ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Cestoval jsem pěšky severní Trenčanskou stolicí. Množství malých řek ubírá se k Váhu. Všecky tyto řeky tekou hlubokým údolím a vždy vedle řeky jde cesta. Jinde nejsou cesty ani možny. Při cestách a řekách jsou rozházeny chalupy, tu jedna, tu dvě, tři nebo čtyři, mezi nimi kousek pole, loučka, někdy i lesík, až tam u kostela soustřeďuje se více chalup. Některá dědina je tři až čtyři hodiny dlouhá a čítá dva i tři až sedm tisíc obyvatelů.

Jednou jsem přecházel přes vrchy z jednoho údolí do druhého, ne cestou, nýbrž horskou stezkou. Přímá vzdálenost z vesnice do vesnice byla hodina, ale přes vrchy trvala cesta přes tři hodiny. Konal jsem ji za velikého srpnového vedra, právě v hodinách poledních. Před jednou slezl jsem s hor nad dědinu, jež byla mým cílem. Nikde nebylo ani stromečku, abych si do jeho stínu ulehl.

Ještě tak kousek cesty byl na návrší cintorín (hřbitov) a při něm lesíček. Hřbitovy v tomto kraji jsou zpravidla neobezděny, také blízký hřbitůvek měl toliko po jedné straně, při cestě, dřevěný nízký plot, aby statek (dobytek) tady jdoucí hroby nespásal. Borový lesík mile mi zavoněl. Nebylo v něm hrobů a tak jsem si myslil, že není považován za část hřbitova. Ulehl jsem si hlavu položiv na hrbolec, za nímž byl malý důlek. Hned jsem usnul. Ve spánku slyším hovor, procitnu a uvidím dva chlapce, asi dvanáctileté. Stáli na cestě za plotem, hleděli na mne vyjeveně, jakoby s otázkou, kdo jsem. Rozzlobili mne. „Hm, rádi byste věděli, kdo jsem? Tady z té jámy jsem vylezl,“ řekl jsem bez rozmyslu. Chlapci se zděsili a utíkali k dědině. Já zase hlavu uložil a usnul. Ale opět mne cosi probudilo. Slyšel jsem ve spánku rozhovor a slova: „Ticho! Pozor dajte!“ Otevru oči a vidím na cestě za plotem, co prve chlapci stáli, zástup lidí. Stál tu kněz se rty semknutými a očima vypoulenýma, stáli tu chlapi (mužští) i roby (ženské) i děti a všichni s napětím nebo s bázní hleděli na mne. Byl jsem zaražen. Zpropadení chlapci! Asi něco takového namluvili, že jsem vylezl z hrobu, že jsem vstal z mrtvých, že se udál zázrak…

„Velebný pane, odpusťte! Přátelé, odpusťte! Já nejsem zlý člověk, já jsem z Moravy, já… já…“ Přistoupil jsem ku knězi a podával mu ruku, ale pan farář se odvrátil, ruky nepodal a šel. Já při něm a lidé při nás. „Odpusťte, velebný pane, nemínil jsem nikoho pohoršit…“ Ale velebný pán vždy a vždy poskočil, aby byl aspoň o krok napřed a jen mne tak nějakou slabikou odbýval. Lidu bylo již celé procesí, dětí nejvíc. „Co se stalo?“ ptali se lidé z domů vybíhajíce. „Jeho sa spýtaj,“ pravila žena na mne poukázavši; „kto tam vie, či vstal z mrtvých, či je to planý opilý chlap.“ „Nech nám povie, kto je,“ řekl stařec vedle mne. „Člověk jsem jako vy; unaven lehl jsem si do stínu, vždyť v tom místě není hrobův, to je kousek lesíka…“ „Aj veru, planý chlap, ktorý si na cintoríne ľahne.“ Byli jsme už na prostřed návsi. Přiskočil jsem opět ku knězi a optal se, má-li Salvův Domový kalendář. „Věru mám,“ byla první úplná odpověď farářova. Toho roku byla v tomto kalendáři moje podobizna. Řekl jsem to knězi a požádal ho, aby mi dovolil jíti na faru, že se z kalendáře přesvědčí, kdo jsem. Stáli jsme už před farou a tak honem vklouzl jsem do fary za velebným pánem. Ten vyhledal kalendář, obracel listy, až našel obrázek na mne podobný. Pohlédl naň a na mne, zase na obrázek a zas na mne a já stál, jako když četník podle pasu zkoumá vandrovního. Před farou stáli lidé, ještě i noví přicházeli a hlučně rozmlouvajíce živě posunkovali. Pan farář si přečítal, co o mně v kalendáři stálo psáno. Spokojeně si oddechl a já též. Přece nebyl do té míry usmířen, aby mne byl pobídl sednouti si… „Po druhé si na hřbitov nelíhejte,“ řekl a podal mi ruku, kterou byl prve odtrhl. „Pojďte se mnou.“ Šli jsme ven a na stupínku přede dveřmi pan farář upokojil lid slovy: „To je člověk statočný (řádný) a nie planý (špatný); aj do novin píše, aj knihy píše — dajte mu pokoj.“

Lid se rozcházel — jaksi zklamán; očekávalť divadlo zajímavější.

Já se ubíral rovnou k městečku nad Váhem.

Od té doby jsem si na hřbitov nelehl a nelehnu, až…