Zlatý fond > Diela > Cestování pod mořem


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Cestování pod mořem

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 31 čitateľov

Pohřeb pod mořem

Druhého dne objevil se kapitán s tvářností velmi vážnou; veškeré chování jeho bylo změněné; bylo patrno, že se mu přihodilo něco nepříjemného.

„Musíte zůstati zavřeni pánové,“ pravil k učencům, „dokud neuznám za dobré propustit vás opět na svobodu.“

Tři naši známí odvedeni byli do jizby, v které ztrávili první noc na „Vulkánu“. Přemýšleli o té věci, avšak nemohli uhodnouti pravdu.

Následující den ráno byli opět v kajutě, aniž by byli něčeho pozorovali, jak se změna ta stala.

Zároveň měli úplnou volnost pohybovati se v lodi jako dříve. Seidl odebral se do knihovny. Za malou chvíli přišel tam k němu kapitán a tázal se ho, zdali poněkud se zná v lékařství, načež mu profesor odpověděl, že ano.

„Tedy pojďte se mnou,“ řekl kapitán a šel napřed. Uvedl ho do jedné zadní jizby, kdež se nalezal na loži muž asi čtyřicetiletý.

Seidl poznal hned, že jest poraněn na hlavě. Dýchal pomalu a těžce, údy jeho se chvílemi zachvěly. Bylo patrno, že utrpěl silné otřesení mozku. Profesor ohledal tepnu; byla slabá, údy již stydly. Pohledl tázavě na kapitána.

„Neštastník byl udeřen pakou stroje,“ řekl kapitán, jenž mu porozuměl, „bude možno zachrániti jej?“

„Ne,“ odpověděl profesor, „za dvě hodiny bude mrtev.“

Kapitán byl velice dojat zprávou tou.

Druhého dne přišel kapitán k učencům a pravil: „Libo-li pánové vykonati procházku podmořskou, račte se připraviti.“

Za půl hodiny otevřely se dveře a kapitán provázen asi tuctem mužů vyšel z lodi.

Tentokráte nevedla jejich cesta přes písek a lučiny, nýbrž krajinou koralovitou.

Asi dvě hodiny kráčeli uprostřed divokrásných zjevů. Tu náhle se zastavil kapitán; čtyři mužové nesli na ramenech podlouhlý předmět. Na místě, kde stanuli, bylo viděti mnohé vyvýšeniny, pokryté vápenitou vrstvou, uprostřed nalezal se koralový kříž.

Na znamení kapitána chopil jeden z mužů motyku a jal se kopati jámu.

Nebylo pochybnosti, že to byl podmořský hřbitov a že kapitán přišel s lidem svým, by pochovali soudruha.

Když byla jáma vykopána, byla do ní vložena mrtvola, zahalená v bílé plátno. Kapitán s lidem poklekli a pomodlili se.

Na to se vraceli k lodi.

„Pánové,“ pravil Morgan k profesorům, „viděli jste náš klidný hřbitov pod mořem. Naši mrtvi spí tam pokojně, nikdo neruší klid jejich; leží tam vedle sebe, jako byli za živa spokojeně vedle sebe živi.“

Seidl a Palham pozorovali v poslední době, že kdykoli se objevilo elektrické světlo „Vulkánu,“ na hladině počal čilý život. Množství podivných lodí přiblížilo se k podmořskému korábu a pluly nějakou dobu pospolu, načež opět se rozjely.

Bylo patrno, že se nalezají v přátelském poměru s „Vulkánem“.

„Pánové, můžete mne doprovoditi na pevninu,“ pravil kapitán k hostům svým, „uvidíte něco zvláštního, co se nepodaří každému uzříti.“

Seidl se tázal, budou-li to zjevy z říše přírody.

„Mýlíte se, pane profesore,“ řekl kapitán, „co uzříte, týká se života lidského.“

Dále nemluvil o tá věci; když nastala noc, opustilo pět mužů „Vulkán“; byli to kapitán s dvěma plavci a pak oba učenci.

Hnedle octli se uprostřed množství lidu, které, jak se zdálo, přináleželi rozličným národům.

Morgan tiše a tajně mluvil s některými, kteří se zdáli býti náčelníky.

„Není pochybnosti,“ pravil Seidl, „že se nalezáme mezi samými loupežníky.“

„Souhlasím,“ odvětil Angličan, „a sice myslím, že to jest jakýsi loupežnický sněm, jenž se tu odbývá.“

„Všecky části moře na východě, zvláště indický oceán, v němž se nyní nalezáme, poskytují mnohé úkryty loupežníkům a dosud nepodařilo se evropským velmocím vyhubiti neřest, která plavbě a obchodu tak velice škodí. Každý rok zmizí mnohé lodi, o nichž se neví, kam se poděly a možno vším právem mysliti, že od loupežníků byly spleněny a pak potopeny.“

„Kterak my však přicházíme do této společnosti?“

„Na tom mnoho nezáleží,“ pravil Palham. „Nyní déle nemůžeme pochybovati, že se nalezáme v rukou loupežníka. Jest buď vyvržen z lidské společnosti, aneb se vyloučil z ní sám.“

Zatím mluvil Morgan s několika muži, načež přinesli někteří velký měch s vínem, jiní přinesli nádoby ze skořepin kokosových a jiní ovoce a kolače. Odbývala se hostina pod šírým nebem, učenci naši byli vyzváni, by se jí účastnili.

Za času, pokud trvala hostina, mluvilo se málo a to větším dílem řečí, která byla oběma učencům úplně nesrozumitelnou.

Asi za hodinu vyzval je kapitán, by se s ním vrátili na loď. Tam pak vybídnul je, by asi hodinku ještě s ním pohovořili.

„Poznali jste podivnou společnost, pánové,“ pravil, když se posadili k stolu, na němž nalezalo se víno a doutníky, „kterou nenaleznete v palácích londýnských ani v kruzích vznešeného světa pařížského — haha, podivné to postavy, samí loupežníci.“

Zamlčel se a pohledl na ně, jakoby chtěl viděti, jaký dojem na ně učinila jeho slova.

„Jest přirozeno, že člověk použije v prospěch svůj každé příležitosti, kterou mu příroda poskytne. Ostrovy, které jste poznali na této cestě, jsou velmi příhodny pro námořské loupežníky. Tam jest plavců a rybářů hojnost, kteří žijou nuzně a přejou si, by zažili radosti světa toho dle svého spůsobu. Tím spůsobem vyvinulo se námořské loupežnictví v perském zálivu, odkud se rozšířilo dále.

„Loupežník Angria byl od mogula indického povýšen za knížete a založil loupežnický stát s pevným hlavním městem. Loupežníci plenili lodi, které buď potom potopili aneb propustili; lodi válečné spalovali nebo vyhazovali do povětří. Tak zničili mnoho lodí; jednou dokonce tři holandské válečné lodi vůči celému anglickému loďstvu.

„Na to pomýšleli Angličané, jak by zničili nebezpečné nepřátely. Při tom dopustili se hanebného podvodu. Uzavřeli s piraty (loupežníky) smlouvu a tito vpustili do přístavu svého města hlavního anglické loďstvo, které předstíralo, že tam číhati bude na francouzské. Pirati ke všemu ještě jim poskytli potraviny a potřebnou vodu k pití.

„Když po zemi přibylo pomocné vojsko indické, počali Angličané útokem hnáti na pevnost, zároveň zapálili i lodi loupežníků. Pirati bránili se udatně a když konečně Angličané dobyli pevností, nalezli tam samé mrtvoly; pirati spálili ženy a dítky své sami, by nepadly v moc Angličanů.

Pirati byli nyní poháněni k boji nejen loupeživostí, nýbrž i mstivostí a kde jen mohli, zvláště anglickým lodím škodili.

„Námořští loupežníci udrželi se až na naše časy, vzdor tomu, že byli pronásledováni a stíháni s mnohých stran. Všickni obyvatelé menších ostrovů východní Asie jsou loupežníci. Kmen Suluh zvaný vyznamenal se v tom ohledu. I knížata ostrovů těch účastní se v loupežích. Snad jste slyšeli o knížeti loupežníků, Radša Raja jmenem, který zajal mnoho anglických lodí a chlubil se, že sám zabil čtyrycet evropských kapitánů.

„Nedávno ještě anglické lodi vedly válku s piraty. Parní lodi mají tu výhodu, že snáze ujdou piratům.

„Ale což pořídí parník proti podmořské lodi?“ pravil Palham.

„Ovšem, proti takové lodi nepořídí ničeho ani parník, ba ani celé loďstvo,“ odpověděl kapitán po chvilce. „Loď taková panuje v mořích všech a jak jste viděli před tím, jest velitel její králem všech piratů.“

Po několik dní pluli dále, aniž bylo by se naskytlo něco znamenitého.

Mezi rybami, které uzřeli v místech, kudy pluli, vyznamenávala se zvláště jedna, tak zvaný mořský drak.

Také uzřeli žraloků celé tlupy. Žraloci jsou nejhroznější dravci mezi mořskými zvířaty. Požírají vše, co jim přijde do cesty, praví se, že v žaludku jednoho žraloka nalezli zbytky želvy, hlavu krávy a tele, v jiném pak celého koně. Praví se dále, že prý žralok raději požírá lidi černé pleti nežli bílé. —

„Blížíme se k ostrovu Ceylonu,“ pravil kapitán jednoho dne oběma učencům, „ostrov ten slyne lovením perel, možná, že se nám podaří uzříti takový lov. V noci ještě dorazíme do zálivu Manarského.“

Počali hovořiti o lovení perel a kapitán byl s to podati jim o věci té zajímavé zprávy.

„Pánové,“ pravil, „snad nevíte, že nejlépe daří se lovení perel na ostrově Ceyloně, ačkoli také v bengálském zálivu, v indickém moři a jinde. Perle nalezají se jakožto modravé, bílé kuličky v škeblích, jsouce buď přirostlé ke skořápce nebo leží uvnitř. Zdá se, že perle povstanou dvojím spůsobem. Navrtá-li jiné zvíře škebli, chtějíc zvíře vyssati, brání se ono tím, že potáhne skořepinu vždy novou slizovatou šťávou. Tato šťáva uschne a utvoří polokulatou neb úplně kulatou perli. Avšak může se také státi, že náhodou cizí nějaký předmět, kamének neb což jiného vnikne do mušle a překáží zvířeti. Ono pak potáhne předmět šťávou a ta stvrdne. Perlolovci již za časů Římanů prý to věděli, navrtávali mušle, nebo vložili do nich malé kaménky a zase je ponořili do vody, načež je vylovili po 3 až 4 letech, kdežto nalezli je potažené nejkrásnější perletí. Růžobarevné perle nacházejí se u Ceylonu, zlatožluté v orientu, podél evropských břehů bělomodravé. Největší cenu mají černé perle.

„Jak podotknuto bylo s hora, děje se lovení perel v nejrozsáhlejší míře na ostrovu Ceyloně. Z jara shromáždí se tam na 2000 lovců, kteří za jistý poplatek obdrží právo v tom či onom místě perle loviti. Práci tu mohou konati pouze potápěči. Než se spustí do vody potápěč, zacpe si uši i nos, vezme do úst houbu v oleji namočenou a spustí se pak na 100 stop dolů. Na dně mořském pracuje velmi rychle. Jakmile cítí, že ochabuje, zatáhne za provaz, na kterém jest uvázán, načež ho rychle vytáhnou ven.

Vypravuje se o potápěčích, kteří vydrželi čtvrt hodiny pod vodou; to sotva bude pravda. Když mely býti vyloveny poklady z tureckého loďstva, které zahynulo u Navarinu, nebyli s to nejlepší potápěči vydržeti pod vodou déle než 2 minuty a když je pak vytáhli nahoru, drala se jim krev ústy, očima i nosem ven. Totéž pozorováno u indických potápěčů.

„Jakmile se do lodi vrátí pět potápěčů, pustí se jiných pět do vody. O poledni všecky kocábky, které vyjely na lov, vrací se ku břehu. Lovci hned prodávají perle kupcům, kteří je obdrží za laciný peníz; později pak nabudou perle větší ceny.

„Páni či pachtýři dají mušle na hromadu složiti a sluncem vysušiti. Když se otevrou, pak se vybírají perle. Také složí se mušle do sudů a ty se zavrou, načež mušle počnou hníti a otevrou se, kdežto perle se vybírají. To však jest velmi nepříjemná práce pro ošklivý zápach hnijících mušlí. Potom se perle rozdělují dle své velikosti. Nejdražší jsou perle berinské, které jsou na jedné straně kulaté, na druhé špičaté.

Mimo perlovou mušli nalezeny byly perle také u jiných druhů mušlí, avšak perle ty nejsou tak krásné; mívají špatnější, temné barvy.“

Kapitán ukončil vypravování svoje a dodal ještě: „Navštívíme Manár i tuším, že tam na jisto nalezneme nějakého lovce.“

Nastala temná noc; přes to pozorovali pobřeží ceylonské, k němuž se blížili.

Okolo šesté hodiny z rána objevilo se patrně pobřeží; kapitán se čtyrmi plavci vstoupil do člunu a plul ku břehu. Tam se oblekli v skafandry, svítilny ani nevzali s sebou, poněvadž moře není hluboké. Kapitán je vedl. Slunce osvětlovalo moře až do jisté hloubky. Nejprve kráčeli po písku, potom následovalo kamení.

Okolo sedmé hodiny dospěli k místu, kde se perle loví. Mušle, vlastně perlonosná, Meleagrina zvaná, má podobu více méně kulatou; některé mají krásné zelenavé, lesklé pruhy.

Kapitán ukazoval svým průvodčím veliké množství perlových mušli, které v tom místě se nalezalo.

Nezdrželi se tam však dlouho, nýbrž ubírali se dále, až přišli k jakési jeskyni, která se podobala kryptě. Jdouce po příkré cestě dolů, dospěli k jakési kulaté studni, kde se kapitán zastavil ukazuje na jakýsi předmět.

Bylať to ústřice nesmírně veliká. Škeble byla na polo otevřena; kapitán vstrčil mezi obě škeble dýku, by se nemohly zavříti, načež odhrnul laloky zvířete a ukazoval perli, která byla velká asi jako ořech kokosový. Bylo patrno, proč Morgan je sem vedl. On jediný věděl o místě, kde se nalezá poklad a čekal, až nastane příhodná doba, by ho odnesl do svého museum.

Vraceli se opět k lodi své. Sotva šli deset minut, zastavil se kapitán a velel jim, by se sehnuli, ukazuje na černý stín ve vodě.

Byl to nějaký černoch, jenž provazem přivázán k loďce své, spouštěl se na dno mořské, kde shrábl do pytle tolik mušlí, co jen mohl, načež vyplul nahoru, vysypal pytel a zase se ponořil na dno. Pokaždé jen asi deset škeblí vylovil.

Pozorujíce ho naši pocestní, uzřeli, že pojednou uleknut nahoru vystupoval. Nad ním objevil se žralok, jenž s otevřenou tlamou spouštěl se k němu.

Již chtěl ubožáka pohltit, v tom chopil kapitán dýku a vrhl se na žraloka, jejž bodnul do břicha.

Nyní nastal hrozný zápas. Žralok upustil od své dřívější kořisti a obrátil se proti kapitánovi. Smělý muž držel se ploutve ryby a bodal ji dýkou stále do břicha.

Konečně klesl kapitán k zemi a žralok se řítil naň, by ho pohltil, avšak starý Nelsen přiskočil a skolil ho kyjem.

Kapitán povstal a spěchal k černochovi, s nímž rychle vystoupil na povrch moře, průvodčí jeho brali se za ním. Černoch obdržel ránu ohonem žraloka a tou byl omráčen. Trvalo to dosti dlouho, nežli jej vzkřísili. Divil se nemálo, když uzřel okolo sebe cizí obličeje. Kapitán vyňal sáček s perlemi a vtiskl mu ho do ruky. Černoch s radostným podivením hleděl naň.

Morgan pak vedl hosty své nazpět k „Vulkánu“, kam záhy dospěli.

Večer bavili se s kapitánem, hovoříce o rozličných nástrojích, jichž uživá se při skoumání dna mořského.

Člověk dostane se nejsnáze do hloubky, přiváže li si závaží 20 — 30 liberní na nohy, které ho stáhne dolů. Člověk vydrží pod vodou půl minuty; někteří lidé i celé dvě. Mnozí potápěči spustí se na 40 stop hluboko, dále však ne pro přílišný nátlak vody. Proto záhy lidé pomýšleli na to, by vynalezli nějaký nástroj, pomocí kterého by lidé mohli se pohodlně a bezpečně ponořiti na dno mořské.

Kdo vynalezl tak zvaný potápěcí zvon, není známo, tolik jisto, že to nález starý; vypravuje se, že již roku 1538 v Toledu se spustili dva potápěči u přítomnosti císaře Karla V. ve velkém kotli pod vodu.

Slavný matematik a hvězdář Halley zdokonalil zvon ten velice.

Z počátku měsíce února plul „Vulkán“ úžinou Bab-el-Mandeb zvanou, což znamená v arabském jazyku „moře slzí“.

Učenci oba ztrávili nejvíce času u oken kajuty své, pozorujíce rozličné živočichy a rostliny. V končinách, v nichž se právě nalezali, poutaly jich pozornost na se houby mořské, o nichž posud se neví, zdali mají přičteny býti do říše rostlinstva nebo zvířectva. V syrském moři rostou nejkrásnější houby. Tam také nalezají se velmi schopní potápěči, kteří je loví. Asi v polovici záři přibudou kupci a obchodníci, by skoupili houby. Největší trhy na houby jsou v Barintu, Tripoli, Latakichu a v Batrunu. Lovení hub počíná v červnu a trvá do srpna; rybáři či lovci vydají se na lov ten ve zvláštních člunech, jež zovou skafy. Na každém člunu nalézá se obyčejně 5 — 6 potápěčů. Když dospějou na místo příhodné, potopí se uvázáni jsouce na provaze. Oni strhají za malou chvíli, kterou pod vodou ztráví, co možná nejvíce hub se skal a ukládají je do síti, kterou mají na prsou uvázanou, načež opět vyplovou nahoru či vlastně bývají vytaženi. Nejjemnější houby nalezají se nejhloub ve vodě. Obyčejné houby trhají se ze skal pomocí kýrů — jemnější druhy musí potápěči z moře vynésti.

Latakieb, kde se vede obchod s velmi jemným tabákem, slyne též obchodem s nejjemnějšími houbami, jež loví druh lidí, kteří vedou život bídný jako plavci.

Nežli přijdou houby do obchodu, upraví se ještě zvláštním spůsobem. Naházejí se totiž do jámy, kde je lidé šlapou, by z nich odstranili písek a bláto, načež je suší.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.