ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Afrika, Afrika,“ opětoval si několikráte Dik a vzpomínal na rozličné události, jako na příklad na příhodu s Negorem, jenž padl na kompas, a že druhý kompas spadl a se rozbil. Poznal, že Negoro byl padouch a zrádce; že Amerikán Harris a Portugalec Negoro se znají a usnesli se o plánu nějakém, který pro Dika a jeho soudruhy zajisté neměl míti příznivé následky.

Dik soudil, že loď „Poutník“ oplula předhoří Hornovo a přirazila v Africe na břeh pusté krajiny, jež slove Angola.

Proto trvala cesta po moři tak dlouho a nikde neuzřeli lodi ani zemi.

A v pusté krajině té nalezal se Dik asi na sto mil vzdálen od břehu s paní unavenou a děckem na smrť nemocným.

Proč ale to vše bylo tak sosnováno a provedeno? Že by Negoro lstí nebo mocí chtěl Toma a jeho soudruhy zajmouti a co otroky prodati, považoval Dik za možné, že by na něm (Dikovi) se chtěl pomstíti, to chápal též, ale co zamýšlel bídník ten s paní Veldonovou a s jejím nevinným děckem.

Nechme ho zatím v pochybnosti a pohledněme na jiné místo, asi tři míle vzdálené od noclehu společnosti naší, kde sešli se následkem umluvení dva mužové — Harris a Negoro.

Harris vypravoval hodnému soudruhovi svému, že se mu pořadilo, ovšem podvodným způsobem, vlákali Dika s celou společností asi na sto mil do pustin angolských. Nato vypravoval zase Negoro Harrisovi příhody svoje po čas dvou roků, co se oba neviděli spolu. Oba byli jednateli otrokáře Alveze; při jedné expedici byl Negoro chycen a zavezen do portugalského vězení San Pablo de Loanda, odkud se mu podařilo utéci.

V tom se zdálo Negorovi, že slyší v křoví nějaký šumot i naslouchal bedlivě.

Nato pokračoval dále ve vypravování svých příhod, jak se dostal na Nový Seland, ukryt v lodi, na které v dolejší části uprostřed sudů a zboží ztrávil třicet dnů. Loď ta přistála v Auklandu, kde snadno se dostal na břeh. Nepodařilo se mu nalezti tam zaměstnání, až se konečně dostal na loď „Poutník“ za kuchaře. Pověděl Harrisovi, jak pokazil kompas a jak krutá bouře mu pomáhala v tom, by „Poutník“ dostal se na břeh africký místo amerického.

Nato radili se, jak dále se mají chovati vůči zavedené společnosti.

Usnesli se, že nejprve tlupa má býti rozdvojena, tak aby odděleni byli černochové, kteří prodáni budou za otroky.

Pojednou ozval se šumot, který jednou již poplašil darebáky. Negoro naslouchal bedlivě a zaslechl vrčení psa.

„Dingo!“ zvolal Harris,

„Tenkráte mi neujdeš,“ zvolal Negoro a chopil pušku.

Dingo prává chtěl skočiti na svého nepřítele, v tom zahoukla rána, pes zavýl hrozně a zmizel.

„Má dost,“ pravil Negoro.

„Šlaku, proč tě tak nenávidí?“ tázal se Harris.

„To jest věc stará,“ odvětil zkrátka Negoro. Harris pak vida, že o tom nechce mluviti, nedoléhal naň a mlčel.

Ráno procitla paní Veldonová ze spánku i tázala se po Harrisovi. Dik jí oznámil, že uprchl a že je podvedl. Nyní, že musí hledět, by co nejdříve se dostali ku břehu.

Strýci Benediktovi přihodilo se neštěstí, ztratil lupu svou i brejle; Barta sice nalezl oba předměty, ale na rozkaz Dika mu je nevrátil, by učenec nemohl se po cestě toulati.

Pojednou, když chtěli se hnouti s místa, zvolal starý Tom:

„A Dingo.“

Dingo nebyl tu a volání a hledání bylo marné.

Nemohli se zdržovati k vůli psu a vydali se na cestu. O poledni se zastavila společnost, by si odpočinula.

Ubírali se pak dále podle potoka, doufajíce, že takto přijdou k řece a podle té ku břehu moře.

Cesta vedla je časem skrze tak hustý les, že musili prosekávati si volné místo, při čemž konal platné služby zvláště Herkules.

Nalezali na cestě té stopy hrozné — lidské kosti, ba celé údy, jež ptáci ožírali, což svědčilo, že tudy se ubíraly karavany^[3] otrocké; na štěstí to nepozorovala paní Veldonová; bylať zmálomyslněla úplně.

Brzy na to přišli do krajiny močálovité a musili opatrně kráčeti ku předu, by nezabořili se do bahna. Benedikt zapadl až po pás do bahna i měli s ním velkou práci, než ho vytáhli. K večeru dostali se ven z močálu. Vedro panovalo nesmírné a na obzoru stahovala se mračna hrozivá, co známky, že nastává bouřka. Kde měli hledati útulek v poušti té? K severu byla nížina ohrazena řadou nízkých pahrbků. Tam kynula snad spása; třeba nebyl útulek valný, přec byla společnost aspoň chráněna před zatopením.

Pospíchali proto seč stačily jejich síly, by dospěli k místu kýženému v čas, než vypukne bouřka.

Ta však vypukla, když byli ještě asi dvě míle vzdáleni od pahorků. Blesky šlehaly na všecky strany a v každém okamžení hrozilo nebezpečí některému členu, že bleskem bude postižen.

Při jednom zablesknutí takovém uzřel Dik asi sto kuželovitých kopečků, jež považoval za tábor obyvatelů zdejších. Aby se přesvědčil, co to vlastně jest, vydal se Dik na zvědy. Asi za tři minuty vrátil se a vyzval společnost, by jej následovala, že to není tábor nýbrž velké mraveniště.

Všickni rychle kráčeli ku předu a hnedle dospěli k jednomu kopci. Nalezli malý otvor, který Herkules rychle rozšířil nožem.

Podivili se nemálo, že nenalezli ani jediného mravence v kopci tom. Byli chráněni před nehodou, která čím dále tím prudčeji zuřila.

Nepršelo, nýbrž lilo se s mračen a kopeček osvědčil se úplně nepromokavým. Rozžehli svítilnu a posvítili si na obydlí svoje a shledali, že mravenci nedávno teprve opustili tuto svou brlohu. Tu se naskytla příležitost strýci Benediktovi, by vykládal soudruhům svým z přírodopisu o mravencích a zvláště o těch velkých, jež nazývají učenci termity.

Dik poslouchal velmi bedlivě tyto výklady; zatím bylo devět hodin večer a jednotliví členové společnosti usnuli.

Konečné shasli svítilnu; všickni spali, jen Dik bděl, poněvadž starosti mu nedaly spáti.

Přemýšlel o nehodách, jež stihly ho v poslední době a zahloubán v myšlénky, končil úvahu svou slovy jež pronesl nahlas: „Na štěstí netuší nikdo ani pani Veldonová hrozící nebezpečí, ani že jsme zavlečeni do pustin afrických.“

V tom dotkla se ruka jeho ramene a paní Veldonová mu šeptala do ucha: „Vím vše, milý Diku, avšak Bůh i nyní může nás zachrániti; staň se vůle jeho!“

Dik byl překvapen tak, že nemohl odpověditi, konečně pravil sám sobě v duchu: „Paní Veldonová ví vše — snad to tak lépe; ona si nezoufá — a já též ne — nikdy!“

Dik si přál nyní, by nastal den, aby mohli dále cestovati a unikli úkladům, které jim nepochybně strojí Harris a Negoro.

Konečně přemohla jej unavenost, tak že usnul. Jak dlouho spal, nevěděl a probuzen byl pocitem zimy. Zpozoroval s hrůzou, že voda vniká do kužele i vzbudil ostatní. Rozžehli svítilnu a poznali, že voda vystoupla uvnitř na půl druhého metru. Tím způsobem byli uzavřeni v kůželi tom; nemohli ven.

Dik uznal, že povodeň ta nepochází jen od deště, nýbrž že někde na blízku potok nebo řeka nějaká se rozvodnily.

Dik přemýšlel o tom, co mají počíti? Byly tři hodiny ráno. Starý Tom pozoroval pojednou, že voda nvnitř kužele stoupá.

Tím ohroženi byly životy všech. Voda dosáhla uvnitř výšky dvou metrů.

V tom zvolal strýc Benedikt: „Tu to máme, proč termité^[4] opustili svoje obydlí. Cítili povodeň. O, ti byli chytřejší nežli my.“

Povětří bylo uvnitř již valně pokažené; jednalo se nyní o rychlou pomoc, by se nezadusili všickni. Dik umínil si učiniti otvor ve vrcholku kužele, aby dílem viděl, co se venku děje, jakož i by zjednal přístup čerstvému vzduchu do vnitř.

Poněvadž kužel byl příliš vysoký, musil Dik vystoupiti na ramena Herkulova i počal nabijákem vrtati do stěny a hnedle provrtal dírku do ní. Světlo i vzduch čerstvý pronikly tím otvorem do vnitř, načež užili pocestní nožů loveckých a rozšířili otvor.

Dik vylezl první ven a vzkřikl uleknut. Zaslechl fičení šípů v povětří a spatřil nedaleko odtud tábor divochů a na deset kroků člun obsazený černochy, kteří vyslali šípy svoje, jakmile Dik vystrčil hlavu z otvoru.

Dik oznámil to soudruhům svým, chopil pušku a provázen Herkulem, Akteonem a Bartou vylezl nahoru, načež všickni čtyři vystřelili na člun.

Nato ozval se hrozný výkřik v člunu a následovala odtud střelba z šípů. Což mohli poříditi Dik se svými soudruhy proti stům černochů, kteří obklopili kužel a vytáhli odtud paní Veldonovou s děckem i se strýcem Benediktem.

Dik, Tom, Herkules, Barta, Austin, Akteon a služka Nan byli dopraveni do člunu, jejž obsadilo asi dvacet černochů, tak že nebylo ani pomyšlení na odpor. Člun plul k blízkému návrší; v okamžení, kdy přirazil, vyskočil Herkules a skolil dva černochy, kteří ho chtěli stíhati; v okamžení zmizel v lese. Dik pak s ostatními byli spoutáni.

Paní Veldonová s děckem a strýcem Benediktem byli odloučeni od nich a dopraveni na místo jiné.

Povodeň, o které jsme se shora zmínili, způsobena byla tím, že následkem silného lijáku či vlastně průtrže mračen řeka Koanga vystoupila přes břehy. Řeka ta ústí do atlantského oceánu asi na sto mil od místa, na kterém se rozbila loď „Poutník“.

Dik se soudruhy byli dopraveni do táboru, kde s nimi zacházeli co s otroky. Nejprve jim byla odňata zbraň, pak byli spoutáni, vždy dva k sobě pomocí tyče, asi 2 metry dlouhé, jež na koncích rozštěpena byla ve vidlice; mimo to ještě spojeni byli pomocí řetězu, jenž objímal jich pásy.

Dik ohlížel se pilně kolem, zdali by neuzřel někde oba ničemy, Negoro neb Harrise — ale marně, z čehož soudil, že jich návodem byli odděleni paní Veldonová, malý Jak a strýc Benedikt.

Kam je vedli a co s nimi zamýšleli?

Pod velikým stromem tábořila celá karavana čítající nejméně 800 hlav, z nichž bylo 600 otroků; ostatní byli vojíni, strážci, jednatelé a jiní zřízenci.

O tom, co zkusili ubozí černi otroci, nelze učiniti si pojem; podotkneme jen, že obyčejně na cestě jich polovic zahyne a to následkem týrání, bití a jiného sužování.

Nemůžeme se pouštěti pro obmezenoat místa do obšírného vylíčení útrap oněch ubožáků.