ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

K osmé hodině ranní dne 2. října pirogy Gallinetta a Moriche propluvše ramenem, jež obtéká na pravo poloostrov Atabapský, braly se proti proudu horního Orinoka za příznivého větru severozápadního.

Den před tím, po rozmluvě seržanta Martiala a Jakuba Hellocha, nemohl onen tomuto již odpírati dovolení, aby provázel jej a „jeho synovce“ až k Missii Santa Juanské. Nyní znal tajemství Jany Kermorovy ten, kdo ji zachránil, a nebylo pochyby, že nezůstane na dlouho neznámo Germainu Paterneovi. Není pochyby, že bylo nesnadno uchovati tajemství tak, aby nepřišlo na výzradu, ba snad bylo i lépe, že se tak stalo, vzhledem k okolnostem, za kterýchžto se měla konati druhá část cesty. Ale oba mladí lidé dovedli uchrániti toho tajemství, tak úzkostlivě až dosud zachovávaného, oproti pánům Miguelovi, Felipeovi, Varinasovi, Mirabalovi a guvernéru provincie. Za to čekalo je pro případ, že se pátrání po plukovníku Kermorovi zdaří, překvapení, že jim plukovník sám s radostí představí dceru.

Také to bylo umluveno, aby ani Valdez ani Parchal ani žádný z plavců nedověděl se ničeho o posledních událostech. Celkem nebylo lze jinak než dáti za pravdu seržantu Martialovi, že vydával Janu za synovce Jana, aby tak lépe čelili obtížím takovéto výpravy, a bylo lépe přidržeti se nadále tohoto opatrného jednání.

A nyní, kdo by dovedl vylíčiti úžas, ohromení a pak hněv starého vojína, když Jakub Helloch mu projevil, co vypátral, totiž, že Janem Kermorem byla Jana Kermorova! Bylo by to nesnadno a také zbytečno; každý si to snadno představí.

Rovněž není potřebí zmiňovati se o tom, v jakých rozpacích se octla dívka, když se setkala s Jakubem Hellochem a Germainem Paterneem. Oba ujišťovali ji největší svou úctou, oddaností a mlčelivostí. Na konec nabyla vrchu rázná její povaha, překonávající hravě nesmělost vlastní ženskému pohlaví.

„Pro vás jsem Janem, stále Janem,“ řekla podávajíc ruku oběma krajanům.

„Stále, slečno,“ odvětil Germain Paterne ukláněje se.

„Ano, Jan, můj milý Jan,“ odpověděl Jakub Helloch, „a tak bude až do dne, kdy odevzdáme slečnu Janu Kermorovu do rukou otcových.“

Rozumí se samo sebou, že Germain Paterne neosmělil se učiniti ani nejmenší poznámky o této cestě, jež měla se prodloužiti až ku pramenům Orinoka a snad i ještě dále.

Pokud se jeho osobně týkalo, nebyla mu tato cesta proti mysli, těšilť se, že mu poskytne hojně příležitosti, aby obohatil své botanické sbírky z květeny na horním toku řeky. Tím hodlal dostáti v plné míře svému přírodopisnému poslání jsa přesvědčen, že ministr vyučování nebude mu vytýkati, že zašel tak daleko.

Jana Kermorova pak byla zajisté mocně dojata při pomyšlení, že oba mladí muži jsou ochotni přispěti jí ze všech sil, doprovoditi ji až do Missie Santa-Juanské, čeliti v jejím zájmu všemu, co výprava tato s sebou přinese, a přispěti tak podle možnosti k naději ve šťastný výsledek výpravy. Proto také oplývalo její srdce vděčností k tomu, kdo ji vyrval z objetí smrti a přál si zůstati jí po boku po celou cestu.

„Milý příteli,“ řekla seržantu Martialovi, „staň se vůle Páně! Bůh dobře ví, co činí…“

„Dříve než mu vzdám díky, vyčkám konce!“ zněla odpověď starého vojína.

A broukaje odešel do kouta; stydělť se jakožto strýc, jenž ztratil synovce.

Netřeba podotýkati, že Jakub Helloch prohlásil Germainu Paterneovi:

„Chápeš zajisté, že nemůžeme opustiti slečnu Kermorovu.“

„Chápu vše, milý Jakube,“ odvětil Germain Paterne, „i věci, kterým snad podle tvého mínění nerozumím. Domníval jsi se, že jsi zachránil hocha, a zatím zachránil jsi dívku; toť věc, o niž jde; jest patrno, že by nám nebylo lze opustiti zajímavý ten zjev…“

„Nebyl bych opustil ani Jana Kermora!“ tvrdil Jakub Helloch. „Nebyl bych mohl viděti, kterak se vydává v tolikerá nebezpečenství, abych se nebyl odhodlal sdíleti je s ním! Bylo to mou povinností, bylo to povinností nás obou, abychom mu ze všech sil přispěli až do konce.“

„Ovšem,“ prohlásil Germain Paterne co nejvážněji.

Slečna Kermorova vypravovala oběma krajanům asi toto:

Plukovník Kermor, narozený r. 1829., čítající nyní šedesát tři léta věku svého, pojal r. 1859 za choť kreolku z ostrova Martinique. První dvě dítky pošlé z tohoto manželství záhy zemřely, takže jich Jana ani nepoznala. Ztráta dítek byla pro pana Kermora a jeho choť bolestnou ranou, z níž se nemohli vzpamatovati.

Pan Kermor, znamenitý důstojník, dodělával se svou statečností, intelligencí a vynikajícími vlastnostmi skvělé a rychlé karriéry. Byl plukovníkem ve čtyřicátém prvním roce svého věku. Martial, nejdříve obyčejný vojín, pak desátník a posléze seržant, přilnul úplnou oddaností k tomuto důstojníku, jenž v bitvě solferinské měl příležitost zachrániti mu život. Oba zúčastnili se pak neblahé a hrdinné výpravy proti vojům prusským.

R. 1870, asi čtrnáct dní nebo tři neděle před tím, než byla válka tato vypověděna, odešla paní Kermorova za rodinnými záležitostmi na Martinique. Tam narodila se Jana. Jsa krušen mnohými svízeli a protivenstvími pocítil plukovník opravdovou radost z toho, že se mu narodilo děťátko. Kdyby ho nebyly zdržovaly povinnosti v obraně vlasti, byl by se odebral za chotí a dceruškou na Antilly a byl by si je přivedl obě do Francie.

Za těchto okolností paní Kermorová nevyčkala, až bude válka skončena a manžel přijde pro ni. Nemohla se dočkati shledání s ním, a v měsíci květnu r. 1871 vstoupila v Saint-Pierre na ostrově Martinique na anglickou lod Norton, plující do Liverpoolu.

Paní Kermorová byla provázena kreolkou, kojnou své dcerušky, jen o několik měsíců mladší. Měla v úmyslu podržeti ženu tuto ve svých službách, až se vrátí do Bretagne, do Nantes, kde bydlila před svým odjezdem.

V noci ze dne 23. na 24. května za husté mlhy narazil v širém moři, v okeánu Atlantském, španělský parník Vigo, plující ze Santanderu, na loď Norton. Při srážce této potopil se Norton takřka hned, při čemž utonuli všichni cestující, až na pět, a všecko mužstvo, až na dva lidi, aniž mohl jim přispěti ku pomoci španělský parník, jenž byl příčinou srážky.

Paní Kermorová nedostala se ani ze své kabiny, jež byla po té straně, se které se stal náraz, a kojná zahynula také, ačkoli se jí podařilo vystoupiti s dítětem na palubu.

Zázrakem takřka stalo se, že dítě ušlo smrti, zachráněno byvši jedním z obou lodníků s lodi Norton, jemuž se podařilo dostihnouti Viga.

Když loď Norton utonula, parník španělský, jenž byl na předku porouchán, ale na strojích neutrpěl valných škod, zůstal na místě katastrofy a spustil čluny do moře. Hledali dlouho, ale marně, načež Vigo odplul k nejbližšímu ostrovu Antillskému, kamž dorazil za týden.

Odtamtud bylo posláno do svých vlastí několik osob, jež byly zachráněny při srážce lodí na palubu Viga. Mezi cestujícími na této lodi byl bohatý osadník havanský pan Eredia s chotí; ti ujali se malé Jany. Bylo nyní dítě úplně osiřelé? Nebylo lze dověděti se toho. Ovšem tvrdil jeden z obou zachráněných námořníků, že na lodi Norton byla matka dívenčina, Francouzka, ale nevěděl, jak se jmenovala. A kterak bylo by bývalo možno dověděti se jejího jména, nebylo-li zapsáno v kanceláři anglického parníku, dříve než dáma vstoupila na loď? A opravdu nebylo zapsáno, jak bylo zjištěno při vyšetřování o srážce obou lodí.

Jana přijata byvši za vlastní manžely Erediovými, přibyla s nimi do Havany. Tam ji vychovali vynasnaživše se marně vypátrati rodinu, jíž náležela. Pěstouni dali jí jméno Juana. Jevíc veliké nadání duševní užila plnou měrou vychování, jehož se jí dostalo, a naučila se mluviti tak dokonale francouzským jako španělským jazykem.

Ostatně znala historii svého života, ze kteréž jí nic nebylo zatajeno. Zalétala také stále myšlenkami do Francie, kde snad žil její otec, který ji oplakával, pozbyv navždy naděje, že by ji kdy uviděl.

A na druhé straně zase lze si představiti, kterak plukovník Kermor trpěl, dověděv se o smrti choti a dítěte, jehož ani neznal. Za zmatků válečných r. 1871 nezvěděl ani, že paní Kermorová odhodlala se opustiti Saint-Pierre na ostrově Martinique a přijíti za ním. Nevěděl tedy také, že byla na lodi Nortonu. A dověděl se toho teprve se zprávou o strašlivé té katastrofě námořní. Nadarmo pátral na všech stranách. Pátráním nabyl pouze jistoty, že jeho choť i dceruška zahynuly s většinou cestujících a mužstva lodi.

Bolest plukovníkova byla nesmírná. Ztrácelť navždy zbožňovanou ženu a děťátko, jež nebylo mu ani popřáno políbiti. A bolest ta dostupovala takového stupně, že byly obavy o jeho rozum. Dokonce i upadl v tak nebezpečnou nemoc, že nebýti pečlivého ošetřování věrného vojína, seržanta Martiala, byla by rodina Kermorova bezpochyby vymřela úmrtím své hlavy.

Plukovník sice vyvázl životem, ale trvalo to dlouho, než se zcela uzdravil. Odhodlav se pak vzdáti se dráhy vojenské, jež bývala ctí a chloubou jeho života a slibovala mu nejskvělejší budoucnost, zažádal za propuštěnou r. 1873. Byl tehdáž v nejlepším věku, čítalť teprve čtyřicet čtyři léta.

Od toho dne žil plukovník Kermor úplně odloučen od světa ve skrovném venkovském domku v Chantenay-sur-Loire blíže Nantes. Zde nestýkal se již s nikým z přátel, nemaje jiného společníka kromě seržanta Martiala, jenž zanechal vojny zároveň s ním. Byl to již jen ubohý opuštěnec na pustém pobřeží po ztroskotání, po ztroskotání všeho, k čemu lnul svým životem.

Posléze po dvou letech zmizel plukovník Kermor. Odešel z Nantes předstíraje nějakou nutnou cestu, a seržant Martial očekával nadarmo jeho návratu. Polovinu jmění, asi deset tisíc franků ročního důchodu, zůstavil oddanému spolubojovníku, který je přijal z rukou notáře rodiny Kermorovy. Druhou polovinu, jmění nemovité, plukovník Kermor zpeněžil a peníze vzal s sebou — kam? To mělo zůstati neproniknutelným tajemstvím.

K listině darovací ve prospěch seržanta Martiala připojena byla tato poznámka:

„Dávám navždy s Bohem svému řádnému vojínu, s nímž jsem se podělil o všecko jmění. Nechť mu ani nepřipadá na mysl, aby mne vypátral; bylo by to zbytečno. Jsem mrtev pro něj, jsem mrtev pro své přátely a pro všechen svět, jako jsou mrtvy bytosti, jež jsem nejvíce ze všech na světě miloval.“

A nic více.

Seržant Martial nechtěl se smířiti s myšlenkou, že by se nikdy neměl shledati se svým plukovníkem. Byly podniknuty kroky, aby se vypátralo, do které země zanesl plukovník své hoře a beznaději svého života daleko od těch, kdož ho znali a s nimiž se navždy rozloučil…

Zatím vyrůstala dívenka v lůně své nové rodiny. Dvanácte let uplynulo, než se Erediovým podařilo nabýti nějakých zpráv o rodině dítěte. Posléze zvěděli, že jakási paní Kermorová, jež utonula s lodí Nortonem, byla matkou Juaninou, a že manžel její, plukovník téhož jména, posud žije.

Děvčátku bylo tehdáž asi dvanácte let a dospívala v pannu oplývající všemi vděky. Jsouc vzdělána, vážná a proniknuta neobyčejně vážným pojímáním svých povinností, jevila především ráznost neobyčejnou u jejího pohlaví a v jejím věku.

Erediovi neviděli příčiny, proč by jí tajili, čeho se dověděli, a od toho dne zdálo se, že její duch plane neustálým žárem. Zdálo se jí, že jest povolána nalézti otce. Víra tato stala se takřka utkvělou její myšlenkou, jež patrně mocným vlivem působila na duševní její stav. Jakkoli byla tak šťastna v tomto domě, kde prožila blažené doby dětství, jakkoli tu bylo s ní zacházeno jako s vlastní dcerou, žila již jenom myšlence jíti za plukovníkem Kermorem. Bylo známo, že se uchýlil do Bretagne, blíže Nantes, jejího rodného města. Dopsali tam, chtíce zvěděti, zdržuje-li se tam doopravdy. Jaká to však byla zdrcující zpráva, již dívka dostala v odpověď, že jest tomu již řada let, co otec zmizel!

Tu prosila slečna Kermorova snažně svých pěstounův, aby ji pustili do Evropy. Chtěla se odebrati do Francie, do Nantes. Byla přesvědčena, že se jí podaří nalézti stopy, o nichž se tvrdilo, že jsou navždy zaváty zapomenutím. Tam, kde cizí lidé nemají úspěchu, může vlastní dcera, vedena jsouc pouhým instinktem, dodělati se zdaru…

Zkrátka, Erediovi svolili, aby se odebrala do Francie, nechovajíce sami mnoho naděje v úspěch. Slečna Kermorova opustila tedy Havanu, a přeplavivši se šťastně přes moře, přibyla do Nantes, kde našla již pouze seržanta Martiala, jenž pořád ještě neměl ani tušení, kam se plukovník poděl.

Představme si vzrušení starého vojína, když překročila práh dívka, o které se vůbec myslilo, že zahynula při katastrofě lodi Nortona. Nechtěl věřiti a přece nemohl než uvěřiti. Tvář Janina připomínala mu živě rysy otcovy, jeho oči, výraz jeho tváře a všecko, co se může přenésti s otce na dítě z podoby tělesné i duševní. Proto také uvítal dívku jako anděla, kterého mu plukovník poslal s výšin nebeských.

Té doby však již vzdal se nadobro naděje, že by kdy vypátral, kam odebral se plukovník s veškerým bolem a zoufalstvím svého života.

Jana umínila si, že neopustí již oteckého domu. Jmění, jež seržant Martial obdržel a jež byl ochoten jí vrátiti, mohlo oběma dobře posloužiti k novému pátrání.

Marně usilovala rodina Erediova o to, aby se slečna Kermorova vrátila do jejího lůna. Nezbývalo jim, než smířiti se s myšlenkou, že budou nadále žíti bez své schovanky. Jana poděkovala svým dobrodincům za vše, co pro ni učinili. Srdce její oplývalo vděčností k těm, jichžto snad po dlouhou dobu neuvidí. Ale jí plukovník Kermor žil stále, a snad chovala právem toto přesvědčení, ježto zpráva o jeho smrti nedošla ani seržanta Martiala ani jiného z jeho přátel, jež zanechal v Bretagni. Umínila si pátrati po něm a nepochybovala o tom, že ho najde. Tato láska dceřina byla ohlasem lásky otecké, ačkoliv ani otec ani dcera nikdy se neznali. Pojiloť je pouto tak mocné, že ho nic na světě nedovedlo přervati.

Dívka zůstala tedy v Chantenay se seržantem Martialem. Ten jí oznámil, že několik dní po jejím narození v Saint-Pierre na Martinique dostalo se jí při křtu jména Jana,^[1] i nahradil tímto jménem jméno, které jí dala rodina Erediova. Jana žila u něho snažíc se mermomocí vypátrati aspoň nějaké známky, jež by vedly na stopu plukovníka Kermora.

Na koho se však obrátiti, kdo by dovedl podati nějakou zprávu o zmizelém? Což nepokusil se seržant Martial všemi prostředky a bez úspěchu, aby se něčeho dověděl? A plukovník Kermor odešel z vlasti, domnívaje se, že jest sám na světě. Ah, kdyby věděl, že dcera jeho, zachráněná z tonoucí lodi, čeká naň v domě oteckém!

Uplynulo několik let. Do temnot záhady nevnikl ani nejmenší paprslek. A odchod plukovníka Kermora z vlasti byl by snad navždy zůstal obestřen neproniknutelným tajemstvím, kdyby nebylo došlo k prvnímu a netušenému objevu za těchto okolností:

Pamatujeme se na list, psaný a podepsaný plukovníkem, jenž došel do Nantes r. 1879. List tento přicházel ze San Fernanda nad Atabapem ve Venezuele, v Jižní Americe. Svědčil notáři rodiny Kermorovy a týkal se čistě osobní záležitosti, kterou bylo potřebí uspořádati. V listu však byla také obsažena důtklivá žádost, aby se adressát nikomu o dopise tomto nezmiňoval. Notář zemřel, když Jana Kermorova žila ještě na Martinique, a nikdo nevěděl, že jest dcerou plukovníkovou.

Teprve po sedmi letech byl nalezen tento dopis v papírech zesnulého; od doby, kdy byl psán, uplynulo již třinácte let. Té doby dědicové jeho, kteří znali historii Jany Kermorovy a věděli o tom, že bydlí u seržanta Martiala i o pokusech, jimiž se snažila nabýti nějakých zpráv o otci, nemeškali zpraviti ji o tomto dopise.

Jana Kermorova byla již svéprávná. Od těch dob, co žila, abychom tak řekli, „pod mateřskou ochranou“ starého spolubojovníka otcova, doplnila vychování, jehož se jí dostalo v rodině Erediově, důkladným a vážným vzděláním, jehož poskytuje moderní paedagogika.

Lze-liž si představiti, co pociťovala a jak neodolatelná touha ji pojala, když se vzácný ten doklad octl v jejích rukou! Byloť nade vší pochybnost jisto, že plukovník Kermor r. 1879 byl v San Fernandu. A nevědělo-li se, kam se od těch dob poděl, přece jen tu byla známka, známka tak kýžená, s níž bylo lze podniknouti první kroky na cestě pátrání. Dopsali guvernérovi v San Fernandu, psali několikráte. Odpověď zněla vždy stejně. Nikdo neznal plukovníka Kermora, nikdo se nepamatoval, že by kdy byl přišel do městečka. A přece byl dopis důkazem nepopíratelným.

Nebylo-liž za těchto okolností nejlépe odebrati se do San Fernanda? To bylo jisto. Proto odhodlala se dívka k cestě do oblasti horního Orinoka.

Slečna Kermorova dopisovala si pravidelně s rodinou Erediovou. Zpravila pěstouny o záměru jíti tam, kde jí snad bude možno nalézti poslední stopy otcovy, a ti přes všecky svízele podobné cesty nemohli jinak, než úmysl její schváliti.

Ale plynulo-liž z okolností, že Jana Kermorova pojala tento záměr, záměr zajisté velice povážlivý, že by také seržant Martial musil s ním souhlasiti? Což když odepře svolení? Nepostaví-liž se proti provedení toho, co Jana pokládala za svatou svoji povinnost? Nebude-liž jí brániti, hroze se námah a nebezpečenství, jež by jí hrozily v dálných těch končinách venezuelských? Uraziti několik tisíc kilometrů, toť na povážení! Děvčátko vydávající se na tak nebezpečnou výpravu a provázené pouze starým vojákem — neboť, vydá-li se na cestu ona, nenechá jí on jíti samotnu — toť dobrodružství neuvěřitelné!

„A můj dobrý Martial přece jen svolil,“ řekla Jana ke konci svého vypravování, jež odhalilo oběma mladým mužům tajemství její minulosti. „Ano! Svolil, a nebylo lze jinak, pravda-li, starý, dobrý příteli?“

„Však toho lituji,“ odvětil seržant Martial, „protože přes všecku opatrnost —“

„Bylo naše tajemství vyzrazeno!“ dodala dívka s úsměvem. „Již nejsem tvým synovcem, a ty nejsi mým strýcem! Ale pánové Helloch a Paterne nepovědí toho nikomu. Není-liž pravda, pane Hellochu?“

„Nikomu, slečno!“

„Nikoliv slečno, pane Hellochu,“ opravila ho rychle Jana Kermorova; „nesmíte si osvojovati ošklivý zvyk nazývati mne takto. Dříve či později byste se prozradil. Nejsem slečnou, jsem Janem, jen Janem, a nikým jiným!“

„Ano, Janem, zkrátka, ba i naším drahým Janem, abychom to někdy trochu střídali,“ řekl Germain Paterne.

„Nyní, pane Hellochu, vysvětlíte si zajisté, čeho na mně žádal dobrý můj Martial. Stal se mým strýcem, a já stala jsem se jeho synovcem. Oblékla jsem se jako hoch, ostříhala jsem si vlasy, a takto jsouc přeměněna vstoupila jsem v Saint-Nazaire na loď plující do Caracasu. Mluvila jsem španělsky právě tak, jako svou mateřštinou — což mi v mnohém mohlo prospěti na této cestě — a takto dostala jsem se sem do San Fernanda. Až najdeme otce, vrátíme se do Evropy přes Havanu. Přeji si, aby navštívil šlechetnou tu rodinu, jež jeho dceři nahradila otce a matku, a kteréž jsme oba zavázáni neskonalými díky!“

Oči Jany Kermorovy zarosily se slzami. Vzpamatovala se však a řekla:

„Milý strýče, nemáme proč litovati, že naše tajemství bylo prozrazeno. Bůh tomu chtěl, jako chtěl i tomu, abychom se na své cestě setkali se dvěma krajany, se dvěma oddanými přáteli. A jménem otcovým děkuji vám, pánové, z celé duše za vše, co jste pro mne již učinili, i za to, co hodláte ještě učiniti.“

A podala ruku Jakubu Hellochovi i Germainu Paterneovi, kteří ji upřímně stiskli.

Nazítří rozloučili se oba mladí muži, seržant Martial i Jan — ponecháme mu toto jméno, dokud toho budou okolnosti vyžadovati — s pány Miguelem, Felipem a Varinasem, kteří konali přípravy ke zkoumání přítoků řek Guaviare i Atabapa. Tři přátelé pohlíželi s nemalými obavami na cestu hochovu k hornímu toku Orinoka, třeba že mu krajané přislíbili přispění. A pan Miguel pronášeje upřímné přání všeho zdaru na této cestě řekl Janovi:

„Možno, že nás tu ještě uvidíte na zpáteční cestě, milé dítě, nebudeme-li se moci vespolek shodnouti.“

Posléze rozloučivše se s guvernérem San Fernandským, jenž jim dal doporučující listy ke všem kommissařům čelnějších městeček, ležících na horním toku Orinoka, a objavše pana Mirabala, jenž přivinul Jana k srdci, Jakub Helloch a Germain Paterne, Jan a seržant Martial vstoupili na své pirogy jsouce pohotově odplouti.

Obyvatelstvo dostavilo se v hojném počtu, aby se s nimi rozloučilo. Když se obě falky vzdalovaly od levého břehu řeky, provázelo je bouřlivé volání slávy. A když obepluly skály, jež se pnou do výše v místech, kde se mísí vody Atabapa s vodami Guaviare, vepluly do Orinoka a zmizely v dáli plujíce proti proudu směrem severovýchodním.