ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Obyčejně jezdím na Slovensko přes Těšín.

R. 1897 jsem z Frenštátu pod Radhoštěm po voze jel do Rožnova, odtud do Karlovic, romantickou krajinou, plnou krásných lesů, a z Karlovic bral jsem se pěšky do drátenického kraje. Překročiv hranice brzy jsem přišel ke skupině osmi nebo deseti chalup, části to drátenické dědiny na míli cesty roztroušené. Rozhlížím se po člověku, jehož bych se otázal, jak se který kopec jmenuje, a s nímž bych vůbec rád porozprávěl. Chlapa (muže) tu skoro ani nevidět, jsou rozprášeni po světě za zárobkem. Najednou přece uvidím v zahrádce při chaloupce muže, jenž měl na hlavě — fez. Taková civilisace do drátenické dědiny! To musím vyzkoumati. „Dobrý večer vinšujem,“ pozdravuji muže s fezem ku práci jakés shrbeného a ode mne odvráceného. A muž povstal, vysoký a rozložitý, se širokou a osmahlou tváří, a nazdvihnuv fez a kamarádsky, jako starý známý, se usmívaje, opakuje můj pozdrav, přistupuje ke mně a podává mi ruku. Druzí chlapi ruky nepodávají, budeť pod tím fezem přece jen jiná hlava.

„Som učiteľ z Moravy,“ pravil jsem.

„A ja som tiež učiteľ,“ pravil on.

„Teší mňa, pán brat,“ oslovil jsem po způsobu slovenském.

„Aj mňa teší, pane kollega,“ oslovil on zase po zvyku českém.

„A kde máte školu, pán brat?“

„Tu, prosím ponížene, to je moja škola,“ pravil a ukázal na dřevěnou chaloupku při zahrádce, na chaloupku bez komínu a s okny maličkými, na vlas takovou, jako byly chaloupky ostatní.

Okénečka, dohromady čtyři, jsou půl metru široká, půl metru vysoká, tedy tak velká jako jedna tabule v městských oknech.

Jizbu má chaloupka jen jednu, čtyři metry dlouhou, čtyři metry širokou a do stropu dosáhneš; ve dveřích se musíš sehnouti. Podlaha je hliněná. V koutě jsou kamna, vedle nich tkalcovský stav — pan učitel je vyučený tkadlec; nyní netká, neboť dvěma pánům těžko prý je sloužit. Kolem stěn jsou lavice bez opěradel. V zimě, kdy totiž děti chodí do školy — a dětí bývá šedesát i více, — nanosí pan učitel takových lávek plnou jizbičku. V zimě tu bývá též tabule i křída; houby tu nemají, utírají tabuli hadrem.

„Kde sa učia deti písať?“ táži se.

„Najprv sa deti učia čítať (čísti) a niektoré^[7] len čítajú a nepíšu; tie lepšie píšu alebo na čítanke, ktorú si kladú na kolená, alebo na obloku (okně) alebo na stave, a tie najlepšie tamto u mňa na štoku (katedře).“

Po takovéto obhlídce vyšli jsme z tmavé a dusné jizbičky zase na zahrádku. Rád bych se byl dověděl, jak se pan bratr k úřadu učitelskému dostal, zejména chodil-li do nějakých škol. Nebylo těžko získati si jeho sdílnost; málo slov mých stačilo, aby mi mnoho ze svého života vyrozprávěl.

On sám chodil do školy k takovému učiteli, jako je sám, ke tkalci. Vyučil se tkalcem, ale řemeslo šlo mu špatně.

„I šiel som do seminára —“

„Cože, na studie? A kolik vám bylo let?“

„Nie na študie, bolo mi 35 rokov, do seminára za sluhu, lebo som chcel službičku, kde by bola ľahká robota a isté živobytie.“

Ale v semináři se dlouho neudržel; nepověděl proč.

„Šiel som na vandrovku, celé Uhorsko som sbehal. Asi za tri roky navrátil som sa zase do týchto krajín. V Turzovke prišiel som prosiť do fary. Pán farár sa mňa spýtal, či viem čítať a písať. ,Ukážte svoje písmo,‘ vravel. Prečítal som mu z evanjelium a kúštik aj opísal. ,Potrebujem šesť ľudí,‘ vravel ďalej, ,i vy sa mi hodíte.‘ A za čo? spýtal som sa. ,Za učiteľa,‘ odpovedali pán farár. Vo mne hrklo. ,Nebojte sa,‘ vraveli pán farár; ,keď viete čítať, písať a rátať (počítat), keď viete učiť Boha znať, to vám dostačí.

A tak náš milý tkadlec, toho času vandrovník, došel si do rodné obce pro vysvědčení mravnosti a na faru pro potvrzení, že je katolík, a to byla jeho kvalifikace k učitelskému úřadu…

Stalo se v devatenáctém století, a to roku 1878.

V Turzovce nepobyl dlouho. Slíbili mu 150 zl. roční služby, ale špatně mu vypláceli; minul měsíc, dva, tři a pořád nic nedostával. Došel si k obecnímu notárovi (tajemníkovi), aby se s ním vyvadil. „Čo si myslíte, že ja budem jesť sňah?“ Notár, hlava obce, u něhož je i rychtář loutkou, neměl nikdy peněz; dal hladovému učiteli zlatý, za některý den dva, jindy tři, nejvýše pět. Konečně se s učitelem tak smluvili, že dá krčmářovi, t. j. židovi, jenž byl zároveň i kupcem, právo, aby mu dával na dluh ročně až do 150 zl. Když uplynul rok, notár dal židovi toliko 80 zl. Žid musel notára žalovati, také při vyhrál, ale učitel upadl u notára v nemilost, proto odešel za učitele do jiné vesnice, kde jsem ho našel.

„Predsa som jednu peknú vec v Turzovke zažil,“ pravil mi usmívaje se.

„A čo to bolo? povedajte, pane bratře.“

„Čo to bolo? Spravil som — siedmu hlúposť.“

„Snáď ste sa oženili?“

„Ano, oženil som sa, ale nepovedajte nikde, že som to pomenoval siedmou hlúposťou, lebo to je siedma sviatosť, ja som dobrý katolík.“

A potom vypravoval, jak si v Turzovce sám vařil, sám pral, sám v lese dříví sbíral a jak mnohou tu práci konal za noci a šera, nebo musel dělati pána, když pánem byl. Toliko panu faráři se svěřil, jakou nedůstojnou robotu koná.

„Darmo je,“ pravil pan farář, „vy sa musíte oženiť, a ja vám i mladuchu poradím; takto nemôžete žiť.“

U lesníka byla služka, Zuzka jí říkali, už starší, ale dost šumná ženská. Pan farář promluvil s lesníkem, lesník se Zuzkou, ale u Zuzky se vyjednávání zastavilo, mělať známost s lesníkovým pacholkem. Konečně uznala, že jí bude lépe vzíti si pána než pacholka. Byla svatba veliká.

Slunko právě zašlo, toliko vrcholy hor ještě osvěcujíc. Hory v kraji drátenickém nemají půvabu, jsou v kraji skoro bez lesů, a zvláště po západu slunce připadaly mně smutny. Kolkolem se rozhlížíš a nenalézáš odpovědi, z čeho lid žije. Turisté v tento kraj nechodí, oči i jazyk jejich jsou mlsnější, aby tady našly ukojení. Nepůjdu sem již nikdy! řekl jsem si několikráte, ale za čas mě tam opět cosi táhlo a cítím, že právě drátenický kraj množí mou lásku k Slovensku. Jděte tam všickni — mnoho se tam naučíte!

Pán brat domluvil o své svatbě, zamlčel se na chvíli a několikrát hluboce si zavzdychal. Kdosi se od zadu blížil chaloupce-škole.

„Robka ide,“ pravil. Do zahrádky vešla Zuzka, paní učitelová. Nesla srp a hrstku ječných klasů. Robotila u žida, dostávají denně 18 kr. mzdy a oběd. Za chvíli přišli dva chlapci a děvče nesouc něco malin i několik hub. Paní učitelová byla oděna jako jiné drátenické roby, měla ušpiněnou košili, oplecko, drátěnou sukni a černý šátek na hlavě; modrá zástěra jí scházela, jako scházívá těm nejchudobnější. Menší chlapec, asi šestiletý, měl jen košili, černou jak uhel, větší měl ještě plátěné gatě, na hlavě pak nikdo nic než rozcuchané vlasy. Děvče běželo s malinami k židovi a mělo za ně přinésti sůl a aspoň trošku tabáku.

Pán brat byl v rozpacích, mysle, že očekávám, aby mě pozval k večeři; pustit přímo před jídlem hosta z domu, je pro Slováka, pohostinností proslulého, zajisté trapno. Vyvedl jsem jej z rozpaků. „Vím, pane bratře, že jste tuze špatně placen; odpusťte, rád bych ještě věděl, jaké večeře si rodina vaše může dopřáti.“

„Ba špatné,“ odpověděl. Má 110 zl. ročně, to si vybere po několika zlatých přes zimu, a v létě nemá nic.

„A z čeho jste v létě živi?“

„Robka chodí k židovi na robotu, ale to je nič, to je na soľ; veď on najviac platí tovarom (zbožím): ráz dá kúštik na košeľu, raz trošku múky, raz flašu pálenky, raz kus soli, raz tabák a počituje si to, ako chce. Skorej som tiež chodil na robotu, ale teraz už slabnem a nejako sa mi nechce. Časom prejdem si na Moravu zaprosiť dobrých ľudí…“

Večeře byla připravena. Na starou mísu, černou a nepolévanou, paní učitelová vylila studenou zelňačku. Otec a matka měli lžíce plechové, ale celkem již černé, děti jedly dřevěnými. Mísu na štoku, za kterým v zimě pan učitel přednášívá rozmanité vědy, jak brzo uslyšíme.

„Je mi velmi ľúto, že vás nemôžem niečim obslúžiť,“ pravil pan bratr.

„Nuž dejte kousek chleba a sůl, to budu pohoštěn jako ruský car,“ odpověděl jsem, chtě tak pana učitele vysvobodit z tísně.

„Soľ máme, dievča práve prinieslo, ale chlieb nemáme; veď som ja už zabudol, ako chlieb chutná. Niekedy len, na hody božie, kúpi žena kúštik, a tiež tri razy do roka, na hody božie, máme kávu.“

Paní učitelová odskočila a přinesla na štok decilitrový rumplík, zvláštní to cylindrovitou, k hrdlu málo zúženou sklenku, a naplnila ji šamem, t. j. nejsprostší kořalkou, kterou byla právě, z roboty od žida se vracejíc, muži svému přinesla. Nabídla mi s uspokojením, jako že přece něco mají, čím mohou hosta obsloužiti.

„Ďakujem vám, paní sestra, ja žiadnej liehoviny nepijem, celkom nič, ani nelíznem,“ poděkoval jsem.

„A prečo?“ vykřikli v udivení pan bratr i žena jeho. I děti s udivením na mne hleděly, neboť asi ponejprv viděly člověka, jenž odmítá, po čem kdekdo jako po nejlepším na tom světě požitku prahne.

„Nepijem,“ opakoval jsem, nemaje té chvíle chuti poučovati o účincích lihovin.

„Šam síli,“ moudře vykládal pan bratr, „dává kuráž, zmužilosť a čerstvotu; někoho ovšem svalí na zem.“

Takovýto učitel je ovšem špatný lékař do kraje, postiženého morem kořalečním. Všecek svůj dojem, hluboký a trapný, jsem zatajil. Podav všem ruku a slíbiv, že ráno opět přijdu, odešel jsem k židovi na nocleh. Ještě večer napsal jsem si otázky, které ráno panu bratrovi dám, abych si celé odpovědi jeho napsati mohl. Přivstal jsem si a dal k panu učitelovi donésti bochník chleba, krajáč čerstvého mléka, něco kávy a cukru. Za hodinku jsem tam přišel sám.

Pan bratr už mne čekal. Sedli jsme si do zahrádky, pěkně na sluníčko, já rozevřel zápisník a pan bratr, vlídným chováním mým náležitě osmělen, kurážně, sebevědomě na otázky mé odpovídal.

„Pán brat,“ začal jsem, „rád bych vedel, ako je možné, že ste sa tak bez akýchkoľvek študií do úradu učiteľského dobre vpravil?“

„Ctený pán,“ odpovídal on, „prosím ponížene, čo ti rybári, ktorí chodili s Kristom Pánom, študovali? A predsa vedeli učiť celý svet. Duch svätý^[8] jich osvietil, a tak aj mňa osvietiť ráčil.“

„Tak — tak,“ zabručel jsem nevěda co jiného říci. „Které knihy děti vaše mají?“

„Šlabikár, čítanku prvú a druhú, katechismus a bibliu; ostatným predmetom učím z hlavy, z hlavy!“

„A kterým předmětům učíte?“

Tu pan bratr povstav vzpřímil se přede mnou a pravil hrdě: „Já učím dvanásť predmetov, dvanásť! A koľko vy?“

Musel jsem skromně vyznati, že toliko třem, a to nikoli z hlavy, jako pan bratr, nýbrž že mám k tomu učebnice.

„Ja z hlavy, to je to najväčšie trápenie, všetko z hlavy.“

A nyní jal se na prstech počítati oněch dvanáct předmětů. „Čujte: prvé je čítanie, druhé písanie, tretie spočitovanie, potom nasleduje: zemepis, dejepis Uhorska, ústavopis, prírodopis, kreslenie, znalstvo mier a vah, telocvik a nadovšetko katechismus a jeho výklad a biblia — celkom dvanásť predmetov!“

„Vidíte, pane bratře, to ti rybáři měli o deset předmětů méně, ti měli zajisté jen katechismus a bibliu,“ řekl jsem.

Pan bratr přijal můj vtip jako skutečný obdiv. Ke konci máje bývá veřejná zkouška, k níž se dostavuje pan děkan, domácí velební páni, pan notár, pan rychtár a školský výbor. Před tímto vybraným posluchačstvem zkouší pan učitel všech dvanáct předmětů, jeden za druhým, ovšem též předloží předpisy a kresby žáků. Musel mi celou zkoušku dopodrobna vypsati; mne, odborníka, velmi zajímala — ale nechť i čtenáři neodborníci pohospitují na okamžení.

Předpisy jsou na čtvrtce papíru, pan učitel udělal kolem nich červenou tužkou rámeček. Dva nejlepší mi daroval, písmo je dosti pěkné; kéž by tak bylo se vším ve škole drátenické! Ale už po stránce jazykové nedostatečné. „Tak Boch miloval Svet, že syna svojeho jednorodzeného dal aby každy kdo věri vněho nezahynul, ale mal život věčný…“ Nuž v této jediné větě napočítá Slovák třináct chyb. Citát z písma pan učitel zakončil dodatkem vlastním: „… ale bohu žial v čul je ji (t. j. lásky) málo čistej a pravej lasky, nečistej však aš premnoho, kde pryde to teraz s nama Boch sam vie.“ V dodatku tomto jest čtrnáct chyb.

I dvě kresby mi dal, ale ty jsou daleko za předpisy. Ryby, ptáci, čtvernožci, dohromady 14 kusů na čtvrtce papíru, jsou podle vzoru v čítance. Na druhém lístku je jakási fantasie tužkou černou a červenou, nevím, je-li strom nebo bylina, inu něco tuze divného — jistě tvorba páně učitelova.

S rátáním (počítáním) je to ještě smutnější. Pan učitel sice praví, že nejlepší žáci přivedou to až k násobení trojčíselným násobitelem, ale já jsem se přesvědčil, že kráť (násobilka) je často v drátenických dědinách cosi tak záhadného, jako našemu lidu na př. astronomie. Někteří průmyslníci v mém působišti, dostavše ze Slovenska list neb lístek a nemohouce jej pro jeho nedokonalost rozřešiti, přiběhnou ke mně o pomoc. Z drátenického kraje jsou listy nejhorší. Co je 01? To je prosím 10. A co je 16? To je 61. Jindy zase místo 16 je 61. Brzdař v městě našem, obdržev objednávku od tkalců z kraje drátenického, musí často řešiti tuze nesnadné úkoly matematické. Nechť se tedy pan bratr rátáním, zvláště trojnásobným násobitelem, valně nepyšní. Ostatně sám vyznává, že jen někteří žáci vyjdou ze školy se znalostí násobilky.

Tak jsme probírali předmět za předmětem. Tu ještě uvádím kousek z matematického a fysikálního zeměpisu; pan bratr mi sám diktoval otázky své a odpovědi žákův, jež věrně opisuji.

„Čo je to tá zem?“ táže se učitel.

„Teleso nebeské,“ odpovídá žák.

„Jaké má účinky tá zem či na čom leží?“

„Neleží na ničom, lež (leč) visí jako vták v povetrí.“

„Jaká je tá zem?“

„Gulatá.“

„Jak to vieme, že je gulatá, od koho?“

„To vieme odtiaľ, že mnohí znamenití mužovia našu zem vonkoncom prešli, a to niekoľkoráz, a to vždy ku východu plávali a prišli na to samé miesto, odkiaľ boli vyšli.“

„Ako sa pohybuje naša zem?“

„Dvojnásobně, a síce okolo svojej osy a druhé okolo slnka.“

„Na koľko častí ju delíme?“

„Na päť.“

„Europa, Azia, Afrika, Amerika, Australia.“

„Aké povetrie panuje v ktorej časti?“

„V Europe priemerné, v Azii horúce, v Afrike najhorúcejšie.“

„Aká je naša zem, z čoho pozostáva?“

„Najviac z vrchov a vody.“

„Ako voláme najväčšie vody?“

„Morá.“

„Ako sa tie morá menujú?“

„Prvý je ocyán“ — pan bratr mne upozornil, že se píše: ocyán, — „druhé červené more, tretie slané more atď.“

„Akého druhu sa nachádzajú ľudia na tejto zemi a akého spôsobu?“

„Sú ľudia rozličného druhu a spôsobu, barvy černej, šedej a červenej.“

Také dějinám se děti učí, t. j. nesmyslům, jako na př. že Attila je z rodu Arpadovcův, ale v nesmyslech těch je duch maďarský, jenž i sem, do nejposlednější dědiny drátenické, k samé hranici moravské, doniká.

Když jsme probrali všech dvanáct předmětů, — při kterémž čísle vždy mi pan brat pyšně nadhodil: „Vy máte len tri,“ — odhodlal jsem se tak nepozorovaně vyzkoušeti pana učitele. Nevěděl nic o útisku národa! Neznal žádného národního časopisu! Neznal ani jednoho slovenského literáta! Kromě pěti školských knížek jiné knihy neměl, ani kalendáře!

Mimoděk zalétá člověk myslí svou do nádherné Pešti, mimoděk vnucuje se mu úvaha o státu na oko mocném a slavném, v pravdě vetchém a hodném politování.

Toliko takovéto školy jsou bez maďarštiny; učitel neumí, nemůže tudíž učiti. Ale i takovýto ubožák pochlubil se mi maďarskou učebnicí pro školy slovenské. Zkoušel prý, dovedl-li by též maďarštině učiti, ale nešlo to; na více než dvanáct předmětů se tedy nezmohl. Takto dětem jména pomaďaršťuje, místo Ján Šustek píše: Susztek János; sám se též nazývá Jánošem a a podpisuje se maďarským pravopisem. Domnívá se, že se tím trošku povznese; i jemu je slovenskosť pokořujícím znakem!

S dostatek poznav školu s dvanácti předměty rozloučil jsem se s ní. Paní sestra byla zas na robotě u žida, děti se kamsi rozběhly; nechav panu bratrovi na rozloučenou několik desetníků v dlani, šel jsem dál. On ležel dále na zahrádce, bez novin, bez knihy, bez jakékoli práce. Podle zákona jsou na dědinských školách v Uhrách prázdniny čtyřměsíčné, ale obyčejně trvají šest měsícův, od sněhu do sněhu. Pana bratra Jánoše vytrhne ze šestiměsíčního panského, hladového zahálení jen náruživost zakouřiti si a popíti pálenky; zajde si na Moravu a tu říká: „Som Slovák, som učiteľ biedne platený, dajte!“ Každý mu dá, a pan bratr vrací se z Moravy vykrmený, červený, obodřený a v kapse nese hodnou hrsť desetníčkův. Rozumí se, že žádné školy nevynechá, také na fary rád zachází.

Od mé návštěvy u něho uplynul podzim, zima a jaro. Jednou v létě, ve feriální den, ještě před snídaním, vstoupil ke mně bez zaklepání vysoký, rozložitý muž, ani pán, ani chlap, a pozdraví: „Dobré ráno vinšujem.“ Aha, Slovák! pravím si a opakuji: „Dobré ráno prajem.“ Host položil si uzlík do koutka, postavil tam i hůl, sňal čapku, položil si ji na stůl přede mne, a teprve nyní podal mi ruku a řekl, kdo jest. Já ho v prvním okamžení nepoznal — byl to pan bratr Jánoš, nyní tak trochu po pansku ustrojený. Vypravoval, že byl až u Olomouce, kde se měl státi kazárem, t. j. rozkazovačem nad hospodářskými dělníky, ale že ho jiný o místo připravil, a v poli robotiti jako jiný dělník že se přece pro něj nehodí a že se tudíž vrací domů zacházeje cestou do škol a na fary. Vede prý se mu tuze dobře, všade ho mají rádi. Tam a tam dali mu masa, piva a ještě dva, tři desetníky na cestu, jinde mu dali boty, jinde kapesní šátek, kdesi na faře nedali mu nic a on, maje špičku, vyvadil se s nimi užívaje citátů z písma; ještě jinde měli jej v podezření, že komusi odcizil kabát, a stíhali jej, ačkoli byl zcela nevinen. Celkem se mu vede na takovéto pouti výborně. Cítí se zcela oprávněným dožadovati se pohostinství a peněžní podpory. „Z čeho mám žít, či mám zhynout?“ říkává neuznalým a necitelným a vždy se při tom opírá o některý výrok z písma. Je člověk pravdomluvný a poctivý, je svérázný a tím i zajímavý, ale má jistou vlastnost svého lidu: věkovité zotročování připravilo národ o sebevědomí, vtisklo mu slabost ducha, malomyslnost, passivnost, vedle níž spoléhá více na cizí podporu než na sebe, s řečnickou plynností, ano s jakýmsi uměním své bolesti vystavuje, ale nemůže se probrati k přesvědčení, že člověk a národ je povinen staviti se na vlastní nohy, žíti z vlastní síly, z vlastní práce. Ovšem míti vědomí lidské důstojnosti není věc lehká; umím si slabomyslnost slovenskou vysvětliti i omluviti, ale přece mě vždy zarmucuje. Pan bratr Jánoš také má vlastnost uherských zemanů, rozšířenou i po četné intelligenci: jsem pán a panský život pohodlný život; v létě po zahrádce poléhává nebo sbírá jahody, maliny a houby nebo žebře, ale do práce se mu nechce.

K nám chodívá každého léta, a znám jej pode jménem drátenický pan učitel. Obejde všecky učitele a učitelky, sbírá po desetníku, po dvou, též ke kněžím zajde, chválí českou lásku a vzdělanost, a je mu blaze. Ke mně chodívá ke stolu a ke školníkovi přespat. Po obědě si rád zakouří. Vytáhne fajfčičku s krátkým troubelem, chodí po pokoji a vypravuje. Moje žena je smíšek. Když ji pan bratr po způsobě slovenském oslovuje jako ženu učitelovu: paní sestra, může se zalknout. Jednou přitiskla šátek k ústům a vyskočivši na chodbu ulevila si několika nepřirozenými zvuky. „Čo je?“ tázal se ustaraný pan bratr. — „Zaskočilo mi.“ A pan bratr jal se ji zcela opravdově bouchati do zad, z čehož následovalo zalykání ještě větší. Kdysi dopoledne přišel pan bratr a popleskav si na bříško pravil: „Je mi ňáko darebne,“ a mám-li jaký lék, tázal se. I dal jsem mu uvařit pelyněk. Ale pelyněk nic nepomohl a tak si pan bratr odskočil k židovi na kalíšek rumu. Druhý den v touž hodinu opět se přede mne postavil a poplácav si na břicho pravil zase: „Je mi ňáko darebne,“ a já už porozuměl, že pan bratr odůvodňuje svou cestu na jeden dva kalíšky rumu. I třetího dne bylo mu ňáko darebně. To sice není fráse slovenská, ale od pana bratra ji slýchám už několik let.

Jednou se postavil před obraz Komenského.

„Že je to zakladateľ literatúry?“

„Ano, zakladatel literatury vychovatelské.“

„Vidíte, ja to hneď poznal,“ pravil pyšně, ovšem o Komenském ponětí nemaje. Před Brožíkovým Mistrem Janem Husem takto zamudroval: „Dosť si sa narobil zlého, dobre ti padlo, že ťa upálili.“ Nepoučoval jsem ho, daremné by bylo všecko namahání. Je-li nevzdělaný člověk postaven na místo, kde stojí zpravidla lidé vzdělaní, domnívá se býti též vzdělaným anebo se aspoň vzdělaným tváří, a v té posici jsou lidé vždy podivní, někdy směšní a vždy nesympatičtí. Stokrát milejší je mi rozprávka s prostým sedlákem slovenským, samorostlým a skromným, než s takovýmto „vzdělancem“.

V téže dědině, v níž vyučuje náš hrdina, je o kus dále, též v horách, učitelem debnár (bednář); vedle nich jsou ještě dvě jednotřídní školy s učiteli diplomovanými, t. j. zkoušenými. V Turzovce je několik učitelů zkoušených a nezkoušených. V sousední Vysoké jsou dva zkoušení a dva nezkoušení; jeden z těchto je horník a sotva se umí podepsati, jinde je učitelem krejčí; v zimě vyučuje a v létě je tovaryšem v městě. Takovýchto nediplomovaných učitelů je na Slovensku 15 proc., t j. přes 900; z těch asi 500 neumí maďarsky, a tak jen jejich školy jsou ryze slovenské. Podle zákona musí se v každé škole nemaďarské učiti po maďarsku nejméně 18 hodin týdně, tedy dvě třetiny vyučovacího času.

Rozumí se, že jsou též na Slovensku učitelé dobří, našim podobní. Na Slovensku neuměla skoro polovice lidí číst a psát; mezi Maďary je to ještě horší.

(Osvěta r. 1901)