ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Asi sto kilometrů za Tatrami trčí na kuželovitém vrchu zříceniny hradu Šarišského. Rád v ta místa duchem zalétám, tak na náměstí v Prešově, odkudž je pohled na Šariš zvláště pěkný. V Šarišské stolici mám přítele, starého faráře uniatského. Hledejme ho za Prešovem, za hradem Kapušanským, pak ještě dále na východ, až za řekou Teplou, již blízko hranic stolice Zemplínské. Tam, v dědině při potoce rozházené, v nízkém zděném domku pod šindelem žije prevelebný a velkomožný pán farář. Je to člověk zvláštní, fara jeho zvláštní, dědinka zvláštní a celý ten kraj má cosi zvláštního, hodného, aby tam sociolog prodlel a studium konal.

S prevelebným pánem takto jsem se seznámil.

V Aboši, jižně od Prešova, sedli jsme do vlaku, já a tři přátelé, samí Češi. Ve vlaku seděl starý oholený pán v černém šatě, na krku měl šátek v uzel zavázaný, košili neškrobenou. Nevypadal jako kněz, a byl to kněz. Slyše nás česky rozprávěti, promluvil k nám po česku, skoro správně. „Jsem pop a Čechy mám rád,“ pravil.

Přisednuv k němu stiskl jsem mu ruku. Všickni jsme se představili. „A kde jste se naučil česky?“

„V letech padesátých studoval jsem na gymnasiu v Levoči, a tam byli dva čeští profesoři, Javůrek a Dvořák. Učilo se německy, ale tito dva mluvili též česky a dbali, abychom se i my, studující, česky naučili. To byli profesoři, takových tu v Uhrách není! Každé gymnasium vynikalo, kde bylo několik českých profesorův. Učili fundamentálně, dávali otázky, jakéž maďarským profesorům ani nepřipadnou. Když jsem z Levoče přestoupil do septimy v Užhorodě, tož jsem tak vtipně odpovídal, že se profesor podivil. ,Kde jste studoval?‘ otázal se mne. — ,V Levoči.‘ — ,To jsem si hned myslil.‘ — Po vyrovnání r. 1867 museli čeští profesoři z Uher pryč, a to byla pro Slovensko velká škoda,“ dokončil prevelebný pán.

Jak začal mluviti, hned jsem si podle svého obyčeje vytáhl zápisník a hned jsem si toto svědectví o blahodárném působení českých mužů na Slovensku zaznamenal. Dobrácký pop pozval nás k sobě, abychom prý věřili, že má Čechy rád. —

V Prešově a okolí zdrželi jsme se dva dni a potom jsme se vypravili k panu faráři, jehož působiště bylo nám, do Humenného putujícím, právě na cestě. Vůz se zastavil před zděným obíleným domkem. „To je fara,“ pravil vozka. Však jsme již zahlédli pana faráře v zahradě, an s jakousi paní podpíral větve ovocem příliš obtížené. Byloť v celé krajině množství švestek, takže i svině pod stromy honili a ovoce jim střásali. Pan farář vyšel nám vstříc a představil nám svou hospodyni. Už cestou z Aboše do Prešova nám byl pověděl, že je vdovec. Uniatský kněz smí se jen jednou oženit, a to před vysvěcením. Panu faráři dávno již žena zemřela, ještě mladá, a také jediné dítě jejich lásky sžehla mu smrt. Stojí vedle něho gazdina, silná, zdravá a vzhledná, asi čtyřicetipětiletá, veselá, hostům se těšící. Pan farář má šedesát tři léta, ale mnoho prožil, je vetchý, svět ho už netěší, úsměv na druhého člověka ho namáhá…

Navrhl jsem, abychom šli do zahrady a větve dále podpírali. Bylo potřebí ku podepření delší tyče. Rozběhl jsem se s přítelem, básníkem, že na dvoře nebo v kolně něco najdeme. Všecko prolezli, ale nenašli ani lati, ani kolu, ani prkénka, ničeho. Fara jako po vyhoření. Básník se smíchem oznámil prevelebnému pánu, že nikde nic. Ironicky usmál se pan farář do prázdna a vyložil nám, že se před půl rokem předchůdce jeho na lepší faru stěhoval a že odvezl i kde jaký kousek dřeva. Byla tudíž naše práce v zahradě tuze krátká. Šli jsme do příbytku.

U nás nikde na faře není tak těsno a skromno, jako na četných farách slovenských. Strop nízký, jizby nemalované, bez koberců, stoly nenatřené. Okna jsou skoro docela zastřena mušelínovými záclonami. Pan farář s gazdinou obývají v jediné jizbě; ta je úřadovnou, jídelnou i ložnicí. V druhé jizbě bylo cítiti plíseň, ač byl příbytek na straně sluneční. Byla tam dvě lůžka, stůl a židle. Na stěnách dva obrazy, Ježíš a Marie, vlastně obrázečky, staré, plesnivé, s papírovými rámečky, jakéž si u nás po desetníku kupuje nejchudobnější lid na jarmarcích.

Navrhl jsem, abychom šli do kostela. Bylo pod večer, pěkně se nám do kopečka stoupalo. Cestou pan farář, sundav brejle a vytíraje si oči, stěžoval si mně, že gazdina okna záclonami zastírá, že si nedá říci, darmo se celá léta s ní pro takovou mizernou věc zlobí a že už z toho na oči ochořel.

„Jste paedagog,“ pravil, „všelico o duši lidské víte, zdaliž mi dovedete něco poraditi, čím bych tou ženskou pohnul, aby záclony nechala rozhrnuté?“

„Ano, poradím vám,“ řekl jsem, ale farář hned mi vskočil do řeči, chtě vysvětliti převahu své gazdiny:

„Víte, která je na světě největší moc?“

„Hloupost,“ prál jsem.

„Ano, proti hlouposti i bozi darmo bojovali; nedivte se, že ji nepřemáhá bídný pop.“

„Buďte bez starosti, prevelebný pane, to spraví čtyři krejcary, povím vám to, až půjdeme s kopečka dolů. Nyní nám laskavě ukážete, co je v kostele vašem památného.“

Vnitřek kostelíka je malý, asi jako velký pokoj. Okna vysoko nad hlavami, obloukovitá a maličká jako ve sklepech. Stěny od plísně zelené. I v uniatských kostelích, jako v pravoslavných, je ikonostas, to jest dřevěná (někdy i mramorová) stěna mezi oltářem a prostorem pro lid. Ve stěně jsou trojí dveře, jež se podle obřadních předpisů otvírají a zavírají. Na ikonostase jsou obrazy P. Ježíše, P. Marie a jiných svatých, ale v tomto kostelíčku jsou malby staré, téměř již neznatelné. Šli jsme k oltáři, a to dveřmi postranními, neboť prostředními, carskými, choditi smí toliko kněz. I oltář je sešlý, jakýž jsem ještě nikde neuviděl. Za oltářem visela dvě roucha, jedno černé, jedno zelené, nikoli ve skříni, nýbrž na vlhké stěně. Ležely tu tři staré plesnivé knihy; rozevřev je uviděl jsem kyrilici — staroslovanštinu. Ponejprv jsem spatřil v kostele svícny dřevěné. Stály tu korouhve, měkké a zmuchlané — bylyť z kartonu. Za dveřmi, hned jak jsme vstoupili, stálo koště. Na kruchtě varhan není, zpívá se bez varhan.

Při kostele je cintorín (hřbitov). Jest neohrazen jako tak mnohé hřbitovy na Slovensku. Vzpomeneš si na Havlíčkův epigram o farářových krávách, vidíš beztoho v samém sousedství hřbitova malé stádečko. Křížů, pomníků na hřbitově není. Toliko při samém kostele pochováni jsou tři faráři a z nich dva mají po maličkém kříži. Prevelebný pán nám ukázal, kde bude pochován on. Pověděl to, zdálo se, s úplnou lhostejností.

S kopečka šli jsme cestičkou jinou, kol zahrad. Zahrady byly husté jako les. Z jednoho kořene vyrostli čtyři švestkové kmeny, a hospodáři nechali tak. Pán Bůh nejlepší hospodář. Také ořech v zahradách uvidíme; je tu tepleji než u nás, a země po rovinách i návrších úrodná. Kolem zahrad viděli jsme zvláštní ploty, do země vbité hole propletené jalovcem a rozmanitým větvovím. Trní všude, v zahradách, za zahradami i v poli. Dole na cestě byl přes potok můstek, jakýsi patentní. Právě jel vůz s nákladem a nemohl na můstek vjeti. Gazda bičištěm mlátil voly, křičel, tlačil — nadarmo. Farář stál a díval se; nepoučil, neřekl nic, jen se tak do prázdna ironicky zasmál. Můstek byl o stupeň vyšší než cesta. Každý vůz se tady zastavil, každý gazda se tu zpotil, zápřež tu byla vždy stlučena, i prý mnohé kolo se tu rozvalilo, a přece nikomu nepřipadlo, aby můstek s cestou vyrovnal…

„Já řku: „Gazdo, couvněte s vozem!“ Gazda couvl a klel na voly, kteří se v jařmě skoro rdousili. My hosté pak odhodili kabáty a nanosivše od potoka ploských kamenů, v několika minutách jsme můstek pěkně s cestou vyrovnali. „Vjo!“ vzkřikl gazda na voly a hladce vjel a hladce sjel… Obracel se za námi; vidělť ponejprv v životě, „ako sa pánovia k hrubej robote uponížili.“

I farář stál všecek udiven. „Niečo takého len Česi vedia,“ pravil, „aj profesoři Dvořák a Javůrek žiadnych pánov zo seba nerobili.“ My jsme věru žádných zásluh necítili, ale prevelebný pán ještě i paní gazdince doma vypravoval, jak jeho hosté spravovali most, a gazdinka spínala v údivu ruce. „Za to dám pánům dobrou večeři,“ pravila a prostírala na stůl v pokojíku pro nás vykázaném, už provětraném.

Jaká jídla jsme tam, daleko za Tatrami, měli? Mně to již zcela z paměti vyšlo. Chutnalo nám, to si pamatuji. Pan farář nalil vína, ale dva jsme s díkem odmítli řkouce, že jsme abstinenti.

Hostitelem naším to trhlo. „Pojďte sem, gazdinka, títo pánovia nepijú vína!“ Až po tu dobu jen z novin věděl, že jsou na světě také lidé, kteří zcela dobrovolně lihovin nepijí; a tu najednou hleděl jim tváří v tvář. Ale byla ještě jiná příčina, proč sebou trhl. „Co budete pít?“ otázal se.

„Vodu,“ řekli jsme.

„Vodu, vodu, když ji není; v celé dědině jest jen jedna studna, a v té je špatná voda,“ smál se farář, do prázdna hledě. Smáli jsme se všichni.

„A kde berou lidé vodu?“ ptal se jeden z hostí.

„V potoce,“ dí farář.

„A v čem se lidé topí?“ ptal se básník.

„V pálence,“ vzkřikl farář. A teprv jsme se rozesmáli na plné kolo, gazdina nejvíc, plácajíc si při tom dlaněmi na kulatý život.

Když bylo po večeři, požádal jsem hostitele, aby nám vypravoval něco ze života. Zapálil si dýmku s dlouhým troubelem, váhavě usedl a přemýšlel, o čem začít. „Hm, hm — všecko zlé a nic dobrého. Hm, hm… Nejdřív vám, milí bratia Češi, povím, proč jsem všecek desperátní. Už jsem vám řekl, že mi brzy žena zemřela. A když mi zemřela, hledal jsem si hospodyni.“ A než to pravé pověděl, zasmál se do prázdna. „Za osm let jsem měl třicet gazdin.“

„Třicet gazdin!“ vzkřikli jsme jedním hlasem.

„Jsem neustále pronásledován. Roku 1879 náš prešovský biskup zakázal kněžím míti vousy, a já jsem je nosil dále příkazu nedbaje.“ Za to mě biskup neustanovil kanovníkem. Tedy jsem vousy shodil, a přece mne kanovníkem neudělal; prý neumím dobře maďarsky. On mě má za pansláva, to je ta pravá příčina.“

Skočil jsem prevelebnému pánu do řeči tázaje se, co je, zda Rusín nebo Rus nebo docela Slovák?

„Jsem Rus,“ odpověděl důrazně, „žádný Rusín. Také ne Slovák; my uniati mluvíme v těchto krajích slovensky, ale jsme Rusi. Umím dobře rusky a v dřívějších letech jsem také čítal ruské časopisy a knihy.“

„A co nyní čtete?“

„Skoro nic; odbírám jediný časopis, maďarský katolický týdenník politický.“

„A nic slovenského, nic ruského, nic českého?“

„Nic. Myslím si, kdyby mne přece ještě udělali kanovníkem; proto nic slovanského neodbírám. Biskup je na Slovany jako čert. U uniatův je obyčej pozdravovati: „Sláva Jezu Christu!“ Biskup pozdrav ten zakázal, poněvadž si myslil, že „sláva“ je cosi slávského.“

A opět se pan farář do prázdna zasmál.

Pak přešel na jiné pole. Vypravoval, co zakusil od židův i od úřadův. Moc židů na Slovensku stoupá od západu k východu. Řádění židů na ruském území v Uhrách jest úžasné; lichvařením přivádějí na mizinu nejen rodiny a dědiny, ale celé kraje.

V Marmarošské stolici žil mezi Rusy žid Alter Pollak. Přišel tam s rancem jako žebrák, ale již za několik let byl z něho boháč. Půjčoval peníze tak chytře, že ze 40 zl. bral 100 zl. úroku. Vyplacených směnek nevracel, nýbrž žaloval je. Celé okolí přišlo na niveč. Tři sedláci, tiší, svědomití a zbožní Pollaka — zabili. „Zabili jste?“ ptá se jich soudce. — „Ano, zabili jsme ho.“ — „A cítíte se vinným?“ „Necítíme. Kdyby nám nyní přišlo rozmýšlet, máme-li jej zabít čili nic, zabili bychom ho.“ A soud? Vycítiv strašnou zločinnost Pollákovu, pominul litery zákona a vrahy uznal za nevinny! Opakuji, v těch krajích řádění židů je strašlivé, nám přímo neuvěřitelné, a zcela pochopuji, že stařičkému popovi život ztrpčují. Někteří kněží, lidu se ujímající, byli v nebezpečí života, a četnické stráže musely je za noci hlídati.

Najednou prevelebný pán v žalobě na židy ustal a do země hledě desperátně se rozesmál. „Pomyslete si, takoví jsou židé, a přece pop v M. se židem si tykal a židovce ruce líbal. Jaj, mrzký člověk! Jednou jsem ho šel navštívit. Jdu, jdu, už stojím přede dveřmi, v tom se dvéře prudce otevrou a z nich vyletí paní farárka, a farár s holí za ní…“

A zase se rozesmál, kterýž smích jeho omrzelé tváři nijak neslušel. Hlavu měl skloněnu, v ramena zapadlou a trup obloukovitě nahnutý, zdálo se, více z pohodlí a omrzelosti než ze slabosti.

Byl již od vypravování unaven, ale já jsem si přece ještě dovolil otázku, jakým způsobem jej pronásledují úřady?

„To je dlouhá kapitola, dlouhá, ale něco vám přece povím. Učitel zabil nemanželské dítě. Udal jsem jej soudu. Soudce na mne vyhrkl: „Což si vy myslíte, že učiteli nedovoleno jest — ?“ Jindy jsem udal rychtáře, že kradl. Soudce se na mne rozkřikl: „Co vy toho rychtáře tak pronásledujete?“ A což teprv vyvádějí stoličné úřady…“

Prevelebný pán povstav chystal se k spánku. Hospodyně přinesla slámu a pro dva hosty, prý pro ty mladší, ustlala na zem. Odcházeje do své ložnice nechal pan farář dvéře otevřeny a pomalu se odstrojuje ještě s námi rozmlouval. Stranou uléhala gazdina a též ještě cosi vykládala; mělať zajisté poslední slovo. Hříšné myšlenky nebylo.

Já dlouho neusínal přemítaje v hlavě, co jsem byl všecko od pana faráře slyšel. Za to jsem spal tvrdě až k ránu. Zdálo se mi, zdálo… najednou prásk! střelná rána mě probudila. Vstoupil pan farář, ještě neustrojený, do naší jizby a běží k mému lůžku. Směje se, tentokráte od srdce. „Tak jsem urobil, jak jste mi, vy pedagogu, poradil. Běhal jsem po kuchyni, zlobil jsem se, že mi svými záclonami už oči zkazila, pojednou jsem chytil hliněný hrnec, ze všech největší, a bác! už lítaly střepiny po kuchyni, — a já pryč… Uvidíme, co z toho bude. Hahaha!“

Já jsem včera panu faráři vysvětlil, že prostá žena vnitřní jeho rozhorlení ze slov nepochopí, k takovým lidem že je potřebí promluviti názorem, jako to děláme my pedagogové. „Chyťte hrnec, před očima jí ho rozbijte, potom pochopí, že to ve vás vře.“

Paní gazdina skutečně pochopila; za několik minut byly záclony rozhrnuty a stlačeny na samé okraje oken. Protože v naší ložnici byla po zemi sláma, gazdinka prostřela k snídani v jejich ložnici, dnes už světlejší. Jala se nám smutně vypravati, že prevelebný pán rozbil hrnec. „Ký čert mu to napískal,“ pravila, „to jistě nebylo z jeho hlavy, jaktěživ ještě hrnec nerozbil, k tomu takový hrnec! V čem budu vařit, kdo poběhne do Prešova pět hodin cesty pro nový? To není maličkost…“ Všichni jsme se tvářili vážně a přikyvovali jsme, že je hrnce škoda, až farář, slyše znova: „Ký čert,“ vypukl v smích a my za ním. I bylo smíchu nad rozbitým hrncem jako večer nad jedinou studnou s páchnoucí vodou. Rozhněvaná hospodyně odběhla do kuchyně.

Hned po snídaní vypravili jsme se do blízké vesnice, též uniatské, farář šel s námi. Na hlavu si vzal domácí lehkou čepičku, na ruce černé nitěné rukavice, již staré, že mu z nich všecky prsty čouhaly, a do ruky turistickou hůl až nad hlavu vysokou, kterou na samém horním konci držel. Tak prý chodívá na procházku vždy. Mužští v tom kraji nosí i v létě kožichy a na krku černý šátek, jehož konce jsou pod bradou kroužkem provlečeny. Prevelebný pán kožichu nenosí a domácímu kroji vyhovuje toliko šátkem na krku, ten musí být, ale pan farář má šáteček bílý a místo kroužku uzlík.

Včera pod večer jsme viděli vjížděti na most, dnes, jdouce do sousední dědiny, vidíme vjížděti do stodoly. Vrata jsou z tyčí propletených vrbovým proutím. Na voze je oves, je ho málo, ale vrata jsou tak nízká, že gazda darmo voly šlehá, darmo tlačí, nemůže vjeti do stodoly. Farář se zastavil, usmál, ale neřekl nic. Nám to nedalo pokoje, zavolali jsme: „Shoďte několik snopů dolů!“ Gazda líně asi tucet snopů stáhl a snadno do stodoly vjel. Jakási vrozená línost je v tomto lidu; ne že by nevěděl, proč nemůže vjeti na most nebo do stodoly, ale nechce se mu nositi kamení nebo stáhnouti snopy s vozu. Při tomto výjevu poznamenal prevelebný pán: „Nebožtík Adolf Ivanovič Dobrianský říkával: v Rusích je líná krev.“ Já mám tu zkušenost, že čím je lid vzdělanější, tím je pilnější. Nejusilovnější lid shledal jsem ve vzdělaném Polabí, na východ úsilovnosti ubývá, v chudobných a málo vzdělaných krajích je pilnosti nejméně. Kde se pije mnoho alkoholu, tam je vždy povalečství.

Už skoro víme, proč se lid ze Šarišské, Zemplínské a Marmarošské stolice tak houfně do Ameriky stěhuje. Maďarisace zadržuje vzdělání, vlastně ohlupuje, v lidu je „líná krev“, žid lichvaří a lid tone v pálence. Výslednicí je bída, nespokojenost i mravní porucha —: pryč, do Ameriky! Na novém působišti je člověk jako nové koště, dobře mete, v Americe musí, a tak si vydělá a koupiv si častěji kus masa píše domů, na chudobné Slovensko, že se má v Americe jako gróf a vábí tak nové zástupy, doma nespokojené a k soustu masa sotva za uherský měsíc přicházející. Viděli jsme v tom kraji mnoho oken zanesených prachem a pavučinami, a když jsme nahlédli dovnitř, shledali jsme příbytky neobydlené; stály tu stůl a židle, lůžka byla bez peřin, dvory bez drůbeže, chlévy bez dobytka. Obyvatelstvo je tak prořidlé, že někde i půl dědiny je neobydleno.

Ale neoddalujme se příliš od prevelebného pána. Došli jsme zatím k farskému poli, na němž lid shraboval oves. Máť prevelebný pán osm osmin^[31] pozemků. Farníci musí sami zadarmo všecky obdělati. Kdo má zápřež, oře a sváží; kdo zápřeže nemá, musí pět dní na poli nebo v stodole pracovati. Každý zeman je povinen zavésti na faru dvě fůry dříví za rok z urbárního lesa.

Po tomto výkladu, dodav si smělosti, otázal jsem se popa, jaké má ostatní příjmy?

„Hm, čo mám? Málo, — nič, hm — Mám 234 zl. kongruy, štola není skoro žádná; od nového roku do srpna byl toliko jeden pohřeb.“

„A kolik dostanete za pohřeb?“

„Za pohřeb? Hm, dostanu 2 zl., 2 bochníky chleba a litr pálenky. Za mši 1 zl., bochník nebo dva chleba a litr pálenky. Za křest právě tak. To je všecko, hm.“

„A co děláte s chlebem a co s pálenkou?“

„Čeleď nemám, tož co chleba zbude, rozdám, nebo gazdina bochník, dva prodá; pálenku popíjí po troškách gazdina, a co zbude, prodá nebo rozdá.“

Do M. jsme šli podle potoka široce rozlitého. Nebyla žádná vyjetá cesta. Kamení, trní, jalovec — ani nevíš, je-li pastvisko nebo cesta. M. je zcela podobna působišti prevelebného pána. Dřevěné chalupy s okenečky jako dlaň, sem tam při potoce rozházené. Před jednou chalupou stojí starý sice, ale statný muž. V parném dni teplý kožich na těle, a černý šátek na krku. „Aha, to je starý Hruška,“ praví prevelebný pán.

„Koľko je vám rokov?“ ptá se starce?

„To veru neviem; len to im poviem, že som s Košutom bojoval, tak si to vypočítajú.“

Já místo počítání vyzvídám dále: „Čo, vy ste bojoval s Košutom proti Slovákom?“

„Hej,“ odpovídá Hruška se smíchem, „ja sa držal Košuta.“

„Tož je vám přes sedmdesát let,“ pravili jsme.

„To je veru moc, ja počítal len asi šesťdesiať.“

„Títo pánovia sú z Čiech a Moravy,“ praví pop Hruškovi, „či viete, kde sú Čechy?“

„To neviem, ale tamto Ďuro vie,“ odpovídá Hruška a volá na souseda, mladého sedláka. „Vieš Ďuro, kde sú Čechy?“

„Veru viem, veď som ja bol až vo Fiume,“ sebevědomě odpovídá Ďuro, voják reservista.

„Počuli ste čo o Prahe?“ tázal jsem se.

„O Prahe? hm, to veru nič. Levoč, Igló (Nová Ves), Pešť — to známe, ale v Prahe sme neboli.“

V celé dědině jsou samí analfabeti. Ani pan rychtárko neumí čítať a písať. Žádné noviny, žádná kniha! Úzkost tě pojímá! Jak můžeš požadovati známosti zeměpisné, když lidé neumějí ani číst? Ale trošku se musím přece opravit. Je v dědině murár (zedník) světa sběhlý, byl v Americe a v Rusku, ten učí číst kyrilici i latinku, také latinkou píše. Tento murár, takto největší piják v dědině, je učitelem mládeže, v zimě učí psát a počítat, a tak již mnohý chlapec a děvče dovede přečíst psaní z Ameriky. Šťastný muráre, světlo Šarišské dědiny!

V působišti prevelebného pána je šikovný učitel. Ten umí i trošku maďarsky a má obchodní talent; skupuje lacino sena a po jaru je draze prodává. Také nám jej pan farář představil. Je to domkář, který odhodil národní kroj a v uších má šroubky. K vůli bohoslužbě učí kyrilici číst, ale latinkou učí psáti, psáti hlavně proto, aby mohli jednou z Ameriky dáti o sobě zprávu.

Navštivme ještě Hruškovu rodinu, jeho ženatého syna. Bez pana faráře nebylo by možno tam vejíti, zvláště ne se zápisníkem v ruce. Prostý člověk vidí tu vždy v „pánovi“ nepřítele a nikoli bez příčiny. „To sú hodní ľudia, nebojte sa ich,“ pravil pan farář a šel s námi. Podlaha je z hlíny a samý hrbol. Od stropu visí tři kolísky a čtyři bidla. Na lavici jsou hrnce, škopík od vápna, bandurky (brambory), všeliké šatstvo, na okně flaše na kořalku, na stole mísa a v ní černé dřevené lžíce, — vše, co jest jejich, mají bezmála v jizbě. Knihy tu nenajdeš — ani modliteb, ani kalendáře.

Vracejíce se domů a potkávajíce lidi, podivili jsme se, že většina jich prevelebného pána nepozdravili. Já jsem lidi v poli pracující pozdravoval, ale oni neděkovali. Jiný kraj, jiné obyčeje; z takových úkazů nesuďme na nízký stupeň civilisace nebo na zlobu.

Paní gazdinka uvítala nás zase již uklidněna a již se o hrnci ani nezmínila.

Po obědě nechali jsme unaveného faráře odpočinouti a sami jsme chodili dědinou. Lidé již věděli, že jsme hostmi na faře, a tudíž nám důvěřovali. V malé této dědině jsme napočítali 28 židovských rodin. Jeden žid má krčmu a v ní nalévá jen kořalku, jeden má kupecký krám, jeden je čižmárem, jeden krajčírem, a také jsme viděli jíti židy s kosami na pole, jezditi s kravami a pásti dobytek. Někteří byli zrzaví, nevzhlední, prý z Haliče.

Mužští nosí tu gatě z konopného plátna. Za 70 kr. je plátna na jedny gatě, od ušití dáš 10 kr. Cifrované (s výšivkami) stojí o zlatý více. Ženské nosí krátké kartounové sukně a kordulky. V neděli vplítají do vrkočů tenké barevné šátečky neb pentle.

Když jsme odcházeli z domu, říkali nám: „Štěstlivú drahu“. Chleba tu zpravidla nepekou, nahrazujíce jej posušky (plackami). Sedlák, třeba měl osm desetin pozemků, krmníka si nezabije; prodá jej, aby měl na daně. Hotový groš získá si sedlák tak, že zaveze fůru dříví, ze svého neb urbárního lesa, do městečka dvě hodiny vzdáleného a tam jej prodá za 50, 60, 80 kr. Dříví je tu téměř zadarmo; jeť ho hojnost a k dráze 5 — 6 hodin cesty. Jeden podludník (chalupník) dělal košárky (opálky) z klenových lubů (jedna za 35 kr.) nebo z vrbového proutí (za 20 kr.) a nejpevnější z jalovcového kořene (za 30 kr.). Za den udělá jednu, někdy i dvě. Hotové nosí na trh do Prešova.

Jedna ženička šla spěšně proti nám a zvědavě na nás hleděla. „Nepřicházíte z Ameriky?“ otázala se. Stává se totiž, že vracející se z Ameriky Slováci bývají po městsku oděni. „Mám v Americe syna, a tak jsem si pomyslila, zda o něm něco nevíte.“ A pohlédnuvši vzhůru dodala: „Kdyby se mi, než umru, zjevil jen jako ptáček v letu, umírala bych spokojeně.“ Vzdychla a pospíchala jako vítr dále. Náš básník hleděl za ní. „Tu jste poznali, že v lidu tomto je poesie,“ pravil. „A dobrý je ten lid, tu bych se nebál v poli spát ani ve dne, ani v noci.“

Když jsme se k večeru navrátili, stihli jsme gazdinku na dvoře. „Co robí prevelebný pán?“

„Dnes měli pěkné odpoledne: s jabloně spadlo bílé jablíčko a kura na něm sedí myslíc, že je to vejce. Prevelebný pán velmi se tím zabávali.“

Po večeři ukázal nám pan farář všecka svá vysvědčení. Byl dobrým žákem, většinou s vyznamenáním. Vida výborné známky na zvetšelém papíru vzpomněl jsem si na Šarišské a Kapušanské zříceniny. Kdysi bílé zdi a věže hrdě trčely do výše, vévodily kraji — a dnes jsou tu skrovné trosky… Býval kdysi pan farář jarý a vzdělaný muž, míval ruské, slovenské a české spisy, — dnes vytáhla gazdina několik čísel Slovenských Pohľadův na podpálení, skříň je podložena ruským svazkem, police na knihy téměr prázdny, zbyteček knih v nepořádku. Býval pan farář vzdělaný muž, býval, poznáte to podle základův duše jeho, ale dnes jest jako Kapušanské zříceniny. Mnohdy se za celý rok nesetká s člověkem vzdělaným. Slepice, sedící na bílém jablíčku, zabaví ducha jeho na několik hodin. I nyní ještě četl by nějaké lehčí noviny, ale slovanské odbírati se bojí a maďarských nemiluje. Nečte, nemluví… je desperátní.

V celém tomto kraji řádí šarkan. Sežírá osení, vypíjí studnice, rdousí mláďata. Šarkan — maďarisace! Půda pod nohama tě pálí, tu teprv pocítíš, jaká zločinnost jest odrozování. Není možno zříditi jednotřídní školu, na níž by vzdělaný učitel vyučoval jazykem mateřským. Jak tu tedy vzdělanost může míti vznik?

Pan farář se při takovéto úvaze desperátně rozesměje. Všecko tady dýše otupělostí; 22 fary uniatské nejsou obsazeny, neníť kněží, mladíci nechtí k tomu stavu. V blízké dědině viděli jsme faru rozvalenu; kněz utekl, občané nechali tak. Šli jsme s panem farářem do kostela, na mši. Kněz vyčkával, že přijde aspoň ten, jenž si mši zaplatil, ale ani on nepřišel, aniž kdo jiný. Snoubenci dávají se — v tom kraji Šarišském, o němž píši — oddávati většinou toliko občansky. Zde je církevní život jediným zdrojem duševního žití, odvrhne-li jej člověk, již není ani stébla, jehož by se chytil. Berou lidu školu i kostel a dávají mu židovskou krčmu a magyar allamezme. Běda!

Přišla chvíle rozloučení se skrovným zákoutím. Na faru byli jsme přišli k večeru, pobyli jsme den a třetí den ráno jsme se ubírali dále. Gazdinka zdržovala nás skoro násilím; široká jsouc zastavila dveře docela. Básník náš věděl hned radu; otevřel okno a přistavil židli, pak nás teprv ven pustila. Farář nás doprovázel. Stoupali jsme do kopce k hranicím stolice. Ještě vzpomněl na Javůrka a na Dvořáčka. Rozpomenul se na jednotlivá themata jazykových úkolů. Jedno bylo: Který chléb jest nejvýživnější? Studující hádali, že pšeničný, ale Dvořáček je poučil, že žitný, a vyložil pojmy: záživný a výživný. Není pochyby, že prevelebný pán se vzpomínkami na české profesory sdružoval vzpomínky na zlaté mládí. Čím je člověk od mládí dál, tím vroucněji na ně vzpomíná. „Náš kraj by potřeboval hodně Javůrkův a Dvořáčkův,“ — ř vyslovil hodně důrazně — „pamatujte si to.“

Tím jsme se s prevelebným pánem rozloučili. Jistě dojati.

Tentokráte ponejprv přišla mi myšlenka, že tito Rusi, mluvíce již dnes slovensky, budou skutečně jednou míti za profesory Javůrky a Dvořáčky, že totiž přijmou osvětu nikoli maďarskou, nýbrž československou. Chraňme si západ, sever a jih, na východ budeme postupovati vývojem přirozeným — ovšem také ne bez práce.

(Osvěta r. 1904)