LESEBUCH: Ten Miške na bál maškara, ale Lesebuch ne slepá; já ho dobře posnat, a on ždy Sabinka tancofat a spazieren, ven a dnu: a tu kout, tam kout.

POMAZAL: Kdo to?

LESEBUCH: Ten Miške, ten Ucher.

POMAZAL (sám pro sebe): To mne do hrobu vloží! Proto ona na termín nepřišla! Počkej, však já tě vyzvrtám, propadená stonoho! (Na hlas): Pane Doktor, mne porazí!

LESEBUCH ukazuje, že mu žilu sekne): Já pán Pomsal šilu pust.

POMAZAL: Ani to by neškodilo, poněvadž se věru zameškalo. Nech se líbí; y tu starau navštívíme, či ji pán Bůh skoro z toho kříže vysvobodí. — Já té kanálii krk vykroutím, a tomu Maďarovi dvéře otevřené, nech mi stoupá v tom okamžení pryč do čerta! (Odejdou.)

DUNAPARTI (kouká přes dvéře, pak po tichu vejde): Jakosi jsem zle vyšpěhoval. Jen dobře, že mne ten starý nepoznal. Ale jsem mu podstlal na té zemi, he, he, he. Dobře že se jako rozsušený sud neroztřepal. — Ale o tom dívčeti nevím co myslet mám. Já jsem přišel jako voják na stanoviště, a kdo slovo nedržel, to byla ona. Musela to být nějaková zvláštní překážka, nebo věru ještě nikdý nebyla tak příivětivá. — Jen co to byla za maškara, která se s ní tak mnoho vrtěla? Pst! To je ona. Ale pro větší bezpečnost sem do kouta.

Sabinka a Dunaparti.

SABINKA: Ha ha ha! Co to za bláznů může ženská nadělat! To by byla pěkná komedye, kdyby se byli všeci na ráz na tomto místě shrnuli! A ten náš stary pán bude přísahat, že to byl duch jeho nebožké. V tedy ještě ani nevěděl, že dokonala; pán Bůh jí dej pokojné spočinutí. Ale ten můj milý se musel nazlostit, že tak dlouho mešká. Čtvrt na jednu udeřila, a on Bůh ví kde. Mne až k smíchu bylo, jako zůřil, když jsem s jedným s druhým, i jen s tím Němčiskem slovíčko promluvila. — To je pravda, že to bude žehravý manžel, ale —

DUNAPARTI (z kouta vyskočí): — ale vás tím vroucněji bude milovat!

SABINKA (předěšená): Jako jsem se zlekla! Cože vy tu, pro Boha, tak pozdě děláte? Jaj, tak se třesu na celém těle, jako osika!

DUNAPARTI: He, he, he, jako osika! To vy jinému mluvte; já znám, co je to při mladé hezké panně za osika. Že se prey zlekla a že se trese, jako osika, he he he! (Uštípně ji v líce.) Poď sem, srdce moje, (obejme ji) a pověz mi tak v důvěrnosti, a bez mnohých okolků, že mne miluješ. Či mne miluješ, holubičko moja?

SABINKA: A vy o tom pochybujete? Ovšem že miluji, i vás, i našeho Pána, i jeho milost pána Lesebucha.

DUNAPARTI: Ey, srdečko, to by i pro husára bylo přimnoho, věru přimnoho.

SABINKA: Můž být, ale já to všecko miluji do hromady, a mé srdce je jako pýtěl ve mlýně, v něm se to všecko přepytluje.

DUNAPARTI: Vy máte husárské srdce, Sabinko! Ale na toho vašého domácího jste předce ještě zapomenula.

SABINKA: Mišku rozumíte? O! Ten je právě tak, jako vy, dnes tu a zítra tam; a já bych sobě stálou lásku vynšovala.

DUNAPARTI: Moudře, velmi moudře! V tom by sme se dokonále srovnali. V Jelšavě, v Dižoně, v Liptově, ve Frankobrodě, v Sedmohradské všudy jiná a jiná milenka.

SABINKA: Tím se zle mně do lásky poroučíte.

DUNAPARTI: Já z toho nemohu; člověk byl za onoho času švarný chlapík, a dobře víte, že i krom toho jen tak lípne za husárem to bílé pohlaví. — Když jsme do Majlandu mašírovali, ey či větřily za námi ty černé oči; tam jich bylo i po deset na každou taršolu.

SABINKA: Vždy lépe a lépe, to jste věru mohl zamlčet.

DUNAPARTI: To nic nedělá, srdce moje; tempi passati, jako se v Mailandě povědá; všemu konec, a já jsem to už na ty staré hříchy zapomenul. — Já sobě tu v Kocourkově hnízdo udělám. Vy Sabinka, moja prepelička, vy jste nade všecky děvčata šířem světě, vy jedna mne tuláka ke Kocourkovu přivážete, a já se více z místa nepohnu.

SABINKA: Tuto píseň bych i dále chtěla poslouchat, pane Dunaparti, ale na dnes je toho dosti: půlnoc pominula, nu a to ani na poctivého vojáka, a tím méně na poctivou Pannu nesluší v noci se toulat a kouty hledat. A proto, jestli mne milujete. — Ach pro Boha, to je starý pán! pryč! pryč! jen spěšně! sem do této světnice! (Dunaparti odskočí.)

Miška a předešlí.

SABINKA: Tak pozdě? Krásný to gavalír, který se toulá po půlnocy!

MIŠKA: (hněvivě): Ty tak odběhnul z toho mulatságu, že já ani něvěděl, kam poděl.

SABINKA: Či jsem se vás dost nenavolala? Ale Miška byl hluchý, a já ho proto tam nechala, a domu pospíchala, aby mne dvanáctá po hřběte neudeřila.

MIŠKA (mrzutě): A ti dva gavalír, hogy kell mondanom? S tebou?

SABINKA: Lesebuch a Dunaparti? To se rozumí, že mne až do této světnice sprovázeli, jeden i druhý; a Němec mně i políbil, ale pravda jen na líce, husár pak mi tak ruku stisnul!

MIŠKA: Ezer menykő!

SABINKA: Či ezermenku, či ne ezermenki, ale je to tak! Či nemají dobré gusto jeden i druhý? (Zvrtne se na jedné noze.)

MIŠKA: Szeles!

SABINKA: A pán kaprál jen v tom okamžení vyšel: či ste ho někde nestřetnul?

MIŠKA: Hol van, szedte vette? Kde je ten, ten, ten? Netky mu kark kroutím! Kde ten obšitoš?

SABINKA: Dejte pozor, Miška, aby vás nevyobšíval! S vojákem není co žertovat!

MIŠKA: Za tebe i s čert na pištol! A já ho střelím, a co perší verbunk, zverbujem.

SABINKA: To je kuráž! Vítěli co? Sem ruku! Ani vám netřeba za prším verbunkem čekat: verbunkoš je tu pohotově! (Vede ho za ruku ke dveřím boční světnice.)

DUNAPARTI (vyskočí): Počkej chlape! Jen co svitne já tobě tvou krev ochladím! Tam se pod Urpínem uvidíme! A Sabinka musí moja být! (Prchne.)

MIŠKA: Bolondság! Počkej, já naučím ten obšitoš!

SABINKA: Ale předce nahnal komusi strachu ten obšitoš.

MIŠKA: Ó neboj, mně ne straku; a já musím konec učinit. A potom vezmi ten obšitoš, i ten starý tobátoš i ten bórbély.

SABINKA: Či by Miška naozaj měl kuráž na pištole? —

MIŠKA: Ty mně teraz viděl na ostatní krát, a o hodinu Isten hozzád!

SABINKA: Vy žertujete, Miška, já vím, že do rána všecko vyspíte.

MIŠKA: O já neopil, ne gondolí! Já předce nevěřil, že žena tsupa csalárdság! (S hněvem.) Isten hozzád! (Chce prchnout.)

SABINKA: Miška, to jste mnoho pověděl. Mějte rozum, Miška; vy jste tak zbouřený, že s vámi není možné moudré slovo promluvit. Zítra budeme rozumněji rozmlouvat. A nyní s Bohem! A toto na dobrou noc. (Políbí ho.) A nyní pokoj, Miška.

MIŠKA (obejme ji): O Sabinko, ty mne počaril. — Dobrá noc, te angyalom, te gyöngy virágom. —

SABINKA: Starý tu, jdete s Bohem.

MIŠKA: Jó éjtszakát, kedvesem. (Odejde.)

SABINKA: Andalon, dundvirágon, kedvešen! Jako jsem toho střelce ukojila. Zdá se, že mu ten poslední pohár vína do hlavy udeřil. Jsou to předce divní lidé ti chlapy: sama žehravost když milují, a samý oheň. — Dunapartiho musím také ochladit. Jeden i druhý jen střílet a střílet. — Aha starý kašle. (Odejde na stranu.)

Pomazal, Lesebuch a Sabinka.

POMAZAL (s obvázanou rukou): Vy jste, pane Doktor, na mé veliké štěstí přišel; ani nevím, jako se vám odsloužím.

LESEBUCH (chytí mu puls): Jezt ist gut! Věru do rána lešet na deska, kdyby vám ne šilu pustit.

POMAZAL: A za dva plné taníře? Co že jsme dlužní, pane Lesebuch?

LESEBUCH: Já šilu pustit i za dva groši i sa čtyři, i za šest. — Každý taníř pelný čtyři groš, macht akkurate osem groš.

POMAZAL: Dobře, dobře, však vy svému řemeslu lépe rozumíte, než já. To se vděčně zaplatí, jen aby osožilo!

LESEBUCH: Ale ne tak nevat, pán Pomsál.

POMAZAL: To uznám ano, že jsem se náramně rozhněval. Pro to bohaprázdné děvče křev tak vřela ve mně, jako v kotle. A krom toho jsem se i nalekal. Ale počkej, já tě naučím!

LESEBUCH: He, he, he, a Sabinke dávno tu.

POMAZAL: Kde je Páne Lesebuch, kde? Ať jí řebra namastím! Aha tu jsi, utěšená fialko! Noční sovo! Nestydatá nehaneblivice. Počkej, já tě hned vytancuji, jestli si se nevěděla do dvanácté nanatrásat.

SABINKA: Nehněvajte se pane Sváku, je už dobré půl hodiny, co jsem doma.

POMAZAL: To není pravda.

LESEBUCH: Mein Seel, to pravda.

SABINKA (fiká): Vy musíte člověku každou radost pokazit.

POMAZAL: Však ti já hned radosti nadělám. O mne taková fiflena nemá ošálit!

LESEBUCH: Niks šálit: Sabinke má prafda, já fidet Sabinke, ale vám niks nepofetat. (Stisne jí tajně ruku.) No Sabinke radofat! Paní somřet!

SABINKA: Paní somřet? To niks nového není: však i ona byla smrtedlná, jako i vy somřet, Pane Lesebuch. Ale tomu nerozumím proč bych se měla z toho radovat.

LESEBUCH: Po pohřebe svadba, Sabinke, to radofat.

POMAZAL: Jako?

SABINKA: Že prey má být svadba, a to hned po pohřebě.

POMAZAL: Odpituji, pane Doktor, ale to nesluší takové žerty strojit v příbytku plače a zármutku.

LESEBUCH: No no, nichts für ungut! To nech nemat sa slé, ale co ne je dnes, to muše být zítra. (Uštipne Sabinku v líce.) I já dófec, ale já dnes se ošenit, he he he!

POMAZAL: Punctum! a dnes ani slova více o svadbě; jakoby ste člověku rožen do srdce vrazil.

LESEBUCH: He he he!

POMAZAL: A teraz dobrá noc! Já jsem unavený jako kůň. Té krvi jste mi vycedil výše potřeby.

LESEBUCH: To šecko málo: to nebezpešno pro takový samilovány zven člověk, vy a Sabinke, he he he!

POMAZAL (kroutí hlavou).

LESEBUCH: A to visus repetus, že zomřel Paní Pomsalke, vám ráno poslat. — No tobry noc, jeden i druhá. Sabinka tobře snífat. (Pošle jí hubičku a odejde.)

Předešlí krom Lesebucha.

POMAZAL: Sabinko, pojď sem, má přemilená Sabinko.

SABINKA: Cože rozkážete, Pane Sváku?

POMAZAL (táhně ji k sobě): Tys mne nahněvala, ty potvoro, ale ti všecko odpouštím.

SABINKA: Děkuji uníženě, a dobrá noc!

POMAZAL (ji k sobě přivine): O počkej, ty mi tak snadno neuletíš! Sotva jsem se mohl této blahoslavené hodinky dočekati, a teraz by si mne opustila. (Bradu jí hladí.)

SABINKA (po tichu): Sotva nohy vláčí za sebou a o lásce se mu snívá.

POMAZAL: Jako?

SABINKA: Že nerozumím, co chcete.

POMAZAL: To věřím, že nerozumíš, dávno sme my sobě rozuměli, a túžebně očekávali tohoto okamžení —

SABINKA: Kde vás do hrobu odprevadí.

POMAZAL: Do hrobu? Nic se neboj! Ona se nemá dlouho bavit na této zemi. V létě se mrtvé tělo nedá dlouho držet, a pán Doktor i ten obyčejný termín ukrátí.

SABINKA: To se mi líbí!

POMAZAL: To věřím, má přemílená Krásotinko; ale ti i dobře bude na světě. Ty jsi štastná nadevšecky Kocourkovanky, ty budeš míti nebe zde na zemi, a já s tebou holubička moja. —

SABINKA: Pán Sváčik se ožení, takli? a já dostanou mladou Tětinku; není pravda, Pane Sváku?

POMAZAL (úlisně): O ty obludo, ty, jako se jí ty oči usmívají. (Políbí jí oko.) Nu Nu však se o to poradíme, a nyní jdi s Bohem. Dobrá noc holubičko!

SABINKA: Pokojné odpočinutí až do budoucýho z mrtvých vstání.

POMAZAL: Jako?

SABINKA: Pokojné odpočinutí! (Odejde.)

POMAZAL: Rovným spůsobem, srdce moje. — To je utěšená potvora! Mně se takové oči od počátku líbily. — Ach jako toto mé strýzněné srdce okrálo, jako tráva od ranní rosičky. — (Volá.) Sabinko! Ale nech sobě odpočine. — Chcel jsem s tím pohřebem pořádek učinit. Zvony dva pulsi to bude dost, krom toho se mi dost za živa okolo uší nazvonila. — Pohřební Aria, ta se vynechá, a Rektoře s polovicí odbavíme, a ostatek se ráději propije. — Kazatel nech káže, kolik se mu líbí, a nech ji vychválí, nedbám i nad Sáru, Rebeku a Zuzannu: za to má svého půl zlatého. Na tu umrlčí hostinu, jako ji měl obyčej můj nebožtík pán otec jménovati, pán Bůh mu dej veselé z mrtvých vstání, se také půl města nepozve. Dunaparti, jako soused, nech že bude: pán Doktor, — ani nevíš, kde ho můžeš potřebovat; panna Bělořitka, jako příbuzná, paní Frntolínka, a souseda Svrbořitka, to je všecko. Ach však já úbohý ani nemám přítele, a tak osamělý stojím, jako ten prst. To věru svět musí uznat, že jsem přinucený sobě pohledat věrného tovaryše. — Pomálu se i starost přiblíží, a v starosti, Ignácku, kdože by tě opatřil! Žena nech ona tam bude jako čert, předce více stojí jako čtyry dcery; i opeře člověka i zahřeje. Tak Sabinko, dobrá noc! Zítra budeš moja, a to se musí hned po pohřebe dokonat, ale všecko při poctivosti, to se rozumí, he he he! (S kašlem odejde, a opona spadne.)