ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne, 22. března chystali se k další cestě; byla tuhá zima. „Vulkán“ sestoupil do hloubky 1000 stop a obrátil se k severu.

O třetí hodině byli všickni probuzeni silnou ranou. Oba profesorové vztýčili se v ložnicích, avšak byli hozeni až do prostřed jizby.

Nebylo více pochybnosti, že loď vrazila na led.

Vstali a spěchali ke kapitánovi, jenž jim pověděl, že lod uváznula v ledě a není možno dále.

Při bližším ohledání objevilo se, že loď vražena jest mezi dvě vrstvy ledu, z nichž jedna byla pod, druhá nad ní. Oba přírodozpytci a soudruh jejich, starý rybolovec pociťovali velkou starost.

Kapitán však jim pravil klidně:

„Buďto můžeme býti rozmačkáni nebo se zadusíme; o tom, že bychom zahynuli hladem, nechci se zmíniti, poněvadž máme potravy dosti. Vzduchu máme ještě na dva dny. Zatím pokusíme se o to, bychom prorazili zeď, která nás obkličuje; lidé moji obleknou se v skafandry a budou pracovati k tomu, by led prolomili.

Starý Nelsen si přál, by se mohl účastniti práce, což kapitán ochotně dovolil.

Za několik minut odebralo se dvanáct mužů na led a počali ho prolamovati. Za dvě hodiny byli vystřídáni. Oba učenci také se účastnili práce.

Když se večer vrátili, shledali, že vzduch se naplňuje velice kyselinou uhličnatou. Dýchání stávalo se obtížným.

Mimo to mrzla voda kolem „Vulkánu“ a tak se tvořily nové zdi kolem něho.

Aby tomu zabránil, dal kapitán vařiti vodu a pomocí čerpadel ji do moře odváděli; tak se mu podařilo, že odstranil toto nebezpečí.

Práce dařila se příliš pomalu; kapitán proto se odhodlal, že pokusí se tiží prolomiti vrstvu ledu, která byla tři stopy tlustá a místem děravá.

Napuštěna voda do nádržek v lodi, která tím nabyla velké váhy, led se prolomil a loď řítila se do hloubky.

Na to vypustili vodu zase a loď stoupala opět do výše.

Vzduch byl již tak dusný, že někteří lidé v lodi umdlévali; loď hnána rychle do výše a dostala se nad hladinu moře, načež otevřeny byly klapky a čerstvý vzduch proudil do lodních prostor.

Loď plula velmi rychle, hnedle uzřeli Cap Hoorn na jižním výběžku Ameriky. Loď pohybovala se k severu v atlantském oceánu. Dne 1. dubna, když loď dospěla k povrchu moře, uzřel Seidl pobřeží; byla to takzvaná „ohnivá země“.

„Vulkán“ plul nyní pod vodou a to s velkou rychlostí. Dne 11. dubna byl překročen rovník, loď vystoupla; západně ležela Guayana, francouzské území. Byla tak prudká bouře, že Nelsen musil se vzdáti úmyslu přiraziti tu k pobřeží.

„Vulkán“ držel se 30 stop nad vodou. Jednoho dne pozorovali mezi řasami jakés nápadné hemžení. Uzřeli tam zvířata, zvané sepie.

Nelsen pravil, že tato zvířata bývají nesmírně velká, a nebezpečná člověku, načež podotknul Seidl:

„Nelze upírati, že jsou sepie nesmírně velké; majít 10 chapadel či ruk, které jim slouží za nohy, nalezají li se na dně mořském. Těmi také mohou chopiti cizí předměty a není zvířete tak silného aneb hladkého, které by jim ušlo. Většina jich mají ještě zvláštní drápy, pomocí jichž mohou se zaseknouti. Také velké skoky mohou dělati. James Ross vypravuje o sepiích, které vyskočily 16 stop nad hladinu mořskou na palubu jeho lodi. Pohled velkých očí zvířete jest náramně divoký a vzbuzuje hrůzu.

Oči jeho svítí v noci jako kočičí. Zvíře jest hltavé a krvežíznivé, vraždí nejen aby zahnalo hlad, nýbrž i pro své vyražení.

V tu chvíli zvolal Nelsen: „Hle, blíží se zvíře takové nesmírně veliké.“

V skutku uzřeli nesmírnou sepii, 24 stop dlouhou, ktetá plula přímo k lodi. Hnedle přissála se svými baňkovitými končetinami na okno kajuty.

Hnedle potom objevila se jiná zvířata toho druhu; sledovala loď a namáhala svoje tlamy naproti ní.

Pojednou dostala loď ránu a zastavila se. Kapitán poručil rozžehnouti světlo a pravil: „Tuším, že některá ta potvora přišla do šroubu; nemůžeme dále; poněvadž naše koule nám nic neprospějí proti zvířatům těm, musíme sekerami na ně.

Hnedle stálo deset mužů sekerami ozbrojených na schodech. Ihned objevilo se množství chapadel, která do lodi se drala. Kapitán jednou ranou přeťal jedno; v tom však dvě jiná chopila plavce, jenž stál vedle něho a vytáhla jej z lodi. Nešťastník volal úpěnlivě o pomoc.

Všickni vrhli se na zvíře; nastal hrozný zápas; vzduch naplnil se zápachem mošusovým; nestvůře bylo useknuto sedm chapadel, avšak osmým držela ona svou obět a pojednou vypustila černou tekutinu na své odpůrce, tak že ničeho neviděli. Když pak zase mohli se rozhlednouti, byla nestvůra i s plavcem ta tam.

Plavci rozvteklili se nesmírně a vrhli se zuřivě na sepie. Starý Nelsen měřil svým kýrem vždy do očí zvířat těch. Jednou byl poražen a potvora otvírala již tlamu svou, by ho pozřela, avšak v tom ťal ji kapitán sekerou přes zobák. Nelsen zatím získal času a kýrem svým skolil zvíře.

Boj trval čtvrt hodiny; zvířata přemožená ponořila se do vody, ale loď ztratila jednoho plavce.

Kapitán byl velice dojat tou ztrátou a neukázal se po delší čas. Loď také jako by nebyla řízena, častěji měnila svůj směr.

Přiblížili se pomalu ku břehům severní Ameriky a starý Nelsen pomýšlel poznovu na útěk. Ale nastala krutá bouře a loď musila se potopiti na 150 stop, by mohla volně plouti dále.

Dne 15. května byla loď u Nového Fundlandu. Učenci se domnívali, že kapitán se dá k britickým ostrovům, avšak on se obrátil pojednou k jihu a dal se směrem do evropských moří.

Dne 30. května uzřeli cap Landsend, nejjižnější cíp Anglie.

Kapitán objevil se častěji na palubě a pozoroval pilně postavení slunce. Obloha byla jasná, moře klidné, na východní straně objevil se velký parník.

Seidl pozoroval, že kapitán uzřev ho, kýval hlavou a hned na to klesal „Vulkán“ do hloubky.

Pojednou zaslechli naši přátelé hukot, jako by hřmění děla. Spěchali na palubu a uzřeli opět loď, kterou viděli před tím; Nelsen tvrdil, že to válečná obrněná loď.

Loď se blížila; objevil se bílý kouř a hnedle padla na zadní část „Vulkánu“ koule.

„Střílejí na nás,“ pravil Nelsen, „aha, pánové ti znají loď.“

Starý Nelsen vyňal kapesní šátek svůj a dával jim znamení; kapitán to zpozoroval, přiskočil k němu a srazil ho k zemi.

„Bídníku,“ zvolal, „dám tě nabodnouti na hrot lodi.“

Když pak se ohledl po lodi, uzřel, že vztýčila prapor.

„Aha, počkejte, ukážu vám svou barvu,“ pravil.

Hnedle potom byla na jeho rozkaz vztýčena černá vlajka. V nedlouhé chvíli odrazila se nová koule o „Vulkán“.

Kapitán pokrčil rameny a velel svým uvězněným hostům, by se odebrali do své kajuty.

Zajatí uposlechli, avšak umínili si, že se pokusí o útěk, jak mile se přiblíží ona loď, by je lidé na ni mohli uzříti nebo slyšeti.

Druhý den ráno odebral se Palham na palubu, cizí loď byla jen asi na dvě námořské míle od Vulkánu vzdálena; střílela posud na loď podmořskou.

Tato se ponořila a naši přátelé očekávali v kajutě své, co se bude díti.

Náhle zarachotila hrozná rána — „Vulkán“ z dola vrazil do válečné lodi, která nebyla s to odolati ráně té a počala se ponořovati.

Po několik dní na to neukázal se kapitán; jednoho večera pak je pozval do své kajuty.

„Poslyšte pánové, co vám povím, což poněkud souvisí s poslední událostí,“ pravil k nim. „Pověstný diktátor argentinské republiky Manuel des Rosas byl hrozný ukrutník, na tisíce lidí, povídá se až o třiceti tisících, dal povražditi; mně pak spůsobil také velký zármutek. Roku 1840 cestoval jsem s manželkou svou do Estera. Byl jsem chycen od divoké roty ukrutníka toho, manželka moje ušla téměř zázračně. Mne přivázali ke kolu a nechali mne na slunci mučiti a tak nalezla mne žena, kterou ke mně ani nechtěli pustiti. Potom jsem byl vypovězen a zavlečen daleko do vnitř země. Žena moje vydala se na cestu, by mne vyhledala. Co na té cestě zkusila, nelze vypsati. Já jsem následkem týrání pozbyl rozumu — ona pak nalezši mne, ošetřovala mne s největší obětavostí, což já, šílenec arci neuznával, až konečně namáháním vysílena upadla v nemoc a zemřela.

„Já jsem pak také upadl v těžkou nemoc a teprv po dlouhém čase nabyl jsem opět zdraví.“

Morgan skončil povídku svou, ačkoli hosté jeho uznali, že to není pravý konec jeho životopisu — poněkud aspoň porozuměli jeho záští proti lidstvu a zvláště proč onu loď zahubil — patřilať ona vládě argentinské.

Připluli do kanálu, La Manche zvaného i pozorovali, že loď s velikou rychlostí se blíží k severnímu ledovému moři.

Uplynulo čtrnáct dní, když vešel k nim Nelsen a oznámil jim, že přípravy k útěku jsou vykonány.

„Neuzříme se před odchodem více,“ pravil, „o desáté hodině večer přijďte na člun, já vás budu očekávati.“

Když nastal čas určený, odebrali se po tmě po schodech na horu a dostali se otvorem šťastně do člunu. Nelsen měl klíč a pomocí toho otevřel zámek u řetězu, kterým člun byl přivázán. Pojednou povstal lomoz uvnitř lodi, jako by veškeré mužstvo bylo vzhůru.

„Budeme se brániti,“ pravil Nelsen a podal každému dýku.

Avšak ruch onen měl zcela jinou příčinu, loď podmořská totiž dostala se do víru mořského nedaleko pobřeží.

Co dále se dělo, nevěděli naši tři uprchlíci: pozbyliť vědomí, když člun jejich vírem uchvácen se ponořil — a když se opět vzpamatovali — uzřeli se v chýši rybářské. Neutrpěli žádné pohromy, ani jeden; byliť zachráněni od hodných rybářů; nalezali se na ostrovech lafotenských.

Umínili si odtud navštíviti Skandinávii a zvláště Laponsko, kde poznali život a spůsoby Laponců. Odebrali se do Hammerfestu, kteréžto město slyne velkým obchodem, zvláště za letní doby, kdy na 200 lodí sem připluje. Tou dobou panuje tam velmi čilý život.

Odtud ubírali se do Dronthiemu po parníku. Po krátké plavbě přibyli k Sandtorpu, velkému a bohatému ostrovu, odkud dále k Drontheimu a příštího dne do Kristianie. Odtud navštívili jeden z největších norských vrchů, Snehetan, odkud naskytuje se krásná vyhlídka do dalekých krajin.

Tři hodiny vystupovali na horu, až konečně se dostali na vrchol.

Vrátivše se z výletu toho, vykonali ještě některé jiné; navštívili obchodní město Dramen.

Přístav města toho bývá četněji navštíven nežli přístav Kristianie.

Ubírajíce se dále dospěli do Hogsendu, kde se nalezá na blízku znamenitý vodopád, vysoký 40 stop, který navštívili příštího dne.

V Norsku vůbec pozorovati možno veliké množství tekoucích vod. V údolích na všecky strany tekou řeky, zároveň množství velikých jezer v zemi té pozorovati lze.

V Kongsbergu, jenž jest vlastně velká ves, ačkoli se nazývá městem, navštívili stříbrné doly, jimž děkuje místo svoje bohatství.

Navštívili doly, v nichž uzřeli kusy stříbra, 40 liber těžké. Na 2.000 dělníků pracovalo v dolech těch. Stříbro čistí a razí se v Kongsbergu.

Dále musili konati cestu skrze husté lesy — celý den jeli na koních lesem a večer o 7 hodině dospěli do Tindenu na nejkrajnějším konci jezera stejného jména. Jest to jedno z nejkrásnějších jezer v Norsku.

V Tindenu navštívili pastora, který je velmi vlídně přijal a přátelsky pohostil.

Odtud navštívili známý vodopád řeky Moanu.

Výjev, který se jim naskytnul, převýšil očekávání jejich. S výše 700 stop padá množství vody do hlubiny, kde se proměňuje v pěnu, která vystupuje v spůsobu páry, tak že lze říci, že jsou to dva vodospády, jeden padající a druhý vystupující.

Odtud vrátili se do Kristianie. Palham rozloučiv se se Seidlem, odplul po parníku do Hullu. Seidl pak nedlouho na to odplul do Štětína, kde ho očekával jeho věrný sluha, který telegraficky byl zpraven o jeho příchodu.

Sluha věrný byl velice pohnut, když uzřel pána svého, jehož tak dlouho neviděl a považoval za ztraceného.

„Ó, pane profesore,“ zvolal, „zajisté zkusil jste mnoho a vykonal dalekou cestu?“

„Cestu kolem světa a sice pod mořem,“ odvece profesor.

„Pod mořem?“ zvolal sluha.

„Ano, pod mořem a na obrněné lodi mořského loupežníka.“