ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo to v červenci, když profesor F. Seidl v Berlíně v studie zabrán seděl v pokoji svém. Pojednou vešel k němu sluha jeho, jenž mu odevzdal list. List ten došel z Oxfordu od jednoho přítele profesorova, J. Palhama.

Přítel tento psal, že anglická vláda vypravila expedici, které on se súčastní; loď „mořský had“ že jest již připravena. Zároveň vyzýval přítele, by přijel k němu a provázel ho na té cestě.

Profesor měl z toho velkou radost a nařídil hned sluhovi svému, by konal přípravy na cestu.

Druhého dne jeli pán se sluhou po železnici do Hamburku. Tam si prohledli všecky památné věci, stavby atd. Potom odebrali se do přístavu. Vsedli na parník, který je v krátkém čase převezl do Londýna.

Profesor Seidl nejdříve dbal, by vyhledal byt přítele, který mu byl tento naznačil.

Když ho vyhledal a když se na vzájem pozdravili a na rozličné věci vyptali, tázal se konečně Seidl Palhama, jaký cíl a účel má výprava, které se hodlají účastniti.

„Účelů jest mnoho, že ti to nemohu ani všecko povědíti,“ pravil přítel. „Nechám si to až na cestě, tolik jenom ti řeknu, že poplujeme daleko; nejprve do indického oceánu, dále máme se přiblížiti pokud to bude možno k jižnímu pólu, prozkoumati golfový proud a pátrati po osudech rozbitého ,Great Easternu‘. Z toho poznáš, že naše cesta bude dlouho trvati a že poskytne hojné příležitosti k vědeckému bádání.“

Potom prohlíželi společně vše, co chová Londýn v sobě památného; nejprve navštívili banku, budovu parlamentní, tower, budovu to starožitnou, která jest pevností; palácem i vězením; dále navštívili rozličné bazary, tržiště to, kde všeho druhu zboží se prodává.

Nemůžeme popisovati všecky památnosti velikého města toho — neníť k tomu místa.

Seidlův sluha, který nemohl pána svého provázeti na dalekou cestu, vrátil se do Berlína. Seidl s Palhamem odebrali se na loď „mořský had“ a sotva tu ztrávili půl hodiny, odplula loď. Pluli kanálem do atlantského moře a pak se dali směrem k severu.

Dostali se do krajin polárních, kde panuje toliko dvojí roční počasí, léto a zima, přechodův není. V letě slunce nezajde na Spicberkách či Gramantech po 5 měsíců, v Gronsku 3 měsíce, na Islandu 1 měsíc. Naopak zase v zimě tak dlouho slunce se skrývá a panuje tak dlouhá noc.

Za této dlouhé noci osvětluje krajiny jakés elektrické světlo, které se zove polárním či severním.

V měsíci srpnu pravidelně napadne sníh a než nastane říjen, pokryje se země vrstvou sněhu na 2-3 stopy.

Eskimák, zahalen v medvědí kůže, ukryje se ve své chýši a opatří se zásobou potrav na zimu.

V měsíci květnu opouští zase chýši svou a vychází na lov ryb. Sníh a led pomalu taje a koncem června zmizí úplně. Léto jest velmi krátké v končinách těchto, parné a horké i vlhké.

Ačkoli jest země po delší čas v roce pustá, přece nalézá se v krajině té veliká rozmanitost tvorů živých.

Byty zimní Eskimáků líčí kapitán Franklin tímto spůsobem:

Eskimáci dělí se v tlupy asi 50 osob silné; za obydlí zimní vyhlídnou si obyčejně břeh řeky nebo moře. Tím spůsobem usnadní si lovení ryb neb hon na medvědy.

V každém domě jest nejstarší hlavou čeledi a toho všickni poslouchají.

Když zvolí místo pro zimní byt, počnou někteří místo čistiti, jiní udělají malé příkopy pro základy stavení, urovnávají vnitřní prostoru a obloží ji mechem. Zatím jiní odeberou se na řeku a vyřežou příhodné kusy ledu, který dopraví na místo, kde se obydlí má stavěti. Tam položí stavivo ve vrstvy, které spojí teplou vodou, jež záhy zmrzne.

Když zeď jest dvě stopy vysoká, zakulatí se svršek jako klenutí. Pouze dva otvory se nechají; jeden půl třetí stopy vysoký, jenž slouží za dveře, druhý menší slouží k tomu, aby světlo nebo vzduch měl přístup. Oba otvory uzavrou se kůží medvědí nebo liščí.

Rozumíť se, že v takovém obydlí nikdy se netopí; před ním zřízeno jest ohniště, kde si rodina vaří jídlo. Uvnitř chýše jest půl druhé stopy vysoký stupeň, na němž obyvatelé odpočívají. Pokryt jest mechem a jehličím, by neroztál pod teplým tělem.

O Eskimácích labradorských píše jistý misionář takto:

„Mají spůsoby opičí; spatří-li Evropany, dělají po nich všecko, co vidí. Podrobeni jsou prudkým vášním a z klidu přecházejí v největší zuřivost. Hladu nepotřebují se báti, poněvadž v jejich zemi jest s dostatek sobů, medvědů, vodních zvířat, ptáků a jiných. V letě sídlí obyčejně pod stány na březích jezer. Do těch zaženou soby, plaví se za nimi v člunech a pobíjí je. V srpnu musí však opustit tato obydlí a usadí se v zimních bytech. Jsou vesměs malé postavy. Oděv jejich zhotoven jest tak, že odolati mohou nejkrutší zimě.“ —

Expedice měla za úkol pátrati po lodích, které v poslední době se vydaly na lov velryb a více se nevrátily.

Lod „mořský had“ plula stále k severu a pak dala se směrem k jihu. Dne 3. července pluly úžinou magellanskou a vjeli do tichého oceanu.

Fregata brala se směrem k západu. Jednoho dne svolal kapitán mužstvo své, jež oslovil takto: „Opětuji, co jsem Vám pravil již, než jsme vypluli z přístavu londýnského. Dávejte pozor, zdali byste nespatřili mořskou obludu. Nalezáme se v místech, kde se naposled objevila. Víte, jak značná odměna přislíbena jest tomu, kdo nejprve uzří onu nestvůru.“

Mužové odpověděli hlasitým „urá“ a dívali se pilněji ještě po moři než dříve.

Seidl a Palham věděli také, oč se jedná. Mezi jinými měla expedice, které se účastnili, za účel vyhledati a bude-li možno zničiti mořskou potvoru, která již zničila tak velké množství lodí.

Jednalo se totiž o věc následující: Dle nejstarších pověstí řádila v moři hrozná potvora, o které zmiňují se již staří spisovatelé, jako: Aristoteles, Plinius, Haggade a j. Též v novější době tvrdí plavci, že v rozličných místech velikého oceánu spatřili hroznou potvoru podobající se hadu, která však nikomu neublížila.

Mnozí učení lidé uvěřili tomu, kdežto jiní to vyhlašovali za pouhou pověru. „Mořský had“ byl u mnohých tolik co blud a klam.

Za poslední doby přihodilo se mnohé neštěstí na moři, které nedalo se nijak vysvětliti i bylo přičítáno oné obludě. Opětně objevila se ohromná hmota nad hladinou vodní, která časem vydávala zvláštní světlo. I vznikly zase pověsti o hrozném mořském hadu.

Stalo se také, že lodi narazily na obludu jako na skálu nějakou, avšak skála ta se pohybovala a zmizela. Tak loď „Skotia“ narazila na onen předmět a s tíží doplula do nejbližšího přístavu, kde se objevilo, že spodek její byl proražen. Ale čím, to se nedalo uhodnouti.

Byl to snad plovoucí ostrov, úskalí, mořská obluda, či podmořská loď. Komu však by patřila a kde byla by zbudována?

Bylo to nejspíše zvíře nějaké vodní, nesmírně veliké a silné. Ale jaké? Myslelo se, že to narval.

Staloť se již častěji, že narval uškodil lodím. Narval či mořský jednorožec nalezá se v severním moři. Bývá prý dlouhý i padesát stop. Zub jeden jeho obyčejně bývá na 10 stop dlouhý; odtud pochází jeho jméno jednorožec.

Konečně usjednotili se učení i neučení na tom, že to byl narval, ovšem neobyčejně veliký, jenž spůsobil na moři tolikeré škody, které nijak nedaly se vysvětliti.

Loď „mořský had“ měla mezi jiným také za účel, vypátrati ono nebezpečné zvíře a dle možnosti je i zahubiti.

Při každém poněkud neobyčejném zjevu domnívali se, že se ukáže narval, avšak marně.

Přejeli severní část tichého oceánu, aniž bylo by se objevilo zhoubné zvíře. Kapitán zaměřil k japonským břehům.

Tu jednou večer, když bylo ticho a měsíc zahalen v mrak, ozval se pokřik, že narval se objevil; starý plavec Nelsen ho uzřel a vykřikl.

Všecko spěchalo na přední část lodi; uzřeli v skutku předmět zvláštní.

Ploval pod vodou a rozšiřoval zvláštní světlo, které se lišilo od obyčejného světélkování moře, které znají plavci velmi dobře.

Toto světélkování moře pochází od množství malých zvířátek; popírá se, že by bylo původu elektrického; má se za to, že jest rázu podobného jako kostík čili fosfor.

Úkaz ten možno pozorovati ve všech mořích. Některou noc svítí ono světlo silněji, jinou slaběji. Počasí, jak se zdá, nemá na ně vlivu. Nejsilnější a nejjasnější bývá před nastávající bouří, jest-li dusno a obloha zatažena.

Světlo, které vydával neznámý předmět, nepodobalo se světelkování moře, nýbrž zdálo se býti elektrickým a velmi silným.

Kapitán velel, by fregata učinila polokruh a vzdálila se od světelkujícího předmětu.

Avšak podivné zvíře blížilo se k lodi a sice velmi rychle.

Nezdálo se radno, za noční doby pustit se do boje s neznámým odpůrcem, kapitán proto velel, by se čekalo do rána.

Narval také zastavil rychlé pohyby své, avšak zůstal lodi na blízku.

Okolo půlnoci zmizelo světlo a ke druhé hodině objevilo se znovu. Nestvůra blížila se a bylo slyšeti lomoz, spůsobený pohyby jejími. Když se rozednilo, zmizelo elektrické světlo.

Nastal den, mlhovitý, nepříjemný den; nebylo možno pranic rozeznati. Okolo osmé hodiny zmizela mlha; zraky všech byly obráceny na onen neobyčejný předmět.

Objevil se asi na půl míle mořské od fregaty — bylo to podlouhlé černé těleso, které asi na tři stopy vyčnívalo z vody a bylo dlouhé asi 150 stop.

Kapitán velel, aby s plnou silou páry jelo se k nestvůře a byl na ni útok učiněn.

Rozkaz ten provázen hlučným jásotem.

Avšak zdálo se, že narval prchá, nebylo možno dohoniti ho. Starý lovec velryb Nelsen stál na předku lodí, kyj v ruce drže a připraven, by ho vymrštil, avšak nemohl k tomu přijíti.

Kapitán velel, by rychlost lodi se zvýšila. Loď plula náramně rychle, avšak nebylo možno zvíře dohoniti.

Mužstvo na „mořském hadu“ stalo se netrpělivým, pak se rozzlobilo a konečně rozzuřilo.

I nabili velké dělo a zamířili je na nestvůru; první kule šla mimo, druhá narazila na zvíře a jak se zdálo, smekla se od jeho hřbetu.

Zvíře pohybovalo se velmi rychle a zmizelo konečně za tmy noční, až pak okolo desáté hodiny objevilo se ono světlo, jako v noci předešlé.

Světlo se nehnulo s místa, tak že se zdálo, jako by zvíře spalo. Snad bylo by možno, nyní kyjem je raniti; spěchali, by se k němu přiblížili. Nelsen držel v ruce kyj připravený.

Seidl a Palham stáli vedle starého lovce a viděli, jak naměřil a potom kyj hodil.

Slyšeli, že tento vrazil na jakýsi tvrdý předmět. V tom okamžení shaslo elektrické světlo. Fregata dostala nesmírnou ránu a proud vody valil se přes ní. Mnoho mužů, kteří se nalezali na palubě, spadli do moře.

„Šroub a kormidlo jsou zlomeny.“

Volání to ozvalo se uprostřed ohlušujícího lomozu. Avšak málo kdo je zaslechl neb jen na polo. Oba učenci zaslechli je v tu chvíli, když je chopila voda a smetla dolů z paluby.