Zlatý fond > Diela > Patnáctiletý kapitán


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Patnáctiletý kapitán

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 28 čitateľov


 

V otroctví

Dik byl by velmi rád se dozvěděl, kam asi ubírají se; zaslechl často jméno Kasonde, místo to, jež považováno bylo v krajině té za hlavní trh na otroky. Dik měl v úmyslu, o tom co vypátral, dáti zprávu černochům dřívějším soudruhům svým a za tou příčinou hleděl se k nim přiblížiti.

Jeden ze strážců pozoroval úmysl jeho a zavolal několik vojínů. Dik rozzuřen chopil pušku strážcovu, avšak několik vojínů vrhlo se naň i byli by ho zajisté usmrtili, kdyby jim nebyl v tom zabránil jeden z vůdců.

Dik pozoroval z toho, že následkem piklů Harrise nebo Negora zabráněno mu všecko spojení se známými černochy.

Celá tlupa hnula se s místa; v čele táhlo asi padesát vojínů, po každé straně asi sto a zbytek v zadu. Dik byl od soudruhů svých odloučen; služka Nan byla přidělena tlupě žen.

Dik nalezal se téměř na konci průvodu. Vždy ráno nastoupil průvod celý další cestu a v poledne odpočíval hodinu, kdežto mezi otroky rozdávána potrava chatrná a v skrovné míře.

V osmý den již dvacet otroků bylo podlehlo hrozným nesnázím, s kterými byla spojena cesta.

Jednou v noci, když tábořili blíže vody, probuzen celý tábor hrozným pokřikem. Asi deset ostrovidů vrhlo se na spící ženy a dítky, jichž několik chopili a s sebou do vody odvlekli.

Dik vypátral uprostřed průvoda starou Nan a chtěl se k ní přiblížiti, ale hlídač mu v tom opět zabránil.

V noci 10. května nemohl Dik spáti a přemýšlel o svém postavení. Pojednou se mu zdálo, že slyší jakýsi šumot — pohlížel opatrně před se a zahledl lesklé dvě oči. Zvíře nějaké přiskočilo k němu; byl by málem vzkřikl, avšak vzpamatoval se i poznal, že to Dingo, jenž neustále otíral krk svůj o jeho ruce, jako by mu chtěl říci: „hledej“. Učinil tak a nalezl na obojku psa připevněný kousek rákosu. Rozmáčkl ho a v něm uzřel lístek. Dingo potom zase rychle se vzdálil. Dik však čekal toužebně až bude s to přečísti lístek.

Na tom bylo psáno:

„Paní Veldonová s Jakem a Benediktem jsou napřed, provázeni Negorem a Harrisem. Nalezl jsem poraněného psa, jenž nyní opět se pozdravil. Buďte dobré mysli; uprchl jsem jen proto, bych mohl Vám prospěti.“

Herkules.

*

Čím dále trval pochod, tím více horšil se stav jednotlivců; již i mladý Dik pociťoval, že ho opouštějí síly.

Jednoho dne bylo dvacet otroků, kteří nemohli dále se bráti, pobito; mezi těmi nalezala se též Nan, bylať první z obyvatelů „Poutníka“, jež opustila tento svět.

Dne 26. května dospěla karavana do Kasonde; polovice otroků byla na cestě zahynula, přes to však mohlo se říci, že otrokáři pochodili celkem dosti dobře.

Kasonde, ležící asi 300 mil od ústí Koanzi, jest jedním z největších obchodních měst v této krajině. Jako obyčejně většina afrických měst dělí se v dvě čtvrtě, a sice v čtvrt obchodníků arabských, portugalských i domácích a pak v sídlo krále černochů, jenž bývá obyčejně ochlasta a vládne krutě a živí se dary a dávkami, jež mu odvádějí otrokáři.

V Kasonde byl tehdáž hlavním otrokářem jakýsi Alvez.

Sídlo královo záleželo z několika špinavých chatrčí.

Král v Kasonde byl starec vyžilý, divoch ukrutný a vilník, jehož vnitřnosti byly téměř na prosto spáleny hojným požíváním pálenky.

Karavana přibyla do Kasonde o poledni; otroků bylo ještě asi 250, již vecpáni jsou do malých baráků, v kterých nalezalo se již 12 — 1500 jiných otroků.

V příští den měl se odbývati trh na tyto otroky.

Dik ohlížel se pozorně po paní Veldonové, avšak marně; také Negoro ani Harris nebyli k vidění.

Alvez objevil se v průvodu svého přítele Koimbry; Negoro však ani Harris neobjevili se v průvodu starého otrokáře, čemuž se Dik velice divil.

Tom a soudruzi jeho předstoupili před Alveze a Tom pravil:

„My jsme občané svobodní a příslušníci spojených obcí amerických.“

Alvez ušklíbnul se a pravil: „Dobře, dobře.“

Koimbra přistoupil k Austinovi a jal se ho ohmatávati, konečně chtěl mu otevříti ústa, by prohlídnul zuby jeho, avšak v tu chvíli dostal takový políček, že odletěl na deset kroků potáceje se.

Několik vojínů vrhlo se na Austina, Alvez však jim pokynul, by od něho upustili; on se smál při nehodě, jež potkala důvěrníka jeho.

Dik byl předveden před Alveze i tázal se, co s ním zamýšlejí, avšak nedostal žádné odpovědi.

V tom pocítil na rameně ruku cizí, ohledna se uzřel před sebou Harrise, jehož se ihned tázal, kde se nalezá paní Veldonová se synem svým.

Podvodník tvářil se, jako by litoval oba i vypravoval, že podlehli nehodám na cestě.

V Dikovi po té řeči vzbouřily se mocně zlost a vztek i vrhl se na Amerikána, vytrhl mu lovecký nůž, jejž měl za pasem a v tom okamžení vrazil mu ho do srdce.

„Hrome!“ zvolal Harris klesaje. Hanebný podvodník byl mrtev.

Několik mužů vrhlo se na Dika, jejž byli by na místě zničili, kdyby Negoro nebyl jim v tom zabránil. Nyní teprv uzřel Dik tohoto zrádce a původce nešťastné katastrofy „Poutníka“.

Dik byl spoután a zavřen v jednom malém tmavém baráku; patrně měl Negoro v úmyslu, pomstit se na něm způsobem zvláštním.

Za dva dny, to jest 28. února počal trh na otroky. Tom a soudruzi jeho zůstali pohromadě; koupil je bohatý arabský obchodník; měli uraziti cestu tisíc a pět set mil nejméně.

Okolo čtvrté hodiny odpoledne nastal na trhu pekelný povyk, objevilť se král s průvodem svým.

Alvez a Negoro klonili se mu.

„Pít,“ odpověděl na jejich poklony král.

„Med,“ zvolal Alvez.

„Ne,“ koktal král, „pálenku chci od přítele Alveze a daruji mu za ni —“

„Život bělocha, který zavraždil mého jednatele Harrise,“ řekl Alvez.

„Budiž tedy poslán králi Masongovi,“ pravil ožralý král, „tam ho rozřežou živého a snědí, neboť mají zalíbení zvláštní v mase lidském.“

Alvez tomu odporoval a král svolil — jemu bylo vše jedno, prahnul jen po kořalce.

Zatím nastal večer; Alvez pak umínil si vyčastovati krále punšem.

Přinesen veliký kotel, do něhož vlilo se několik soudků silného líhu.

Potom zapálena tekutina a podána veliká lžice králi, by si nabral punše.

„Ó,“ hrozně vzkřikl, když hořící punš přindal k ústům.

Jaké podivné divadlo naskytlo se tu přítomným.

Král chytil a hořel celý.

Černochové ztrnulí nad tím a ministr jeden vrhl se na krále, by utlumil požár, avšak byl rovněž prosáklý líhem jako král i chytil a hořel zároveň s pánem svým.

Za malou chvíli skončili oba svoje životy za hrozných bolestí a na místě, kde se neštěstí událo, nalezeny byly jen skrovné zbytky kostí spálených.

Smrt králova, tak neobyčejná a hrozná, způsobila zděšení mezi obyvatelstvem. Alvez obávaje se, by nebyla jemu na vrub přičítána tato nehoda, dal rozšířiti mezi lidem pověst, že smrt ta nepřirozená udála se následkem zvláštní milosti věrného ducha, čemuž pověrčiví obyvatelé snadno uvěřili.

Přirozenou dědičkou po králi byla královna Monia.

Přední a hlavní starostí její bylo, připraviti nebožtíku řádný pohřeb; ten se měl odbýti příští večer.

Prostředkem města tekla řeka i byla voda vedena stranou a v řečišti vykopán veliký hrob, v němž král i několik žen jeho za živa měli býti pohřbeni, načež voda svedena býti měla opět do starého řečiště.

Při pohřbu tom měl také Dik skončiti život svůj.

Ubožák ten byl uvězněn v bídném baráku. V noci před osudným dnem, zaslechl asi v půlnoci jakési škrábání u dveří. Byl to Dingo, jenž vstrčil pracku pode dvéře. Dik pomýšlel na to, že snad opět na krku má lístek a chtěl udělati otvor pode dveřmi, by pes mohl tudy prostrčiti hlavu.

Tu pojednou venku strhl se hrozný lomoz, psi štěkali, ucítili cizího vetřelce a ten musil v útěku hledati spásu svou, také několik střelných ran padlo.

Nebudeme líčiti pohřební obřady divochů, podotkneme jen, že v ustanovený čas asi padesát ženštin svázaných v jámě bědovalo; před jamou u kolu přivázán byl Dik. Na znamení královnou dané prolomena hráz, ale jen částečně, by voda přibývala pomalu a by ubohé oběti zvolna umíraly. Dik Sand stál ve vodě po kolena a voda stále stoupala.

Harris i Negoro lhali řkouce, že paní Veldonová jest mrtvá; ona s průvodem svým dospěla do Kasonde osm dní dříve nežli karavana otroků.

Paní Veldonová nevěděla ničeho o dřívějších soudruzích; synáček její pozdravil se zatím.

Že strýc její Benedikt byl jí nevalným pomocníkem a těšitelem, o tom netřeba zmiňovati se. Jemu způsobilo starost jen to, že neměl lupu a brejle, by mohl skoumati hmyz, který se mu kdekoli naskytnul.

Byla mu popřána volnost, by se procházel v dosti velké zahradě. Obydlí jeho i paní Veldonové bylo pohodlné. Na útěk on ani ona nepomýšleli.

Konečně přišel k paní Veldonové Negoro, jenž jí oznámil, že Nan i Dik jsou mrtvi a po delším úvodu ji vyzval, by napsala list manželi svému, vylíčila mu postavení svoje a požádala jej, by přišel ji vyplatit a sice částkou sto tisíců dollarů.

Paní Veldonová zamítla tento hanebný návrh, načež darebák ten odešel.

Za osm dní přišel Negoro znovu, by opětoval ony návrhy a po delším vyjednávání umluvili se, že manžel pani Veldonové má vyplatit výkupné, aniž by sám musil do Afriky se odebrati. Ona tedy napsala list a Negoro obdržev jej vydal se na cestu.

Zatím než by se vrátil žili naši vězňové v zajetí svém klidně; strýc Benedikt byl spokojen, neboť nalezal rozličné vzácné druhy hmyzu.

Okolo 11. hodiny dopoledne, 17. června přihodilo se mu následující dobrodružstvjí. Toho dne panovalo nesmírné vedro, tak že odebral se do nejchladnějšího koutu své chýše, by se oddal spánku, jenž také záhy zavřel jeho oči.

Pojednou probudilo ho zvláštní bzučení, jež pocházelo od hmyzu jemu posud neznámého. Vstal a hledal všude až uzřel černou tečku, která pohybovala se skákavě.

„Toť Mantikora!“ zvolal radostně, když se přiblížil k zvířátku i chtěl je lapnouti. Ale hmyz ten odletěl dále a Benedikt s dychtivostí běžel za ním a tak se dostal z chýše do zahrady až k plotu. Tam vklouzla Mantikora do jakés díry a Benedikt nerozmýšlel se dlouho i lezl za ní nevšímaje si toho, že podlezl plot.

Mantikora nevydrží dlouho letět, to věděl Benedikt dobře; nedaleko byl les a hmyz onen zmizel. Benedikt nerozmýšlel se dlouho a vběhnul také do lesa, kde na zdař bůh honil zvíře.

Pojednou vyskočil z křoví zvláštní tvor, jenž chopil strýce za krk a pod zády a nežli učenec se mohl vzpamatovati co se děje, byl unesen.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.