ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kdo by na mapě Flanderska, staré či nejnovější, hledal městečko Kikandon (Quiquendone), zajisté by je nenašel. Zmizel tedy Kikandon s povrchu světa? Nikoli. Či je městečkem teprva budoucnosti? Ani to ne. Městečko to skutečně existuje všem geografům na vzdory, a to snad již asi osm neb devět set let. Ba čítá i dva tisíce devadesát tři duše, počítáme-li totiž na každého obyvatele jednu duši. Leží 3 a 1/2 míle na severozápad od Odnardu (Audenarde) a 4 a 1/4 míle na jihovýchod od města Bruků (Brügge), tedy tak asi uprostřed krásného Flanderska. Teče tudy říčka Vaar a žene pod oblouky tří mostů města Kikandonu, ještě vesměs pokrytých starobylou střechou břidlicovou, své vlnky do řeky Escó (Escaut).

Ozdobou města Kikandonu jest starožitný zámek, jehož základní kámen položil roku 1197 hrabě Balduin Flanderský, tentýž hrabě Balduin, jenž tehdáž měl naději státi se císařem cařihradským, a dále radnice s pologotickými okny, jejíž nejvyšší poschodí opatřeno jest střílnami, nad kterými pak vystupuje věž tři sta padesát sedm stop vysoká. V každou hodinu zaznívá s věže té hra zvonků v pěti oktávách naladěných, pravé to vzdušné piano, jehož pověst ještě jest slavnější než pověst zvonkové hry města Bruků. Cizincové, zavítá-li kdy některý do Kikandonu, neopustí toto zajímavé městečko, pokud neprohlídli ještě zasedací síň na radnici, ozdobenou velkým obrazem Viléma Nassavského, dále kůr kostela svaté Magloáry, pravý to skvost stavitelský ze šestnáctého století, kovanou mříž kolem studně na náměstí svatého Ernufa, mistrovskou to práci uměleckého kováře Kventina Messyse, někdejší hrob Marie Burgundské, dcery Karla Smělého, která nyní odpočívá v Notre-Dame v Brukách, atd. atd.

V ohledu průmyslném vyniká městečko Kikandon hlavně svou fabrikací sněhových koláčků a cukrkandlu, prováděnou ve velkých rozměrech.

Ve správě města střídá se již po několik století pokolení rodiny van Trikas za pokolením.

A přece nezaznamenávají mapy Flanderska městečko Kikandon! Jest to zapomnětlivost zeměpisců? či jest to opomenutí úmyslné? Nemůžeme tvrdit ani to ani ono, tolik ale jest jisto, že Kikandon existuje se svými úzkými uličkami, se svou hradební zdí, se svými domy ve španělském slohu, se svou tržnicí a se svým purkmistrem. Dalším toho důkazem jest ještě i to, že městečko to bylo nedávno jevištěm výjevů přepodivných a neobyčejných, výjevů to ve stejné míře pravdě nepodobných jako skutečně pravdivých, které tuto věrně chceme vypravovat.

A přece by ani nemohl nikdo cosi zlého říci o Flamech západního Flanderska. Jsou to lidé hodní a poctiví, spořiví, pohostinští, společenského ducha a vždy stejné letory, přitom však trochu neobratní ve mluvení a snad příliš málo čilého ducha.

Však to nám ještě nevysvětluje, proč by jedno z nejzajímavějších měst flamských mělo býti vyloučeno z novověké kartografie.

Opomenutí to jest zajisté politování hodné. Kdyby aspoň dějiny, anebo kroniky, aneb i podání lidu zmiňovaly se o Kikandonu! Ale ne, ani atlas, ani zeměpisné knižečky, ani cestopisy, nikde o něm zmínky! Každý zajisté pochopí, jak velice toto mlčení musí býti škodlivo i obchodu i průmyslu řečeného města. Neváhejme dodati, že Kikandon na štěstí nemá ani obchodu ani průmyslu, a že se bez obojího zcela dobře obejde. Cukrkandl a sněhové koláčky spotřebují se v místě a nevyvážejí se.

Venkoncem Kikandoňané nejsou na nikoho odkázáni. Jich přání jsou mírná, jich existence velmi skromná; jsouť klidni, chladni, lhostejni, flegmatičti, jedním slovem Flamové, jakých ještě dosti se vyskytuje v krajině mezi řekou Eskó a mořským pobřežím.