Zlatý fond > Diela > Stretnutie so starším pánom


E-mail (povinné):

Eva Fordinálová:
Stretnutie so starším pánom

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Daniel Winter, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Darina Kotlárová, Martina Pinková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 26 čitateľov

Štvrtá časť. Vyhnanie z raja

O sporiadaní pocty božej v raji

Aby sme sa mohli zo sklonku 18. storočia opäť vrátiť k udalostiam po „žalostném prvních rodičů pádu“, musí sa znovu vrátiť späť do Tragoedie aj Eva, ktorá počas výchovno-vzdelávacieho procesu 23. kapitoly akiste „odbehla“ dozrieť namiesto mužov na hospodárstvo. Z obchôdzky prichádza práve vo chvíli, keď si Adam uvedomil, že treba ísť skontrolovať pracovné sily:

Já málo odejdu k té naší čeládce, Ty jen doma konej tvé povinné práce.

Set, samozrejme, horlivo prisľúbi splniť otcovo odporúčanie:

Ohradím tú hrušku, dobytek jí škodí: Proto tak ovoce i nezdárné rodí; Bůh vám též pomáhej v vašém pracování, Já chci pilný býti v mojém povolání.

Ale hruška bude asi naďalej rodiť „nezdárné ovoce“, lebo sa jej ochrany pred dobytkom nedostane. Neúnavný Set je zase vo svojom živle. Aby sa však nepovedalo, že sa o hospodárstvo vôbec nezaujíma, spýta sa matky —

Není-li tam někde znamenité škody, A dobré-li budú nynější urody?

Lenže to radšej robiť nemal, pretože Eva si neodpustí jemnú iróniu:

Veď tak: mne se zeptej, hlavný Hospodáři: Ty máš přihlédnúti! Matka nechať vaří!

Doležal už zaiste pocítil, že by bolo nenormálne v diele, ktoré je oslavou činnosti, aspoň nepripomenúť, že Setovo debatovanie trvá pridlho a bolo by načase aj dačo robiť. Matka však syna zbežne poinformuje o škodách na zrelých figách spôsobených vtáctvom. Títo „hltaví ptáčkové“ a „draví křídelníci“ nám nápadne pripomínajú podjesenné „nálety“ kŕdľov škorcov nie na „měkučké a sladké fíky“, ale na mäkkučké a sladké hrozná, znamenajúce úplnú pohromu pre vinohradníkov, takže aj pre Skaličana Doležala boli títo „křídelníci“ takí „žraví“, až boli „draví“.

Eva zároveň vyslovuje aj materinskú obavu, ktorú by podpísali i v našej súčasnosti všetci psychológovia a lekári:

Ty! v myšlénkách tvojich i o rozům přijdeš?! Jestli na procházku častěji nevyjdeš, A nepřihlédneš-li, jak tam oráč seje, Jaké též na humně zrnečko se věje; Jen okolo domu, koukaje, chodíváš, A o samú duši všecku peči míváš; Ješto i o tělo pečovati máme, Dokud v tomto zemském stánku přebýváme.

Zostalo však iba pri dobrom úmysle; Set na pole nevyšiel:

Nač bych se já v bahně té marnosti topil, Když hrobový kámen tělo mé přichlopil?

Vedel, že týmto argumentom odvráti nežiaducu pozornosť od vlastnej osoby pre matkin komplex viny na iné problémy.

Tentoraz sa rozhovor upriamil na tému vzdávania pocty Bohu vo sviatočný deň pred pádom a po ňom. Dišputa je opäť zdĺhavá a málo zaujímavá, až na niektoré momenty, ktoré zväčša s obsahom rozhovoru ani nesúvisia. Prvým „biblickým“ faktom je, že Doležal predkladá čitateľovi za sviatočný deň sobotu, a nie nedeľu (hoci v názve 179. paragrafu sa asi pozabudol, pretože mu dal nadpis Modlitba Nedělní v Ráji). Vysvetlenie sa dozvieme z Doležalovho článku Utery v Starých novinách literního umení, iba ako súčasť objasnenia názvov ostatných dní v týždni (len s utorkom si nevedel poradiť a odvodil ho z pohanských čias od boha Thóra), ale originálne: „Bez pochyby lidé hned z počátku ten sedmy den od Božího i svého odpočinutí Sobotou nazývali, takže tento jediný den dostal své zvláštní jméno, a ostatní se jen potom dělili; sami Apoštolove na památku skříšení Pána Ježiše ji nynější Neděli ustanovili.“

Druhým pozoruhodným momentom je Doležalova zvláštna predstava o nesmrteľnosti; ak by ľudia neboli zhrešili, a teda ani nezomierali, žili by v raji —

Dotud, dokud by nás Bůh z časné svätyně, Nebyl chtěl přesadit do nebeské síně.

Teda ani tak by nemohli zostať v kruhu svojich najbližších, ale tiež by podľa božskej vôle odchádzali, len spôsobom akéhosi „nanebovstúpenia“? Veď v podstate ide iba o „bezbolestné“ napodobenie súčasného stavu smrteľnosti.

Pozornosť si zaslúži aj príliš ľudská predstava Boha — nie po prvý raz nám ho básnik predstavuje na spôsob monarchu, ale teraz priam orientálneho despotu, vládnuceho zastrašovaním:

Děkujte mne Bohu Stvořiteli svému, Že sem vás já stvořil k životu večnému; Chcele-li pokojně v Rajské bývat vlasti, Neprobůjte jiné na můj Oltář klásti! Já sem strom života jen vyvolil sobě; Splňte, nechcete-li se octnúti v hrobě.

Doležal prehnal dôvody svätenia soboty až do extrému, zabudol pri nich na obraz Boha láskavého a vzbudzujúceho lásku, vytvoril vládcu hroziaceho a vzbudzujúceho hrôzu. Podľa tejto interpretácie bolo teda podmienok na udržanie sa v raji viac, než iba nejesť zo zakázaného stromu.

„Ľudskú" predstavu Boha a vzťahu ľudí k nemu upevňujú aj ďalšie verše po Setovej otázke:

Načež, prosím, byly ty Rajské oběti? Předce bych příčinu pravú chtěl zvěděti.

A dozvieme sa, že naši prarodičia žili vlastne vo feudalizme:

Bychom se cvičili v pravé poslušnosti, A tak přistvořené ztvrzovali ctnosti; Zvláště pak i proto, abychom tú prácí, Dali znat, že nejsme ve vlastním paláci! Ale že to všecko nám podané zboží, Svým samo-vládařstvím drží ruka Boží; Že my na té k panství nám oddané zemi, Nejsme žádní její Domini Supremi! (Nejvyšší Pánové.) Ale jen poddaní, a to Regulares, (Pořádní.) Monarchie Boží jen Clientelares! (Pod cizí moci a vládú.)

V tomto zmysle chápali aj hlavnú príčinu svätenia soboty telesným odpočinkom:

Abychom totižto spočinuvše sobě, Ku práci čerstvější byli v každé době; Čerstvěji se běží k pracovité Lekci, Po tiché a milé smysluv Recollekci! (Odpočinutí — Oddechnutí.)

Takže aj my pociťujeme rovnaké rozpaky nad tou interpretáciou ako Set:

Vy tedy, přijavše země slavný ten dům, Dostali ste samé berly Boží Feudum? (dvojslabičné) (Statek z milosti dostatý.) To sem já nevěděl, moja Matko milá! Že vás berla Boží takto obmezila.

Doležal mal pri písaní Tragoedie skutočne ťažkú úlohu. Jedným zo zložitých problémov bolo aj vyrovnanie sa s prienikom orientálneho kultu živých obetí do Biblie v našich „nekrvavých" podmienkach. Básnik však nezrovnalosť vyriešil so zručnosťou sebe vlastnou. Hriechom. Hoci v Biblii nie je o určení obete v raji žiadna zmienka, Doležal si tu pripravil vhodnú pôdu na budúci konflikt medzi Kainom a Ábelom, inak by bolo ťažko vysvetliť túto zrážku dvoch rítov: Adam s Evou pred hriechom obetovali v zasvätené dni na oltári jablká zo stromu života — plody, po previnení sa však obrad zmenil:

Při čemž ty z rozkazu mého máš věděti, Že jinakší nikdý nepřijmu oběti; Mně se jen krvavá na věky zalíbí; Mají-li shlazené býti lidské chyby.

No a Set = Doležal dal svojou chápavosťou celej premene obete z nekrvavej na krvavú rovnako „poetický" punc:

Vidím, že po hříchu při svatém Oltáři, Stali ste se svatí Cirkevní Masáři;

— to nemožno ani komentovať! Ale zase v básnikov prospech hovorí takmer vzápätí pekná významovoplná metafora:

O! Pán Bůh zachovej! abych já kružidlem Rozumu hýbat měl nebeským pravidlem.

Kružidlo rozumu. Hoci vyvracia Adamovu hyperbolu o siahaní až po nebeský trón a naopak naznačuje obmedzené hranice rozumu, načrtol ich perfektným obrazom.

Ale aj keď je rozum „ohraničený", dôležité je, že existuje, veď „kružidlo" zároveň napovedá možnosti rozširovania obvodu, aj keď nie do nekonečna:

Potřeba všelico ukázati umí! A rozům rozumu svojému rozumí! Dobře! že ste ho jen ještě taký měli, Když ste ho jablkem nešťastným zastřeli.

A zastiera sa aj obloha do temna poslednej noci našich „delikventov“ v ich „Rajskej Rezidencii“. Lenže oni o tom ešte nevedia.

Rajskí vyhnanci

Aj 25. kapitola — Solemnis e Paradiso emigratio, Rajští vyhnanci — má príbuzný charakter ako predchádzajúca a nájdeme v nej ešte menej zaujímavých prvkov — akoby si Doležal bol svoju invenciu prehýril v obdivuhodnej 23. kapitole a teraz si opäť vybral oddychový čas. Iba udalosti „žalostného pádu“ sa posúvajú vpred, takmer celá kapitola je vlastne len pokusom o akési láskavé zaobalenie onoho strohého biblického imperatívu „Vyžeňme je!“ Dozvedáme sa, že včasne ráno navštívil previnilcov archanjel Gabriel (Adam ešte spal) s prekvapujúcim pozdravením (aj vzhľadom na „prísneho protestanta“ Doležala, aj vzhľadom na samu adresátku — veď ide o jasnú asociáciu „mariánskeho“ pozdravenia Gabriela pri oznamovaní nepoškvrneného počatia):

Pamětné zvlášť bylo jeho pozdravení, Které nám k velkému vyřkl potěšení! Říkaje laskavě: zdrava budiž Panno! Budiž požehnané toto tvoje ráno!

Lenže Gabriel prichádza tentoraz so smutným posolstvom:

Adame! víc nemáš k tomu Ráji práva! Proto, že se Boží v něm ranila sláva. Spolu s tvojí ženú z Ráje hned hýbej preč! Chceš-li, by do tebe nerúbal Boží meč.

(Takže to ráno veľmi požehnané nebolo.) Stiesneným, vyľakaným hriešnikom nezostáva iná alternatíva — musia sa rozkazu podrobiť a schystať sa na cestu. Batožina bola neveľká:

Vezmi ten košíček, tam visí! zpletený, A tak opusť stánku ty perlové stěny! Já do ruky vezmu jen túto maličkú, Kterú sem nosíval po Ráji, paličku;

slabé vybavenie na cestu, ale vidno, že nebolo samoúčelné, pretože Adam mal rozumný zámer — zobrať so sebou jablká zo stromu života:

Nevím, jaká přijde ještě na nás psota; Jdu si tam utrhnút ze stromu života, A vezmu na cestu do toho košíčka, Abych měl co pojíst, i moja Evička.

Lenže práve tomuto činu mal Gabriel zabrániť. Začína sa vyjednávanie ako v ľudových rozprávkach alebo baladách. Adam zatiaľ hlavný úmysel neprezradí, preto ani Gabriel hneď neargumentuje zákazom, ale sa prispôsobí predstieranému cieľu:

Chytiv ho, řekl mu: ej, milý Adame! Veď si my po ceste něco pohledáme, Ty poď jen ochotně! neraní tě psota; A již dobrý pokoj dej stromu života!

Adam sa však nevzdáva žiarivej vidiny na možnosť záchrany:

Já tě pěkně prosím! jen mne pusti k němu! Bych předce uhověl životu mojému! Veď já moc nevezmu! jen pár, aneb čtyry, Já všecké ušetřím při trhání míry;

Gabriel sa už prestáva tváriť dobromyseľne; napomenie ho —

On že není Pánem, než jen Boží sluha, Kterého stvořila též moc Boží púhá,

a vyvíja nátlak na Adama, aby vyslovil pravú príčinu —

Proč ten strom života tak žádá hluboce, Že z neho na cestu chce trhal ovoce?

Na priamu otázku už musí nasledovať do tretice priama odpoveď — aj so skromným znížením požiadavky:

Nuž abych neumřel aspoň jen tak náhle, Než usta rozvlažil a kosti vyprahlé: Veď věrú! jen jedno chci utrhnút sobě, K mé takové smutné a jistotné době.

A úprimnosť za úprimnosť, až teraz Gabriel prezrádza hlavný dôvod svojho príchodu:

Bůh mne právě proto přijíti rozkázal, Abych strom života konečně zakázal! Že tě osten smrti zarmúcený ranil, Bůh i strom života skutečně zabránil.

To bol pre Adama naozaj „smrteľný“ úder. Ale ešte naposledy sa pokorne pokúša žobrať o milosť, hoci už cíti, že námaha je márna (povšimnime si tie tri emocionálne nabité epitetá, ktoré pridelí Gabrielovi):

Než předce jsem v mojéj žádosti tak smělý, Můj drahý, úpřimný, vděčný Gabrieli! Mohl-li bych aspoň jen jádro dostati! Kdybys přivolení jen k tomu chtěl dáti!

Zanechajte všetky nádeje! —

Gabriel hned říkal: Kdybych to dopustil, Bůh by pro to zrnko mne s hadem opustil! Ty s tú tvú žádostí, věř mi! nie nezpravíš! A jen se daremně s těmi řečmi bavíš!

Tak teda prarodičia naprázdno, s Gabrielom v strede, držiacim ich pre istotu za ruky, horko plačúc, opúšťajú navždy bohatú záhradu Eden. (Ale človek akoby sa nevedel zmieriť s takým definitívnym odmietnutím; ľudové rozprávky nás presviedčajú, že skryto veril v tajné prepašovanie tajomného zrnka z raja do sveta, veď najmladší kráľoviči, s čistými očami a srdcom, prinášali zďaleka ťažko chorým otcom po prekonaní všetkých nástrah z tohto zázračného stromu života jablká.)

A až pri odchode „gastarbeitrov“ z raja sa dozvieme o ňom viac ako počas ich pohostinského pracovného pobytu. Bol usporiadaný s klasicistickým zmyslom pre prísnu symetriu:

Bůh, Mathematicus ten najumělejší! Neměl-liž by tvořit sad nejkunštovnější? Zdažťby ti Záhradník múdrý svú Záhradku, Nezpravil v rozumném, spanilém pořádku? Ráj celý rozkošný v obmezení tenkrát, Byl mistrovný velmi a prostorný Quadrat; Ohradený strojně zúkol-vúkol valem, Že by tak v pořádku zetrvával stálém;

ale miery vychádzali dajako čudne:

Od Oltáře (stál uprostred!) k bokům, jak to Adam změřil, Bylo náležitých zuplna dvanáct míl; Takže celá šířka Ráje rozkošného, Měla čtyrmecítma (24) míl vzdálení svého, A tak i okolek Ráje ten celý jest: Míl všech sobě rovných sedmdesáte šest. (!)

Správne by malo byť 96. O tlačovú chybu asi nejde, keďže číslovka je vypísaná slovom. Obvod raja však už navždy zostane o dvadsať míľ kratší, než ako ho vybavil „Mathematicus nejumělejší“.

Aj vnútri bol park presne rozčlenený cestami paralelnými i diagonálnymi, a okrem nich tam bolo aj „přemnoho špalířů“, pri ktorých na ceste z raja anjelské šíky „taborem leželi“ —

Skvostní byli všickni co to jasné slunce, A každý plamenný meč držel v své ruce.

(Celkove ich bolo „osmdesát osm dvakrát sto tisíců“.) Keď sa Set so začudovaním pýta, prečo raj strážilo také množstvo „nebeských oděnců“, dozvieme sa, že prarodičom by neboli cudzie pašerácke sklony:

Kdyby nebyl zavřel Bůh Ráj ten žádaný, Byli bychom k němu vždy hledali brány, Kterak bychom, kdyby smrtná přišla psota, Mohli dostat něco ze stromu života.

Ale ešte čudnejší je Setov záver:

Jižť jest jen Bůh dobrý, múdrý a laskavý! Že vám pro hřích odjal dlúhé těla zdraví. Pravda! že lépe jest umřít jedenkráte, Než v těle nositi ty hříchy proklaté.

Naozaj svojrázne pochopená láskavosť!

Ale o vstup do raja by bol aj iný záujemca, ktorý by vedel chytrácky využiť jablká na upevnenie svojej moci vo svete. Táto „podvodná mátoha“ —

Byla by hříšníkům, z nichž by osoh měla, Ze stromu života něco donášela, Aby co nejdéle živi mohli býti, A přemnoho zlého mohli způsobiti, O nichž by pak byla to měla domnění, Že milují ctnosti a věčné spasení, A že chtějí dobře vždy raditi lidu, Zvláště tú duchovní potlačujíc bídu: Těm by z stromu toho zlého, nešťastného, Byla donášela ovoce čerstvého, Vší zlostnú praktikú; aby co nejspíše, Šli do hrobu časně z této země říše.

Že by teda ovocie zo stromu poznania dobrého a zlého skutočne bolo pôsobilo ako nebezpečná droga ničiaca ľudský organizmus?

Avšak táto kapitola obsahuje aj jedinečný poetický šperk; nečakane zažiari ako diamant v hlušine a naznačí fakt, ktorý sa plne ozrejmí až v závere skladby, že umelecky najpôsobivejšie vyšli Doležalovi valedikcie — hádam preto, že už mal s nimi pri pohreboch bohaté skúsenosti. (Tie síce mal aj v skladaní veršov k svadobným príležitostiam, lenže nijaká svadba sa v Tragoedii nekoná.) Aj tu ide o rozlúčku — Adama s rajom:

Vale! ty Záhrado přerozkošná Eden! Dobře se měj! štěstí mojého dennice, Ty Boha samého dílo a štěpnice! Plačte! všecky drahé bělostkvúcí perly, („V perlách se slzy ukrývají“ — K. J. Erben.) Pánům vaším zlomil hřích královské berly! Cenu, krásu potrať! ryzí všecko zlato, Když mi ztrhla věnec neřest takováto! Zatemniž se i ty, ty drahé kamení, Člověk prohrál svoje to věčné spasení! Vale: žádostivé života ovoce, Již Adam až k smrti raněn jest hluboce! Ba i ty ozdobné, drahé! ač i malé, Stánu Edenského budování, vale!

A prví rodičia opúšťajú raj rýchlosťou dve míle za deň, v sprievode Gabriela a s jeho uisťovaním, že raz príde prisľúbený Spasiteľ.

Nové po hriechu hospodárenie

Boh stvoril človeka rozumného, práca ho robila vnímavým a múdrym. Tak možno v hlavných črtách charakterizovať 26. kapitolu Tragoedie, v ktorej sledujeme prvé zoznamovanie sa človeka s tvrdou realitou mimo raja, odkázaného na svoje schopnosti a vytrvalosť. Vopred však možno predznačiť, že miesto, ktoré pre nich už vopred vybrali nebešťania, nebolo najhoršie, nápadne sa podobá básnikovmu rodnému kraju. V prvých kapitolách sme už spomenuli príbytok vyhnancov na spôsob skalických „búd“ vo vinohradoch, ale aj okolie, napriek všeobecnosti opisu, súhlasí, najmä ak zoberieme do úvahy skutočnosť, že na Záhorí sa vyskytuje najširší diapazón liečivých rastlín v strednej Európe:

Měli sme záhradu, okolo ní háje, Téměř na ten způsob ztraceného Ráje! Bylo tam v hojnosti rozmanitých bylin, A zvláště potřebných k vyživení zrostlin, A taký pořádek a ve všem čistota, Že chyboval samý jen ten strom života. Lúk tam bylo dosti! kam si jen pohleděl, Hned si také spolu, že tvé jestiť, věděl; A každé byliny taká byla sláva, Že byla i pěkná i též spolu zdravá; Které měly v sobě moc, neb málo jedu, Ty sme rozeznali z samého pohledu.

No a samozrejme — nemohli chýbať vinice. Preto je priam symbolické, že prvý samostatný objav človeka po vyhnaní z raja súvisí práve s nimi; Eva opisuje synovi, ako Adam zistil —

Že v hroznových zrnkoch skryté jestiť víno K tak nám potřebnému již obvesselení, K síle a rozkoši v samém zarmúcení —

a Set s matkou radostne súhlasí:

Dobřeť! že vynašel v své čerstvé múdrosti, Při čemž by okřály bídné naše kosti!

Zdá sa, že „čerstvá múdrosť“ sa ukázala byť človeku od začiatku príjemná aj užitočná.

S flórou to teda mal človek zatiaľ prijateľné, horšie bolo s faunou:

V Raji ti nás všecko vděčně poslúchalo, Ale nyní každé v stranu utíkalo; Vlk hleděl, kde by jak ulapil barana, Za kuřátkem letěl jestřáb nebo vrána, Sova, zvláště velká, sedši si na svůj dub, Vyhlídala, kde by jaký letěl holub, Aby ne tak zpěvem, jako lstí svú tiše, Zabit mohla ptáka a sežrat nejspíše.

Teda objavili sa skutočné dravce, ale aj domáce zvieratstvo — Adam však, pochopiteľne, „slúžit chtěje Pánu, Nejvíce pečoval o samých baranů“, aby mal čo po sobotách obetovať. Ale ten domáci výber na chov si predsa len zaslúži pozornosť — ako keby sa Doležal spamätal, že Boh nemohol vyhnať previnilcov z raja rovno na Slovensko (hoci aj „ten silný Gabriel V povětří ich velmi daleko odvézel“), zrazu im priviedol do hospodárstva aj ťavy, ale ako uvidíme, iba na ťarchu:

My tedy jak doma, taktéž i na poli, Měli sme barany, krávy, ovce, voly, Capy, osly, kozy, byvoly, velblúdy, S kterými sme dosti mívali ostudy; K živnosti potřebné a k posile zdraví, Mléko sme dojili od ovec a krávy, Z něhožto jak máslo tak i sýr sme měli, Kolik sme k potřebě naši jen zachtěli.

To sa už Doležal presídľoval zase na Liptov. A aký by to bol košiar bez priateľa, ktorý svojou nezištnou láskou a oddanosťou poľudštil človeka viac ako práca?

Sotva sme ti v domě jen za den bývali, A myšlení jaké o strážném mívali: Hned sme znamenali jakéhosi Belka, Jehožto příchylnost taká byla velká, Že když jen zavoňal zvěř nejakú lítú, Aneb aspoň líšku v schytralosti hbitú, Nuž tak silným hlasem při domě zaštěkal, Že se i sám Adam z počátku nalekal; Ale když změrkoval, že pes vlka lapal, Který byl beránka jednoho podrápal, Hned i toho Belka zamiloval sobě, A dával mu pokrm hojný v každé době.

Neočakávali by sme, že nám táto „ekonomická“ kapitola poskytne aj iný zážitok. A predsa: v 210. paragrafe — Adamovo kuchyňské a stola náčení — Eva nielen spomína —

Měla sem dva hrnce, které mi spravil Muž, Dvě lžice, lopatku a jeden tupý (!) nůž,

ale spolu so Setom aj nám „prichádza čosi v pamäť“ — myšlienky senekovskej stoickej filozofie: „Múdrosť predstavuje bohatstvo. Dá ho každému tým, že ho presvedčí o jeho zbytočnosti. Načo vám je spústa spální? Budete ležať len v jednej; len robte všetko svojím, čo môžete, stále ešte bude viac toho, čo vám nepatrí. Treba naplniť ducha, nie truhlice.“ Alebo myšlienky ranokresťanského asketizmu: „Čo je platné človeku, keby aj celý svet získal, ak vlastnú dušu stratí? Naopak, čo mu škodí, hoci by aj všetko stratil, seba však získal? Nič. Majúc seba, má všetko.“ A Set nepochybne vyslovuje aj najhlbšie presvedčenie svojho „stvoriteľa“:

Přichází mi v pamět pravda aspoň jen tá: Že naša Nátura paucis est contenta! (Naše přirození na mále přestává — Samé přirození obšírného kunštování nepotřebuje.) Načež, prosím! jest to hříšné cifrování, Zlato, perly, stříbro, skvostné hodování? Bodaj: sme takým jen věcem pokoj dali, A raději duši lépe cifrovali! Veď jen od pokrmu, ne od zlaté misy, Tento život časný, smrtedlný visí! Dobře! kdo zlato má; než když život tratí, Zdaž jej zlato ryzí od smrti vyplatí? Lépe jest jídati jen dřevěnú lžicí, Než hltati oheň v pekelné temnici!

No tieto verše sú už asi menej úprimné, majú byť iba zovšeobecnením:

Načež Karbunkulus, Smaragd, Rubín, Zafír, Když sme k skutkům věčným odmárnili Papír! Já sám nechci zlata ani mnoho Centů, Když nedržím v hrsti takých Documentů, Podlé nichž bych mohl při rozumu zdravém, Pohledávat Boha přirozeným právem.

Skutočne nadčasové myšlienky, spájajúce antiku s osvietenstvom; najšťastnejšia kombinácia v človeku: dokonalá harmónia vnútorných túžob a vonkajších možností. Aj keď je filozofia stoicizmu a asketizmu dôsledkom nepriaznivého spoločenského ovzdušia, vedie k sebadisciplíne a spoliehaniu sa na vlastné sily aj v nepriazni osudu. A práve asi táto okolnosť rozhodla, že Setovi = Doležalovi prišli na um tieto staré osvedčené pravdy, hoci v piatej kapitole ich problematizoval („Pravé by sic bylo tvrzení takové, Kdybychom my sami jen byli duchové, Než poněvadž každý i tělo vláčíme, Samým duchem tělu nikdý nestačíme“). Vtedy mal na mysli svoju dobu, teraz „akože“ počiatky trpkej cesty ľudstva za poznaním, ale, ako obyčajne, pravda býva kdesi uprostred. Ovládnutie svojich túžob natoľko, aby predstihovali naše možnosti vždy iba o dosiahnuteľný krok, je výsledkom sebadisciplíny a príčinou stálej aktivity.

Nepriaznivé podmienky skutočne nútili prvých kolonistov Zeme k ustavičnej aktivite. Eva sa naučila priasť, Adam orať a starať sa o zvieratá (Set = Doležal si mohol odpustiť zbytočnú štipľavosť „Právěť ste náramně pro ten svůj hřích klesli, Když Páni hovadům již potravu nésli!“), budeme svedkami narodenia prvého dieťaťa — Kaina (význam mena v aramejčine, v ktorej je Biblia napísaná, je najpravdepodobnejšie „pán, ochranca“), plodného rozrastania sa rodiny —

Sotva jen minulo devadesáte lét, Již lidí dorostlých plný byl drahný svět! A jen pohleď nyní, beze všecké svíce, Nespočítáš všecky tvých bratrů tisíce! Jáť se nepomýlím v počtu mém naskrz nic, Když povím, že nás jest již dvakrát sto tisíc!

Obdivuhodné množenie! Biblia je oveľa skromnejšia. U Doležala si Eva svoj význam „plodná“ naozaj zaslúži:

Tak dobrá s Adamem byla Harmonia, (Pěkné srovnání — Jednota.) Že mých dětí vlastných jest i kompania!

Ale naši prarodičia asi neboli dobrí pedagógovia, hoci boli iba tri učebné predmety: náboženstvo, pastierstvo, roľníctvo:

Nejpřednější bylo náše pečování, Abychom je védli k víře a pokání, Potom se učili v první naší vlasti, Jakby stádo naše pilně měli pásti! A jakby, což ovšem žádala potřeba, Měli v potu tváři dobývati chléba.

Defekty vo výchove sa objavujú už od počiatkov ľudstva, lenže vtedy ich bolo možno zvaliť na hriech:

Když sem jedenkrát já v Ráji hřešíc, padla, Již i ta poslušnost dítek naších svadla! Nechtěli se dáti v svém hříchu trestati, Každé chtělo na svém mínění zlém státi; Zvlášť prvorozený a bezbožný Kain, Byl v celém životě svém nezdařený Syn; Kdekoli jen mohl, buď tajně neb zjevně, Vždy se ukazoval naproti nám hněvně, Já sem v mé žalosti tak uvázla cele, Že sem si i Syna nazvala Abele. (Význam „úbožiak, žalostný“, príbuzný nášmu Boleslavovi.)

A skutočná ľudská dráma sa začína zauzľovať s narastaním svojvoľnosti, egoizmu a brutality.

Náboženstvo porušené

Svojvoľnosť, egoizmus, brutalita — zápor na zápor kladie Biblia na Kaina a s týmto mínusovým znamienkom sa jeho meno dostalo ako symbol zla do nášho vedomia, hoci malo význam úplne iný, a Biblia tiež nedáva podklad na spojenie mena s činom, pretože aj v ďalších pokoleniach sa toto meno objavuje v predpone alebo v prípone, napr. Kainan (zo Setovho rodu), Tubalkain (z Kainovho rodu).

Pre Bibliu nebolo rozhodujúce meno, ale činnosť. Kontúry biblických príbehov odzrkadľujú v symboloch základné spoločenské zmeny, konkrétne prechod od pastierstva k roľníctvu, a teda aj príslušnú zmenu náboženského rituálu. Vzťah tvorcov Biblie k týmto zmenám je jednoznačne zamietavý a zrážka progresívneho s regresívnym sa zmenila na zrážku medzi agresívnym a tradičným. Kresťanská „roľnícka“ — feudálna Európa si biblické obrazy osvojovala už v dobe, keď bol tento „zápas“ dávno vybojovaný a stratil spoločenskú dramatickosť, takže zostala iba dramatickosť personálneho konfliktu vo vnútri nie všeľudského, ale iba rodinného spoločenstva, a preto aj jeho protagonisti získavajú iný význam a ich mená sa stávajú symbolmi dobra a zla.

Augustín Doležal si nezľahčil svoju úlohu — vracia sa v narážkach k pravému významu mien a usiluje sa vysvetliť okolnosti vedúce k prvej vražde v biblických dejinách zo širšieho záberu, ako sa tradične chápali; výsledok stretnutia však musel zostať nezmenený — jednoznačné odsúdenie Kaina. Historickú symboliku sporu si neuvedomoval (inak by musel byť Kain rehabilitovaný), cítil však nevyhnutnosť vrátiť mu celospoločenskú platnosť, a preto volí najreálnejšie prostriedky — biblickú symboliku nahradil časovou. Spor sa posunie do roviny teologicko-filozofickej, „kainské učenie“ napáchne voľnomyšlienkárstvom s rozpustilosťou mravov západnej Európy, Ábel bude ochraňovať „náboženstvo otcov“ s tradičnými mravmi, pracovitosťou a bezpodmienečnou vierou vo vykúpenie.

Doležalov Kain sa však bez vedomého, teda ospravedlňujúceho úmyslu svojho tvorcu stáva obeťou predurčenia, z dnešného pohľadu by sme mohli usúdiť, že konanie zla si vlastne prináša pri narodení v génoch:

Tak tedy první Syn v světě narozený, V hříchu počat a též i v hříchu splozený, Byl v myšlení svojém nedobrý a marný, A v svojém životě velice nezdárný!

Cieľom 27. kapitoly — Religio desolata — bude odhalenie „novej viery“:

Ale Kain s svými vždy cosi kunštoval, A sobě jinakší Oltáře zpravoval, Nežli Pán Bůh milý od lidí chtěl míti, On chtěl jinak věřit i jinak živ býti. Mnozí nic nechtěli těm věcem věřiti, Které nám Bůh milý sám ráčil zjeviti, Že nechtějí naskrz poslúchati Boha, Pro svá marná, lživá tá myšlení mnohá.

Hlavné rozdiely sa prejavovali podľa Doležala v troch bodoch:

Nejprv: Den Sobotní nechtěli světiti, Potom zvlášť v Semeno to ženské věřiti; Přitom též nechtějí ctností býti pilní, Pravíc, že v natúře své jsou dosti silní, Slovům Božím téměř všecí se jen smějí, Takže náboženství nové vymýšlejí.

Odraz západniarskeho „ateistického“ racionalizmu zablyskne z veršov pri pochybnostiach o „ženskom semene“:

Potom nadvrhují, že to být nemůže, Aby Žena která porodila Muže, Jenž by bez Manželů známého spojení, Mohl kdy přijíti k svému narození; Že to poukázat mohou skrze svědky, Jak by to byly jen vymyšlené pletky;

ale pri porušovaní svätenia soboty sa vidí, že Doležal svoj portrét „kainských“ maľoval aj podľa domácich vzorov — feudálov žijúcich v „hriešnom“ prepychu a nútiacich nevoľníkov pracovať v čase vrcholiacich žatevných prác aj po nedeliach:

Zpravějíc si oni dlé své vůle Svátek, Nechť by to již bylo v Pondělí neb v Pátek, Zvláště když se trefí práce jaká chlebná, Že pocta v Sobotu není tak potřebná, Aby to tělesné k vyživení dílo, Pro Boha na stranu odloženo bylo. Planú v poslušenství tito mají stálost! A větší o tělo než o duši starost. Plné bys lahůdek tam uhlídal koše, A milují samé tělesné rozkoše.

Toto podozrenie zosilňuje 231. paragraf — Rozpustilý Život — ktorý je akoby pohľadom cez oblok do zámockej siene, rozvírenej nespútanými radovánkami:

Hodují a žerú, pri zpěvích tancují, Smilstvo, nečistotu ohavnú milují; Vymyslili buben, píšťalku, husličky, Pri nichž si oplzlé zpívají písničky; Ohavným rozkošem převelmi jsou rádi, Mládenci, Pannenky, jak staří tak mladí.

Odsúdenie „kainských“ by nebolo dostatočne mínusové, ak by sa nezdôraznila ich nečinorodosť (hoci Biblia podobný príznak neposkytuje):

Žádný není pilen svého povolání, Smutných těšit nechtí při žádném stonání. Křivda mezi nimi po ulicích plače; A truchlivě upí co lapené ptáče; Nespravedlnost jen na svém trůnu sedí, A Kníže studeným srdcem na to hledí!

(„Krivda za stôl sadla, pravda u dvier žobre“ — J. Botto.) Tak teda „hľadieť studeným srdcom“! Ako presne a krásne pomenoval Doležal v svojej personifikujúcej metafore bezcitnosť a ľahostajnosť k životnému údelu chudoby! A hneď v protiklade Evin hlboko ľudský povzdych bezmocnosti nad takým stavom vo svete:

Ach! synu, synu můj! na srdci mám vráže, To mně již za živa na máry mé háže!

Prosto Kainovi prívrženci boli ničomníci hrešiaci proti všetkým prikázaniam, neverci a uzurpátori. Keďže Doležal posunul spor nielen do sociálnej, ale aj teologickej roviny, zároveň využíva príležitosť podať obraz náboženských šarvátok, o ktoré asi v našich mestečkách nebolo núdze. Keď matka Setovi opisuje prvé „náboženské konzílium“ zvolané Adamom, „kainskí“ „se shrnuli co včely do ule“, ale „tradicionalisti“ neprišli vo veľkom množstve otca podporiť. Setovi to bolo čudné, veď „mohli se nic nebát Adamova hlasu!“ Ale Eva mu vysvetlí príčinu ich absencie z čisto ľudských pohnútok:

Veď ne! než šetřili života a vlasů, By snad v rozhněvání nepovstala bitka, Bez které o víru velmi bývá zřídka, A při čemž by někdo snad i život ztratil, Kdyby od nevěry v víře se navrátil; Kainských bylo víc, měli větší vládu! Pročež krvavého jen se báli pádu.

Kain sa dokonca nezastavil ani pred verejnou hrubou urážkou oboch rodičov — obvinil otca zo senility, že mu nemožno veriť,

Neb že bezpochyby již pamět má slabú, Když odmárnil svatost v Ráji se mnú Babú;

ale opozícia predsa len nebola bez šance, viedol ju Ábel, avšak aj ten pri pokuse o zmier dostal svoje:

A co bys, ty Slepče! o tom věděl súdit? Jdi ty jen tvé dítky k tvojím ovcem budit.

Nepochodil dokonca ani Gabriel — učiteľ. Aj jeho Kain obvinil, „že je snad“ —

Jen temnosti Anjel a sám ten lživý had; Že kdyby jich sobě tak vážil vysoce, Že by jim i z Ráje donesl ovoce Ze stromu života, aby nezemřeli, Ale nekonečný život v světě měli; Poněvadž on ale toto nedonáší, Že on svými slovy jen daremně straší!

Raz, dva, tri, už si aj ty! „Odpílil“ Adama, Ábela aj archanjela, brutalita a nevera je na postupe a Set = Doležal sa s odôvodnenou obavou pozerá v ústrety budúcnosti:

Cože bude dále? bude-li svět státi, A několik tisíc století trvati? Bez pochyby milší bude Bohu zvíře, Nežli mnohý človek v porušené víře! Čáp a vlaštovice znají svoje časy, A človek znat nechce Boha svého hlasy! Ach! jakť se nesnadnit musí Pán Bůh s námi, S námi ničemnými zemskými hrudami! Ach! Bože! Bože náš! tys v milosti slavný! Tvůj zpronevěřilý svět jestiť ohavný!

(A to len o tri paragrafy prv sa opäť po dlhom čase ozvala zmienka, že „tento Svět jestiť nejlepším“.)

Ábel svojím vystúpením uvoľnil prvý kamienok lavíny vražednej agresivity, ktorá ho pohltí ako svoju prvú ľudskú obeť za hriechy iných. (Doležal úmyselne zdôrazňuje spojovacie znaky medzi ním a Kristom ako prejav bezpodmienečnej dôvery v očisťujúcu moc krvavej obety.)

Ábelovo mučeníctvo

Hoci hlavným cieľom 28. kapitoly je „európska“ interpretácia tentoraz zase „krvavej obety“, ktorá sa dostala do Biblie z orientálnych náboženských kultov prinášajúcich aj živé ľudské obete, na spoločenskom pozadí progresívneho a regresívneho výrobného procesu sa Doležal pokúsil vysvetliť ešte jednu tajomnú a šteklivú narážku z Biblie, nad ktorou sa iste vznietila fantázia mnohého „křestianského čtenářa“, ale závery by viedli k prečudesným podozreniam: „Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcéry se jim rodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž obdivovali. Obrové pak byli na zemi v těch dnech ano i potom, když vcházeli synové boží k dcerám lidským, ony rodili jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži na slovo vzatí.“ (Genesis 6, 1 — 4)

Augustín Doležal vycítil, že ak chce naozaj vysvetliť všetky výhrady a pochybnosti, nemôže obísť ani toto významovo temné miesto, pretože vyhadzovalo smerovku k anjelom. A mĺkve pripustenie nebesko-pozemskej sexuálnej mezaliancie zase protirečilo európskemu chápaniu anjelov ako čistých, netelesných duchov. Nuž a básnik sa opäť vynašiel. Synov Božích urobil z pravovercov, synov ľudských z „kainských“ (hoci v 13. kapitole pri opise velebného Sudcu vstupujúceho do raja ho tiež označil za podobného „Synu člověka“):

Dvojací sme nyní v naší nábožnosti, Kteří se chlubíme víry pravé ctností: Jedni se Božího jen držíme hlasu, A šetříme samých nebeských rozkazů; Jiní málo dbají na nebeské hlasy, Než jen vymýšlejí všelijaké krásy; Věřící, že jim sám hlas Boží osoží, Dostali titul, že jsou synové Boží; Bohu větším dílem odporní Kainští, Nazváni jsou dobře jen synové lidští.

Ale opäť nebol básnik celkom dôsledný; z biblického textu je zjavné, že obri by mali pochádzať z línie „synov Božích“, avšak v Tragoedii sa zrazu s prekvapením dočítame, že jedným z tých „obrov“, čiže zakladateľov rodu tých mocných, „mužov na slovo vzatých“, je Kain (250. paragraf — Hlas krve Abelovy):

Nedbám nechať teče mé krve cinobr, Kterýž zamiloval ten ukrutný obr!

Zaiste zohral pri tomto významovom posune rozhodujúcu úlohu rým, lenže ním prevrátil Doležal zmysel biblickej šifry o stoosemdesiat stupňov. Poeti však majú svoju licenciu na svojské interpretácie od „vysoce vážených Madám“ z Parnasu, nie od cirkevných otcov z Ríma; a Doležal ju veľa ráz patrične využil.

Kým však prídeme až po prvú vraždu, musíme sa dôkladnejšie zoznámiť s „hmotárskou“ filozofiou „kainských“, pretože túto prvú „pamětnú celému světu Tragoediu“ bude Doležal zase interpretovať naozaj pozoruhodne — na vlastníckom princípe, ktorý bol rozhodne pre Európu prijateľnejší a pochopiteľnejší ako krvavá obeta z pohnútok iba rituálnych (keďže skutočné historické pozadie konfliktu bolo už dávno zastreté ďalším spoločenským vývinom). No nemožno obísť bez povšimnutia skutočnosť, že sa básnik, hoci iba inštinktívne, chopil riešenia problému opäť cez ekonomiku. Už v predchádzajúcej kapitole naznačuje, že keď „kainskí“ —

Na oltáře kladú ovoce a chleby, Bez vší naložené v té věci potřeby,

odôvodňujú svoj obrad filozofiou, na ktorú im pripravil vhodnú pôdu sám autor (bez biblického podkladu) už v raji —

Povídají nejprv, že co jest dávnější. Musí býti ovšem i v sobě slavnější;

ale aj zištnými dôvodmi, aby bol obrad lacnejší,

Dále zas říkají: že by měli škodu, Kdyby řezávali krk svých ovec plodu.

Že se ten živočich k jiným věcem zejde, A duše do nebe i bez krve vejde; Že i to ovoce bude Bohu milé, Když toliko zdravé bude, a ne hnilé; Neb že ho i mají po všech stranách dosti, A to všelikého, v převelké hojnosti.

Hoci na kainovcoch nenašiel nič dobré ani Doležal, predsa im niečo neúmyselne dožičil — estetický vkus. Keď po neúspešných rokovaniach medzi Kainom a Ábelom v otázke zjednotenia rituálu sa rozhodli pre „boží súd“ a obe strany pripravili na určenú sobotu svoje oltáre, Kainov obetný stôl väčšmi podnietil básnikovu obrazotvornosť:

Kain si rozkládl po svojém Oltáři Nejznamenitější urod zemských dary; Tamť byli Daktýle (ďatle), Jablka zrnatá, Hroznové a Fíky i Broskva chlupatá, Pomaranče, Hrušky a pěkné citróny, Karafiát, Růže i Rozmarín vonný; Pšenice výborná a Koláče sladké, Ba i Dyně pěkné a Melouny hladké; A kdožť by spočítal tú úrodu země, Jež na Oltář kládlo Kainovo plémě? Okolo Oltáře nametali kvítí, By zábavku mohlo i to oko míti, Sami se oblékli v své nadherné šaty, Aby aspoň čisté v hříších měli hnáty.

Posledné slovo je vlastne jedinou poškvrnou tohto estetického celku. Ozaj naše vnútorné „oko“ predstavivosti „zábavku mohlo míti“ — Doležalovi sa celkový obraz umelecky vydaril, Ábelov oltár túto lahôdku pre oko a ani pre básnickú obrazotvornosť poskytnúť nemohol:

Kain na Oltáři když Fíky ukázal, Tento si beránka na tom dříví svázal, A radostně čekal tú svatú hodinu, V níž by ho, u víře, zabil Hospodina.

Preto sa hádam ani nemožno čudovať, že Kainovi bratia vo viere si boli takmer istí víťazstvom, lebo —

Hned počali všecí s přenáramným křikem, Hýbati jak hrdlem, tak i svým jazykem, Říkajíce: Bože! ty náš Bože věčný! Vezmi! ach! vezmi si! dar tento srdečný, Všaks liboval sobě hned v Ráji vysoce, Při obětech krásné a zralé ovoce!

Ich chorál nevyznieva rúhačsky, má v sebe úprimnosť a cit, ani sa nám nechce veriť, že tú skvelú pastvu pre oči pripravili nie z vnútorného presvedčenia, ale iba v rámci „úsporných opatrení“. Pravda je však vopred určená — oheň ich obetu nespálil.

Pohrdnutie natoľko starostlivo pripraveným darom by azda rozhnevalo aj menej vášnivé povahy, ako bol bezpochyby cholerický Kain; on sa so skutkovým stavom vyrovnal presne podľa psychologických zákonov svojej povahy — ak nie po dobrom, tak nasilu —

Kázal donést ohně obyčejným zvykem, A podpálil obět svú s nábožným křikem.

(Hoci je ťažko si predstaviť, ako spaľujúco by mohli blčať všetky tie šťavnaté plody, „zrnatá jablka, chlupatá broskva“, hrozno, pomaranče, melóny, resp. rozváňajúce kvety…)

Ábel sa na očakávaný oheň pripravil obozretnejšie: oltár nebol krásny, ale účelný — hranica dreva. Sám obrad bol drastický:

Vyskočiv na Oltář, požádal o nože, Bodnul v krk beránka a zvolal: O; Bože Na Semeno ženské vírú pravú hledím, A v jisté naději krév na Oltář cedím! Na tvůj všemohúcí milostivý rozkaz, Zabil sem já světa Spasitele obraz; O! nech ten beránek nevinný a tichý, Sejme z nás i nyní všecky naše hříchy!

Ábel čakal na oheň, ale prosil —

S celú důvěrností teď před tebú klekám, Ach, rozkaž milosti své nebeské řekám, By žížnivú duši mocně občerstvily, A nás časně, věčně, jistotně spasily! Na to v silné víře z nebe čekám plámen, Přijmiž službu náši, Bože věčný! Amen!

A „rieky nebeskej milosti“ vypustili na „plamennú“ modlitbu spaľujúci vietor:

Sotváť Abel s svými modliti se přestal, Hned vichr pálčivý nad Oltářem se stal, Který se tak silně na beránka valil, Že ho v okamžení svým plamenem spálil.

A bolo rozhodnuté.

Celkove sa ukazuje, že v tých miestach Tragoedie, kde sa Doležal usiloval „vysvetliť, podstatne opraviť všetky látky, výhrady a pochybnosti“ v náboženských problémoch, svojimi „okolnosťami“ viac „nadházok“ vyrobil, ako ich vysvetlil. Aj teraz musel robiť ďalšiu korekciu, aby k Ábelovej vražde vôbec mohlo dôjsť. Jednoznačný výber medzi „nehorľavým“ a „horľavým“ oltárom rozhodol spor v prospech Ábela a spor by sa vyšším zásahom vyriešil, ale prijať porážku bez odporu by sa nezrovnávalo s Kainovou vznetlivou povahou. Ako „bojový“ prostriedok poslúžili pochybnosti a spochybnenie celého úkazu, skrátka kainovci vystupujú ako „chytrí mudráci“: pochybujem — teda myslím. A myslím si svoje:

Pravili: že jeho přítelem jest Ďábel! Že mu jen donésl oheň v povětří snad, Z horúcího pekla sám ten nešťastný had.

Skutočne chytré. Má to logiku. Keď oheň, prečo z neba, a nie z pekla? Výhoda sa šikovným slovným smečom znovu zrovnala na zhodu.

Ekonomické pozadie zločinu

Po 23. kapitole je Martyrium Abelis (Mučedlníctví Abelovo) v Tragoedii najrozsiahlejšie. Opäť opodstatnene. Ako predstavovala 23. kapitola vrchol filozofický a spoločenský, tak v 28. kapitole vrcholí dráma celého diela a mení ho v tragédiu, lebo až posiaľ by názov skladby ešte stále nebol opodstatnený; veď Adam vysvetlil Setovi, ako svoj vlastný pád využili prostredníctvom rozumu k prospechu, v každom zle je aj niečo dobré. Okrem vraždy. Tu poľahčujúce okolnosti nejestvujú.

Dramatický vrchol skladby Doležal načrtáva hneď v úvode kapitoly. Keď matka Setovi naznačuje —

Zvlášť při tom zázraku hral svoju hru ďábel, Když Obět s Kainem obětoval Abel,

syn sa zvedavo pýta (kvôli rýmu): „Jakáž to hra byla, snad jen Comedia?“ Odpovedá mu: „Toť bude pamětná světu Tragoedia!“ A pomaly sa k nej schyľuje. Dozvieme sa, že Kaina napomenul sám Boh, aby sa v obetovaní prispôsobil Ábelovi (hoci preventívne upozorniť v raji na hada nebolo možné — „Bůh zbytečných zázraků nečiní“, teraz v 242. paragrafe „Bůh se i hříšníkům zjevuje“; tento zásah však naznačuje aj Biblia), ale keď spolu rokovali „ti dva Biskupové“ „při hedbávném stole“ u Ábela, Kain ho znovu nahovára —

Že se může snáze ovoce dostati, Než tolik baranů obtížně chovati!

To, samozrejme, Ábel pripustiť nemohol, hoci ho Kain naďalej presviedčal:

Ale já tě prosím: bychom nehynuli, Učiň mi to předce ochotně po vůli: Zanechej oběti ty tvoje krvavé, A pomoz jak můžeš mé na světě slávě; Nebo vidíš, já jsem Syn prvorozený, K oběti nekrvné samé nachýlený; Neučiníš-li mi túto vec k žádosti, Velice ublížíš mojéj poctivosti.

Ábel však „túto věc neučinil“:

Jáť beránka naskrz nikdý neopustím, Raděj statek, život i čest mú opustím!

A osudný konflikt visel vo vzduchu.

Celkové spracovanie krvavého zločinu a pripojené valedikcie nápadne pripomínajú skutočné tragédie pre majetok a odobierkové verše pri pohreboch obetí; ako vieme, v ich tvorbe bol Doležal majstrom a svojho mena sa dovolal aj v 250. paragrafe — Hlas krve Abelovy. Ale pozrime sa Evinými očami, čoho svedkom býval jej tvorca v živote plnom „ekonomických“ vášní:

Byliť spolu oba, jakť pravím, na poli; Kain blízko oral a Abel svú holí Stráž držel nad stádem, jéž on pěkně vodil, A nikomu v světě ničím neuškodil! Kain pak znamenav v poli jakús škodu, všecku ji ovčímu připisoval plodu, Který bratr Abel po tom poli vodí, A jeho urodám tak spanilým škodí; S hněvem tedy přišel, pustil se do vady, Nedaleko naší té vrchní záhrady: Proč týmto kamenem pohoršení házíš, A pole urodné moje všudy kazíš? Nechť tebe čert vezme s tvojimi barany! Já pilen být musím mé země ochrany; Načež se tak blízko při mé roli vláčíš, A jak símě, tak i bujné klasy tlačíš? Hýbej preč! na stranu, neb tě tak přivítám, Že zvíš, jak poplatí, co teď nyní chytám!

Márne sa Ábel osvedčoval —

Že on s rolí jeho vždy upřimně mínil, Než že snad ti jeho služební (!) domácí, Tú neužitečnú (!) natropili práci,

Kain svoj afekt nezvládol. Vytrhol Ábelovi jeho pastiersku palicu a mlátil ho ňou hlava-nehlava so zúrivým krikom:

Já nemohu vystát tvé na světě pravdy, Neb mně jen pro tebe nenávidí každý; Já při tobě nechci více větru lapat, Ty od ruky mojéj musíš nyní zkapat!

Vytiahol nôž. A tak „když Abel náš své stádečko pásl, Knot jeho života nenadále zhasl!“ Ano, ovládať sa treba, aby človek nechtiac nevstúpil do histórie, alebo aspoň do literatúry, lebo potom sa už obrániť nemôže; čo je napísané, to platí:

Byť by mu on jakú byl škodu učinil, Předce tak náramně a těžce nezvinnil, Aby pro ty klásky jéž beran vymlátil, Můj Abel nevinný svůj život utratil!

Tak teda prečo? Pre pravdu? Pre barana? Či pre niečo iné? História už od počiatku svojich mučeníkov glorifikuje, živým stačí odmena, že prežili.

Celý 245. paragraf — Abelův pohřeb — pôsobí, aj keď v tomto prípade paradoxne, živo a dynamicky, skutočne v nás vyvoláva dojem rozprávania očitého svedka o tragickej udalosti, ktorá rokmi v mysli ešte väčšmi dramaticky dozrela. A azda tu treba hľadať príčinu, prečo sa Doležal rozhodol, napriek Biblii, Ábela oženiť a obdarovať ho potomstvom, aby mohol rozohrať celú škálu pohrebných odobierok, dôverne známych z mnohoročnej pastoračnej činnosti v Hybiach. Ani kvílenie matky, keď sa odobrali „k tomu žalostnému místu, A sebú vezmúce vodu živú čistú“, sa lyrickým nábojom a nefalšovanou presvedčivosťou nevyrovná náreku Ábelovej manželky:

Tá! tá! ti kvílila, povýšivši hlasu: Ach! Mamičko, všecku stratila sem krásu! Můj Abel! tu leží, tu svadla má růže! Vy tratíte Syna, a já mého Muže! Ach! veď to byl dobrý, laskavý, svatý Pán! Srdce mého radost, lílium, tulipán! Ach! Abeli drahý! líbám tvoje líčko, Já za nim již padám do hrobu, Mamičko!

Pohreb Ábela s nabalzamovaním vonnými masťami, zavinutím do plátna a uložením v skalnom hrobe básnik zámerne prevzal z evanjelií, aby v mysli čitateľa opäť spojil Ábela s Kristom; preliatie nevinnej krvi malo na Doležala priam magický účinok. A iba nepatrná zmienka v Biblii — „I řekl Bůh: Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země“ — mu stačila na vytvorenie koloratúrnej árie, árie symploké, pretože sa Rubínom začína i končí, árie Hlas krve Abelovy. Započúvajme sa aspoň do úryvkov:

Otevřiž se nebe! pohleď do těch hlubin! Viz můj drahý, svatý a červený Rubín, Já sem v žilách mého Abele běhala, Aby Boží byla vždy slavená chvála, Bych dopomáhala svú živú čerstvostí, K pravdivé života věrné pobožnosti. Jať jsem hle! tá první na tom světě řeka, Na kteréž se ďábel proti víře vzteká: Stálostí Sardius a ctností Hyacint Potře všecky gulky ukrutných v světě Flint; Jáť již z Abelové ráda teku hlavy, Ty Bože! ten Rubín do své přijmi slávy!

Pozornosť si zaslúži aj Ábelova rozlúčka, ktorá nasleduje takmer vzápätí, ale viac formou ako obsahovo. Po prvý raz sa totiž objavujú namiesto dvojverší štvorveršia, vo valedikciách Doležalovho času síce časté, ale do Tragoedie vnášajú zmenou mocný účinok a dokazujú Doležalovo majstrovstvo v tvorbe rýmov. Sama rozlúčka pripomína viac monológ unudeného herca v nudnej hre, iba v pasáži venovanej matke chvíľami sa odpútava od štylizovanej strojenosti:

Pověz, Gabrieli, mé žalostné Matce, Že Abel již přestal pásti svoje stádce! Že již odpočívá od všeliké práce, Odebrav se náhle, nenadále, krátce.

Ozdobou Ábelovej valedikcie je však rozlúčka so ženou:

Manželko má drahá! tebeť smutek seče! Nad tebúť mrákota hromová se vleče! Ty víc než sedmerý cítíš v srdci meče, Že Abele tvého krév nevinná teče: Zlomil se, hle! prsten bez všeho nadání. Toho manželského v světě milování, Za tvé ke mně lásky jasné plápolání, Vylej Pán Bůh na tě všecko požehnaní.

Doležal sa natoľko vcítil do valedikcie, akoby sa lúčil s obľúbeným farníkom, a zabudol, že Ábelova žena predsa musela byť dcéra, nanajvýš vnučka Adama a Evy:

Cti Tchána svojého a drahú Svekruši, Oniť k plači tvému své otevřú uši, Potěšovat budú zarmúcenú duši, A tebe zastanú laskavě, jakž sluší.

Príhovor k deťom obsahuje dve pekné hlboké myšlienky:

Matku vaši nikdy v životě nermuťte, Adamovi, Evě, Jí poslušni buďte. Před časem všetečně nikoho nesuďte, Z tovaryšství zlostných všudy se vykruťte.

Ale čo zatiaľ robil Kain? Na začiatku prvej kapitoly otec Setovi vraví „veď snad i Kaina někdy u nás vídáš“, no teraz zistíme, že to nebolo možné, lebo Boh Kaina preklial a on —

Vyvolil si místo bohaté na východ, Směle se usadil v urodné zemi Nód; Tam v potomních časích i Indus poteče, A lidem budúcím dost zlata dovleče;

a drahokamy dostávajú znovu mínusovú, teraz „kainskú“ hodnotu:

Než pomysli! nač jest drahá věc i táto? Když se odmárnilo víry pravé zlato! Načež by mi bylo zlato a rubíny? Kdybych do pekelné lézt měla hlubiny!

Túto melodiku sme už začuli v 26. kapitole.

Plač nad vyznávačmi božími

Náznaky dejového pohybu, beztak veľmi sporadické a úsporné, sa naposledy objavili na konci 23. kapitoly, aby v dialógoch so Setom mohla opäť Adama vystriedať matka. A keďže rozhovor priviedla až do „kritického“ miesta, keď sa v Tragoedii dozvedáme o okolnostiach skutočnej tragédie a nebolo treba vymeniť protagonistu, lebo sa už všetko povedalo o svete „minulosti“ i „budúcnosti“, aj dejové náznaky stratili funkčnosť. Až na začiatku 29. kapitoly sa vraciame zase do „reálu“, lenže definitívne opúšťame dialogickú formu. Doležal prešiel do funkcie komentátora a v próze sprevádza vnútorne rozorvaného Seta „mezi stromovím a kvítím“, riešiaceho vnútorný rozpor medzi túžbou navštíviť bratov hrob a medzi obavami z otcových výčitiek, že narušil jeho pokoj. „Velikýť on sám s sebú védl boj“, kým sa v svojom vnútornom monológu definitívne rozhodol pre púť k skale, kam pochovali nešťastného Ábela.

K tejto krátkej prozaickej vsuvke Štefan Krčméry poznamenáva, že „autor mal schopnosti písať román skutočný, aký sa mu plietol mysľou v úvode knihy“ (Dejiny literatúry slovenskej I.), a treba povedať, že v tejto približne stranovej prozaickej časti Doležal skutočne dokázal väčší cit pre dramatickosť ako v samej „dráme“. Má oveľa väčšie vnútorné napätie a naznačuje, že ak by si pre svoj „svatý román“ zvolil prozaickú formu, vdýchol by doň viac života, dal by mu azda vzrušivejšiu gradáciu; na viacerých miestach skladby možno zreteľne sledovať, že tvorcu natoľko strhli rýmy, že sa mu „pretrhla“ myšlienková niť.

Lenže z krátkeho prozaického textu nemožno robiť univerzálny záver o potenciálnej hodnote celého diela v prozaickej forme, rozhodujúce bolo zaiste jeho didaktické poslanie, a to podľa Doležalových skúseností jednoznačne žiadalo verše, podľa možnosti so zvučnými rýmami. A tie v Tragoedii sú.

Opis otvárania hrobu, ale najmä pátrania po jeho obsahu má až romanticky tajomnú atmosféru. Neurčitý šerosvit, biele nehybné telo: „Podešev potom asi dvanácte kroků, spatřil po bocích hrobu toho kamenného dlúhé a široké lavice, na nichžto jedné znamenal cosi bílého. Všeho potom náležitě zkusiti chtěje, předně tú šatku odvázal a viděl hlavu Abelovu sinalostmi značenú, tvář bílú, bradu a vlasy kaštanové. Potom odhrnuv platno, pohleděl na bok, a aj! proklaný byl, a díra v něm veliká!

Podstatnú časť predposlednej kapitoly však tvorí 253. paragraf — Truchlivé Séta Patriarchy nad Abelem kvílení — ku ktorému ho inšpiroval tento obraz vyvolávajúci zimomriavky.

Prvá časť Setovho náreku rozhodne patrí k poetickým vrcholom Tragoedie. Po druhý raz sa stretávame so štvorveršiami, ale kvartové rýmy básnikovi nezväzovali fantáziu pri tvorbe obrazov, ktorých motív sa lyricky nežne ozval už v Adamovej rozlúčke s rajom. Apostrofovanie prírody tu priam ideálne poeticky harmonizuje s panvitalistickou myšlienkou z 23. kapitoly o „živom“ vesmíre; Doležal naozaj dokázal zmeniť Setov žiaľ na živú vodu prebúdzajúcu celú prírodu k spoločnému smútku, veď Set „truchlivým hlasem takto naříkal“:

O! kdež mám potoky slzí mojích sbírat! Tak-liž měl, drahý můj! můj Abel! umírat? O! bych směl srdce mé v žalosti rozpárat! Plačtež se mnú hory nejvyšší Ararat!

Ale ako je pre Doležala typické, dlho sa na biblických miestach neudrží. Zavedie nás síce na príznakovo neutrálne polia a lúky, ale už z nich cítime rosnú vôňu budúcej „roli boží hybské“:

Plač! urodné pole v tento tak smutný čas, Nespatříš mne, věř mi, hned vesselého zas; Mně v zármutku tomto hned ošedíví vlas, Neb umřel urodný pšeničný svatý klas! Slzy vylévejte! po všech stranách lúky, Neb mého Abele svaté klesly ruky.

Druhé dva verše sú prevažne poeticky menej nápadité, slúžia iba ako vysvetľujúci komentár — takisto i v tomto prípade:

Proto, že beraní obětoval tuky, Musil tak bolestné podniknúti muky!

Avšak výnimky potvrdzujú pravidlo:

Svú slávu potratiž jakékoli kvítí, Když květ víry svaté tak musil umříti! Hle! barva proměnná krví proto svítí, Že místo kopřivy růže chtěla míti!

Posledný verš je svojou metaforikou dokonca najkrajšou ozdobou celého štvorveršia.

A kde je Doležal, nemôžu chýbať ani milované ovocné záhrady a vinice:

Štěpnice spanilé, traťte svoju krásu! Že neslyšno více Abelova hlasu; Vinnice, chutného nevydávej vína, Můj Otec utratil nevinného Syna!

Dostaneme sa aj na Liptov, lebo pre Mezopotámiu je prvý verš nenáležitý:

Zármutek nes i ty, po dolinách dříví! Padl! strom urodný a svatosti chtivý.

A z lesnatých dolín zeme teraz povznesieme zrak k nebeskej oblohe:

Ty slunce se zatmi! i na plň Měsíce, Abele mojého již tu není více!

Azda si nebol istý, či výraz „na plň Měsíce“ dostatočne ozrejmuje mesačný spln, preto sa k motívu vracia, a potom rovnou cestou do kozmu:

Měsíci! ty nesvíť v tvojém plném blesku, Můj Abel trnovú z světa vyšel stezkú; Skrej se Orióne! plačtež vy Kuřátka! Abele mojého smutná jest památka.

Ale príroda jasnej mesačnej noci má väčšiu príťažlivosť ako chladný kozmos:

Slavíku! ty neměj v tomto sadě bydla, Mojeho Abele svatá krev ustydla, Holub svatý vletěl do smutného sídla, Ach! Kain ukrutný polámal mu křídla.

Z tajomnej krásy nočnej prírody je blízko v myšlienkach k blaženému raju, k brehom riek v raji prameniacich, ba dokonca mysli nemožno zabrániť ani vstup do samého raja s celým jeho bohatstvom:

Eufrátes neteč! zastav se Hyddekel! Neb růcho vesselí tento den mi svlékel; Sám strome života pro tú věrných próbu, Víc ovoce nenos, než trať svú ozdobu! Kamenové drazí a výborné zlato! Obraťtež se rýchle v samé púhé blato! Načež mi jest všecka cena váše táto? Když zmrtvená leží perla takováto.

Ale s rajom je už pevne spojená predstava anjelského výstražného meča:

Cherubíne, i ty zpusť plamenné meče! Krev z Abele mého nevinného teče.

Set vyzýva k smútku ešte všetky pahorky, poľnú zver i ľudí, aby bol vesmír skompletizovaný s bohatstvom nerastným i „rastným“ — flórou, faunou a s ozdobou celej prírody, sídlom rozumnosti:

Ach! hlavo, ty svaté duše Rezidenci! Pod těmi-ližs měla naklonit se věnci?

A začína sa frontálny útok na Kaina. Záporný postoj k nemu Doležal dobovo umocnil vsadením mohamedánskeho turbanu na Kainovu hlavu a jej nerozumnosťou:

Tvůj Turbáns jen peřím Jestřábím podpéřil; Ba věc tú rozumem nehlavně rozměřil.

Na rozdiel od Miltonovho Strateného raja, ktorý priam hýri antickými motívmi, je Tragoedia v tejto oblasti takmer nedotknutá, až na Parnas v Pozdravení (kam prepašoval gréckym múzam latinský manifest, ale nie svojvoľne, iba ako súčasť vzdelania v Altdorfe), či zmienku o Júliovi Cézarovi a Nerónovi. Preto až prekvapujúco pôsobí náhle vystúpenie gréckeho boha z jeho podsvetia, aby sa vtelil do Kaina — „Nevyhneť pokutám ten zlobivý Pluto!“ (Podobnosť Hollého selanky Hlasislav je až zarážajúca.)

Set po rozlúčke s mŕtvym bratom „všecky díry a průchody okolo toho kamene náležitě uzacpával, aby poznáno býti nemohlo, a to zvláště od Otce doma, že by to byl někdo hýbal“ a na náhrobný kameň napísal epitaf (jeho úvod asociuje nápis v Termopylách „Pútniku, zvestuj Lacedemónskym, že my tu mŕtvi ležíme, tak ako zákony kázali nám“): „Jestlis / kdy a kde postál, / ty bídný / ven z Ráje / Pustevníče / tuto / bez meškání / postoj / k tvé / radosti i žalosti / k žalosti proto / že tu leží / ABEL / muž bolesti i žalosti / jehožto / že / Oběť jen krvavú / dlé rozkazu Páně / Bohu svému obětůval.“ A keď si sadol oddýchnuť pod najbližší strom, spomedzi jeho ratolestí sa spustil pergamenový zvitok. Jeho obsah tvorí náplň poslednej — tridsiatej kapitoly.

Krv Božia volá

Zo všetkých motívov, ktoré sa v Tragoedii objavili, v závere triumfuje jeden — pietistický, ako ho predznačuje už samo listové posolstvo od „anjela v povětří, podobného Synu človeka“ a citáty z Evanjelia. (Doležal si už neuvedomil, že „synmi ľudskými“ nazval pokolenie Kainovo, ale hneď v nasledujúcom 257. paragrafe — Tytul Evanjelium — a v poslednom 260. paragrafe — Zavírka — sa „syn človeka“ mení na syna Božieho: „Sét… byl domnění, že ten Anjel… snad sám ten Boží syn byl.“) Ani prehlásenie večného majestátu „JA JSEM TEN KTERYŽ JSEM, SYN JEDINÝ BOŽÍ“, ani Pronikající Hlas Krve Kristovy nezaujmú nijakou zvláštnosťou. Náboženská téma akoby úplne sputnala Doležalovu myseľ, nedovolí si experimentovať a ochromenie obrazotvornosti ho privádza až k takýmto veršom:

Hlavu mú Velebnost tak veliká víže, Že Hospodinova vojska sluji Kníže,

resp.:

Nechcete-li v pekle páleni byt sírú, Duše zkrejte váše v zkrvavenú díru.

Básnik oboma paragrafmi povzbudzuje k pokore, varuje hriešnikov pred pýchou a vyzýva k viere, láske a k nádeji. Úplne sa vytratila „rozumu lidského váha“, jeho zápas so životnými prekážkami vyznieva ako márny, žijeme iba preto, aby sme sa dobre pripravili na smrť. Hoci použitie štvorverší v Pronikajícím Hlasu Krve Kristovy naznačuje, že ide o časť s ústredným významom, v celkovom kontexte zaniká a umelecky nemôže predchádzajúcim dvom pasážam v ničom konkurovať. A to isté možno konštatovať aj na margo predposledného, 259. paragrafu — Sét, potěšiv se, za Evanjelium děkuje. Charakteristické je posledné štvorveršie:

Jáť se nedám lúčit od tebe železu, Přemohuť i tú smrt pod víry pavezú, Ale když jedenkrát do hrobu polezu, Budiž mi přítomen, ó! důstojný Jézu!

V Zavírke, písanej prózou, sa ešte dozvieme o Setovom dlhom a nepoškvrnenom živote až do 912 rokov a o Kainových osudoch: sám vrah — bol zavraždený, a to vlastným prapravnukom Lámechom. Je priam paradoxné, že vo „veľbásni“ o najlepšom zo všetkých svetov vložil do pripojených záverečných veršov slová úplne popierajúce jej posolstvo: „Vale tobě dávám, světe zlý, falešný“ — a myšlienky dištancovania sa od „hriešneho sveta“ zvýrazňuje aj Přívěsek některých pronikavých písní o Umučení Pána Jezu Krista. Obsahuje tri piesne: prvá — Ó, můj Ježíši zraněný — je pôvodná, druhá je preklad Gellertovej piesne Du bist ein Mensch, das weisst du wohl (Že si človek, to dobre vieš) a tretia je upravená (asi taktiež Gellertova) pieseň O pokání Syna marnotratného v nově složená.

Predovšetkým výber Gellertovej piesne je v priamom protiklade s ideovým nábojom Tragoedie, s jej oslavou možností ľudského rozumu a pracovného úsilia človeka:

Že jsi člověk, to dobre znáš, Proč tedy máš dychtiti, Po těch věcech, jéž Pán Bůh náš, Může sám učiniti? Túláš se tvú rozumností, Po stezkách mnohých starostí, Mysle vždycky: jak se mi Předce svede na zemi?

Jaks ty často v neštěstí Vlastní vůlí přiveden? Kdyžs se smyslům tvým dal vésti, Kde mrákota a ne den; Kdyby to byl Bůh schvaloval, Cos ty sobě vymudroval, A jaks počal tvé dílo, Po tobě by pryč bylo.

Zostávajú nám iba dohady, čo priviedlo veselého, vtipného Doležala, propagujúceho hoci idealistický, ale predsa racionalizmus, až k úplnému fatalizmu:

Ale Bůh náš přímo kráčí Po cestách své múdrosti, Přivodí nás, když sám ráčí, K tichým břehům radosti, Teprv potom, když to dílo, Vykonáno v skutku bylo, Může člověk spatřiti, Co Bůh ráčil míniti.

S veľkou pravdepodobnosťou išlo o dôvody súkromného charakteru — vzrastajúce rodinné problémy ekonomické i emocionálne. Ale keďže najväčšie starosti Doležalovi nastali, až keď opustil Hybe, kde jeho farníci „přetěžce propuštějíce, hořce ho oplakávali“, a prešiel roku 1783 na nové — posledné pôsobisko v Sučanoch (predaj majetku na dražbe, starosti s dcérou Zuzanou a nevydareným synom, ktorý sa nemohol v živote uchytiť), vedie nás to k záveru, že „Přívěsek“ aj s úplne záverečným Jadrom Křestianských žádostí bol naozaj „privesený“ — možno podľa vzoru Komenského — ku skladbe až dodatočne, pred odovzdaním rukopisu do Škarniclovej kníhtlačiarne; dovtedy asi stále Doležal upravoval definitívnu formu diela.

Lenže ani tento záverečný akord rezonujúci rezignáciou a fatalizmom neprehluší v čitateľovi celkove optimistický pocit z jeho Tragoedie. A to je zároveň aj posledná rozpornosť tohto podivuhodného veršovaného „svatého románu“, hovoriaceho najmä o človeku, o jeho prehrách a víťazstvách, o hľadaní seba samého v činnosti, o človeku tešiacom sa i trpiacom, múdrejúcom zásluhou prekážok a porážok, zásluhou námahy, bolesti a strát. To všetko básnik dobre poznal a usiloval sa čitateľovi odovzdať svoju vieru v konečné víťazstvo spravodlivosti (hoci aj po smrti, keďže v živote ju nenachádzal).





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.