Zlatý fond > Diela > Starouš plesnivec


E-mail (povinné):

Ján Chalupka:
Starouš plesnivec

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Martin Droppa, Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 34 čitateľov


 

Druhé jednání

(Všecko jako v prvním jednání.)

První výstup

Pomazal sám.

POMAZAL: Já té známosti musím konec učinit, a Uhra pošlem na Uhry: já nemohu takového kohouta trpět na svém smětisku. Ale je musím napřed vyšpěhovat. Počkej, však se vy prozradíte! (Vleze pod stůl.) Dobré uši bych nedal za všecky poklady; ale se zajisté čas promění, poněvadž mi v tomto levém špatně zalehlo, musím toto pravé nadstrčit (spustí dole obrus, a skrýje se).

Druhý výstup

Miška, později Sabinka, a potom Pomazal.

MIŠKA (nakoukne a bázlivě vejde): Ani duša. — Sabinka pověděl že mi bude čekat. Az a’ vén že farkas, že pošol do vároša (volá po tichu ven dveřmi), Sabinka! Sabinka! (Pro sebe.) Jaj nedal by ten děvče za šecky Miskolczi Kisasszony.

SABINKA (vejde): Já jsem se domnívala, že s někým rozlmouváte.

MIŠKA: Az Istenért, co si tak myslel. Sabinko, že tak pozdě! —

SABINKA: Ticho Miška, ticho, aby vás někdo neslyšel. Dlouho jste čekal?

MIŠKA: Víš, že každý szempillanat, co s tebou — hogy kell mondanom? — stojí za dukát.

SABINKA: Nem haragudni galambom; to nemohlo jináče být, poněvadž starý pán jen v tom okamžení odjechal.

MIŠKA: Póšta přišol, édes Sabinkám, dnes musí odřezat, či moja či nemoja.

SABINKA: Jako boží vůle, a já mám pevnou náději, že dosáhneme cíle svého.

MIŠKA: I já mám ten bizodalom, že můj Otec — (Pomazal nemůže kašel udusit.) A to co?

SABINKA: Pst! (Dá mu znamení aby mlčel, a ukazuje mu pod stůl.) Já vám to úpřímně povím, že já nesmím s vámi rozmlouvat, poněvadž to velice mrzí mého pána Sváčika.

MIŠKA: O já nekcem merzit pána Sáčika, ani vám mrzutost — hogy kell csak mondanom?

SABINKA: Ani ne! On mne může dnes, zítrá šťastnou učinit, a vy dobře víte, že jsem já sirota. — Ale jen co tu tak za psem smrdí? Ten Trubač se musel až ta pod stůl vtáhnout. — Jen kde mi je ta palice? (Pomazal začne chrápat.) Až chrápe ten ošklivec! Já nevím, že ten náš pán trpí toho škaředníka. — (Vezme palici a tluče Pomazala.) Trubač ven! Ty si opět v chyži nocoval. Ani se jen nepohne ten Leňoch. (Zdvihne obrus.)

MIŠKA: Az Istenért! A to co?

SABINKA: I u všech všudy, pane Sváku, co je to?

POMAZAL (zívá a oči vytírá): Ty jsi mně mohla obě oči vyklat, jako třeba, ty lehkomyslná větrnice! (Kašle.)

SABINKA: I nu, Bože můj, kdožeby sobě to mohl i pomyslet? Pán vleze pod stůl!

POMAZAL (vstává): Však jsem celou noc ani oka nezažmouřil.

SABINKA: Nemáteli naduřenou postel? Či jste sobě tam chceli v brlohu Trubače postlat?

POMAZAL: Však ty mouchy člověka takměř sežerou: ani nevíš, kam se vepchat máš.

SABINKA: Lehnete sobě, pane Sváku, lehnete, a odpočinte.

POMAZAL: Velmi moudře! Výborně! A ona bude mezi tím někomu zuby vyšklebovat! — O už vím dost, a nepotřebuji více, ani vidět ani slyšet. Ty jsi utěšená fialečka!

SABINKA: Ode mně jste neslyšel ani slovíčka, z něhož bych se nemohla vyzpovědat.

POMAZAL: Však já tě ozpovědám! (K Miškovi.) A jeho také! Rozumíli on, noční pták? (K Sabince.) A ona ta do práce, ven! (Tisne ji ke dveřím.) Pohřeb přede dveřmi, a kde nic tu nic! A po pohřebě se musejí stateční lidé uctít. (Sabinka odejde.) Slyší on, ten Florián se musí dohotovit! Dva dni termín! To ví dobře, že se dva celé dukáty vinculum položilo. No nic neodpovídá?

MIŠKA: To dva dny nemůže készen být.

POMAZAL: Jako?

MIŠKA: Lehetetlen dva dny namalovat.

POMAZAL: Toby mi věru pěkného čerta namaloval!

MIŠKA: Čert meglehet, ale Florián lehetetlen.

POMAZAL: V tom okamžení do roboty! Kteréhože máme dnes?

MIŠKA: Pervy Apríl.

POMAZAL: To je potěšení! A čtvrtého bude posvícka! Jábych ten kontrakt na takový způsob náležitě osolil! To se musí vyhotovit!

MIŠKA: Abból semmi sem lesz. Mne vyplatit za desat měsác; a — Isten hozzád!

POMAZAL: To je snadno povědat, ale vy mne o dva dukáty nemáte tak nemilobohu připřavit.

MIŠKA: Én nem bánom!

POMAZAL: Ale já bánom, jasná ohnivá hrůza!

MYŠKA: Ruza či neruza, ale já budem popakovat, a Isten áldjon meg! (Jde ke dveřím.)

POMAZAL: Ani krok! (Tiše.) Miška, můj milý Miška, to mi předce neuděláte, a paní mistrovu myslím že také do hrobu odprovodíte. A potom se můžeme i natancovat do dobré vůle.

MIŠKA (pro sebe): Ty tancovat na Tokay verku se stará boszorkány!

POMAZAL: Tak Miška, tak! abychom v hanbě nezůstáli! Nu jdete s Bohem, a Sabinku pošlete. (Miška jde.) Sabinko!

Třetí výstup

Sabinka a Pomazal.

SABINKA: Mne jste volal? Cože rozkážete?

POMAZAL: To rozkážeme, aby se panička z hříchů zpovídala.

SABINKA: Dobře! jen že mne tedy zpovídejte.

POMAZAL: Pěkně se mi odsluhuješ za to věrné vychovávání. —

SABINKA: Já vám nerozumím: musíte se zřetedlněji vyslovit.

POMAZAL: Co jsem sám viděl a slyšel, to se opovážíš předemnou tajiti?

SABINKA: Nu a cože jste viděl a co slyšel? — Chrápal jste, až se obloky třásli, a přédce jste viděl a slyšel! (Podepře boky.) Mluvte, či jste jen jednoho slovíčka slyšel, a co jste neměl slyšet, a pro mne třebas i Arcibiskup. — Povězte na vaší statečnost! Mluvte — Mlčíte? Utrhat mi nesmíte, to sobě vyprosím; a já toto déle trpět nebudu. (Pláče.) — Má poctivost —

POMAZAL (s plačem): Obrazil jsem tě, holubičko, uznávám. Odpust, srdečko, odpust. Věřím, věřím; chcel jsem tě jen na průbu postavit. — Uspokoj se dušinko; však to všecko dobře bude, jaknáhle zlé pomine.

SABINKA: Věrubych i já tak vynšovala.

POMAZAL (uštipne ji v líce): Tak pyštěk zlatý, tak! — Nu měj se dobře! Já jdu na hřbitov, či je ten hrob dosti hluboký.

SABINKA (pro sebe): Mohlbys jednou cestou i sobě dat vykopat.

POMAZAL: Jako?

SABINKA (kříčí): Aby ste ji dal dobře zabednit.

POMAZAL: Nekřič, jakobys hluchému mluvila. — Neboj se, ta se nemá více probudit, a ten jazýček na věky oněměl.

SABINKA: Nu a jáže co mám dělat? Či i Tětu Bělořitku zavolat? A jakovýže s tou mrtvou pořádek učinit?

POMAZAL: Jen tak, jako měšec postačí, srdce moje. Ty sobášné šaty s ní pochovej: krom toho by se o rok o dva rozlezly.

SABINKA: A na nohy?

POMAZAL: Ty podšité kordovánky! Jen že se ty mohly ještě i za půl roka vláčit.

SABINKA: To to to! Pěkného by ste ze sebe smíchu nadělal! Nové střevíce, z černého tafatu!

POMAZAL: Nové střevíce? Ani mi nic jiného neschází! Ty s limbačkami z předešlého století s mrtvou se nemohou takové daremné outraty dělat, a stará paní ať se po staré modě nosí! — Nu jen spěšně, ať mi ta jde z očí s pánem Bohem.

SABINKA: To je věrnost až do smrti! (Odejde.)

Čtvrtý výstup

Pomazal sám.

POMAZAL (zdvihne ze stola obraz Sabiny): Ten chlapec se domnívá, ze tento obraz pro sebe maluje. — Už teráz vidět, že ji dobře trefil. — Jen nech ho dokoná, hned ho sem pověsíme. (Sejme ze stěny obraz zemřelé manželky.) A tento půjde ven dvéřmi. (Opět ho zavěsí, a svůj vlastní obraz dole sejme.) Hop chlape, mně tu cosi napadlo! Victoria! Je to myšlénka, zlatá myšlénka, nade všecky myšlénky Šalamunově! — To se musí podařit! — (Vyjme svůj obraz, a prázdný rám na okno pověsí.) Nyní dvéře zavřeme, — tak hle — a průba se hned učiní. — (Vyjde druhými dveřmi ven, a oknem hlavu vstrčí.) To ani sám čert nevyvětří. Tu se postavím na stráž, a toho zamilovaného Maďarembera vyšpěhuji. (Vrátí se.) Museliby to býť oči, kteréby mne od mého obrazu rozeznali. (Volá ven dvěrmi.) Sabinko, já jdu, a ty zamkni dvéře, a pospíchej, abych všecko naleznul v svém pořádku. (Vyjde a hned hlavu oknem vstrčí.)

Pátý výstup

Sabinka (spěšně vběhne).

SABINKA: Pane Sváku, jen na okamžení! Kam že se ten člověk tak skoro poděl? (Volá ven dveřmi.) Pane Sváku! — (Pro sebe.) Ani chýru o něm, jakoby se byl propadnul. (Uvodí jedno druhé do pořádku.) Ten můj galanbočka jakosi dlouho mešká, a měliby sme se poradit, co dělat? (Vezme křídlo a nářadí ometá.) Já musím Uhra mít, cobych i do samého Nireďházu musela putovat. A můj Miška! O ides kintsen, andalon! Ty jeho černé oči! ty brnavé fouzi! ten jeho gender háj! — jako on to jmenuje. (Pomazal kýchne.) Prosit! či to vy Miška? (Otevře dvéře a kouká.) Já sem se domnívala — (Pomazal kýchá.) Miška! (Sabinka se vůkol ohledá a zazře Pomazala.) Aha starý kluku! Počkej, toto má být tvé poslední bláznovství! Ale o tom Miškovi ani slova! (Volá ven dveřmi.) Pane Sváku!

Šestý výstup

Miška a Sabinka.

SABINKA: Ne vás jsem volala, ale pána Sváčika.

MIŠKA: Ješte nepošol?

SABINKA: Pošol, pošol, a za půl hodiny se se svým kašlem nenavrátí.

MIŠKA (obejme jí).

SABINKA: No, no Miška, a kdyby to pán viděl!

MIŠKA: Mit bánom én! (Jakési písma vytáhne.) Tu list od můj Otec, že szabad tebe, házasodovat, a tuto dispenzátió. — Dnes je konec.

SABINKA: Miška!

MIŠKA: Dnes, zítra, šecko jeden! Tak tak, szivem, a potom semnou na világ szélire.

SABINKA: Ano na vilaksíre, až do Miškovce.

MIŠKA: O ty Slovák, nic nenaučil po maďarsky.

SABINKA: Oho! (Vyčituje na prstech.) Kedvešen, galambočka, ďunď virágom, andalon, lenkečke! hle že jsem k vám na dármo do školy nechodila!

MIŠKA: A po sobáš budeš více naučit, úgye’ galambom?

SABINKA: Teraz galambom na stranu: či ste byl u faráře?

MIŠKA: O dva fertaly na čtyři, hogy kell mondanom?

SABINKA: Půjdeme na sobáš, a potom nás nikdo nerozloučí. (Pomazal kýchne.)

MIŠKA: Hle pravda! Prosit! kedves egészségedre!

SABINKA: Děkuji. — Ale víteli co? Či ten můj obraz nedokonáte?

MIŠKA: Tomu dost čas; — nač obraz, mikor tu originális. (Obejme ji; Pomazal zmraštěny hledí.)

SABINKA: Ale já chci vědět i o sto roků, jaková jsem byla švarná mladá nevěsta. — Hamar, hamar, lenkecske!

MIŠKA: Sedni, édes tubám, ale jen tak hamarjába.

SABINKA (sedne): Po svadbě potom domalujete, či tak andalon? Ale že mne něco přikráste.

MIŠKA: Ty krásna děvče i krom toho, ale to musí býť remek nad remeky.

SABINKA: Ale že mi pěkné černé oči!

MIŠKA: Jako bársony: takové i já rád.

SABINKA: Já chci mít oči, jako trnky. A líčka?

MIŠKO: Jako piros rózsa.

SABINKA: Slováčka chce mít líčka jako kalina.

MIŠKA: A ústa, jako baratzk.

SABINKA: Ne tak, Miška, ale malé jako šošovička, červené jako malina; a chutné jako jahoda.

MIŠKA: A celá jako angyal. (skočí a políbí ji.)

SABINKA: Ale mne nemáte takovau obludou udělat, jako ste hle na tom obraze toho našého pána zpotvořil. (Postaví se před Pomazalem.) Vpadnuté líce, jakoby ani jednoho zuba neměl! Samé vrázky na čele, olovené oči, jako když se teleti hlava odřeže! Na mou pravdu celé strašidlo do konopí! — Ach kdyby ste mu aspoň ty mé šedivé fouzi přičernil!

MIŠKA: I o padesát rok by mladší byl.

SABINKA: Sem tu barvu!

MIŠKA (vstane): No nem bánom, tu derž farbu a já malovat.

SABINKA: Jakový to zůřivý pohled! Hned bych mu ty okále vyklala! (Chopí nožnice, a letí mu do očí. — Pomazal odskočí. Sabinka skřikne.)

MIŠKA (zděšený): Mi a’ fene? Či to čert, či ďábel?

SABINKA (směje se): Vy jste ale člověk zaječího srdce, i jen ty šedivé fouzi vám takového strachu nahnali!

MIŠKA: Mluv! Kitsoda? Micsoda?

SABINKA: To se hned ukáže, co to za mičoda, kičoda — bude to lermy v domě!

Sedmý výstup

Pomazal a předešlí.

POMAZAL (vpálí dnu, a jako zdivělý sem tam běhá): Jasná ohnivá střela!

SABINKA (předěsená stojí před oknem): Či ste vy, pane Sváku, doma byl?

POMAZAL: V pekle!

SABINKA: Pane Sváku, zde straší! Vy mně tu bydlet nebudete! Minulé noci jakýsi duch, a teraz — já nevím, co mám povědět. Smělabych na to přisáhnout, že jsem vás v tomto okamžení na tom okně viděla.

POMAZAL: Ba čerta!

SABINKA: I sama bych takměř tak myslela: nebo se právě tak propadnul, jako nějakový zlý duch do pekelné propasti.

POMAZAL (pro sebe): Na mé veliké štěstí mne předce nepoznali.

SABINKA: Já se třesu na celém těle, a vy také, Miška, neníli pravda?

MIŠKA: Já nevím, či jsem leány či klapec.

SABINKA: Nu cože, a jakže, pane Sváku, nic nemluvíte!

POMAZAL: Já ani nevím co to tam mluvíš? A mně tu cosi jiného hlavu láme: hněvám se, a ukrutně se hněvám!

SABINKA: Jen mi tento strach vybite z hlavy: poněvadž já, jen co zmrkne, ani z chýže nevyjdu.

POMAZAL: Čo jsou pletky! Ale sobě to pomysli, fiam, pohřeb tu, a hrob není vykopaný ani z polovice.

SABINKA: A tak skoro ste se z hřbitova vrátil? Vy jste na mou pravdu omladnul.

POMAZAL: Ale jsem i dobře nohama zaplétal, neboj se! (K Miškovi.) A on co tu stojí jako sloup? (K Sabince.) A s paničkou bych rád dva, tři slovíčka promluvit.

SABINKA (pro sebe): Pán Bůh buď milostiv mně hříšnici!

POMAZAL (k Miškovi): On mladý Pán do práce. (K Sabince.) A ty pojď za mnou! Uslyšíš kázeň, jakovou si nikdý neslyšela. —

(Pomazal a Sabinka odejdou.)

Osmý výstup

Miška a později Dunaparti.

MIŠKA: To bude ta stará trápit ten děvče, ale už konec. Ale co to bylo na ten oblok? — To viděl, že Sabinka věděl, a já opítam, co to urobil za hamisság.

DUNAPARTI (vkročí): Dobré ráno!

MIŠKA: — Tak pozdě? A já vás pod Urpín hledal, ale kdo nepřišel, to byl Dunaparti Uram.

DUNAPARTI: Pán Dunaparti zaspal, a procítiv rozpomenul se, jako mu včera ten zabiják hlavu zbouřil.

MIŠKA: A mne jistý kdosi zavřela do chýža, a já jsem za celá hodina prosil, aby mne ven pustil.

DUNAPARTI: A mne ten kdosi prosil, aby sme se nešálili jeden i druhý.

MIŠKA: Však to i tak csupa bolondság!

DUNAPARTI: Dnes večer to vínem zmyjeme.

MIŠKA (podá mu ruku): Éljen a’ barátság!

DUNAPARTI: Amen! — ale a propos, což to že Sabinka s plačem po dvoře chodila? A ten starý se jako káčer za kačicou za ní motal.

MIŠKA: Jeden dva hodina, a potom konec.

DUNAPARTI: A to by bolo?

MIŠKA: To nepovím, ale budete to skoro vidět.

DUNAPARTI: Nech, že bude; a teraz půjdeme na pohřeb, chtělbych také tu jeho milou manželku odprovodit. — Pst! Zdá se že to on, a teraz bych neměl vůli s nim krákořit. (Odejde.)

Devátý výstup

Lesebuch a Miška.

LESEBUCH: Guten Tag! Guten Tag!

MIŠKA: Jó nápot, Doktor Uram!

LESEBUCH: To je stará kuruc ten Pomsal, jako on ta děvče trapit, a mordovat.

MIŠKA: Vén bolond nemá rozum za egy pipa dohány. Ale mu zítrá coky!

LESEBUCH: Prafda, prafda, ich gratuliere! ich gratuliere!

MIŠKA: Že budem skoro Kocurkó nekat?

LESEBUCH: Nichts Kocurkof, ale že dispensirofat a potom Sabinke kopulirofat!

MIŠKA: To vy slyšel? To je lehetetlen!

LESEBUCH: Ja, ja! Vy pofedat pán Rychtář, pán Rychtář pani Richterinn, a ona pofedat paní Motra, a paní Motra souseda, a moj služka slyšel do mlýná.

MIŠKA: Toto je rozný věc, mikor ani Pán Rychtář nezná mlčet. To mi šecko bude pokazit.

LESEBUCH: Nichts nebojat, šecko to bude tóbre, a Lesebuch bude samelčet. Ale na ten Tunaparti posor dat; to je feliký láska ten Sabinke.

MIŠKA: O semmi baj! Já ta budem ist do Miškótz.

LESEBUCH: Tak über Hals und Kopf? Ten starý splásnit, a já zase šilu sek. (Slyšet kroky.)

NIŠKA: To on! nic nepovězte, Doktor Uram!

LESEBUCH: Nichts nebojat! já melčet a pomáhat. (Odejdau.)

Desátý výstup

Pomazal a Sabinka.

POMAZAL (vcházeje): Ty blázenku ty! Věru se ti divím, že pro ledajakou pletku hned tak naříkáš. — Co jsem já mé nebohé staré všecko pomluvil! A ona to všecko snesla v trpělivosti. — Ty blázenku ty! (Chce ji políbit.)

SABINKA (odstrčí ho): Pryč! ať vás mé oko neuzří. Nevinnému děvčeti takový posměch na ulici udělat! — Já se hanbím z domu vykouknout! (Zastirá oči jakoby plakala, a tajně se usmívá.)

POMAZAL (klekne): Jen mi tenkráte odpusť, srdečko, přemílená dušičko! —

SABINKA: Nikoli!

POMAZAL: Já se ta s tou mou starou do hrobu položím!

SABINKA (odvrátí oči a ruku mu podá): Tak by vám i lépe slušelo, nežli v tomto věku o sobáši myslet.

POMAZAL (políbí ji ruku a vstane): Tak, dušičko, tak, raději budeme o sobáši myslet, he he he! a tomu se hned spomůže, srdce moje!

SABINKA: Já jsem aspoň většího starého blázna neviděla.

POMAZAL: Jako?

SABINKA: Jako chcete.

POMAZAL: Jako já chci? Nu já bych ráději dnes, než zítrá, sivá holubičko.

SABINKA: Dobře, dobře, to by všecko bylo ve svém pořádku, ale jábych, pane Sváku, nedala ani děravý orech za mou věrnost: to dobře víte, poněvadž ste mi to i sám pověděl, že já jsem lehkomyslná větrnice; a já upřímně vyznám, že koho uzřím, neníli škaredější od čerta, toho hned zamiluji.

POMAZAL: Uchovej Bůh! Toby mne usmrtilo!

SABINKA: Nu vidíte! Ráději tedy dlouho žit, jako pro takovau lehkomyslnici kosti složit! A víteli, že vám ten duch jen dva měsíce naměřal? — I jábych se spolu s mojími dětmi brzo na ten hořký chléb vdovský a syrotský dostala, a s vámi květ mé mladosti pochovala! — (Naříká a tajně se usmívá.)

POMAZAL: Nemaznej se, a nenaříkej, nebo mne hned do pláče přineseš! (Rukávem si oči utírá.) Ale se nic neboj: vidíš, že jsem zdravý jako ryba (kašle).

SABINKA: Ale předce.

POMAZAL: Na tu případnost, od nížto mne Bůh uchovej, se pořádek učiní. Hned po sobáši máš Kontrakt na 200 zlatých stříberných, a krom toho ti jus viduale v hrsti zůstane, t. j. ty jsi paní v domě, pokud se Pomazalkou budeš jmenovat. — Věru ti, můj přemilený andělík, krom ptáčího mléka, nic nemá chybovat.

SABINKA: Ale pane Sváku -

POMAZAL: I jen se tolik nesvákej, jako bys mne nevěděla jináče jmenovat.

SABINKA: To vám chci povědať, že já vás budu až do smrtí věrně opatrovat.

POMAZAL: Tomu se od tvé manželské lásky i ufám.

SABINKA: A Miška, ten bude pracovat, až —

POMAZAL: To to! hrom a peklo, a jasná ohnivá hrůza, a všickni pekelní duchové! To si moudře vybřechla! — (Běhá sem tam.) Ten musí toho Floriana naposledy v polovici zanechat. — Nech mi jde z očí v tom okamžení. A ona ven, ať se mi ani neukáže! (Sabinka odejde.)

Jedenáctý výstup

Panna Bělořitka a Pomazal.

BĚLOŘITKA: Služebkyně, pane Bratře, služebkyně!

POMAZAL: Předce, předce; věru včasně přicházíte! Tak blízká příbuzná, a tak pozdě! (Kašle.)

BĚLOŘITKA: O ne tak blízká rodina, jakoby se člověk domníval. I bližší přibuzní vstoupili do stavu svatého manželského. A když jsme dnes šli z kostela, pán Farář mne ujišťoval, žeby se to věru mohlo stát, chi chi chi!

POMAZAL: Nech sobě pán Farář ve svém domě rozkazuje. A vy dnes nepřipomínejte takové daremniny. Však mně místo svadební muziky v tom okamžení zahudou na zvonici.

BĚLOŘITKA: Ach tak! Já se nemohla dost nadivit, když jsem slyšela vyzvánet. Kohože to, pravím, ten Lesebuch opět uzdravil? — Pán Bůh odpusť mé hříchy! „Starou Pomazalku,“ souseda odpoví. — „Starou Pomazalku?“ povím. „Chvála Bohu,“ pravím, „ten starý Pán se už předce jednou od ní osvobodil.“

POMAZAL: Co? starý? já starý? (Kašle.) A vy by ste mne předce k ženění namlouvala?

BĚLOŘITKA: Nu, nu, však se to jen tak povědá, srdečko. Ale my panny sotva že do čtyřidcátého doběhneme, a už nám svět utrhá, že sme prej rodní listy potratily. Vy pak jste, Pán Bůh odpust hříchy moje, toho čtyřidcátého už takměř dvakrát doběhli.

POMAZAL (mrzutě): Vy jste tuším mou křestnou matkau byla, že vy to tak na vlás znáte? Toť by jste vy člověku celou hromadu roků naměřala!

BĚLOŘITKA: Bodej bych ráděj byla oněměla, než jsem vás měla pohoršit. — Ale slyšte, však ani já nejsem dnes šesnáctiletá větrnice; a my by sme se na mou pravdu tak hodili jeden ku druhému, tak že to až milá věc!

POMAZAL (vskočí jí do řeči): Netárejte do světa!

BĚLOŘITKA: Ale jábych s vámi, Pán Bůh odpust hříchy moje, jako s malovaným vajíčkem obcházela, chi, chi, chi.

POMAZAL: Summa Summarum, z toho nebude nic! Bohaprázdná žena, že se v domě plače a zármutku takto opováží chichotat. Cože či se napijete té borovičky?

BĚLOŘITKA: Napřed sobě té kávičky vyprosím, a potom ji tou borovičkau zahartujeme.

POMAZAL: Nedbám, všecko se vám stane po vůli, ale že do práce! Okamžení za okamžením pospíchá, pohřeb mi na krku, a jakosi se nic nechystá: už vidím, že v hanbě zůstaneme.

BĚLOŘITKA: O to se nic nestarte, pane Bratře, a o tom druhém můžeme i po pohřebe rozmlouvat. (Odejde.)

POMAZAL: To sobě na svatého Vida odložíme. — Ale se musím oholit: hned člověk i o třidcet roků omladne. Jen by mne už ti lidé na pokoji nechali. (Klope kdosi.) Právě mi příhodně přicházíš. Herein!

Dvanáctý výstup

Vdova Frntolinka a Pomazal.

FRNTOLINKA: Dobré ráno, pane Sousede!

POMAZAL (pro sebe): Jen ty si mi ještě chybovala (Ku ní.) Vítám vás, paní sousedko, vítám! (Kašle.)

FRNTOLINKA: Nu jakže, pane Pomazal, cože nového!

POMAZAL: Nového nic, jen cosi každodenního; a dnes se lépe máme, nežli včera. Nech se líbí sednout.

FRNTOLINKA: Děkuji; nepřišla jsem pro posezení, ale jsem jen chcela sama zvědět, či —

POMAZAL: To není jináče, a jistě že neprocítí více v této časnosti.

FRNTOLINKA: Buď Bohu chvála, pane sousede. — Ale věrte mi, já jsem to včera zavoněla. Tak mi znělo v tomto levém uchu, tak! — „Slyšíš,“ pravím, „Zuzanko, já dnes zítrá cosi smutného uslyším.“ „Ach jen by ste netárala,“ odpověděla ona, „však vaše ucho není Jeremiaš prorok.“ „No však se nahledíš,“ pravím, a hle že se naplnilo.

POMAZAL: Věru mne taková žalost navštívila (utírá oči).

FRNTOLINKA: Proto vy nenáříkejte, pane sousede; ona má svůj pokoj, a vám se to snadno vynahradí; máte jich dost, jen by ste chtěli.

POMAZAL: Uchovej pán Bůh, já sem sobě umínil, dny sivé jen takto v samotnosti stráviti. —

FRNTOLINKA: To by věru bylo! Ey na mou pravdu to tak nebude. A kdybych nebyla vdova nebožtíka Frntolína — nota bene on byl zeman, jako kterýkoli jiný — však ste ho tuším znali?

POMAZAL: Velmi dobře, velmi dobře!

FRNTOLINKA: Povědám tedy, žebych se vám sama ponukla. Ale jméno své nezměním, poněvadž by se můj nebožtík v hrobě obrátil, kdybych se z Frntolinky Pomazalkou udělala.

POMAZAL: Statečně, velmi dobře! Ale se obávam, že se předce může stará láska obnovit. — Voják je nebezpečný pokušitel!

FRNTOLINKA: Dunaparti? Ach jaj! jen by ste netáral! Pravda, že jestli který smrtedlný člověk na světě, tedy by mne mohl Husár ošálit, ale já už jen tak v bázni boží chci dokonat běh mého zdejšího putování. — Krom žertu, ale jábych jednu pro vás věděla.

POMAZAL: Bez ženy je to pravda zle na světě pro chudobného člověka.

FRNTOLINKA: Vidíte, to i sami uznáte! Ach a jábych měla cosi zvláštního pro vás. To je osoba! ach taková, jakoby ste byli spolu zrostli. — A z familii, prosím???; — jako vy tak i ona zemanského rodu. — A má prosím i turáčiků! A ten rozum! to je sama ostrovtipnost, ta osoba.

POMAZAL: Tak mne Bůh od ní uchovej a zavaruj! — Dlouhé vlasi a krátky rozum, to se mi líbí při vašem pohlaví nadevšecky rozumy a ostrovtipnosti.

FRNTOLINKA: Ani ještě nevíte koho myslím.

POMAZAL: Takměř bych uhodnul: všecko se mi tak zdá, jakoby ste mi chcela pannu Svrbořitku na krk pověsit.

FRNTOLINKA: Toť vám to už musel někdo povědat! Ta ta, ona sama panna Svrbořitka.

POMAZAL: Vítěli co, tu zanecháme pánu Lesebuchovi; já aspoň nevím rovnějšího páru ani v Kocourkově, ani v celé Stolici.

FRNTOLINKA: A já se předce ufám, že vás v jedno zmotám.

POMAZAL: Z toho nebude nic. — Taková stará Trigonometria není pro takovéhoto člověka (kašle). Ne chlap, ale Života studnice patří do rukou panny Svrbořitky.

FRNTOLINKA: Jako se líbí, ale já jsem s vámi dobře obmýšlela, tak z upřímného srdce. — Dobřeže sobě to rozvážte; a s tím se dobře mějte!

POMAZAL (pro sebe): Chvála Bohu. (Ku ní.) Po pohřebě se předce ke mně uponížite?

FRNTOLINKA: Jsem k službám hotová!

POMAZAL: Služebník.

FRNTOLINKA (odchází; v tom vkročí Svrbořitka, a obejme Frntolínku): Právě a tempo, Sestřičko; jen co sme o vás přestali mluvit. Zpravte vy dva to mezi sebou: já vím, že to dobře vypadne. — Služebkyně! (Odejde.)

Třináctý výstup

Panna Svrbořitka (v ruce a na prsých květinu) a Pomazal.

v

SVRBOŘITKA (učiní nemotorný kompliment): Ihre Dienerin Herr von Pomazal!

POMAZAL: Služebník! Já už vím všecko, Panno Svrbořitko, ale z toho nebude nic.

SVRBOŘITKA: Hat nichts zu sagen Herr von Pomazal; ale by se to láska darmo tajila, a já vám to nemohu verschweigovat, (hanblivě) že jsem vás vom ersten Augenblick milovala; hab ich immer ein Aug auf Ihnen gehabt!

POMAZAL (pro sebe): Jen mluv třeperendo! Však budu míti tolik trpělivosti, až se vyzvoníš.

SVRBOŘITKA: Já mluvím, že ste vy byl ein süperber Mensch, když ste se byl z Peště vrátil, když ste tak byl im besten Alter.

POMAZAL: Hm! (kašle a šnupe).

SVRBOŘITKA: Červené nohavice, žluté čižmy, ostrohy! Jaj dobře, že mne zima nevydrvila.

POMAZAL (šnupe): Věru člověk jen nebyl ten poslední.

SVRBOŘITKA: A my dva sme vždy fortancovali.

POMAZAL: O tom já nevím ani slova.

SVRBOŘITKA: Ale já vím, o já mám dobrou pamět. Vy jste byl do tance wie der Teichel,a sama höflichkeit. Věru takového Bildungu neměl ani jeden gavalír v Kocourkově.

POMAZAL: Na to se já nerozpomínám.

SVRBOŘITKA: Není div, tomu už dnes třídcet roků minulo: můj pán Otec právě v popelní středu zemřel, Pán Bůh mu dej slávu věčnou, a já sem se na chléb sirotčí dostala (oči utírá). — Jakobych dnes na vás hleděla: chlapec jako struna, a tak ste se věděl benehmovat, že to bylo Bergnügen na vás hledět.

POMAZAL: To můž všecko být, a mně to i dnes slouží ku pochvale (kašle), ale v tomto okamžení není času o tom handrkovat, poněvadž nám hned začne Urban s Mediánem na věži muzikovat.

SVRBOŘITKA: Dobře, dobře, Herr von Pomazal, však se to dá i na druhý čas verlegovat; ale ne na dlouho, prosím, poněvadž by mne to velice krenkovalo.

POMAZAL: Všecko nadarmo! Já už jen tak chci ve stavě vdovském až do hrobu věrně setrvávat.

SVRBOŘITKA: Gott bewahr! To je velmi trautig tak v samotnosti, ani se nemá člověk s kým unterhaltovat; a jestli se ti kýchne, ani nemáš, kdoby ti zavynšoval: Ich wünsche zur Ksundheit.

POMAZAL: Amen, (volá ven dvěrmi) Sabinko, či už všecko hotovo? (K Svrbořitce.) A vy se také ještě musíte ku pohřebu přistrojitť. — Na kar se invitujete, pak se potom posmlouváme. A nyní s Bohem!

SVRBOŘITKA (omdlévá): Ach, Herzklopfen! Ueblichkeiten! Hofmanische kvapken! Vody!

POMAZAL (pojme ji za rameno): Tam v kuchyni se můžete v ní i zadusit! Napíte se do dobré vůle! (Volá.) Sabinko! (Otevře dveře.) Sabinko! pospíchej! hned mi tu dokoná! (Ven ji vytisne.) Vem si sobě, a posluž tam Kišasonce, posluž; já se k nemocným na skrze nehodím (vrátí se, a ven dveřmi volá). Zavolejte pána Lesebucha, nech ji tam žilu sekne, anebo ji dvě, tři pijavice přiloží. — (Pro sebe.) Toto je pěkná rekomendacia! Sotva jednoho Lazára do hrobu odprovodím, a už bych se měl s druhým zaškrtit. — A potom den po dni samé hofmanische Kvapke, a Hirschohrgeist, a bezový květ, a pilule, a snad i čertovo lejno salva venia!

Čtrnáctý výstup

Sabinka (v neobyčejném oděvě, šlojířem přistřená) a Pomazal.

SABINKA: Dobrý ráno. On pán Pomázi?

POMAZAL: Pomázi nejsem, ale Pomazal ovšem. — Odkudže máme to štěstí?

SABINKA: Já přišel až od Miškolc, a hledám jeden mladý legín: nincs ván Miška u vás jeden maďar tovaryš?

POMAZAL: U mně až do pozejtří.

SABINKA: Hát potom?

POMAZAL: Potom sebeře své handry, a půjde na vandry. A vy ho znáte?

SABINKA: Jako vlastní muž. On mně slíbil sobáš, vad hod kel mondanot; a potom ušel vándorló legín, a já zvědel, že tu ve várošu v robotu. —

POMAZAL: Rozumím, rozumím! Ale byloliby to možné?

SABINKA: Jako mne tu vidíte.

POMAZAL (volá): Sabinko, pojď sem, pojď! Sabinko!

SABINKA: Aha to je ten děvče, co Miška chcel ta do světa?

POMAZAL: Čert nespí, věru se i to mohlo stát. A děkuji Bohu že mi nějakový posměch neučinil. To je on ten opravdový šibenec! Počkej kluku! Jako to každé šibalství na světlo vychází! Mámli ho zavolat? — Miška! Miška!

Patnáctý výstup

Miška a předešlí.

MIŠKA: Mit parancsol:

POMAZAL: Nic parančol! Tuto je parančol.

MIŠKA: Micsoda?

POMAZAL: Mičoda — pozná tuto poctivou pannu;

SABINKA: (tajně se Miškovi zjeví): Vdovu kirek alásan, nešťastnou vdovu (plače). Nem esmeri Miška andalon.

MIŠKA: (jako předesený): To je lehetetlen!

POMAZAL: Ano, teraz je všecko lehetetlen! Věru lehetetlen! On je pěkný tulipán!

SABINKA: Ani netajte, vy pěkná gavalír! A kirem, tešík, půjdeme před pána Szolgabiró!

MIŠKA: (zoufanlivě): O Sabinka, já sebe střelím, i tebe střelím.

POMAZAL: To dobře! zastřelte napřed sebe, a potom vám svobodno i Sabinku zastřelit. A nehrozte, poněvadž vás hned dám okovat. Sabince pokoj, a on nech jde se svou s pánem Bohem! —

(Miška a Sabinka jdou.)

POMAZAL: (volá za nimi): A nota bene dlouho ať nemešká: půjdeme na pohřeb! A aby mi ten Florian v hanbě nezůstal! (Sám pro sebe.) Mně ta pěkná paní velmi příhodně přišla. (Kašle.) Vem čert ty dva dukáty! já mou Sabinku nedám ani za tisíc. Pěkná Uhřinka, to je pravda, na vlas jako Sabinka, jen že jedným okem škulila, — a černější obrvy: dobře jsem ji zazřel, když jednouc ten závoj odkryla. — A ta uherčina v ustech ženských, non plus ultra! — Jen škoda, že se takovému tulákovi do rukou dostane. — (Volá.) Sabinko! (Kašle.) Musím ji pohledat, aby jí nějakový posměch neučinil. — Nu však ta vytřeští oči, když se dozví, co se tu mezi tím porobilo! (Odejde.)

Šesnáctý výstup

Miška a Sabinka.

MIŠKA: Ugyan kde ty naučil ten hamisság? Minek tak trápíš ten starý pán?

SABINKA: Jen toho jsem se obávala, že mne pozná.

MIŠKA: I já ti majd nepoznal, tak tvář proměnil, a sama nevím proč?

SABINKA: Obrvy se načerno zabarvily, a vodou opět zmyly. — Ale teraz pryč! poněvadž je všelikému žertu konec v tom okamžení.

MIŠKA: O půl hodiná ven záhrada, tam pod lípa — a ostatní znáš!

SABINKA: Jaj, srdce mi bije!

MIŠKA: Od veliký radost, úgye’ galambom?

SABINKA: Jakási úzkost mne zaujala.

MIŠKA: (stisne ji): Isten veled (odejde).

Sedemnáctý výstup

Pomazal (s kašlem vběhne), Sabinka.

POMAZAL: Kdeže si předce? Tak tě hledám, jako jehlu v seně: víšli co nového?

SABINKA: (Oči utíra a fiká).

POMAZAL: To se mi líbí! Ty ho předce nebudeš oplakávat?

SABINKA: (rukama lomí).

POMAZAL: Sabinko, ty mne opět nazlostíš! Raději děkuj Bohu že se ti nějakový posměch nestal.

SABINKA: O marná naděje! o falešný světě!

POMAZAL: Uspokoj se, dušičko, uspokoj! Dnes budeme svoji, srdce moje! (Políbí jí ruku.) Hned je po zármutku. (Slyšet zvonit.) Aha, to je pro nás veselá muzika! Sabinko, zasměj se! „Jde pavouk po stěně, až se Sabinka zasměje.“

SABINKA: (po straně): To je starý chlapec!

POMAZAL: Chlapec? pravda že je to jen chlapec, a krom toho ještě i tulák, a my máme chvála Bohu, svůj chléb a poctivý příbytek.

SABINKA: (pro sebe): Musím já jiné struny natáhnout. (K Pomazalovi.) Pane Sváku, už není co meškati: jdete s Bohem (políbí ho). Toto na cestu. (Pro sebe.) Však to i tak ve příbuznosti zůstane.

POMAZAL: (jako u vytržení): O Sabinko! o srdečko! jakoby si byla do tohoto mého srdce střelila. — Měj se dobře, holubičko! (Políbí ji.)

SABINKA: Já doma zůstanu, takli?

POMAZAL: To se rozumí. Jen všecko přichystej. — Času máš dost, poněvadž ten starý Pán rád dlouho krákoří: nevím, či se o hodinu nevrátíme.

SABINKA: A potom?

POMAZAL: A potom! potom budeme veselí, jakoby se celý svět byl oženil. — Dnes se má celé Kocourkovo s námi radovat. Zůstaň s Bohem! (Ze dvěří jí pošle hubičku.)

SABINKA: (podobně).

POMAZAL: (zamilovaně): O dušičko, srdečko, holubičko, ty ty ty!

SABINKA: Ten se dnes anebo od veliké radosti zblázní, anebo od velikého zármutku. (Odejde.)

(Zvony přestanou; smutná muzika, která po chvíli utichne, a opona spadne.)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.