ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jedny prázdniny jsem si na Slovensko jen tak odskočil, a to do Žiliny k příteli dru Dušanu Makovickému a s ním pak jsem vykonal maličkou cestu. Povím vám, jak šlo jedno za druhým, příhoda za příhodou, dojem za dojmem, vzpomínka za vzpomínkou.

Když jsem si v našem nádraží kupoval lístek, kasír se usmál. Proč? Že jsem požádal za lístek pro „tretiu triedu“. Jel-li jsem na Slovensko, byl jsem už na půdě moravské tak do slovenštiny vžit, že jsem si slovenské písničky pohvizdoval a ke konduktorům najednou spustím po slovensku, čemuž oni naslouchali ochotněji než konduktoři slovenští. V Těšínském Slezsku se mluví slovensky, ale je to místy míchanina. Slyšíš češtinu a polštinu, slyšíš nářečí, o němž nemůžeš rozhodnouti, je-li české nebo polské — z jedněch úst zaslechneš goru i horu, glinku i hlinku, — a na drahách jezdí dost Slovákův, patrně se lišících svým r místo ř. V Těšíně převládá němčina. Nápisy jsou německé,^[9] někde též polský; knihkupec na příklad nemá ve výkladní skříni ani jediné knížky české nebo polské. V hostinci měšťané rozprávějí německy, ale když se rozcházejí, řeknou si: „Z Bogiem!“ — jsou to Poláci. Ale v Těšíně jsou také Maďaři, a jest jich hned asi 700. Maďaři? Kroutí čtenář hlavou. Inu tak, jsou to Slováci jako repa, konduktoři a jiní zřízenci při dráze Bohumínsko-Košické.

Čekaje v Těšíně na uherský vlak, zacházívám obyčejně na evangelický hřbitov, kdež je pochován Michal Miloslav Hodža, jeden z vůdců slovenského povstání r. 1848, evangelický kněz, jenž v Těšíně, ve vyhnanství, r. 1870 zemřel. V Těšíně mívám častěji dostaveníčko s tím oním přítelem slovenským, když je potřebí důležité nebo důvěrné porady ústní, a některé z nich bylo i na Hodžově hrobě. Tam, jsouce úplně sami, porozprávíme si ve stínu lípy a za svědectví toho třetího — tam v hrobě — dosyta a důvěrně až do dna duše. Jednou jsem se tu sešel s přítelem, právě z vězení propuštěným. Čekal tu na mne smutný a zamyšlený. Nežaloval, nestěžoval si, jen jeden dojem z vězení pověděl: jak se mu stáhlo srdce, když ponejprv do vězení vstoupil a když za ním žalářník bouchl dveřmi, které z vnitřku neměly kliky. Ruce i nohy měl opuchlé. Vtiskl jsem mu do dlaně dar, sbírku pro jeho rodinu. „Ta česká láska,“ pravil a slzel.

Jednou jsem měl plán začíti slovenskou pouť Hodžovým hrobem a skončiti Trnavou. Utrhl jsem na hrobě větvičku břečtanu, mysle si, že ji odvedu Hodžovu synovi, jenž je v Trnavě advokátem. Ale než jsem přišel do Trnavy, pozbyl jsem odvahy větvičku odevzdati; je mi vždy tak úzko, slyším-li, že synové nejdou v šlépějích velkých otcův. A na Slovensku je to úkaz tak častý. Otec se národním cítěním až chvěje, syn je chladný a vnuk je odrodilec; je to dílo hlavně cizinských škol…

Ale pojďme už z Těšína dále.

Usednuv do uherského vlaku, zaslechl jsem dvě ženy mluviti nářečím českým. „Mám takovej velkej uzel, dejte ten svůj dálejc,“ pravila jedna. Chvilku jsem poslouchal, dojde-li na speciality českého nářečí: tadydlenc a todlenc. A došlo. „Sedněte si tadydlenc naproti mně a todlenc dáme nahoru.“

Byly to ženy českých muzikantův. Jedna z nich jela se synkem asi desítiletým; k tomu mluvila německy, ale chlapec jí odpovídal česky. „Moje děti chodí do německé školy,“ praví tato ještě mladá, hubená žena. — „To je dobře, s němčinou dojdou nejdálc,“ odpověděla starší, tlustá. „Ale moje děti, ubožáci, chodí do maďarské a to není na nic; kdež to tam: české děti do maďarské školy!“

Mladší paní vystoupila v Jablunkově, já pak zůstal se starší v kupé sám až do Žiliny. Představili jsme se navzájem. Ona je od Prahy, její muž také z toho kraje a je hudebníkem v železniční kapele ve Vrútkách. Kapela má, tuším, 24 muže, samé Čechy. Mimo hudbu konají ještě lehké práce při dráze, na př. muž mé společnice pomáhá při natěračích železničních vozů. Má 2 zl. 10 kr. denního příjmu. „Pěkný plat a lehká práce,“ libovala si žena, „ale což je to platno: děti nám chodí do maďarských škol.“ Němčině přála, ale maďarština se jí protivila. Po vlasti se jí stýská a děti prý musí zase vlasti navrátit. Poznamenal jsem si její adresu a slíbil zaslati dětem jejím trochu českých knih. Lid slovenský chválila, ale mezi panstvem je prý velká zkáza. Vypravovala toho příklady nejen o chase, ale též o řediteli polgárky (měšťanské školy), ano i o knězi. Mně to nebylo nic nového; znám znemravňující dílo maďarisace, znám život na maďarských železnicích, znám Vrútky, sídlo odrodileckého fanatismu…

Zatím jsme dlouhým tunelem pod Jablunkovským průsmykem vjeli na Slovensko. Byl večer a měsíc jasně svítil. Nemohu pověděti, jak divně na mně působí holé stráně drátenického kraje. Rozhlédl jsem se po uzoučkých políčkách plných trní a po strmých pastviskách, tu a tam od jalovce se černajících. Vstupoval jsem v posledních dvou letech na slovenskou půdu s myslí stísněnou a roztrpčenou, neboť za svou práci snášel jsem mnohé příkoří. Ale letos, když jsem se za svitu měsíce rozhlédl po čadčanských stráních, opět zahřálo mě u srdce, jako bych se vrátil k první lásce. Bylo mi tak, jako když jsem před mnohými lety, mladý a nadšený, po slovenské půdě ponejprv kráčel. Nebylo v srdci mém hněvu, když jsem se blížil čadčanskému nádraží.

Vlak se zastavil. Z vedlejšího vozu vystoupil muž. Děvče jakés šlo mu vstříc a zvolalo: Magyar bácsi (maďarský strýčku)! To mě vyrušilo z rozjímání. Dosud jsem věděl jen, že je maďarsky Bůh, maďarská velká žena (Panna Maria), maďarská státní idea, magyaroszág, srbské území v dolních Uhrách je magyar alföld, kalvinismus je magyar vallás, svoboda je magyar szabadság, procházejíce se po chodnících slovenských měst čítáváme pod nohama magyar aszfalt, avšak magyar bácsi byl mi novinkou.

V devět hodin večer byl jsem v Žilině, u svého milého Dušanka…

K němu vždy jsem vstoupil téměř jako do chrámu. Jako by byl syn Tolstého, tichý a skromný; co mluví, to je ohlas jeho nitra, a srdce jeho vždy se chvěje láskou. Pravda a láska vtělena je v tomto člověku. Mě odměnilo Slovensko za práci mou bohatě, neboť v něm jsem našel člověka v nejkrásnějším významu slova a přítele srdci svému nejbližšího. Makovický byl čtyřikráte u Tolstého, jednou v zimě meškal blízko něho na Krimu šest neděl, také za války ruskojaponské a ještě po ní; konečně se stal trvale jeho lékařem, působě v širokém okolí jasnopoljanském, a viděl i Tolstého umírat.^[10]

Tolstoj měl jej tak rád, že mnohdy nevyčkal odpovědi jeho a podle tužby svého srdce psal mu znova. V národě českoslovanském byl Makovický nejlepší znatel Tolstého, a mezi miliony Tolstého ctitelů sotva který byl vroucnější nad Makovického. Rozumí se samo sebou, že nepil, nekouřil a nepojídal masa. Je výborný lékař, zvláště operatér. Když byl promován na Pražské universitě, prodlel ještě asi půltřetího roku v Inspruku, zcela se věnovav operatérství. Jeho lékařské a humanitní působení bylo požehnáním pro širý kraj.

Už před některým rokem jsme si s Makovickým řekli, že si někdy vyjdeme vysoko na hole^[11] a tam že si dosyta porozprávíme. Na úmluvu tu vzpomněl jsem v ony prázdniny, jsa právě potřeben přítele a krásné přírody.

Večer jsem přijel a druhého dne vydali jsme se na Malou Fatru. V nádraží Dušanko představil mi po slovensku jistého učitele z Dolních Rakous a jedenáctiletého Janíčka, přítelova synáčka ze Žiliny. Ti šli s námi. Pod zříceninu Strečna jeli jsme po dráze. Odtud pak stoupali jsme ke zříceninám Starého Hradu, trčícím na příkrém skalisku na pravém břehu Váhu, naproti Strečnu. Ještě před Starým Hradem je horárna; tam jsme se zastavili a požádali horára (hajného), aby šel nějaký kus cesty s námi. Vzav pušku šel. Byl rodem od Opavy, z pruského Slezska. Vypravoval, kterak za mládí jeho byla u nich škola česká, leda stůl, strop a p. učili se jmenovati německy, ale nyní že je veliký převrat, všecko je německé! Slouží prépoštovi grófu Pankrácovi, sídlícímu v Novém Městě nad Váhem. Po Starém Hradě jsme se sotva ohlédli — bylť nám už všem znám a Povážanům zříceniny nejsou vzácny; zato málo výše nad ním jsme se zastavili. Hluboko pod nohama, pod stráněmi velmi příkrými, vlní se Váh. Na druhém břehu viděli jsme Margitu, skalisko to na břehu i v řece, obájené pověstmi, nebo tu mnoho životů vzalo za své. Podle Váhu jde silnice a trať vybíhá z jasku (tunelu). Po Váhu pluly za sebou dvě pltě (vory). Darmo jsme na plťníky mávali klobouky, nedbali nás, majíce právě vplouti do skaliska Margity. Když jsme pozdvihli oči vzhůru, kromě nevelké roviny od Strečna k Žilině neviděli jsme nic leda kopce a hory. Ranní slunce pěkně osvětlovalo obrovské zříceniny Lietavy, asi půl druhé hodiny od Žiliny na jihovýchod. Hnuli jsme se dál. Na jednom místě horár zahlédl v mraveništi stopy medvědí tlapy. Hned jsem se dal do řeči o medvědech. V uherských lesích všude medvědi žijí. Náš horár častěji medvěda zahlédl, ale jen jednoho zastřelil. V Turčanské stolici znal jsem stařičkého hajníka, jenž za svého života zastřelil 22 medvědy. Dáš-li medvědu pokoj, i on dá tobě, vyhne se ti, proto turistům medvědi nebezpečni nejsou.

Stoupaje po Malé Fatře a zpět se obraceje uviděl jsem brzy za Starým Hradem na straně severovýchodní staré své známé: Lysou Horu, Smrk, Kněhyni a Radhošť. Tak mi byli milí tito staří druzi moji. Žil jsem mezi nimi na osmnáctý rok.

Tu se mi hodí pověděti slovíčko turistům na Radhošť. Ti se totiž navracejí s Radhoště s milým klamem, že viděli Tatry, zvláště Kriváň. Fatru jste viděli, a to Malou Fatru, nikoli Tatry. Kriváně jste viděli dva, ale Kriváně Fatranské. Chcete-li viděti Kriváň Tatranský, musíte na Kriváň Fatranský; odtud již najisto nakloněného obra Tatranského uvidíte. Někteří lidé zpod Radhoště tvrdí, že za nejjasnějšího počasí, zvláště v zimě, dalekohledem Tatranský Kriváň uviděli, a to jeho severní bok. Možná, ale já sám Tatranský Kriváň s Radhoště neuviděl nikdy.

Čtenáři vědí, kde je Žilina. Jedeme-li ze Žiliny podle Váhu k východu, nuž horstvo, do něhož po dvou stanicích za Strečnem vjíždíme, zove sa malá Fatra. Je po obou březích Váhu činíc nejvyššími hřbety hranici mezi stolicí Trenčanskou a Turčanskou a přechází do stolice Oravské. Já stoupal po části severní, kterou dobře vidíme na příklad z Vrúteckého nádraží.

Na jednom místě, už hodně vysoko na holi, stojí nový dřevěný, rozložitý domek. Horár pravil, že je to kvartier. Jsou tu čtyři jizby s lůžky, aby tu hajníci a myslivci mohli přenocovati. Poblíž je studánka. U studánek se turisté vždy zastavují. Také my jsme si lehli na výsluní; Dušanko rozkrojil eštěpek^[12] a veku, horár přinesl vodu, a hostina byla hotova. Uzenin, vína a koňaku na naší tabuli nebylo. Horár nás tituloval velkomožnými pány, což jsme odmítali. Já rozmlouval ponejvíce s Makovickým — on slovensky, já tu slovensky, tu česky, jak to z úst vyskočilo, — a Johan (tak tituloval onoho učitele z Dolních Rakous) zase s Janíčkem. Ti mluvili po německu. Johan je Němec, ale se mnou mluvil česky; Janíčko je Slovák, ale aby se přiučil němčině, mluvil se strýčkem Johanem německy. U kvartieru jsme poznali první chybu: Johan s Janíčkem vzali si málo jídla, tak že už tady přibírali si z tabule Dušankovy. Stoupali jsme výš a výše míříce k Malému Kriváni. Najednou jsme uviděli stádo dobytka. Zaradoval jsem se, že si dám nadojiti mléka, které mi je ideálem nápoje i stravy. Tři pastevci nám vyšli vstříc; poznali Makovického a podávali jemu i nám ruce. Přednesl jsem jim svou žádost pěkně po slovensku. Pastevci se usmáli řkouce, že pasou samé býky. Janíčko se rozchechtal a já — čo som mal robiť? — rozesmál jsem se též. „Něvietě čariť, aby stě aj od juncov mlieka nadojili?“ otázal se Dušan a vyrovnal tak všeobecnou rozpačitost. Pasáci byli ze Stráže. To je dědina na Varince, jež se nad Žilinou, u Varína, do Váhu vlévá. Dědina zemanská, i tito pastevci byli zemané majíce najisto zaměstnání příjemnější než mnozí jejich páni bratři, kteří v Pešťanských továrnách robotí. Na hlavách měli širáky, na ramenou přehozenou kabanici, košili z hrubého plátna se širokými rukávy, těsné houněné gatě a krpce. Jiní pastevci mívají košili černou od másla, v němž ji vyvařili, aby se jim do ní nedal hmyz; tito zemane měli košile bílé. Každý pasák na holích má valašku, totiž malou sekyrku na dlouhé tyči, a věrným druhem je mu bílý dunčo, belko, bodrik nebo lapaj. Tři pastevci pásli býky z celé dědiny, aby přes léto ztučněli. Ve dne v noci jsou pod širým nebem, na noc v ohradě, pastevci v kolibě, v níž anebo vedle níž hoří za večera a do noci vatra. Pasáci žijí ponejvíce o chlebě a bramborech; kraviari a ovčiari živí se se obyčejně jen mlékem a žinčicí. Maso mají tehdy, když vlku nebo medvědu kořist odejmou.

Od zemanských pastevců jsme zvěděli, že ve Stráži mají žida rychtářem. V Stráži mají zvláštnost, jaké nemá ani Přelouč, ani Brušperk, totiž v témdni dvě neděle. V sobotu je neděle a v neděli je neděle. Jeť Stráž v kotlině, níže než Varinka i Váh, a když se tyto řeky rozvodní, úbohá dědina! Proto od dávna světí dva dni v témdni modlíce se, aby Bůh dědinku jejich před povodní zachrániti ráčil.

Rozloučili jsme se. „Šťastlivú cestu vinšujeme,“ volali ještě za námi pasáci, a dunčo — máť jeho rod takové způsoby — dlouho na rozloučenou za námi štěkal. Kráčeli jsme skoro stále po holém hřbetě majíce rozhled napravo i nalevo. Hluboké rokle rozvíraly se nám jako propasti, zvláště pak dolina Krásňanská a Belanská. Těrchová, rodiště Janošíkovo na severním úpatí Malé Fatry, vynořila se nám toliko svými hony a stráněmi. Bylo poledne, my unaveni a hladoví, a na vrchol Kriváně počítali jsme ještě dobrou hodinu. V nehluboké proluce jsme lehli a pojedli. Vody tu nebylo. U kvartieru naplnil Dušanko nevelkou láhev vodou, jež nyní byla již vlažná, ale kdyby jí jen byl dostatek. Čtyři žíznivci na ni hleděli (horár se už vrátil), a Dušanko, gazda náš, rozpočítal, že na každého přijde jedna a půl turistické sklenky. Málo, málo… I oštěpku a veky krájel kolečka tenká; nebylo pomyšlení, že se do večera někam k obydlí lidskému dostaneme. Asi o půl druhé dorazili jsme na vrchol Fatranského Kriváně, vysokého 1669 metrův. Já podle svého obyčeje jsem si před samým vrcholem lehl, oddechl a teprv zotaviv se vystoupil jsem na hrot a se rozhlížel. Počítám chvilky na vrcholech hor prožité k nejmilejším. Splněná tužba, cíl dosažen, a divadlo velkolepé. Nic krásnějšího nad přírodu! Pod nohama měli jsme maličkou stolici Turčanskou; ta je kolem dokola vysokými horami obehnána, proto se jí říká Turčanská zahrádka. V ní pak jsme pozorovali města a dědiny: Sučany, Sv. Martin, Štubni, Mošovce, Necpaly a j. Na východ bylo nám údolí Váhu, jež je v těchto místech úzké, ale za Ružomberkem k Sv. Mikuláši se hodně rozšiřuje. Na západ krátké, ale dost rozšířené údolí od Strečna na Žilinu. Jinak, co jsme viděli, byly samé hory. Napadlo mě spočítati vrcholy, kolik jich s Kriváně uvidím, ale počet byl těžký, jako bys chtěl spočítati stromy v lese nebo hvězdy na nebi. Jistě několik set štítů vidíš, vrcholy kupovité a lesem zarostlé jsou řídce. Ať se jen český čtenář pěkně do slovenského horopisu uvádí, povím mu, které hory s Kriváně jsem viděl. Daleko na jih bylo nám Sitno, v němž jako v Blaníku spí rytíři, jest až ve stolici Honťanské. Potom k jihovýchodu a na východ trčí: Kľak, Inovec (jižně od Trenčína), Javořina (na hranicích moravsko-slovenských, jižně od Uherského Brodu), potom moravské hory Radhošť, Kněhyně, Smrk, slezská Lysá Hora a Javorový. K severovýchodu Babí Gora (na hranicích slovensko-haličských), k východu Velký i Malý Choč, Čebrat a ještě dále na východ Kriváň, ten pravý, Tatranský. Mne zajímalo pozorovati kraj drátenický, t. j. nejsevernější část stolice Trenčanské. Inu, samá hora je vlast drátenická. A přece je kraj ten hustě obydlen. Váhu viděli jsme velikou část. Už někde nad Liptovským Sv. Mikulášem se nám leskl, potom shledali jsme jej, tu a tam horami zastřený, až k Žilině. Tam zašel za hory a zase někde nad Trenčínem, asi u Ilavy, uviděli jsme ho hodný kus. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Na Kriváni hověli jsme si na výsluní celé dvě hodiny; o půl čtvrté jsme povstali k odchodu. Svými kapesníky ovázali jsme si hodně ztuha lýtka, aby se nám, dolů sestupujícím, neotřásala. Zaměřili jsme do údolí k Váhu směřujícího, tak asi k Turanům. Pěšinky nebylo žádné; není tu lesův, málokdo sem přijde, kde by se tedy vzala pěšinka? Spád byl příkrý, tak že jsme si všickni naříkali, jak se nám kolena třesou. Na posilnění nebylo ničeho, tu a tam v běhu utrhli jsme něco borůvek. Najednou svažovala se stráň tak příkře jako střecha, tak že jsme jeden za druhým padali a sjížděli dolů. Co potom nastalo, nikdy v životě jsem neprožil. Stráň byla ještě příkřejší a porostlá travou až po ramena, tak že jsi nevěděl, kam vstoupíš. Uděláš krok a letíš s balvanu do hloubky, někdy se ocitneš mezi balvany a shnilými kmeny, i vylézáš rukama nohama si pomáhaje. Takový stav naplnil nás energií, nikdo již nenaříkal na třesení kolen a na hlad. Dušanko častěji opakoval: „Pozor, ať si nezlomíte nohu!“ Výkřik za výkřikem. Němčina přestala, i Johan vykřikoval po česku. Když je zle, vytryská z lidí utajovaná přirozenost a oni obyčejně mluvívají jazykem mateřským. „Odkud jste?“ otázal jsem se Johana. A on s barvou ven: „Z Místka.“ Janku jankovský, myslil jsem si, takový jsi ty Němec? Místek je čtyři hodiny od Frenštátu, město české s „německým“ zastupitelstvem… Bác! Janek leží v trávě. A kde jsou druzí? Též kdesi pod kapradím. Však už tam vězím i já. Málokdy jsme všickni čtyři byli na povrchu. Kolikrát jsem padl, padesátkrát nebo stokrát? Kdož to ví! Tělo plné modřin, šaty zašpiněné… Nikde tu nebylo stopy po člověku. Sem lidé ani stáda nehoní. Až jsme konečně přišli na kolibu. Radost veliká, ale zklamání ještě větší; koliba byla prázdná a spustlá. Doufali jsme, že nám bača nebo valach cestu poradí. Avšak našli jsme chodníček! Vede jinam, než je náš směr, ale my nedbali a drželi se ho. Dovedl nás k potoku a tam mu byl konec. Byla to pěšinka valachů k vodě, když ještě koliba byla obydlena. Podle potoka nebylo možno jíti, mělť příkré břehy. „Pojďme potokem, s kamene na kámen,“ radil Johan po česku. — „Pán Boh chráň, to som ja raz zkúsil,“ varoval Dušan. Tedy zpátky ke kolibě! A od koliby zase travou a kapradím, skrytými balvany, kmeny a pařezy.

Konečně jsme sešli dolů do lesa. Ale pořád nebylo žádné cestičky, srázným údolím prudce tekl potok po balvanech a kamení a nebylo jiné rady než přece jíti potokem, vlastně skákati s kamene na kámen… Skočíš, a kámen se pod tebou zvrátí a ty padneš do vody, jednou na ruce, jednou na znak, jednou ti sletí klobouk jednou vypadne ti z ruky slunečník už všecek potrhaný… Chvíle strašná! K tomu všemu přišla noční tma. Co dělat? Navrhl jsem, abychom přenocovali za balvanem u potoka, na lůžku z kapradí; už jsme sotva uviděli, kam skočit. Obuv jsem měl promočenu, voda velmi studená. Dušana rozbolelo oko a musel si je zavázati. „Maličký Janíčko, ako sa máš?“ otázal jsem se. — „Já veru dobre, mňa nic nohy nebolia,“ odpověděl. To nás posilnilo. „Dále, pokud jen bude možno,“ mínil Dušan. „Weiter!“ zvolal Johan z Místka už zase po německu. Na mnohém místě nebylo kamení, a tak jsme se brodili vodou. Zahlédl jsem cosi bílého. Sehnu se a — „Papír!“ volám radostně, že vidím stopy lidské kultury. Už brzo musí nastati lepší cesta. V tom vyšel měsíček, právě tak pěkný, jaký mi včera osvítil drátenický kraj kol Čadce. Brzy jsme uviděli při potoce požatou trávu. Když sem jiní chodí, i nám se tady půjde dobře, mínili jsme. A šlo se opravdu již dobře. V deset hodin v noci zaslechli jsme psí štěkání a za čtvrt hodiny potom mlýnský klepot. „Do mlýna,“ navrhl jsem, „tam jistě mají chléb a kyšku.“

Byli jsme to v Turanech; to je druhá stanice za Vrútkami. Mlýn je na témž potoce, kterým jsme putovali. Dřevěná chalupa, to je slovenský mlýn pod horami. Usedli jsme si na dvorek a pochutnávali si na chlebě a kyšce. Johan a Janíčko se pak vrátili vlakem do Žiliny. Dušan a ja lehli jsme si do stodoly, kdež nám mlynářka slámu a peřiny ustlala. Nebylo to ponejprv, co jsem putuje Slovenskem spal ve stodole. Tentokráte jsem se vyspal výborně, ani mlýnského klepotu, ani psího štěkání jsem neslyšel. Však byl to také tělocvik: kroky, skoky do dálky, do výšky a do hloubky, rozskoky, podřepy, dřepy, podpory ležmo vpřed i vzadu, napravo i nalevo a pro nejznamenitější výkony naše, jako bylo sjíždění po zádech i po břiše, tělocvik náš nemá ani názvů; k tomu ještě mnohé kneippianské aplikace: chůze ve vodě, sedací koupel a různé střiky. Kdož by neuvěřil, že jsme dobře spali? Nicméně ráno mě bolelo v krku; doktor medicíny, tentokráte ve stodole ordinující, konstatoval zánět mandlí. A tak jsme změnili plán: nešli jsme do Oravy, nýbrž vrátili jsme se vlakem do Žiliny.

Takový byl konec mé pouti na Malý Kriváň. Nemohu ji zakončiti bez mravného naučení: Necestujte po horách bez průvodce a berte si dostatek potravy.

Makovický musel ještě ráno odjeti k porodu a na odpoledne byl telegraficky povolán do Sv. Mikuláše.

Odpoledne jsem se vypravil do zahrad k Budatínskému hradu. Bylo to 20. srpna a toho dne je v Uhrách svátek zemského patrona sv. Štěpána. V městě bylo mnoho vesnického lidu, s kterým vždy rád hovořím. V stromořadí, ještě na Žilinské straně, na levém břehu Váhu, uviděl jsem, že jakýsi kluk praštil kamenem cikánku do hlavy. Cikánka, mladá a slušně ustrojená, křičela obracejíc se na mne a jistou ženičku poblíž. Přistoupili jsme k cikánce a poslouchali její nářky. Ženička nadávala klukovi: „Dočkaj, potvora huncútska, ja ťa zabijem, choď ma potom žalovať!“ Cikánka se má zejtra vdávati a šla z Budatína se ženichem do města. Před mostem, ještě na straně Budatínské, je chlapi přepadli, ženich utekl zpět do zahrad a ona přes most k Žilině. Tam ji zase kluk udeřil kamenem. Co vytrpí ubohý cikán, a je přece též člověk jako druhý, rozumovala cikánka. Mně jí bylo líto a ochotně jsem posvědčoval rovnosti lidí před Bohem. Zatím jsme přišli na most, a cikánka postřehla, že na druhém konci, na straně Budatínské, chlapi číhají. „Jaj! jaj! Bože moj, oni mňa zabijú!“ skuhrala cikánka tím zvláštním cikánským hlasem, vášní přeplněným. „Nebojte se, nedám vás,“ řekl jsem. Ale ona ustrašena chytila mě za loket. Chtěl jsem se jí vymknouti, ale ona tím pevněji se držela mé paže. Co dělati? Nechal jsem tak, a mám tedy upomínku, že jsem se po Žilinském mostě vedl s cikánkou. Chlapi se dali do smíchu. „Pozrite,“ řekl jsem jim, „ako sa vás cikánka bojí! Veď ste vy statoční (řádní) chlapi a viem, že jej nic neurobíte. Poď sem, ty pekný šuhajko, a vyzvŕcaj ju.“ A šuhaj, chopiv cikánku, točil jí, že jen ve vzduchu lítala. Všichni se chechtali, i cikánka se smála. „Pusťte ju, má dosť,“ pravil jsem, a cikánka se smíchem, zase jakýmsi zpěvavým, cikánským, utíkala prudce kamsi za svým černým miláčkem, tak veselý byl konec té příhody; bez toho chlapi, pálenkou trochu rozjaření, neměli jiného úmyslu, leda cikánský párek postrašit.

Pátého dne mého pobytu na Slovensku jeli jsme s Makovickým do Dolního Kubína v Oravské stolici. Původní plán byl jíti tam přes Malou Fatru pěšky, ale zabloudivše s Kriváně, ztratili jsme chuť na pěší chůzi, a jeli jsme po dráze proti Váhu až do Kralovan a odtud lokálkou odbočili k severu údolím řeky Oravy. Dušanko mě vybídl, abych vystrčil hlavu z okna. Jaké to krásné údolí ta Kralovanská dolinka! Jsi jako v pohádce.

V nádraží v Dolním Kubíně nás čekal — Rus! Opravdový Rus, pan Dragněvič, vysoký městský úředník z Petrohradu. Byl tu na letním bytě s chotí svou, doktorkou lékařství. Dušan se byl s nimi seznámil už o Martinských slavnostech. Sedíce na dvoře, už v samý večer, srdečně jsme rozmlouvali. Dragněvič miluje Čechy i Slováky a zná náš těžký zápas. „Jste ve své vlasti považováni za cizince a každý kousek práva se vám podává jako milost,“ tak asi charakterisoval postavení naše ruský host.

Jsa v Dolním Kubíně, toužil jsem hlavně pozdraviti se s básníkem Hviezdoslavem, jenž nechav advokacie, tam bydlí. Už od Makovického jsem věděl, že je stižen chronickým neduhem.^[13] Vyptával se na jednotlivé básníky české; s Macharem se poznal ve Vídni.

„Co soudíte, stačí-li Slováci sami o sobě k samostatnému kulturnímu životu?“ tázal jsem se já zase jeho.

„Ani řeči! Bez Čechův nic. Však také v kulturní jednotě žijeme; čím dál tím více se u nás česká kniha čte,“ soudí Hviezdoslav.

„Přece myslím, že vzájemné spojení a obcování je dosud slabé, a že by mělo býti větší.“

„To ano.“

S Maďary prý Slovákům nemožno se dohodnouti, nebo chtí Slováky vyhubit, jiné řeči od nich neslyšeti.

V Dolním Kubíně žije též A. Styk, absolvent Pražské Českoslovanské obchodní akademie. Potkali jsme se s ním právě před obědem. Dušan šel k obědu k panu Dragněvičovi, mne Styk zavedl k sobě.

Po obědě sešli jsme se u Dragněviče, Čech, několik Slovákův a dva Rusové, i chorý Hviezdoslav tady byl. Vytáhl jsem z kapsy pohlednice, byly jen dvě. Komu je pošleme? Jednu dr. Fr. L. Riegrovi, druhou básníku Heydukovi. Strašný akt odehrál se to na dvorečku Oravského městečka! Ubohá Maďarie! Sotva uplynulo několik dní, co dala z Oravské stolice vypuditi dva české malíře, „panslavy“, a už jsou tu jiní, od Prahy i Petrohradu! Na štěstí Dragněvič i my dva odešli jsme už druhý den pryč. Dragněvič do Rájeckých Teplic (jižně od Žiliny), my dva přes Ružomberok do Žiliny, ukončujíce tak společné cestování.

(Osvěta r. 1902)