ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Skončí-li pak se již jednou tento spor?“ řekl pan Miguel, snaže se býti prostředníkem mezi oběma neústupnými protivníky.

„Neskončí se,“ odpověděl pan Felipe, „aspoň ne tak, abych já se vzdal svého mínění ve prospěch páně Varinasova!“

„Ani tak, že bych já ustoupil tvrzení páně Felipovu!“ odtušil pan Varinas.

Již dobré tři hodiny vedli neústupní tito dva učenci bez jakéhokoli výsledku spor o otázce orinocké. Teče-li velkolepá tato řeka jihoamerická, hlavní to tepna Venezuely, ve svém horním toku od východu k západu, jak jest to viděti na nejnovějších mapách, či béře-li se tok její směrem jihozápadním, ve kterémžto případě Guaviare či Atabapo neprávem jsou pokládány za přítoky?

„Atabapo jest Orinokem,“ tvrdil rozhodně pan Felipe.

„Guaviare jest to,“ stál s nemenším důrazem na svém pan Varinas.

Pokud se týče pana Miguela, mínění jeho srovnávalo se s míněním moderních zeměpisců. Ti soudí, že prameny Orinoka vznikají v části Venezuely, jež hraničí s Brasilií a britskou Guyanou, takže řeka tato jest venezuelskou celým svým tokem. Marně však snažil se pan Miguel přesvědčiti oba přátele, kteří ostatně rozcházeli se i v jiné, neméně důležité věci.

„Nikoli,“ stál na svém jeden, „Orinoko vyvírá v Andách kolumbijských, a Guaviare, kterou pokládáte za pobočku, jest vlastním Orinokem, kolumbijským v horním a venezuelským v dolním toku.“

„Chyba lávky,“ odpíral druhý, „Atabapo jest Orinokem a ne Guaviare.“

„Přátelé,“ řekl pan Miguel, „oddávám se raději přesvědčení, že tato řeka, jedna z nejkrásnějších řek amerických, neprotéká jiné země, kromě naší.“

„Nejde tu o věc národní sebelibosti,“ namítl pan Varinas, „nýbrž o pravdu zeměpisnou. Guaviare…“

„Nikoli… Atabapo!“ zvolal pan Felipe.

A oba protivníci, kteří živě povstali, zadívali se druh druhu upřeně do očí.

„Pánové! Pánové!“ napomínal pan Miguel, znamenitý to muž povahy velice smířlivé.

Byla tu mapa zavěšená na stěně síně, v níž došlo k tomuto sporu. Na této mapě prostírala se ve velkém měřítku plocha španělsko-amerického státu Venezuelského, měřící devět set sedmdesát dva tisíce čtverečních kilometrů. Kterak se změnila událostmi politickými ode dne, kdy Hojeda, druh Florenčana Ameriga Vespucciho, r. 1499 přístav na pobřeží u zálivu Maracaibského objevil městěčko zbudované na pilotách v lůně lagun, jež nazval Venezuelou, čož znamená „Benátečky!“ Po válce za neodvislost, jejímžto hrdinou byl Simon Bolivar, po zřízení úřadu místodržitelského v Caracasu, po rozluce unie kolumbijsko-venezuelské^[1] provedené r. 1839, — kteroužto rozlukou stala se Venezuela neodvislou republikou — jevila se na mapě tak, jak ji stanovil fundamentální statut. Barevné čáry dělily kraj orinocký na tři provincie: Barinas, Guyanu, Apure. Horstvo i rozvětvení vod jevilo se tu jasně četnými šrafy a sítí velkých i menších řek. Hranice přímořská táhla se podél moře Antillského od provincie Maracaibské s hlavním městem téhož jména až k ústí Orinoka, které je dělí od britské Guyany.

Pan Miguel hleděl na tuto mapu, která patrně dávala mu za pravdu oproti míněním jeho přátel Felipea a Varinasa. A vskutku, jen touto vlastí Bolivarovou rýsoval se v podrobném provedení elegantní oblouk veliké řeky, a jak při prvním jejím ohybu, kde jedna z poboček, Apure, se do ní vlévá, tak i při ohybu druhém, kde Guaviare a Atabapo jí přivádějí vody z Cordiller Andských, byla označena po celém svém toku nádherným jménem Orinoka.

Proč pak pánové Varinas a Felipe hledali stůj co stůj prameny hlavní řeky venezuelské v horách Columbijských a nikoli v lůně Sierry Parimy, v sousedství pohoří Roraimy, obrovského to mezníku strmícího do výše dvou tisíc tří set metrů, o nějž se opírají úhly tří států jihoamerických: Venezuely, Brasilie a Britské Guyany?

Ovšem třeba podotknouti, že tito dva zeměpisci, chovajíce toto přesvědčení, nebyli sami. Přes všecka tvrzení odvážných badatelů, kteří pronikli téměř k samým pramenům Orinoka, Diaza de la Fuente r. 1760, Bobadilly r. 1764, Roberta Schomburga r. 1840, přes výzkumy učiněné Francouzem Chaffanjonem, odvážným cestovatelem, jenž vztyčil prapor francouzský na svazích Parimy, lesknoucí se prvními krůpějemi vody orinocké, — přes všecky tyto zprávy, jež zdají se rozhodujícími, neuznávali otázku tuto za rozřešenu někteří umíněnci, stoupenci svatého Tomáše, kteří se těžko dávali přesvědčiti, jako onen starý patron nevěřících.

Ovšem, kdybychom chtěli tvrditi, že obyvatelstvo venezuelské zaujímalo se nějak zvláště horlivě o tuto otázku v době, o niž jde, r. 1893, sotva bychom ušli výtce, že přepínáme. Že o dvě léta dříve budila zájem při vymezování hranic, kdy Španělsko, na něž vznesen byl úkol rozhodčího soudce, stanovilo jednou pro vždy hranice mezi Columbií a Venezuelou, jest pravda. Stejně by tomu bylo bývalo, kdyby bylo šlo o výzkum směřující k vymezení hranic venezuelsko-brasilských. Ale není pochyby, že z úhrnné summy dvou millionů dvou set padesáti tisíc obyvatel, ve kterémžto čísle jest zahrnut počet tří set dvaceti pěti tisíc Indiánův, ať „ochočených“ či neodvislých, roztroušených po lesích a savanách, dále padesát tisíc černochů, a kromě toho míšenci, mesticové, běloši, cizinci či farangové, Angličané, Vlaši, Hollanďané, Francouzi a Němci, z úhrnné této summy našlo by se jen nemnoho těch, kdož by se s opravdovým zájmem pustili do sporu v této otázce vodopisné. Každým způsobem však bylo aspoň dvé Venezuelanů, zmíněný Varinas, jenž řece Guaviare, a zmíněný Felipe, jenž řece Atabapu hájil práva nazývati se Orinokem; k nim lze ovšem připočítati několik stoupenců té i oné strany, kteří by se k nim po případě přidali.

Nedomnívejmež se však nikterak, že pan Miguel a jeho dva přátelé byli exempláři starých učenců ustrnulých vědou, hololebých a bělovousých. Nikoli. Učenci ovšem byli, a všichni tři těšili se zasloužené vážnosti nejen doma, ale i za hranicemi. Nejstaršímu z nich, panu Miguelovi, bylo čtyřicet pět let, oba druhové jeho pak byli o několik let mladší. Byli to lidé plní života, v jejichžto každém hnutí obráželo se jasně vše, co se dělo v jejich nitru; to srovnávalo se úplně s baskickým jejich původem, kteréhožto původu jest také slavný Bolivar a veliká většina bělochů jižní Ameriky, majících v žilách snad trochu krve korsické a indiánské, ale ani kapky krve černošské.

Tito tři zeměpisci setkávali se každého dne v universitní knihovně Ciudad-Bolivarské. A tu pánové Varinas a Felipe, jakkoli si umínili, že se tak již nestane, pouštěli se vždy znova do nekonečného sporu ve příčině Orinoka. Ani po tak závažných výzkumech francouzského cestovatele neustávali obhájci řek Atabapa a Guaviare ve sporu. Viděli jsme to z několika projevů uvedených na začátku našeho vypravování. A spor nejen neutichal, ale spíše se přiostřoval, přes úsilí pana Miguela, jenž marně se snažil mírniti oba rozohněné přátele.

A přece byla to osobnost, jež budila úctu vysokým vzrůstem, vznešeným aristokratickým vzezřením, hnědými vousy, jimiž tu a tam prokmitala stříbrná nitka, vážností svého postavení a nahoře širokým kloboukem, „bolivarem,“ který nosil po příkladu slavného zakladatele neodvislosti španělsko-americké.

Dnes opakoval pan Miguel hlasem zvučným, klidným a důrazným:

„Mírněte se, přátelé! Ať teče Orinoko od východu či od západu, zůstává stále řekou venezuelskou, matkou vod naší republiky…“

„Nejde o to, čí jest matkou,“ odpovídal z horka nakvašený Varinas, „ale čí jest dcerou; zrodila-li se v lůně Parimy či Columbijských And…“

„And… And!“ odpovídal pan Felipe krče rameny.

Bylo patrno, že ani ten ani onen nehodlá ustoupiti ve příčině křestního listu Orinoka, a že neustanou přikládati mu každý jinou matku.

„Poslechněte, milí přátelé,“ promluvil pan Miguel, jenž usiloval přiměti obě strany k ústupkům; „jediný pohled na tuto mapu přesvědčí vás o tomto: nechť si přitéká odkudkoli, a zejména přitéká-li z východu, tvoří Orinoko půvabnou křivku, oblouk daleko lépe rýsovaný, než by byla neúhledná klikatina, jaké by mu dodávaly Atabapo či Guaviare…“

„Eh, co na tom, jeví-li se v toku řeky souměrnost, či nic!“ zvolal pan Felipe.

„Je-li rys přesný a shoduje-li se s přirozeností půdy!“ zvolal pan Varinas.

A vskutku nezáleželo nikterak na tom, jsou-li či nejsou křivky rýsovány umělecky. Šlo o otázku čistě zeměpisnou, nikterak umění se netýkající. Důvody páně Miguelovy, jak sám dobře cítil, nebyly správné. Proto připadl na myšlenku zavésti do hovoru něco nového, co by mu dodalo jiné tvářnosti. Shoda mezi protivníky tím ovšem nenastane. Ale dost možno, že jako dva psi, kteří ztratili stopu, pustí se o překot za třetím kancem.

„Dobrá!“ řekl pan Miguel. „Nehleďmež na věc takovýmto způsobem. Vy tvrdíte, Felipe, a to se vší rozhodností, že Atabapo, nejsouc nikterak přítokem naší veliké řeky, jest samostatnou řekou…“

„Ovšem že to tvrdím.“

„A vy stojíte na svém, Varinase, a to velice neústupně, že naopak Guaviare jest vlastním Orinokem…“

„Stojím na tom.“

„Nuže,“ mluvil dále pan Miguel, jehožto prst sledoval na mapě tok řeky, o kterou šlo, „proč pak by nebylo možno, abyste se mýlili oba…“

„Oba!“ zvolal pan Felipe.

„Jeden z nás se mýlí, a já to nejsem,“ prohlásil pan Varinas.

„Dejte mi domluviti,“ řekl pan Miguel, „a neodpovídejte, dokud mne nevyslechnete. Jsou ještě jiné přítoky, než Guaviare a Atabapo, jež se vlévají do Orinoka, významné a důležité tokem i obsahem. Tak na příklad Caura na severu, Apure a Meta na západě, Cassiquiare a Iquapo na jihu. Vidíte je tuto na mapě? Nuže, proč by některá z těchto řek nemohla býti spíše Orinokem, než vaše Guaviare, milý Varinase, a než vaše Atabapo, milý Felipe?“

Theorie tato objevila se té chvíle poprvé, i není divu, že oba protivníci oněměli v první chvíli, když byla pronesena. Možno-li pak! Nejde tedy pouze o Atabapo a Guaviare? Je-li pak možno, že slovy právě pronesenými hlásí se také jiné řeky o čest, kterou přikládali dosud jen dvěma jmenovaným?“

„Jděte k šípku!“ zvolal Varinas. „Není to vážně míněno, pane Miguele.“

„Naopak, úplně vážně; a pokládám za zcela přirozenou, logickou a tedy i za přípustnou domněnku, že i jiné řeky mohou se ucházeti o čest býti pravým Orinokem…“

„Žertujete,“ řekl pan Felipe.

„Nežertuji nikdy, jde-li o otázky zeměpisné,“ odpovídal vážně pan Miguel. Na pravém břehu horního toku jest Padamo…“

„Vaše Padamo jest pouhým potokem proti mé Guaviare!“ odsekl pan Varinas.

„Potokem, kterému zeměpisci přikládají nemenší význam nežli Orinoku,“ odpověděl pan Miguel. „Na levém břehu jest Cassiquiare…“

„Vaše Cassiquiare jest potůčkem vedle mého Atabapa,“ zvolal pan Felipe.

„Potůčkem, jenž spojuje úvodí venezuelské s amazonským. Na témž břehu jest Meta…“

„Vaše Meta jest kohoutkem u fontány…“

„Kohoutkem, z něhož tryská voda, kterou odborníci národohospodářští pokládají za budoucí dráhu mezi Evropou a územím Columbijským.“

Jak vidno, měl pan Miguel při neobyčejných svých vědomostech odpověď na vše. Pokračuje pak, řekl:

„Na témž břehu také jest Apure, řeka Ilan, po níž mohou lodi plouti proti proudu dále než na pět set kilometrů.“

Ani pan Felipe ani pan Varinas nenamítali ničeho proti tomuto tvrzení. Tak je zaráželo neobyčejně vážné vzezření páně Miguelovo.

„Posléze,“ dodal tento, „na pravém břehu jest Cuchivero, Caura, Caroni…“

„Až to všecko vyjmenujete…“ řekl pan Felipe.

„Pohovoříme si o tom,“ dodal pan Varinas, založiv si ruce.

„Jsem hotov,“ odpověděl pan Miguel, „a chcete-li znáti mé vlastní přesvědčení…“

„Stojí to za optání?“ řekl s tónem vyšší ironie pan Varinas.

„Nezdá se!“ prohlásil pan Felipe.

„Povím vám je přece, milí přátelé. Žádného z těchto přítoků nelze pokládati za hlavní řeku, které náleží právem jméno Orinoka. Podle mého tedy nemůže se přikládati tento název ani řece Atabapu, jak doporučuje přítel Felipe…“

„Oho!“ ozval se tento.

„Ani řece Guaviare, jak doporoučí přítel Varinas…“

„Lež!“ ozval se právě jmenovaný.

„A z toho soudím,“ dodal pan Miguel, „že jméno Orinoka třeba ponechati hořejší části řeky, jejížto prameny jsou v horách Parimských. Protéká celá územím naší republiky a nesvlažuje žádného jiného. Guaviare a Atabapo spokojí se dojista hodností řek vedlejších, což jest, kolkolem vzato, dosti obstojné postavení zeměpisné…“

„Kterého neuznávám…“ odvětil pan Felipe.

„Které odmítám!“ odtušil pan Varinas.

Výsledek zakročení páně Miguelova v tomto sporu zeměpisném byl pouze ten, že místo dvou nyní tři lidé vedli boj o Guaviare, Orinoko a Atabapo. Spor trval ještě hodinu, a snad by se byl ani neskončil, kdyby jednak pan Felipe, jednak pan Varinas nebyli zvolali:

„Nuže… vydejme se na cestu!“

„Na cestu?“ řekl pan Miguel, jenž nečekal tohoto vyzvání.

„Ano!“ dodal pan Felipe. „Odeberme se do San Fernanda, a nedokáži-li vám tam nad slunce jasněji, že Atabapo jest Orinokem…“

„A já,“ ozval se pan Varinas, „nepřesvědčím-li vás tam co nejrozhodněji, že Orinokem jest Guaviare…“

„Já pak,“ řekl pan Miguel, „troufám si příměti vás, abyste uznali, že Orinokem jest jediné Orinoko!“

Za takovýchto okolností a následkem tohoto sporu odhodlali se tito tři lidé podniknouti zmíněnou cestu. Možno, že nová tato výprava stanoví posléze tok řeky venezuelské, nebyl-li dosud přesně stanoven výzkumy posledních badatelův.

Ostatně nebylo třeba ničeho jiného, než bráti se proti proudu řeky až k městečku San Fernando, k ohybu, kde Guaviare a Atabapo vlévají své vody do Orinoka ve vzdálí několika kilometrů od sebe. Až bude stanoveno, že ta ani ona řeka není a nemůže býti ničím jiným, než pouhým přítokem, nebude lze jinak, než dáti za pravdu panu Miguelovi a ponechati Orinoku hodnost řeky hlavní, o kterou je hodlají připraviti řeky významu podřízeného.

Nedivmež se, že záměr tento, jenž se zrodil za bouřlivého sporu, měl býti proveden bez prodlení. Nedivme se také vzrušení, jaké vzbudil v učeném světě a ve vyšších vrstvách obyvatelstva Ciudad-Bolivarského, a upoutal-li v brzku pozornost celé republiky venezuelské.

S jistými městy jest tomu právě tak, jako s jistými lidmi: trvá to dlouho, než se nadobro usadí. Tak tomu bylo i s hlavním městem této provincie Guyanské, od doby, kdy r. 1576 vzniklo na pravém břehu Orinoka. Usídlivši se nejprve u ústí řeky Caroni pode jménem San Tomé, bylo po deseti letech přeloženo o patnáct mil dále po proudu. Potom obráceno byvši v popel Angličany pod velením proslulého Waltera Raleigha přeneslo r. 1764 své sídlo o stopadesát kilometrů dále proti proudu, na místo, kde řeka jest zúžena na méně nežli čtyři sta sáhův. Odtud původ jména „soutěska“, Angostura, jehož se městu tenkráte dostalo, a jež ustoupilo posléze nadobro názvu Ciudad Bolivar.

Toto hlavní město provincie leží asi sto mil vzdálí od delty orinocké, v nížto nejnižší stav vody, označovány piedrou del Midio, skalou strmící uprostřed toku, značně se mění pod vlivem období sucha, od ledna do května, a období dešťův.

Toto město, v němž podle posledního sčítání lidu žije jedenáct až dvanácte tisíc obyvatelů, doplňuje se od předměstí Soledadského na levém břehu. Táhne se od promenády Alamedské až ke čtvrti zvané „Suchý pes“, kteréžto pojmenování zní prapodivně vzhledem k tomu, že tato čtvrt více než která jiná trpí náhlými a častými záplavami rozvodněného Orinoka. Hlavní třída s veřejnými budovami, její nádherné krámy a kryté galerie, řady domů táhnoucí se stupňovitě po svahu břidličného pahorku, jenž strmí nad městem, tu a tam roztroušená venkovská obydlí, tající se v úkrytu stromů, jezírka, která tvoří řeka, šíříc se po proudu i proti proudu, ruch a šum v přístave, četné lodi plachtové i parolodi, svědčící o čilém obchodě poříčním, za nímž nikterak nezůstává pozadu obchod na souši, — to všecko poskytuje velkolepou podívanou zrakům divákovým. Soledadem, kam povede železnice, bude Ciudad Bolivar co nejdříve spojen s Caracasem, hlavním městem venezuelským. Vývoz hovězích a jeleních koží, kávy, bavlny, indiga, kakaa a tabáku povznese se tím nemálo, ač dostoupil již značné výše dobýváním zlata ze zlatonosných ložisk objevených roku 1840 v údolí Yuruauriském.

Tedy zkrátka, zpráva, že tři učenci, členové Zeměpisné společnosti venezuelské, hodlají se vydati na cestu, aby rozřešili otázku Orinoka a obou jeho přítoků s jihozápadu, docházela živého ohlasu v zemi. Bolivarští jsou lidé ohniví, vášniví a netají se na venek nikterak svými city. Také noviny zasáhly do věci, stavíce se po bok ty stoupencům Atabapa, ony přívržencům Guaviare a jiné opět zastáncům Orinoka. Obecenstvo se rozohňovalo. Zdálo se opravdu, jakoby řeky, o něžto šlo, hrozily, že změní řečiště, opustí území republiky a přestěhují se do některého státu Nového světa, nestane-li se jim po právu a spravedlnosti.

Byla tato cesta proti proudu řeky spojena s vážnými nebezpečenstvími? Ovšem, do jisté míry, pro cestovatele, kteří by byli odkázáni na své vlastní prostředky. Ale nestála-liž tato životní otázka za to, aby sama vláda přispěla některými obětmi k jejímu rozřešení? Nebylo-li nyní vhodné příležitosti užiti vojska, jež mohlo čítati v šiku na dvakrát sto padesát tisíc mužů, jehožto však nebylo nikdy pohromadě více, než desátá část tohoto počtu? Proč by nebylo lze dáti k potřebám našich badatelů setninu stálého vojska, které čítá šest tisíc mužův a jehožto generální štáb čítal až na sedm tisíc generálů, nemluvíc o vyšších důstojnících, — jak zjistil Élisée Reclus,^[2] jenž měl vždycky naprosto spolehlivé zprávy o těchto zvláštnostech národopisných.

Ale tolik pánové Miguel, Felipe a Varinas nežádali. Pocestují na vlastní náklad, nemajíce jiného průvodu kromě peonů,^[3] llanerů,^[4] plavců a průvodčích, kteří obývají na březích řeky. Nepodniknou nic jiného, než podniklo mnoho jiných průkopníků vědy před nimi. Ostatně nehodlali jíti dále za městečko San Fernando, stojící na stoku řek Atabapa a Guaviare. A ne tak ani zde, jako především na území protékaném horním tokem řeky jest se obávati útokův Indiánů, samostatných to, nezkrotných kmenů, kterým se, ne bezdůvodně, přičítají vraždy a drancování, jež nemohou překvapovati v končinách obývaných kdysi Caraiby.

A opravdu, od San Fernanda dále po proudu řeky, směrem k ústí Mety, na území rozkládajícím se na druhém břehu, není radno setkati se s jistými Guahiby, vzpírajícími se stále zákonům společenským, a Quivy, kteří až příliš zasloužili si hrozné pověsti o své divokosti útoky, jichž napáchali v Columbii, dokud se neusadili na březích orinockých.

Proto také v Ciudad Bolivaru jevil se značný nepokoj ve příčině osudu dvou Francouzů, kteří se asi před měsícem vydali tím směrem. Dostávše se směrem proti proudu řeky až k ústí Mety, překročili je tito cestovatelé a odvážili se do kraje Quivů a Guahibů, od kteréžto doby nebylo ani slechu o nich.

Ovšem, že horní tok Orinoka, méně známý, vymykající se svou vzdáleností působnosti úřadů venezuelských, nejevící ani nejmenšího ruchu obchodního a vydaný na pospas potulným rotám domorodeckým, byl a posud jest daleko nebezpečnější. Jsou-li Indiáni, mající stálá sídla na západ a na sever veliké řeky, lidé mírní a pokojní, hledíce si prací polních, nelze říci totéž o Indiánech žijících v savanách na ohybu Orinoka. Drancujíce napořád ze záliby i z nutnosti, nehrozí se zrady ani vraždy.

Bude kdy lze ovládnouti nějak divoké a nezkrotné ty povahy? Podaří-li se to, co jest nemožno se šelmami z llan, s divokými těmi syny Alta Orenoca?^[5] Jest jisto, že odvážní missionáři pokusili se o to s nevelkým zdarem.

Ba jeden z nich, Francouz, náležející k Missiím cizozemským, zdržoval se po několik let v těchto končinách hornoorinockých. Došly-liž jeho odvaha a víra odměny? Podařilo-liž se mu zcivilisovati divoké ty kmeny a získati je víře katolické? Bylo-liž možno domnívati se, že odvážnému apoštolu Missie Santy Juany podaří se shromážditi kolem sebe tyto divochy, vzpírající se až posud každému pokusu civilisace?…

Ale v našem případě, abychom se vrátili k panu Miguelovi a jeho dvěma přátelům, nešlo o to, aby se odvážili do vzdálených těch končin, nad nimiž strměla do výše mohutná Roraima. Ovšem, kdyby toho byl žádal zájem vědy zeměpisné, nebyli by ani na chvíli váhali proniknouti až k pramenům Orinoka právě tak, jako k pramenům Guaviare a Atabapa. Přátelé jejich však, a to nikoli bezdůvodně, doufali, že tato otázka původu rozhodne se u stoků tří řek. Ostatně připouštělo se vůbec, že se tak stane ve prospěch Orinoka, jež přijavši vodu tří set řek na svém toku, měřícím dva tisíce pět set kilometrů, vlévá se rozvětvením padesátiramenným do moře Atlantského.