Zlatý fond > Diela > Stretnutie so starším pánom


E-mail (povinné):

Eva Fordinálová:
Stretnutie so starším pánom

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Darina Kotlárová, Martina Pinková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 26 čitateľov

Tretia časť. Funkcia hriechu vo svete

Odsúdenie božského považovania a o dopustení hriechu na svete

Rozčlenenia na časti v Tragoedii niet, ide o súvislý, ničím neprerušovaný tok kapitol a paragrafov v nich, ale v záujmovej orientácii možno zreteľne sledovať odčlenenie. A to nielen v „zábudlivosti“ autora, že píše „svätý román“ a bolo by treba aspoň formálne, ako v druhej časti, udržiavať na pozadí rozhovoru aj stopy objektívneho deja. Tu sa už iba dozvieme, že Adam sa vracia z práce presne vo chvíli, keď sa Set začína zaujímať o filozofické otázky, a matka v núdzi musí konštatovať:

O! věcí vysokých tvůj rozům se lapá! Neb toto učení vyhledává chlapa. Já jsem k tomu hlúpá! lehce, jak víš, padám! Spíš by tě poučil drahý Otec Adam.

Čiže príchod presne na objednávku. Set prechádza z „materskej“ školy (kde vždy nebolo jasné, kto vlastne koho učí) do „vysokej“ školy otcovskej, v ktorej sa naučí takmer všetko, čo sa autor naučil v Altdorfe i v živote.

Pozornosť sa presúva z „rajských“ záležitostí na pozemské, a hoci sa ešte objavia aj momentky z raja (veď rozhovor zatiaľ dospel iba k „zločinu a trestu“, ale sám akt vyprázdnenia raja — ono strohé Vyžeňme jej! — sa ešte neuskutočnil), budú už súvisieť so starosťami človeka odkázaného na vlastný dôvtip.

Náznak objektívneho deja sa opäť objaví až na konci tretej časti, keď sa „semestrovodlhé“ sokratovské vyučovanie rozhovorom skončí.

Evina rezignácia na ďalšie Setovo vzdelávanie je však počudovaniahodná. Ak by Doležal využil prirodzenú ženskú funkciu — že sa matka už konečne musí začať starať aj o domácnosť a nemôže celý čas stráviť v rozhovore, bolo by to logické. Nemal sa však uchýliť k argumentu „hlúposti“, pretože len o tri paragrafy prv sme sa dozvedeli, že pri „výuke“ o hriechu mali obaja rodičia „dvou dobrých, náležitých a verných Doktorů“: „obraz Boží samý v duchu našém stkvúcí“ a Gabriela, „ktorý k nim chodieval, by s nimi o veciach nebeských vravieval“, až si Set takmer závistlivo povzdychne:

Ej, Matko! tehdáž vám krásně kvitlo pole, Když ste se múdrosti učili v té škole!

Žeby v nej Eva slabšie prosperovala ako Adam?

Hádam ani nie, lebo vzápätí zistíme, že táto „škola“ im neposkytla úplné vzdelanie. Gabriel ich síce poučil o „diablovi Satanášovi, Anjelovi temnosti“ už v raji, ale keď sa Set celkom oprávnene čuduje, prečo sa ho matka nepýtala „s velikú pilností O všeckém hadovém kunštu a chytrosti“, dozvieme sa o „medzerách“ v nebeských učebných osnovách, lebo „ten náš Gabriel“ —

O jeho praktikách a zlosti nevěděl, Že on, shoděn z nebe, a tak se túlaje, Vejde do samého rozkošného Ráje. A že vezme na se hadovu podobu, K hřešení namluví mně ženskú osobu.

A ako by nám táto „medzera“ vo vzdelaní zostala podnes. Zlo má oproti dobru výhodu v tom, že vie podľa potreby „chytračenia“ meniť tvar a tvár. Zaskakuje nás, prekvapuje nás nepripravených. Maskuje sa a pretvaruje sa s obdivuhodnou samozrejmosťou, s nenápadnou prirodzenosťou. Strieda podoby vhodné do doby i na jednorazové použitie. A „chytrák“ s tvárou priateľa je podnes nebezpečný dvojnásobne. Zápas „múdrosti“ a „chytrosti“, dobra a zla trvá skutočne, nielen obrazne, od počiatku sveta a s meraním týchto síl sa stretávame nielen vo veľkých historických zrážkach, ale aj v každodenných, na pohľad nenápadných súbojoch. „Chytristika“ má stále svoju prispôsobivú sofistickú filozofiu a múdrosť vedie proti nej permanentnú obrannú vojnu. A Doležal o nej vedel, do nej sa vložil svojou Tragoediou, pretože pasívne sa prizerať boju protikladov nemožno. Pasivita sama osebe je v tomto zápase tichou podporou zla. Musíme vždy chcieť, aj keď nebudeme vždy môcť:

Vůle stačí, kde sám skutek nemůž býti! Nelze-li vykonat, dost! budeš-li chtíti.

Už štyri kapitoly predebatovala matka so Setom na citlivú tému oprávnenosti či neoprávnenosti dedičného trestu za hriech, ale syn ešte stále nie je spokojný, lebo mu vŕta v hlave základný problém — hriech sám. Eva je už azda trocha podráždená:

Čím ti více dávam, tím vždy více pýtáš; Dost nemáš na palci, ruku celú chytáš! Já bych s tebú jazyk sedrati musela, Ba co ti zas vlézlo do tvojého čela?

Je to však iba autorský manéver, aby Set mohol predniesť dôležitú, najcitovanejšiu repliku z Tragoedie, ktorá je vlastne ouvertúrou celej tejto časti:

Ej, kdyby kdo světlo do hlavy mé vpustil! Proč Pán Bůh na světě tomto hřích dopustil? Toho bych po Bohu nejvíce miloval, K službě jemu všecky vlády bych zšikoval!

(Akiste sa neuspokojil s vysvetlením z predchádzajúcej kapitoly, že „Bůh nemohl tvořiti člověka takého, v němž by nebylo hřešení možnosti“.)

Matka bola unavená z rozhovoru, otec z práce:

Bez pochyby ste vy tvrdě pracovali, Když ste, jak znamenám, náramně ustali. Veď vám tak hojný pot dolú tváří teče, Jak když se z pramenů voda čistá vleče.

(Prirovnanie si zaslúži pozornosť, pretože úplne v intenciách so slovenským osvietenstvom vyslovuje pozitívny vzťah k činorodej práci. Inak by slaný pot a pramenistá voda museli stáť v opozícii, tu však pocit nenáležitosti prirovnania vôbec nevyvolávajú; cítime v ňom „očisťujúcu“ funkciu ľudskej namáhavej práce.) Neúnavný je iba Set:

Jak náhle oddechne po svojém ustání, Hned se já s ním o tom dám do rozmlúvání.

Rozhovor trvá dlho; 23. kapitola je najobsažnejšia a najrozsiahlejšia z celej Tragoedie, zaberá v nej takmer štvrtinu. Hoci má názov O dopuštění hříchu na Světě, je vlastne vyznaním viery v človeka, v ľudstvo, ktoré sa vydalo na namáhavú cestu múdrosti. Je vierou, že obranná vojna múdrosti proti zlu prejde do vojny ofenzívnej, zavŕšenej víťazstvom nad vykalkulovaným egoizmom, že hrejivý a ľudsky dôstojný rozmer múdrosti stojí nad chladnou taktikou a vypočítavosťou, že jeden prehraný osobný súboj s „chytrosťou“ nie je dôvodom na rezignáciu, aby sme prestali bojovať. Musíme sa poučiť a potom sústavne učiť. Musíme spoznávať svet okolo nás a v nás. Jeho zákonitosti a rozloženie síl, aby sme si mohli zvoliť najúčinnejšiu stratégiu a taktiku. Nech chytráci akokoľvek menia svoje podoby a dobové heslá, predstierajú múdrosť mudrovaním, vynucujú si autoritu autoritatívnosťou a prostredníctvom individualizmu sa usilujú stať sa individualitou, existuje prostriedok na ich usvedčenie: práca. A jej výsledky. Kto má z nich prospech. Je to i pre nás zaujímavá kapitola, hoci Doležal v nej vydáva svedectvo o svojej dobe, jej mravoch, túžbach, živote, úrovni myslenia.

Doležalovské podstaty

Dvojveršie „Bez pochyby ste vy tvrdě pracovali, Když ste, jak znamenám, náramně ustali“, sú priam predznamenaním celej 23. kapitoly. Otcove slová na synovo poľutovanie akoby zdanlivo protirečili —

Kdybychom nevinnost nebyli stratili, Nebyli bychom se při práci zšpatili!

Veď v Doležalovom chápaní človeka práca šľachtí, ale pri ďalších veršoch hneď zistíme presne vyrátaný autorský zámer — ide o rozohratie veľkolepej partie. Adam vlastne nahral na východiskový problém prednesený Setom:

Ach! jak bychom šťastní na světě bývali, Kdybychom nebyli těch hříchů mívali: Mohl Bůh jen takú zpravit Dispozici, Aby v světě žádní nebyli hříšníci, Aby po všech stranách v tom širokém světě. Duch každý prokvital v pravých ctností květě. Potom by to byl svět! svět bez všecké hany! Ne jak tento bídný, nezdárný a planý!

(Hoci nebyť alegórie na súčasnosť sa Set na „nezdárnost“ sveta sťažovať nemusel.) Otec ho síce zavracia, že vraví tak, akoby sa „s hadem tým pekelným radil“ a že nadhodený problém patrí do okruhu presahujúceho zatiaľ ľudské chápanie —

Toto jest velká věc! to ty nevystihneš! Leč nad samé hvězdy svojím okem mihneš. Oddej život celý přikázaným ctnostem, A dej pokoj dobrý těmto hlubokostem!

Lenže Set sa nemôže dať odradiť, pretože inak by 23. kapitola nemohla vzniknúť, no a pri jeho „čistom a rozumnom oku“ vie vyhútať aj presvedčivý argument:

Než sám Bůh přikázal, když sme již tak zpustli, Abychom v múdrosti a rozumu růstli, Když tedy přede mnú tú věc zatajíte, Proti Bohu, sobě i mně též zhřešíte!

A tak Adam kapituluje. (Opäť ako v ľudových rozprávkach: rozprávač sa dáva dlho prehovárať, kým príde k tomu známemu „Nuž ak inak nedáš, teda dobre počúvaj!“):

Nu, povím, kdyžs se již do té řeči pustil, Proč Pán Bůh na světě tomto hřích dopustil.

Ale najskôr synovi vysvetlí „pořádek srozumnění“ — akýchsi šesť bodov pravidiel hry: 1. pochopiť a poznať svet (Samý ten celý svět do svojéj hlavy vtlač), 2. od čoho závisí dokonalosť; 3. aký je „bytostní“ rozdiel medzi cnosťou a hriechom; 4. v každom svete môže byť chyba — hriech; 5. poznanie „jak s Boží ctí hřích obstáti může“; 6. hriech môže dopomôcť k nevyspytateľnému Božiemu riadeniu.

Vyučovanie Seta (a „křestianského čtenářa“) sa začína od základov sveta, a to v leibnizovsko-wolffovskej filozofickej škole. Keďže pôsobením týchto filozofov na naše osvietenské myslenie sa zaoberal Teodor Münz (Filozofia slovenského osvietenstva, 1961, a príslušné kapitoly v Dejinách filozofického myslenia na Slovensku I., 1987), vychádzame z jeho zistení.

Podľa Leibniza sú prvkami sveta monády, t. j. jednoduché, nepriestorové, a teda nedeliteľné substancie, z ktorých každá má predstavy — percepcie. Pri väčšine monád sú neuvedomené, iba v duši, ktorá je tiež monádou, sú zreteľnejšie a sprevádzané pamäťou. Okrem predstáv je v každej monáde aj snaha, ktorá spôsobuje prechod od jednej percepcie k druhej. Monády podľa Leibniza vznikajú vyžarovaním z monády monád — Boha (u Wolffa ich Boh tvorí z ničoho). Doležal nazval leibnizovské monády podstatami a z Adamovho vysvetľovania nemožno usúdiť, či si pri vzniku „podstát“ osvojil Leibnizov alebo Wolffov názor, hoci náznak „kdyby moci svatú“ skôr ukazuje k Wolffovi:

Svět, znej! jeden každý nic jiného není, Než podstat konečných vazba a spojení; Jak mnoho v něm podstat, krásy, svazku a let, Tak velký, ozdobný a dobrý jest ten svět. Svět byl by nejmenší, kdyby mocí svatú, Bůh by jen jedinkú stvořit chtěl podstatu; Než poněvádž mnohé podstaty byt známe: Tento, jejž spatřuješ, hle! svět nyní máme.

Tieto monády — podstaty sú všetky živé, je medzi nimi ustavičný pohyb, veci sa stále menia, a preto aj náš svet podlieha neprestajným zmenám (a zároveň sa objavuje aj zreteľnejšia narážka na Wolffov názor o vzniku nových monád):

Pravda, že tento svět nic jiného není, Než podstat přemnohých stvořených složení; Týto pak jsou všecky a napospol živé, Mající své sily a vlády zdářlivé, Poddané proměnám a mnohému hnutí, Jíž rozům náš všecky nemůž vystihnúti!

V ďalších veršoch však už zreteľne zaznieva Leibnizov panvitalizmus; Doležal prešiel od dualizmu (živá a neživá príroda) k monizmu — svet je celý oživený, bez priepastného rozdielu medzi živým a neživým; rozdiel je iba v schopnosti myslieť:

Jedny mají rozům, a ty duchem slují, Ostatní v svých stupních svět ten okrašlují; Prach má váhu k Centrum a povětří létá! Po všeckých končinách stvořeného světa; Živočichů duše smysly dané mají, Jimiž voní, slyší, vidí a makají; Jiné zas podstaty v zrostlinách a hvězdách, Slunci a měsíci a bludných planetách, Síly mají svoje a Boží dobrota, Všem tvorům částečku rozdala života.

Filozofia zaiste veľmi príjemná Doležalovým personifikačným sklonom v literárnej tvorbe. Čo nie je živé, to nemôže ani existovať, lebo podľa neho žiť — znamená prejaviť svoju existenciu dajakou činnosťou (hoci len podliehaním zákonu príťažlivosti). A zároveň s modernou filozofiou vnikajú do Tragoedie i výsledky vedeckých objavov, napr. Leeuwenhoekov objav všadeprítomných mikroorganizmov, ktorý priviedol aj Leibniza k panvitalizmu. U Doležala ho svojsky interpretuje Set:

Toto sem nevěděl! ale nyní chápám, Proč já někdy v hrnci živočíchy lapám? Nikdo jich nevsadil do také nádoby! Předce dostávají své živé podoby; Tak se tvrdí, Otče! tá reč váša svatá, Že ovšem živá jest všeliká podstata!

Kde je život, tam je pohyb, aktivita — presne v súlade so základnou orientáciou našich osvietencov. Činnosť prekonáva zmar, je teda podstatou vývoja, hoci to Doležal priamo nevyslovuje:

Podstata každá jest kořen působnosti, Aniž kdy může byt cele v lenivosti; Musí něco konat! a kde jest konání, Tam jest život, síla, a ne umírání!

Svet je teda samohybný, pohyb je podstatám vlastný a nepristupuje k pasívnej hmote zvonku ako v dualizme.

Na svete niet ostrovov nečinnosti, ale niet v ňom ani ostrovov nesúvislosti; svet je organický celok, v ktorom sa všetko hýbe a všetko navzájom súvisí, pretože —

Vše předce Boží moc tak pěkně svinula, Že in isto mundo non dalur insula!

(Na tom světě nic není roztrhaného, nic bez náležitého spojení, svazku a spoločenství.)

A preto, „že světa stavení Jest všeckých konečných podstat obsažení“, čiže keď svet je priestorovo ohraničený, už za ním nič nemôže byť:

Veď kdyby za světem něco ještě bylo, To by se svú vazbú i světa chytilo! A tak by nebylo ven z tohoto světa. Než s světem by mělo proměny a léta. Nebyl by to cizí a zvláštní někde svět, Ale jen tohoto částka a pěkný květ.

Doležal tu má zjavne na mysli svet nie iba ako našu Zem, ale celistvosť vesmíru, lebo už predtým sa zmieňoval o podstatách i v „hvězdách, Slunci a měsíci a bludných planetách“ (čiže kométach). A tento svet v najširšom chápaní existuje nielen v priestore, ale aj v čase:

Neb vidíš! svět každý jest Boží stvoření, A v stvoření Božím žádná přítrž není.

A tak Doležal naznačuje konečnosť vesmíru.

Konečnosť vesmíru a času

Zaujímavá je Doležalova koncepcia mimovesmírnej „ničoty“ z filozofického aspektu. Jej vysvetleniu opäť predchádza „naivná“ Setova predstava:

Já sem se domníval, že to býti může, Aby i ven z světa někde kvetly růže. Jak by to byt mohlo, by tam nic nebylo? Že by tam naskrze a všecko chybilo? Musí tam něco byt! a pro světa meze, I tam v svých proměnách jistě něco leze!

Ale keď na zamietavú odpoveď ešte chce „zvědět víc“ — „Jaké a jak velké jest to ničemné Nic“ (mimochodom pekná paronomázia), otec sa na neho zarážajúco hrubo vyrúti:

Jaký jsi ty blázen! tam hledáš vlastnosti, Kdežto není žádných těch dokonalostí, Z kterých aspoň jednu věc tá musí míti, Která v světě Něčím opravdu má býti.

Doležal si asi uvedomil nespravodlivosť Adamovho výpadu, ale otec je otec, treba jeho slová, hoci aj nezaslúžene tvrdé, rešpektovať a Set skrúšene prijíma výčitku, uvedomujúc si svoje nedostatky vo vzdelaní:

Bolí mně síc Otče! že ste mne tak pleskli; Než bodaj ste často těmi dveřmi třeskli. Rád vám já poddávám hlúpú moju hlavu, Vlejte do ní, prosím! múdrost vaši zdravú.

A aby sme interpretáciu neskreslili ničím Doležalovi cudzím, nechajme jeho koncepciu „ničeho“ vysvetliť Adamovými ústami:

Vidíš: Nie ven z světa a Boží múdrosti, Nemá naskrz žádné své dokonalosti! Není ono možné, skutek, per se (Sám od sebe — Jistotné — Opravdu.) chybí! Bůh činí, co možno, kde se mu co líbí. Když tedy to tvé Nic ven z světa našého, Žádné ni možnosti, ni co skutečného V sobě naskrz nemá! jak ty chceš poznati, V jaké by podobě Nic kdy mohlo státi? Nic ničím zastává od samé věčnosti, Které nemá gruntu v Bohu a možnosti. Za světem tma samá! vyhasly tam svíce! My ve světě nad Nic mnoho máme více.

Lenže nie je tma ako tma. Tma — ničota je iná ako tma v podstatách. Našu možno overiť zmyslami, tmu — Nič iba abstrakciou:

Veď síce tma. Séte! ale ne taková, Jak když se nám slunce každodenně schová; Neb tu máme předce všeliké podstaty; Ač nám i slunce svůj blesk odpírá zlatý; Než za světem nemáš ani jen možnosti, Tam všecko v bytostné své leží temnosti! Jaká by pak byla, to ruka nelapá! To sám osvícený jen rozům náš chápá.

A tak sa teda náš vesmír má kam rozpínať, to však, samozrejme, Doležal ešte nemohol tušiť.

Tejto prázdnote za ohraničenosťou vesmíru sme venovali pozornosť aj z toho dôvodu, že sa tu Doležal dopustil — pochopiteľne nevedomky, z nedôslednosti — najväčšej herézy: z prednesených ďalších veršov vyplynie, že do nej umiestnil „božskú rezidenciu“, čiže tým by jednoducho existenciu Boha úplne znegoval. Set to však okamžite vysliedi:

Nuž okolo něho též Nic jen bývalo, Prv nežli stvoření jaké jej ctívalo?

A hoci sa Adam predtým odvolával na „osvícený rozům“, teraz sa musí uchýliť k dogme:

I! veď ty tak nemluv! to se nešikuje! Když kdo co o Bohu rozumně mudruje.

Ale predsa len podá vysvetlenie podľa vlastnej predstavy:

Okolek tam bývá, kde jaké prostranství, Kde Pán, kromě sebe má též i poddanství.

No takmer vzápätí sa Doležal dopustil ďalšej nedôslednosti. V kapitolách predchádzajúcej časti vynaložil veľa námahy, aby odôvodnil, prečo „Bůh zbytečných zázraků nečiní“, teda prečo nezasahuje a nezabraňuje priestupkom ľudí v živote, a zrazu dostávame na Setovu otázku „kde pak nyní Pán Bůh náš přemilý bývá“ úplne protirečivé vysvetlenie:

On bývá na nebi! čině coť se líbí; Zdržuje nám síly, napravuje chyby, Které sme dostali při žalostném pádu, A duši zpravuje slova svého radú.

A vôbec celú „božskú rezidenciu“ nám básnik predstavuje na spôsob sídla svetského panovníka monarchie, ktorý je však mierne samoľúby:

Tento tak velebnú dobrotu chtěl míti, Že blahoslaveným nechtěl jen sám býti, Ale tak usúdil, by při něm i jiní, Pohodlí (!) své měli a to dobrodiní, Které by každý tvor dle dané Natury, Mohl přijímati z té nebeské hůry. To usúdiv jednúc, pričinil se k tomu, A dal i skutečnost toho světa domu, Bychom tu bydlíce, jeho slávu znali, A blahoslavenství věčného dostali; Když pak tú dobrotu svému tvoru podal, Sám se na nebesích posadil jako Král, Aby řídil všečko na světě stvoření, A zvlášť duchů každých přivédl k spasení.

Setovi však vŕta v hlave ešte jedna — „kainská“ otázka, lebo ju začul od jedného „Synka Kainského“, keď sedel na lavičke s jeho sestrou Adičkou —

Aby jen, jakož vím! při zlém milování, Ukázal jakési bídné mudrování.

Otázka znela: „Proč Bůh svět tento spíš nestvořil?“ A tak sa máme možnosť poučiť, že pred stvorením sveta nejestvoval čas —

V němž by co předního neb zadního bylo, Neb jedno po druhém něco se měnilo. To pak jest jak bys chtěl jistě povědíti, Že svět před nějakým světem musil býti.

Pri ďalších obecných metafyzických konštrukciách Set priznáva, že „ešte mu tá pravda do hlavy nelezie“ a prosí celkom v súlade so zásadami správneho vyučovania od konkrétneho k abstraktnému:

O! jen vy srovnejte s nějakým obrázkem, S hruškama, jablkem aneb též i kláskem!

Adam si vybral jablko:

Kdybych já v hlavě mé tak slavnú měl radu, A v teto pravici tak velikú vládu. Že jakby se náhle mne jen zalíbilo, Aby v ní přepěkné hned jablko bylo, A jak náhle bych ho mojí rukú zplodil, (!) Hned bych ho v povětří k mé rozkoši hodil; A jak to zrnečko v jablku neříká; Proč je má komůrka malá neb veliká? Proč mne prv nezpravil Učinitel vděčný? Proč dům nemám dávný aspoň, když ne věčný? Tak žádný z nás nemůž právem povědíti. Proč Bůh nechtěl prve Svět tento stvořiti.

Pri tejto príležitosti sa aj definitívne dozvieme, koho Doležal uprednostnil pri probléme vzniku podstát (monád): jednoznačne Wolffa:

Tak že i náš Pán Bůh svú silnú pravicí, Z ničeho učinil vše, což my hříšníci, Tuto spatřujeme, neb i nevidíme, A jen duchem naším právě rozumíme.

Pri riešení kategórie času, ako by sme mohli tento 150. paragraf nazvať, je však najzaujímavejšie Setovo zhrnutie, obsahujúce aj myšlienku, ktorá sa v otcovej reči neobjavila — herakleitovské Panta rei — (a popri Leibnizovej myšlienke jednoty sveta, súvislosti jeho častí, jeho ustavičnej meniteľnosti pribúda aj dynamizmus):

Nyní již rozumím! a držím za jisto, Že věc každá v Světě vlastní má své místo. My jsme v tomto čase, a jen tak složení, Jak staré jest Světa tohoto Stavení; Přijdú po nás jiní, po rozličná léta, Než i ti jen částka toho budú Světa, Jemuž Bůh oddělil k celé Světa ctnosti, Jistú míru, stupeň, času postupnosti. My jsme teď Primores (Přední lidu.) a Knížata země. Po nás přijde náše k panování plémě.

Áno. Všetko plynie.

… a ešte niečo o čase

Plynutie času, sama existencia času, prejavy času v priestore a hmote, no predovšetkým v ľudskom živote — znepokojujúce tajomstvo, ktoré dráždilo fantáziu mysliteľov už dávno pred Doležalom. A jeho tiež. Vycítil, že ak sa má „celý svet do našej hlavy vtlačiť“, teda pochopiť priestor, hmotu a život (ako konanie — pohyb), nemožno vylúčiť čas. Už samo toto zistenie nás musí prinajmenej zaraziť, pretože prírodné vedy 18. a 19. storočia síce uznávali objektívnu existenciu času a priestoru, skúmali ich však, v zhode s Newtonom, oddelene ako niečo samostatné, jestvujúce celkom nezávisle od hmoty a pohybu (Filozofický slovník, 1982).

Už v Setovej replike možno pozorovať vzájomnú spätosť času s priestorom a hmotou („My jsme v tomto čase, a jen tak složení, Jak staré jest Světa tohoto Stavení“) i pohybom (Přijdú po nás jiní, po rozličná léta, Než i ti jen částka toho budú Světa“), ba dokonca i určenie akýchsi zárodkov kategórií — „ctností“ (samozrejme „oddělených světu Bohem“): miera (šírka, obsah = priestor), stupeň (teplejší — chladnejší, tvrdší — mäkší = hmota), čas v pohybe. A táto domnienka ešte silnie v 151. paragrafe — Svět tento není věčný.

Je paradoxné, že Doležal dospel k správnemu úsudku o vzájomnej spätosti plynutia času s priestorom a hmotou na základe nesprávnej premisy. Celá dišputa o tomto probléme vznikla zo Setovej otázky:

Snad ten svět milý náš, Otče drahý, vděčný! Jest velice dávný, ba snad také věčný?

Nesprávnosť východiskovej tézy spočíva v tom, že Adam (= Doležal) bude striktne chrániť teologické stanovisko (svet bol stvorený iba o päť dní skôr ako Adam a Eva), ale aj v pojmovej nejasnosti — „svět“ označoval i vesmír, i Zem. Významovo však čoraz viac inklinuje iba k našej planéte.

Set svoju domnienku, po otcovom napomenutí —

To se ti jen snívá! a takové krámy Neprobůj rozkládat mezi Boží chrámy!

obohacuje ešte o ďalší „kacírsky“, pre nás však interesantný prvok (uvedený navyše dvoma peknými metaforami) —

Ba nesnívá se mi! mysl neoslepla! Teď sem jen vstal, ba, i postel ještě teplá! V mysli si rozkládám, při mojej sprostnosti, Že tento svět byl snad od samé věčnosti; Že byli před vámi Prae-Adamitové. (Lidé pred Adamem — Před-Adamci.) Boží, nevím jací, než předce sluhové, Kteří hned od věků, svými, každý, místy, Genealogii (Rodu vypsání.) měli, rodní listy; A že snad spáchavše něco ohavného, Jsou vykořenění z okršku zemského; Vás že Bůh jen potom nový rod formoval, Když Prae-Adamitů do pekla shazoval.

Setove slová nás síce privádzajú k myšlienke na prvý spev Miltonovho Strateného raja (J. B. Čapek sa domnieva, že ide bezpochyby o ohlas antických mýtov, u Doležala veľmi vzácny), v ktorom Satan teší svojich porazených druhov nádejou, pripomínajúc im dávne nebeské proroctvo, že po ich páde má byť stvorený nový svet s novými obyvateľmi. Azda si tento motív Doležal vypožičal, jeho predadamovia by teda boli vzbúrení anjeli — verš „Když Prac-Adamitů do pekla shazoval“ tomu nasvedčuje, ale vypožičal si ho iba na znegovanie. Otec — učiteľ hneď „pedagogicky“ (našťastie opäť iba v metaforickej rovine) zasiahol:

Odhodím já prútek a chytím sekeru, Kterú vyťat musím tak hroznú nevěru!

A že skutočne zásadne s názorom o „predadamovcoch“ nesúhlasí, je jasné i z podozrenia:

Že Prae-Adamité na světě bývali, To jen ti Kainští někteří tláchali.

Vzhľadom na biblický výklad sveta by museli títo „predadamiti“ v rozpätí piatich dní (pred stvorením Adama) aj zhrešiť, aj byť potrestaní bez času na pokánie, a keďže —

Bůh náš není taký, by pro lidské zlosti, V krátkém čase kládl meze své milosti,

neprichádza podobná domnienka do úvahy.

Adam s nevôľou zavrhne i ďalšiu Setovu myšlienku, že svet môže byť hádam starší, že Boh „od samé věčnosti svět mohl stvořiti“, a vysvetľuje mu, že „ač svět i mohl od věků stvořiti, Svět tento jen časný předce musel býti!“ Zároveň mu objasňuje spätosť času s priestorom a pohybom:

Svět každý, nechť jest on jaký jen chce koli, Musí mít svých časů a proměn voukolí; Neb myslíš-li ty svět bez všeckého času, Stratils, věř mi, všecku tvé múdrosti krásu!

Opäť výstižný obraz „osvícených“ časov: predtým „vonný rozum“, teraz „krása múdrosti“. A zdá sa, že napriek zavše autorsky vynúteným priznaniam o svojej „sprostnosti“ (obyčajnosti) bol Set na svoju inteligenciu mimoriadne citlivý a dotknuto volá: „Čas tebe porazí? tě múdrého Séta?“ s humorným dodatkom: „O! věčnost, pomáhej! s časem jest zle! Retta!“ Ale predsa len začína, chápať nerozlučiteľnosť hmoty s časom, a keďže je hmota ohraničená, musí byť aj čas:

To do hlavy mojéj velmi snadno leze, Že čas každý míti musí svoje meze; Něco bývá prvé, po něm jiné kráčí, A všecko poslupnost trvání jen značí, Takže každá částka toho sveta času, Má počátek, konec s jakúkoli krású.

A otec jeho čerstvé vedomosti dopĺňa (hoci s kompromisom: Set upustil od večnosti, otec od piatich dní pred svojím stvorením):

Nechť by ten svět trval jakkoli chtěl dlúze, Předce ho přitisknút jen musí tá núze, Že srovnán jsa s časem do této hodiny, Před mojím původem musel býti jiný, Že on sám jest částka času předešlého, Od svého trvání až do času mého: A poněvádž ten čas má počátek, konec, Svět nemůž byt věčný! toť praví tvůj Otec. Musil on počátek svojích časů míti, Čas nemůže z hola bez počátku býti!

(Hoci tvrdenie sa vzápätí použilo ako argument bez dôkazov i v elipse — čas nie je večný, lebo nie je večný svet, svet nie je večný, lebo nie je večný čas, aj tak je nesporné, že Doležalovi ide o snahu čas a hmotu nerozlučne spojiť, skúmať ich vo vzájomnej súvislosti; i keď prichádza k záveru s obmedzenou platnosťou, pretože ho aplikoval na obmedzený priestor, nie na celý vesmír. Jeho tvrdenie o konečnosti času by bolo absurdné, ale ak vezmeme do úvahy zánik jednej planéty, už absurdné nie je, pretože „jej“ čas skutočne zaniká s ňou. Všetko je relatívne. Ako vieme, čas tiež. Môžeme namietať: „Nešlo z teologického hľadiska o kacírstvo?“ Nie, iba o pokus povzniesť problém na úroveň doby. Boh, ktorý stvoril svet, je „podstata věčná a duch nestvořený“, preto sa ho dôsledky času v hmote a priestore nedotýkajú.)

Vsadením času do hmoty Doležal vniesol do nej zároveň dynamiku — zmenu, pohyb:

Vidíš, milý Séte! Svět každý stvořený, Nevyhnutedlně musí mít proměny;

(myšlienka je opäť perfektne utvrdená rýmom „stvořený — proměny“; čo raz vzniklo, neodvolateľne podlieha zmenám).

Dôležité Doležalove myšlienky o vzájomnom prepojení hmoty, priestoru, pohybu, času, obohatené o naznačenie boja protikladov, budú tvoriť východisko pri dokazovaní základnej tézy prevzatej z Leibnizovej „optimistickej“ filozofie idealistického racionalizmu a rozpracovanej v 152. paragrafe, že „Svět náš jest nejlepší“.

Tento svet nie je večný, ale je najlepší

Dokázať, že tento svet je najlepší zo všetkých svetov, je vec nemožná a v plnej miere sa nepodarila ani Leibnizovi, ani Doležalovi. Obdivuhodné je však ich úprimné úsilie pozerať sa na svet optimisticky a pomôcť pozerať sa tak aj iným. Preto si ich argumentácia zaslúži pozornosť.

Boh je prvou príčinou vecí, a teda aj tohto sveta. Svet je náhodilý, lebo nemá dostatočnú príčinu svojej existencie v sebe samom. Keďže však je svet náhodilý, sú mysliteľné aj iné svety, ktoré majú taký nárok na existenciu ako tento. Prečo teda Boh stvoril práve tento svet? Pretože je najlepší spomedzi všetkých možných svetov.

Adam:

Všecky týto samé v sobě možné světy, A jich rozmanité ze všech strán ohledy, Pán Bůh všemohúcí od samé věčnosti, Viděl a rozuměl dlé všecké zdárnosti: Co se pak domníváš: měl-li svět stvořiti, Jaký on k tvoření v skutku měl zvoliti?

Set:

Nejlepší! tak myslím. Neb s jeho múdrostí, Obstáti mohou jen nejmožnější ctnosti.

Odkiaľ je však potom na tomto svete zlo? Zlo pochádza z konečnosti, obmedzenosti podstát, a teda aj duše:

Bůh nemůž tvořiti podstaty tak zdárné, Aby v nich nebylo naskrz něco márné! A tak, tvořiv Bůh náš ducha i svatého, Musil ho tvořiti i obmezeného, Jak v podstatě samé, tak jejím konání, Všudy jen konečné má obdarování! A jak den, ač světlý, mračno může míti, Tak duch, ač i svatý, hříšným může býti.

A tu už zapracoval boj protikladov: zlo je v najlepšom svete nevyhnutné, lebo bez neho by nebol najlepší:

Dokonalost světa tím se nehamuje, Když se vada mravná, neb hřích v něm spatřuje, Ba co více povím: nebyl by nejlepší! Kdyby v něm nebyly zlosti i největší.

Trest robí človeka lepším, zlo učí ceniť si dobro. Bez zla by nebolo dobra. Dobra je na svete viac ako zla, ale ľudia si ho nevšímajú, lebo ho považujú za samozrejmé a vidia len zlo. Lenže aj zlo nás núti k činnosti, k úsiliu odstraňovať alebo napravovať ho, čím dopomôžeme prejavovať sa dobrým vlastnostiam, ktoré by inak nedostali príležitosť ukázať sa v pravom svetle. Doležal použil pekný príklad z každodenného života:

Co bys řekl, Séte! o tom Hospodáři, Kterému se dobře v domě všecko daří, Který si v nejmenším svého jmění kútku, Spatřiti nemůže takového skutku, V jehožto potřebném slavném napravení, Mohl by své múdré ukázal řízení?

Set:

Řekl bych: snadno jest! v domě hospodářit, V němž se může a chce dobře všecko dařit; Ale to by kunšt byl a veliká chvála, Dům říditi dobře, v němž se chyba stala, A to sic tak múdře, by i toho lhářě, Jazyk musil chválit toho Hospodáře, Že tú znamenitú chybu znal napravit, A zbořený palác nádherně vystavit.

Teda opäť prišlo na Horáciove slová: Prekážky v nás vyburcujú vlohy, ktoré by v nás zostali za priaznivých okolností driemať! Bez nerestí niet cností, bez tmy by sme si neuvedomovali blahodarnosť slnka. Všetko zlé je na niečo dobré. Zlo má preto výchovný zmysel, má svoju pozitívnu funkciu: reakcia, ktorú v nás vyvoláva, núti k aktívnemu odporu proti nemu, zušľachťuje nás:

Vidíš tedy, Séte! Pán Bůh všemohúcí, Dobře znal, že náš svět v hříších bude mrúcí; Než aby ukázal stupně své múdrosti, Lásky, vlády, síly a dobrotivosti, Právě pro to samé v tom světa stavení, Dopustil v hřích padnút lidskému stvoření, Aby při takové naší hubenosti, Ukázal nádhernost nekonečných cností.

Adam svoj výklad zákona „akcie a reakcie“ končí peknou sentenciou s nadčasovou platnosťou:

Není kunšt spojiti oheň s jasnú svící; Ze tmy zpravit světlo jest kunšt se blyštící!

Je rovnako ušľachtilá ako Konfuciova myšlienka — Lepšie je zapáliť hoci aj malú sviečku, ako preklínať temnotu! Ľudské úsilie na ceste k múdrosti — dobru a šľachetnosti cez prekonávanie prekážok takisto mocne pôsobilo v starovekej Číne, antickom Ríme ako na „osvietenom“ Slovensku.

Avšak zlo treba rozlišovať. Existujú dva druhy zla: fyzické a morálne; morálne je ťažším previnením:

Čím větší známost máš a nečiníš toho, Tím hrozněji hřešíš a vinníš přemnoho!

Doležal fyzické a morálne zlo pôsobivo naznačil obraznou skratkou:

Veď povážte jen té pravdy mojéj svíce: Když vás neposlúchám, jistě hřeším více, Než když mojej sestře, maje dosti času, Uvázati nechci rozčesaných vlasů.

(A zase jedna pekná metafora v prvom verši o jasnosti pravdy!)

Aby bolo možno uznať tento svet za najlepší, ešte stále treba poriešiť (lebo definitívne ich vyriešiť ani nemožno) nejasnosti okolo odsúdenia v raji. Samozrejme, s iniciatívou vychádza Set:

Nuž ale proč Bůh náš pro časné hřešení! Svalil na hříšníky to věčné trápení? Není to snadná věc! by pro časné viny, Bůh věčně zatratil nás nevalné syny.

Ale hneď aj upresňuje cieľ kacírskej otázky:

Aby mne jazyk váš učiti nepřestal, Než řekl: proč Bůh náš hřích věčně potrestal?

Je inteligentný, prekukol otcove výchovné metódy. A nemýlil sa — prevencia bola užitočná:

Neb vidíš, kdybys tú věc všetečně tláchal, Tento prut by s tebú hrozné věci páchal.

Alebo žeby sa stále iba zastrájal? O vysvetlenie sa však úprimne pokúša, ale zoširoka, rozvláčne. Vyplýva z neho, že človek sa previnil nie fyzicky, ale dušou, „zšpatil tak slavnú podstatu“:

Stvoření síc marné; než duch jeho věčný, Hřeše proti Bohu, jenž jest nekonečný, Zaslúžil takovú svú neposlušností, By lúčen byl věčně od Boží milosti.

Človek je dobro a zlo, polovica anjela, polovica diabla, cnosť a hriech. Na hriechy sa už Set pospytoval dosť, teraz ho zaujíma aj podstata cností. Vidí sa, že Doležal i cnosti členil na fyzické a morálne, pretože Seta poučuje, v čom „samém ctnost pravá náleží“:

Nuž táto myš, která nyní při nás běží, Požívajic chleba a semena sladká, Musí nám byt rovná v ctnostech Kamarátka; Nebo zevnitřne[1], její se živení, Dost činí múdrému Božímu zřízení. Aby, živa jsúcí, pokrm svůj hledala, A svojému tělu zemříti nedala.

Lenže „při rozumném tvoru“ cnosti sú predovšetkým záležitosťou morálnou:

Zákon jest duchovný! duši tvoju hledá! On se vrchním bleskem odpraviti nedá: Chce ducha tvojého a svaté mínění, Při každém života mravného činění:

a čo možno namietnuť proti tejto krásnej myšlienke?

Nejde-li pak z srdce skutků tvojích dílo, Ctností není! nechť by jak chceš slavné bylo.

Hriech je však zrejme príťažlivejší ako cnosť. Rozhovor sa opäť vracia k starej téme, aby sme sa dozvedeli, že „hřích ve světě jest možný“. Doležal dobre poznal ľudskú prirodzenosť: aby vo svete hriechu nebolo —

Nuž by ten Bůh múdrý, nekonečný, svatý, Byl musil po světě rozstavit jen kláty,

ale máme k dispozícii slobodnú vôľu, aby sme si mohli vybrať medzi dobrom a zlom:

Veď násilné mravy, nechť jsou zlí neb svatí, Všecku cenu svojej svobodnosti tratí.

A aby Set napokon mohol vyriecť „Uznávám, že jest jen tento svet nejlepší!“, nemôže chýbať ani pietistické vyznanie vykúpenia ľudských hriechov „Semenom Ženským“ v 162. paragrafe — Vykúpení Slunce.

Za čo všetko vďačíme hriechu

Nezabúdajúc na Evino žalostné pokánie pre pád a na trpké Setove výčitky, čítame s prekvapením Adamovu interpretáciu dôsledkov pádu:

Krom této pak slávy Boha velebného, Množství se nachází něčeho jiného, V němž se to přemúdré hříchů dopuštění, Stkví co perla jasná ve světa řízení.

Takže perla jasná! Aj keď chápeme, že ide o ďalšie dôvody pre leibnizovský optimizmus, predsa len pokladať prvotný hriech za diferencujúci činiteľ vo vývine ľudstva je prinajmenej odvážne, hoci v mnohých dôvodoch, posudzujúc ich z Doležalovho teologického stanoviska (a iné v svojej dobe a v svojom prostredí nemal), musíme s ním súhlasiť. Usudzujeme však, že sa mohol málo zavďačiť očakávanej čitateľskej obci prevažne z remeselníckych vrstiev, keď vznik niektorých remesiel má taktiež korene v hriechu — ďalšia z Doležalových nedôsledností:

Dívej se rozumně na tá povolání, Které lidé mají v tomto putování. Kdybychom nebyli my do hříchu vlezli, Mnohých by nebylo; ale že sme klesli; Nuž tak mnoho vidíš potřeb a řemesel, Že v nich i ten hříšník může býti vesel!

Narážkou na remeselníkov síce začína, ale vzápätí si ich udobruje, lebo hneď prichádzajú na rad aj filozofi a teológia, čiže susedstvo celkom lichotivé:

Kdybych nebyl zhřešil spolu s mojí ženú, Obchod by všeliký tratil svoju cenu. In Theologia[2]nebylo by díry! Všecí bychom byli jen jedinké víry;

(takže by existovalo iba jediné remeslo — všetci by boli záhradníkmi? Keby v učení o viere nebolo „žádné díry“, to by predsa najviac vyhovovalo modelu najlepšieho zo svetov. Veď o dôsledkoch „nejedinké víry“ vedel Doležal dosť aj z vlastných skúseností. To však nie je všetko. Sledujme, ako sa bude „dobré“ ustavične miešať so „zlým“, bez čoho by sme sa v „najlepšom zo všetkých svetov“ radi zaobišli:)

A Filozofia (Múdrosť přirozená.) co Eliské pratum, (Rozkošná záhrada.) Byla by k procházce; a svůj Principatum (Knížetství — Přednost.) Tak by veleslavně byla rozšířila, Že by jen Anjelská moc jej převýšila.(!)

Čiže filozofia by patrila medzi dobrá. Rajskí záhradníci by sa vo voľnom čase asi zaoberali filozofiou, ako jeho traja protagonisti v Tragoedii. Pozornosť si však zaslúži nielen toto najvyššie ocenenie filozofie medzi ostatnými vedami, ale aj naznačenie, že podobne ako v teológii by v nej tiež „nebylo díry“; menuje nielen najvýznamnejšie filozofické domáce i zahraničné prúdy svojej súčasnosti, ako naznačuje v Přetlumočení — „Thomistae, Scotistae, Leibnitziani, Wolfiáni, nejznamenitější filozofické Sekty“, ale upozorňuje aj na nezhody medzi nimi. Najmä na pohľad nenápadná zmienka —

Než aj! teď po pádu slavní jsou Thomistae, S kterýmiž se bijí hlubocí Scotistae —

je veľmi dôležitá z aspektu dejín slovenskej filozofie, lebo naznačuje, aké bolo v druhej polovici 18. storočia ešte živé napätie medzi stúpencami filozofie Tomáša Akvinského, reprezentovanej hlavne profesormi filozofie na Trnavskej univerzite, a stúpencami filozofie Dunsa Scota, rozšírenej medzi františkánskymi vzdelancami, hoci vychádzajú rovnako z aristotelovskej platformy. Dôležité sú epitetá „slavní“ Thomistae, „hlubocí“ Scotistae pre svoju významovú nasýtenosť. Tomisti sa skutočne výraznejšie presadili ako skotisti (napr. Duns Scotus nie je vo Filozofickom slovníku ani vyznačený osobitným heslom), ktorí však v Doležalovom čase mali v našom filozofickom myslení dôležité miesto zdôrazňovaním „individuálneho“ na rozdiel od tomistického „všeobecného“, zdôrazňovaním individuálnej existencie ako dokonalosti, cieľa prírody, a teda aj predmetu poznania. Možno preto Doležal použil pre nich epiteton „hlubocí“, ale možno aj ako prejav osobnej sympatie k nim, lebo boli bližší jeho pietistickému srdcu. Azda aj preto, že jeden z ich významných predstaviteľov, Patritius Veselý, sa narodil v Skalici iba o štyri roky skôr ako Doležal, takže sa možno osobne poznali, hoci patrili k rozdielnym konfesiám.

Pozornosť si ešte zaslúži fakt, že Doležal zachytil aj zmenu vzťahu k Aristotelovi, ktorý v tom čase už poklesol z piedestálu najvyššej autority:

Aristoteles pak byl by seděl v prachu, Kdyby mu hřích nebyl dost nadělal strachu, Že by on smyslemi makavú Physiku, (Umění věcí přirozených.) Nesmý(!)šel v nebeskú tú Metaphysikú; (Všeobecných věcí vlastností umění.)

Asi iba pre rým rozlúčil Leibniza s Wolffom, ktorý len rozvíjal Leibnizovu filozofiu, alebo chcel zvýrazniť aj jednotlivé osobitosti v ich interpretácii? Rozhodne však majstrovsky naznačil ich odchýlku osobitým vyčlenením a podstatnú zhodu slovesnými synonymami — „rovně“ by „plakali, kvílili“:

Plakali by hořce i Leibniciáni, A s nimi kvílili rovně Wolfiáni, Že není bezpečný samý rozům Praeses, (Soudce v rozepřech.) By se obhájily slovné Hypoteses. (Rozličná domnění.)

Takže Doležal bol dobre informovaný o otrasenej pozícii svojich filozofických učiteľov v nemeckom vývine, odkláňajúcom sa od racionalizmu v prospech kantovskej „skúsenosti“. Avšak on v Tragoedii zostal verný „vonnému rozumu“, ale iba filozoficky, lebo osobná a dobová skúsenosť v jeho diele dostala dostatočný priestor. A to hneď vzápätí za filozofmi. Samozrejme, zacielil si na právnikov, kategóriu, ktorá dokazuje, že v „najlepšom svete“ musí byť popri príjemnom (filozofia) aj nepríjemné:

Praktik Juridických vyhasla by sláva; Neb by každý šetřil jen svatého práva, Každému (neb by se samého Boha bál) Jeho rozům vlastní býval by Pricipál; I to husí péro pokoj by mívalo, Kdyby hříchu v světě nebylo bývalo; Ale pro ty mnohé čárky a Processe, Sotvá již samá hus dosti brků nese!

(Známa Doležalova nedôslednosť! Veď rozhovor prebieha „ešte za Adama“ — žeby už vtedy sa ľudstvo tak husto súdilo? O filozofoch ani nehovoriac. Až neskôr sa dozvieme, že vedomosti získal Adam od Gabriela, ale tie sa budú dotýkať „svetského Řádu“.) Svoj diel z hriechu dostala aj medicína:

Neduho-Rektoři a Páni Medici, Nebyli by v žádné vídáni ulici; Nač by v světě byly jaké Apatéky? Sám by každý nosil v těle svojém léky! Každý pěkně živ jsa v temperantné míře Nepotřeboval by žadného Felčíře.

A „nebylo by planých otrhaných žáků“, ale ani „nelítostivých krvavých vojáků“. Možno teda urobiť záver:

Byla by tá milá spravedlnost svatá; Mohla být bez drába, šerhy, ba bez kata! Slovem: člověk by se i jinäk byl tešil, Kdyby nebyl Adam s svú manželku zhřešil!

Čiže: s akou-takou cťou vychádzajú remeslá a filozofia, ostatné je v súlade s dôsledkom hriechu (aj filozofické rozpory) — nemuselo by ľudstvo banovať, ak by niektoré, alebo všetko, mohlo v raji chýbať. Zatiaľ náš svet na najlepší zo všetkých nevyzerá. Aspoň nie pre všetkých, ako to (bez priameho autorovho zámeru) postrehol Set:

Já sem dobře vpustil do mojého ucha, Že to jen k našému světu vše přislúchá, Cokoli se v něm kdy v svých proměnách děje, Při nichž někdo kvílí, jiný se pak směje.

A zrejme teraz majú prísť na rad tí, ktorí sa „smejú“.

Mocní tohto sveta

S niečím podobným sme sa stretli v Stratenom raji. Lenže tam Miltonov archanjel Michal zoznamuje Adama skôr s budúcimi cirkevnými dejinami, zatiaľ čo v Tragoedii Doležalov Adam (iba s odvolaním sa na archanjela Gabriela) učí Seta o systéme sveta, vlastne o vládnom systéme za Doležalovej súčasnosti, čiže v našom letopočte.

Když rozprávět budu o tom něco málo, Mysli, jakby to již v samém skutku stálo, Co v potomních časích v světě se přihodí, Zvlášť když se to ženské Semeno narodí.

Tu si však spomenieme nielen na Miltona, ale aj na Mateja Markoviča a na J. A. Komenského.

Nie je prekvapujúce, že prvý defiluje klérus; prekvapujúci je iba vstup, v ktorom ťažko rozhodnúť, či ide o náhodu pri priamom spojení dôsledkov hriechu s pápežskou funkciou, alebo premyslenú provokáciu:

Když sem zhřešil jednúc, ba i žena má též, Přední v Cirkvi místo Římský dostal Pápež; Zdažť by ti kdo v Cirkvi byl tak slavný býval, Kdyby Adam s ženú svú nebyl hřešíval?

Za ním kráčajú kardináli, biskupi, opáti atď. až po kaplánov a potom s pedantnou presnosťou nám Doležal predstavuje katolícke kláštorné rehole (ale iba mužské) — niektoré len pomenuje, niektoré však i dobovo charakterizuje, napr:

Jezovít, že dráždil mocných Potentátů, Prohrál svoje práva Římskú bullí svatú.

Oceňuje záslužnú prácu piaristov —

Kteří dvéře školním otvírají darům, Jmenují se Patres Piarum Scholarum.

Po prehliadke katolíckych duchovných predstavených nasledujú aj predstavitelia iných konfesií, samozrejme, i protestantských:

Lutheráni mají svojich Praedikantů, Nad nimi pak múdrých Superintendentů, Kalvíni, by Zprávců svých šetřili mores, Po svých mají Zbořích vážné Seniores.

Niektoré nekresťanské „cirkevné hlavy“ však uvádza humorne, napr.:

Židů rozprchnutých po té světa síni, Řídí svým Thalmudem bradatí Rabbíni; Turkům, by dostali spíš do Ráje lufty, Pod Turbanem cestu ukazuje Mufti,

okrem islamu spomína japonského Daira, aj že „Tatarů nevěrných pyšný řídí Lama“, ale je prekvapujúce, že Indiu úplne obišiel, a to aj v 165. paragrafe — Víry a náboženství, kde čitateľa zoznamuje so stručnou charakteristikou jednotlivých konfesií.

Pochopiteľne to, že „všichni nejsme jen jedinké víri“, má na svedomí hriech v raji:

Kdybychom my byli dali pokoj stromu, Nebyl by svět přišel k nakazení tomu! Ale že sem zhřešil, již tolik je kněžstva, A rozmanitého v světě náboženstva, Takže kdybych sekty všecky měl oznámit, Musil bych já aspoň i čtyři dni ztrávit.

Avšak pri vymenúvaní „siekt“ je už Doležal podstatne stručnejší ako pri ich potentátoch. Z nekresťanských konfesií uvádza iba judaizmus a islam (Židov a Turkov), pričom si opäť neodpustí štipľavosť na tureckú adresu:

Turek, ač i věří, že Bůh jest Pán světa, Předce však poslúchá svého Mahométa, Hledá i po smrti tělesné rozkoše, Jakby v nebi stáli plné jejich koše! Ti se i po smrti drží jen posteli, By i v samém nebi s Pannami leželi.

Tieto výpady zrejme nie sú natoľko namierené na sám islam, ale ozaj na Turkov — ako stále nebezpečenstvo pre krajinu. Vojská vedené Jánom Sobieskim síce Turkov porazili pri Viedni už roku 1683, ale ešte veľa obyvateľstva Rakúskej monarchie trpelo na Dolnej zemi ich sporadickými vpádmi. Doležal k tomuto faktu nebol ľahostajný už i z toho dôvodu, že sa do týchto krajov presťahovali tisíce rodín zo Slovenska, najmä z jeho severných častí. Svedectvom sú aj verše z Veselosti rolí Boží Hybské pod Rakouským Skřivánkem:

Ach! mnohé tam lidu Kristova tisíce, Tureckého se vždy lekají měsíce! Ach! lid tvůj křesťanský jestiť tam jen vdova, Katuje ho vždycky zlostná zběř Turkova.

Celkove však z veršov vyžaruje Doležalova náboženská znášanlivosť, najmä ku katolicizmu, veľké výhrady má však proti kalvínom:

Ti zase křesťané zovú se Kalvíni, Jenž věří, že Bůh všem laskav být nemíní, Že Bůh jen některým od samé věčnosti, Chtěl dát Spasitele v hříšné hubenosti;

a to práve pre ich nedostatok tolerantnosti, čo Doležalova pietistická duša nemohla prijať.

Po cirkevnej hierarchii prichádza na scénu svetská, s rovnakým pôvodom:

Hřích v sobě nevládný zplodil důstojnosti, Všeliké na světě nádherné mocnosti;

jej existenciu odôvodňuje nanajvýš nečakane:

Pověz, dal-li bys byl kdy rozkázat sobě, Kdybys byl v rovnaké s tvým bratrem podobě?

Veď ešte sme nezabudli, že vládu, moc Doležal považuje za lákadlá „zlostného kniežaťa pekiel“. A hoci rovnako nečakane zaznie akord z Rousseauovej Spoločenskej zmluvy o dobrovoľnom rozhodnutí ľudu prijať vládcu, dozvieme sa zároveň, že zrazu moc nie je nástrojom diabolským, ale Božím:

Ale mezi bratry a vší pokrvností, Těžce by bývalo jaké poddajnosti, Leč by dobrovolně mezi sebú chtěli, by společný kořen svojích činů měli. Když sme pak jedenkrát, synu můj! zhřešili, Rozličné Vrchností dal svetu Bůh milý,

slovom — klasický obraz kompromisníctva našich osvietencov. Z Božej milosti necháva predstúpiť —

Důstojných Císařů, Králů a Knížata, Landgráfů, Markgráfů, Vývody, Hrabata,

barónov, išpánov, akoby zabudol, že v šiestej kapitole má verše —

Ale náš Gabriel tvrdil mi to čistě, Že had dávat bude čest knížecí jistě, Když tomu, kdo by chtěl šetřit jeho hlasu, Bohatství, hodnosti dávat bude krásu.

Ktoré z tvrdení myslel úprimne? Vidí sa, že prvé, pretože keď po vyšších svetských hodnostároch defilujú aj nižší štátni úradníci, charakteristika ich činnosti bude mať náhle prudký protifeudálny zvrat, ktorý uvedie do pochybností všetky predchádzajúce tvrdenia:

Hlavný Išpán řídí Uherské Stolice, Vice-Išpán těší ukřivděné líce; Notarius drží v svojej hrsti péro, Aby neublížil právům ani Nero! Fiscalis žaluje a dobrý dá pozor, Aby všudy ctěn byl Nabuchodonosor, Rychtář jak po Městech, tak i ve vesnici, Pilne šetří každú čeleď a ulici, By se dlé rozkazů Knížat všudy ďálo, A bezpráví žádné lidem se nestalo. Pán Služno-Dvorský zas se svými Juraty, Právem hasí oheň rozepří proklatý.

Ale zrazu ostrý výpad proti „jurátom“ nás privádza na myšlienku, ako to vlastne Doležal myslel s tými ostatnými „cnostnými“ dodržiavateľmi a ochrancami poriadku: Nemastia si dlane tiež?

By toto neb ono, k vůli jasným Králům, Přisúzeno bylo jejich Principálům, Když pak oni toho Práva táhnú jármo, To, věř mi! naskrze nekonají darmo! Kdo chce v nich naději náležitú klásti, Ten musí třít jejich dlaně zlatú mastí.

Doležalove sympatie sú jednoznačné. Jediným dvojverším vyslovil obsah stáročných nárekov tých, ktorí v „světu proměnách“ z dvoch kategórií („někdo kvílí, jiný se pak směje“) sa dostali nie vlastnou vinou do tej prvej:

I vešel do nebe! Pauperum Advocat. (Chudobných zástupce.) Chudobný se nemá ku komu utíkat.

A tak zostáva nevysvetlená otázka, za akú cnostnú zásluhu —

Císař a Králové slavné mají Trůny, Z zlata a drahého kamení Koruny;

z akého dôvodu —

Od Boha samého došli toho práva, Aby k jich rozkazu sklonila se hlava, By to jedenkaždý poslúchal poddaný, A činil, co chce mít, Král korunovaný.

Na to sa radšej Set nespýtal, lebo Adam by bol práve taký bezradný pri hľadaní odpovede ako jeho stvoriteľ Augustín Doležal.

Rytieri a Mária Terézia

Nestačí však poznať iba vykonávateľov cirkevnej a svetskej moci — treba poznať i jej ochrancov. A opäť budeme na pochybách, kedy je Doležal úprimný a kedy svoj obdiv iba predstiera. Vôbec celá táto časť o „mocných sveta“ a ich prisluhovačoch vzbudzuje podozrenie, že ju Doležal vsunul do Tragoedie iba dodatočne, ako daň dobe — odovzdal „cisárovi, čo je cisárovo“. Doslovne. Splácanie hrivny „vďačenia sa“ cítime i pri predstavovaní svetského a cirkevného rytierstva. Na Setovu zvedavú otázku —

Odkud ale pošli tak slavní Stavové, A k čemu na světě to řízení nové?

otec sa pokúša dať odpoveď — vážnu? nevážnu? Každý si akiste mohol vytvoriť názor podľa stavu, ku ktorému prináležal (veď Setova otázka bola priam provokujúca naznačením „novosti“, teda nepôvodnosti tohto členenia):

Vidíš, milý Synu! poněvádž v hřešení, Stalo se náramně ctnostem ublížení; Aby tedy lidé, zvláště znamenití, Mohli chuť hrdinskú k ctnostem předce míti; Neb tací Rytíři ne jen chválu mají, Ale i důvody#POZ(správne asi důchody)#-POZ Na znak oni potom takové hodnosti, velké dostávají; (správne asi důchody) Na znak oni potom takové hodnosti, A k značné odplatě předepsané ctnosti, Nosívají mnohé na svém těle kúsky, Zlato, perly, hedbáv, stušky a motúzky, Aby každý, spatřiv takého Rytíře, Čest jemu činíval v přisúzené míře, A aby se i sám ctnostně žíti snažil, Ba i svým životem pro ctnost milú vážil!

V krajoch, kde ešte určite bola v pamäti ľudu živá tradícia lúpežných rytierov, musela byť narážka na rytierske „ctnosti“ iste prijatá s pobavením. A posledné dva citované verše? V Doležalových časoch každý neprivilegovaný veľmi dobre vedel, že cnostným životom si žiadne svetské výsady nevyslúži; veď sám autor už upozornil, „Že na světě hodnost velké bývá štěstí, Kterým Satan vábí ke svéj poslušnosti I těch, ješto zkvětli u víře a ctnosti“. A ako to bolo so skutočnými zásluhami? „Mnohý, kdo zaslúžil maršalskú palici, Sedí v regimentě na súdné lavici.“ Pri opise rytierskych odevov a erbov tiež ťažko usúdiť, či ide iba o umeleckú „neumelosť“, alebo karikujúci úmysel. Keď sa chce Set dozvedieť o týchto rytierskych oceneniach viac, otec múdro odpovedá:

O! Synu můj milý, nač by ti to bylo? Však se tobě v ctnostech bez nich zalíbilo! To jen časem bude! my v našich uzkostech, Mějme bez Címerů své kochání v ctnostech!

To je asi skutočné Doležalovo presvedčenie. Cnosť je dôležitejšia ako erb. A Set myšlienku výborne pointuje:

I veď já nehledám takové marnosti, Já chci jen dojíti světlejší známosti.

Myslím si, že tie „márnosti“ sa do verša nedostali iba pre rým. Zoznámime sa síce s najvýznamnejšími „rytířskými řády“ vtedajšej Európy — „Frakraichu, Danie, Russie i Polskej berly, Engličana, Švejdu i Prušákov“, ale náš praotec si už od vyhnania z raja iste obzvlášť obľúbil budúcu habsburskú monarchiu, najmä jej panovníčku, lebo iba ju berie z kráľovských rodov do príbuzenstva:

Maria Tereza Římská Císářovna, Moja vnučka slavná Uherská Královna. Počátek pri slavném nepřítele pádu, Terezianskému učinila Řádu.

Adam prosto svoju budúcu vnučku veľmi miloval a dožičil jej i cisársku gloriolu, pretože pod „slávnym nepriateľa pádom“ môže mať na mysli iba skončenie tzv. „sedemročnej vojny“ (1757 — 1763), ktorá sa vlastne ťahala s menšími prestávkami od roku 1740, keď Mária Terézia nastúpila na základe pragmatickej sankcie na trón „po praslici“. Fridrich II. definitívne získal pre Prusko najbohatšiu oblasť monarchie — Sliezsko, takže veľmi „slávny pád“ to skutočne nebol. Ale Doležal svoju panovníčku zbožňoval, čo potvrdil aj vo Veselosti rolí Boží Hybské pod Rakouským Skřivánkem:

Všickni sic rakouskí slavní císařové, Byli milostiví krajin svých Pánové, A poslední proutek pohlaví ženského, Velká Terezie z srdce kralovského Milovala slavné všecky své národy, Odvrácejíc hrozné od svých krajin škody.

Rozhodne však „rakouský skřivánek pohlaví ženského“ v zrážke s pruským jastrabom prišiel o dôležité pierka. Ale prežil a do čias vzniku Tragoedie už „Velká Terezie“ „zahojila šťastně svých národů ránu“; Doležalova náklonnosť k nej s najväčšou pravdepodobnosťou pramenila zo školských reforiem uskutočnených za jej vlády, vzbudzujúcich u neprivilegovaných vrstiev veľké nádeje v „osvietenú“ panovníčku. (Nadšenie vo veršoch sa vidí byť úprimné, rozhodne prekračuje rámec „povinného“ holdu, najmä vo Veselosti rolí Boží Hybské.)

Pri cirkevných rytierskych rádoch sa Doležal opäť rozhodol ich iba vymenovať so stručnou charakteristikou, napr.

Templári, že zle užívali kordů, Zhynuli v strašlivém Řádu svého mordu!

(Narážka na likvidáciu templárov Filipom Pekným, pre ich veľké bohatstvo — azda jeho hromadenie mal na mysli Doležal tým „zlým užívaním kordov“?) Zábavný je však úvod tohto 168. paragrafu — Ordo sacer. Svatí vojáci:

Kdybys se ty na všech ze jména podíval; Mněl bys, že snad svatý z nebe zpadl příval, Ješto z horlivosti k cnostem a pro víru, Zatopit chce všetkých v světě netopírů, Kteří v noci bludů sem i tam létají, A ctným pravověrcům pokoje nedají.

Lenže keď sa Doležal už zmienil o „svetských“ a „svätých“ vojakoch, pokladal za osožné vysloviť svoj názor na vojnu. Je pozoruhodné, ako v súvislosti s ňou, s jej odôvodnením, poukázal na dve funkcie štátu — vnútornú, potlačovateľskú a vonkajšiu — obrannú. Veď predlohu mal vo vlastnej krajine: aj potlačovanie poddanských vzbúr na Slovensku či v Čechách, aj vojny so Saskom a Pruskom o záchranu trónu:

Vidíš! lid nechce-li Krále poslúchati, Aneb Král súsedný krajně pokoj dáti, K té potřebě, Synku, nalézá se správa, V níž mužům nejedným z krku letí hlava;

ale Doležalov postoj je v podstate antimilitaristický. Set sa pýta:

Nuž ten hřích i Flinty i Šable sformoval? Bodaj ten jen v pekle samém byl panoval!

Najzreteľnejšie ho spoznávame v Adamovej replike. Zrazu vidíme, že nie „svetskí“ a „svatí vojáci“, ale prostý ľud platí najväčší podiel v tomto krvavom vybavovaní „kráľovských“ účtov. Doležal to vyjadril výrazovými prostriedkami naznačujúcimi ľudovú provenienciu, motívmi blízkymi ľudovým vojenským piesňam:

Nejednomu hlava z krku dole skáče, Takže Matka za svým synem takto pláče: Nato-liž sem tebe, Synku! porodila? By tvá hlava z klínu do hrobu skočila! Tá hlava, kterú sem vážila velice, Jejíž sem líbala krásné, pěkné líce: Tá mi, hle! tu leží zkrvavená, bledá! Ach, srdce mé ničím potěšit se nedá!

Jasné, jednoznačné stanovisko.

Medzi dôležité udalosti za vlády Márie Terézie, ako sme naznačili, nesporne patrí vyvrcholenie školských reforiem — Ratio educationis — z roku 1777, ktoré, samozrejme, našlo v Tragoedii primeranú odozvu. A tá dokonca vedie k hypotéze, či práve školské reformy neboli priamym podnetom na „dotvorenie“ už spomínanej „vsuvky“ do hotového textu; 170. paragraf — Školy a literní Umění — tvorí vlastne jej záver, pretože —

K všelikému totiž na světě řízení, Knězů, Králů, Pánů, Vojáků činění.

vyhľadáva sa „nemalá múdrosť“. Doležal nás zoznamuje so školským systémom v latinských školách presne podľa tereziánskych úprav —

Aby tam rozumu hříšného zmatení, Napraveno bylo v literním umění.

s posilnením funkcie dejepisu — „Předkládají vážné Světa Histórie“. Odzrkadľuje sa aj zavedenie zemepisu, matematiky a fyziky do vyučovania:

Malují mu krajny a Geografie, Učí ho i počtům a všeliké míře.

ale, pochopiteľne, u Doležala zostáva na najčestnejšom mieste filozofické vzdelávanie:

Ponevádž pak věcí Concept jest všeliký, Jde hned po Physice do Metaphysiky, Nebo bez tohoto umění Anjela. Všecko tvé učení jest ničemnost celá!

Doležal jasavo vyslovuje nádej na neobmedzené možnosti po získaní vzdelania a až tu začíname tušiť, že tými obdivovanými „ctnosťami“ asi myslel získanie akademických vedomostí; človek (zrejme bez rozdielu stavu) sa môže „opatřit zlatem, ctí, uřadem, chválú“ ako profesor, vysoká vojenská šarža, právnik; zaujímavé — teraz už na nich neútočí, iba poznamenáva v kontexte s ďalším lákavým povolaním —

Nechce-li se komu před súdem vaditi, Themyn (Slušnost.) a Namesin (Spravedlnost.) s škodú svú drážditi, Než chce, aby jen to krásně napravoval, Co hřích v lidském těle náramně zplundroval, Může být Lékařem aneb i Felčířem, S užitkem bohatým, ba i slavným chýrem.

Pripája poznámku, ktorej platnosť sa overuje stále:

Neb se každý bojí smrti ostrých nožů, A člověk dá všecko zlato za svú kožu!

Nuž a ten, kto „nechce s tělem, právem neb šablú mít pletky“ — rovnako ako Doležal — „může se mít k duši“, lenže to nie je jednoduchá vec, veď „k tomu se velká vyhledává práce, Odmýkat hříšníkům nebeské paláce“! Nasleduje pokus o autoportrét, alebo túžený ideál? —

Sám takový Doktor v své usilovnosti, Musí byt milovník pravé pobožnosti: Při svého rozumu slavném osvícení, Nositi má v duchu vůle posvěcení, Aby tak před Božím jen chodíval stádem, Že by ho vždy k ctnosti védl svým příkladem.

Áno, obdobie nádejí vo víťazstvo rozumu, inak Tragoediu nemožno pochopiť.

Mária Terézia a kapitalizmus v Európe

Vrúcna náklonnosť k Márii Terézii priviedla Augustína Doležala k významovému protirečeniu — moc a bohatstvo prestalo byť pekelným artiklom a stalo sa nebeským. Čo ju však prebudilo? Asi to, v čom jedinom bol dôsledný. Optimistická viera v zlepšenie sveta prostredníctvom „osvietenosti“. A keďže Mária Terézia tento jeho ideál školskou reformou začala sľubne napĺňať, nemohlo ani jej panovnícke pomazanie pochádzať od diabla, takže bolo treba prehodnotiť nanovo celú mocenskú hierarchiu, hoci s drobnými osobnými výhradami. Preto sa domnievame, že táto vsuvka, ktorá skutočne pôsobí v celkovom kontexte diela neorganicky, vznikla buď v roku 1777, alebo po ňom, pričom podstatná časť Tragoedie bola už v tom čase vytvorená.

Prečo však Doležal obišiel tereziánsky urbár? (Zrušenie jezuitskej rehole Máriou Teréziou roku 1773 na území našej monarchie sa totiž objavilo.) Alebo ho iba úmyselne zastrel taktným mlčaním, keďže v podstate nijakú úľavu nevoľníkom nepriniesol, naopak, v severných, menej úrodných oblastiach Slovenska šľachta chytrácky využila urbár v svoj prospech a postavenie ľudových vrstiev (i remeselníkov) sa vlastne zhoršilo? Je to pravdepodobné; Set po predcházajúcom otcovom výklade dokladá s porozumením:

Nepřichází teda po žalostném hříchu, To světa řízení s prácí naší tichú;

čo by vlastne významovo s Adamovou rečou vôbec nesúviselo, ak by nemalo byť signalizovaním, že aj v „světa řízení“ nemusí všetko vyjsť v zhode s vynaloženým úsilím. Ale pokiaľ je na tróne krajiny osvietený vodca obklopený vzdelanými poradcami (napr. A. F. Kollár), možno s dôverou pozerať v ústrety budúcnosti — nemáme, ale budeme mať!:

Ale nic to! když jen Bůh se při tom slaví, Dá on i v té bídě světu múdré hlavy!

Áno, o tie išlo Doležalovi predovšetkým.

Že s najväčšou pravdepodobnosťou ide o dodatočnú vsuvku, naznačuje nielen mamutia rozľahlosť tejto kapitoly (ktorá by vlastne mohla byť samostatným umeleckým dielom, a hoci aj medzi ostatnými kapitolami sú badateľné disproporcie v rozsahu, zďaleka to nie je do takej miery ako tu; čosi naznačuje aj štylistika. Nie je Doležalovou zvyklosťou akcentovať myšlienku opakovaním obsahovo rovnocenných dvojverší (takýto „obsahový refrén“ sa iba v náznaku mihne v prvej kapitole pri stvorení Adama a potom až v závere — v citovom, exaltovanom náreku Seta nad Ábelovým hrobom). Ale v tomto prípade si ho zreteľne vynútila kompozícia. V 163. paragrafe uvádza výklad o dôsledkoch poklesku slovami:

Kdybych nebyl zhřešil spolu s mojí ženú, Obchod by všeliký tratil svoju cenu;

vstup 171. paragrafu — Obchody, Handle a Kunštové — upomína na spätosť s ním takmer rovnakým dvojverším:

Kdybych nebyl, Séte! poslúchal mú ženu, Mnozí by kunštové tratili svú cenu.

O „kunštoch“ sa síce čo-to dozvieme taktiež, ale predovšetkým o tých „obchodoch“, ktoré nám autor sľuboval už o osem paragrafov prv.

A nielen o „obchodoch“ a „handloch“. Tento a nasledujúci paragraf — Řemesla — nám predostrie nečakane plastický, rušný, priam hmatateľný obraz bežného života z konca 18. storočia, s vtipnými postrehmi a porozumením pre človeka, tvoriaceho skutočné hodnoty tejto zeme. Samozrejme, začína sa „od Adama“ — v človeku postavenom pred prekážky sa začínajú predierať k životu vlohy, ktoré by v ňom za priaznivých podmienok zostali driemať:

Tá pěkná okolo zrostlin země práce, Líbila by se nám jen velmi na krátce; Neb kdyby zem všecko nésla byla sponte, (Sama od sebe.) Pluh by nebyl oral Intelectus fronte! (Rozumem.) Ale hle! zhřešivše, svůj rozům cvičíme, Co sme prv neznali, to po hříchu víme.

Zlato ako všeobecný ekvivalent hodnoty barokovo šarapatilo u Doležala už od raja i po jeho nedobrovoľnom opustení, hoci vtedy ešte nemohlo svoje funkcie plniť a sám autor dobre nevedel, čo si s ním v počiatkoch ľudstva počať. Adam pri prvých oračkách natrafil na železo i zlato —

Nuž potom železo, zlato domu beru; Zpravil sem všelico, kosu, nůž, sekeru;

ale zužitkoval iba železo — ťažko si predstaviť pracovné predmety vyvedené v zlate pri praktickom použití. Nepoužiteľné, zbytočné. Lenže pri Adamovi sa zdržíme iba toľko, čo slušnosť žiada, a šup do 18. storočia! Tu už zlato bude hlavným ekonomickým činiteľom — hýbateľom ľudskej aktivity:

Kupci a handléři větrovými křídly, (krásna metafora!) Nebyli by lézli, kde Mouřenín bydlí!

(To už je horšie, priam oxymoron — liezť na veterných krídlach — ale ak zoberieme do úvahy, že ide o perfektný obrazový ekvivalent plachetníc, to „lezenie“ zaváňa pejoratívne — „strkaním sa“, takmer by sme povedali, že odsudzovaním koloniálnej politiky európskych námorných veľmocí.)

Než hříšná hubenost, bída naše táto, I přes moře strašné žene je pro zlato!

A čo znamenalo zlato mať alebo nemať, Doležal denne pociťoval na vlastnej koži. Keďže poznáme jeho domáce pomery, zadlženosť, že starý „Doležal i tam se poškrábal, kde ho nic nekousalo“, s veľkým porozumením čítame verše:

Kotúlají se ti okolo srdečka, Ba po celém světě ty zlaté kolečka, V kterém ani dobré mít nemažeš vale, Když se jen na prázdné díváš tvé Škatule; Zvlášť když vidíš velký dluhů svojich Rajster, Chceš, by se osadil u tebe Minc-Majster, Který by peníze pilne bil a tlúkl, Neb húf Creditorů k tobé se již shukl!

(Každý má svoj sixtínsky autoportrét zašifrovaný v diele na vlastný spôsob.) Obchody, handle, ekonomika. A osobná ľudská slabosť sa môže prezradiť aj uprostred nich, jediným epitetom, s ktorým by si Doležal v súčasnom protifajčiarskom ťažení asi ťažko vyslúžil uznanie; ešte dobre, že ho spojil s hriechom:

Ba to i nevěrný uznat musí pohan, Že by cenu tratil i ten milý dohán, Kdyby hříchu v světě nebylo bývalo; Nač by potom dýmem tým hrdlo dýchalo? I nos by čistý byl bez špatného znaku, Kdyby mu hřích nedal třeného tabáku; A jen si pomysli pri tomto tovaru, Jak Handléřům mnoho odtud plyne darů! Samý dohán, tabák lidským nosům vonný, Do Kassy Královské sype Millióny!

Obdivuhodné, aký blahodarný vplyv mal hriech na európsky obchod:

Hollandia v svatém Europy rynku, Nebyla by nikdy solila Harinků, Kdyby ctnost mívala své příslušné zrůsty, A za hřích nebyli naložené půsty;

jeden obraz krajší ako druhý, závideniahodná invencia, až sa čitateľovi žiada zvolať spolu so Setom:

Nebyl bych já nikdy v mém živote věřil, Že sám hřích obchody lidské tak rozměřil!

Ale nemožno ich všetky naznačiť, lebo nás čakajú ešte „kunšty“.

Architekti, rezbári, maliari, i rečníci v umnom poriadku defilujú pred naším zrakom ako apoštoli na pražskom orloji, ale nájdu sa medzi nimi aj komické figúrky:

Tanc-Majster v tom hříchu přehlubokém blátě, Předce jen kunštuje krásu v lidském hnátě!

(Kunštovať krásu v hnáte! Otrasné zistenie, čo môže niekedy spôsobiť rým!)

Kterak by v tak hrozné a velké žalosti, Předce mohl skákat v muzické radosti;

a hneď vzápätí toto milé epiteton o radosti spôsobenej „muzikou“; po ňom prichádza dynamická záplava hudby prostredníctvom (takmer) synonymických slovies (ak „skřípí“ a „hude“ možno za synonymá označiť):

Muzikant mu břinká, skřípí, hude, píská, A on při něm divně, rozmanitě výská.

Stretneme i „Comoedianta“ chodiaceho „po světě s nádherným Theatrum“, ale básnika si úmyselne nechávame až na záver Obchodů, Handlů a Kunštů:

Poëta zas vtipný, šetře svého času, Skáče na vrch samý svätého Parnassu, Sbírá všecky vtipy a rozumné ctnosti, Kterak by rozebral koho i v žalosti, Jak by veci slavné, každú svojím časem, Do nás mohl vpustit svým příjemným hlasem.

Presne to Doležal svojou Tragoediou sledoval.

Ale „dôvtip, rozumné cnosti a slávne veci (skutky)“ budú doménou až vrcholnej klasicistickej poézie. On jej zatiaľ len myšlienkovo pripravoval cestu.

Očarenie životom

Augustín Doležal nezabudol na svojich čitateľov. Hoci sa im nevedel prispôsobiť štýlom, voviedol ich do ich vlastného sveta, sveta práce, pohybu, remesiel, z rozľahlej Európy pachtiacej sa za „zlatými kolečkami“ až v zámorí vracajú sa s poetom do našich pokojných mestečiek, nevzrušených kapitalistickou veľkoakumuláciou kapitálu, ale s rušnou, stále prekvitajúcou cechovou výrobou. Ich dôverne známy remeselnícky svet im ukazuje akoby cez kľúčovú dierku na bráne poézie, cez ktorú síce zazrieme známe veci, no predsa trocha inak ako každodenne na ulici, kde sme ich vnímali ako celok tak dlho, až sme ich vlastne prestali vnímať. Doležal nám ukáže z nich iba detail, ale taký „neohľadený“ a zároveň podstatný, až užasneme a máme pocit, že sme zazreli dušu tej každodennosti. Tento prekvapujúci účinok dosahuje vtipnou transláciou vlastností výrobku na jeho výrobcu a treba uznať, že je to mimoriadne účinný spôsob. Vznikajú nevšedné, a predsa celkom logické, i keď humorné významové kombinácie. Pred našou „kľúčovou dierkou“ sa objavujú napr. „Dřevení“ Tesaři, „Drazí“ Súkeníci, „Střevoví“ Strunáři, „Teplí“ Punčocháŕi, „Měkcí“ Hedbávníci, „Hlinení“ Těhláři, „Zvučící“ Zvonáři, „Mocní“ Remenáři, „Sladcí“ Pernikáři, „Srstenní“ Sitáři, ale aj „Krvaví“ Masáři, „Ostří“ Hřebíkáři — a akože inak — i „Opilí“ Vinaři, „Chutní“ Pivováři, „Silní“ Pálenkáři, a keď sú krčmári, musia byť aj zákazníci, len nevedno, prečo sú pre Doležala „žízniví“ práve Bednáři.

Účinný a pod povrch všednosti vtipnou básnickou epitetonickou skratkou prenikajúci je aj spôsob charakteristiky remesiel, napr. „Sýtící“ Pekáři, „Vesselí“ Hudláři, „Silní“ Kamenáři, „Vtipní“ (dôvtipní) Sustružníci, „Čistí“ Papírníci, „Žádostní“ Zlatníci, ale i „Zlodějští“ Mlynáři, „Klamliví“ Kramáři, niekedy idú vo vzájomnej symbióze „Černí“ Komináři a „Čistící“ Mydláři — a čuduj sa svete — už aj v Doležalových časoch boli „Leniví“ Zedníci.

Dnešný čitateľ sa môže zoznámiť i s vtedajšími typickými remeslami — Divní Parokáři, Uherští Čižmáři, Pilní Šablo-čistci, Nákladní Mincíři, Rytířští Sedláři, k mlýnům Pytlikáři (ale aj opačne, objavujú sa už Podzemní Minýři). A akože inak, Doležal nás musí upozorniť, že existujú tiež Knih čistí Tlačáři a Osožní Knihaři.

Niektoré epitetá nás však prekvapia iba akýmsi asociačným náznakom, napr. „Nešťastní“ Sklenáři (ich pracovný materiál je príliš krehký?), „Zamyslení“ Tkáči (premýšľajú nad novým vzorom?), „Smutní“ Provazníci (ľudia zavše použijú ich výrobky i tragickým spôsobom?), „Šťastliví“ Rybáři (majú pokoj od manželiek, či ulovia peknú rybu?), sú tu i „Ctní“ Okulárníci, „Múdří“ Záhradníci… No niektoré epitetá vôbec nehýria nápaditosťou, sú veľmi konvenčné, napr. Špinaví Hrnčíři, Zasmolení Ševci, Tlučící Kotláři, resp. neutrálne svojou všeobecnosťou — Potřební Krajčíři, Mistrovní Stoláři, Cejchovní Barvíří, majú však iba sporadické zastúpenie.

V iných prípadoch zase zostávame úplne bezradní. Naozaj výstižne píše Krčméry: „A niekedy sa zahalí do hmly. Nevieš, prečo sú brdári „poctiví“ a košikári „planí“, prečo sú okuliarnici „ctní“ a sústružníci „vtipní“. Ako by ti povedal: hádaj. Tak to vychodí z jeho povahy, povahy básnikovej, o ktorom zaznačené máme u Tablica, že bol človek vtipný a žartovlivý.“ (Dejiny literatúry slovenskej I. Bratislava 1976.)

„Ctní“ okuliarnici sa vzhľadom na Doležalovu „racionálnu“ orientáciu pochopiť dajú; keďže okuliare si zväčša dávali zhotovovať iba vzdelanci, popri nich sa dostalo „cti“ aj „okuliarnikom“ čiže „napomáhačom“, ktorí svojimi výrobkami pomáhali inteligentom aj v pokročilejšom veku pokračovať v duševnej činnosti, pri ďalšom štúdiu. „Vtip“ treba u Doležala chápať ako dôvtip, takže aj tu je význam jasný.

Ale záhadou zostáva, prečo napr. sú „moudří“ práve záhradníci (azda preto, že za „záhradníka“ považoval Doležal aj Boha? V 25. kapitole doslova použil v tejto súvislosti spojenie „Záhradník moudrý“;) a prečo sú klobučníci „hlavní“ — asi tu ide opäť o prenášanie vlastností výrobku, resp. v tomto prípade jeho „miesta určenia“, že sa klobúky nosia na hlavách. Úsmevné predstavy u čitateľa vyvolávajú aj „divní“ parokáŕi, asi na „barokových“ hlavách bolo okrem klobúkov na pozeranie aj kadečo čudné, fantázii sa zrejme nikdy medze neurčovali.

Pochopiteľne, otec vymenoval Setovi oveľa viac remesiel, a keď v závere ich defilé celkom logicky (a zákonite) ako v živote uzatvárajú „Nemilí“ Hrobáři, môžeme i my o Tragoedii metaforicky povedať spolu s Adamom:

A Bůh milý sám ví: kolik jest všech Čechů, Pod túto nebeskú tak širokú střechú.

Doležal je však v svojom živle a neuspokojuje sa iba s týmto nazretím „spoza brány“. Vyvedie nás aj do ulíc, kde stretneme

Mistrů, Tovařišů a nevolných Učňů, Jenž konají práci větším dílem ručnú.

(Prečo „větším dílem“? Veď u nás za vlády Márie Terézie „vdanej za Františka knížete z Lotrynku“ — Veselost rolí Boží Hybské — je remeselnícka výroba výlučne ručná a „František z Lotrynku“ zakladá aj manufaktúry; ide azda o narážku na počiatky strojovej výroby v západnej Európe? Že tu máme obraz básnikovej vlastnej doby, je predsa nepopierateľné.)

A zrazu je všetko v pohybe. Spolu so Setom pozorujeme, „jak rozličné hnutí Srdce náše k chvále Stvořitele nutí“, ale niekedy opäť čudným spôsobom, napr.:

Někdo zamyslený bývá nejedenkrát, Jak by měl zpravovat i z kolesa Quadrant. (Čtverec.)

(Žeby toto plané špekulantstvo bolo onou výnimkou v práci „větším dílem ručnej“?) Sme svedkami deľby práce i metaforicky naznačenej konkurencie —

Jeden sobě sedí, druhý se oň stará, Tento něco šije, jiný mu to párá;

a priam záplava slovies vyvoláva až hmatateľnú živú dynamickosť i v samej Tragoedii:

Jeden se natřásá, tluče, búcha, skáče, Jiný zas od dýmu při komíně plače, Onnen do horkého ohně větrem duje, Jiný něco líže a na dílo pluje, Jiný krútí, hýbá a vrtí nohami, Maje práci s vlnú, hlinú a kožkami, Jeden roztahuje na vše strany ruky, Hned chytaje dláto, hned opět zas drúky.

Opäť by sa hodilo to krčméryovské — hádaj! Kompozícia presne na spôsob hádaniek: o aké remeslá ide podľa opisu činnosti? Alebo máme naporúdzi hádanie podľa používaných nástrojov:

Hned se potřebuje kladivo neb šidlo, Hned pilník, sekera, provázek a mýdlo,

ale zavše iba jeden nástroj na charakteristiku remesla nestačí —

A kdo by vyčítal náhle hned i svoje, K řemeslu jednomu potřebné nástroje.

Ako si v predchádzajúcej časti prišiel na svoje zrak, tak je teraz zamestnaný spolu s ním aj sluch:

Všecko bys tam spatřil předivné motání, Tlučení, hřmot, v uších rozličné šústání, Slovem ať vypovím: viděl bys tahání, Tlačení, tisknutí, tknutí a sahání, Třískání, vrzání, škřípení a spády, Že bys neznal očím najít ani rady, Kam bys ty nejprvé v pracování takém, Měl bystře pozorným svým házeti zrakem!

A po tejto nadšenej oslave pohybu, činnosti, práce už azda neužasneme v nasledujúcom 174. paragrafe — Div! Smrt životem — ani nad jeho názvom, ani nad zistením:

Slovem! tento svět jest tak dobrý a krásný, Že v něm můž i tá smrt život míti jasný!

Aký rozdiel medzi atmosférou dezilúzie v Komenského Labyrinte světa a očarením v Doležalovej Tragoedii!

Vo vesmíre žijú ľudia!

Smrť nemôže mať miesto u básnika, ktorému je všetko živé. A že „můž i tá smrt život míti jasný“ — chápeme, samozrejme, ako alegóriu spasenia, ale v básnikovom zreteľnom panvitalistickom sklone nadobúda novú dimenziu, negáciu smrti; spomeňme si na jeho presvedčenie, že „kde jest konání, Tam jest život, síla, a ne umírání“. A pretože v doležalovskom svete je všetko v pohybe, niet v ňom pre „bezhybnú“ smrť miesta; keďže všetko podlieha zmenám, smrť sa opäť mení v život.

Doležalovský svet je naozaj zvláštny. A podliehajúci aj významovým zmenám. Pri dokazovaní, že náš svet je najlepší, jednoznačne vyplynulo, že básnik má na mysli našu planétu, a jej spoločenský systém podrobil mikrokozmickému skúmaniu — remeselníkmi počínajúc, remeselníkmi končiac, kruh je uzavretý.

Teraz možno preniesť pohľad do makrokozmu a obsiahnuť ho ako systém, ako celok. Zrazu sa stretneme so zreteľným významovým rozlišovaním zem — svet: Keď sa Set ešte stále „nemúdro“ domnieva, že celý svet je „pošpatený“ hriechom, dostane vysvetlenie skutočne na vzdelanostnej úrovni konca 18. storočia:

Jakýs ty nemúdrý: Nuž se ty domníváš, Že ty sám na zemi v světě s námi býváš! Že zem táto náše jestiť ten celý svět, Na které samé Bůh sadil své krásy květ? Mýlíš se náramně! zem tá jest maličká! Jak hle proti zemi v hrsti mé palička: Tak země srovnaná s celým týmto světem, Jest světa celého jen částečným květem.

Lenže „otvorením brán vesmíru dokorán“ je zrazu ohrozená téza o najlepšom svete. Ktorý je vlastne ten najlepší svet? Náš — zemský — zrejme nie:

Nemusejí jinde býti daremníci, Hned proto, že sme se my stali hříšníci! Jinde mohli ostát v své celé svatosti, Kterú sme stratili my z neposlušnosti. Jakbychom my na té již proklaté zemi, Byli jen Magnates mezi tvory všemi! Ješto my nejhorší jsme jen služebníci! Má Bůh lepší kmeny ve svojéj vinnici!

Veď tým sa rúca celý namáhavo vybudovaný systém „blahodarných“ príčin hriechu a priamo vyplýva, že môžu existovať lepšie svety ako naša zem. Preto sa nemožno súhlasne nepripojiť k Setovmu ohromeniu:

O! co to mluvíte? co to v uši lapám? Já té vaši řeči naskrze nechápám!

Takže nám iné nezostáva, iba poučiť sa spolu s ním, že napr. obloha —

Nic jiného není než povětří púhé, Po tom celém světě široké a dlúhé;

a že Boh —

Porozkládal po něm slunce, hvězdy, měsíc, Čehož všého jestiť do několik tisíc;

dozvieme sa, že to asi nebudú hviezdy, ktoré držal v ruke božský sudca pri vstupe do raja, ale hviezdy na oblohe osvietenskej Európy:

Ty hvězdy nejsou, jak ty myslíš, jednaké! Jsou ony v natúře svojéj všelijaké: Jedny jsou jen světlo samé, čisté, púhé, Jiné zas nečisté, tmavé, kalné, tuhé; Světlé jsou takové prám jak toto slunce, Tmavé jako měsíc v své po nebi chůzce.

A už sa prepracúvame k názvu, ktorý som si vypožičala z knihy Vladimíra Brožíka; v nej, samozrejme, ide o nás, žijúcich na našej planéte ako súčasti vesmíru, no Doležalov Adam je presvedčený celkom v súlade s osvietenskými názormi, že aj iné planéty sú obývané rozumnými bytosťami. Argumentuje celkom svojrázne:

Jestli na té zemi i červíček leze, Prázdné-liž v měsíci, pověz, budú meze?

Doležal prisúdil Setovi funkciu oponenta:

Toto ste vy, Otče! snad jen vymysleli? Veď ste jistě nikdý v měsíci nebyli? To musí byt oheň! kdože by tam býval? Na jaké by se tam stvoření též díval?

Po primeranom vyzvaní syna k „lepšiemu móresu“ nasleduje často citovaná ukážka Doležalovho filozofického racionalizmu s veľkolepou oslavou možností ľudského rozumu:

V měsíci sem nebyl, to jest pravda samá! Zdaž jen to víme, co šlapáme nohama? Múdrého rozumu taková jest váha, Že ne jen k měsíci, než i k hvězdám sahá! Ba moc jeho, věř mi! tak jestiť veliká, Že se on i trůnu Božího dotýká!

Verše takmer zaváňajúce sírovou herézou, nebyť vysvetľujúceho dodatku na „našský“ spôsob:

Byť by mi Bůh nebyl, že JEST, sám pověděl, Předce bych byl, že JEST, mým rozumem zvěděl!

(Opäť však treba pripomenúť protirečenie: keď Set v 141. paragrafe — Rozům chtivý, múdrost chápá — sa otca pýta na najhlbšie otázky pôvodu a zmyslu zla, vtedy Adam odpovedal:

Toto jest velká věc! to ty nevystihneš! Leč nad samé hvězdy svojím okem mihneš.)

Ako vyzerá „mimozemšťan“ v osvietenských predstavách? —

A když obyvatel zemský má své tělo, Jakž by to stvoření i tam ho nemělo? Nebo Duch stvořený nemůž po vše časy, Bez těla, tělesné považovat krásy! To však říci nevím, zvláště a osobně, Má-li udy naším rovné a podobné?

Iný kraj — iný mrav, iná planéta — iná hmota:

Můž tam i subtilné jinší tělo žíti! Nuž se ty domníváš, aby každé tělo, Tak hmotné, studené jak my udy mělo? Těla jsou rozličná: my hle! máme zemská; Mohou býti jiná světlá a nebeská!

Osídlenie vesmíru rozumnými bytosťami má, samozrejme, pôvod v racionalistickej dedukcii, nie je podložené dôkazmi:

Tedy prám jako nás stvořil na té zemi: I v měsíci onom mezi tvory všemi, Musí jen nějaký tvor rozumný býti, Jenž by tam pro ten dar mohl Boha ctíti;

a rovnako aj na iných planétach; spoločenský život na nich je takmer v súlade s názormi utopických socialistov: ideálna spoločnosť je možná iba bez triednych rozdielov —

Nemáš tam bědáře, jak my neboráci; Tam Páni jsou jistě, my sme jen Žebráci! (A potom že náš je najlepší!)

Doležalova predstava kolonizácie vesmíru inteligentnými bytosťami je kuriózna, ale jeho (čiže dobová) kozmológia je seriózna. (A vlastne výkrik vtedajších najnovších poznatkov, lebo nesmieme zabúdať, že ide o dobu, keď ešte nebol ani všeobecne prijatý Kopernikov heliocentrický systém.) Celkom rozumný je výklad o našej planetárnej sústave:

Měsíc ohněm není! kdyby ohněm býval, Nuž by takých stínů jak vidíš nemíval; On měsícem jest nám, rovně jak my jemu, Slúžíme vespolek vždy jeden druhému; Oba však od slunce světlo dostáváme, Když papršlky (!) do nás obrácené máme, A to tak, že v každém každého dne jest den, Neb se osvěcuje vždy polovice jen. Co se pak velkosti měsíce dotýká, Téměř jest jak naší té země veliká.

Až na tú veľkosť možno výklad prijať i dnes, rovnako aj o slnečnej sústave:

Toto náše slunce, ač se ti snad nezdá, Nic jiného není než pravdivá (čiže opravdivá) hvězda; Že pak se ti větší zdá nad hvězdy jiné, To, můj Séte milý, vlastně odtud plyne, Že zem náše dlé své vyměřené tíže, K takovéto hvězdě je poněkud blíže, Než k onným, které my v noční čas vidíme, Když po naší práci i někdy nespíme. Okolo té hvězdy, nám takto nejbližší, Během svojím běží planéty i jinší; Které spolu s sluncem, bys zachoval sobě, Takýto veršíček o nich povím tobě; Dobropán, Smrtonos, Králomoc, Hladolet, Krasopaní, měsíc, zem, slunce jest náš svět.

(Ide o: Saturn, Mars, Jupiter, Merkúr, Venušu.) Chýba „Nebešťanka“ — Urán, ktorý bol objavený roku 1781. Podobný kozmologický výklad nájdeme aj v článkoch Starých novín literního umění, napr. Obloha nebeská, Slunce, prekvapuje však pokus o domáce pomenovanie planét, čo sa v Starých novinách neobjavilo. (Ale vo Fándlyho Pilnom hospodárovi áno.) Didaktický charakter zdôrazňuje sám básnik, a ako bývalý učiteľ (i učenlivý synovec svojho „básnivého“ strýka) poznal efektívnosť využitia rýmovaných veršov pri štúdiu.

Podľa posledného citovaného verša by sme sa mohli domnievať, že tým doležalovským „svetom“ je teda naša slnečná sústava, ale onedlho sa dozvedáme, že skutočne ide o celý vesmír s mnohými podobnými planetárnymi sústavami ako naša:

Vidíš, Séte! kolik, co slunce, jestiť hvězd, Tolik zvláštních světů i v tomto světě jest! Každá taká hvězda má svoje Planety, Které, když vidíme, zovú se Komety,

A dokonca po prvý raz na oblohe slovenskej poézie zažiarila Halleyho kométa:

Ačkoli některé tak sme vyskúmali, Že ad revidere! (Do navrácení.) času sme jim dali; Zas ti oni přijdú! jestli Tradicia (Rozprávka. = ústne podanie.) Nebude nějaká mylná addicia! (Súčet.) Ba sprostnějším ještě podám v ruky zbraň tú, Že planéty mají i svojích Drabantú!

Maratónska prednáška na „otcovskej vysokej škole“ sa konečne chýli k záveru. Mnohé bolo vyšpekulované, mnohé rozumné, ešteže Adam = Doležal necháva Setovi = čitateľovi možnosť voľby:

Při tomto však nech ti rozům v blud neběží, Že na víře této spasení záleží! Uvěř sobě, jak chceš. Nebuď rovný pštrosům! Neb kdo se mnú věří, větší mívá rozům.

A hoci teraz nevieme, či je najlepšia naša Zem, či celý náš vesmír, faktom zostáva, že 23. kapitola je hlavným ideovým prúdom tejto barokovo-klasicistickej veľrieky.



[1] (slabičné ř)

[2] (V učení o víře.)





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.