ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

§. 1.

Ach! mizerné Pokoleny Lidske! hoduje člověk, poskakuje, a náhle ho poraža Smrt! odpočiva libežně člověk, náhle ho zhazuje Smrt! za dluhé hodiny vala se na lůžku člověk, a náhle ho zabija Smrt! zahála člověk, a náhle ho sklamáva Smrt! zapomina na spaseny sve člověk, a náhle ho uchvacuje Smrt! hrešny člověk proti Bohu, a náhle ho zvazuje Smrt! bidní bidí sve, a nebespečenstvy nevidy člověk, jakoby nikdi neměl umríti, a náhle ho odváza Smrt!

Prosim mili Krestiane? rafiku zeleznu zapište do srdce sveho tito tri vecy: Najprve, chistali se mnozí k hríchu, a náhle jich porazila Smrt! po druhe, dopustili se mnozí skutečneho hríchu, y týchto na skutku porazila Smrt! po treti jiny usilovali toliko a minili bezbožné věcy činiti, a v tom uchvatila jých Smrt! Ach! my nemudry; ktery bežime bez všej bázne do hríchu, ktery v hríšých travime čas, ktery nechávame dny ku Pokány nám z visosti dané, a roky života utíkati, a pominuti bez všeho dobrého skutku, a na spusob lidí rozum potraticich, smejice se odcházame, umírame, zahineme, any také nerozmislime, kam jdeme, tak náhle nás poraža nelitostiva Smrt.

§. 2.

Povíš: I kdož tak veliku moc dal tomuto Nepritěli? kdož prikázal Smrti, aby byla tak smelá, nemilosrdna, ukrutna proti všem lidem? S. Pavla posliš mluviciho: Jakož skrzé jedného člověka, na tento Svět hrích vešel, a skrze hrích smrt, a tak na všecky lidi Smrt prišla, v nemž všyckny zhrešyli.

A S. Jakub praví: Hrich když jest vikonany zplozuje smrt. A zase Svatý Pavel mluvy: Odplata za hrích jest Smrt.

Smrt techdí pokuta jest za hrích. Proto vedle Zakona vidaneho sve Právo uživa proti všem lidem, horžka Smrt: Uloženo jest lidem, aby jednuc umreli, a potom sud bude. Zle Zakon vidany Smrti proti všemu Pokoleny Lidskemu. Tento Zakon vidany uživa smrt a člověka obkličuje, sužuje dotud, dokud mu Dušu nevitiskne umirajícýmu. Odkud napominam tobe mily restiane, nevěr smrti, nezaslibuj sobe mnohé roky, náhle, nenadále neopatrnich zahrdusy Smrt. Žaden se tu neviníma; na všeckich Zakon jest jísti aby umreli! na všeckich jest vidany! a biť bis y živ bil za sto, za tisice rokuv: co potom? domnivaš se že ti smrt odpusti? neodpusti! umreš ti, a nebudeš živ, vinnen jsi smrti, jako všyckny jiny. Smrti Zakon jisti jest mne, tobe, y všem. Ti pak vidž, nechlub se zajtrajšym dnem, nevěda co zajtrejšy den prinese tobe! vidž budiž bedlivy a opatrny proti náhlemu uskoku smrti, v každu hodinu, v každu chvili hotova jest smrt ku uděrení; jestli dnes neuděry, uděry snad zajtra, pozajtrejšku, aneb v jiny den vám neznámý; uděry, porazy jista věc jest; tak jest uloženo. Smrti zakon jisti, hodina, čas, den, v okamženy posledni nejiste.

O čemž rozjimajice S. Bernard pta se v jednem míste, kde jsou již milovnicí Světa, ktery pred malim časem s namy byli? ktery skvostne, a hojne živý byli? vesele popijali? ktery v žradle, v nečistote, v kratochvílich, v hrách, v smíchu, v tancech, v fabulach čas svuj neštaslivě stravili, nemudre stratili? umreli! zahinuli! tak Zakon chtel: zakon jisti smrti, neodvolatedlny. Zešli v marnosti dnove jejich, a leta jejich zchvatanim.

§. 3.

Pustevnícy starodávny, Duše Bohu milé, jako tvrdím, a ostrým životem, těla sve tratili, tak any o stavěny domečkův, a chalupek, any o hrobích, aby sobe spravili, kdežby mrtvý pochovany byli, zhola nic nemisleli; zviklost majice tam prenocovali, kde jich noc zašla. Divnu vec povídam: Z tichto jiní pri modlení umreli; jiní v skalich, jeskinach Dušy svou Bohu odevzdali; jiní Po skalích prochazaja se, chvalice Boha padli mrtvy; jiní prežehnajíce se znamenim Svatého Kríže, dobrovolne do hrobu v zemy ukopaneho vešly, a Dušy vypustili; jinní zeliný, a korenky pro ukroceny hladu jedli, a pri stoliku usnuce do Nebe od Boha povolany byli. Co? zdaliž se y tito svatý, tak světu mrtvý, tak Bohu vzacny služebnicý, pod Zakonem smrti obsahovali? ovšem! Zakon všechnem jeden jest, Zakon proti všem vydany stojí, a stati bude až do konce světa, Zakon smrti jest najistejšy.

§. 4.

Jdy na kechrovy, na cinterý prejdi se po hrobích mrtvých, jestli se ti liby: a najdeš tam velikich y maličkich, mladich y starich, Zemanův y Sedlakův, Vudcův, y sprostich Vojakův, Bohatich y chudich, Panův y služebnikův, Biskupův, y Spravcův Měst, Duchovných y Světskich, a to, podiv se, všeckich v jeden prach a popel obracenich, v hnoj, a v smrad porušenich. Ptaj se jedného každeho, otevreja hrobí; ti veliky, kdož tě do tohoto hrobu skril? ti maličký, jako jsi sem všel? si mladý, jako jsi do tejto jamy vstupil? ti starečku, jako jsi do jamy tejto upadl? ti zemane, kdož tebe místo toto privlastnil? ti sadlaku, kdož te směl vedle Zemana sem vložiti? ti boháčy, z čiho prikazu ležiš v tomto hrobe? ti žebraku čy slobodu tu odpočivaš? ti Pane z tvim služebnikem? ti služebniku z tvim Panem? tak spolu pokojne ležite? Vi Prelatove, a Biskupove, tak-li za nic sobe važite Korunu Biskupsku? Trun Biskupsky? že se vam libilo promeniti všecko s timto hrobem? Vi Riditele a spravcove světa, tak-li v ošklivosti mate svich Poddanich, že ne vice mezí nimi, ale pod timto hrobovim kamenem, samotný, bez tovarišův, bez služebnikův ležiti chcete? činte, odpovidajte, neprestanem sa ptati prve než virozumim, z čiho rozkazu prišli jste do tichto truhel, do tichto jam, do tichto hrobův, do tichto míst, do tichto Žalarův? odpovidají mrtvý, kdoby se neprestrašyl? odpovidají, pravim, z hrobuv svich, rikají z hlasem plačlivým: Nekdí, nekdí, byli jsme Pánova, tento byl takový, tento takový, onen takový; ten Cýsar, ten Král, ten Pohan, ten Prelat, tento Bohač, tento vnuk Knižete Krajíny; tato dcera velikého Vudce! Ach všecka zmizela picha, krasa, sila, bohatstvý, věk pominul jako dím. Ze zeme zemšti jsme byli, do zeme navratiti jsme se museli; živý jsme byli, umriti jsme museli! Zakon tak chtel, tak rozkazal, Zakon Smrti jest najjistejšy! O tvrdí Zakon! zvlaště v hríších se kochajicimu; O plačlivu umirajícimu Písen, A jaj Kralovy podobnu, ktery tresuce se když měl zamordovany byti, pověděl:

Takli odděluje horžka smrt? O smrti, kterak prevelmi hořka jest památka tva člověku tomu, kteryž ma pokoj v z boží svem!

§. 5.

Octavius Augustus, Kdiby dobil a vzal Město Perusiu, mnohich Městanův na smrt odsudil, a kdiby žadali odpušteny od ného, a sve provineny vimluvali, když uffali že jim Cýsar život darujem túto hroznu od ného odpověd vzali: Musite umriti; musite umriti! tak chcem, tak ukladam, tak prikazujem, neodvolavam: musite umriti! a taktri sto Měštanův rozličného stavu, zamordovat rozkazal. Na ten spusob smrt ukrutenstvý provodí bez rozdilu proti všem, všem oznamuje musiš umriti! Zakon prikazuje! Zakon smrti jísti. Žaden nemuže zlatem svuj život vikupiti, žaden se nemuže viprositi, žaden se nemuže ukrasti, žaden skriti, ktery den uložil Boh Všemohucý, na ten den umríti; umríti musime chceme, nechceme. Tak mili človeče, tito všyckny kterich vidiš v kerchové, neb v cinterý pochovanich umriti museli, pred desitmi roky tito, pred rokem ti, včera tento, a tento, zajtra ti, zajtra ja, zajtra ten, jeden, druhý po zajtrešku, musime umríti, Zakon praví: uloženo jest lidem, aby jednuc umreli. Víra učí, Prirozeny svědčy, očy vidí, ušy sliša, skušenost každodenna ukazuje, co? to že žaden se nenarodí, kteribi neumřel. Všyckny umriti musejí, všyckny k Sudcový, k sudu povolany budu; Zakon najjístějšy smrti jest najpevnejšy, a proti všem vidany: v kteruž pak hodinu, v kterem dny, Mesicý, Roce, povolan každí bude, o tom any vizvěděti se, any pochopiti lie nemůžu, to jedine dava se vědeti, že musejí umríti! ale kde? kedí? jakovu smrtu? pred namy jest skrite, vědět nemůžeme. Již prosim, vidž; jak velika jest naša blaznivost, jak veliky blud: čitame o tomto, o Zákone nepremenitedlnem dobre víme, priklady každodené pred očima umírajícich mame, a však uprostred nebespečensty života i spaseny, více se nam libí zustavati, nežli za času, dokud jsme zdravy, dobrej a štaslivej smrti se pripraviti. Můj člověče, musiš umriti, tak Zakon uložil, Zakon smrti najjistějšy. Nepripravěny k smrti umiraš, uchopen bivaš? nepripraveny zatracen byvaš! vivol sobe co chceš: Smrt jest velmi jísta, každí den blíže a blíže k tobe pristupuje.

Kdy se nenadaš, pochiti tobe, z jíma, povede; ale kam? pritom ostrem sudu poví tobe Sudce, ja více nepovim, však o tem jednem tě napominam, nepremenišli tvuj zlý život, na lepšy, na pobožnejšy, umrešli bez pripraví, bez Pokány, Peklu krme zustaneš. Čyn již, co maš činiti, a to pred smrtu, z lůžka, z místa, jiného kterehokolvek, o kterem ví Pan Buh, Pujdeme, pujdete, pujdu k smrti, od smrti, kdožkolvek bude neprítelem Božím, pujde do ohně večneho, odkud se nikdí nenavrati. Protož uč se dobre umríti, Zakon smrti jest najistejšy.

$. 6.

Jakokolvek najistejšy Zakon jest umríti, tak najnejistejšy lidem jest hodina, den, čas, rok smrti. Slova večnej Pravdy jsou: Vidzte, bdete, a modlte se, neb nevíte kdí čas bude. O koliko a jak mnoho lidí sklamala nejistota tato, zaslibila věk, a starobu dluhu, a vokamženy uchvatila, zjímala, v mladem věku, a v sile člověka chlubiciho se, domnival se že až do posledniho věku staroby svej živ bude, a však když se nedomnival smrt ho porazila.

Slová tito domnival jsem se, mnozí prisileny byvaji rikati: O Slová hodné aby se vitreli, zmazali, a nikdí vislovene aby nebyli! prichazíne nadála Smrt, a smrtedlne privolava tobe k Sudcový spravedlivému; y ouvě! rikals ouvé! jali? tak? tak náhle? tak nenadále umríti musim? nedomnival jsem se toho! domnival jsem se že dluchše, a vyce rokův živ budem, nedomnival jsem se, že ve dne y v nocý ustavičně, a nakaždem míste dvere jsou otevrene smrti nelitostivej; domnival jsem se, kdí jsem bohatstvý zhromaždoval, když jsem v hodnostech byl, kdí jsem rozkoše požival, že živ budem až do poslednej staroby; nedomnival jsem se že my smrt tak richla, tak nenadala všecky věcy tito pretrhne: již vidím, a citim z škodu mu,že Není jista hodina smrti, včil můžem se báti, vida že smrt ke mne se približuje, a spěšně beží aby mne zjímala, zachvatila, a neny kdoby visvobodil? hodně se bojiš mili človeče, a kdoby se nebál tohoto hostě, kteryž any mudrim, any silnim, any vimluvnim, any bohatim neodpušta?, any na věk any na hodnost, hledeti, nedba? tu díte bere, tam mladence táhne, tam starého poraža; tichto pri stole, jinich na lůžkach pernich, nekterich z jedem, tich hromem, tichto mečem, jinich vlnobitim morskim, jednich zubamý zverův, druhich radostu prilišnu, jinich prilišnim zarmutkem, uchvacuje, a zjímanich morduje. Tak neny nic tu zde bespečného; nejíste jsou, a tajné tito vecý; blíže pristupuje každu chvili; uměnšuje se každu hodinu život naš, nesmerkuvame; smíme ještě rikati: Ja jsem se domnival že jsem daleko, daleko od smrti. Ja jsem se ne domnival, že již ona jest u dverí. O dufaní márne!

$. 7.

Ptal se nekdi jeden od Ifficratese, najvyšyho Vudce mezí lidem Athenienským, proč bi rozkazoval svým Vojakum, y v Krajine svej vlastnej, aby stáli vždycky ozbrojení? odpověděl: aby Neprítěl na nezbrojných, priliž ubespečených, zahalčivých, tulavých a rozbehlých nenadale neuděril, abych potem kdibi se vojsko bylo, prinucen nebil povědět, nedomníval jsem se, že by se to mělo stat. Domnival jsem se, že v Pritělskej Krajine bezpečne, bez strachu nepritele, budeme mocy stati. Poznaj mudreho Vudce opatrnost chvali hodnu, a ti abys ji nasledoval, velmi slušnu, jenž jsi Vudcem tveho života, tvich mocnosti, tvich smislův. Uklady stavají Nepritěle všudí, a již zjevně, již tajně bojují, a sklamati, poraziti usilují. Bury se diábel, chlacholi se tělo, oklamati usiluje svět; smrt již z blíza, již z daleka; tajně zjevně ukrutenství činí.

Co my činit mame, proti nim? stati musime ve zbroji! musime bedlivý byti, musime se modliti, proti smrti najprve: O, Smrti, Nepriteli života uhlavny! hodna vec pamatky jest, co povim; Ona nechdí svým toliko Vojskem a z Vojaky vlastnimý bojovala, totižto starobu, z nemocu, z morem, ale dnes vzala sobe pomocy Vojsko: totižto: pokrm, napoj, sen, smích, žalost, Povětry, vodu, oheň, hory, skali, more, a potoky, meče, a kopíjí, jedovite Potvory, medvedův, vlkův, vlův, a tisice jine: timto Vojskem osmelena bi vše, na každem míste, v každem časi, na každu priležitost vpadnut, a život ujat lidem usiluje. Potreba jest techdí aby sme straže držali, pilní pozor dali, a v zbroji stáli, aby jsme k zlému našemu, prinuceny nebili, bi vše premožení, a zjímany povědět: domnival jsem se, že za vyce rokův ještě zdravy zustanem, nedomnival jsem se, že my od zadu, a blízko stavají ukladí.

O človeče! vistrihaj se pilne slov tichto sklamanich: domnival jsem se; nedomnival jsem se.

§. 8.

Svatý Epham Syrus, Muž Predivny, Skladatěl Knich znameniti, věc pravdivu vipravuje, mnozí praví když mnohé věcí v sobe uložili, zajtrejšy den nedožili, náhle vzati jsou, jako vrablecy od Jastraba, jako Beranek od vlka, jako pocestny od lotra, jako vezen od kata, jiní v nocy jda spati zdravý, rána nedočkali, jiní za stolem sedicy, když odechnuli, Dušy vipustili; jiní chodice, a prochazajice se mrtvý padli: jiní v kupěli umreli, jiní mezi svadebným veselým, nahle jsou uchvaceny, maje rucho y Svadebne, y pohrebné. Toto S. Ephram. Ti mili človeče, nedomnivaj se, že tito věcy za davnich časuv stali, že za tichto našych časuv takove se nestavají: jistě stavají se, y stali, skušenost časta nam ukazuje, priklady jiste nas vynaučují. Vým o mnohich, kterich nenadále hrom zabil, šlak porazil, voda požrela, oheň spalil, zbroje pomordovala, zver roztrhala, pád neštastny, prihoda nenadala Dušu vystrčila: Vím o tomto, videl jsem, slišal jsem: y vy také videli jste, slišali jste, a divili jste se. O hodina smrti nejista! kdiby bylo sloboda mluvit timto, všecy by rikali: veděli jsme že jsme smrtedlny, a že umreme všecy, ale že v tu jistu hodinu, na tom jistem míste, v pritomnosti tich a tich, nenádale padne smrt, jistě nedomnivali jsme se, nadeji, a dufany jsme měli, že v lužku našem, pritomnosti lidí Duchovnich a Pratělů, umreme, to jsme se domnivali, jineho jsme neočekavali, nedomnivali jsme se. Potož napominame všyckny nenadale vzaty s tehoto světa; pozorujtež, dnes na nás, dnes nebo zajtra na vas vpadne nejista smrt, a nahle porazý, mrtvých v červy, v prach a popel obráti. Hodina smrti jest všem nejista. Nemý člověk dokud živ bude; nevý, kdi ho Buh Všemohucý s tohoto světa povola; odkud mlady y stary hodinu smrti vždicky má pred očýma míti. O hodina smrti nejísta! a co vyce nejista, to vyce nebespečenšy. Ach! kohoby neprestrašyli tak mnohé pohreby? tak mnozí lide nenadalu smrti porazeny? kohoby nepohnuli, aby se pripravili k dobrej smrti nastavajicej? Kovar jeden navracujice se domův z Pohrebu Prítěle svého, již blízo domu, kdi se ho žena jedna pozdravujíceho ptala, jakoby se měl? odpovedel; že dobre se má, ale kdy nohu svou na prach domu sveho postavil, aby vešel, na zem padl, náhle umrel.

K tobe včil mluvým mili Krestiane, od tebe chcem vědět: co kdiby se tože tebe včil stalo? kdiby tebe smrt v tuto chvíli Dušu vytiskla? bil bis hotový? v dobrem míste bili bi všecky vecy tve? nevím; Buh ví: co kdi te nepripraveneho najde smrt? kam pujdeš? nemisliš o tomto? nebojiš se? nemodliš se?

Od nahlej a nenadalej smrti vislobod nas Pane. Rozpomen se na jedneho Kanovnika zase do hríchuv padleho, nahlim oborenim paducýho domu, sam mezí všemy jinimý privalen, v hríšých svých Dušy vypustit musel, nedomnivaja se o tak nenadalej hodiny smrti. Tak muž jeden znameniti učeny, života, a mravův dobrých, pred lidmy vzacny, Rádu Knezkého, Kaplan Cysarský, o kterem piše Hilarius a S. Athanasio Carmelita v prostred věku života sveho, zdravý, čerstvý, veseli, po večery, když lehnul na odpočinek, zdravý jak jsem povedel, a čerstvy, rano nalezen jest na lůžku mrtvý! o hodina smrti nejista! o smrt jista! nevěr, nevěr; každy den pokladaj sobe za posledny, a odtudto každy den priprav se k dobremu umríti, k žadnemu praví Seneca tak laskavy nebili Svatý, aby sobe mohl zaslibiti den zajtrejšy. Kdo odklada den ode dne pripravu k smrti dobrej, odjíma priležitost k pripravěny užitečnému. Posliš S. Augustina: V čem jedneho každeho najde svuj den posledny v tom ho zjíma den Světa posledny; ponevač, jakový, v den tento umíra, takovy na ten den sudny suzen bude.

§. 9.

Bude tobe zajisté, věr my, z tak mnohich rokův, rok jeden, z tak mnohich Mesicův, Mesic jeden, z tolko tidnův, tiden jeden, z tolko dnův, hodin, den jeden, hodina jedna, tidén jeden, Mesic jeden, rok jeden smrtedlny a posledny; co kdiby byl den tento? hodina táto? tiden tento? mesic tento? rok tento tvuj posledny a smrtedlny? jiste nemůžeš povědět nebude, neny, ponevač hodina smrti jest nejista všem lidem.

Nebojiš se? ach! plakal bis, kdibis věděl, že tvuj čas jest mesic jeden: smeješ se když snad neny jeden den! co tebe povidam, to sebe povidam, to povidam všechnem; pozorujmež, majme se na bedlivosti: všecko jest nejiste, den, hodina, v okamženy smrti, protož poradiž sobe dobre, již zríd dum tvůj; stratiti čas pripraveny dobrej smrti, jest stratiti same Nebe, samu blahoslavenu večnost! o škoda nikdí nenapravitedlna!

Čytate věcy tito? a ješte nejistej hodine smrti věriti nejistej vždicky ve zbrojí stoja, vždicky pozorny, bedlivy o tento nejistej hodine smrti, všem neznamej budto prihodech, neb rano, neb večer, a na každem miste, strachem, pečlivostu, pilnostu mislime, k nej se každí den pripravujme. Jiste žaden se pravdivejšy, žaden lepšy nenaučy kunšt tento dobre umríti, jako ten, ktery ti věcy, jenž jsou na prekazce dobrej smrti, od sebe oddáli, a v nenavisti míti bude. Žaden štaslivejšy a bezpečnejšy neumíra, jako ten, ktery každí den tak smrt očekava, jakoby dnes měl umríti. Vstanu na Den Sudny Kralove Egypsky proti nasledovnikum Krystovym, a na jejich neopatrnost žalovat budu; nebo ony obědy sve y večery od umrlčej hlavy začinali, a vložíce jí na stul oběd, večeru dokonavali, aby na hodinu nejistu smrti nezapomneli: umrlčý hlava první bylo y posledny jejich jídlo, z hlavu umrlču, kdi najlepšy jedli a pily, pamatku smrti zachovavali, to čin a živ budeš; a dobre umreš.

§. 10.

Naposledy skusuje, y tento, y ten, y onen, a kdokolvek jiní, a zjevne vidí že smrt na všeckich směle jde, na všecky bije, všeckich poraža; tohoto speš, onoho pozdej nenadale morduje: kdi blizo jest, činy se biti daleko, mezi tim ukracuji se dnove člověka, beží čas a približuje se ochotně konec života, tak že, ktery až po ten čas zdravý, silný, čerstvý zustal skrze pád jedneho kamene, skrze malu Zimnicý, ano bez všej nemocy, náhle, nenadále uchvácen byva s tohoto života.

Vím, ktery sedice, stojice, pracujice, bez nemocý, bez mdloby Dušy náhle vipustili a zdreveneli. Kdožto uvěrí? anebo věr, anebo neverice k zlemu tvemu skusiš; co? že hodina smrti nejista, nepredzvezena, jest tim, jenž se zle ubespečují, najnebespečnejšy! težko dobre umíra, kdo o hodine smrti nejistej každodenne, aneb aspoň častokrate sam sebu nerozmišla: najlepšy k dobremu umríti cesta jest, ustavičné a opatrné k ní pripraveny.

V temto pracuj, kunšt dobre umríti učiš se. Tak prikazuje, nutí smrti hodina nejista. O blahoslaveny, ktery kdí smrt na dvere klopa, jej v pravdě odpovída: nebojím se; hotovy pujdem; již jsem se davno predtim naučil umriti z pripraveným k smrti ustavičným; veseli jdu, kam povolan bývam.

Dals mne, Bože můj! život, navracujem život; v ruce tve Pane poručím Dušu mu. Co se ti zda? zdaliž takovy zle umre? žadným spusobem. Učin y ti tak, a štaslive skonaš.