ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V letních měsících r. 1899 bylo na Slovensku uspořádáno několik táborů lidu, a to v duchu národním. Událost zvláštní, od r. 1848 a 1861 Slovensko národních táborů nemělo. Na křeslo ministerského předsedy nastoupil Széll a nastoupil s heslem: zákon, právo a spravedlnost. Jakýsi lidštější duch zavanul z Pešti. Na den 23. července byl svolán tábor do Sv. Mikuláše v Liptovské stolici, už blízko Tater. Dne 22. července ukončili jsme školu a já hned na noc zajel si do Žiliny a druhý den do Mikuláše na tábor. Od zvědavosti všecko ve mně hrálo a radostí jsem okříval. Tábor lidu na Slovensku! Za Mikulášem jest alej mohutných lip, vidíte je z vlaku, když tady jedete. Sem lid se scházel. Vzdálenější přijížděli na vozích až na samo tábořiště, muži i ženy, lidé staří i mladí. Tolik lidu a vsickni mluvili slovensky. Já jdu vždy mezi haleny. Sedláci říkali, že jsou pro slovenštinu, čemuž je tak rozuměti, že jsou pro slovenskou řeč pro právo národa i pro svobodu. Na některých lípách byla tabulka s nápisem: zákon, právo spravedlnost. To si lid přečítal a přichvaloval. „To hej (ano), spravedlnost.“ Věděli jsme, že v blízké úřední budově skrývá se osmnáct četníkův. Den byl krásný, teplý a na vysoké hory, jež kotlinu uzavírají, milý byl pohled. Bylo tu mnoho známých, tiskli jsme si ruce a sklonni byli vysloviti doufání v lepší budoucnost…

Tábor zahájen. Na řečništi stojí dr. Burian z Ružomberka, vedle sedí služný Joób, jakožto zástupce vlády. Stojím blízko podia s rozevřeným zápisníkem. Lidu byl zástup veliký, počítalo se na 3 000; mnozí vzadu stáli na vozech. Dr. Burian začíná o volebním právě sněmovním i stoličném. Po několika slovech skočil mu služný do řeči. Řečník je pro nejširší volební právo a pro tajné hlasování. Služný opět cosi opravuje, něco vzkřikne maďarsky, něco slovensky. Dr. Burian: Nemáme volnosti ve volbě, kandidáti jsou nám vždy vnuceni. Kortešačky rozhodují. Všecko ku stěně přitlačit, co se nepoddá vládě. Chceme žít. Služný se na židli vrtí, položí tvář do obou dlaní a napomíná řečníka, aby mluvil potichu. Řečník žaluje dále, že vládní korteši před volbami straší obce, že jim erár nepronajme pašienky (pastviska) a na čem že budou stáda svá pásti; že jim neprodá dřevo, že jim nevystaví mostu… Lid volá: „Tak je, věru hej!“ Celé shromáždění má klobouky smeknuty. Na konec vyjadřuje dr. Burian přání slovenského lidu stručnými slovy: 1. volební právo budiž rozšířeno, hlasování tajné, volby provádějtež se na více místech a buďtež čisty; 2. shromažďovací právo buď zaručeno zákonem (dosud o něm jedná toliko ministerské nařízení, jež ponechává zvůli úředníkům); 3. do stoličného výboru nebuďtež voleni stoliční úředníci.

Dále vystupuje řečník Cimrák, evangelický farář. Začíná: „Máme se zle. Vinu má předně vláda (lid volá: Tak je!), po druhé naše nedvižnost (lid mlčí). Když řekl: Kupujete u žida, služný jej napomenul, že nedovolí říkat: žid. Lid se řečníka zastává: „Pravda je, ať mluví!“ Řečník místo žid říkal potom kupčík nebo přistěhovalec. Doporučuje potravní a úvěrkové spolky, což je tolik jako u nás spolky konsumní a raiffeisenky zároveň. Na zdar! zakončil řečník.

Třetí řečník byl evangelický farář Čobrda. Pojednával o tak zv. církevně-poliíických zákonech, zvláště o zákoně který zavádí občanské sňatky. Za této řeči stříleli z hmoždířů, tři rány za sebou, což lid zelektrisovalo. „Stát jsme my, lidé,“ praví řečník a lid hlasitě: „Tak je!“ Služný se po maďarsku na faráře rozkřikl. Lid volá: „Ďalej hovoriť, čujtě! Von s pravdou!“

Bezkonfesionální je tolik jako beznáboženský, míní řečník. Služný odpírá, že nikoli: „Ale pane služný, tu se já nedám poučovat.“ Služný cosi vykládá, ale lid jej překřičel.

Čtvrtý řečník byl dr. Stodola. Dosud seděl vedle služného. Advokát a továrník zároveň, muž pevný, čestný, takový imponuje i velkomožnému panu služnému. Viděl jsem, kterak služný chtěl pohladiti Stodolu po tváři, ale tento zadržel ruku jeho. Jak se k němu zachová, až bude řečnit?

„Národ nemůže národně žít, nemá-li svobody,“ začal Stodola. Jako na povel rána z hmoždíře. „Na soudě je všecko maďarské; je to po zákoně? Po zákoně má Slovák právo žalovat ve své řeči, protokol má být slovenský, rozsudek slovenský. Nuže, ptám se, platí u nás zákony?“ Lid křičí: „Neplatí!“ Druhá rána z hmoždíře to potvrzuje. „Na tobě, lide můj, záleží, aby na soudě byla slovenština. Postarejte se, ať je slovenština v obecním zastupitelstvě a ve stolici, tož potom musí být i na soudě.“ Služný povstal: „Tu je shromáždění lidu a nikoli shromáždění národní.“ Lid křičí. Řečník: „Trvám na svém.“ Rána třetí.

„A jak je to v úřadech správních (administrativních)? Nikdo se neodváží ke služnému nebo županovi se slovenštinou. Podle zákona smíte se slovenštinou i k ministerstvu, když k ní dáte překlad maďarský. Vy svoje práva zanedbáváte!“

Služný si zapálil doutník a kotouče dýmu pouští ústy i nosem. Vzpomněl jsem si na Tolstého, jenž praví, že když člověka zahlode svědomí, chápe se lihoviny nebo tabáku.

„Svatý Štěpán, první křesťanský král uherský, pravil, že je království slabé, jestliže je v něm jedna řeč. Velký státník Deák (lid: Něch žije!) přál všem řečem. Co je slovenské — Služný povstal a vzal Stodolu za ruku. Tento: „Prosím jsem na stanovisku zákonném. Tu osvědčuji, pod těmito slovanskými lipami, že vlast ctím.“

Služný tluče na stůl a vášnivě kouří. Stodola rozhodně prohlašuje, že národnostní zákon z roku 1868 se neplní.

Nyní došlo na Salvu, jenž měl pojednati o slovenském školství.

Začal: „Kto sa narodil Slovákom, narodil sa tak preto, aby Slovákom bol.“

Služný: „Nedovolím slova Slovák a slovenský vyslovit. Ne a ne!“

Z lidu zvolal kdosi pěkně zřetelně: „Pane služný, veď sú oni tiež Slovák, tiež pán brat.“

Salva stojí. Lid: „Čujme!“

Salva: „Tedy miesto Slovák budem povedať človek.“ V tom kdosi z lidu pravil: „Čo Slovák, to človek,“ narážeje na Salvův článek, pro nějž byl tento z učitelského úřadu odstraněn. Salva potom mluví: „Človek (roz. Slovák) je tak človek ako iný človek. Ľudské (m. slovenské) dieťa patrí do ľudskej (m. slovenskej) školy.“

Shromáždění se směje a vyvolává. Salva vyčkává, až bude ticho. „Jedle v lese smí býti jedlí, vrabec smí býti vrabcem, Slovák sesmí být Slovákem.“

Služný, jak by jej píchl, maďarským výkřikřikem odňal řečníku slovo. Sám pak praví: „Ctěné obecenstvo! Toto je shromáždění lidu a voličův a ne národnosti.“

Z lidu opět někdo zřetelně zvolal: „I v Bobrovečku po slovensky rozprávajú.“ Bobroveček je totiž malá vesnička u Mikuláše, ryze slovenská, rodiště to velkomožného pana služného, jenž tam má zchátralý zemanský stateček.

Na konec mluvil evangelický farář Kutlík, rodem Slovák, ale žil mnoho let v Čechách a tak vplítá do slovenštiny české ř.

„Bratia!“

Z hmoždíře vystřelili.

„Bol som mnohé roky v Nemciach a v Čechách a túžil som po Slovensku ako po nebi.“ Doufal, jaké pokroky Slovensko učinilo za léta, ale jaké bylo jeho překvapení, když se na Slovensko navrátil! „Ani komíny vás nenaučili stavať, kam sa obrátim, všade bieda.“ Je pořekadlo: Extra Hungariam non est vita, kromě Uher není života, ale jděte do ciziny: tam uvidíte jiný život. Je potřebí předně dobré a zbožné vrchnosti, po druhé aby každý z vás byl vzdělán a aby byl zámožný. Kdyby byla v Uhrách zbožná vrchnost, tož by nebyly tak časté krádeže v sirotčích kasách. Vrchnost se stará o pálenice, aby se lid opíjel a byl nevzdělaný. Páni říkají: „Sedlák musí zůstat hloupý. Styďte se za takovou řeč!“

Z hmoždířů výstřel za výstřelem. Řečník mluví nadšeně, živě gestiluje, lidu jiskří zrak. „Každý národ se smí vzdělávat ve své řeči, jen Slo — (nedopověděl), jen Lipták (obyvatel Liptovské stolice) musí chodit do škol, v nichž se mluví jazykem taliánským. My jsme Španělové a musíme chodit do škol taliánských. Náš mateřský jazyk hebrejský (celý tábor se směje a velkomožný pán služný se kroutí a zprohýbá, jakoby měl křeče) je vytlačen z úřadu, ze škol, ba už i z mnohých kostelů… Važte si svého španělského jazyka, jejž jste zdědili od svých španělských matek.

Celý tábor se směje a hledí vyčítavě na služného. Ten se obrátil ke shromáždění zády a strašlivě dýmal. Z hmoždíře silný výstřel.

Řečník provolal na konec slávu králi a vlasti. Dodal pak: „Darmo je, to není národ španělský ani hebrejský, ani hotentotský, to je náš drahý národ slovenský!“ — Služný sebou trhl, vykřikl ale řečník rychle dodal: „Sláva národu slovenskému!“

Velkomožný pán vztekle odnímá maďarským výkřikem řečníku slovo, ale ten už byl s jeviště dole.

Lid volá: Sláva národu slovenskému!

Z hmoždíře hlučný výstřel.

Schlíplý odchází pan služný.