ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

§. 1.

Mezi mnohimý Ostrovy vznešeny, nachazí se Ostrov najvznešenejšy, ktery jest na levej strane Krajiny: Maurytanskej, proto že v hojnosti miva cukru najvzactnejšyho a najsladšyho, a y jine drahe vecy kupecke po všem temer Světě rozlíva, a jmenuje se ninejšyho času latinským Jazykem Insula Canariae Ostrov Kanarye. Pokány včasné, pravé, hodně prirovnati se může Ostrovu tomuto proto, že podava velmy štědře cuker vnitrneho potěšeny, nebo kdokoly richlim behem odáva se na Pokány, a cuker tento okusiti počina, hned pobízen byvá k litosti nad svymi hríchy k ošklivosti zlých věcy, k vystraze Nepravosti, k žadosti učineny za nevdečnost, k čineny dobrých skutkuv a svatých ctnosti; odtudto pochazí vrucnost v Modlitbách, odtudto zapalen byva člověk k lásce Boží a bližniho sveho. O cuker najsladšy! O Pokány spasytedlne! Ostrový tito slanym syce morem obmivají se, ale cuker sladky prinašají tak Pokány včasné a pravé, slanost a horskost ma sice okolo sebe, ale cuker sladky rody, sladku milost Boží, sladku slávu Nebesku, sladku nadeji plodí k dosahnuti života věčného. O cuker sladky! jez cuker tento, čin Pokány, priprav se k smrti, umri v Pokány, a budeš korunovan v Nebi. Co vice? Pokány navracuje k životu toho, kteryž hrešyce byl mrtvy. Pokány těšy suženého, a pozdvihuje k Nádejí Milosrdenstvy Božího; Pokány působy radost Bohu, i Andělům jeho; Pokány vysvobozuje z vezeny dábelského; Pokány y obnovuje Dušu Pokány činiciho člověka, y čini približíti se k Bohu, y Nebesa jemu otvíra, y Cyrkev Svatu obveseluje, a všecku vuni libeznu naplnuje; Pokány pomazuje Duši k životu večnemu; Pokány stracene pro hrích rucho najčistejšy Boží lasky a milosti, zase nabyva; Pokány rozptilené skutky dobre zase navracuje.

O štastlive kupectvy! Kdežto za peniz zlatý nepozdivého, ale pravého a richlého Pokány skupuvají se a dostavají tak mnohé věcy dobre Duše y těla na věky trvacý. Ale dobre znamenaj; tento Peniz potreby jest, aby byl zlatý, a aby váhu svou spravedlivu měl, to jest, Pokány potreby jest aby bylo zlaté, aby bylo richlé, aby bylo pravé a stále, nebo Pokány pravé richlé činiti, jest hríchy spáchané litovati a litované zase nepáchati. Pravy Svatý Rzehor Papež:

§. 2.

Try zvláště věcy potrebují se k Pravému Pokáni činení, ktere maš zachovati, když chceš pravé Pokány činiti, totižto jak sepisuje Conc. Trid. Skrušenost aneb litost nad svimý hrichý. Vyznaní, aneb Spoved a Zadosti učinení. Predne však máš sobe všecky hríchy, kteres učinil, v pamět uvesti, a ne jako tele k novým vrátam, bez všeho uvedeny a rozmišleny a rozpamatovaní na hríchy k Otci Duchovnemu pristupiti. Potom když sobe pilne v pamět uvedeš hríchy, ktere ty na pamět muožu prijiti, máš nepravosti tve všecký y ty vedomé, y nevedomé z celého srdce litovati a želeti, žes s nimý tak dobrotivého a laskavého Boha obrazil. Chceš litost míti nad hríchý svimý? učin toto: rozmišli sobe žes pro hríchy tve težké, ten drahý dar Milosti Boží, bez kterej se žaden Bohu libiti nemůže, zmrhal; žes dar lásky Boží stratil, bez ktereho any nemůžeš Boha milovati, any od Boha nemůžeš milovan byti.

Ach kdož jest, kteri by se v srdci svem nepohnul, kdy sobe rozmysli, že pro Nepravosti sve, milost, a lásku Boží stratil a zmrhal. Služebnik, když pro nektery svuj vistupek u Pána svého dobrotivého strati milost a grací, zdaliž žalostivým Srdcem tohoto nelituje? neoplakava? nekvilý? a co jest milost a gracia lidska, proti milosti Boží? zhola nic: y jakobys nemel litovati a oplakavati, žes pro hríchy sve stratil milost u Pána svého najdobrotivejšyho, najlaskavejšyho, Boha Všemohuciho! Co? jiste pohneš se k pravej litosti a skrušenosti, leč bis měl Srdce kamene, když sobe rozmišlati budeš, žes sobe pro tve hríchy a nepravosti z Kralovsty Nebeského pozbavil, a co najžalostnejšyho jest, žes Boha tak milosrdného, Otce tvého tak laskavého, Pastire tak dobrotivého, Ochrance tak bedlivého, dobrodince najštedreyšyho, stratil a obrazil. Ach strata nevimluvna! Stratil nekdo Oko, neb drahu klenotu, y srdečne lituje toho; stratil Boha a k litosti by se nepohnul? Duše která tuto stratu neoplakava, neni živa ale jest Bohu mrtva, nebo plačú nad ní Nebesa, plačú Andele, plačú Svatí, plačú slzy Kristove a volají: O kdibis poznala y ty, jak mnoho dobrého sy se pozbavila? plačú Rany Krystove, a rikají: Jaky úžitek jest krvi našej, když hrišnik opuštá toho, ktery pro Spaseni jeho tito rany znesl. Skrušenost techdy aneb litost nad hríchy, aby byla dokonalá, ma pochazati z uprimného srdce, a pro sameho Boha, že si ho tak nekonečně dobrého a laskavého s tvimý hríchý obrazil. Pristupuješ k Spovedy Svatej, ačkoli težkimy hríchy obtiženy, ze samej toliko zviklosti, težkost a zlost hríchuv tvých nerozvažuješ? suchím srdcem tve hríchy, na spusob hystorie vipravuješ? k srdcu nevstupuješ? Žadnej litosti nad tvimý nepravosti nemaš?

Ach! ach! neužitečná jest tvá Spoved, daremné jest tvé Pokáný! A budto i lituješ tvé hríchy, však lituješ toliko pro pričini lidské, a ne proto, že sy Pána Boha tak dobrotivého obrazil. Ouvé, koliké se jich nacházi, ktery pri svatej spobedi plaču, když Spovedlnikům svym zvady, hadrunky a mnohé krivdy, které od svých domacých aneb suseduv trpejí, a znašaji, vipravují, ale slzy teto, ne hríchy, ne Boha obrazeného, než sve bídy, sve krivdy oplakavají a proto spoved jejých za nic nestojí. Priklad jest hotoví: Zhrešyl David, zhrešyl y Saul, oba Kralove, a od Boha pomazaní; rekl David: Zhrešyl jsem Pánu, rekl y Saul: Zhrešyl jsem. David dosahl odpuštěny hríchův svých, když mu Nathan rekl: Prenesl Pan hrích tvuj: Saul zavržen jest od tvarí Boží, nebo kdy se za neho Samuel modlil, rekl Buh Všemohucý. Dokavadž budeš plakati Saule, ponevaž jsem ja ho zavrhl. Co jest to za pričinu? Zdaliž jest Buh Všemohucý Prijmač Osob? ach nikoly! než že z uprimného srdce a pro samého Boha, litoval David sve hríchy, proto odpuštěny dostal; Saul pak litoval toliko sve hríchy, ne že Boha obrazil, než že stratil čest a hodnost, jak slova jeho vlastné dosvečuji: Zhrešil jsem praví, ale niní ctí mne pred staršymý, zavržen jest, a hríchy nebyli mu odpuštěne. Lituješ tvé hríchy pro same pričiný lidske? neúfaj v odpuštěny; lituješ pro samého Boha? mej jistu nadejí, že tobe Buh Všemohucý odpusti tve hríchy, však tim spusobem, abys pripojil k tejto pravej litosti a k Nadejí pevní umisl polepšeny svého života, aby si se do predešlých hríchův zase nenavracoval. Ach! jak mnozi zavadzají Duše sve do večneho zatracení! když pri spovedi svatej, litují sice sve hríchy, a dufají, že jim budu odpuštěne, ale polepšeny života usty toliko, a ne srdcem zaslibují, pevní a stálí umisel polepšyti se nemají, než jak nahle ven z Kostela vídu, nalezna priležítosti do predešlych hríchův se navracují, a proto na věky hinu, nebo vedle slov S. Bernarda: Posmívač jest ten, a ne Pokány činicy, který zase to činí, čehož činiti litoval.

§. 3.

Druha věc, ktera se potrebuje k pravému Pokány činení jest. Viznaní hríchův svých, aneb Spověd. Chceš včasné a pravé Pokány činiti? Prijmi naučeny toto me: když sobe s pilnosti v pamět uvedeš tve hríchy, kterež činil, a je z uprimného srdca pro samého Boha litovati, želit budeš, s pevním predsevzetím polepšeny života, pristup poniženě a stidlive k Otcy Duchovnému, a pred ním viznaj se bolestně, spravedlivě a cele ze všech hríchův tvých, ktere tebe mož na pamět prijíti, varuj se velice abys cíze hríchy pri spovedy neviznaval, než toliko sve vlastné, abys tovarišův svých, s kterymis hrešyl, aneb ktery tobe privedly k hríchu z jména nezjevoval; daj pilni pozor, abys všecky okoličnosti a počet hríchův, to jest kolikrate si takovy a takovy hrích učinil, spravedlive vislovil.

Nevimluvaj se, prosim pri Svatej Spovědi, a na jineho vinnu neskladaj, že on jest pričina, a počatek hríchu, nerikaj žes z nasily priležitosti majicej z hrešyl; nepripisuj diáblu, že on tebe do hríchu uvedl; nemluv, že te sused k hněvu pozbudil; nežaluj na Manželku, na Manžela, na dítky, na čeladku, že ony jsou pričina hríchu. Velmi nebezpečne jsou takoveto vimluvý! Obavam se priliš, aby te z Raje Nebezkého nevivrely, jako vivrely z Raje Zemského Prvých Rodičuv našych, proto, že když měly pred Bohem čistě vyznati svůj hrích, vimluvy se chitili, když pravily: Žena, rekl Adam, kteru si mi dal za tovarišku, dala mi z dreva Života, a ja jedl jsem. Eva pak rekla: Had mne sklamal. O nemudra a velice škodliva vimluva! Nechitaj se ty takovýchto vimlivý, ale radnej viznaj se zretedlne z Davidem. Jak jsem zhrešyl, jak jsem nešlechetne činil, tito co jsou učinili? však jsou jako Ovce nevinne.

Ach ouvé! co tuto povým o tých, kterýž pro hanbu a bázlivost, aneb pro zrení lidské, hríchý sve pri Svatej Spovedi zakrivají, zapírají, zamlkají? ktery jakožto klatove pred Spovedlnikem klečají, od kterých sotva jeden hrích může se doptati? Ach jak mnoho tisicuv nachadzi se takovichto, kterým usta diábel pekelny z hanbu a z báznu pri svatej spovědí zacpáva, a do zatraceny večného uvodí, aby se z hríchův svých uplne neviznali! Ale co se domnivaš? zdališ jim jest takovato kusa Spověd na spasení Duše jejich? ach nikoli: než radnej jim jest k večnemu zatracení, a hríchy jejých ktere dobrovolne pri Spovedí zamlkají, z velikim zahanbením nekdy odkrite budu.

Priklad strašlivy pred očý tve stavým, ktery spisuje Joannes Aegidius. Dva Zakonicý, z kterých jeden byl Spovedlnik Svatého Papeže, Muž Svatý, a druhy velmí nevinného a pobožného života, šly cestu, a vešly do jedného Města, kdežto byvala žena, ktera upadla byla do Cyzolostva, a pro mrskost hríchu, a hanbu lidsku za jedenacte rokuv pri spovedí tenže hrích zakrívala, viznat se s neho nechtěla. A když viděla týchto dvuch Zakonikuv prestrojených, v kostole Mšu svatu služícých, rekla sama v sobe: Tito nepoznají teba, a nikdy se nenavratá, na tito straný, a proto timto oznamiš hrích. I pristupila po Mšy Svatej k jednemu, totižto k Spovedlniku, a když hríchý sve pred ným viznavala, vydel druhý Zakonik naproti stojícý, že na každy hrích visloveny, vichazala z ust její jedna zemska žaba, a skakaja vichazala ven s kostola. Naposledy vyznala sa ze všech hríchův, když prišla na tenže hrích cýzolostva, pro hanbu nechcela se s neho vyznat a vyspovidat. Ach jak diábel z hánbu zacpáva usta člověka, aby se uplne z hríchuv svých neviznal! A kdiby jí Spovedlník rozhrešení dal, a ona by chtela odjíti.

Tovariš Spovedlnika videl zase, že všecky ty ošklive žaby, ješte z jednu jinu většu, a ošklivejšu, hufem zase vešly do ust žene, odešla žena z hríchem, ktery pri Spovedí zatajila, odešly y Zakonicý. A když obdaleč již byli od Města, Tovariš Spovedlnikův oznamil jemu videní, kteryž videl na žene jemu se spovidajicej. Kteryžto prestrašyl se, a rekl: Zatajila neco pri spovedi. I vratili se na spatek aby ji obratili, ale na darmo! nebo již mrtvu nalezly. Načemž zarmutivše se, z divnim spusobem spústý, z modlitbamy počaly prositi Boha Všemohucýho, aby jim račil zjeviti, čo by se znamenalo skrze videní ukázane. Na tretí den ukazala se jím žena jezdícý na Drakový, okolo Hrdla jejího otočily se dva ukrutný Hadove, a saly Prsa její, dve hrozne žaby zemske byli na očích její, a z ust její oheň syrkový vichádzal; dva psy ukrutne zežiraly ruce její, a dve strílký ohnive preraželý ušy její, na hlavě její Ješterký stály. Kteruž, když videly Zakonicý, prestrašeny padly na zem. Rekla ona: Nebojte se, Pratele Boží, nebo ja jsem ta zlorečena, která jsem se vám onechdí spovídala, a ponevač jsem zatajila pri Spovědí takový hrích, proto odsuzena jsem na tito muky večne. Jaštery stoja na hlave maj proto, že jsem jí ozdobovala, žaby očy me trapí pro pohledený neporadne, oheň z ust vichodí pro me utrhany, zlorečeny, písne a slova haneblive, ušy me strílkamy ohnivimy sa preražejí, že jsem rada posluchala vecy nestudne; hadove kusají prse me, že jsem dopuštala dotikaný nečiste; psy ukrutne trhají mne za me zle a nečiste skutky: na Drakovy jezdím, ktery mne hrozne trapí a paly všecký hnaty, všecký streva me, proto že jsem statký me, ktere jsem měla chudobným rozdat, dala jsem Milovníkum mým. To když pověděla, Drak z hrozným trapěným pozdvihl jí, a vnesl neštastnu do Propastý Pekelnej.

§. 4.

Podobný tomuto Priklad vipravuje Seraphin Razius. V jednom Městě ve Vlašych, bila nekdý znamenita žena, kteru vedle stavu zjevnitrného, a obidlený pobožného, všecy měly za Svatu: almužne hojné dávala, do Kostela pilne chodivala, a čeladku svou v bázni Boží ridíla, na Modlitbach zetrvavala, Půstý tvrde zachovavala, a jine skutky dobre činívala.

Když techdí pod spusobem takovej pobožnostý všem vzáctna byla, kdy k poslednej hodine života svého prišla, po smrti svej, mezi jinimí zanechala jednu Dceru velmý pobožnu, kteražto za svou milu Matku každy den zvláštný Modlitbu k Bohu rikala.

Po nekterých pak týdnech, kdiby jedného dne samotna byla v svem pokojíku, prihodilo se Devěcky, že na ní náhlý a neobičejný strach prišel, y obledna se k dvěram, odkud se jí zdálo že slišala hurt, uzrela jednu Potvoru hroznu, v spusobe svýně odranej, oheň, a smrad težky ze seba vukol vidavajicu. Odkud kdiby, byvše velice prestrašena, stala z místa modlitby, k oknu nahle bežala, aby ven s pokojika viskočila. Ale slišyce ona hlas po sebe tento: Pozhovej dcero, dcero pozhovej; posilnena jsuce od Boha, zmužile stala, aby slišala, co by chtela tá strašlivá Potvora mluviti. I promluvila k ny Potvora hlasem lidskym: Niní pozoruj dcero má, že jsem ja, ouvé! neštasna a zlorečena Matka tvá, ktera ačkolvěk jsem život dobrý, nevinný, v obcovany pobožnem pred lidmy vždický vedla, však nícmenej pro nektere težke a ohizdne hríchý, ktere jsem z tvým Otcem špatně provodila, a s kterých jsem se pro hanbu nikdy nespovidala, do večného ohňe odsuzena jsem: a proto za mne se vice nemodly. Aj hle velike zlé, ktere se stáva tým, ktery hríchý sve pri spovědi zakrivají, a pro hanbu s ných vyznati se nechteju. Ty Krestiane muj! žadaš Pokány pravé učiniti? chceš štastlive umriti? ach! nezakrivaj pri Spovědí žadného hríchu, nezamlkaj, ale ze všeckých ktere ty na pamět muožu prijíti, spravedlive se vyznaj! jestly tu zde pred jedným člověkem pri Spovědi nezjevýš tve hríchy ku Spasení, na Den Soudny zjeviti je musiš pred všeckým Světěm, ale k tvému zatraceny.

§. 5.

Tretý věc k Pravému Pokány, jest Zadosti učinení Zadosti učinení, pak jest trestany za hríchy, ktere jsme činili, od kneze vedle težkosti hríchu uložené, aneb y dobrovolne sobe ustavene. A zaleží na tom, abys pokutu od svého Spovědlnika za hríchý tve uloženu, poniženě a ochotně prijal, vikonal, a viplniti neodkladal, abys všecky priležítosti hríchův, a naklonosti ze srdce svého vykorenil, od buducich Nepravosti pilne se varoval. K tomuto také prinaleží, že jestly jsy blížnimu svemu, jakimkolvěk spusobem, budto na statku jeho, budto na poctivosti, na dobrem jmene ubližil, a ujal, potreby jest, abys mu jeho statek splna navratil, aneb jestly navratiti vice němužeš, z jiným spusobem vinahradil; abys poctivost, a dobre jméno, pred timý, pred kterimý jsy utrhal, zase na místo uvedl, dobre vecý o nem rozpravajíce, a sve omíleny uznajice, nebo pravy Sv. Augustin: Neodpuštají sa hríchove, dokud se nenavrati vecý ujate.

Ach Bože! jak mnozí bež všeho uzítku, zvetšym hríchem od svatej spovědí odstupují, když z ustý toliko, statek bližniho svého, skrze kradež, neb s falšem jakymkolvek vzaty, poctivost, a jméno dobre ujate, pri spovědi navratiti zaslibuji, a skutkem viplnit zenedbavají! Ach koliko Tisicův nachaza se jich, kterým jejich spověd jest jim na zatraceny, a ne na spasený, když totižto z hnevem, ktery mají proti bližnimu svemu, a k Spovedí pristupují smíriti se, a odprositi, a vynnu odpustiti nechtejí, vymluvajice se, z daremnimy vymluvamy!

§. 6.

Tito techdí trý věcy jsou zvlaště potrebne k včasnému a Pravému Pokány činení, k pravej a k užitečnej Spovědy. Chceš mily Krestiane pravé pokány z hríchův tvých učiniti? Zadals se prave s ných vyspovídati a odpuštění, hríchův doshnuti? posluchniž mne; naučený prijmiž ode mne: když miniš k Spovědy Svatej pristupiti, predovšeckým poprosíš Boha, aby račil osvititi srdce tve, abys mohl uznati všecký tvé hríchy, kteres činil, lituj a že bys hríchy tvé z uprimného srdce, proto samé, žes Boha tak dobrotivého a nekonečne laskavého s nimý tešce obrazil; maj pevny umisel, že chceš svuj polepšyti, a vyce se do predešlých hríchuv nenavracovati: pristup ku Knezový netisknuce se jako hovado, vyznaj se pred ním poníženě, stidlivě, bolestně, cele, spravedlivě z okoličnostu, z počtem ze všech tvých hríchův, kterež sobe v pamět uvedeš, nezataj žadného; Pokány uložené od Kneze, poniženě prijmiž, ochotně vikonaj, cos utrhl, navrat, a bude dobra spasitedlna spověd tva. Na ostatek z veliku pobožnostu, z poniženostu klekna na obe kolena: Velebnu Svátost Oltárny prijmiž, a po Primany, klekna, Panu Bohu dekuj za tak nekonečne jeho dobrodený tobe prokázane, modlice se aspoň za pul hodinky. Učiniš-li toto vedle meho naučeny, naučiš se Kušt dobre umríti, štastlive umreš, radost Bohu y Angelum jeho spůsobyš, a y s nimý na věky radovati se budeš. Ale prosim toto Pokány tve nech nebude Pozdivé, ale včasné, richlé, nebo Pozdivé Pokány a odkladane, velmy jest človeku nebespečne, škodlive. Ja zajiste.

§. 7.

Onechdajšyho času, prestrašyl jsem se kdy jsem čital žalostivy Priklad Pozbivného a nepravého Pokány. Člověk jeden velmi rozpustilý a zlostivý, života nestudného, nečistého v primo bežal k zahinuti.

Prekazil mu v behu tom zlem, jeden Zákonik, z Tovarištva Ježišového, ne ku koncu jinemu než aby mizerného z hrichov vivedel a k prvnemu životu čistému a nevinnemu navratil, karhajíceho, a hrozice se mu Smrtu Večnu, jestli se nepolepšy, takto mluvil k nemu: Napominam tebe, a dokud živ jsy, zdravy, ohlašujem tebe, pred Bohem y pred lidmi se osvečujem! že život tvuj, ktery vedeš v roskošých, v hríšých, v nepravostech, bez bázni Boží: bez bázne smrti, aneb Sudu a Pekla, nepovede tobe k věčnému životu než radnej do ohně večného tebe uhodí! príde ten den snad dnešny, snad zajtrašny, ktery tobe postavy pred Sudnu Stolicu Sudce Spravedlivého, tam sentenciu vida proti tebe Sudce, pomni sobe, že jsy narozen abys dobre činil, a ne abys hrešyl, a dokud můžeš, dokud čas maš opatriti tve Dušne spaseny. Mravy proměn, život polepšy, dobrým a pobožným býti aspoň včil počny: Pozdivé Pokány, a neopravdivé vždicky jest škodne, vždicky jest Nebezpečné! Pověděl toto Peter, ale nadarmo bylo tak napominati zatvrdlého. Odkud Duchovny Otec víjda ven z domu ne bez zvláštnej srdce žalosti, oplakavati počal nebezpečenstvy člověka zatvrdlého, a pánu Bohu kteriž to mocen jest z kameny vzbuditi siný Abrahamovy, spaseny mizerného člověka poručati neprestaval; y vislišal Bůh Všemohucý prosby jeho. Proto když Páter z domu tohoto ven višel; Pan Buh od neho ušel, oby zase s neho nebyl pri koncy vyhnan! Tresce človeka odporného nenadále ztežku Nemocý a nebezpečnu: Člankove počnu se mu strástý, sila ubyvati, nemoc po všeckém těle počina se rozmahati, tak že na malém vlase jeho spaseny, život, zdravý, zdalo se pníti: tak porazeny a prestrašeny, mizerni stupil do seba, a že proto trestan byva, že pohrdal, dobru radu uznal. Nato nadevšecko skrze služebnika richle dal spatky volati Patera. Prišel on, radujice se, že Bůh milosrdný dotekl se srdca nemocného, aby Pokány učinil. Aby pak diábel svou zlostivu chitrostu nemocnému dufany neučinil, že se zase pozdravý, a aby druhý čas Pokány neodložil, Páter hned se odda k Nemocnému, težkosť nemocí vyklada, o nebespečenstvy napomina, prikazuje aby se spovídal dosud sobe pritomny jest; k dosahnutí toho života večného jeho vynaklada; nebo kdiby se vyspovidal, a Velebnu Oltarny Svatost prijal, stalo se, že kdy se Pater domův navratil, on pomalem času Dušy vypustil.

Na druhý den beží posel do Kláštera, oznámý že nemocný již umrel. Raduje se Pater, že se mu štaslivě zdarilo, a že mrtvý ten pred smrtu štaslivě, jak se domnival, k dobremu umríti, byl napraveny: O pravy, Bohu budiž živa tato Duše! bud bohu za ny večna chvala! pujdem, a za nu Mšu svatu oferovat budem.

Šel a Mšu rikati začal, a hle ukazala se mu na rohu Oltare jedna Obluda strašliva, kteráž to tajnu, ne spatrenu nasilu Pátera na zem porazila, ktery osmeleny jsouce vstal, a zase Mšu rikati začal, ale znovu zase na zem poražen jest; on zase na ten spůsob jako prve povstane, Mšu začina znovu, ale nedá mu rikati Obluda, a po trety zhodý ho na zem. Techdaž on, porozumel, že neny to od Boha, ale od zlého Ducha, smele z Víru pevnu zase vstane, volá, hlasem pred všeckým lidem pritomním: Zaklinam te ve jmenu Boha Všehomuciho, abys mne spěšně povedalo, čo jsy? Proč Mšy S. prekažku učiniti usiluješ? Duch tak zaklinuti hlasem plačlivým odpověděl: Ja jsem, pravy, Duše toho tebe dobre znameho, kterehož jsy malo predtim spověd vislišal. Proto maš vědět, že my nikdy, any obecné Motliby Cýrkevne, any Mše Svatá neprospeje, nebo Spravedlivý Soudove Boží na věčný oheň mne odsudily! radostny any štastlivý z těla vychod nemel jsem, všel jsem do najmizernejšej věčnosti, aby se tam trapil na věky, a nikdy se odtud nevysvobodil!

Uleknul se, aj hodně, Pater tej strašlyvej věcy, však maje dufany v Bohu, upevnení z Viru, zase promluví ku kvilicýmu: A co? pravy, co ty tu mluviš? zdaliž tva skrušenost a litost nad hríchý, byla vzácná Bohu? Zdaliž nakolko tobe byla pamět na pomocý v cele jsy tve hríchý vyznal? Zdalyž jsi Pokány ktere jsem ty uložil, že po Spovědy vykonaš, pevne v sebe ustanovil? Ták! tak! odpovedel, týto všecky vecý dokonale jsem vikonal! litoval jsem hríchý me, že jsem Boha obrazil. Vyznal jsem se v cele, nakolko jsem mohl, umysel jsem mel pevny zdržati se od hríchuv a Pokány vyplniti, ktere my bylo uložene; Mohel jsem v primo do Nebe jíti: však jedna věc na prekašce bila mne mizernemu! na věky mizernemu! Od zastaralej zviklosti k hrešení premožen jsa, hríchy, které jsem pri Spovědy v ošklivosti měl, tak jsem v misly mej opakoval, že jsem v ných po Spovědy dobrovolné zalibený měl, jím jsem povolýl, a z Milosti Boží jsem vypadl. Smrt mezitým z rozkazu Božího, Soudce živých y Mrtvých mne uchvatila, uchopila a zabila!

Ouve! jak jsem pro jedno mišlení mizerné zahinul! v okamžené zalíbený v mých hríšych, věčné muky mne spůsobilo! Tito věcy z rozkazu Božího tobe ohlašují! Ti již prestan za zatraceného se modliti: z Pekla není žadneho vykupeny. Pokány me pravé bylo predtým z milosti Boží, ale zviklost k hrešení zastarala, netrváce a nepravé učinila, a večným mukam pripovedela. Nezustal jsem opravdivý Pokány činicý, zustavam na věky horicý.

§. 8.

Krestiane mily! co na toto? Zdaliž z techto věcy nevidý se, že Pokány pozdivé a nepravé jest plne Nebespečenstvy? O pozdivé! o nepravdivé Pokány! toliko lidy uvrhlo jsi do věčného ohně! Rozmišlajme o tomto, a any na hodinku neodkladajme dalej Pokány. Zanechajme všecký věcy, a o toto jedno usilujme, aby jsme Pokány činili, dokud můžeme, a čas mame. Vola jeden skladatel Veršův: Byt bis mel všech věcy stratiti, pomny Dušu zachovati. Napomina sam Kristus Pan ržkuce: Co platno jest člověku, aby všecek Svet ziskal, a na svej Dušy škodu by trpel.

Bud bedliv! bed bedliv! ach napomenuti toto každému Krestianu nech budu v srdcy zaštípene! bud bedlýv, pozoruj na smrt, která z tajných ukladův leze k tobe! Neodkladej den ode dne Pokány; bud bedlýv! mej pozor! Pokány pozdivé, zritka byva opravdivé, daj pozor! dnes život svuj promeň, dnes mravný naprav; Kdo neny dnes, zajtra menej hotovy bude, mej se na pozoru! pomisly z onimno Thalesem: není ješte času; prinucen budeš v ten čas, kdy se nedomniš, povědět: není vyce času! smizel, pominul čas Pokány již velmi pozde jest misliti o spaseny. Bud bedliv! kdo pozde chce Pokány činit, nechce Pokány činit! bud bedlýv! Hledaj Pana, když můž nalezen byti, vzívaj ho, když blizko jest: Pozoruj! umriti musiš aneb dnes, aneb zajtra, aneb v jiní den. Běda člověku, ktery, když smrt na dvěrě klopa, smí velmy z pozdivým, a nepravým Pokáným v cestu ji jíti, a dvere povolavajicej otevríti. Když mohl, když mel čas, mel pokány činiti, a k dobrému umríti pripraviti se; již čas stratil. O mizerny! pozdivé Pokány ne vždicky napravuje život, ale častokrate rozmnožuje hrích. Žáden horšy nečiny, jako ktery pozde Pokány činý. Kdo jest techdy tak hlupy, kteri by ze škodu svého spaseny na prodlužene roky Pokány směl odložiti? Prodlevaní každému škodne jest, tým vyce škodne jest prodlužene, pozdivé, a nepravé Pokány.

§. 9.

Jisté mizerny jsme; na spaseny naše zhola nic nedbame. Víme a svem Nebespečenstvy, a od Nebespečenstvy se nevistrihame. Koliko lidí tak neopatrných smrt uchvatila? koliko jich aneb zlým povetrým, aneb ohněm, aneb jedem, aneb kamenem, aneb jíným spusobem; k dobrému umríti nepripravených jest vzatých, a do Pekelných muk uvržených? Očekava Buh milosrdny, život nám prodlužuje, smrt našu odklada. Jak velika láska tato jest k nam Boha Všemohucýho! jiste Všeckých lidí chce spasiti, a žadného nezatratití: my mezitým, když prodleva Pan, prodlevame také naše Pokány. Co prodlevame? prodlevaní toto, punktik toliko jest, V tomto punktičku, v tuto chvíly Sudce Spravedlivý stojí u dvery, vejde po malej chvíle, po jednom punktičku času: a ješte smíme Pokány až do konce života našeho prodlužovati, ze dna na den odkladati? nemuže zajiste člověk pochopit, jak mnoho lidí velmy Pozdivé aneb nepravé Pokány z Nebe vivrelo. Pokány činil Antiochus na Židuv za dluhý čas ukrutny, a tyranský, ale velmy pozde, a neopravdivě, a proto milosrdenstvý nedostal od Boha.

Pokány činil a litoval Maximinus, že prenasledoval Narod Krestianský; ale Pozdivé litovaný toto bylo, any časné, any pravé; proto vedle Spravedlivého Soudu Božího zahinul nepobožny, v nepobožnostý svej. Mlčým o tisicich jinich, kteryž any pravé any pozdivé Pokány nečinily, a preto včil pripovedeny jsou večnemu ohny. Nech kryča, a volají zatraceny samy v sobe Pokány činíce, a pro uzkost Ducha, I kajice, daremne litovati budu, za živobyti nechcely Pokány činiti, již vedle spravedlnosty, Pokány jejich velmy pozdivé, prám neužitečne zustava. Čas Pokány čineny najlepšy, najbespečnejšy jest, čas pritomného života; tu zde dokud živ jsy, dokud jsy zdravy mej starost o své spaseny. Prosym tuto a žadam všeckých vespolek, at posluchají, co pyšem: Žáden dobry Krestian nech neodklada pripravovati se k smrti, žádam nech neprodlužuje Pokány činiti, žáden nech se z Bohem nehrá! Pokány pozdivé zrítka jest opravdivé. Protož Pokud čas mame, richlé a pravé Pokány činme. Any mladý, any starý, nech nevěrí; nech sobe dluhý život nezaslibují, nech neprodliveji život svuj polepšyti: Smrt any věku, any sile, any hodnosti neodpušta, koliko jsem videl dítek malých, koliko Mladencuv, koliko Zemanuv, koliko lidí učených, aneb z mečem, aneb jedem, aneb padem, aneb z jinu prihodu náhle umriti! velmy zle činí dnes Mladicove, plní bláznivej všetečnosti, oddavají se do rozkoší marnich, do tancův, do všelikej nepravosti, nasledují šenký, a nešlechetnosti, že pak museji umríti any se jim nesnije; Písen radostnu spívají pred vitězstvým, Matuzalemove roky života sobe zaslibují; Mladý jsme praví, ještě čas bude Pokány činiti, po mnohých potom letech budeme dobrý, ctnostlivý, včil věku mlademu uzdu spustit musime; Podme, a poživajme dobrých vecy, ružovich nadelajme sobe vencuv, ni žadna luka nebud, kterežby pominula rozkoš a rozpustilost naša.

Toto písen srdca Mladicuv, y odtahuje od dobreho y mnohich zatracuje pro zle. Amon Kral Judský, Syn Manašese jak byl mlady! dvacetých a ve dvuch byl letech, ne vice. I činil zle věcy pred tvarí Pane, jakož činil Otec jeho. To mne zjevne vinaučují Knihy Kralovské: a chodil po všelikej cestě, po kterej chodil Otec jeho, a služil nečistotám, kterymž služil Otec jeho, a klanel se jim, a opustil Pana Boha Otcův svých. Po tejto ceste života, mravův, hríchův, a nečistoti chodival Mladič Král Amon: ale jakový konec života jeho? smutní! plačlivý! Nebo uložili proti nemu ukladý služebnicý jeho a zabyli jej, vdovu jeho. Jak a kdy se on v hodovany, v tancích, ve všelijakých hríšych, a v nečistotach kocha, kdy se domniva že není ještě času život svuj polepšyti, v zlem stravice čas, a věk svuj, hle smrt vpustila Drabantuv a zabili Krále v dome jeho. Proto žaden nech nevěry sobe, nech nezaslibuje sobe dluhe leta, nech neodklada den od dne Pokány, nebo smrt žádnemu! žádnému! žádnému neodpušta; a Pokány pozdivé zrítka jest oprvadivé.