ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo, kde bylo — na Slovensku bylo. Také nepovím, kdo byl; dostačí, řeknu-li, že to byl pan notárko. Vy byste řekli obecní tajemník neb obecní písař, na Slovensku řeknou notár, nebo pěkněji notárko, nebo podle maďarského notáriuš. Město nebo velká vesnice má všude svého notára, ale jsou-li dědiny menší, musí se více dědin dohromady spokojiti jedním notárem. Takovému se říká okolný, a takového ctěnému obecenstvu představím.

Seznámil jsem se s ním prostřed návsi. „Alá szolgája,“ pozdravil mne. A já: „Má úcta.“ S úsměvem blížil se ke mně a představiv se, otázal se, s kým má čest. Řekl jsem mu, že jsem z Moravy a že jsem přijel na letní pobyt. „Též píšete?“ otázal se. — „Ano, též píši.“ Tu pan notárko zvážněl: „Ale pansláv nejste?“ Zvážněl jsem i já. „Nevím, co rozumíte slovem pansláv,“ řekl jsem. — „No, pansláv, pansláv, to je — no, pansláv, to je nepřítel vlasti.“ — „Ach, to já nejsem, nemějte žádných starostí.“ Pan notárko zjasnil zrak. „A co byste mi udělal, kdybych byl pansláv?“ optal jsem se žertovně. A pan notárko opět úředně zvážněl: „Dal bych vás žandarmem odvést do B**.“ — „Á, to by bylo mrzuté; nikoli nejsem nepřítelem uherské vlasti, všeho požehnání božího jí přeji.“

Pana notárka přece něco znepokojovalo, to, že — píši. Zvážněl po třetí: „Prosím, abyste se mi legitimoval.“ „Milerád, tu je můj domovský list.“ Nikdy jsem si na cestu legitimace nebral, až tentokrát, a hle, hodila se mi. „Máte, pane notárko, právo žádati na mne legitimace?“ otázal jsem se vlídně. — „Hahaha! pravda že mám, já mám všecko právo, já všecko smím, čeho žádá maďarská vlast,“ odpověděl notár dosti sebevědomě. „Pojďme do obecního domu a vypravujte mi, o čem píšete? Také kraj popisujete, hory a doliny?“ — „To méně, hledím si hlavně sociálních poměrů.“ — „Ha, po tom nic; nejlépe je popisovati kraj: hory, lesy, údolí, řeky, kde jaké nerosty jsou, kde jaké zeliny… to je čtení nejzábavnější, to já rád, ale sociální poměry, to nechte na pokoji, to jsou samé klevety.“

Došli jsme k obecnímu domu. Je to stavení dřevěné, přízemní, ale důkladné a prostranné. Napřed jsme vešli do zasedací síně, a za ní byl pokoj notárkův. Rozhlížel jsem se po rozložených listinách; všecky byly maďarské, slovíčka slovenského neviděti. Po chvíli přišel pan rychtárko. Sedlák jako druzí, širák na hlavě, kabanici na ramenou a košili z hrubého plátna. Podali jsme si ruku. „Dobre sa u nás zabávajte,“ pravil srdečně.

„Pane rychtárko, dnes jsem ještě nefajčil,“ řekl notár. A rychtárko skočil do kouta, kde stála dýmka s dlouhým troubelem, vzal ji, dobře vyškrabal, a nacpal tabákem. „Nech sa páči,“ pravil notárkovi ji podávaje. Notár si zapálil a rychtář vyčkával, co pan notárko rozkáže. „To mi podpíšte, to tiež, to tiež.“ A rychtár těžkou rukou podepsal tři listiny, ani nepohlédnuv, co podpisuje. „Zase tri korunky,“ pravil s úsměvem. Porozuměl jsem, že za každý podpis dostává korunu. —

„A čo ste to podpísali, pane rychtárko?“ otázal jsem se do listin nahlédaje. „Veru neviem,“ pravil rychtář, a já už uviděl, že podepsal listiny maďarské.

„U nás je všecko maďarské,“ pravil notár skoro zpupně, „vždyť přece víte, že jste v Magyarországu.“

Dále notárko rozkázal rychtářovi, aby došel k řezníkovi Rosenzweigovi, na něhož byla přednesena stížnost, že prodává smradlavé maso. „Nařiďte mu, aby ke mně přišel, že uděláme pořádek. Pro dnešek dost. Tu máte ještě tabák, naložte si.“ Rychtář si nacpal malou dýmčičku a odloživ pytlík na stůl řekl: „Poníženě ďakujem.“ Odcházel a já s ním. „Však se my častěji shledáme,“ pravil mi notár. — „Doufám, pane notárko; na shledanou.“

Rychtář šel na opačnou stranu. Zůstal jsem sám a oddechl jsem si.

Notárkovi, když jsem se s ním seznámil, bylo asi třicet pět let. Muž prostředně veliký, už trochu plešatý, takto tváře pěkné, tučné a oholené; krk měl tlustý, až mu přes límec přetékal, chodil suna před sebou břicho kulaté velmi. Byl evangelík, z rodičů slovenských, v sousední dědině žila mu matka, horlivá čtenářka bible Kralické a Tranovského. Několikrát jsem si s ní pohovořil; chodilať za synem, a já též jednou došel k ní podívat se na prvé vydání Kralické bible. Byla zcela ponořena do tradicí evangelických. Slyšela ode mne o Husovi a Komenském, co dotud nevěděla, a upřímně ke mně přilnula.

Notárko bol svobodný, ale měl rád Marienku Bohúňovu a pomýšlel si ji vzíti za ženu. Bohúň byl křesťanský hostinský, katolík, a Marienka byla dívka driečná i hodná a výstrojem podobala se městské slečně. Rodiče o to dbali, aby ji hostinská společnost nezkazila. Kdo ji, tichou bělovlásku, uviděl, hned usoudil, že se notárko k ní nehodí.

V dědině byli katolíci a evangelíci, tak rovným počtem. Také byly dva malé kostely, dvě fary a dvě školy. Katolíci měli dva kněze, jednoho učitele, evangelíci zase dva učitele a jednoho kněze. Katolický farář hleděl se vládnoucím Maďarům zachovati, neodbíral ani jednoho slovenského časopisu. Kaplan a katolický učitel byli právě takoví jako „jejich pán“. „Náš pán,“ říkávali, kdykoli o faráři mluvili. Evangelický farář, ještě mladý, byl v dědině od nedávna. Cítil se Slovákem a netajil toho. Učitelé evangeličtí byli rovněž smýšlení národního; starší z nich, už asi šedesátiletý, znal osobně Hurbana, Hodžu i Štúra.

To jsou hlavní osoby, s nimiž jsem se tehdy na letním bytě stýkal.

Bylo zasedání obecního zastupitelstva. Tuze rád bych mu byl obcoval, a pan notárko svolil zcela ochotně. Sedl jsem si do notárkovy kanceláře a při otevřených dveřích sledoval jsem, co se v zasedací síni děje. Pan notárko byl hybnou silou, rychtář pátým kolem u vozu. Zastupitelstvo se skládá z polovice virilistů, to jsou občané největší daň platící, nejvíce židé; v druhé polovici jsou občané zvolení. Rychtář se volí tak, že nejprve služný jmenuje tři občany a zastupitelstvo si z nich zvolí rychtára. Obyčejně zvolí toho prvního, jak pan služný rozkázal; někdy služný místo tří jmenuje jen jednoho — a volba je hotova. Notára si také volí zastupitelstvo, ale volí zpravidla tak, jak si přeje služný. A tak vidíme, že hlavní činitelé, notár a rychtář, jsou z vůle služného, a ten si zajisté vybere oddané služebníčky.

V zastupitelstvě se rokovalo slovensky, vlastně mluvil jen notár. Takto do protokolu zapisoval po maďarsku. Na konci schůze oznámil notárko, že shora přišlo nařízení, aby se katolická i evangelická škola zrušila a že bude v obci zřízena škola státní. Virilisté židé vzkřikli: „Éljen!“ Notárko vykládal, jaké to bude ulehčení pro občany. „Nyní platíme na školu sami,“ pravil, „a potom nám ji bude vydržovati stát. Nebude to velké dobrodiní pro nás?“ — „Věru hej,“ zvolali někteří sedláci. — „So ist, éljen!“ přisvědčovali židé. Katolický farář se ošíval, ale neřekl zatím nic. Jen starý evangelický učitel, když sedláci zvolali: „Věru hej,“ smutně na ně pohlédl a pravil: „Ó, vy bláhoví!“ Hlásil se k slovu, ale pan notárko oznámil, že se dnes o té věci nebude mluviti, že není na programu. Pověděl ji, aby se občané měli z čeho těšiti. On se věru o to zasadí, aby stará evangelická škola byla zbořena a na jejím místě postavena krásná budova školní s hromosvodem, která bude na ozdobu obce.

Bylo po schůzi. Notárko vstoupiv do své kanceláře, plivl na zem. „Pansláv! Bestie stará!“ řekl zlostně, míně evangelického učitele. „Já ho znám, to je palice tvrdá, panslávská, takový Hurban! Všecko je spokojeno, jen on vždy hlavou kroutí, rypákem ryje… Teď půjde k svému faráři a s děsem bude mu vykládat, že jim chci školu zbořit. Vidíte: na faru zaměřil. Pověz, požaluj, starče plesnivý. Však já vás proženu, vy panslávští psi!“

A zase si odplivl. Otevřel skříň, v níž byla akta a — několik štíhlých lahví s tokajštinou. Nalil si půl žejdlíku a na jeden doušek víno bylo v něm. Nalil sklenku druhou a postavil na stůl. „Vy nepijete, hm, hloupost, nevíte, co je dobrého. Co by člověk na tom světě měl, kdyby nebylo truňku?“ A už v něm byl druhý žejdlík. Potom vytáhl butelku s koňakem a nalil do kalíšku. Nadával a zapíjel. „Já jsem také evangelík,“ pravil, „ale nejsem pansláv. První je vlast. Magyar állameszme, maďarská státní idea, to je první přikázání boží.“

„A co je maďarská státní idea?“ otázal jsem se notára, chtě znáti jeho výklad.

„To je,“ křičel notárko, alkoholem rozjařen, „to je, že v Magyarországu je každý člověk Maďarem a není-li, patří na šibenici. Kdo jí maďarský chléb, ten musí maďarsky myslit, maďarsky cítit, maďarsky mluvit.“

„Což když maďarsky neumí?“

„To je jistě chyba, ale maďarská vlast se spokojí, když to v srdci cítí a veřejně vyznává, že je Maďar.“

Nebylo radno žertovati s notárkovým vlastenectvím. Křičel, a oči se mu zalívaly krví. Odešel jsem.

Večer jsme se sešli v hostinci Bohúňově, všecka honorace za jedním stolem. Notárko tam byl nejdřív; potřeboval libého utišení a toho nacházel v modrých očích Marienčiných. Zato jeho oči u Marienky vzbuzovaly odpor; zvláště dnes měl oči skleněné, vypoulené a červenými žilkami obetkané. Marienka pánu notárkovi viděla na dno nízké duše. Bála se ho, štítila se ho. Chytal ji za ruce, chtě ji k sobě přituliti, a ona, jak by ji had uštknul, štítila se jeho chladných a vždy od potu vlhkých rukou. On, pyšný vládce obce a kraje, této chvíle jistě se nenadál, že by jím Marienka opravdu pohrdala.

Nejprve snědl bravčovinu (vepřovou pečeni) a zapíjel pivem z panslávského pivovaru v Turčanském Sv. Martině, potom si vzal brynzu a ta byla od pansláva Makovického z Ružomberka. Pak snědl hodný kus oštěpku. Oba sýry posypal paprikou, z čehož pošla náramná žízeň. Lil do sebe pohár za pohárem, a každý musela mu přinésti Marienka, jinak, říkal, mu pivo nechutnalo. Na konec si dal přinésti věnec fíků. Polykal jeden za druhým a zapíjel vínem. Při tom už náramně krkal a říhal; každé slovo pověděl na dvakrát. Něco slovensky, něco maďarsky, některou frási též po německu. Marienka nemohla na něj už ani pohlédnouti, posluhoval mu hostinský Bohúň, nose naposledy jakýsi likér, kalíšek za kalíškem. Notárko seděl bez vlády, ospalý, cosi blebtal, funěl, až konečně ulehl na lavici a usnul. Chrápal náramně a zase jakoby sténal… Hostinský pohlédl za stůl na spícího notára a pravil: „Prasa, sviňa…“ Porozuměli jsme a šli jsme domů…

„To jste poznal apoštola maďarské státní idey,“ pravil starý učitel, když jsme si na rozchodnou podali ruce. „Ano, důstojného.“

„Uvažte, že takovýto člověk je pánem obce, pánem celého kraje. Ale školu evangelickou nerozválí, za to mu ručím já,“ dodal pevným hlasem učitel.

„To se nestane, Bůh při nás!“ řekl mladý farář, cítě upřímné mé sympatie. Jda domů pohlédl jsem v tu stranu, kde stála evangelická škola, nízká budova přízemní, omšeným šindelem pokrytá. Namanula se mi otázka: „Dlouho-li se budete ještě na těch místech modliti bibličtinou: Otče náš, jenž jsi na nebesích?…“

Jindy bych se takovému člověku, jakým byl notárko, vyhnul na hodinu cesty a nechtěl o něm slyšeti slova, ale jde-li člověk za zkušeností, všude musí vkročiti, do špíny, do puchu, do krčmy s každým musí mluviti, všecko poznati. Umínil jsem si, že notárka nepustím s očí. Druhý den šel jsem k evangelickému učiteli, aby mě poučil, jakým to způsobem je notár pánem obce?

A učitel vypravoval: „Notár v naší obci a v okolních vybírá daň a odvádí ji na berní úřad, on soudí přestupky a má právo trestati pokutami až do 40 korun, on provádí exekuce, doručuje všecky úřední listiny, vyhlašuje nařízení od stoličného úřadu došlá. On je rádcem lidu; k němu jdou, aby jim pověděl, co je na maďarské obsílce, aby jim napsal dopis neb aspoň adresu, aby jim napsal cestovní pas, aby jim vymohl živnostenský list atd. On musí odpovídati na dotazy okresních a stoličných lékařův, stoličných zvěrolékařův, stoličných inženýrův, školních inspektorův, lesnických inspektorův, četníkův, okresních i sedriálních soudcův, on je vůbec jako kleště, kterými si vyšší úřady z obce vybírají, čeho potřebují. — Náš notár je i poštárem (poštovním). Každý dopis, který jde pryč nebo přijde nám, jde jeho rukama. On pozoruje, komu píší, píší-li slovenskou nebo maďarskou adresu, přijde-li kniha, podívá se, je-li slovenská nebo česká nebo maďarská. On ví, kdo peníze posílá a kdo je dostává, on špehuje, kupujeme-li od maďarských neb slovanských firem atd.“

„On je dále matrikářem; jemu se musí oznámiti každý porod, každé úmrtí, on také oddává snoubence. — Poznáváte, že zastupuje kněze, soudce, fiškála, rychtára, notára, poštára, on je — řekněme po maďarsku — mindenešem, t. j. vším. Práce je to ohromná, on jí vykoná sotva polovici. Má sluhu, který s dlouhou lískovici stále po obcích běhá, listiny roznáší a notárovy rozkazy vyřizuje. Notár je pán, velký pán, mocný pán, chodí po rybačkách a polovačkách (honech) se služným i jinými pány a pohulánky chce mít každý den.“

Několik dní jsem notárka neviděl. Chodil po sousedních dědinách a vybíral daně. To jde ku starostovi, občané se scházejí a platí. Mladším sedlákům notárko tyká: Ty Jano, ty Ďuro, ty Palko! Kde mají hezkou dceru, tam zajde a zalaškuje. Jemu, velkomožnému pánovi, dovolí se mnoho. Také vdovičky navštíví, aby se jako starostlivá vrchnost pozeptal, jak a co. Je sirotčím otcem. Zajde k ženičkám, které mají muže ve světě za výdělkem, aby zvěděl, jak se mužům i opuštěným ženám daří, tu i onu pozve k sobě do kanceláře, aby jakousi listinu podepsala, nebo aby si pro rekomandovaný dopis přišla atd. Neposlušným sedlákům vyčiní, pohrozí jim pokutou i kriminálem; židy a maďarony navštíví, také kněze, není-li to pansláv; panslávům se vyhne, ale zanechá v obci hrozbu, že na panslávy čeká hrozná pomsta. Tak pan notárko řídí obec. Všecko se ho bojí; zahlédne-li kdo jen bundičku notárkovu na kočáře, celou obcí letí zpráva a vše je v napětí. Nezapomeňme na pohulánku. Kamkoli notárko zavítá, vždy se ti praví kol něho sejdou, a tu za hlaholu státní řeči a veselých písní pan notárko se po těžké práci zotavuje. Však třetí, čtvrtý den po hojné večeři u Bohúně vypravovalo se, jaká nehoda potkala notárka, když v sousední dědině pořádky robil. Posilňoval se tak znamenitě, že nakonec nemohl na nohy. Vedli jej k rychtárkovi na noc, ale nemohl s místa. Rychtář, praktický člověk, doběhl domu pro žebřík. Naložili na něj ubohého notárka. Ale žebřík byl slabý a notárko váží 98 kilogramův. Prask — a notárko kutálí se po zemi. He, he, těžce vzdýchá, z nosu mu teče krev, obličej má poškrabaný. Lid se sbíhá, — a vida neštěstí, volá svatá slova. Však už je tu druhý žebřík, pevnější. Opět notárka naložili a nesou jej k rychtárrovi. Rychtárka zatím už nejlepšími peřinami vystlala lůžko, a na to pana notárka uložili. Už je mu dobře. Ráno chodili všickni po špičkách, aby vzácného hostě neprobudili. Spal až do oběda. Po obědě jel domů, žid Henry nabídl mu nový kočár i pacholka.

Když o notárkově nehodě po dědině vypravovali, kde kdo si ulehčil: „Sviňa, prasa!“ Ale když se notárko objevil, kde kdo se mu klaněl a ptal se: „Pán notárko, veľkomožný pane, jak se ráčili vyspať, jak sa ráčia mať?“ Násilníci svádějí ke lži; lidé bojíce se jich lžou slovy, lžou úsměvem, lžou poklonami. V důvěrné rozmluvě kdekdo notára proklínal, v srdci ho nemiloval nikdo, i vlastní matka nad ním plakávala, nedajíc se oslepiti marnou jeho slávou. Když čítala v písmě svatém, když zpívala z Tranoscia, vzpomínala — jak už je to v krvi matek — na své dítě a vždy cítila, že syn její nežije Bohu, že nenásleduje příkladu Ježíšova. Novému jeho náboženství, jemuž on říkal magyar állameszme a při jehož vyznávání klel a lál, matka nemohla porozuměti. Ona o sobě nejraději říkala, ze je evangelička, ale i jméno Slovák a Slovenka bylo jí milé. Slyšíc tu a tam, ze syn její je proti Slovákům, náramně se trápila. Cítila, že je i proti ní, proti matce, neboť ona neznala maďarského slova. Byla přesvědčena, že národové jsou z vůle boží; jestliže Bůh národy stvořil, chce, aby žily, aby tak žily, jak je on stvořil. Cítila, že syn její, škodě Slovákům, národu božímu, jedná proti Bohu. A to jí trápilo, bálať se o duši dítěte svého. „To není vůle Boží,“ napomínala matka syna. Syn ji chlácholil říkaje, že nepronásleduje Slováky, nýbrž panslávy. Ale matka vyrozuměla, že syn její každému řádnému Slováku říká pansláv. Říká tak starému učiteli, novému faráři a všem hodným lidem; zato se milkuje se židy, kteří odírají lid, s myslivcem stále v hospodě sedícím, se všelijakými křiklouny a obejdy. Na jedné straně viděla lidi hodné, na druhé špatné. Těm hodným říkal syn její panslávi, těm ničemným vlastenci. „To je převrácenost, dítě moje!“ říkávala matka synovi a s pláčem od něho odcházela.

Bylo všecko darmo. Notárko měl jen jeden životní cíl: pronásledovati panslávy. Byl odchovanec maďarských škol, které celým proudem vyučování k tomu směřují, aby vychovaly vlasti „řádné syny“, lidi takové, kteří touží míti z Uher jednojazyčný stát maďarský, aby každý, kam se jen obrátíš, maďarsky mluvil, aby i ten ptáček na stromě maďarsky pěl, potůček maďarsky bublal, les maďarský šuměl. Magyar állameszme — poklekni, to jest jediný tvůj oltář.

Jednou jsem se pana notárka otázal, jsou-li panslávi opravdu tak zlí? „Potvory, strašné potvory! Já nespím, když na ně vzpomenu. Učil jste se o Cerberu, trojhlavém psu? Takoví jsou naši panslávi. Bůh vás uvaruj, proto jsem se vás hned ptal, nejste-li pansláv. Hú! strašné potvory!“

„A jak poznáte pansláva?“ ptal jsem se nevěda pořád dosti jasně, jakého to člověka za pansláva považuje.

„Hned, hned ho poznám,“ vzkřikl mi do otázky mé. „Přišel nový farář — však ho znáte, — sedli jsme za stůl, on několik slov promluvil, a už jsem ho měl: pansláv, velký pansláv!“

„A jak jste to poznali, pane notárko?“

„Mluvil korektní slovenštinou, tak, jak je to v knihách. Napjal jsem sluch a nechal jsem ho mluvit. Katolický farář četl maďarské noviny a po chvíli nám z nich cosi po slovensku vypravoval. Bylo tam slovo czéloserü. I otázal se, jak se to poví slovensky? Já řku, německy se to řekne zweckmässig. Slovensky, rozumí se, nikdo nevěděl, ale evangelický farář hned byl pohotově „Slovensky se řekne: cieľu primeraný alebo eště lepšie: účelný!“ Tu ho máš, pansláva! Hned jsem si to slovo zapsal, a datum k tomu, abych měl doklad.“

Tak vida, kdo umí dobře slovensky, je pansláv a vlastizrádce.

Krajčíř Jan Ďula dal si svoje jméno na tabuli namalovati a zavěsil si ji nad okna. Notárko to zahlédl a hned zašel ke krejčímu. „Což jste vy též pansláv, což nevíte, že jsme v Magyarországu? Takovou panslávskou tabuli si vyvěsíte! Až přijde služný, dostanete svůj díl. Já si věru k vám nedám ušít ani spodňáky a žádnému pořádnému člověku vás nemohu doporučit. Kdo jí maďarský chléb, musí maďarsky nótiť.

„Veru som ja svojmu mužovi povedala že bude zle,“ omlouvala se krajčírka. „Pravdu majú veľkomožný pane; to musí preč. Vedia, môj chlap to nemá zo seba, to má tam z toho, vedia?“ - a ukázala na evangelickou školu míníc starého učitele.

Notárko na cedulku napsal, jak si má dáti krajčír jméno namalovat, a ubohý Ďula, měkký Slovák, druhý den nesl tabuli k malíři do města. Brzy potom visela opět na jeho domku. A od té doby krajčír se jmenuje Gyula János, szabó.

Všecky nápisy v dědině jsou maďarské. Tak na obou koncích dědiny stojí sloupy maďarskou trikolorou pomalované a na nich oválné tabulky s maďarským jménem vesnice, zcela se různícím od jména slovenského. Rychtár má nápis maďarský: Bíróház. Obecní dům také maďarský. Hostinský Bohúň žil několik let v Praze, kde nabyl slovanského vědomí, a dal si namalovati nápis slovensko-maďarský. Na evangelické škole čteme nápis — český: „Nechte maličkých přijíti ke mně,“ zcela tak, jak jest v posvátné bibli Kralické. Notárko byl už bibli odcizen, i tento nápis jej dráždil; říkával: „Však tady dlouho nebude!“

Tím se notáři honosí, že jejich obce mají vzezření čistě maďarské. Když přijde služný, nebo podžupan nebo docela župan do obce, uvidí-li slovenský nápis, považují to za znak nedostatečné bdělosti notárovy. Proto se notár vynasnažuje, aby každé slovenské slovo zmizelo. Není žádného zákona nebo nařízení, že by nápisy musely býti maďarské, o to se starají úřednická sekatura a soukromí maďaroni.

Na poště potírá notárko hydru panslávskou, jak jen může. Když mu přinesou dopis se slovenskou adresou, durdí se: „Ještě nenaučili jste se ani adresu napsati po maďarsku?“ Zvláště sídlo pošty chce míti pojmenováno maďarsky. I dobří národovci slovenští píší zpravidla adresy takto — „Velactený pán N. N. Mosócz.“^[18] V dědině byla nastěhovala rodina zámečnická z Čech; od té žádali aby psala adresu ne-li maďarsky, aspoň německy. Zámečníkovi přicházely z Prahy české noviny, někdy také kniha pro děti, vše s českou adresou; což to bylo zlosti! Jednou se notárko rozkřikl, že tuto českou rodinu z obce vyžene. Ale když přišel zámečník s notárkem o věci se domluvit, notárko všecko popřel, ani prý slova neřekl, v Magyarországu je prý největší svoboda. Starý evangelický učitel objednal si cosi z Prahy (!) a přišlo to v bedničce; notárko napsal na bedničku „Kutya pansláv“.^[19] Takového věci notárko psával levou rukou, ale učitel poznal už i levou ruku jeho, darmo šibal zapíral, sváděje to na jinou poštu. I to musím na notárka vyzradit, že slovenské časopisy ničil. „Nepřišlo nic,“ říkával odběratelům, „proč odbíráte takový nepořádný časopis!“ Bylo-li to často, odběratel se dopálil a přestal časopis odbírati; potom tedy docházelo do obce o jedno panslávské semínko méně. Jeť pro každého notára hanbou, chodí-li do jeho pašaliku několik výtisků národního slovenského časopisu. Evangelický učitel byl v blízkém městě a odtud si předplatil nový slovenský časopis. Když mu přišel na domácí poštu, notárko na něj napsal: „nem fogadta el“^[20] a poslal zpět. Jak pak nepřijímá, když si předplatil? řekli si v administraci a poslali číslo znovu. Ale notárko opět napsal: „nem fogadta el“. Učitel věc vyšetřil a oznámil poštovnímu ředitelství, které ovšem notárkovi neublížilo, jen tak malým slovíčkem vytklo mu jeho nesprávnost. Za to učiteli přibyl vroubek, vlastně hluboký vrub, a pod základy evangelické školy vsypána nová hrst střelného prachu! „Starý plešivec, pansláv, huncút, ťarbák ťarbavý, neogabanec neogabaný, suky syn, žoliak neočatý, zogaň, hrmeň Bohov doňho páralo! Parom ho bral, sto hromov ti do rebár, strela ti do matera, uši ti poobtínam ako psu, bodaj si zbesnel, bodaj ťa zmok vzal!“ — tak lál a hřešil po celý večer v hostinci, a všichni, kdo jej slyšeli, věděli, že to padá na ctnou hlavu starého pana učitele.

Notárko častěji „podezřelé“ dopisy otevíral a přečítal a přečtené spálil. Je to sic přísně zakázáno, ale kdo jej vidí? On, strážce vlasti, před svým svědomím se obhájí, on cítí, že nahlédaje v tajnosti vlastizrádcův, koná to, co mu genius vlasti vnuknul, koná to, čeho žádá rozkvět a štěstí vlasti… On je nejprve vlastencem a teprv potom notárem a poštárem. „Napřed sluší poslušnost zákonu božímu a potom teprv zákonům lidským,“ takovouto filosofií léčí se notárko po každém bestiálním činu. Celý balík slovanských časopisů hodí do ohně, za ním balík panslávských knih a jen si při tom pohvizduje. Tak mu poradil genius vlasti. Za to je kolportérem časopisu Vlasť i svet,^[21] jehož veliký balík dochází každého týdne, a obecní sluha roznáší výtisky po dědině. Za dvě koruny dostane Slovák 52 čísla ročně, čtyři barvotiskové obrazy a kalendář. A kdo nezaplatí, nezaplatí; maďarská vlasť skonfiskovavši jmění Slovenské Matice (asi 200 000 korun), může dávati časopis i zdarma.

Nechejme již pana notárka od poštovních prací si oddechnouti. Chodiť občas za vážným jednáním do okresního i stoličného města. Tentokrát se šeptalo, co se mu přihodilo v nejlepším hostinci okresního města. Seděl a pil, vždyť na to jsou hostince. Cikáni hráli. Paličky nad cimbálem jen se chvěly, primista sebou afektovaně škubal, trhavými smyky, vlastními jen cikánským houslistům, vyluzoval tony náramné ocifrované^[22] a basa hučela tóny plnými, nezkracovanými. Čardáš, divoký čardáš! Kdybyste jej slyšeli, pochopili byste chvění notárkova srdce. Hrálo jím, pohvizdoval, pozpěvoval, tleskal divoce a vykřikoval: „éljen! éljen!“ Jest samozřejmo, že v hotelu hlaholí toliko řeč státní, slovenského slova tu neuslyšíš, to leda na dvoře kočiš s podomkem slovensky rozprávějí, ba už i ti pozdravují pány: „allá szolgája“ a vykřikují „éljen“, slečnám říkají kišasonka. Notárko od vína jen jen hoří. Před chvilkou hodil cikánům desítku, aby zahráli maďarskou hymnu, nyní hodil dvě a poručil si Košutův pochod a za ním „huncút a Német“ (šelma je Němec). Celá společnost naň hleděla, byl od toho okamžení hrdinou na jevišti. Měl hlavní slovo, křičel, zpíval, pil… Vrchní sklepník mu v čemsi nevyhověl, i jal se křičeti a nadávati mu asi tak, jako nedávno poctil nejmenovaného pansláva: „Oplan, kujon, strygôň, sviňúr, chňupák, jašťor…“ kdež je konec notárkova slovníku! Sklepník se hrdě postavil a odmítl urážky. Notárko vytáhl revolver, jejž skoro vždy s sebou nosil, a střelil. „Zastřelím tě jako psa!“ vzkřikl, a rána ven! Chybil. Zarazil se a ztichl. Společnost se od něho odvrátila a on po chvíli, hrubě nadávaje, odešel do blízké kavárny. Ale bouře byla v něm stále. Křičel zas a holí srážel láhve se stolu, a když mu v tom sklepník bránil, pustil se do něho, po chvíli do cikánův a do celé společnosti. Řev byl náramný, a cikáni skřípěli hlučně, aby řev přehlušili. Notárko vytáhl opět revolver! Řev a skřipot pekelný! Siláci přiskočili, revolver notárkovi vyrvali a s mnohými kopanci vyhodili jej na ulici, jej, všemohoucího notára! Druhý den byla o tom zpráva v místním časopise. Redakce dodala, že jinak patří tento pán k nejpřednějším vlastencům (t. j. maďaronům) stolice. Také pan notárko měl cosi na potěšení, že totiž z téže kavárny vyhodili notára Z., jinde vyhodili služného P. a j.

Kdykoli se notárovi nějaký skandál povedl, záleželo mu na tom velmi, aby se Marienka ničeho nedověděla. Po zahanbení v okresním městě zatoužil zvláště býti blíž lidskému srdci, jemuž by mohl svěřiti svou bolest, vyzpovídati se ze svých vin a vyslechnouti slovo útěchy. K matce nemohl; ta by plakala zoufale a syna napomínala slovy Ježíšovými, žádala by ho, by nepronásledoval panslávů, jedním slovem, on cítil, že matka není mu tak blízka, jako kdysi bývala, cítil, že maďarská vlast vybudovala mezi ním a matkou tvrdou hráz. Musí tudíž hledati srdce jiné. Katolický farář s ním vlídně mluví, ale notárko mu nedůvěřuje; myslivec se mu sice klaní, ale je falešný chlap; okolní notáři jsou huncúti, falešní, špatní lidé, z nich ani jeden nemůže býti jeho důvěrníkem; židé se ho bojí, lichotí mu, ale to dělají k vůli sobě… zkrátka, notárko nemá pod širým nebem človíčka, který by ho upřímně miloval a kterého by miloval i on. Je to život pustý, zoufalý! Je mu, jakoby se topil, a není ničeho, čeho by se uchopil. Jedno stebélko vidí přec — Marienku! Půjde k ní, půjde, promluví k ní se vší něžností, klekne před ní, zlíbá jí ruce, složí hlavu do jejího klína a vypláče se… Vyslyší-li jeho prosby a vezme si jej za muže, jistě bude mít život klidnější, spokojenější, a Marienka jako anděl strážný bude ho chránit, aby nedošel veřejné hanby. V srpnový večer šel k Bohúňovi do zahrady, kde doufá nalézti Marienku. A nalezl. Seděla na lávce a vyšívala zástěrku. Měla bílý šátek do čela stažený, světlé kartounové šaty, černou zástěrku a plavé vlasy spletené ve dva vrkoče splývají jí pod pas. Notárko šel potichoučku a na Marienku hledě rozšířil tučnou tvář k líbeznému úsměvu. Byl přesvědčen, že je krásný muž, zvláště, když se milostně zadívá. Marienka sebou trhla. Zahlédla nejprv kulaté břicho, které před sebou valil, potom teprv jeho celého. Měl opět oči skleněné, vypoulené, zakrvavené, a milostný jeho pohled, jímž doufal Marienku očarovati, byl jí ze všeho nejprotivnější. Notárko se rozhlédl a poznav, že tu nikoho není, jal se slovensky (!) zpívati:

Jindy pyšný, výbojný, nyní tak skromně na Marienku hleděl a vzav ji za ruku, přisedl k ní a zíral jí upřeně do očí. Marience bylo úzko, chtělo se jí utéci, ale bylo u Bohúňův zásadou žádného hosta neurážeti a zvláště k notárkovi se chovati uctivě a trpělivě snášeti jeho zpupnost, jeho křiky a výbuchy opilství. Křesťanský hostinský na Slovensku musí se míti na pozoru; notár napíše několik řádků služnovskému úřadu, a hostinský přijde o koncesi. Byla Marienka toho pamětliva, že nesmí notárka uraziti a na otce popuditi. Seděla při něm, jakkoli jí funivý dech, obyčejný u tlustých lidí, a páchnoucí alkoholem a kouřem byl velmi odporný. Notárko měl pohotově celou kytici panslávských (t. j. slovenských) písní. Vida Marienku zamlklou, odříkával:

Tiskl se k Marience a spocenou rukou svou svíral ruku její.

Dozpívav, vtiskl Marience políbení na tvář, což ji oprávnilo z milostných trampot utéci. Notárko utíkal za ní a zpíval jí do okna:

Marienka se navrátila do zahrady, až když přišlo více hostí. Tužba notárkova se nevyplnila; nezlíbal ruce Marienčiny, nevyplakal jí svůj žal, nevypověděl svou opuštěnost a svou lásku. Čím dál měl méně naděje na srdce Marienčino. V takovém rozjímání zaskřípal zuby, ta malá troška lidské něžnosti rázem z duše jeho prchla a srdce naplnilo se hněvem a surovostí, ovsem též nespokojeností a rozervaností. Pil, kouřil, kričel, nadával, proklínal… Tak skončilo tentokrát jeho milostné dostaveníčko, a Marienka porozuměla, že mnohá nadávka a mnohé klení letí na ni. Ne, ne, notárko Marienku k oltáři nepovede. —

Navštívil jsem jej v jeho kanceláři; řekl mi předtím, abych zas někdy k němu přišel.

Chlubil se, jakož bylo jeho obyčejem, čím byl nespokojenější, tím více se kochal ve své všemohoucnosti. Tentokrát mi vypravoval, jak si sestavuje obecní zastupitelstvo: „Rychtářem je ten, koho chci já. Koho já doporučím, toho doporučí služný. Viděl jste, jak se mi boženík^[26] N. klaní? On, kapustný hlúb,^[27] si myslí, že ho navrhnu za rychtára. Ó, to si ještě rozmyslím. Nesmrdí grošem, na tom bych si málo popadl.“

„Dobře,“ pravil jsem, „rychtára navrhuje služný, ale celou polovici zastupitelstva volí si obyvatelstvo. —“

„Volím si já,“ skočil mi do řeči notár. „Já napíši cedulky, a občané cedulky odevzdají.“

„A což, když si občané napíši cedulky své?“

„Ha, ha, ha, to ještě neznáte notára N., to by tak ještě, aby notár neměl fígl na sedláka! Byl by to pěkný pořádek, aby sedlák v obci vládl! Já pán, já poroučím!“

„Jak to tedy zařídíte, aby se volilo dle vašeho přání?“

„Jsou-li jací rebelanti, pošlu k nim své lidi a ti jim vyřídí, co chci já a služný. A jestliže se nepodrobí, vezmu jim votum. Řeknu: Ty jsi pruský občan, ty americký, ty jsi príženkár a nemáš hlasu, dost… Co řeknu, k tomu volební komise přikývne.“

„Jak se stalo, že je i starý evangelický učitel v zastupitelstvu?“

„Hia, ten pansláv, má pole, tož je virilistou. Ale ten sám nespraví nic. Takto bude s ním robota, než obě konfesijní školy zruším.“

„Opravdu je zrušíte?“

„Zruším, zruším,“ vášnivě křičel notár, „zavázal jsem se služnému i podžupanovi. To je můj životní úkol, tu památku chci po sobě zanechati. Starou evangelickou školu zbourám, — je to beztoho bouda na spadnutí — a na jejím místě postavím pěknou jednopatrovou budovu pro státní školu.“

„Srovnáte-li se svým svědomím, aby slovenské děti chodily do maďarské školy?“

„Vlast tato nemá budoucnosti leda jen jako jednojazyčný stát maďarský. Éljen a háza, sláva vlasti!“ nadšeně zvolal notárko, který se vždy vzpomínkami na maďarskou vlast rozvášňoval.

Nechal jsem vypravování o škole, dychtiv jsa slyšeti od pana notárka, jakým způsobem se provádějí volby poslance.

„Povězte mi, pane notárko, jak se to stává, že při volbách na sněm vítězí vždy maďarský kandidát? Voliči jsou slovenští a poslanec maďarský; to je přece něco zvláštního!“

Notárko povstal: „Ach, pane, to jsou národní svátky, to je boj za vlast,“ pravil divadelně. A potom bombasticky líčil, kterak před volbami župan, osvícený pán, povolá všecky notáře do stoličného domu, a tam se sestrojí agitační plán. Notáři navrhnou nejosvědčenější muže za korteše. Osvícený pán pozve tyto čilé bojovníky vlasti a z jeho úst — jaká to čest pro všelijaké pobudy! — vyslechnou v palotě stoličného domu, který jest jejich vlastenecký úkol. Potom jest banket. Osvícený pán, notáři, korteši v libém souzvuku pojídají vzácná jídla, popíjejí ohnivá vína a kouří vonné cigáry, až je milo pohlédnouti na ty bojovníky vlasti! Hoj, tu člověk pocítí, co to je syn maďarské vlasti! Za vlast jíst, za vlast pít, to člověku jinak chutná, to člověk jinak tráví. „Éljen a háza, éljen, éljen!“ rozléhá se palotou, jeden za druhým představuje se osvícenému pánovi, on každému ruku podá a stiskne, laskavě promluví — hoj, jak to posilní v tom těžkém zápase za vlast! Všickni jsou bratři, všickni synové jedné maďarské matky vlasti. Éljen, éljen, éljen! A sklenky cinkají zvuky zvonivými a jediným douškem vyprazdňují se na dno. Jeť víno, které pijí, plodem vlastenecké půdy, a proto jim dvojnásob chutná.

Když přijde čas, notáři dostanou peníze a přesné pokyny, co mají dělati. Židům po krčmách povědí, do jak vysoké summy mohou dávati voličům nápoje, cigáry a pečínky neb guláše. Krčmy jsou plny, i ženy a děti přišly. Každý večer je v jiné obci tanec. Zpití korteši vévodí; vychvaluji svého kandidáta, voličům poroučejí víno a pálenku, nabízejí cigáry, vyzpěvují, — a hýření trvá dlouho do noci, druhý den zas, třetí zas… celé týdny. To jest jediné politické vzdělání, kterého se slovenskému lidu dostává.

Tyto volební kvasy nebývají bez nehod. Notárko vypravuje, kterak jednou v sousední dědině oposiční strana pochytala všecky korteše, i jeho, a pozavírala je do — chlévkův. Notárka strčili — s odpuštěním — k ozrutnému vepři, jenž strašlivě hrochal. Nebylo kam sednouti a lehnouti a dvířka pevně uzavřena. Notárko citoval zákon, podle kterého nedovoleno do chlévkův zavírati, vyhrožoval žandáry a žalobou, potom nadával a klel, a chlapi venku jen jen se chechtali a vtipy dělali. Ach, byl to v situaci strašlivé! Ale potom si vzpomněl, že trpí pro vlast, a hned mu byl pobyt v chlévku snesitelný. Začal maďarsky mluvit, maďarské vlastenecké básně citovati, při čemž mu jeho čtvernohý společník stále sekundoval. Bylo to dojemné melodrama. Potom si notárko i zazpíval, a ponejprv v tomto lokálu zaznělo nadšené: „Éljen a háza!“ Časně ráno otevřela se dvířka, a pan notárko, o dvířka opřený, spící padl a o hlavu se udeřiv procitl a zahanbený přes zahrady domů pospíchal. Vzpomněl si na Marienku a měl starost, aby se o jeho hanbě nedověděla. Ale po celém kraji roznesla se ihned zpráva, že vládní korteši přenocovali v chlévcích. Celé dva dni nevycházeli ven obávajíce se posměchu. Avšak vlast je volala, víno dodalo jim kuráže: už jsou zase v apoštolském díle. Notárko má seznam voličův ze svého okresu. Má označeno, kteří jsou jistí jeho stoupenci, kteří nejistí a kteří oposiční. S nejistými vyjednává on i korteši; vyřizují od pana služného pěkné pozdravení, slibují po pěti nebo deseti zlatých, jísti a píti, co hrdlo ráčí. Kdo odpírá, tomu korteši pohrozí pomstou. Notárko je volá k sobě. „Vieš, Jano, že máš prajský geverbšajn; nepôjdeš-li s námi, nebudeš mať hlasu, pohneváš si pána služného a budeš na posmech.“ Jinému poví zas něco jiného, pravdu nikomu. Oposiční voliče dle možnosti přeškrtá. Reklamovati volební právo u maďarské spravedlnosti je skoro beznadějné a potom lid slovenský tak se úřadů štítí, že raděj právo oželí, než by s úřady jednal. Než se volba přiblíží, notár ví, kolik je voličů vládních, kolik protivládních. Všickni notáři oznámí zavčas služnému pravděpodobný počet hlasů. Je-li vládní většina zajištěna, volební komise vede si správně; není-li, je úkolem, aby důvtipnými fígly vládnímu kandidátu k vítězství dopomohla. A volebními fígly Uhry vynikají nade všecky kouty tohoto světa. Tady povím fígl našeho pana notárka.

Proti vládnímu kandidátu byl kandidát slovenský. Podle zákona musejí býti kandidáti do určité chvíle ohlášeni volební komisi. Toto ohlášení napíše se na arch, a deputace příslušné strany odevzdá je komisi. Notárko se nabídl slovenské deputaci, že ji k volební komisi předvede, prý se tam s těmi pány dobře zná. Důvěřiví Slováci přikývli. Ohlášení mělo se učiniti do půl deváté. Notárko deputaci vede, tlačí se sem tam napravo, nalevo, až konečně stojí před komisí a předkládá listinu. Předseda komise pohlédne na hodinky. „Je mi líto: už je pět minut přes půl deváté, a tak podle zákona vaši kandidaci přijmouti nemohu. „Éljen!“ ozvalo se ve volební síni, a notárko jako raška vytratil se a kdesi zmizel. Vykonal dílo veliké, a to tak lehce, hladce! Všecky maďarské časopisy jej velebily, stal se rázem hrdinou dne.

Nyní přicházíme k velké důstojnosti notárkově, jeť on také matrikářem.

Roku 1894 byl v Uhrách vydán zákon, kterým se zřizují matriky státní. Země jest rozdělena na matrikální obvody s určitým sídlem. Správcem matriky (matrikářem) může býti každý vzdělaný člověk kromě kněze a jest jmenován ministrem nitra. Na venkově matrikáři jsou ponejvíce notáři.

A tu už vizte pana notárka i v tomto úřadě. Kdekoli se v jeho pašaliku narodí dítě, jdou to oznámit nejprve panu notárkovi. On, orgán státní, prvý zví radostnou událost. A zemře-li kdo, také pospíchají žal svůj oznámiti jemu. Rozevřeme matriku a podívejme se, jak pan notárko zapisuje. Miklovics, Csesznok, Vancsai, Piskalszky, Petrovits, Olsavicsai, Jámborszky, Medzihradszky, Kovács, Chlebovics, Jeszny, Czapok, Szkokan, Kutsera, Radetzky, Ondrejcsik, Ondruska, Prochászka, Huszár, Micsinyi, Schlosserik, Zsák, Maritsek, Balovszky atd.

Ani jedno příjmení není napsáno poctivě, vše je znesvářeno maďarským pravopisem. Křestní jména, rozumí se, píše notárko maďarsky.

Vězte také, že pan notárko sobáši (oddává) snoubence. Ohlášky, napsané po maďarsku, vyvěsí na černém prkně. Snoubence oddá a vydá jim průkaz zákonitého sňatku. Takto oddaní mohou se dát oddati ještě i církevně. Notárko oddává zdarma a průkaz je bez kolku. Ale on přece někdy pro kolky pošle. „Přišel mladý párek požádat za ohlášky. Mladucha byla jako z vosku krásná. Tak mi padla do oka. „Ondrejko, bež kúpiť štemple!“ A Ondrejko šel, a když se navrátil, neměl tušení, co se s jeho mladuchou porobilo.“

Ano, tak to vypravoval notárko veřejně a připojil hned nehodu notára sousedního, aby se nezdálo, že druzí notáři jsou lepší.

Ženatý notár v K. zamiloval se do hezké ženy, která měla muže ve světě za zárobkem. Za jasné noci, maje ženu svou ve vedlejší jizbě, potichu vytratil se jako náměsíčník zahalen jsa bílou plachtou, aby se podobal ženské. Už je na ustanoveném místě, v náručí zapověděné lásky. Ale už jest tu také jeho pravá láska, jeho manželka, která nejprve popravila účes své sokyni a hned potom vzdala čest nevěrnému manželu, a to tak hlučně, že se lidé probudili a z chalup vyběhli. Ráno bylo na návsi jednání druhé, již bez notára, toliko sokyně měly výstup za velkého účastenství obecenstva. V podvečer bylo jednání třetí, hlučné, veselé, celá náves se naplnila. Každý se divil, že se notár odhodlal vyvolit si za tajnou milenku sestru pana služného.

Milostné románky rozumějí se u notárkův samy sebou. Maďaři mají v sobě hodně orientálního, i také větší pohlavní vášeň. Města i městečka mají vykřičené domy četnější než kde jinde. S maďarisací šíří se najisto i maďarské hodokvasy, maďarské mravy. Fešný notárko si myslí, že zálety patří k bontonu. Hodné ženy a dívky nerady do jeho kanceláře vstupují. Z vlastních notárkových úst jsem slyšel, že porušuje ctnost dívek a věrnost manželek. Kdyby v notárkove kanceláři seděl neviditelný duch a zapisoval, co videl a slyšel, byla by to kniha, byla…

Poznali jsme již, že notárko nenáviděl starého učitele. Nemyslete si, že to byla toliko zášť k panslávovi. Učitel byl přísný mravokárce. Kdo co vyvedl, vždy se obával, že se toho učitel doví a že to bude rozebírati a veřejně odsuzovati. Nesprávnosti notárkovy vícekráte úřadům oznámil, plným jménem se podepsav, v zasedání zastupitelstva vytkl mu vícekráte chyby, přísně odsuzoval pohlavní nevázanost, a konečně se notárko dověděl, že starý učitel Bohúně varoval, aby notárkovi dcery nedával. Nemravný člověk stál vedle mravného, a nikdy špatný člověk nemá rád člověka řádného. Již stará matka notárkova vypozorovala, že syn její hodným lidem nadává panslávů. Co u syna pansláv, to u matky řádný člověk; co u syna vlastenec, to u matky člověk špatný. Také špatně vykonával svůj úřad. Opilý člověk leží bezvládný, a alkoholici, i když vystřízlivějí, jsou zemdlelí, naříkají na množství práce a pořád se k ní nemohou dostati, odkládají ji den ke dni… Notárko všecko vyřizoval až za uherský měsíc, tak že služný musil častěji jej o mnohou listinu upomínati. Nemanželské děti a pohoršlivý život notárkův kolikráte byly vyšším úřadům nemilé, ale on uměl všecky špatnosti své zakrýti pláštěm všecko zastírajícím, totiž špatností jinou: odrodilstvím čili — jak oni tam říkají — vlastenectvím. Vyšším úřadům, totiž služnovskému a stoličnému bylo známo, že se notárko zasazuje o státní školu, že pronásleduje panslávy, že je vůbec znamenitý vlastenec. Proto mu všecko promíjely. Ale došlo konečně na otázku citlivější, kteréž nebylo možno zakrýti vlastenectvím: notárko byl totiž velmi zadlužen. Stížnosti od věřitelů docházely již na samého župana. Ten mohl nějakou tisícovkou vypomoci, — konalť mu pan notárko velké služby, zvláště při volbách, neboť zvítězil-li vládní kandidát, shrábl slávu osvícený pán, — ale nevypomohl. Maďaroni jsou vlastenci duší i tělem, ale kapsou nikoli. „Éljen a háza!“ Křičí, jedí, pijí pro vlast, ale když mají sáhnouti do kapsy, ztichnou jako polití. Vždyť vlastně oni jsou proto vlastenci, aby sobě kapsy naplnili. Notárko, jsa v úzkých, viděl vždy jen jedno východiště. Tak i nyní ve finanční tísni, kul plány, jak potírati panslávskou hydru, jak zprovoditi se světa obě slovenské školy, katolickou i evangelickou, i doufal, že potom ruce jeho dosáhnou až kamsi k nedočerpatelnému disposičnímu fondu.

*

Jaké má pan notárko příjmy? Ma toliko 600 zl. ročního služného; platí jej obce, kterým slouží, nebo lépe: kterým vládne. Často lamentuje na mizerný plat; prý dráteník, šefraník a plátenník mají větší příjem než on, člověk učený. Vedlejší důchodky prý nestojí za řeč.

Nuže, povšimněme si jeho vedlejších důchodků.

V dřívějších letech dával si zaplatit od doručení každé úřední listiny. Ale kdosi jej udal (on myslí, že starý učitel), a služný mu to zakázal. Ostatně byl to důchodek malý.

Větší příjem má notárko za rozličné listiny pro lidi do ciziny za výdělkem se ubírající, jež buďto sám píše neb obstarává. Jsou to pasy, domovské listy, hausírbuchy, živnostenské listy. Často se stane, že vystěhovalec za hranicemi cosi vyvede, a úřady zakáží mu živnost dále provozovati. Musí domů. Tu si dá jiné jméno, vymůže si na ně domovský list, inu, všeliké fígle musí provésti, a notárko nic nezákonného nevidí, nic neslyší a za to hodně shrábne.

Zemřel bohatý žid. Dědic zašel k notárkovi a důvěrně s ním promluvil. K popisu pozůstalého majetku nešel sám, chtělť míti ruce čisté, proto poslal rychtára, dav mu potřebné informace. Ukázalo se, že po bohatém židovi nezůstalo nic, aktiva nepřevyšují pasiv. To byl fígl notárkův, skrytý jak červík v zemi a jako těch několik stovek v kapse, které od dědiců dostal.

Kdysi notárko nastrašil jistého sedláka, že má svůj majetek v pozemkových knihách „pobabraný“; ta a ta louka, ten a ten les, to a to pole nejsou prý na něho zapsány, nemá prý nic, prý mu třeba pořádek robit. Ulekaný sedlák pro Boha prosil pana notárka, aby mu sám pořádek urobil, a než se notárko do města vypravil, přinesl mu sedlák padesátku, těžko od žida vypůjčenou. To bylo tenkrát, jak házel cikánům po desítce a jak jej z kavárny vyhodili. Fígl! Do pozemkových knih notárko ani nenahlédl, nebyloť toho potřebí.

V sídle notárkově jest obecní hostinec, který podle zákona má se každých šest let veřejnou dražbou pronajímati. Ale notárko pronajímal hostinec židu Weinerovi bez dražby. Evangelický učitel to oznámil služnovskému úřadu, ale služný hodil stížnost do koše. Vrána vráně oči nevyklove. Učitel tedy poslal stížnost na stoličný úřad získav podpisy od většiny zastupitelstva. Kdyby se byla stížnost dostala do rukou stoličných úředníků, byli by ji vyřídili zrovna jako služný. Proto učitel svěřil stížnost příteli ve stoličném výboru, jenž ji před úředníky ukryl a předložil přímo užšímu výboru a potom i plenu. Stolice nařídila, že krčma musí se dáti do nájmu veřejnou dražbou. Uvidíme, kdo zvítězí, zda figliar notárko neb mnohočlenné plenum stoličné s evangelickým panslávem.

V den dražby sešli se bohatí židé z celého kraje a složili na rychtářský stůl stovky a tisícovky jakožto vadium. Před tím platil Weiner 1500 zl., nyní nabízeli 2800 zl. ročního nájemného. Učitel plesal, že obci přibude 1300 zl. Ale nevyčerpatelny jsou důmysly uherských úředníku. Ke dražbě přišel služný a stolice vyslala k boku jeho svého zástupce. Služný, vida nebezpečí, takto k celému zastupitelstvu promluvil: „Pánové, co máte proti dosavadnímu svému panu arendátorovi, panu Weinerovi?“

„Nic, nic! Bože, chraň!“ křičí velká část zastupitelstva, od Weinera dřív náležitě uctěná.

Služný: „Nuž, proč si žádáte veřejné dražby?“

Jeden výborník: „My si toho nežádáme, prosím poníženě, pane velkomožný. To jen, jako vědí, pan učitel mají něco proti panu arendátorovi, jako vědí, panu Weinerovi. Ale my, jako vědí, poctivé občanstvo, nemáme nic proti němu. Trúnok nám dávají dobrý, zdravý, a potom prosím poníženě pána velkomožného jakožto pana služnodvorského, když pan Weiner odejdou, tu nebude dobroty. Já jen tolik povím — vždyť jste tu, páni výborníci, povězte, nejen po koutech povídat, tu povězte, to chci povědít, prosím poníženě, že není u nás hospodáře, který by nebyl u pana Weinera zamočen, chudáček, rádi poratovali vždy, kdy byla potřeba. A kdyby zabubnovali na jednom konci dědiny, mohli bychom se klidit, ani Stobohorská mať by nám nepomohla. Nuž, vždyť povězte vy, já od pravdy nemohu.“

Služný: „Nuž, jste spokojeni svým nynějším panem arendátorem?“

„Ano!“ křičeli zpití výborníci.

„Prosím, pane služný,“ promluvil učitel, „vy nejste vyslán sem vyšetřit, jsme-li dosavadním arendátorem spokojeni, nýbrž na to, abyste provedl dražbu na hostinec.“

Za stolem seděl notárko; vyskočiv s napřaženou paží obořil se na učitele. Zpití výborníci, notárova strana, učitele obstoupili se zdviženými pažemi a zaťatými pěstmi. Strana učitelova, střízlivá, držela se pokojně, tak pokojně, že by byla nechala učitele zbíti.

Učitel pak promluvil: „Milí občané, dobře víte, že co dělám, nedělám pro sebe, ale pro obec a proto si nezasloužím, abyste na mne, svého bývalého učitele, zdvihali pěsti. Pro vás jsem tuto věc konal, abyste nebyli klamáni a okrádáni, abyste to, co neprávem dostává jeden, dostali vy všickni. Ale vy jste se dali svésti pijatykou. Kdyby za krčmu platil nový arendátor o tisíc zlatých více, povězte, nebylo by to obci k dobrému?

„My chceme starého, chceme pana Weinera!“

„Nuž tedy bude starý, pan Weiner!“ pravil služný.

„Proti tomuto jednání činí naše strana námitky,“ zvolal učitel.

„Já jsem zodpověděn!“ řekl pyšně služný a dal krčmu Weinerovi za staré nájemné.

Toto jednání o obecní krčmu opsal jsem si z učitelových zápisků, kdež byla také vyslovena učitelova domněnka: Jsem přesvědčen, že Weiner, tak lacino krčmu dostávaje, strčí každoročně notárkovi do dlaně aspoň 500 zl.

Počítalo se, že notárko přijde si ročně asi na 3000 zl. hotových peněz. Kromě toho dostával hodně na darech. Weiner zásoboval jej láhvemi vina a koňaku, jiný žid posílal mu balíčky čaje a homole cukru, jiný kusy šunky a slaniny, jiný mu přivezl dříví na otop, jiný mu nabídl kočár s párem koní, kdykoli se notárkovi zachce někam jeti.

A tak vidíme, že pan notárko měl příjem veliký a že nebylo potřebí, aby měl dluhy. Dluhy měl veliké, každý to věděl, každý to mluvil, ač nebylo dobře známo, kde všude je dlužen. „Starý učitel to ví, ten ví všecko,“ dodávali lidé, mluvíce o dluzích notárkových. —

*

Odešel jsem z letního pobytu a již jsem potom notárka nikdy neuviděl. Evangelický učitel posílal mi dlouhé dopisy líče v nich zápas o školu. Nic jiného nepsal než o škole. Rozkládám listy jeho před sebou a povím krátce jejich obsah.

Katolická škola vydržovala se z obecní přirážky, na evangelickou školu obec platila už asi od sta let 700 zl. ročně, ostatek doplácela evangelická farnost z církevní pokladny. Notár nejprve prosadil, že obec tuto podporu 700 zl. ročně odepřela; katoličtí a židovští členové zastupitelstva to odhlasovali. Darmo učitel odpíral řečí dlouhou a dojemnou — celou mi ji napsal. „V cizinské škole nenaučí se děti naše Boha znáti, neušlechtí se jejich mravy, odhodí řeč rodičů svých, zaprodají se nepříteli…“ Tak řečnil učitel, ale notárko se mu vysmíval, vysmívali se i židé, a katolíci myslili jen na to, že budou platit menší daně. Katolickému faráři nezáleželo na řeči slovenské, ale cítil, že jakmile škola bude státní, přestane býti pánem školy. Bylo se mu rozhodnouti buďto pro církev nebo pro vlast. Před hlasováním odešel ze zastupitelstva. Za krátko přišel služný, a pan farář se rozhodl pro — vlast. Nechť je tedy v obci škola státní, totiž maďarská, on překážek činiti nebude.

Za to evangelický farář každou neděli mluvil k lidu, aby si školu chránil. I učitel vystupoval na kazatelnu^[28] a mluvil tak srdečně, až se lid rozplakal. Evangelická církev (farnost) viděla v odepření obecní podpory křivdu a proto se odvolala k stoličnému úřadu, potom k ministrovi kultu. Ale oba tyto úřady usnesení obce potvrdily. Církev rekurovala znovu, své nároky odůvodňujíc; telegrafovala podžupanovi, že povolí jen násilí. Do rozbouřené obce přišel služný, aby evangelíky uchlácholil, ale nedocílil ničeho. O vánočních prázdninách dal notár evangelickou školu zamknouti a okna z ní vysaditi. V obecním domě skrývalo se šest četníkův. Evangelíci umístili svoje dvě třídy do soukromých domkův, a učitelé s dvojnásobnou horlivostí učili dále. Stará evangelická škola měla být jižjiž zbořena. Hromady kamení a cihel již po delší doby ležely vedle školy. Cihly již rozmokaly. Vyšší úřady vyčkávaly, až se rozbouřené mysli uklidní. Ale vzrušení bylo čím dál větší. Také někteří katolíci pochopovali, že se stala chyba, hnulo se v nich svědomí, když od evangelíků slyšeli, že v nové škole děti nebudou se modliti slovenský otčenáš. Jednou se přední evangelíci sešli na faře k poradě, a když pozdě večer vraceli se domů, kdosi mezi ně hodil veliký kámen. Jindy jacísi nezbednici vytloukli starému učiteli okna. Jednoho dne všickni přední evangelíci dostali výhružné listy. Sám podžupan přišel do rozbouřené obce. Mluvil slovensky, ujišťoval, že se v nové škole bude vedle maďarštiny i slovensky učiti. Odcházeje, nařídil rychtářovi a notárkovi, aby dne 1. března 189* počali starou evangelickou školu bourati. Když podžupan usedl do kočáru, přitáhl k sobě pana notárka a po maďarsku pošeptal mu tajná slova: „Jen jedna věc smí vás od zboření staré školy zdržeti: ten lid je fanatický, kdyby se zoufale bouřil, nechejte mu jeho starou chajdu, jedna škola maďarskou vlast nespasí.“

Kočiš Jano práskl do koní a kočár uháněl s velkomožným pánem k stoličnému městu. Jano si cosi šeptá, jakoby se modlil, ale nemodlí se, nýbrž odříkává si to, co velkomožný pán notárkovi naporučil. Sloužilť šest let na Dolňácích^[29] a uměl maďarsky, čehož se podžupan nenadal. Je věrný evangelík, spor o školu sledoval, nejednou v kostele plakal, když pan farář a pan učitel o škole kázali. „Já, já, já školu zachráním,“ říkal si Janko v duchu, „povím to panu farářovi, panu kurátorovi, panu učitelovi, vzbouříme lid a tak školu zachráníme.“ Zpáteční cestou zase si Jano maďarská slova podžupanova odříkával, a když přijel domů, pospíchal k panu farářovi, od něho k panu kurátorovi a k panu učitelovi, aby jim doslovně v řeči maďarské a slovenské tajemství svěřil. „Musíme se bouřit,“ dodal po každé Jano. Církevní předáci se sešli — tentokráte byl mezi nimi i Jano — a umluvili plán, co v poslední době dělati. Mluvili důvěrně, jako bratři mezi bratry. Starý učitel navrhl, aby se poslední týden v únoru každodenně pod večer ve škole scházeli k modlitbám a zpěvu. Poslední den v únoru aby se pod večer sešla celá církev do kostela; tu se k lidu promluví, aby se choval důstojně, budouť beztoho v obecním domě číhati četníci. Z kostela půjde shromáždění vedle notárkova bytu ke škole a cestou bude zpívati nábožné písně; obejdouc školu vrátí se shromáždění touž cestou, stále zpívajíc, do kostela a odtud opět ke škole. „K notárkovi,“ vypravoval učitel, „pošleme v poslední chvíli Marienku Bohúňovu; již mi slíbila, že k němu půjde a se sepjatýma rukama ho bude prositi, aby podžupanovi telegrafoval, že evangelický lid si zoufá a prosí, aby mu škola jeho ponechána byla. Jestliže to Marience neslíbí, pošleme k němu ještě jeho starou matku, aby ho uprosila. Nepohne-li srdcem jeho vlastní matka, půjdu k němu — já; já jej mám v moci! Věřte, milí bratři že ho mohu usvědčiti z činu velmi trestného; prohřešilť se proti sedménu přikázání božímu.“

Shromáždění důvěrníci užasli. Plán učitelův schválen. Všickni byli plni naděje.

V posledním týdnu měsíce února četní evangelíci scházeli se každého večera ve škole. Napřed přezpívali několik písní z Tranovského a potom se radili.

Nadešel den poslední, den 28. února.

O čtvrté hodině sešli se evangelíci v kostele. Přišli neduživí starci a stařeny, přišli muži a ženy, přišli šuhajci a děvčence, přišla školní mládež i mnoho malých dětí. Kněz vystoupil na kazatelnu a z hlavy přednášel modlitbu, prose Boha otce nebeského, aby slovenský lid zbožným a mravným zachovati ráčil, aby ochránil jeho jazyk a aby v poslední chvíli osvítil mysli nepřátel jeho. „Bože, otče náš, Ty nejlépe víš, že trpíme, že trpíme neskonale…“ Při slově „trpíme“ chvěl se knězi hlas a lid počal štkáti. Starci kývajíce hlavou opakovali: „Trpíme, trpíme…“ Jakkoli mladý kněz mluvil vzletně a dojemně, shromáždění přece dychtivě očekávalo, až na kazatelnici vystoupí starý učitel. Jakmile se zjevil, bledý, ztýraný, lid počal hlasitě plakati. „Zmužte se!“ zvolal učitel. „Neplačte!“ A když se lid utišil, oznámil mu, že v obecním domě je dvanáct četníkův. „Nekřičte, nespílejte, oken nevybíjejte. Chvalme Hospodina zpěvem a modlitbami a Hospodin bude při nás.“

Shromáždění vyšlo z kostela. Napřed školní mládež, za ní šuhajci a panny, potom manželé, naposled stařeny a starci. Jali se mocným hlasem zpívati:

Notárko, jenž bydlel při cestě z evangelického kostela do evangelické školy, zaslechnuv zpěv trhl sebou. Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, toť píseň mocná, toť marseillaisa reformace, kterou sám Luther, slova i nápěv složil, a to asi dva dni, než jel do Wormsu se zodpovídat. Uviděv staré věže Wormské zazpíval hlasitě: Ein’ feste Burg ist unser Got. Píseň tuto zpívají si slovenští evangelíci i při malé politické demonstraci. Notárko, člověk takto neobyčejně otupělý, měl přece ještě kdesi ukrytu kapku evangelické krve a kdesi v nitru duše zbyteček posvátných tradic rodinných. Zachvěl se při zvucích mocné písně, sice ne mnoho, ale zachvěl se. Vyhlédl z okna a vidí, an celý zástup zpívávajícího lidu hledí mu do oken. A před bytem jeho — zdálo se mu — zpíval lid hlasitěji, zvláště slovo „satanáš“ kde kdo zdůrazňoval, a notárko nepochyboval, že při slově tom lid myslí na něho.

Kdosi zaklepal na dvéře notárkovy. Vstoupila Marienka, dosti zmužilá, vědoma si toho, že se ujímá věci dobré. Sepjala ruce: „Pane notárko!“ a přistoupivši ještě o krok blíž: „Pane notárko, slitujte se a telegrafujte panu podžupanovi, že si lid zoufá, a tak zachráníte evangelickou školu.“

„To je nemožné…“

„To je možné. Kočiš Jano slyšel, co vám pan podžupan šeptal, on umí maďarsky.“

„Tak, tak!“ vzkřikl notárko. „Kočiš to vyjevil? Ten zrádce!“

„Nikoli zrádce; jest evangelík, pověděl to svým. Všickni to víme, že kratičkou zprávou panu podžupanovi můžete školu zachrániti.“

Notárko byl velmi rozrušen. Dosud se výtkám bránil, říkaje, že školu státní chtí míti v obci jejich vyšší úřady. Nyní všecka odpovědnost padne na něho. Co dělati? Škola státní jest jeho životním úkolem, jedině ona může býti pláštěm na mnohé jeho hříchy, jižjiž zkázu na něho volající, jedině ona je nadějí, že se vysvobodí z dluhů, velikých dluhův! Co dělati? Ruce Marienčiny znovu jsou sepjaty a modré oči její tak srdečně naň hledí jako ještě nikdy. Objal Marienku kol pasu, hlavu svou sklonil k její, tiskne ji k sobě a Marienka, ku podivu, chvěje se, ale nevymyká se z rukou jeho. Notárko neslyší dalších sloh reformátorovy písně, v hlavě mu hučí, srdce prudce bije. Tiskne Marienku k sobě a křičí: „Ano, zachráním školu, zachráním, budeš-li mou ženou — ale hned — v tuto chvíli, hned, hned!…“

„Bídníče!“ vzkřikla Marienka, do hlubin duše uražená, a vymkla se prudce z rukou jeho. Prchala domů, aby si ulehčila pláčem. Starému učiteli vzkázala, že nepořídila.

Notárko sedě na pohovce, těžce oddychoval, a spílal, koňakem stále zapíjeje: „Ta drnda, ta gryňa, jašterica, sotona, stryga, ta jazyčnica, ňafla zaslinená, ta rapaňa, ta suka, zola neočatá, žova hlúpá!“

Co tak do nekončena nadává, venku shromážděný lid zpívá novou píseň.

„Vřeštěte, hulákejte, vy šílenci, vy panslávi, okovaná střela do vás, bodaj ste zdreveněli, bodaj vám všetky zuby vypršaly, vy pandravy, vy šmajtáci, vy zmoci umoknutí, sedem Bohov vo vás, sto hromov vám do matera!…“

Notárko, ač byl v jizbě sám, nadával a klel hlasitě. Za dveřmi stála stařenka, už nahrbená, v pravé ruce držela hůlku, v levé tlustou knihu, v černé kůži svázanou. Vstoupila k notárkovi bez zaklepání, vešlať to matka k synovi.

„Dítě moje, co činíš?“ řekla matka zdvihajíc zástěrku, aby si oči utřela.

„Ještě vy, ještě vy, matko, pojďte a trapte svého syna!“ osopil se notárko. „Všecko mne trápí, nemám nikoho, kdo by mi v těžké chvíli ulehčil. A přece sloužím vlasti a tolik trápení. Všickni čerti se na mne shlukli, i matka přichází…“

„Zadrž, dítě nešťastné! Jsem tvá matka, nesu ti posilnění, hle, tu svatou knihu.“ Položila na stůl Kralickou bibli, jejíž první díl označen byl letopočtem 1579, šestý 1593. „V této knize hledala po celý život potěchu matka tvá i otec tvůj, v ní hledejž útěchu i jediné naše dítě. Tu viz podpis praděda svého z r. 1621, jenž z Čech na Slovensko uprchl a tady rod svůj založil. Tu je podpis jeho syna, tu podpis jeho vnuka, tu podpis jeho pravnuka… tu podpis tvého otce. Viz, synu můj, ten pravý zdroj lidského štěstí, viz knihu, kterou tvoji předkové rukama třímali, ústy líbali… Dnes se podpiš na tu knihu ty, tak se podpiš jako tvoji otcové, pěkně po slovensku, abych to uměla přečíst, a z rukou své matky přijmeš dnes nejdražší poklad můj a tvých otců, toto svaté písmo.“

Stařenka se teprv nyní zadívala synu svému upřeně a srdečně do očí. Ale kéž se nezadívala; syn její nebyl dojat darem tak velkolepým, pohlédl na bibli jako na odhozený kus oděvu a neuchopil se péra, aby se podepsal. „No, no,“ pravil lhostejně, „já si to schovám.“ Kdož rozumíte srdci mateřskému, pochopujete stařenčin žal. Zemdlelá klesla na pohovku a bolestně plakala. „On si to schová, to, to, a je to přece Písmo svaté!“ Ale opět se vzchopila, jakož jest mateřská láska pramen nedočerpatelný, rozevřela Písmo svaté a našla Kristovu řeč na hoře. „Synáčku můj,“ pravila měkce, „takto jsem tě učila modliti, když jsi byl maličký, ještě v kolísce: Otče náš,“ — říkala zvolna s vroucností do Písma hledíc, — „jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá jako v nebi…“

„Tak i na zemi,“ skočil jí nevrle do modlitby syn, „přece se umím modlit otčenáš. Rád bych věděl, nač všecko to trápení; lid se bouří, třeba mi zavolati četníky, aby tu chátru panslávskou zkrotili.“

„Synáčku můj jediný,“ znovu se pokoušela matka proniknouti k srdci synovu, „bude-li škola maďarská, pověz mi, jak se potom budou děti k Bohu modliti?“

A syn rozjasniv tvář, a jakož nevrle poslouchal otčenáš z Kralické bible, tak s chutí jal se odříkávati otčenáš v řeči státní: „Mi atyánk, ki vagy a menynyekben, szenteltessék meg a te neved, jöjjön el a te országod…“

„Dost, dost, dítě nešťastné, nerouhej se Pánu Bohu, to není otčenáš… Už vidím, že je všecko darmo, ty nezachráníš školy evangelické, — ty jsi ztracen…“

„Zadržte, matko, zadržte!“ Slovo „ztracen“ jej zranilo; on cítil bezúčelnost svého života, cítil svou nicotu, a nyní mu to vyslovila matka slovem: jsi ztracen. Křičel na matku zdrcenou, i zdálo se, že již spustí proud nadávek a proklínání. Bála se toho stařenka, i pospíchala ke dveřím. „Jsem ztracen,“ vzkřikl za ní, a tak jej pravda z matčiných úst popudila, že chytil Písmo svaté a praštil jím matce k nohám. „Vezměte si ten starý, plesnivý škvár!“

„Nešťastníku!“ zvolala zdrcená matka, bibli zdvihajíc a líbajíc. Za dveřmi v síni uchopil ji za ruku učitel a dovedl do svého bytu, kdež stařenka ulehla.

Průvod ještě chodil a zpíval nábožné písně. Četníci neměli žádného důvodu lid rozháněti. Znovu se rozléhala píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. K notárkovi vstoupil člověk, jemu na světě nejodpornější — starý evangelický učitel. „Vím, pane notárko,“ začal učitel, „nemáte mne rád. Nicméně přišel jsem, abych vás za všechen evangelický lid prosil: Telegrafujte panu podžupanovi, že se všecek lid náš shromáždil a že zoufale prosí, aby mu škola jeho ponechána byla.“

„Tak!“ zachraptěl notárko, „právě oni^[30] mi život ztrpčovali ze všech lidí nejvíce a nyní přicházejí žebrat. Všecko napříkoř mi dělají, a jestli jsem se nikoho nebál, bál jsem se jich; a nyní je notárko dobrý? To špatně znají notárka. Aby věděli, zítra bude jejich panslávský pelech v rumech. Tak chce notárko a tak musí být. Dost!“

Učitel ho klidně vyslechl a klidně pokračoval: „Nepomohla-li prosba, snad pomůže hrozba.“

„Tak, hrozba? Oni vyhrožují mně, notárovi celého okresu?“ sípěl notárko všecek smělostí učitelovou rozjitřený.

„Ano, pane notárko.“ A učitel vytáhnuv z kapsy jakýs akt pokračoval chvějícím se hlasem: „Zpronevěřil jste sirotčí peníze! Zde mám zapsáno: komu, kdy a kolik. Nebudete-li telegrafovati vy, budu telegrafovati já, a zítra vás četníci, které jste zavolal na nás, odvedou do kriminálu.“

Po těch slovech učitel odešel.

Slyšel, jak notárko za ním kleje a nadává. Nedbal. Byl přesvědčen, že notárko školu zbořiti nedá. Takového přesvědčení byli i ostatní evangelíci. V tichosti se rozešli domů. Kde kdo chválil starého učitele, víře i národu věrného „To je náš vůdce, to je náš otec,“ říkali jeho souvěrci.

Noc byla tichá. Četníci střídali se, vždy dva po dědině chodíce. Světlo bylo jen v oknech notárkových. Na den 1. března, na sedmou hodinu ranní byli objednáni dělníci, aby počali školu bořiti. Zástupy lidu byly tu již před určenou chvílí: lekaly dychtivě, co bude. Byli tu i četníci, všech dvanáct. Blížila se sedmá hodina. Už je tu také stavitel, i dělníci s nářadím. Škola byla klenutá; u takových staveb počne se bořiti nejprve klenba. Vše se obracelo, zjeví-li se pan notárko a rozkáže-li nebourati. Také starého učitele vyhlídali, ale též ho nebylo. Bije sedmá. Rychtár, obklopen jsa četníky, káže bourati. „Jaj, jaj!“ bolestně vykřikuje lid do poslední chvíle doufající. Četníci namířivše bodáky rozhánějí lid. Slyšeti ránu — klenba se sřítila. Slyšeti ránu druhou, střelnou —

Notárko mrtev!

*

Starodávný jest obyčej nad mrtvým se pomodliti; my si tady maloučko porozjímáme.

Notárko stal se obětí systému, obětí maďarisace. Maďarisační výchova odcizila jej rodičům, odcizila jej národu, odcizila jej Bohu. Magyar állámeszme, maďarská státní idea byla jeho náboženstvím. A toto náboženství mu kázalo Slováky utiskovati, vyssávati, jazyk jejich potlačovati. Opravme se: to není náboženství, to je surové násilí, hrubá nemravnost. Vytiskují ze srdcí Boha a naplňují je nemravností. Na těchto základech nemůže míti vzniku cit ušlechtilý, tu také nemá citu lidská blaženost. Nikde není tolik nespokojencův, tolik rozervancův, tolik sebevrahů jako v Uhrách. Jenom v Pešti a Budíně udá se denně 5 — 6 sebevražd. Nikde v úřadech není tolik křivd, nikde takový odpor k úřadům a taková nedůvěra, nikde takový nepořádek, taková nedochvilnost (uherský měsíc!), nikde tolik defraudací… jako v Uhrách. Vidíte-li v Uhrách úspěchy politické, neklamte se: maďarská vlast mravně upadá a také blahobytu není na žírné, řídce obydlené půdě její. Žádná vlast nevyhání do světa tolik hladových jako Uhry; v uherské státní pokladně jsou peníze z celého světa snesené; Uhry prožily před málo léty revoluci z hladu. A osvěta uherská? Posuzujete-li ji podle čistoty podle sadů, podle komínů, podle analfabetů, zapláčete. Zločin strašný — přijde i trest.

Notárko dělal to, co dělají druzí. Zemřel, jak žil. Nad mrtvolou jeho zaplakala jediná matka, jinak ho nikdo nepolitoval. Nikomu nečinil dobře: strašný to součet života! Jaký nápis vyrýti mu na pomník?

A co je se školou?

Nemohu čtenáře potěšiti. Evangelickou školu skutečně rozváleli, a na jejím místě stojí státní škola maďarská. Chodí do ní děti židovské, katolické a několik evangelických. Církev evangelická zvýšila církevní daň a vydržuje si dvojtřídní školu nadále. Avšak již nemá vlastní budovy, uchýlila se do dvou chaloupek. Starý učitel dosud žije, do školy často přináší Kralickou bibli a vyučování po každé začíná českou modlitbou: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“

(Osvěta r. 1904)