Zlatý fond > Diela > Patnáctiletý kapitán


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Patnáctiletý kapitán

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 28 čitateľov


 

Nešťastný lov

Zvíře, jež kapitán Hull uloviti chtěl, prohánělo se dosud uprostřed plochy pokryté miliony korýšovitých zvířátek a nebylo potřebí se báti, že by snadno své stanoviště opustilo.

Člun blížil se rychle k velrybě; kapitán stál na přední části a dával posud znamení lodi, poněvadž hlas jeho tam slyšeti více nemohli. Dingo počal hrozně výti a paní Veldonová chvěla se, považujíc to za špatné znamení.

Negoro vystoupil na palubu, nepochybně za tím účelem, by pozoroval pohyby člunu; Dingo uzřev jej skočil zuřivě po něm a chtěl ho chopiti za krk. Dik zavolal ho zpět; Negoro ani nehlesnul a vracel se dolů.

„Herkule,“ pravil Dik tomuto, „dávejte pilně pozor na toho muže.“

„Budu bdíti nad ním,“ odvětil Herkules a sevřel silné pěsti svoje.

Dik s paní Veldonovou pohlíželi za člunem, jenž zdál se již pouhou tečkou na vodě.

Za půl hodiny po tom, když byli loď opustili, nalezali se plavci s kapitánem nedaleko velryby, která se nehýbala. Kapitán se připravil k ráně a mrštil vší silou harpunu po velrybě, načež volal: „Zpátky.“

Veslaři rychle pluli nazpět, by člun nebyl vydán v šanc ránám velryby. Ta se obrátila, byvši raněna, stranou, při čemž objevila se druhá, menší velryba; mládě to větší.

Velryba i s mládětem ponořila se, pak vyplula opět na hladinu a s velkou rychlostí uháněla odtud, vlekouc člun za sebou. Zatím vzdálili se asi pět mil od „Poutníka“; kapitán Hull dal korouhvičkou znamení lodi, by se přiblížila.

Velryba znovu se objevila nad hladinou vodní; člun blížil se opět rychle k ní. Velryba chystala se k útoku na člun a vrhla se naň jako šípka. Veslaři v čas uhnuli se s loďkou a ryba letěla kolem nezavadivši o člun.

Kapitán a dva plavci bodli svými oštěpy rybu, která na to zuřivě vyskočila nad hladinu, mlátíc mocně ohonem svým do vody až se vířila hrozně a naplnila člun do polovice. Dva plavci chopili nádoby a jali se vodu jimi vybírati.

Velryba neupustila od útoku svého a plavci měli nyní co dělati, by se ubránili.

Kapitán Hull dával znamení korouhvičkou „Poutníku“. Avšak což mohl Dik podniknouti ve prospěch kapitána. Vítr příznivý nevanul, pročež lod plachetní nemajíc parního stroje, nemohla se rychle blížiti a člun vyslati nemohl Dik také, poněvadž neměl kým ho obsaditi a sám loď opustiti nesměl.

Velryba chystala se k novému útoku na člun; plavci uznávali, že jsou ztraceni a vzkřikli hrozně.

Velryba udeřila člun z dola a tím vyhodila jej do povětří, tak že lidé z něho vypadli. Byli by ovšem plováním se mohli zachrániti, ale zuřivá velryba mlátila ohonem svým do vody, tak že mocné vlny a prudký vír pohltil záhy oběti své.

Za čtvrt hodiny, když přibyl Dik, jenž s černochy byl vskočil do připraveného člunu, na místo, kde se udal převrat hrozný, zmizely veškeré stopy živých tvorů a nebylo viděti na vodě krví zbarvené nic jiného nežli trosky rozbitého člunu.

Hrůzou a soustrastí byli mocně dojati všickni při té hrozné nehodě. Kapitán Hull se všemi soudruhy svými zahynul.

„Pomodleme se za ně,“ pravila paní Veldonová, když se dozvěděla smutnou tu novinu. Bylo k tomu arci mnoho příčin.

Loď neměla kapitána, který ji řídil, ani mužstva, které služby potřebné na ní konalo a nalezala se uprostřed oceanu pustého, na sta mil vzdálena od pevniny a vydána jsouc v šanc co hračka vlnám. Byl to hrozný osud.

Na „Poutníku“ byl jediný zkušený plavec Dik Sand, mladík patnáctiletý, byl kapitánem nyní, kormidelníkem a zároveň i plavcem — v jeho osobě byla soustředěna veškera obsádka lodi.

Černochové, lidé hodní a ochotní i silní, nebyli cvičenými plavci. Co měli nyní počíti opuštěni na lodi. V tom okamžení objevil se Negoro na palubě a nikdo nebyl by s to býval, povědíti, co pociťoval muž ten při nehodě, která stihla loď. Zastavil se na zadní části paluby asi tři kroky od Dika.

„Chcete mluviti se mnou?“ tázal se ho Dik.

„Mám co jednati pouze s kapitánem Hullem.“

„Víte dobře, že zahynul.“

„Kdo velí nyní na lodi?“ tázal se Negoro nestydatě.

„Já,“ odvece Dik.

„Vy,“ zamručel Negoro a pokrčil rameny, „patnáctiletý kapitán.“

„Patnáctiletý kapitán, zajisté,“ pravil Dik a přistoupil ke kuchaři. Ten couvnul.

„Nezapomínejte,“ ozvala se paní Veldonová, „že tu jest pouze jeden kapitán — kapitán Sand a dobře učiní každý, kdo jej poslechne.“

Negoro se uklonil a mruče slova nesrozumitelná couvnul na svoje stanovisko.

Dik odebral se do kajuty kapitánovy, by nahledl do mapy, na které byla vykreslena cesta „Poutníka“.

Shledal, že loď se nalezá před stupněm 43 šířky a 164 délky. Potom vysvětlil náležitě stav věcí černochům a vyzval je, by mu byli nápomocni, dopraviti loď do bezpečného přístavu, což tito velmi ochotně přislíbili.

Nejprvé jal se učiti starého Toma, jak se řídí kormidlo; bylť Dik skutečným kapitánem na lodi. Jednalo se o to nyní, by loď vplula do některého přístavu amerického, nechť byl by kterýkoli.

Vítr vanul severozápadní a Dik hleděl, by veškeré plachty byly rozvinuty a použilo se náležitě příznivého větru.

Dik vyzval černochy, by vykonali, co a jak jim nařídí a ti byli bez průtahu volni, i konali vše, ač ne hned na ponejprv výborně, aspoň tak, že loď s roztaženými plachtami plula mnohem rychleji.

Život na lodi nabyl opět tvářnosti dřívější, ačkoli všickni dlouho ještě pociťovali dojem hrozného a náhlého neštěstí.

Černochové konali horlivě povinnosti své a na lodi panoval pořádek vzorný, což vzbuzovalo nejlepší naděje.

Negoro, jako dříve, objevil se velmi zřídka na palubě. Dik byl odhodlán, kdyby se protivil v něčem, že ho dá zavříti, v kterémžto případě byl by Herkules na pouhé znamení chopil kuchaře a učinil neškodným. Službu jeho byla by přijmula panská paní Veldonové, Nan, která také uměla vařiti.

Na každé lodi bývají dva kompasy, by jeden s druhým porovnati bylo možno a také „Poutník“ měl dva takovéto nástroje; Dik pak velel lidem, by na ně dali dobrý pozor, poněvadž jsou to věci nutně potřebné.

V noci z 12. na 13. února přihodila se nemilá událost, že totiž kompas, jenž byl připevněn k trámu v kajutě kapitánově, spadl, což zpozorováno bylo teprv z rána.

Mimo tuto nehodu dařilo se vše na lodi zcela dle přání všech a paní Veldonová, oddávala se opět naději, že vezme všecko dobrý konec.

Dik Sand zavedl ten pořádek, že v noci řídil sám kormidlo. Za dne spal několik hodin a v ten čas zastávali jej Tom nebo syn jeho Bárta.

Malý Jak oddal se opět hrám dřívějším a běhával s Dingem po palubě; nemohlť nyní Dik s ním se tak často baviti jako dříve, za to hrál si Jak neustále se psem.

Tak chodilo vše takřka starým pořádkem; černochové konali každým dnem zdárnější služby a Tom již vycvičil se řádně v zacházení s kormidlem.

V noci řídil kormidlo vždy Dik sám; v noci z 13. na 14. února byl nucen popřáti si oddechu na několik hodin, an zatím zastal jej u kormidla starý Tom.

Obloha byla zatažena, tma vůkol panovala čirá, pročež dal Dik na předním i zadním konci lodi světla rozžehnouti a Herkules s Akteonem byli postaveni co stráže na přední části lodi.

Okolo třetí hodiny ráno napaden byl také starý Tom ospalostí tak silnou, že nemohl se jí ubrániti a neviděl i neslyšel, proto nepozoroval také stín, jenž objevil se na palubě.

Byl to Negoro, jenž přišed k místu, kde se nalezal kompas, vstrčil pod něj nějaký předmět, který držel v ruce, načež vzdálil se opět, aniž byl by ho kdo viděl.

Kdyby Dik byl ráno zpozoroval tento předmět pod kompasem, byl by ho velmi rychle odstranil. Bylo to kus železa totiž, které mělo ochromiti činnost kompasu. Jehla magnetická tím byla svedena k jinému směru a neukazovala více k severu, nýbrž k severo-západu; odchylka obnášela půl pravého ciklu.

Za celý týden, jenž následoval na událost právě zmíněnou neudálo se nic na lodi „Poutníku“. Vítr severozápadní foukal prudčeji, tak že „Poutník“ urazil asi 260 mil za čtyřiadvacet hodin; ovšem neplul více směrem dřívějším; odchyloval se od něho opět a čtyřicet stupňů.

Dik soudil, že lod nalezá se nyní v pásmu, v kterém často ubírají se lodi z jednoho dílu světa k druhému a doufal každým dnem, že se s nějakou takovou lodí setká — ale marně, čemuž se nemálo divil. Nevěděl arci, že „Poutník“ nalezá se mnohem jižněji, nežli dle jeho mínění se nalezati měl. Poněvadž neměl kompasu druhého, kontrolního, nemohl pozorovati klamný směr, jímžto plula loď a držel se vždy k jihovýchodu místo k východu, jak myslil.

Tu pojednou počal barometr dne 20. února věštiti změnu počasí, nebot rtuť v něm rychle klesala. Nepohoda se také záhy dostavila.

Dik musil opatřiti se proti bouři a sice tím nejprve, že rozkázal svinouti plachty.

V třech následujících dnech, totiž 20., 21. a. 22. klesal tlakoměr stále, což způsobilo Dikovi veliký nepokoj, který pečlivě tajil před ostatními.

Dne 23. února z rána byl vítr slabší, ale odpoledne sesílil tím více.

Okolo čtvrté hodiny objevil se Negoro na palubě a pozoroval bedlivě oblohu. Husté mraky poletovaly s nesmírnou rychlostí po obloze. Negoro si toho úkazu nevšimal příliš a kdo byl by ho pozoroval pilně, byl by uzřel kolem rtů jeho úsměv, který naznačoval spokojenost spíše než co jiného.

Od 24. února do 9. března nestala se v ničem změna patrná; chvílemi ochabnul vítr, avšak hnedle potom nabyl zase dřívější síly své.

Také bouřky snesly se časem a dvakrát neb třikrát vjel blesk nedaleko lodi do vody; pak zase pršelo, jen se lilo i neviděli ničeho plujíce na zdařbůh. Dik soudil, že loď musí býti již na blízku pevniny.

Dne 10. března klesl tlakoměr na 26 palců, což bylo znamením, že nastává prudká bouře, které zuřívají na moři v krajinách tropických.

Dne 12. února klesl tlakoměr téměř na dvacet pět palců, což svědčilo neomylně, že krutá bouře dostaví se co nejdříve.

Dik trápen byl starostí, že se loď, hnaná ku předu s ohromnou rychlostí, rozbije o úskalí pod vodou ukryté, neboť nemohli býti dle jeho mínění daleko od břehu.

Tu se pojednou objevil Negoro na palubě, vztáhl ruku, usmál se potutelně a slova nepromluviv vrátil se do své jizby.

Toho dne zuřila také bouře krutá a kde bylo kousek plachty ještě na lodi, ta byla roztrhána.

Nezbylo jim na lodi nic jiného, nežli pomocí kormidla říditi běh její a by vlnou nějakou nebyl sražen, uvázal si Dik provaz kolem těla.

Když v noci z 13. na 14. března Dik na chvilku ulehnul, udála se znovu nehoda. Negoro přišel na zadní část lodi, kde se nalezali Tom a Bat chtěje s nimi hovor započíti; oni však mu neodpovídali. Pojednou klesl kuchař při prudkém pohybu lodi a byl by sletěl do vody, kdyby se nebyl chytil skříně, v které se nalezal kompas.

Tom vzkřikl leknutím a Dik, jenž spal toliko na polo, přikvapil rychle na palubu.

Negoro chopil ono železo, které byl vstrčil před tím pod kompas a skryl je dříve, nežli Dik mohl něco spatřiti.

Když uslyšel Dik co se přihodilo, tázal se zpurně kuchaře:

„Co tu děláte?“

„Co se mi líbí,“ odvece Negoro.

„Co to pravíte?“ zvolal Dik zlostně.

„Já pravím, že to není zakázáno choditi po palubě.“

„Dobrá, já vám to nyní zakazuji pro vždy,“ pravil Dik.

„Velmi dobře,“ odvece Negoro, přičemž učinil posuněk výhrůžný.

Dik vyňal revolver z kapsy řka:

„Nezapomeňte Negoro, že při té nejmenší neposlušnosti roztříštím Vám lebku.“

V tom chopil Herkules kuchaře a pravil: „Kapitáne, mám lotra toho do vody hoditi?“

„Ještě ne,“ odpověděl Dik.

Negoro vzchopil se rychle.

„Proklatý černochu,“ mručel si, „počkej, to ti oplatím.“

Dik pociťoval nepokoj i zmocnila se ho nedůvěra, zdaž prvější rozbití kompasu nesouvisí s pádem Negora i poručil, by tento byl bedlivě střežen.

Po celý týden následující neochabnula bouře; „Poutník“ letěl jen ku předu a zajisté urazil za čtyřiadvacet hodin dvě stě mil a přece posud neobjevila se země.

Ráno 24. března zvolal Herkules: „Země“.

Dik přiběhl k němu a černoch ukazoval na bod na severovýchodním obzoru; Dik nahlížel v tu stranu a uzřel asi na deset mil vzdálený hornatý břeh.

Za nynějších okolností vzbudil v něm tento výjev starost velkou místo radosti.

Negoro objevil se též na palubě, prohlížel si břeh a zmizel zamručev něco, čemu však nikdo nerozuměl.

Uplynuly dvě hodiny a mimo horu, již viděli dříve a která mizela pomalu, nespatřil ani skrze dalekohled zemi. Okolo druhé hodiny odpoledne zmizela úplně s obzoru.

Dik poznal, že to byl ostrov nějaký i soudil nejspíše, že to ostrov Vaihu či Rapanuhi, jejž r. 1686 nalezl David. Jestliže tomu bylo tak, byl „Poutník“ vzdálen od pevniny ještě 2000 mil. Na štěstí v kruté bouři tak dlouho panující neutrpěla loď ta pražádné škody.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.