Zlatý fond > Diela > Cestování pod mořem


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Cestování pod mořem

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Katarína Tínesová, Monika Kralovičová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 31 čitateľov

Podmořská loď

Oba učenci uměli výborně plovati; Seidl objevil se nejdříve nad vodou. Nevěděl, kdo a mnoho-li s ním bylo lidí svrženo do vody. Panovala kolem čirá tma, avšak v dálce viděl pohybovati se temnou hmotu, byla to nepochybně fregata.

Záhy potom zpozoroval nedaleko člověka; byl to Palham, jenž ploval vedle něho.

Poznali se hnedle. Fregata byla vzdálena, v jakém pak asi stavu se nalezala? Slyšeli, že šroub a kormidlo byly rozbity — loď byla tudíž vydána v moc vln mořských. Co pak stalo se s plavci?

„Musíme plovati, pokud nějaký člun nepřijde nám ku pomoci,“ pravil Palham.

„Ano,“ řekl Seidl, „jen kdybychom neměli šatů, které nás tísní; mohli bychom se pohybovati volněji.“

Palham věděl o pomoci; měl u sebe nůž a tím rozříznul kabát a spodky přítele, který totéž učinil zase jemu. Bylo jim oběma ulehčeno.

„Mohli bychom si ještě usnadniti práci,“ pravil po chvilce Palham.

„Jak to?“ tázal se Seidl.

„Proč máme se namáhati a unavovati oba? Zdali by nebylo lépe, bychom se v tom střídali. Položíš se na zad a já plovaje budu tě strkati ku předu. Až se unavím, učiníš ty totéž.“

Návrh ten byl vhodný, pročež ho uvedli v skutek bez prodlení.

Tak se mohli udržeti dlouho nad vodou.

Avšak nikde se nejevil člun; síly jejich ochabovaly; voda byla studená a jejich údy křehly. Z počátku volali častěji, později, vidouce, že to marné, ustáli v tom.

Minula půlnoc; Palham vzkřikl opět, ač jen slabě.

„Nekřič,“ pravil Seidl, „jest to marné; avšak slyš, neozval se nějaký hlas?“

Naslouchali a v skutku zaslechli jakés nesrozumitelné volání.

„Hlas ten pochází nejspíše z člunu,“ pravil Seidl.

„Toť nemožno,“ odvece Palham, „kde by se tu vzal člun, když dávno již zmizela fregata našim zrakům. Jest to nejspíše nějaký nešťastník jako my. Počkej, zavolám opět.“

Vykřikl a sice silněji než dříve.

Hlas onen ozval se opět a sice zcela na blízku. Plavec blížil se k nim. Byl to starý Nelsen.

„Byl jsem svržen s lodě,“ pravil stařec, „ploval jsem a dostal se na hřbet narvalův, nalezáme se všickni na té nestvůře, jež není zvíře, nýbrž podmořská loď.“

Seidl poslouchal s udivením slova ta; — zdálo se mu to celé býti báchorkou a přec to byla pravda, nalezali se na povrchu velké lodi, která plovala pod vodou.

„Tu hle jest jakási skoba,“ pravil Seidl, ukazuje na vyčnívající část, „té se můžeme přidržeti, bychom se ubránili vlnám.

Zatím pomalu se rozednilo; jakési rachocení se ozvalo a klapka, kterou nepozorovali dříve, se otevřela; několik chlapů silných je chopilo a vtáhlo do vnitř lodi. Octli se v jakési temné jizbě sami; aby poněkud poznali kde jsou, musili hmatati kolem sebe.

Byli v temné světnici, která měla železné zdi. Uprostřed nalezal se stůl dřevěný, kolem něhož bylo několik židlic; podlaha byla pokryta rohoží.

Nežli se nadáli, byla jizba osvětlena jasnou září; dveře, které nepozorovali dříve, se otevřely a těmi vešli dva mužové. Jeden byl postavy malé, měl kudrnaté vlasy a kníry; druhý, jenž zdál se jeho představeným, byl vysoké postavy. Nejdivnější u něho byl výraz očí; ty zdály se, jakoby pronikly útroby každého.

Oba mužové mluvili řečí, kterou naši učenci neznali.

Seidl je oslovil a vypravoval jim osudy svoje a soudruhů svých.

Oba vyslechli jeho řeč, aniž byli by dali na jevo, že jí porozuměli, nebo že je zajímá.

Seidl mluvil francouzsky, domnívaje se, že této řeči budou rozuměti; po něm opětoval totéž Palham anglicky a konečně ještě jednou vypravoval to Nelsen smíšeninou řečí dánsko-německou, ale s tímže výsledkem. Oba cizí muži mlčeli. Konečně promluvili spolu několik slov nesrozumitelných a odešli.

Hnedle na to přišel sluha, jenž jim přinesl oděv a pokrmy.

Šat ten zhotoven byl z látky, kterou neznali. Pokrmy, ač chutné, byly tak upraveny, že nevěděli, co požívají.

Když se najedli, usnuli; profesor Seidl procitnul nejdříve. Pocítil, že v jizbě jest dusno; následek to, když několik osob dlouho mešká v uzavřené místnosti, kam nemá přístupu čerstvý vzduch.

Soudruhové jeho procitnuvše později, cítili totéž.

„Vzduch musí býti obnoven v této prostoře,“ pravil Palham, „ale jakým spůsobem?“

Nejen čerstvý vzduch pohřešovali, nýbrž cítili také notný hlad. Když po delší chvíli se objevil sluha, osupil se naň Nelsen, že dlouho nepřichází a hnedle strhla se mezi oběma prudká hádka.

V tom objevil se muž, kterého považovali hned z počátku za velitele podmořské lodi a utišil vadící se slovy a ještě více pohledy svými.

„Pánové,“ pravil, „já vím, kdo jste, z vašich zpráv. O sobě mohu vám zatím říci pouze tolik, že jsem se vzdálil společnosti lidské a že nehodlám více do ní se vrátiti. Fregata „mořský had“ stíhala mou loď, střílela po ní; byla mi tudíž nepřítelem. Vy jste se nalézali na ní, dostali jste se co nepřátelé v moc mou, pročež jste vojenští zajatci. Zůstanete na lodi, kterou neopustíte více, ačkoli dle možnosti bude vám popřána volnost.“

Pohlížel pak na ně, by pátral po účinku, který měla jeho slova, načež mluvil dále:

„Pánové, vy jste si obrali za úkol, skoumati přírodu i musím vám říci, že k tomu nyní naleznete hojné příležitosti. Nejen že budete míti po ruce četnou knihovnu, objeví se vám celý svět podmořský, svět zázraků a zajisté neomrzí vás pozorování a skoumání jeho.

Na to pozval oba učence, by šli s ním k snídaní; Nelsenovi přinesl sluha jídlo do jizby, s čímž tento byl spokojen.

Pokrmy zdály se oběma profesorům podivnými, kapitán však je v tom utvrdil, řka, že jsou upraveny z rostlin a zvířat podmořských.

Učenci tázali se na jméno jeho i na jméno podmořské lodi.

„Nazývejte mne kapitánem Morganem,“ odvětil on, „loď, na které se nalezáte, nazývá se ,Vulkán‘.“

Po snídaní uvedl je do prostranné síně, kde se nalezala četná knihovna; v síni vedle byly hojné sbírky uměleckých děl i věcí přírodních, tak že se tomu oba učenci nemálo divili.

Největší udivení vzbudila v nich sbírka krásných perel. Něco podobného neviděli, ba ani neslyšeli o tom. V Indii byla modla, jejíž trup záležel z jedné velké perle. Kleopatra vypila perli, rozpustivši ji v octě, která měla cenu půl milionu tolarů; Caesar dal darem matce Brutově perli v ceně 300.000 tolarů.

Kapitán ukázal jim perli, která měla tři palce v objemu a byla úplně pravidelně utvořena.

Neméně nežli tyto sbírky, zajímaly je ostatní věcí, které viděli na lodi; celé její zařízení.

„Jaká síla pohybuje vaši loď?“ tázal se Palham.

„Elektrika,“ odpověděl kapitán.

„Budete se diviti, kde beru tolik elektriky,“ pravil dále Morgan; „na to vám odpovím, že mi ji poskytuje moře, které mi dává vše, co potřebuji.“

Kapitán jim ukázal přístroj, kterým vyvinoval elektriku a jakým spůsobem všude ji upotřebil.

Nyní si vysvětlili také rychlost, kterou „Vulkán“ v moři se pohyboval.

„V kterém místě se nalézáme?“ tázal se druhého dne kapitána Palham.

„Jsme pod 37. stupněm délky a 30. stupněm severní šířky,“ odvěce kapitán, „ploveme právě v mořském proudu.“

Seidl a Palham pohledli ven do moře, které zářilo zvláštním leskem a těšili se nemálo z toho, co uzřeli. Nesmírné množství ryb objevilo se zrakům jejich, tak že kolikrát celou noc ztrávili díváním se na tyto zjevy.

Uplynulo několik dní, velitel lodi se neukázal, čemuž oni se divili, avšak proto se nenudili.

V noci naskytlo se jim krásné divadlo ve vodě, také si vyšli v noci na palubu — Vulkán plul právě vysoko, tak že vrchní část vynikala nad vodou, odkud mohli se rozhlížeti a vše pozorovati.

Konečně nalezli v kajutě své písemné pozvání kapitána k honu, jenž se měl odbývati v příští den v „podmořských lesích“.

„V podmořských lesích,“ zvolal Palham, „na mou věru, není konec divům — největším pak jest nepochybně ten člověk sám. Příjmem přece pozvání to?“ pravil k soudruhovi svému.

„Ovšem že,“ odvěce tento.

Druhého dne odebrali se ku kapitánovi. Tento je přivítal velmi vlídně.

Později pak vyzval je, by použili šatů pro ně připravených.

Oba učenci znali šaty ty; byl to tak zvaný oděv potápěčský čili skafandr.

Skafandr jest potápěčský aparát, který dovoluje potápěči volné pohyby v každém ohledu, kdežto potápěcí zvon podobá se železnému žaláři. Již r. 1798 pokusil se o to jeden plavec, zříditi aparát, jenž by nahradil zvon. Roku 1820 zlepšil jistý inženýr aparát tento, jenž byl tak zařízen, že potápěč obdržel zásobu vzduchu pomocí roury a čerpadla. Nález ten během času byl ještě zdokonalen. Potápěč napřed oblekne šat vlněný a přes ten natáhne pak jakýsi gumový, elastický šat, podobný pytli, který však opatřen jest rukávy a nohavicemi. Na hlavu si dají přilbu s otvory zasklennými pro oči a pro ústa. K přilbě té přilehá jakási torba, v níž má potápěč zásobu vzduchu. Zároveň jsou v ní dva ventily, z nichž jeden slouží k vypouštění zkaženého vzduchu, druhý jest pomocí gumové roury spojen s čerpadlem vzduchu. Mimo to má potápěč těžké střevíce s olověnými podešvy, sekeru co nástroj k práci, za opaskem dýku neb jinou zbraň proti mořským obludám.

Mimo tyto věci opatřen jest také provazem, kterým dá znamení, když chce, aby vytažen byl nahoru.

Potápěčský aparát jest velmi důležitý pro každého, kdo musí nějakou práci vykonati pod vodou, jako ku příkladu při stavbě mostů, při opravě lodí a jiných.

Tak stalo se v Anglii, že zatopeny byly uhelné doly a čerpadlo nechtělo pracovati. Potápěč jeden spustil se dolů, opravil stroj a ten pracoval opět a odstranil vodu.

Roku 1844 bylo vysláno několik potápěčů na dno mořské, by zachránili věci z rozbité lodi a nejen peníze, nýbrž přes 20 děl vypravili nahoru, načež trosky rozbili pomocí elektriky; to se opakovalo vícekráte při rozbitých lodích.

Skafandr, kterého užíval Morgan, by poněkud jiný. Byl opatřen větší torbou čili schránkou vzdušní, v které byl vzduch stlačen tak, že vystačil potápěč deset hodin. Z torby té vedla roura k ústům potápěče, která mu přiváděla čerstvý vzduch, jinou pak byl zkažený odváděn zase ven.

Mimo to měl potápěč na zádech přístroj, v kterém se vyvinovala elektrika; napřed pak měl svítilnu, naplněnou plynem uhelným; oba přístroje byly ve spojení; elektrikou byl zapálen plyn, jenž vydával pronikavé světlo. —

Kapitán Morgan dal také hostům pušky větrovky, nabité vzduchem tak silně zhustěným, že pod vodou bylo možno stříleti. Dále nabity byly pušky malými, elektrickými kulemi, které narazivše na předmět nějaký, praskly a měly tolik síly, že zabily největší zvíře.

Když se kapitán a oba profesorové oblekli za pomoci služebníků, opatřili se svítilnami a puškami, načež odebrali se do tmavé jizby, která se naplnila vodou; postranní dvéře se otevřely, oni pak octli se v moři. Kapitán kráčel napřed; světlo elektrické účinkovalo výborně, viděli dosti daleko. Moře zdálo se průhledným, dále tmavým a konečně zmizelo všecko světlo; vzhůru mohli dohlednouti až k hladině mořské.

Šli cestou písčitou; bylo časně z rána. Nesčíslné množství zvířat v rozmanitých barvách hemžilo se ve vodě; mnoho modravých a červených plamínků osvětlovalo vodu.

Půda, po které kráčeli, byla písčitá, jinde skalnatá, na mnohých místech vyčnívaly vysoké skály, které, jak se zdálo, až na povrch vody dosahovaly. Celé lesy koralů vypínaly se vzhůru až k hladině mořské.

A to množství rostlin všeho druhu. Lesy, louky, rostliny jaksi jednotvárné a přece podoby tak rozmanité. Celé lesy řas zelených, žlutých, červených, lesknoucích se v barvách duhy. Řasy ty měly rozličné podoby a tvary, byly podobny bičům, nebo tenké jako niti, tuhé jako kůže, nebo něžné; někdy podobaly se průhledným koulím nebo zase měly laloky. Mnohé nebyly přirostlé neb připevněné k půdě, nýbrž plovaly ve vodě.

Též řasy cukrnaté uzřeli, které se hodí za potravu lidem i zvířatům. Mnozí čtenáři slyšeli již o tak zvaném islandském mechu, jenž slouží za lék lidem neb ditkám nemocným na plíce.

I kdyby nebylo zvířat, byl by člověk s to uživiti se těmi rostlinami.

Dno moře, po kterém kráčeli naši lovci, sklánělo se dolů; dospěli k temné, husté hmotě, kterou naznačil kapitán Morgán co svou honitbu.

Nalezalo se tam množství rostlin, jež možno nazývati lesem. Rostliny veškeré vystupovaly téměř kolmo k hladině moře. Dno moře bylo pokryto ostrým kamením, které stěžovalo velice chůzi. Učenci se záhy přesvědčili, že nebylo snadno rozeznati zvířata od rostlin.

Okolo poledne ulehli poutníci v houští. Byli umdleni chůzí a hnedle tvrdě usnuli. Když procitli, zapadalo již slunce; kapitán byl již na nohou, ostatní pak následovali rychle jeho příkladu.

Šli dále; půda skláněla se stále a dosáhla hloubky, do které zřídka přišel potápěč. Světlo, které dosud pronikalo vrstvy vody, pozbylo síly své a nastala čirá tma. Musili rozžehnouti svoje svítilny, načež mohli se rozhlédnouti na 80 kroků kolem sebe. Odpoledne okolo 4. hodiny přišli ke skupení skal, jež záležely, jak se zdálo, ze žuly.

„Toť jsou hranice mé honitby,“ pravil kapitán k svým soudruhům, „můžeme nastoupiti zpáteční cestu.“

Vraceli se, avšak ne touže cestou.

Zpáteční cesta vedla příkře vzhůru, tak že rychle přiblížili se k hladině vodní. Asi hodinu šli po písčité planině, která byla velmi bílá. —

Tu pojednou uzřeli nad hladinou moře vznášeti se velkého ptáka. Byla to tohajka. Kapitán chopil pušku svou, zaměřil a střelil po něm. Kule projela v mžiknutí vodu i vzduch, vjela do zvířete, které jako by bleskem bylo stíženo, kleslo dolů.

Tohajky nalezají se v studenějších končinách jižních moří. Pták ten bývá velký jako husa a s křidly roztaženými mívá šířku dvanácti stop. Lítá jen asi 8 — 10 stop nad vodou, za to však tím lépe a rychleji plove.

Konečně uzřeli elektrické světlo „Vulkánu“. Blížili se k lodi té, když náhle přiskočil kapitán k Seidlovi a stisknul jej k zemi, soudruh jeho totéž učinil Palhamovi.

Oba mužové ohlíželi se s udivením i uzřeli s leknutím tlupu žraloků, kteří plovali nad nimi. Na štěstí neuzřeli žraloci lidi, kteří se nalezali pod nimi a ti se dostali šťastně k lodi.

Když tam přišli, zastihli plavce, jak vytahovali sítě z vody. Ulovili hojnou kořist a naši učenci soudili, že kolik tisíc liber ryb vytáhli z vody.

Dlouho pak ještě meškali oni na palubě, kochajíce se vzpomínkou na krásy, které byli uzřeli. Nechtělo se jim spat.

„Moře má vnitřní život, jako člověk,“ pravil k nim kapitán. „Má srdce, oběh krve a žilobití. Netřeba mluviti o proudech, nýbrž jen o neustálém pohybování vln, které závisí na větru.

Potom hovořili o slané vodě v moři.

„Co soudí věda o této vlastnosti?“ tázal se kapitán.

„Víme pouze,“ odvěce profesor Seidl, „že obsahuje mořská voda mezi obratníky a póly více soli než v mírném pásmu. Mezi obratníky jest obsah soli větší, poněvadž vedro sluneční spůsobuje, že se voda rychleji a ve větší míře odpařuje, čímž hustnou solné částky. Blíže pólů má tentýž účinek mrznutí vody. Také prý se pozorovalo, že množství soli ve vodě mořské jest tím větší, čím hloub se přijde.“

„Víme již také, že jsou prameny v moři, které vznikají na jeho dně. Prameny takové nalezají se v středozemním moři, v perském zálivu, v indickém moři a blíže Antil.“

„Pozorování to souhlasí s mou zkušeností,“ pravil kapitán, „já bych však ještě přidal toto: Sůl nalezá se v moři rozpuštěna v takovém množství, že kdyby zhuštěna byla naseta na povrchu země, tvořila by vrstvu 30.000 stop vysokou. Sůl poskytuje tu výhodu, že zabraňuje odpařování vody z moře. Miliony nálevníkú, kteří žijí v každé kapce mořské vody, vssají do sebe sůl a z té tvoří vápencovité hmoty, z nichž skládají se koralové ostrovy.“

Dne 27. listopadu plul „Vulkán“ okolo sandwichských ostrovů, kde usmrcen byl na slovo vzatý plavec Cook; hnedle na to objevil se ostrov Nika Hiva.

Potkali veliké množství plotic; bylo by možno bývalo napočítat jich miliony, kapitán pak pravil, že pozoroval, kterak tyto ryby plovou jako slanečky a sardinky z mírného pásma do teplého.

Plotice patří do třídy měkkýšů, má dlouhá chapadla — ruce, opatřená mnohými baňkami, tak že se přissaje k své kořisti a neupustí od ní, pokud ona nezahyne. Z jater její vede roura, v které se nalezá temná šťáva, z níž dělá se známá barva sepie. Lovení zvířete toho jest nebezpečné, poněvadž může člověka usmrtit svými baňkami.

Jednou v noci volal starý Nelsen oba učence k oknu kajuty a pak jim ukazoval velkou temnou hmotu.

„Toť rozbitá loď,“ pravil starý plavec.

Bylo tomu tak. Celá loď byla ještě pohromadě, ležela na straně a jak se zdálo, byla vodou naplněna. Stožáry scházely. Na palubě nalezalo se mnoho mrtvol.

„Toť loď ,Sunderland‘“, pravil kapitán, jenž k nim přistoupil „která se rozbila na cestě z Floridy. Uvidíme ještě mnoho takovýchto rozbitých lodí na své cestě, zvláště v krajích moře, kudy mnoho lodí pluje.“




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.