ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jsou volby, volby — úhuhú! Na všech stranách rušno. Lidé pijí, zpívají, korteši řeční a křičí, cikáni hrají…

Veselí to má také svůj rub - všude se zjevují strážní andělé s bajonety, vojsko se sjíždí z blízka i dálky.

Západně Píšťan, v kraji, odkudž k nám výšivkárky přicházejí, jest městečko Vrbové, v němž se konají sněmovní volby za dva okresy Nitranské stolice. Naposled tam byla volba 2. května 1906. Kandidoval dr. Julius Markovič, lékař z Nového Města nad Váhem. Muž vysoký, rozložitý, muž velké odvahy, vroucího cítění národního, milý lidu slovenskému, ale postrach židům a Maďarům. Jezdí od obce k obci a řeční. Jezdí, ale jak jezdí! Šuhajci jedou mu vstříc na koních; vůdce jejich drží zástavu (prapor) s nápisem: Nech žije dr. Jul. Markovič! Za banderiem jedou na ověnčených vozích svátečně oděné panny s hojným kvítím.

Tak, už jej přivítali. Vracejí se s ním, panny házejí do jeho koče (kočáru) kvítí a všickni nadšeně zpívají:

Při každé volbě zjeví se nová volební písnička. Šuhajci a panny hned po vážné písni spustí volební:

Blíží se k dědině. Na pokraji čekají zástupy, všecko vyšlo ven, děti, ženy, muži, starci. A také oni mají zástavu, a to bílou, co jinde obyčejně mívají zemské barvy, zeleno-červeno-bílou. Všecek dav volá: Sláva nášmu Markovičovi! Sláva Slovákom! Sláva slovenštině! A potom zpívají:

Na Myjavě dr. Markovič řečnil před čtyřtisícovým shromážděním. Březová byla celá na nohou a tu bylo nadšení ve vrchole; do ohně jití slibují za Markovičem. Kandidát je evangelík, ale tentokrát se nadchli i katolíci. „Všickni sme Slováci, bylo heslo. Nejúchvatněji mluvil řečník v Třebaticích, tam i na domě rychtářově vlaje zástava Markovičova. Naposled řečnil kandidát ve Vrbovém. Pršelo jen lilo, ale národu sešlo se do pěti tisíc. Přišli i židé a odrodilci, avšak nikdo z nich si netroufal proti Markovičovi hlesnouti, Markovič je rozený řečník, uchvacuje i přítomné židy, z nichž někteří vyznávají, že by Markoviče volili, kdyby se — nehanbili.

Strana maďarská kandiduje Rudňanského, odrodilého Slováka.

Dne 2. května byla volba. Důvěrníci mají spočítány hlasy; národních bylo 996, maďaronských 432. Slováky natlačili do těsného dvora. Ve volební komisi maďaroni mají většinu, ale jsou v ní i dva důvěrníci slovenští, dr. Rudolf Markovič, bratr kandidujícího dra. Julia Markoviče, a jeden spravedlivý Maďar.

Aby Slováky popletli, maďaroni jmenovali vedle Rudňanského ještě čtyři kandidáty, vesměs — Markoviče. První byl dr. Julius Markovics (čti: Markovič), lékař, druhý dr. Julius Markovics, též lékař, třetí Julius Markovics, kněz, čtvrtý Michal Markovics, kněz.

To byl první „fígl“, jejž Slováci ihned postřehli a volili dra. Julia Markoviče, lékaře z Nového Města. Toliko dva Slováci se nechali zmásti a dali hlas Markovičovi nepravému.

První hlasovala Myjava, uvědomělá obec hned za hranicemi moravskými; tu napočítáno 124 voličů maďaronských, 406 slovenských.

Druhý „fígl“ byl ten, že komise náramně volbu protahovala; Myjava sama volila od 10. hodiny dopoledne do 7. hod. večerní. Myjavané jsou sebevědomí a vznětliví; a tak slavná volební komise doufala, že se pobouří a dopustí výtržností. Ale voliči trpěli, nebouřili se. Tož komise odvrhovala voliče. Ve volební listině bylo napsáno křestní jméno Dani a volič řekl, že se jmenuje Daniel. „Preč, to nie ste vy, nemáte vótum!“ Na Slovensku je dosud dosti lidí, kteří nevědí na rok, kolik je jim let. „Kolik je vám let?“ „Čtyřicet.“ „Tu je napsáno 41; preč, nemáte vótum.“ Nebo obecní notáři vědomě nesprávně označí věk voličův. Viděl jsem při jedné volbě, že třicetiletému voliči napsali 64 let. Toho si volič povšiml a před komisí, aby neztratil hlas, řekl, že má 64. „To je patrná lež, podvod!“ A dali jej zatknouti četníky. Při každém slovenském voliči zeptal se předseda, má-li proti němu co důvěrník strany maďaronské a jestli měl, hlas jeho odhodili. V místnosti volební byl po celý čas zástup židů. Když proti tomu slovenský důvěrník protestoval, vzkřikl předseda: „Just, zůstaňte tu!“ Stále a stále slovenské hlasy byly odvrhovány. Slovenský důvěrník v komisi Nogely, rodem Maďar, přišel o 3. hodině odpolední k dru Jul. Markovičovi se slovy: „Pane, složte se mne úřad důvěrníka! Nemohu se na to svinstvo dívat a obávám se, že v rozčilení předsedu židlí zabiju.“

*

Už je půl dvanácté v noci. Hromada slovenských hlasův bylo neprávem zavrženo. Slováci nicméně mají o 213 hlasů více. Fígle a zjevná křivda nestačily. Co tedy dělat?

Předseda Bobok umlouvá se v ústraní s důvěrníky maďaronskými a se židy. Židé obklopili stůl. Slovenský důvěrník protestuje proti tomu, aby nepříslušní lidé stůl obkličovali. Vtom se stůl převalil, lampa spadla, rozbila se… Tma… Ve tmě bylo slyšet, kterak někdo trhá papír, roz. volební protokol…

O tom zvěděl národní kandidát dr. Jul. Markovič. Běžel do volební místnosti a shledal vše zpustošeno: stůl na kusy, lampa rozbita, protokoly a seznamy voličů na kusy roztrhány a po podlaze rozházeny. I zvolal dr. Markovič na předsedu komise:

„Já, než jsem se na volbu vypravil, sepsal jsem poslední vůli. Udělejte ji i vy. Když vy pěstmi pracujete, budu pěstmi i já a zahluším (zahubím) každého oplana!“

Předseda vzkřikl na četníky:

„Chyťte ho!“

Dr. Jul. Markovič:

„Tu jsem. Chyťte mně!“

Žádný četník neodvážil se ani jen Markoviče dotknout.

Předseda nadiktoval protokol; v něm bylo, že zničení volebních listů zapříčinil — slovenský důvěrník dr. Rudolf Markovič. Ovšem, takové lhářství slovenští důvěrníci nepodepsali. Předseda prohlásil, že volbu zastavuje.

V lidu slovenském nastala chvíle zoufalá! Ani jeden z našich čtenářů netušíte, jak těžko tohoto vítězství Slováci dobyli. A když už je měli v rukou, surově, násilně jim je vyrvou… Jedni křičí a spílají zločincům, jedni zoufale do noční tmy pláčí… Co jiného lze dělat, když kolem lidu stojí zástup četníků a hromada vojska? Byla to smutná noc májová…

*

Dne 17. května volili ve Vrbovém poslance znovu. Prosím čtenáře, aby dobře pozoroval.

Ústřední stoličný výbor vyslal k této volbě osvědčené předsedy. Stojtež tu jejich jména na věčnou hanbu: Koloman Szabó, služný, a Ludvík Pfauser, lesník. Celý volební okres byl naplněn vojskem a četníky, i v nejmenší dědině bylo 50 — 100 vojáků. Do každého notariátu (několik dědin pod jedním notářem = obecním tajemníkem) vyslali stoličného úředníka s mocí vyhlásiti stanné právo. Ten volal k sobě voliče a ukládal jim voliti Rudňanského. Nepovolné pokutoval a pokutu hned exekvoval. Myjavský služný Winkler vedl si nejzuřivěji. Po kopanicích s četníky chodil, sta voličů k sobě předvolával a pod rozličnými záminkami pokutoval 20 — 30 korunami. I dámy na ulici přepadal, a když se jich učitel Lajda zastal, vzkřikl mu pokutu 150 korun. Dne 6. května přijel na Myjavu dr. Markovič. Sotva do hostince vstoupil, už byl obsazen vojskem a četníky; troubili „alarm“. Dva služní vřítili se s četníky do hostince a vyzvali kandidáta a všecky hosty, aby se v pěti minutách vyklidili, jinak že dají všecky zatknouti.

Kandidát jel do Pešti s poslancem Hodžou k Andrassyovi, ministrovi vnitra. Ten slíbil okamžitě zakročit, aby volba byla čistá. Dejme tedy pozor, jaké účinky mělo ministrovo zakročení.

Spokojeně a vítězně vrátil se kandidát do okresu a poslanec Hodža s ním. Dne 13. května navštívili, ještě se dvěma přáteli, notáriat krakovanský, kde služný Beler, úředník administrativní, soudil i uvězňoval, pokutoval i exekvoval. Do Vrbového stavěli právě železnici. Markovičovým voličům vyhrožovali, že se jim potřebné k ní pozemky nezaplatí, nechť rekurují k Markovičovi. Sotva Markovič se třemi přáteli do Krakovan přijel, četníci jej obklopili a předvedli k služnému na obecní dům. Darmo se Hodža prokázal poslaneckou immunitou (úřady nesmějí poslance stíhat), služný jim poručil, aby se v půlhodině vzdálili z notariátu. Hodža odjel v tu chvíli do Pešti k ministerskému předsedovi Wekerlovi; ten slíbil okamžitou nápravu, státní sekretář ministerstva vnitra též v přítomnosti Hodžově upravil přísné depeše do Nitry, aby volba vrbovská byla čistá, a Hodžu požádal, by se k volbě této dostavil a každou nezákonnost telegraficky mu oznámil. Pozorujme opět bedlivě výsledky.

Slováci si jmenovali do volební komise za důvěrníka poslance dra Blahu. Předseda komise prohlásil, že takového panslava do komise nepřipustí a kdyby se zjevil, že jej dá od četníků postrkem odvésti.

V den volby, dne 17. května 1906, byla slovenským voličům vykázána malá krčma s dvorem a zahradou; pro povozy pole. Jestliže se kdo z vykázaných míst pohne, služný Winkler „okamžitě dá rozprášit celou bandu“. Na místa ona nesměli než voliči, tedy také ne ženy, jež nesly pokrmy. Den před volbou přišli do okresu novězvolení slovenští poslanci. V Ostrovu četníci zatkli poslance dra Jehličku a v jejich průvodu musil do Krakovan, kdež jej služný Beler vypověděl neodkladně z krakovanského notariátu. Šel do Vrbového, kde se v soukromém domě setkal s poslancem Jurigou a jinými přáteli. Četníci obstoupili dům, a předseda komise rozkázal, aby všickni do půl hodiny Vrbové opustili. Odjeli do Píšťan. Z Mikuláše přijel poslanec Bella a uchýlil se tu do svého rodiště Kostolného; i on byl vypověděn. Odešel na Myjavu, a odtud jej též vypověděli. Poslanec Skyčák šel z Píšťan do Vrbového; četníci jej zatkli a vedli do Píšťan zpět. Tam skočil do vlaku a jel do Nového Města, odkudž fiakrem různými cestičkami dostal se přece jen do Vrbového, do tábora Slovákův.

Nechť milý čtenář sleduje dál.

Do Vrbového hrnou se zástupové voličů a ženy s nimi. Voliče z Myjavy, Krajného a Kostolného daleko před Vrbovým „uvítal“ služný Winkler s velikou asistencí četníků. Do města pustil jen ty, které on za voliče uznal; tak už část voličů odpadla. Ženy nepustil. Březová šla s bílou hedvábnou zástavou (praporem), již nesl — div se, světe — rychtár. Četníci obstoupili jeho vůz chtíce se zástavy zmocnit; jeden volič ji strhl se žerdi a uschoval pod šatem na prsou.

Těžko se bylo dostati do Vrbového voličům z jižních dědin. Četníci sháněli voliče Rudňanského a posílali je do Vrbového, kdežto voliči národní nesměli se z domu hnouti, mnozí skrývali se po stodolách, aby jich četníci násilně nevehnali do tábora maďaronského. Když voliči Rudňanského odešli, četníci a husaři obsadili všecky cesty a chodníčky a nikoho do Vrbového nepustili. Proto národní voliči vydali se na opačnou stranu do sousedních obcí a potom různými oklikami přes pšenici a žita po rukou i nohou plazili se k Vrbovému, až po čtyřech nebo pěti hodinách zmořeni se dostali do tábora svých. Přišli do posledního muže, ani hlas nescházel, přišli to katolíci volit evangelíka. Úkaz radostný!

Tak už jsou voliči slovenští pohromadě. Jsou obklíčeni vojskem na malém místečku, s vozy a koni dohromady. Ani hnout!

Nastala volba.

Po 30 — 40 honili slovenské voliče kordonem vojska před volební komisi. Cestou všeliká zpitá luza po nich plivala, strkala do nich, bila je, spílala… Před komisí jednali s nimi jako se zločinci. „Které je vaše křestní jméno, které je příjmení?“ Jestliže se zaražený volič zmýlil, zbaven hlasu. Řekl-li, že volí Julia Markoviče z Nového Města (místo z Vág-Ujhelyu), ztratil hlas. Slovenští důvěrníci, dr. Rud. Markovič a evangelický farář Bodický, troufali si zastati se svých, ale již při čtvrtém voliči z Myjavy dal je předseda od četníků odvésti. Slováci vyvolili si dva jiné důvěrníky, ale i ty předseda za půl hodiny vyhnal; tak učinil za další volby ještě čtyřikrát. Tam řekl jeden křestní jméno slovensky Ján místo Jánoš. „Preč, nemáte vótum.“ Jiný dal křestní jméno napřed (Maďaři kladou je na druhé místo) — „Preč, nemáte vótum!“ Všecky protesty byly marný. Předseda Szabó pravil: „Nekem ma nem parancsol sem föispán, sem minister, sem az atya úr Isten,“ že totiž jemu dnes nerozkáže ani župan, ani ministr, ani Pán Bůh. Snadno mu tak mluviti, když ví, že ho župan i ministr pochválí; a Boha, soudce mravnosti, takový maďaron se ovšem nebojí. Byly dvě volební komise a při všech „fíglech“ a násilnostech u obou měl slovenský kandidát většinu. Co dělat? Zřídili komisi třetí, kde seděli dva písaři, ani hlasů nezapisovali. Četníci vtlačili jedněmi dveřmi voliče do jizby, druhými dveřmi ven, a to byla volba. Sama Myjava ztratila tímto způsobem 150 hlasů. Po poledni se spustil hrozný liják; národní voliči museli stát venku, ani do stodol se nesměli ukrýti. Ti z dolních dědin, co se tak těžko na volbiště dostali, stáli tu až do noci o hladě a žízni. Národní kandidát prosil, dovolávaje se lidskosti, aby jen mohl věrným voličům dáti kousek chleba, ale žandarmerie nedovolila. Tedy z hojných zásob, jež měli pro voliče, házeli oknem z hostince přes kordon vojska do tábora slovenského, ale četníci všecko v blátě rozšlapali a pažbami rozbili láhve s vínem. Kandidát mezi voliče nesměl, byl v krčmě internován. Přátelé báli se o jeho život a přiměli jej k tomu, že v noci na selském voze (aby nebyl poznán) s poslancem Hodžou polními cestami ujel. V noci voličům, ubírajícím se k urně, šlo zrovna o život. Komise už se ani voličů neptala, jak se jmenují a jen toho a onoho připustila k hlasování. Z 31 Podkylovcův odhlasovalo jen 5, ze 74 Krajňancův jen 12, z 27 Ostrovanův jen 2, ze 45 Třebetičanův jen 4 atd. Zkrátka 742 slovenské hlasy nepřišly k platnosti. Slováci měli zcela určitě spočítáno 1112 hlasů; dostavili se do jednoho, všickni zůstali věrni. Na nepřátelské straně mohlo býti, ježto je všech voličů dohromady 1603, v nejpříznivějším pro ni případě 450 hlasů, ale oni napočítali 601, kdežto Slovákům přiřkli 350.

Maďaři „zvítězili“…

Hlasitý pláč zavzněl do noční tmy, hlasitý skřek zpitých maďaronův… Tiše Slováci, sta bajonetův proti vám… Přes jedenáct set Slovákův vrací se domů. Na cestách čekají je ženy a synové; nový pláč… Od té doby byla u nás výšivkárka.^[32] „Neplač!“ vzkřikl na ni muž, když spustila v pláč, „přísahám Bohu, že ti huncúti vyhráli naposled; ode dneška platí Slovák.“ „A tak se vzpřímil a tak se bil v prsa,“ dodala výšivkárka, „ještě nikdy nebyl tak zmužilý. To ty volby nás všecky vyburcovaly.“

Cítím otázku všech svých čtenářů: „Jak je možné: ministři nařídí volbu čistou a podřízení jim lidé provedou volbu tu nejšpinavější?“

Milý čtenáři, pamatuj si, že základem politického umění maďarského je lež. Ministři před zraky poslance Hodži napsali a odevzdali stolici nařízení, aby volby byly čisté, ale v zápětí poslali jiné důvěrné nařízení, že Slováci musí být za každou cenu poraženi.

Tu máš výklad k úřednické a četnické zpupnosti vůči Slovákům. Nejvýš je Vídeň a odtud dostala Košutova vláda všechnu moc a úplně volnou ruku „ve vnitřní politice“, t. j. v útisku národů nemaďarských; Wekerle a Andrassy nemusí se bát Vídně, Szabó nemusí se bát ministra, četník nemusí se bát služného. A cti není… Lhát, to je politická šikovnost.

Ne do Vídně, ne do Pešti. Sami si pomozme, sami… „Neplač! přísahám Bohu, že ti huncúti vyhráli naposled.“

(Z r. 1906)