ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 21. března počala rtuť v tlakoměru stoupati a záhy na to ochabnul trochu vítr. Ovšem zatím nebylo ani pomyšlení, by plachty se rozvinuly, avšak Dik očekával, že než uplyne čtyřiadvacet hodin, bude s to aspoň jednu plachtu upotřebiti. Vítr ochaboval patrně a Dik pomýšlel na to, by rozvinul plachty, jichž bylo nejvíce potřeby. Při tom arci vydatně mu pomáhali černochové.

Bylo 5. dubna; uplynuly dva měsíce ode dne co „Poutník“ odplul od Nového Selandu. Dik se velice divil tomu, že posud neuzřeli zemi.

Jeden muž za tou příčinou byl neustále na stráži.

Bylo to 6. dubna ráno; Dik sám vylezl na stožár a rozhledna se zvolal: „Země, země před námi!“

Na slova ta vyběhli všickni na palubu, jediný Negoro se nedostavil.

Všickni uzřeli v dálce asi čtyř mil nízký břeh před sebou.

Lidské obydlí, přístav nebo ústí řeky nějaké nebylo nikde spatřeni. Vítr zatím se vzmahal a hnal loď velmi rychle ku břehu. Dik vypátral malou zátoku, do které mínil vplouti; avšak než by se tam loď dostala, musila projeti uprostřed množství skalisek.

Pojednou vyskočil pes Dingo a počal hrozně výti, jako by poznával zemi, která budila v něm vzpomínky bolestné.

Za chvíli oznámil Dik paní Veldonové, že nelze mu loď vpraviti do bezpečného přístavu.

Loď uháněla prudce ku břehu a náhle pocítili všickni mocnou ránu. Velká vlna chopila loď a zdvihla ji do výše, načež loď padla dolů a pevně uvázla na skaliskách. Při tom zlomily se a sřítily stožáry. Na štěstí nepřišel nikdo tou nehodou k úrazu. Loď měla velkou díru a voda silným proudem valila se do ní.

Za deset minut byli všickni, kdož se nalézali na „Poutníku“, dopraveni na břeh v bezpečnost.

Loď arci byla ztracena; také nebylo lze pomýšleti na zachránění nákladu.

Kde se nalezali, to jim nebylo známo; Dik soudil že jsou na břehu peruánském.

Jednalo se nyní o to, vyhledati nějaký útulek; vesniei nebo město, kde lidé bydlili; pobřeží, jak daleko mohli dohlédnouti, bylo pusté.

Negoro procházel se po břehu a zíral kolem, jako by mu krajina ta byla známa.

Nikdo si ho nevšímal; Dik nepovažoval jej více za svého podřízeného a nikdo jiný s člověkem tím nevlídným nehodlal se pustit do hovoru. Dingo sice štěkal, když Negoro ubíral se dále po břehu, ale konečně umlknul.

Jednalo se nejprve o vypátrání místa, kde by se celá společnost ukryla. Konečně se jim podařilo, nalezti jeskyni dosti velkou, by v ní prozatím všickni si odpočinuli.

Co se týká občerstvení, jídla a nápoje, o ty neměli nouzi. Bylo to v poledne asi v jednu hodinu, když seděli všickni u skrovného obědu a Negoro také byl se vrátil opět i zdálo se, že nemá chuti sám pustit se do lesa, jenž rozprostíral se na všech stranách.

Do hovoru se nemíchal, avšak dával pilně pozor na to, co se mluvilo, aniž by tím však vzbudil podezření.

Radili se vespolek o tom, co nyní mají počíti; Dik navrhnul, že s Tomem vydá se na zvědy, ostatní by zatím zůstali na místě. Paní Veldonová opírala se odloučení tomu, ačkoli Dik tvrdil, že by to mohlo trvati sotva déle než dva dny, načež paní Veldonová konečně přivolila.

Nežli se vydali na cestu, navštívili ještě trosky lodi „Poutníka“, by na břeh dopravili vše, co mohlo býti jim k užitku nějakému, jako na př. zbraně, nože, kompas a dle přání paní Veldonové, veškeré hotové peníze. Nalezli pouze 500 dolarů asi, což bylo velmi málo, neboť paní Veldonová sama měla více u sebe — avšak peníze ty nenalezly se více.

Kdož je vzal asi? ne-li Negoro?

Dik umínil si, že se ho na to přímo zeptá.

Nastával večer, pročež vrátili se do jeskyně. Negoro nebyl tam. Dik svěřil podezření svoje stran toho člověka paní Veldonové, která je sdílela s ním úplně.

Umínili si, že nebudou čekati naň a ulehnou. Dříve usnesli se, že černochové střídavě budou bdíti a státi na stráži.

Ráno dne 7. dubna uzřel Austin, jenž za svítání nastoupil stráž, že Dingo štěkaje běží k blízké říčce, což bylo znamením a důkazem, že pes něco čenichá.

Slunce právě vycházelo; Dik, paní Veldonová i černochové vyšli z jeskyně. Dik vyzval tři černochy, by se ozbrojili a provázeli jej. Odebrali se k místu, kde štěkal pes i spatřili člověka, jenž kráčel zvolna dolů po stráni protější. Když uzřel cizinec Dika s černochy, zarazil se, nevěda má-li jíti dále, avšak Dik přívětivě mu kynul, načež cizinec důvěrně se blížil.

Byl to silný muž asi čtyřicetiletý, podobný kočovníku, jenž zvyklý jest žíti stále pod širým nebem.

Měl na sobě koženou halenu, na hlavě klobouk se širokou střechou a na nohou vysoké boty, na nichž řinčely mocné ostruhy.

Dik poznal, že to není Indián, nýbrž spíše potulný dobrodruh, jakých se potlouká mnoho v pustinách amerických.

Když se byl dosti přiblížil, oslovil jej Dik v řeči anglické a shledal, že cizinec rozumí řeči té, načež podal mu ruku. Zatím přiblížila se paní Veldonová, cizinec pak uzřev ji, sejmul klobouk a pozdravil ji zdvořile.

Nejprve se ho tázali, v které končině americké se nalezají, načež cizinec jim řekl, že jsou na pustém pobřeží Bolivie a že daleko široko tu není lidského obydlí.

Na otázku, zdali bydlí v pustině této, odpověděl, že bydlí dále na jihu a že pochází z Karoliny, kteroužto vlast opustil před dvaceti lety a že se ubírá k severovýchodu do Atakamy, by tam navštívil ve farmě^[2] sv. Filipa bratra svého, s nímž má vyříditi jakousi obchodní záležitost. Vyzval společnost, by ho tam doprovodila, poněvadž blíže nenalezne útulku a že bratr zajisté je všecky rád pohostí.

Na otázku, jak vzdálena jest ona farma a proč sám ubírá se pouští, odpověděl, že vzdálenost ta obnáší asi dvě stě mil a že tu cestu vykonal již kolikráte, tak že mu to jest věcí zcela všední.

Dik Sand uvažoval bedlivě návrh Harrisův, tak se totiž nazýval cizinec. Jednalo se o cestu dvou set mil uprostřed lesů a pustin — zajisté nemálo to obtížná cesta, když se jim nedostávalo úplně prostředků dopravních. Cizinec na to odpověděl, že nedaleko odtud má koně, jenž se zatím pase, kterého přenechá paní Veldonové a synovi jejímu; pro mužské pak, že nebude tak obtížnou cesta, která ostatně, když neustále půjdou lesem, zkrátí se nejméně o 80 mil a jestliže denně urazí deset mil, že mohou doraziti do farmy za dvanáct dnů.

Dodal zároveň, že nemá potravních zásob tolik, by stačily pro všecky na tak dlouhou dobu.

V obledu tom však upokojila ho paní Veldonová oznamujíc, že oni mají potravin dosti a že milerádi chtějí s ním je sdíleti.

Dik poznovu činil námitky a sice proto, že bylo by lépe po vodě podniknouti tak dalekou cestu, načež cizinec jej ubezpečoval, že by nejméně dvě až tři sta mil uraziti musil, nežli by na severu nalezl město nějaké, k jihu však, že jest nejbližší město Chili, ještě mnohem vzdálenější.

Dik se opět tázal cizince, do kterého asi přístavu myslí, že nejprve se dostanou, načež odpověděl on, že nelze mu dáti o tom určitou zprávu, poněvadž to sám neví, že však z farmy sv. Filipa budou s to dostati se do města Atakamy, kde snadno naskytne se příležitost, by dále mohli cestovati.

Nedalo se nic více namítati proti návrhu cizince a tak usneseno, že večerem nastoupí se dalši cesta a konány jsou přípravy potřebné.

Dik pojednou obrátil se k Harrisovi s otázkou, zdali nepotkal nikoho a vypravoval mu, že lodní kuchař, jménem Negoro se byl ztratil.

O tom, že loď „Poutník“ se rozbila, dána byla již z počátku hned zpráva ochotnému Harrisovi.

V ustanovený čas vydali se na dalekou cestu, každý měl raneček, v němž nesl potřeby rozličné, potraviny a různé věci jiné, bez nichž vydati se tak daleko nebylo radno ani možno.

Ačkoli se nenaskytlo pranic, co bylo by vzbuzovalo podezření, pociťoval Dik přes to nedůvěru a jakousi bázeň.

Paní Veldonová však kojila se nejlepšími nadějemi.

V čele společnosti kráčeli Dik a Harris; oba ozbrojeni puškami. Za nimi kráčeli Bárta s Austinem, kteří měli co zbraň pušky a nože lovecké. Za těmi ubírali se na koni paní Veldonová se svým malým synem Jakem; za nimi pak šli Nan s Tomem a průvod končili Akteon a Herkules. Dingo běhal neustále a nepokojně sem tam, jako by hledal nějakou stopu; jeho chování od té doby, co se loď rozbila, vzbuzovalo všeobecné podivení. Téměř stále kňučel a vrčel, aniž byl by kdo mohl udati příčinu toho.

Strýc Benedikt nedal se vřaditi v průvod naznačený, potloukal se v trávě brzo napřed, brzo v zadu, ohlížeje se po nějakém hmyzu a nedbaje toho, kdyby třeba byl při tom uštknut jedovatým hadem.

Paní Veldonová z počátku volala ho nejméně stokrát, by nezabloudil, ale marně; hrozila mu konečně, že mu odejme jeho nástroje přírodozpytecké, proti čemu však mírný strýc se rázně opíral i nezbylo konečně nic jiného, nežli vyzvati Herkula, by na učence dával pozor a v případě nutnosti učinil s ním totéž, co on dělal s hmyzem, to jest chytit jej a donésti na pravé místo.

Celá společnost byla ozbrojená a opatrná; Harris tvrdil, že netřeba se obávati nějakého setkání nepřátelského, leda s Indiány kočovnými a to ještě, že jest velmi pochybné.

Cesta byla velmi chatrná; byla více stopou zvěře, než lidskou cestou a jen s těží mohli dále se bráti a za dvanáct hodin průměrně sotva urazili pět nebo šest mil.

Povětrnost panovala velmi krásná a kdyby nebyli lesem se ubírali, nebyli by s to bývali snésti nesmírné vedro.

Společnost krátila si rozličným způsobem dlouhou chvíli, předmět k rozmluvám poskytovaly rozličné neobyčejné druhy stromů, které cestou zastihli.

Nalezli vzácný druh neobyčejně velkých stromů ebenových, jichž dřevo bylo mnohem černější, nežli to, které obyčejně v obchodě se objevuje.

Avšak jeden strom, který v tomto pásmu jest vůbec všední, scházel tu a sice strom kaučukový.

Dik byl slíbil příteli svému Jakovi, že mu ukáže stromy kaučukové a hoch si to pamatoval i připomínal mu častěji slib jeho. Harris při takových sporech býval prostředníkem a sliboval, že nedaleko farmy, ku které se ubírají, nalezá se hojnost takových stromů, načež Jak se upokojil v tom ohledu a počal zase novou lamentaci, že mu totiž byl Dik slíbil, ptáky zvané kolibri.

Též v ohledu tom upokojil Harris malého Jaka slibuje, že kolem farmy uzří ptáků těch v hojnosti.

Společnost, aby co možná nejdříve octla se na místě, nezdržovala se nikde dlouho a popřála si jen nejnutnější čas k odpočinku.

Když nastal první nocleh, nalehal Dik na to, by zapálen byl oheň, ale Harris tomu odporoval, ujišťuje, že v krajinách těch není škodlivých zvířat, šelem ani jedovatých hadů. Pro všecky možné případy postavena stráž; první byl Herkules, jenž bděl, načež po řadě vystřídali jej ostatní.

Noc uplynula tiše a ráno procitli všickni ve zdraví, jeden po druhém. Posnídavše vydali se všickni na další cestu, okolo sedmé hodiny ráno.

Uplynuli dnové 8., 9., 10., 11. a 12. dubna, aniž bylo by se naší společnosti něco neobyčejného přihodilo. Pouze malý Jak churavěl trochu, strýc Benedikt pak byl nespokojen, že se mu nepodařilo vypátrati nějaký nový druh hmyzu.

Dne 16. dubna, když byli dle domnění již blízko cíle, těšíce se na odpočinek řádný a když právě obědvali, ozvalo se zvláštní hvízdání, jež znepokojilo paní Veldonovou.

„Co to?“ zvolala.

„Had,“ ozval se Dik a postavil se s ručnicí před paní.

Harris však konejšil je řka, že pískání to pochází od gazel.

Dik byl zvědav i chtěl věděti, na čem jest a plížil se v trávě tiše; pojednou vyrazilo asi tucet gazel a s rychlostí blesku uháněly dále. Toho dne okolo čtvrté hodiny odpoledne zastavila se společnost u větší paseky, pojednou z houští blízkého vyskočilo několik zvířat a běželo rychle dále.

Přes domluvy Amerikána zaměřil Dik a střelil, avšak Harris mu srazil pušku, volaje: „Nestřílejte!“

„Proč ne, toť byly žirafy,“ odvěce Dik.

„Žirafy, kde jsou?“ zvolal Jak.

„Žirafy?“ pravila paní Veldonová, „ty se mýlíš Diku; v Americe není žiraf.“

„Toť pravda,“ zvolal Harris, „i já myslím, že jste se mýlil, milý příteli, že to byli spíše pštrosi.“

Dik se tomu divil a nechtěl uvěřiti, že byl by se tak zmýlil a s tíží jen věřil Amerikánu, když ho ujišťoval, že rychlost, s kterou zvířata uháněla pryč, snadno zavdá podnět k tomu klamu; když pak Dik řekl, že v Americe není pštrosů, odporoval mu Harris řka, že v jižní Americe nalezá se zvláštní druh ptáků těch, a že slove „nandu“.

Na celé cestě, již byli dosud urazili, nepotkali ni jediného člověka.

Dne 17. dubna tvrdil Amerikán, že společnost, než uplyne čtyřiadvacet hodin, dorazí do farmy.

Toho dne nocovala společnost pod skupením vysokých stromů.

Pojednou přerušeno ticho noční hlasitým vzkřiknutím.

Byl to Benedikt a když se ho Dik a paní Veldonová, jižto se vzbudili, tázali, co se mu stalo, odpověděl, že ho něco kouslo.

Všickni se ulekli myslíce, že snad jej uštknul had, čemuž odporoval učenec řka, že to byla moucha. Dik rychle rozsvítil a přistoupil k němu.

Učenec byl u vytržení pohlížeje na mouchu a když se ho tázali, co to za hmyz, odpověděl, že to moucha, jež zove se „tetsa“ a že druh ten posud nebyl v Americe pozorován.

Dik se velice divil a když opět všickni usnuli, nemohl on zamhouřiti oka.

Dlouhou cestou byla paní Veldonová velmi unavena i byl svrchovaný čas, by se dostali na místo.

Malý Jak ochuravěl a to způsobilo matce jeho velký nepokoj.

Ke všemu pak zásoby potrav ztenčily se valně, ačkoli společnost dosud netrpěla hlad.

Také pes choval se podivně; několikráte zaštěkal zuřivě a srst jeho se zježila. Tom si toho všimnul i pravil Dikovi, v kterém také vznikala nedůvěra:

„Toť podivné; Dingo nečichá k zemi; dvihá nos vzhůru a jest velmi rozčilen. Mohlo by se mysliti, že někoho čenichá.“

„Negoro, je-li pravda,“ řekl Dik, „věru nebylo by to podivné, kdyby byl Negoro v dálce následoval nás.“

Nastával večer a nic nevěštilo, že by společnost blížila se lidskému obydlí a přece dle všeho nemohla býti farma již daleko.

K večeru dospěli do houšti, v kterém Dik pozoroval stopy, jež vzbudily jeho podezření; zdálo se, že to stopy slonů a přece v Americe nikdy slon se nenalezal.

Dik nepověděl nikomu, co soudí a tuší, ale v duchu byl přesvědčen, že Harris je zradil.

Ale k čemu to; a jaký osud je nyní očekával?

Dik také uzřel v řece, vzdálené asi sto kroků, velká zvířata, nemotorná — hrochy, avšak neřekl o tom nic.

Okolo čtvrté hodiny nalezl Tom v trávě jakýsi podivný nůž.

Dik ukázal ho Harrisovi a tázal se ho, zdali jsou již blízko farmy a když ten se omlouval a nabízel, že půjde napřed, vystoupil Dik rázně, vytýkal mu, že je zavedl a opřel se tomu, by je opustil.

V tom počal Dingo zuřivě štěkati. Dik jej volal nazpět.

Vyhlídli si místo k noclehu.

Starý Tom pojednou pravil:

„Hle, pane Diku, vizte — stopy krvavé — tamto zohavené údy lidské.“

Dik ho prosil, by o tom neříkal nic, zvláště by nebyla polekána paní Veldonová.

Kdo byl by v tu chvíli pozoroval Harrise, byl by uzřel, že se s ním stala velká změna.

Dingo přiběhl k Dikovi a štěkal zuřivě.

Vedle údů lidských uzřel starý Tom řetízky a zvláštní pouta, což v něm vzbudilo nemilé upomínky.

Dik ho vedl stranou a místo pro nocleh vyhlídnuto jinde. Připravena večeře, ale nikdo se jí téměř ani nedotknul. Unavení přemohlo hlad; mimo to pociťovali všickni nepokoj, ba leknutí a bázeň. Nastala tma a ticho; Dik, Austin a Barta bděli.

Okolo jedenácté hodiny asi zaslechli hrozné řvaní.

Tom vyskočil, Dik jej chytil za ruku, avšak nemohl tomu předejíti, by starý černoch nezvolal hrozným hlasem: „Toť lev, lev.“

Starý černoch znal velmi dobře zvuk ten.

Dik se nemohl zdržeti déle a chopiv nůž, pádil k místu, kde se nalezal Harris; ten však zmizel a kůň jeho s ním.

Dik poznal, že „Poutník“ neuváznul na břehu americkém — Negoro a Harris byli podvodníci a srozuměni — Dik pronesl hrozné slovo, jež byl dávno již tušil: „Toť Afrika.“

Hrozné to poznání, strašlivý klam. Na cestě po vodě zmýlil a podvedl jej kompas, nyní pak zavedl jej v pusté neznámé krajiny zrádce Harris.