ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Horstvo, táhnoucí se rovnoběžně s americkým pobřežím oceánu Atlantického a prostupující Severní Karolinou, Virginií, Marylandem, Pensylvanií a státem New-Yorkským, má dvojí pojmenování: Alleghamy a pohoří Apalačské. Skládá se ze dvou různých pásem, na straně západní jsou to hory Cumberlandské, na straně východní hory Modré (Blue Ridge).

Táhnou se tyto hory, nejvýznačnější v této části Severní Ameriky, v délce asi devíti set mil, t. j. asi šestnácti set kilometrů, a nejsou průměrně vyšší šesti tisíc stop; nejvyšší vrchol jejich, hora Washington, dostupuje výše 1918 metrů.

Horský ten hřbet, jehož jeden konec napájí Alabamu a druhý svádí prameny do Svatého Vavřince, nevábí obzvláště horských lezců k výstupům. Nejvyšší jeho hřeben nesáhá vlastně ještě do vysokých končin atmosférických. Nemůže tudíž vábiti jako hrdé vrcholy světa starého a nového. A přece bylo v tom horském řetězu místo, na něž by se byli turisté nedostali, zdáloť se zajisté, že jest takřka nedostupné.

Než, ačkoli lezci vrch ten, Great-Eyry,^[1] dosud zanedbávali, upoutal na sebe záhy pozornost, ano vzbudil docela všeobecný nepokoj z důvodů velice neobyčejných, jež musím na počátku tohoto vypravování vylíčiti.

Stavím-li v popředí svoji osobu, jest toho příčinou, že jsem měl přímou účast — jakým způsobem, to uvidíme — v příběhu nejpodivuhodnějším, jehož naše dvacáté století jest svědkem. Ano, mnohdy se ptám sama sebe, zdali se to přihodilo, zdali to bylo tak, jak se na to pamatuji, či spíše řečeno, jak mi to obraznost moje předvádí. Nelze se však diviti, že moji představení mě pověřili tím nepravděpodobným úkolem, v němž mi bylo co činiti s nezbadatelným tajemstvím, pudíť mě k tomu jakožto vrchního policejního inspektora washingtonského vrozená zvědavost, vyvinutá až do krajnosti, a pak že od patnáctého roku měl jsem co dělati s nejrůznějšími věcmi a že mi byla dávána často tajná úloha, v níž jsem měl obzvláštní zálibu. Ovšem jest nevyhnutelno, abyste hned od počátku tohoto vypravování věřili mým slovům.

Nemohuť, co se týče těch podivných skutků, vydati jiné svědectví, než své vlastní. Nechcete-li mi věřiti, dobrá, nevěřte mi.

Great-Eyry vystupuje z malebného pásma Modrých hor, které se pnou v západní části Severní Karoliny. Jeho okrouhlý tvar vidíme již, vyjdeme-li z městečka Morgantonu, vystavěného při řece Catawba, a ještě lépe z obce Pleasant-Gardenu, jež jest o několik mil blíže.

Co to tedy vlastně jest ten Great-Eyry?… Jest správné to jméno, které mu dali obyvatelé krajů přiléhajících k Modrým horám?… Že hory ty nazvány Modrými pro svou nádhernou silhouettu, jež za jistých okolností atmosférických má blankytnou barvu, jest přirozeno. Učinili-li však z Great-Eyry „hnízdo“, jest to snad proto, že tam mají útočiště draví ptáci, orli, supi nebo kondoři?… Jest tam vskutku bydliště velikých letounů, zdržujících se v kraji tom? Bývá je viděti vznášeti se ve vřískavých hejnech nad tím doupětem, které jest přístupno toliko jim?… Nikoli, není jich tam více než na ostatních štítech alleghanských. Ano, naopak — jak bylo pozorováno — v jistých dnech, když se přiblíží tito ptáci ke Great-Eyry, zdá se, že spěchají zase s odletem, krouží mnohokráte sem a tam a rozptylují se na všecky strany s ohlušujícím křikem.

Odkud tedy pochází to jméno Great-Eyry?^[2] Nebylo by bývalo lépe jmenovati jej „kotlem“, jenž se vyskytuje ve všech zemích v krajích hornatých? Zajisté tam jest asi uprostřed vysokých stěn dokola stojících hluboká a široká kotlina… Kdož ví dokonce, není-li tam jezírko, nějaké mořské oko, napájené dešti a sněhy zimními, jako jsou podobná na mnohých místech a v různých výších horstva Apalačského i v rozličných pohořích starého i nového světa?… Neměl by se od nynějška v zeměpise jmenovati spíše takto?…

Konečně, abychom řadu domněnek vyčerpali, nebyl tam snad jícen nějaké sopky, a nespala ta sopka dlouhým spánkem, z něhož ji snad vnitřní nárazy jednou probudí?… Nebylo třeba obávati se v okolí jejím výbuchů podobných jako ze sopky Krakatoa^[3] nebo hrůz hory Pelée?… A je-li tam mořské oko, není třeba míti obavu, že voda jeho pronikne do útrob zemských, že se tam vnitřním ohněm v páru promění a že bude ohrožovati roviny karolinské výbuchem podobným, jako byl r. 1902 na ostrově Martinique?…

Ano, jakoby tuto možnost chtěly potvrditi, jakési zjevy, pozorované nedávno, svědčily svými výpary o nějaké činností uvnitř země. Jednou docela slyšeli rolníci, zaměstnaní na polích, temný a nevysvětlitelný hukot.

V noci objevily se ohnivé sloupy. Z nitra Great-Eyry vystupovaly páry, a když je vítr srazil směrem východním, zůstavily na zemi stopy popela a sazí. Ve tmě odrážely se ty bledé plameny od mračen níže se nalézajících a příšerně osvětlovaly okolí.

Když tak podivné zjevy byly pozorovány, nelze se diviti, že lidé byli vážně znepokojeni. A k nepokoji tomu družila se naléhavá nutnost, vypátrati, co počíti. Karolinské noviny přinášely nepřetržitě zprávy o tom, píšíce o „tajemství Great-Eyry“. Chtěly věděti; není-li nebezpečno pobývati v takovém sousedství… Články jejich budily zároveň zvědavost a obavy — zvědavost u těch, kdo sami jsouce v bezpečí zajímali se o zjevy přírodní, a obavy u těch, kdož byli v nebezpečí, že stanou se jejich obětmi, kdyby zjevy ty ohrožovaly okolní kraj. Většinou to byli obyvatelé Pleasant-Gardenu, Morgantonu a vsí nebo dosti četných farem na úpatí hor Apalačských.

Bylo opravdu litovati, že se horští lezci nepokusili dosud dostati se do Great-Eyry. Nikdy ještě skalnatý okraj jeho nebyl překročen a též snad nebylo tam ani rozsedliny, kterou by se bylo mohlo vejíti dovnitř.

A což nevyčníval nad Great-Eyry nějaký blízký štít anebo kuželovitý vrch, s něhož by bývalo lze jej v celém rozsahu přehlédnouti?… Nikoli, v obvodu mnoha kilometrů nebylo hory vyšší.

Hora Wellington jedna z nejvyšších v horstvu Alleghanském, zvedala své týmě příliš daleko.

Však důkladná prohlídka Great-Eyry byla nutná. V zájmu okolního kraje bylo potřebí věděti, zdali tam není jícen sopečný, zdali výbuch neohrožuje té západní části Severní Karoliny. Bylo nezbytno tudíž učiniti pokus horu slézti a vypátrati příčinu zjevů pozorovaných.

Ale ještě nežli došlo k tomu pokusu, jehož veliké obtíže nebyly neznámy, naskytla se možnost spatřiti vnitřní rozlohu Great-Eyry a nevystoupiti naň.

V prvých dnech měsíce září měl se vznésti v Morgantonu balon s větroplavcem Wilkerem. Východní vítr měl hnáti balon ke Great-Eyry; byla tudíž vyhlídka, že balon popluje přes nej. A pak, až bude několik set stop nad ním, prohlédne jej Wilker dobrým dalekohledem, probádá jej v jeho hloubi a vypátrá, zdali mezi těmi skalami jest nějaké ústí sopky. To byla hlavni otázka. Jakmile ta bude rozluštěna, bude se věděti, zdali okolní kraj má se v blízké nebo daleké budoucnosti obávati nějakého výbuchu.

Výstup udal se způsobem naznačeným. Vítr byl mírný, pravidelný a nebe jasné. Ranní páry rozptýlily se účinkem zářivých paprsků slunečních. Nebyl-li vnitřek Great-Eyry naplněn mlhami, mohl jej větroplavec přehlédnouti v celé jeho rozloze. Kdyby vystupovaly odtamtud páry, musil je uviděti. V tom případě pak by bylo nutno nabýti přesvědčení, že v té končině Modrých hor jest sopka, jejímž jícnem jest Great-Eyry.

Balon vznesl se hned do výše patnácti set stop a čtvrt hodiny se nehýbal. Ve výšce té nebyl již vítr, ačkoli dole ještě vál. Však nastalo veliké zklamání! Balon dostal se pak do jiného proudu a plul směrem východním. Vzdaloval se tak od hor a nebylo naděje, že by se tam vrátil. Obyvatelé městečka viděli záhy, an se ztrácí, a dověděli se později, že se spustil v okolí Raleighu, hlavního města Severní Karoliny.

Když se pokus tento nezdařil, bylo ustanoveno, že se bude opakovati za okolností příznivějších. A záhy bylo slyšeti zase jiný hukot, provázený výpary sazovitými a mihotavým světlem, které se odráželo od mračen. Jest samozřejmé, že nepokoj ukonejšiti se nedal, krajina byla stále ohrožována zjevy, jaké se vyskytují při zemětřesení nebo výbuchu sopky.

V prvých dnech měsíce dubna roku následujícího stupňovaly se obavy, které byly dosud tu menší, tam větší, z důvodů vážných ve zděšení. Noviny tamější ihned sdílely obecnou hrůzu. Celý kraj, nalézající se mezi horami a městečkem Morgantonem, bál se pohromy, jež mohla nastati.

V noci ze dne 4. na 5. dubna probudili se obyvatelé Pleasant-Gardenu otřesem a strašným hukotem. Ohromné zděšení zmocnilo se všech při pomyšlení, že nejbližší část hor se zřítí. Vyběhše z domů, byli všichni hotovi dáti se na útěk, báliť se, že se otevře nějaká propast nesmírná a že pohltí farmy a vesnice na deset až patnáct mil kolem.

Noc byla velice tmavá. Husté oblaky vznášely se nad krajem. Ani za dne nebylo by bývalo viděti hřeben Modrých hor.

V té tmě nebylo možno ani nic rozeznati ani odpovídati na výkřiky, jež se všech stran se ozývaly. Vyděšené hloučky mužů, žen a dětí hledaly cesty k odchodu a tlačily se ve velikém nepořádku. Tu a tam bylo slyšeti ustrašené hlasy:

„To jest zemětřesení!…“

„To jest výbuch!…“

„Ale čeho?“

„Great-Eyry…“

A až do Morgantonu rozšířila se letem zvěst, že prší kamení, láva a škvára.

Někdo by byl mohl alespoň poukázati na to, že kdyby to byl výbuch, hřmot by byl slyšitelnější a že by se byly na hřebene horském ukázaly plameny. Také by bylo bývalo viděti v té tmě proudy žhavé lávy. Ale nikoho to nenapadlo; vyděšení ti lidé jen ujišťovali, že jejich domy se otřásly. Bylo ostatně možno, že otřes ten stal se zřícením nějaké skály, která se utrhla na úbočí horském.

Všichni čekali v smrtelných úzkostech a připraveni utéci do Pleasant-Gardenu nebo do Morgantonu.

Uplynula hodina a nic se nepřihodilo. Sotva bylo pozorovati západní vítr, jenž se odrážel o dlouhou záštitu apalačskou a vál korunami jehličnatých stromů, které stály v dolině při bažinách.

Nic se nestalo, co by bývalo lidi znovu vyděsilo, a každý pomýšlel vrátiti se opět do svého domu. Zdálo se, že se není již čeho báti, a přece se všem dlouho nerozednívalo.

Bylo nepochybno, že se zřítila ohromná skála s výšin Great-Eyry. Jakmile nastane jitro, bude možno snadno se o tom přesvědčiti, obejde-li se úpatí horské v délce několika mil.

Ale o třetí hodině ranní nastal nový poplach, nad skalnatým okrajem Great-Eyry vzepialy se plameny. Odrážejíce se o oblaky osvětlovaly ovzduší daleko široko. Zároveň bylo slyšeti praskot.

Byl to snad požár, který vypukl sám na onom místě, a co bylo asi jeho příčinou?… Boží posel nemohl jej vznítiti!… Nebyloť na obloze pozorovati nijakého zablesknutí. Ovšem bylo by mělo dost co hořeti. Ve výši té jest horstvo Alleghanské porostlé ještě lesem, jak v Cumberlandu, tak v Modrých horách. Roste tam mnoho stromů, cypřiše, palmy vějířovité a jiné, jejichž listí neopadává.

„Výbuch!… Výbuch!…“

Tak volali lidé se všech stran. Výbuch! Great-Eyry jest tedy jícnem sopky, jež zasahá hluboko do útrob zemských! Vznítila se snad znovu po tolika letech, ano po tolika věcích? Přijde po plamenech déšť kamení rozžhaveného, spousta sopečných výmětů?… Nebude tu záhy láva jako lavina neb ohnivý proud, jež spálí vše, co jí bude v cestě, zničí městečka, vesnice, farmy, zkrátka, celý kraj, roviny, pole, lesy až za Pleasant-Garden nebo Morganton?…

Tentokráte zmocnilo se obecné zděšení již všech, a nic nemohlo je zadržeti. Hrůzou jako šílené odvlékaly ženy své dítky a uháněly na cesty směrem východním, aby co nejdříve byly pryč s jeviště bouří vnitrozemních. Muži vyklízeli domy, vázali nejdrahocennější předměty do ranců, odvazovali domácí zvířata, koně, hovězí dobytek a ovce, jež se rozutíkávala na všecky strany. V tmavé té noci nastal strašný zmatek, pobíhaliť lidé a zvířata lesy, jež vystaveny byly ohni sopečnému, podél bažin, z nichž voda mohla se rozlíti. Ano prchajícím mohla unikati i půda pod nohama!… Budou míti kdy se zachrániti, kdyby příliv žhavé lávy, vytékaje na povrch, cestu jim zatarasil a utéci bylo nemožno?…

Někteří však z předních farmářů, kteří byli rozmyslnější, nedali se strhnouti zděšeným davem, jejž zadržeti nemohli.

Vyšli pátrat až do vzdálenosti jedné míle od hor a seznali, že plameny jsou čím dále menší a že možná konečně uhasnou. A vskutku nezdálo se, že by byl kraj ohrožen výbuchem. Žádný kámen nelítal vzhůru, žádný proud lávy nestékal po svahu horském, žádného hukotu nebylo slyšeti ve vnitřnostech zemských… Nebylo žádné známky vnitřních bouří, provázejících zemětřesení, jež mohou ve chvilce zničiti celý kraj.

Pozorování, které učinili, a to právem, bylo, že síly ohně v nitru Great-Eyry ubývá. Světelný odraz od oblak pomalu slábl, a kraj bude zase do rána zahalen v plášť tmy.

Dav prchajících zatím stanul ve vzdálenosti, kde byl chráněn ode všeho nebezpečí. Sešli se k sobě a několik vesnic a několik farem se vrátilo, než se rozednilo.

O čtvrté hodině byl na okrajích Great-Eyry jen bledý odlesk. Oheň hasl, nemělo asi co hořeti, a ačkoli nebylo ještě lze stanoviti jeho příčinu, bylo možno doufati, že již nevzplane.

Každým způsobem bylo pravděpodobno, že Great-Eyry nebyl jevištěm zjevů sopečných. Nezdálo se tedy, že v jeho okolí obyvatelé byli by ohroženi buď výbuchem nebo zemětřesením.

Tu bylo o páté hodině slyšeti ve vzduchu nad hřbety horskými, zahalenými ještě v noční tmu, obzvláštní šumot, jakési pravidelné oddychování, provázené silnými rozmachy křídel. A kdyby již bylo bývalo světlo, možná, že by byli viděli lidé z farem a vesnic obrovského dravého ptáka, jakousi obludu létající, která vznesši se s Great-Eyry prchala směrem východním!