ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když jednoho dne hovořili naši učenci s kapitánem o plavbě a cestách pomořských, zmínili se také o kanálu či průplavu suezském, při čemž kapitán pravil, že co nejdříve budou v středozemním moři, do něhož se dostanou cestou podzemní.

„Podzemní cestou?“ zvolali oba učenci pojednou s udivením.

„Ano, jest to tunel, který jsem nazval arabským tunelem, vede pod Suezem do zálivu peluského.“

Když oba učenci s největším udivením naň zírali, pravil kapitán dále: „Dospěl jsem k nálezu tomu zvláštním úsudkem. Pozoroval jsem totiž, že v červeném a středozemním moři nalezá se mnoho stejných ryb. To mne přivedlo na myšlenku, že mezi oběma moři bude spojení. To však není možné jinak, leč proudem podzemním. Hledal jsem tak dlouho, až jsem nalezl cestu a pustil se po ní. Co nejdříve, pánové, poplujeme „arabským tunelem“.

Loď toho dne plula směrem k pobřeží arabskému; mohli uzříti důležité obchodní město Djeddah. Druhého dne o poledni vystoupil „Vulkán“ až téměř na povrch moře.

Oba učenci usadili se na palubě a pilně ohlíželi se kolem. Netrvalo to dlouho a na povrchu vodním objevila se veliká černá hmota.

„Velryba,“ zvolal Palham, „zavolám starého Nelsena.“

Sotva ten přibyl nahoru, pravil: „To sice není velryba, avšak jest to Dujung.“

Dujung patří k valům, které žerou rostliny; má tlamu tupou, dolejší čelist jest na přední části dolů ohnuta. Zvíře bývá 7-8 stop dlouhé, nazývá se též mořskou kravou a zdržuje se v červeném moři.

Druhého dne ráno okolo 9. hod. byla loď zase nad hladinou vodní a naši učenci ohlíželi se kolem. Očekávali netrpělivě průplav. Uzřeli skrze mlhu záři ohně.

„Toť pobřežní oheň u Suezu,“ pravil kapitán, „hnedle budeme u vchodu průplavu.“

Zároveň se vyjádřil, že jest plavba tak nebezpečna, že sám jest u kormidla a řídí běh lodi. Zval oba učence, by ho tam provodili.

„Musíme hledati průplav,“ pravil kapitán, „jest to velmi zajímavá plavba, zároveň podzemní i podmořská.“

Okolo čtvrt na jedenáct objevily se velké útvary koralové. Za deset minut později chopil se kapitán kola od kormidla.

Oba přírodozpytci hleděli ven a viděli před sebou temný tunel. Loď směle do něho vjela. Ozval se šumot neobyčejný; byla to voda červeného moře, která tunelem proudila do středozemního moře. „Vulkán“ byl unášen proudem tím.

Když bylo 35 minut po 10. hod. ráno, odstoupil kapitán od kola řka: „Pánové, jsme v středozemním moři.“

Oběma přátelům naskytla se opět příležitost, by pokračovali ve svých studiích.

Kapitán dal otevříti obě klapky salonu, což bylo neobyčejné a pozoroval pilně vodu.

Pojednou se objevil muž, jenž měl okolo těla přivázaný jakýsi pytel. Objevil se chvílemi a zase zmizel.

Kapitán se opřel o okno ani slova nepronášeje. Muž objevil se opět, opřel se o okno a nahlížel do jizby. Kapitán dal mu znamení posuňkem, potápěč odpověděl spůsobem podobným a plul zase na povrch vody.

„Nedivte se tomu, pánové,“ pravil, „jest to smělý potápěč, známý vůbec na ostrovech kykladských, jemuž jest voda pravým živlem, který se odváží od jednoho ostrova k druhému, ba až na Kretu.“

Potom obrátil se do jednoho kouta jizby, kde stála velká skříně, otevřel ji a hosté jeho uzřeli velké množství zlatých prutů a balíčků s dukáty, což vše mělo cenu nesmírnou. Kapitán počal skládati balíčky a závitky do zvláštního kufru, který naplnil až k víku, načež napsal adresu. Na dané znamení přišli čtyři plavci a odnesli kufr.

Mohloť se souditi, že peníze tyto jsou ve spojení s tajnostným potápěčem, ale v jakém? —

Oba přátelé marně se namáhali, by souvislost tu vypátrali; kapitán uhodl jejich myšlénky, avšak neuspokojil jejich zvědavost. Započal opět hovor o umění potápěčském a jiných podobných věcech.

Učenci zaslechli nahoře šramot, člun odplul, nebylo pochybnosti, že odnášel poklad; ale kam?

Netrvalo to dlouho a naši učenci uzřeli Toulon a veškeré pevnosti, které chrání přístav.

Loď „Vulkán“ projela středozemní moře v 48 hodinách. Dne 16. února opustila řecké břehy a 18. února již octla se v úžině gibraltarské.

Tři soudruzi zdržovali se nyni skoro stále na palubě.

Nelsen nezdržel se déle, nýbrž oznámil profesorům, že má plán, by opustili loď a utekli z toho mrzkého zajetí.

Oni proti tomu nenamítali ničeho; uvážiliť veškeré námitky a pochybnosti; nebylo to ponejprv, co jim Nelsen činil tento návrh.

Když je Nelsen opustil, konali oba přátelé přípravy k útěku; oblekli se v teplý oděv, obuli silné boty a čekali toužebně, co se dále stane.

Podivili se nemálo, když zpozorovali, že pohyby šroubu docela přestaly a že loď se zastavila.

Pojednou otevřely se dvéře kajuty a kapitán vešel.

„Pánové,“ pravil usmívaje se, „povím vám kousek španělského dějepisu, jenž vás bude zajímati. Bylo to z počátku osmnáctého věku, když Ludvík XIV. vnutil Španělům vnuka svého, vévodu z Anjou, za krále. Princ tento, nazván Filip V. vládl velmi špatně. Nicméně mělo Španělsko přece dosti peněz, zlata a stříbra, které se dovážely z Ameriky. Koncem r. 1702 očekávala se velká zásilka z Ameriky, již provázelo francouzské loďstvo. Lodi měly plouti do Cadixu, ale když se dověděl admirál, že v krajinách těch křižuje anglické loďstvo, umínil si, že vpluje do francouzského přístavu. Avšak to se nestalo a loďstvo anglické přepadlo loď. Vida pak francouzský admirál, že všecko bohatství dostalo by se v ruce nepřátel, zapálil lodi a ty utonuly. Pánové, nalezáme se právě na místě, kde poklady ony byly potopeny, můžete sami tajemství to dále stopovati.“

Pocestní nahlédli ven a spatřili, jak mužstvo lodi, v potápěčské šaty oděno, sbírá poklady a nosí je do lodi.

Touto příhodou byl zmařen jejich úmysl, prchnouti, i musili ho odložiti na jinou dobu. Loď také vzdálila se velmi od pobřeží, tak že útěk již tím stal se nesnadným podnikem.

Jednou večer přišel kapitán do kajuty obou přátel a pravil: „Pánové, posud navštívili jste dno mořské vždy za dne, chcete-li to učiniti také za doby noční, nuže oblečte skafandry a vydáme se na cestu.

Oba přátelé milerádi svolili. Za malou chvíli octli se v hloubce 900 stop. Šli za sebou a sice směrem k velkému ohni, který hořel ve vzdálenosti asi dvou mil.

Za půl hodiny dostali se na půdu kamenitou, cesta stávala se světlejší, bělavé světlo zářilo na vrcholku vysoké hory. Okolo 1 hodiny z rána dospěli k vrchu; než dostali se nahoru, musili pracně lézti a se namáhati.

Objevil se celý les zkamenělých stromů, dvě hodiny lezli již vzhůru, když uzřeli nad sebou vrchol hory.

Když dospěli na plochu skály, uzřeli zřiceniny zámků a chrámů, vše pokryté zvířaty a rostlinami mořskými. Pod nohami jejich objevila se sopka, z které valily se proudy žhavé lávy, osvětlujíce celé okolí.

V hlubokém údolí uzřeli rozvaliny velkého města. „Toť Aťlantis stará,“ pravil kapitán.

Dle domnění starých přírodozpytců nalezala se mezi Evropou a Afrikou země, nebo skupení ostrovů. Zahynuly však sopečnými vybuchy.

V oněch místech znáti dosud jest patrně stopy sopek, podnes plavci tam pozorují otřesení a slýchají dunění a hučení podobné hromu, v hloubi mořské.

Nedaleko azorských ostrovů objevil se náhle r. 1812 ostrov v moři, jenž osvědčil se co kráter sopky a vystupoval vždy výše. Po dvou letech náhle zmizel beze stopy.

Hodnou chvíli pozorovali naši poutníci zázračný zjev, který se naskytoval jejich zrakům; potom obrátili se a šli nazpět k lodi. —

Když pluli nějaký čas, octli se pojednou v úplné tmě.

„Jsme pod zemí,“ pravil Morgan.

Když Palham řekl, že mu to nepochopitelné, velel kapitán rozžehnouti elektrické světlo.

„Nalezáme se ve středu vyhaslé sopky, do níž vniklo moře,“ pravil Morgan, „používáme toho místa co přístavu. Plavci považují horu za úskalí — pouze já jsem vypátral tuto ohromnou jeskyni. Zde v okolí byly zaplaveny celé lesy před věky a proměnily se v uhlí. To my zde dobýváme. Moji lidé budou celý den pracovati, pročež můžete zatím se ohlednouti kolem.“

Když kapitán odešel, pravil Nelsen oběma přátelům: „Není to věcí nemožnou, že bychom nalezli nějaký východ z této jeskyně.“

Vykonali cestu na vrchol kráteru, ale nikde neviděli možnost k útěku.

Druhého dne plula loď dále a sice velmi rychle. Nalezala se uprostřed atlantického oceanu a po devatenáct dní plula s velkou rychlostí.

Jednoho dne zvolal starý Nelsen: „Aj vizte, velryba!“ i chystal se k lovu, avšak kapitán mu to zakázal, řka, že nemají času, by se zdržovali s tak nepatrnou věcí.

Loď plula velmi rychle k jihu. Kapitán objevil se často na palubě a pozoroval pilně vše, co se kolem jevilo. Jednotlivé kry ledové pluly a kusy ledu, které čím dále tím více se množily. Loď plula uprostřed těchto překážek a vyhnula se všem. Čím dále přicházeli, tím více ledu nalezali. Celé ledové hory vystupovaly vzhůru. Dne 18. března byla loď obklopena ledem úplně.

„Toť hromada ker ledových,“ pravil starý Nelsen, „my lovci to známe ze zkušenosti, že proti těm nic se nepořídí.“

Nespatřili více vody, vše bylo umrzlé kolem; Vulkán nemohl dále.

„Uváznuli jsme opravdu,“ pravil Seidl Morganovi.

„Myslíte, že si nemůžeme pomoci?“ tázal se kapitán s úsměvem, „já však pravím vám, že „Vulkán“ nejen se vyprostí odtud, nýbrž že dospějeme až k jižnímu polu.“

„K jižnímu polu!“ zvolal Seidl i Palham zároveň, „vypátral jste snad onen pol, který posud neuzřelo žádné oko lidské?“ tázal se Angličan.

Morgan na to neodpověděl přímo.

„Nemůžeme proraziti hráz tu,“ pravil, „ale dovedeme nalézti vodu a doraziti k jižnímu polu. Led sahá do hloubky 300 stop, ale což to jest pro náš „Vulkán“.

Na dané znamení kapitánem přišli dva muži, kterýmž on něco poručil v řeči jim toliko srozumitelné.

Okolo 4. hodiny odpoledne velel kapitán uzavříti klapky „Vulkánu“ a hnedle na to pozorovali všickni, že se ponořuje do hloubky.

„Jsme nyní 900 stop pod mořem,“ pravil kapitán, „hnedle budeme 2800 stop hluboko.“

V této hloubce uháněla loď rychlostí nesmírnou, tak že za 40 hodin mohli býti u polu.

Dne 19. března pozorovali učenci naši, že loď nepluje již tak rychle; stalo se také často, že vrazila do kry ledové, až se v kajutě vše otřáslo.

Za nedlouho přišel kapitán k profesorům, jimž oznamoval, že hladina vodní jest prosta ledu. Oba spěchali na palubu. Uzřeli jen tu a tam po různu plovoucí kus ledu; nad sebou viděli hejna ptáků; k jihu patříce uzřeli osamělý ostrov, k němuž přímo pluli.

Za nedlouho přirazila loď ku břehu; v člunu odebrali se na ostrov. Kapitán první vyskočil na břeh.

Na černých skalách bylo viděti pouze některé druhy mechu a vůbec velmi málo rostlin. V povětří však ozývali se tisícové rozličných ptáků, kteří tropili nesmírný lomoz.

Okolo poledne nastala mlha a pak padal sníh; nastala šírá tma a naši poutníci vrátili se na loď.

Dne 20. března přestal sníh padati, avšak zima byla tuhá; mlha zmizela.

Poněvadž kapitán se neukázal, vydali se učenci, provázeni starým Nelsenem, sami na ostrov.

Když se ohledli pozorně kolem, poznali, že půda jest původu vulkanického, kráter však nikde neviděli; množství ptáků objevilo se zase. Také houfy tuleňů uzřeli. Když přišli dále, zaslechli temné hučení, podobající se řvaní stáda zvířat.

„Toť koncert mržů,“ pravil Palham, „buďto si hrajou, nebo zápasí spolu.“

Když se zatočili okolo úskalí, uzřeli velkou rovinu, mrži pokrytou. Hráli si a řvaním dávali na jevo svou radost. Zvířata tato bývají na 15 stop dlouhá. Pod kůží, na prst tlustou, mají vrstvu sádla.

Dospělá tato zvířata mají tesáky, které vyčnívají na 20 palců a váží 5-6 liber. Přední drápy podobají se ruce a jsou opatřeny plovací blanou. Zadní nohy podobají se ploutvím. Zvíře to zdržuje se v moři v studeném pásmu. Mrož čili mrž hájí se, jest-li napaden na zemi i ve vodě velmi udatně.

Mroži jsou živi v stálém boji s mořskými medvědy.

Bylo to 20. března, příštího dne nastala rovnodennost. Toho dne, 21. března vydal se kapitán s učenci v člunu na břeh.

Když dorazili na břeh, vyjasnila se obloha; kapitán Morgan ubíral se k vrcholku hory. Byla to obtížná cesta a potřebovali k tomu celé dvě hodiny, než vylezli nahoru. Rozhlíželi se kolem po moři; dole viděli bílé roviny, nad sebou slabě modrou oblohu; na severu objevilo se slunce jako ohnivá koule.

Oba učenci pozorovali bedlivě vše, co se dělo kolem.

„Jest dvanáct hodin,“ ozval se pojednou Angličan.

„Jsme na jižním polu,“ pravil kapitán.

V tom okamžení zmizela jedna polovice plochy sluneční pod čarou obzoru.

Toť byl patrný důkaz, že se nalezali na polu. —