E-mail (povinné):

Alois Mrštík:
Hore Váhom

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Veronika Gubová , Viera Marková, Klaudia Miezgová .  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Na Slovensko

Tlustému Berlíňákovi zdálo se asi, že leží doma na svém loži. Chrápal tak, že přehlušoval i rachot jednotvárně se kolébajícího vozu. Chvílemi i spokojeně mručel.

Pod cestovním pláštěm z ruského plátna ležel tu tak už od výjezdu z Bohumína; nehybně jako hmota zvolna kynoucího těsta.

Pojednou lokomotiva, jiskrující do tmavé noci poletujícími sazemi, zděšeně hvízdla, vůz zadrnčel. Berlíňákův nos nabral dechu a prostorou coupé zapisklo táhlé, vysokánské fis.

V tom vůz poskočil a neforemné, k sedadlu jako přilepené těleso sebou pohnulo. Z bílého, k zemi příšerně jako rubáš mrtvoly splývajícího pláště vysoukly se skrčené, krátké nožky a v koutě pohnula se široká hlava pokrytá šedou noční čepičkou „mit einem wunderschönen Zipfelein“. Z tmy vylezla masitá, ospalá tvář. Pod čelem zděšeně v důlkách se obracela tukem zarostlá očka. Zorničky zápasily chvíli se žlutě matným světlem železniční svítilny zalehlé dýmem papiros.

Najednou nožky zadováděly ve vzduchu a tělo se převážilo se sedadla k zemi.

Vyprskl jsem v rozpustilý smích.

Berlíňák zaokrouhlil spocenou pusu v pokřivené kolečko a zdlouha zívnul.

„Jsme už v Uhrách?“

„Ano. Projeli jsme Čačou.“

Berlíňák okamžik přemýšlel, na kterou stranu se má převalit, pak zakýval trupem a sklesl jako raněný zpět. Zašmátral ještě rukou po plášti, svinul se jako jezevec a po dvou minutách chrápal znovu.

Jeli jsme v coupé sami dva.

V sousedním oddílu hovořily tiché hlasy.

Projeli jsme novou stanicí.

Vozem prošel konduktér, rozehnal dým a zmizel bouchnuv dveřmi. Vlak rachotil v rychlém tempu dál.

Náhle ozvalo se táhlé, stísněné písknutí lokomotivy. V úzkém průsmyku Bezkyd uháněl kouř těsně kolem oken vagonů. Jiskry sazí smýkaly sebou a hasly v noční tmě. Podél trati rychle ubíhaly na zad beztvárné massy hor, lesů a zahrad. Časem zablýskl tmou odraz vody.

Zachvěl jsem se chladem a hned na to rozlilo se tělem nepříjemné teplo nepokojné krve.

Horečka.

Zapálil jsem novou cigarettu a skrčil se do koutu vozu zahaliv se těsněji v teplý havelok.

Vlak hučel probíhaje tu úzkými, tu širokými roklinami. Vůz poskakoval jako v tanci. Blikavé světlo zahalené šedými mraky dýmu sotva živořilo. Za to životem znovu hýřil Berlíňákův nos.

Vrzly dvéře.

Ze sousedního oddělení coupé nahlédla sem hustým, černým vousem zarostlá divoká tvář. Jiskřivé oči slídivě prohlédly coupé a spočinuly na okamžik na Berlíňákově hmotě. Pak se otočily a pozorovaly i mne.

Pohnul jsem sebou. Naše oči se pozdravily. Tvář zmizela, dvéře se tiše zavřely. To už za té noční jízdy se opakovalo po třetí.

Rozepial jsem kožené pouzdro a uvolnil revolver.

Rachot vlaku náhle se rozlil po širé ploše.

Utřel jsem zapocené okno a přiložil rozpálené čelo k studenému sklu.

Vlak projížděl širokým do roviny se rozbíhajícím údolím.

Nebe pobledlo, tma zšedla, ostřeji už vystupovaly vysoké vrchy Bezkydských hor. Předměty podél tratě nabývaly stále určitějších tvarů a černá noc bledla víc a víc. Oči už rozeznávaly i úpatí vrchů i koryto řeky, skupiny stromů a pod nimi schované chaloupky. Nízké a chudičké tulily se k velikánům Karpat. Tu malá skupina chatrčí se zahrádkami a na konci k potoku se tlačí maloučký, dřevěný mlýn, zčernalý stářím, vyhublý chudobou se směšně malým kolem. Mlýnek zmizel a zas přeběhlo několik malých obdélníků skalám urvaných polí. — —

Tma uhýbala do lesů a roklin, mlhy se nadnášely a objímaly věncem svahy lesnatých kopců a beztvárná čela do šera svítících skal.

Po břehu řeky kráčeli horalé s motykami na rameni a ztráceli se v hustém závoji vodních par.

Svítalo.

Blížila se nová stanice. Vedle bouchly dveře a hned na to hřmotně vstoupil do našeho coupé konduktér.

„Co je to za řeku?“ ukázal jsem na široký pás tekoucí vody.

„Kysúca!“ odsekl konduktér a třískl zas dveřmi.

„Lümmel!“ zahučel vztekle Berlíňák a hodil zkřiveným tělískem. „Tady v Rakousku, aby jen douzéry sypal,“ hučel ještě potáceje se už zas v dřímotách.

Kysúca, Kysúca, zkalená vodica, keď se ťa napiju, bolí mňa hlavica — —

zahvízdal jsem si.

Vlak minul i Kysúcu a rozjel se divoce v kraj.

Duše umdlelá tmou zaplesala.

Vlak vjížděl do krásného údolí Žiliny.

Slovensko!

Tatránsko!

Už bylo tu, v rozbřeskujícím se dni se svými tmavými horami, kolem nichž vlnami se válely spousty šedomodrých mlh; se svými hlubokými roklemi prorvanými jarými bystřinami horských vod; se smutnými temnotami divokých lesů, kde v tichých hvozdech ještě se povaluje tatík medvěd a orel jediným je césarem vysokého nebe.

Strhl jsem okno a hltal otevřenými ústy vůní černých lesů prosycený vzduch, silný jako mladé víno, ztvrdlý chladem hor a vlhký parami vod.

Chaloupky probíraly se z posledních dřímot ranního snu.

Vlak zvolnil běh, hvízdnul táhle a spokojeně, a zastavil.

„Zsolna!“ řval konduktór.

„Žilina!“ zazpívaly na stupátku sousedního vozu dívčí rty Slovenky.

Vyskočil jsem nedočkavě z pohybujícího se ještě vozu, jako když do matčina objetí letí z ciziny se vracející syn.

Nerozuměl jsem, co křičí maďarský konduktér, ale tušil jsem, že v Žilině zastávka bude delší.

Byla.

Jako mátohy vylézali cestující z těsných, výpary prosycených vozů, protahovali zdřevěnělé údy a narovnávali záda. Pak potáceli se jako podzimní mouchy podél dlouhé řady vozů, vybírali křehké rohlíky z pekařova koše a cestou žvýkajíce ztráceli se v restauraci páchnoucí ztráveným vzduchem minulého večera. V kredenci nalévala neučesaná Maďarka s velkýma, nedospalýma očima likéry do úzkých stupek.

Perronem zašuměl život.

Z vozu, vyloženého uvnitř rudým aksamitem, vyvedla mladá dáma malého psíka na čerstvý vzduch. Štíhlá jako hádě, pružná jako vrbový prut. Starostlivě a plna péče hlídala každý psíkův krok. Její služka vedle stavěla asi dvouleté děcko na slabounké nohy. Dítě vyvalovalo očka a rukou pohazovalo po psíkovi.

Chodníkem perronu přecházely dvě v plaidy zahalené, ucourané židovky, nevyspalé noční jízdou, tlusté jako sedm úrodných let. Mlčky, lenivě, krok za krokem kolébaly se po dlažbě a zvědavě přihlížely k lokomotivě, kde úředník řval na železničního dělníka. Zvířecí zvuky divoké maďarštiny zaburácely perronem jako skřeky hladového pardála.

„Jak dlouho tu zůstaneme?“ ptám se česky vrátného.

Podíval se úkosem na špice mých střevíců a obrativ se ke mně zády, odešel stranou.

Oslovil jsem jiného.

Pokrčil pouze rameny a volal cosi na nosiče, prohýbajícího se pod tíží cestovního kufru. Hleděl jsem na pověšený jízdní řád. Všecko jen maďarské.

Nádražní zvonec zařičel — do nádraží přihnal se nový vlak.

V tom šel kolem nosič.

„Poslouchejte, vy jste Slovák.“

„Ako repa.“

„Jak dlouho tu zůstaneme ještě?“

Pohlédl na hodiny.

„Dvacet minut.“

Zašel jsem na volnou prostoru, kde vozy nebránily rozhledu.

Jaký to byl obraz!

Řady modravých hor prorytých vlnivými úvaly věncem obtáčely krásnou, rozlehlou dolinu žilinskou. Stráně se všech stran spadaly do zeleného údolí, kde k západu své vody nesl s Kysúcou sbratřený Váh.

Spousty hor Nitranských a Malé Tatry řítily se s nebes a s nimi jakoby klesalo i nebe samo nesené na křídlech hustých mlh; jako ohromní dravci s rozpiatými perutěmi plovaly ty páry nad tichými žleby a nedostupnými roklinami, kde rusalky v lehkých závojích ranních par tančí divý svůj rej.

Váh tiše šuměl a do šířky rozléval mohutný proud vln. Nad vodou vlaštovky řezavým letem protínaly mlhami přesycený vzduch.

V nádraží vládla mrtvá fadessa odpočinku. Jen z restaurace zaléhal šum.

Zahleděl jsem se znovu do klínu hor.

Od východu se zablesklo. Obzor zaplál bílým světlem, páry zrůžověly, nebe zrudlo krví. V tichém, nehybném klidu ztrnul celý svět. Mlčenlivé hory jakoby v radostném vzrušení očekávaly příchod vznešeného prince.

Pojednou rozlila se v celé své šířce východním nebem krvavá záplava letního jitra a zlaté to dítě zahalené v nádherný šarlat mraků vyjelo nad temena hor.

Slunce zdravilo Tatránsko.

Bílé zdi Žiliny zajásaly, štíhlé věže radostně se vzepjaly k nebi, zahořela okna, zaplály střechy, rosa zasvítila a rozhovořil se mlčící lid.

Světa se dotknul čarovný prut.

Zvonec rozhlaholil se k prvnímu signalu. Perron oživnul.

Princ nebes spěchal výš a výš a před sebou vítězně hnal poslední šeré závoje noci.

Cestující už sedali. Služka odnesla vzpírající se děcko a štíhlá paní odvlékla psíka v náručí. Už i židovky vecpaly se úzkými dvířky do vozu. Kolem mne ke svému vozu přeběhli dva cestující. Z úst jim páchla borovička. Konduktér hrubě mačkal do vagónu hlouček Slováků v halenách se složenými kosami pod paždím.

Jen Berlíňák ještě stál na perroně uprostřed svých zavazadel a žvýkal rohlík.

Srazil jsem okno dolů.

Berlíňák kynul mi růžkem rohlíku na rozloučenou.

Zvonec znovu zabřinkal.

Lokomotiva stříkla své slíny, zasúpěla hlubokým vzdechem a vesele hvízdla.

Vlak rozejel se k nejkrásnějšímu ráji Slovenska — do Turce — slovenské zahrádky. Jen dál.

Vlak vesele cupal po hrázi bystrého Váhu. Rozlité vody zhnědlého proudu leskly se matně jako zadýchaná ocel. Z mlh plížících se po hladině Váhu vylézaly dlouhé pltě, první, druhá, třetí… v řadě za sebou a na pltích pltníci stáli pevně jako šedé, osamělé sochy s krátkou zapekačkou v ústech. Bílé haleny těžce visely jim s ramenou, širuch stínil větrem ošlehané líce…

Břehy Váhu zdobila tichá zeleň olší a stín borovic. Po obou stranách bělal se oves a černala nať zemáků, políčka plála krví vlčího máku. Maloučká okénka chaloupek blýskotala v jasu ranního slunce.

V tom zabělaly se z pravé strany zříceniny drze vystavěného hradu.

Strečno.

Jako dravčí hnízdo na strmé skále cenilo osamělý, vytrvalý svůj zub.

Vlak projížděl průsmykem. Tu kaplička svatá a tichá jako srdce světice, jinde skalní kout se zkřivenou borovicí nad sebou nebo osamělá stezička ztrácejíc se v mechu lesa jako had, zas několik černých chatrč a nad nimi v stráni Slovák v bílé halence popásal nizounké kravky. Nad Strečnem holubi kroužili a spadli v srázném letu do bílého strniště.

„Starohrad!“ zavolal kdosi.

V houštině chlumů stály šedé jeho zdi nad vlnami Váhu jako protějšek drzému Strečnu. Vlny v řece pojednou se bouří do výšky, vzpínají se a pění, síly své sbírají k vzteklému útoku na tvrdá skaliska. Stísněny vráží v zmateném hukotu do trčících oblud a roztříštěny vrhají se zpět a v málomocném vzteku znovu a znovu řítí se proti pevnému nepříteli, aby rozdrtily přece už jednou tvrdá ta čela Margity a Běsné.

Tu i pltníci smekají své širuchy, klesají na kolena a modlí se za své rodiny.

Margita a Běsná hrobem páchne a podobna dávnému dračisku pohlcuje lidi rok co rok.

Čas už sešedivěl, vychladla země od těch dob, kdy divoký tur v podobě hrozného býka střežil tu Margitu krásnou jako májové slunce, jako letní sen. Pod hlubokými vodami širokého Váhu věznil ji v paláci z bílého křišťálu a vzácného skla. Musel přijít z dalekých krajů rytíř ze všech nejkrásnější, ze všech rytířů nejstatečnější a nejsilnější, aby zničil Turovu kouzelnou moc a osvobodil krásnou Margitu.

Takové je Strečenské údolí. Kout světa plný vil a čarovných bájí, pokladna nejkrásnějších jmen, studnice slovenských mythů, zdroj slovenských písní…

Minul průsmyk a jasný Váh rozlil znova své vody do šířky. Rozestoupily se stráně, rozlehlo údolí.

Vlak vjel do Turce.

Vrútky.

Ruttka! křičí konduktér maďarsky.

Vystoupil jsem, abych počkal na vlak do Turč. Sv. Martina.

Času dost. — Složil jsem zavazadla ke zdi a usedl na perroně k restauračnímu stolku.

Přede mnou do šířky rozlévalo se překrásné údolí Turce. Lesy šuměly, nebeský princ plnýma rukama rozhazoval Slovensku své zlato. Mlhy stěhovaly se z nížin do vrchů, s hory na horu a nikde nebylo pro ně stání, nikde pokoje před paprsky vítězného slunce.

Po perroně rychlým krokem přecházel s Maďarem honvédský důstojník v živém hovoru. Na druhém konci stála skupina na vlak čekajících Slováků s kosami a srpy. Dle velikých uzlů a zavazadel zamotaných v režných, hrubých plachtách odjížděli asi daleko. Nedaleko mne chorá stařenka na lavici líbat se nechala ranními polibky slunce. Rty její cosi šeptaly nad skříženými prsty. Snad se modlila.

Odešel jsem zanedbaným parkem přes most do osady.

V pozadí prospektu špinavé, zablácené ulice bělala se vysoká, rozlehlá budova. Škola. Rozsáhlá státní škola podobná kasárně jako kterákoliv škola na Moravě nebo v Čechách. Vešel jsem a v průvodu slovenské služky prohlédl si učírny. Byly smutny, prázdny a pusty jako mužstvem opuštěné kasárnické jizby. Na tabuli zbytek maďarské věty, po lavicích stopy vrúteckých dětí slovenských — — — —

Bloudil jsem špinavým, blátivým městečkem, z jehož oken zvědavě vyhlížely nemyté, neučesané židovky. Kolem mne trousili se dělníci slováckých tváří. Hovořili maďarsky, a toho, který mne pozdravil slovensky, byl bych objal.

Za chvíli jsme jeli dál.

*

Nevýslovně spanilé je tiché údolí Tater střežené Magurou s jedné, Malým Krivaněm se strany druhé; údolí lemované lesnatým věncem temných hor, polévané zúrodňujícími vodami bujného Turce a snivého Váhu. Kout z celého Slovenska nejslovenštější, zvučící nejkrásnějšími písněmi. Slovenčina je tu lahodná jak dívčí rty, obrazná jako verše bible. Údolí sedmi svatých míst, napsal Botto. Růže Slovenska, po které leze ošklivý hmyz janičárů. — — — — — —

Do Turč. Sv. Martina sjíždějí se uherští Slováci k výročním svým slavnostem.

Náměstím po celý den hrčely povozy svážející Slováky. Hlavní proudy dojely odpoledními vlaky. Na perroně na své bratry čekali přibylí už hosté a Slováci Martinští. Byli tu všichni.

Shromážděnými zachvíval pocit nedočkavosti. Slovenčina hlaholila se všech stran, v bujném žertu zvonil smích. Vlaky dojíždějí.

Známí, neznámí klesají si do náručí, oči září, se všech kouzlem poroba padá a všichni cítí se silni a zas pevni.

A noví dojíždějí.

Zas rty líbají rty, oči se rosí a duše se chví. — —

Po všecky tři dny slovenských slavností hrála Piťova kapela slovenské písně a trávnice.

Přál bych vám poslechnouti Píťu, když hraje Švihrovskou. Celý svět se v těch tónech tratí a člověk celou duší svou vpíjí se v nezměrné to kouzlo slovenské trávnice.

„To už tá pieseň tak sama dá, že sa cit vyrazí,“ odpoví vám Piťu na vaši otázku po jeho umění a nakloní se se svým líbezným nástrojem až k vašemu uchu a hrá, hrá až srdce zasténá a dušička bolí.

Na druhý den byl ples.

Turčanské diovčence tančily čardáš.

Nelže, kdo o nich pěje hymny. Vidět prý Slovenku a myslit na svatbu — jeden okamžik.

Taky jsem myslil.




Alois Mrštík

— český spisovateľ a dramatik Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.