ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo to v sobotu dne 5. srpna 1876, kdy v hostinci zvaném „Dostaveníčkem rybářů“ byla shromážděna četná a hlučná společnost. Zpěv, křik, cinkání sklenic a potlesk mísily se v ohlušující lomoz, z něhož zaznívaly takřka v pravidelných intervalech výkřiky: hoch!, jimiž Němci mají ve zvyku dávati na jevo nejvyšší stupeň radosti.

Okna hostince vedla přímo k Dunaji na konci půvabného městečka Sigmarink, hlavního to města pruské enklávy hohenzollernské, ležícího skoro u pramenů tohoto veletoku střední Evropy.

Zůstávajíce věrni nápisu na štítě, skvícímu se v krásných gotických písmenech nad vchodem do hostince, shromáždili se tu členové Dunajské jednoty, mezinárodní to společnosti rybářů, náležejících k různým národnostem pobřežním. Není veselé schůze bez pořádné pitky. Proto pilo se dobré mnichovské pivo z plných džbánků a dobré uherské víno z plných sklenic. Kouřilo se také, a veliká místnost byla zahalena dýmem, jejž dlouhé dýmky neustále chrlily. Jestliže však se členové jednoty neviděli, slyšeli se alespoň, pokud nebylo mezi nimi hluchých.

Jsouce lidmi nejtiššími a nejklidnějšími při vykonávání svého povolání, jsou rybáři udičníci největšími hřmotily, jakmile uloží náčiní. Vypravujíce své hrdinské činy, nezůstávají nikterak pozadu za myslivci, a to již něco znamená.

Byli právě po vydatné snídani, k níž shromáždilo se tu kolem hostinských stolů asi sto hostí, rytířů to udice, poplavku a háčku.

Námahou při ranních závodech vyprahla jim asi pořádně hrdla, soudíc podle množství lahví rozestavených po stole mezi zbytky jídel. Nyní došlo na nejrůznější likéry, jež si objednávali po kávě.

Bylo právě o třetí hodině po poledni, když hosté povstávali od stolů s tvářemi již hodně zrudlými. Abychom řekli pravdu, někteří z nich se potáceli a byli odkázáni na oporu sousedův. Ale většina z nich stála na nohou pevně, což bylo svědectvím, že jsou to statní stolovníci, uvyklí dlouhým těm pitkám, jež se opakovaly několikráte do roka, pokaždé, když se konaly rybářské závody Dunajské jednoty.

Závody tyto, časté a hlučně oslavované, byly proslulé po celém toku veliké té řeky, žluté, a nikoli modré, jak se zpívá ve známém Straussově valčíku. Závodníci přicházeli z vévodství Badenského, z Würtemberska, z Bavorska, z Rakouska, z Uher, z Rumunska, ze Srbska, ba i z tureckých provincií Bulharska a Bessarabie.

Jednota trvala již pět let. Jsouc spravována předsedou, Uhrem Mikleskem, zkvétala utěšeně. Z prostředků stále vzrůstajících bylo jí lze věnovati značné ceny na konání závodů, a prapor její skvěl se slavnými medaillemi, kterých dobyla v tuhých zápasech nad jednotami, jež s ní soupeřily. Její správní výbor, znaje se znamenitě v zákonodárství, týkajícím se říčního rybolovu, podporoval účinně příslušníky jednoty i oproti státu i oproti soukromníkům, a hájil jejich práv a výsad s tou houževnatostí, a lze i říci s tou stavovskou zarytostí, která jest vlastní dvounožci, jenž svými ryboloveckými instinkty plně zasluhuje, aby byl zařaděn do zvláštní kategorie lidstva.

Závody, jež se dnešního dne konaly, byly toho roku druhé. Již o páté hodině ranní vyšli závodníci z města a spěchali na levý břeh dunajský, po proudu řeky, opodál od Sigmarink. Měli na sobě stejnokroj jednoty: krátkou blůzu, jež jim nikterak nepřekážela ve volných pohybech, kalhoty zastrčené v botách s pevnou podrážkou a bílou čepici s širokým stinítkem. Měli také ovšem s sebou úplnou sbírku různého náčiní, uvedeného v „Rybářské rukověti“: hole, žerdi, saky, udice zabalené v obalu z daňčí kůže, splávky, olovnice ke zkoumání hloubky, kuličky různých tvarů, umělé mouchy, provázek a sedule. Lov měl býti volný, a to tak, že ryby jakékoli byly platným úlovkem, a že si každý z rybářů mohl na svém místě navnaditi, jak uznal za dobré.

Přesně o šesté hodině bylo všech devadesát sedm závodníků na místě, držíce v rukou udice, skloněné dolů, a chystajíce se vrhnouti háček do vody. Na znamení dané zatroubením pozdvihlo se rázem sedmadevadesát udic nad proudem.

K závodům bylo vypsáno několik cen, z nichž dvě první, každá po stu zlatých, měly připadnouti jedna rybáři, jenž by nalovil největší počet ryb, a druhá tomu, jenž byl ulovil nejtěžší kus.

Po celou dobu lovu nepřihodilo se nic zvláštního až do druhého zatroubení, jímž byly závody o jedenácté hodině ukončeny. Co každý ze závodníků ulovil, bylo předloženo porotě, skládající se z předsedy Mikleska a ze čtyř členů Dunajské jednoty. Nikdo nepochyboval ani dost málo, že by tyto vážné a vynikající osobnosti nepronesly svůj soud zcela nestranně, aby mohly vzniknouti nějaké námitky, ačkoli ve zvláštním tom světě rybářů udičníků není horkokrevná hlava vzácností. Přece však bylo potřebí ozbrojit se trpělivostí, než bude prohlášen výsledek svědomitého toho zkoumání, protože mělo zůstati tajemstvím, komu se dostane té či oné ceny, za množství či váhu, až do chvíle rozdílení odměn, jež se mělo vykonati po této hostině, k níž se sešli všichni závodníci, jako k bratrským hodům lásky.

Chvíle ta nadešla. Rybáři, nemluvíc o zvědavcích přibylých ze Sigmarink, čekali, sedíce pohodlně před estrádou, na níž stáli předseda s ostatními členy poroty.

Byla tu sedadla, lavice a stoličky, stály tu také stoly, a na nich mázy piva, lahvičky s různými likéry a sklenice i skleničky.

Když se každý posadil na své místo, nepřestávaje kouřiti z dýmky plnou parou, povstal předseda.

„Slyšte! Slyšte!“ ozývalo se se všech stran.

Pan Miklesko vyprázdnil nejprve sklenici pěnivého moku, jehožto pěna uvázla na koncích jeho knírů.

„Milí soudruzi,“ promluvil němčinou, jazykem to, jemuž rozuměli všichni členové Dunajské jednoty přes všecku různost národností, k nimž příslušeli, „nečekejte ode mne řeči řečnicky urovnané, s úvodem, rozvinutím a závěrem. Nikoli, nejsmeť tu proto, abychom se rozehřávali officielními řečmi; chci, abychom si promluvili jen o drobných našich zájmech, jakožto dobří přátelé, ba řekl bych, jakožto bratří, ačli se vám zdá tento název oprávněn vzhledem k shromáždění mezinárodnímu.“

Tyto dvě věty, poněkud dlouhé, jako bývají zpravidla všecky, jež se vůbec předesílají na počátku řeči, i když řečník nemíní pouštěti se do rozvláčného hovoru, byly přijaty svorným potleskem všech, provázeným voláním: Výborně! Výborně! promíseným četnými „hoch!“, ba i škytáním. Potom, když předseda pozdvihl sklenici, připili mu všichni na zdraví.

Pan Miklesko mluvil dále, klada ve svých vývodech rybáře na první místo lidského pokolení. Vytkl všecky vlastnosti a ctnosti, jimiž ho obdařila šlechetná příroda. Pověděl, jaké jest mu zapotřebí trpělivosti, jakého důmyslu, jaké chladnokrevnosti a bystrosti ducha, aby vynikl v tomto umění, neboť není prý to ani tak řemeslo jako umění, jež postavil vysoko nad hrdinská dobrodružství lovecká, jimiž se neprávem honosí myslivci.

„Lze-liž přirovnati honbu k rybolovu?“ zvolal.

„Nikoli! Nikoli!“ zněla jednomyslná odpověď všeho shromáždění.

„Jaká jest to zásluha, zastřelí-li kdo koroptev nebo zajíce, když je vidí na blízku, a když mu je pes — máme my psy? — vyslídí? Každý kus zvěře jest viděti již z dáli, lze naň pohodlně zamířiti, a pak vychrlí se naň spousta broků, z nichž většina přichází úplně nazmar!… Naproti tomu rybu nelze sledovati zraky… Jest ukryta pod vodou… Co jest tu potřebí obratnosti, co dobrých nástrah a bystrosti duševní, aby ji člověk dostal na háček udice, aby ji ,zasekl‘ a ,vyvedl‘ z vody, tu bezvládnou na konci udice, tu třepetající sebou a takřka tleskající vítězství rybářovu!“

Nyní zaburácela bouře pochvaly. Předseda Miklesko mluvil ze srdce celé Dunajské jednotě. Věda, že nesmí zacházeti příliš daleko ve chvále svých kollegů, neváhal, beze strachu, že mu kdo vytkne přepínání, stavěti ušlechtilé jejich zaměstnání nade všecka ostatní, vynášeti až do nebe horlivé učně vědy rybolovecké, ba i oživiti vzpomínku na vznešenou bohyni, jež byla protektorkou rybářských her ve starém Římě při obřadech ryboloveckých.

Porozuměli posluchači těmto slovům? Patrně, neboť byla provázena nesmírnou bouří nadšení.

Potom, oddechnuv si a vyprázdniv džbánek pěnivého piva, mluvil dále:

„Nezbývá mi, než zmíniti se se zadostiučiněním o stálém rozkvětu naší jednoty, kteráž vzrůstá rok co rok značným počtem nových členů, a jež si získala již tak zvučného jména po celé střední Evropě. O jejích úspěších nebudu se šířiti. Znáte je, jste jejich účastníky, a jest nemalou ctí, bráti podíl na jejích závodech! Tisk německý, český i rumunský neskrblil nikdy nadšenou, a podotknu hned, zaslouženou chválou; i pokládám za svou povinnost pronésti přípitek, a prosím, abyste připili se mnou novinářům, kteří podporují mezinárodní zájmy Dunajské jednoty!“

Všichni připili ovšem s předsedou Mikleskem. Lahvice vyprázdnily se do sklenic a sklenice do hrdel, tak hravě, jako se vlévá voda veletoku a jeho přítoků do moře.

Byli by přestali na tom, kdyby řeč předsedova byla se zakončila tímto posledním přípitkem. Ale po něm pronášeny byly přípitky nové, s patrnou touže opportunní tendencí.

Předseda vzpřímil se v celé své velikosti mezi tajemníkem a pokladníkem, kteří také stáli. V pravé ruce držel každý z nich číši šampaňského a levou měl položenu na srdce.

„Připíjím Dunajské jednotě,“ zvolal pan Miklesko, pohlížeje na shromáždění.

Všichni povstali s číšemi pozdviženými do výše úst. Jedni stojíce na lavicích, druzí na stolech, odpověděli všichni přesným sborem na přípitek páně Mikleskův.

Když byly číše vyprázdněny, provolal předseda z plna hrdla, přihnuv si dříve z nevysýchajících lahví, stojících před ním a jeho přísedícími:

„Připíjím různým národnostem: Badeňanům, Würtemberčanům, Bavorům, Rakušanům, Uhrům, Srbům, Valachům, Multancům, Bulharům, Bessarabianům, kteří náležejí k Dunajské jednotě!“

A Bessarabiané, Bulhaři, Multanci, Valaši, Srbové, Uhři, Rakušané, Bavoři, Würtemberčané a Badeňané odpověděli jakoby jedněmi ústy, lokajíce obsah svých číší.

Posléze předseda ukončil svou řeč prohlášením, že připíjí na zdraví jednoho každého ze členů jednoty. Protože však členů těchto jest čtyři sta sedmdesát tři, nezbývá mu, bohužel, než pojmouti je všecky v jediný přípitek.

V odpověď na to zahřímalo tisíceré „hoch!“, opakující se tak dlouho, až hlasivky vypovídaly službu.

Tak bylo odbyto druhé číslo programu, jehožto číslo první skončilo se jídlem a pitkou. Číslem třetím mělo býti prohlášení vítězů při závodech.

Každý čekal v pochopitelném napětí, neboť, jak jsme již dříve řekli, bylo to stále ještě tajemstvím poroty. Ale nadešla chvíle, kdy to měli zvěděti.

Předseda Miklesko jal se čísti úřední listinu odměn obou kategorií.

Podle stanov jednoty měly býti menší ceny prohlášeny napřed, což mělo za následek, že čtení odměn bylo sledováno s pozorností stále stupňovanou.

Závodníci odměnění menšími cenami kategorie počtu, jejichžto jména byla vyvolávána, předstupovali před estrádu. Předseda objal každého z nich a odevzdával jim diplom s částkou peněz větší nebo menší, podle pořadí odměn.

Ryby v sítích byly z těch, jež každý rybář může chytiti ve vodách dunajských: ježdící, bělice, řízci, cejni, okouni, líni, štiky, jelci a jiné. Těchto menších cen dostalo se zejména Valachům, Uhrům, Badeňanům a Würtemberčanům.

Druhá cena, za sedmdesát sedm ulovených ryb, byla přiřčena Němci jménem Weberovi, jehož úspěch byl uvítán upřímným potleskem. Tento Weber byl vskutku velmi dobře znám všem svým kollegům. Častokráte dostalo se mu předních odměn za výkony při předešlých závodech, a očekávalo se vůbec, že dnešního dne dostane se mu první ceny za množství.

Ale nikoli; v jeho síti bylo toliko sedmdesát sedm ryb, dobře spočítaných a přepočítaných, kdežto jeden z jeho soupeřů, ne-li obratnější, dojista šťastnější, naplnil svou síť devadesáti devíti rybami.

Jméno tohoto mistra rybářského umění bylo nyní prohlášeno. Byl to Uher Ilja Brusch.

Shromáždění, jsouc nemálo překvapeno, zdrželo se potlesku, když slyšelo jméno Uhrovo, neznámé členům Dunajské jednoty, jejímžto příslušníkem byl teprve od nedávna.

Ježto vítěz neuznával za hodno předstoupiti a přijmouti stozlatovou odměnu, přikročil předseda Miklesko bez prodlení k seznamu vítězů v kategorii váhy. Odměněni byli Rumuni, Slované a Rakušané. Když bylo prohlášeno jméno toho, jemuž dostalo se druhé ceny, ozval se tak bouřlivý souhlas, jako když dříve bylo čteno jméno Němce Webera. Panu Svetozarovi, jednomu z přísedících, dostávalo se zasloužené odměny za jelce, vážícího půlčtvrté libry, který by dojista byl unikl rybáři méně obratnému a chladnokrevnému. Byl to jeden z nejznamenitějších členů a zároveň z nejhorlivějších a jednotě nejoddanějších; jemu dostalo se již největšího počtu odměn. Proto také byl pozdraven bouří jednomyslného souhlasu.

Zbývalo jen přiřknouti první cenu této kategorie, a srdce všech mocně bušila v očekávání jména vítězova.

Jaký však byl údiv, vlastně více než údiv, jaký byl obecný úžas, když předseda Miklesko hlasem, jehož chvění nedovedl potlačiti, pronesl tato slova:

„První v kategorii váhy za sedmnáctiliberní štiku Uher Ilja Brusch!“

Ve shromáždění nastalo rázem hrobové ticho. Ruce, jež se chystaly k potlesku, klesaly, ústa, která jižjiž chtěla provolávati slávu vítězi, zůstala němá. Zvědavost jímala mocně všecky přítomné.

Objeví-liž se nyní Ilja Brusch? Vystoupí-li, aby přijal z rukou předsedových čestný diplom a s ním dvě stě zlatých?

Pojednou zašumělo to shromážděním.

Jeden z přítomných, jenž posud pořád stál opodál, zamířil k estrádě.

Byl to Uher Ilja Brusch.

Soudíc podle jeho obličeje, pečlivě oholeného, vyhlížejícího ze spousty hustých, havraních vlasů, nepřekročil Ilja Brusch posud třicátého roku. Jsa postavy vyšší než prostřední, širokých plecí a statných nohou, byl dojista obdařen nevšední silou. Mohlo to vskutku buditi podiv, že takovýto chlapík nachází zálibu v klidném zaměstnání ryboloveckém, a to do té míry, že dosáhl v nesnadném tom umění mistrovství, o čemž výsledek závodů podával nezvratný důkaz.

Jiná zvláštnost, dosti podivná, byla, že Ilja Brusch trpěl nějakou chorobou zrakovou. Bylyť oči jeho zakryty velikými, černými okuláry tak, že nebylo lze rozeznati jejich barvy. A přece jest zrak nejvzácnějším smyslem pro toho, kdo sleduje náruživě každé, sebe menší hnutí splávku udičního, a dobrých očí jest nezbytně potřebí každému, kdo chce překonati nesčíslné lsti, jichž užívají ryby.

Ale, ať je jímal či nejímal úžas, nezbývalo jim, než spokojiti se s výsledkem. Ježto nebylo lze podezřívati nestrannost poroty, byl Ilja Brusch beze sporu vítězem závodů, a to za podmínek tak pozoruhodných, že nikdo z členů jednoty se nepamatoval, že by je byl kdy kdo ve své osobě spojil. Shromáždění vybavovalo se tedy pomalu ze své upiatosti, a dosti hlučný potlesk pozdravil vítěze ve chvíli, kdy přijímal diplom a odměny z rukou předsedy Mikleska.

Přijav obé, nesestoupil Ilja Brusch ihned s estrády, nýbrž promluvil několik slov s předsedou, načež obrátil se ke zvědavému shromáždění, žádaje pokynem ruky za ticho, jehož okamžitě, jakoby kouzlem, dosáhl.

„Pánové a milí kollegové,“ řekl Ilja Brusch, „prosím vás za dovolení, abych směl promluviti k vám několik slov, se souhlasem páně předsedovým.

Mouchu by bylo bývalo slyšeti v sále, kde před chvílí bylo tak hlučno. Čeho as měla se týkati tato řeč, o níž nebylo v programu zmínky?

„Především vám chci poděkovati,“ mluvil Ilja Brusch dále, „za vaše sympathie a za potlesk, jímž jste mne vyznamenali, ale dovoluji si vás ujistiti, že si nezakládám více než slušno na dvojím úspěchu, jehož jsem právě dosáhl. Vím dobře, že by bylo spíše bývalo po zásluze, aby ho byl došel některý ze starších členů Dunajské jednoty, jež se honosí tolika zdatnými rybáři, a že tu hrála úlohu spíše příznivá náhoda, než moje dovednost.“

Skromnosti, vyznívající z těchto slov, dostalo se náležitého ocenění společnosti, z níž zaznívalo potichu nejedno: „Výborně!“

„Jest na mně, abych ospravedlnil příznivou tuto náhodu, i pojal jsem k tomuto účelu plán, o němž se domnívám, že nebude bez zajímavosti pro toto shromáždění vynikajících rybářů.

Jak vám dobře známo, milí kolegové, jsou v módě rekordy. Proč bychom nenapodobili championy ostatních sportů, dojista méně významných, než jest náš, a nepokusili se stanoviti rybářský rekord?“

V posluchačstvu ozývaly se tlumené výkřiky. Bylo slyšeti: „Aj, aj!“ „Vida, vida!“ „Proč pak ne?“ Každý z příslušníků společnosti volil podle své zvláštní letory slova, jimiž dával výraz svým dojmům.

Řečník mluvil pak dále:

„Když se mi tato myšlenka vyskytla na mysli, nespustil jsem se jí již, a hned jsem také pochopil, za jakých okolností by se měla uvésti ve skutek. Ostatně usnadňovala mi značně řešení tohoto problému okolnost, že jsem příslušníkem Dunajské jednoty. Jakožto člen její mohu žádati jen na Dunaji šťastného výsledku svého podniku. Pojal jsem tedy záměr, plouti po slavné naší řece od jejího vzniku až k Černému moři a živiti se po celou tuto plavbu na vzdálenost tří tisíc kilometrů pouze výtěžkem rybolovu.

Štěstí, které mi dnes přálo, zvýšilo ještě, ač bylo-li to vůbec možno, touhu vykonati tuto cestu, jejížto význam dojista všichni oceňujete, a proto vám již dnes ohlašuji svůj odjezd, stanovený na 10. srpna, to jest na příští čtvrtek, vybízeje vás, abyste se se mnou dostavili tohoto dne právě na to místo, kde Dunaj vyvěrá.“

Snáze lze si představiti než vylíčiti nadšení, jež vzbudilo toto neočekávané prohlášení. Po celých pět minut ozývala se bouře volání „hoch!“ a hromového potlesku.

Ale událost podobného významu nemohla se skončiti jen tak. To pochopil pan Miklesko a jednal, jako vždy, jakožto pravý předseda. Snad poněkud těžkopádně povstal ještě jednou mezi oběma přísedícími.

„Na zdraví kollegy Ilji Brusche!“ zvolal pohnutým hlasem, mávaje číší šampaňského.

„Na zdraví kollegy Ilji Brusche!“ odpovídalo shromáždění v bouřlivém souhlasu, načež rozhostilo se ihned hrobové ticho, ježto lidé trpí tou politování hodnou vadou, že nemohou křičeti a píti zároveň.

Ale ticho to potrvalo jen na krátko. Jiskřivé víno dodalo znaveným hrdlům nové síly, což jim dovolilo pronésti ještě nekonečnou řadu přípitků až do chvíle, kdy za obecného rozjaření skončily se památné ty závody rybářské, konané v sobotu 5. srpna 1876 Dunajskou jednotou v půvabném městečku Sigmarinkach.