ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hudci… Cikáni… Svatba!…

Ze snu vzbouřilo mě halekání zvenku, zavřenými okny už zřetelně bylo slyšet zpěv houslí, hučivý řez basy.

Na kopečku od Růžomberka k Likavce tetelil se na slunci prazvláštní průvod —

*

Jaktěživ jsem neviděl a vidět už nebudu takový průvod, jaký se mým očím zjevil dne 12. srpna l. P. 1897 o šesté hodině ranní… Kdybych jedné čisté barvy užít mohl, abych neporušil ryzosti té špinavé — a naopak — nebylo možno mluvit o čertech, kdy tolik vyzíralo odevšad snahy, představit se tentokrát v podobě andělské…

Šli hudci skřípajíce rychlý Szozát, rozstříhaný skřekavými hlasy žen. Ten velký cikán s bílým už vousem v tváři, jakoby do ní popelu nasypal, řezal svou „kačku“ — a tak pohnutlivě pokorně se při tom tvářil, jakoby hrál na sobáši i samého pana vicišpána. S uherského, furiantsky bokem sraženého kloboučku — do vysoka třepetalo se mu dlouhé, živě do modra se lesknoucí kohoutí péro a v knoflíkové dírce černými šňůrami cifrované staré bundy zelenal se silný prut rozmariny, ovázaný pentlí zamočenou někde ve špíně.

Hned vedle něho své kraťulinké nožky natahoval kontráš. Za ním šel ještě jeden hudec a jemu po levé straně nějak křivo našlapoval Jožka z Pribiliny — primáš.

Měl jsem už čest seznámit se s Jožkou den před sobášem v příkopě Růžomberského nádraží. Ležel vedle svých skřipek napitý jak báč. Jen jedno oko měl přivřené, druhým spal. Ale zahlídnuv mě přivřeným, otevřel ihned obě a sbíraje se se země, nemeškal představit se mi přesně dle cikánského způsobu:

„Velkomožný, urodzený panko — milostivý panko můj — dajtě Jožkovi z Pribiliny dohánu!^[12] Dajtě! Špačíčka, len malúčkého špačíčka, urodzený panko! — Bóh daj nebeský…“

A slíny tak mu táhly po zblácené bradě.

A hle! Dnes už s uchem náruživě přitlačeným ke svým skřipkám jak divý řezal Szozát.

Za bandou hnalo se to jako prudká jarní bystřina, plná sněhu urvaného s blátivého pobřeží, plná kalu smíchaného s čistými pramínky vod.

Šli ženich s nevěstou a mládenci s družkami.

Všichni zavěšeni.

Pak starší, za nimi cikánky a ostatní cikáni. Po stranách průvodu jak skotačící vlnky kolesa metala hnědá cikáňata. Co jich bylo! Mihalo se to mezi nimi jak v houfu veverek.

Po pravém boku do nevěsty zavěšen vyvracel své čižmy ženich. Nad kloboučkem černé pštrosí péro, nohy v lakovaných shrnovačkách s vysokými podpatky. Lakované holínky jen hrály v odlesku ranního, ostře se odrážejícího slunce. Pyšně dýmaje z dlouhé své viržinky rozhlížel se po shromážděném národě…

Z chalup vybíhal kde kdo. I gazdina kráva Černuša zůstala na ženicha hledět a v úžasu nadobro zapomněla dožvýkat poslední věchet jetele.

„Hej, pozerajú na nevestu!“ rýpla do mne vedle stojící gazdina.

Znal jsem ji — Marinu Kovačovu. Bžodavými zraky svých plných, jiskřivě hrajících a těkavě po předmětu sjíždějících očí pronásledovala na ulici města kde jakého mladého muže a jen snad cikánská špína vzdalovala každého od bližšího poznání cikánské její „krásy“…

Jaká to byla z ní nevěsta! Dlouhé, růžové, kartounové její sukně jindy špinavé a místy i natržené byly dnes pospraveny, vyprány a spjaty blýskavým, černě lakovaným, třeba už podřeným opaskem. I kytici uvadlých růží měla zastrčenu pod prsem. V žíňovitých, havraních vlasech síly koňského ohonu, zelenal se věneček a s temene od hlavy dolů až skoro k pasu stékal jí dlouhý, bílý závoj — starý sice, špatně vypraný a děravý, ale přece jen závoj. Měla i nitěné, kdysi bílé snad, ale nyní — ďas ví jaké už rukavičky, na nohou žluté střevíce a jednu chvíli dokonce jako by se zdálo, že pod sukněmi na kotníku zakmitla se i červeně pruhovaná punčocha.

Jaká nevěsta! Jak bujně si šla pod utahanými závoji! S jakou opravdovostí a nelíčenou pýchou nesla nad sebou ten ohnivý, zašlý už, ale přece ohnivý svůj slunečník!…

Dobrou polovici z ostatních znal jsem se silnice a růžomberské dlažby.

První družka měla na sobě bílou, trochu krátkou, poněkud až příliš volně na nějakou tělnatou židovku ušitou bluzu s vyznačenou špínou na zádech od černých, špinavých prstů. I ona měla střevíce a punčochy a na hlavě v chumáči žíňovitých vlasů zapletený věnec. V pravé ruce držela rozmariny celý chvost. Ferka, první mládenec, šel klidně vedle ní… Za to Illóna, družka druhá, neudělala jednoho poctivého kroku, stále cifrujíc v prachu silnice a rozesílajíc silné pohledy svých divukrásných očí. — Byla bosa.

„No, tá neudere moc krpců,“ pravila gazdina za mými zády.

A šel i Mirga s Marou — také bosou, také tak rozcuchanou, roztancovanou jako Illóna. Prudké oči hořely jí v tváři jak v máji kočce touhou rozšířené zornice.

I Štefka od cihelny jsem zahlídnul. Kde jen sebral ty červené, husarské gatě, cifrované žlutými šňůrami! Družka jeho provazy svých vlasů si upletla v krátký, s konečky věnce v jedno splývající lelík. Do hněda zbrunátnělé svoje líce halila stínem starého slunečníku s rozškubanými třásněmi. Držela ho nad hlavou s loktem silně odpáčeným od těla a tak, že jsem si vzpomněl na biblickou dceru Pharaonovu.

Hopkala jich ještě celá řada, hnědých a černých dcer a synů divé Maďarie. Známých i neznámých, umytých i neumytých, bosých i obutých, učesaných i prostovlasých a čupřinatých se zbytky slámy na hlavách z letní ložnice. Ale všem z očí mířil pevný, mladistvě sebevědomý a šťastný pohled lidí, odhodlaných ku velké slavnosti cikánského táboru. V rytmu szozátu hnali se čardašovým krokem s kopečku dolů kolem užaslých, rozveselených chalup a domků, zevlujících na ně podél silnice.

Pár za párem hnal se tak kolem okének a nebylo jednoho, kde by za kořenáči nehleděla úsměvem ozářená nějaká tvář. Malý Jano Mrvaňů — psa drže za obojek — také se smál, že se ani už na nohou nemohl udržet a jakoby mu je podťal, sklesl mdle k zemi zrovna vedle svého černého Lapaje, rukama k sobě přivinuje bíle ozdobený jeho krk…

I ta cikáňata, jež na silnici nikdy nebylo jinak vidět, než nahá nebo polonahá — měla dnes na sobě sváteční ústroj. Feruška měl i bílou košili a čižmičky. Jen na malého Jánoška, který uměl ze všech nejlépe metat kolesa a pro „grajcar“ odvážil se i nejdrzejšího skoku se skály na skálu — jen na toho nedostalo se ničeho —: mimo roztrhanou bundičku neměl na sobě než svou vlastní, ohníčkem nebe do tmava opálenou kůži. Než, i tak šel na sobáš, blýskaje hnědou mastnotou masitých svých stehýnek.

„A, Jánoško, kdě že máš košulu a gatě?!“ zavolal kdosi na Jánoška.

„A načo mi košula!“ zasvítil řadou svých zubů a hnědé, pružné jeho tělo kozelcem přelítlo lávku, klenoucí se na sáh zdélí přes široký příkop…

Za mladými šli staří. Zpředu muži.

Na čupřinatých hlavách skoro všem seděly uherské kloboučky s černými, pštrosími péry. Kníry po stranách trčely jim navoskované jak dráty — vrána bezpečně mohla na ně usednout a nepřelomily se. Obuti byli všickni. Jen cikán Ondráš kulhal bos. Ale měl nový klobouk a „kúril“ cigaro. Starý More šel s ním a vesele zalamoval pravicí nad hlavou, hoře radostí v plavé své tváři, kterou už také zarůstal bílý vous… Statný cikán Jonáš fajčil z „meršánky“ a pomrkával s potměšilou pýchou po stříbrném jejím kování. Pěnovka pyšně „kúrila ako fabričný dymník“. I on měl lakované holínky a na bujné, pěkné hlavě, zvednuté s oním nevyrovnatelným půvabem odpočatého hřebce, vířil krásným, pštrosím pérem, ze všech nejdelším. Hotový „gavalír“. S ním šel starý Gábor. Ale zapomněl nějak na slavnostní krok a nezapomněl-li, nebyla to jeho vina, ale seschlé, úzké boty a více snad než boty — svatební pálenka. To ví Bůh, že mu — tak — tak že — tak že mu dnes… podrážela nohy!

Zas pár.

To Kováč Míša s ženou „kráčal ako s mladuchú“. Stará mu tentokráte přece zašila ten děravý, věčně zející loket, bez kterého bych jej byl málem ani nepoznal.

Tu doběhla ještě bosá cikánka s děckem na zádech, černým jak vrána.

Jaký to byl průvod! Gazdina sama načítala jen dvacet párů. „A to sa mi to všetko len tak mikalo,“ pravila.

Za průvodem kus klusalo ještě několik bosých cikánek. Ty už stačit nemohly, ač běžely jako křepelky.

Oblekl jsem se rychle, abych nezmeškal „velkou hodinu“ —

*

Spěchal jsem zbytečně.

Zastavili se v krčmě u Schulzky.

Okny ven pronikal křik a zpěv a kvikot nástrojů. Před krčmou cikáňata se rvala o kus buchty. Dnes nemetala kolesa za „grajcar“, dnes neprosila dutými svými alty o cikánskou daň. Jánošek vyzývavě stál před likavskou drobotinou, žmoule černou buchtu, naditou netlučeným mákem. Lahodily mu oči těch bělejších, lačnících po buchtě.

Obkročil jsem na schůdkách sedící cikánku napájející děcko žilnatým, šlahovitým prsem a vešel jsem do nálevny. Páchla už na prahu tabákem, pálenkou a syrovitým, nakyslým jakýms výparem; i byla nabita černým lidem a jen o málo bělejšími zvědavci.

Děvčata zpívala. Mollovou melodií plnou nepravidelností a melancholického sjíždění s tónu na tón, plnou odboček a cikánských fiorit pronikaly divokou svou silou zatvrdlé hlasy chlupatých mužů… Cikáňata prolézala za stoly po lavicích, Feruška roztažen po stole slizoval kaluž rozlité pálenky.

„Hej, akože, nědali byste mi dohánu, pán velkomožný!?“ vzpříčil se proti mně Štefka v krvavých svých gatích. V očích mu doutnalo cosi zpurného, surového — co nevypadalo jako prosba.

Dal jsem mu cigaro. Zasalutoval a odešel k hudcům…

Přišel nový cikán a vítal se s ostatními.

„A kdě že je ženich a nevesta?“

„Joj ty,šomár,^[13] či nevieš čo sa patri? Išli k matrikarovi!“ odpovídal bosý Ondráš.

Hudci volným tempem Lašanu^[14] zanotili čardaš. Výrostek za výrostkem stavěl se v kruh podrcávaje čardašovým krokem a družky sehnaly se rychle v řad. Třásl se už každý jejich nerv.

Kde jen toho ohně se v nich nabere, ohně a síly, síly a mládí, neutuchajícího mládí a lásky k životu při tolikeré psotě od dětství, kdy hryžou hnědé, prázdné prsy matek, až po soumrak svých dnů, kdy cepení za plotem někde jak bezzubí, odkopnutí lvi!

Tempo čardašu se zrychlovalo, cikánky družily se k cikánům, a objaty volně cifrovaly na místě pár a pár. Oheň rostl, tělo lnulo k tělu, hnědé nožky cikánek jenjen hrály na černé ploše podlahy; rychlými, křečovitými pohyby třelo se tělo o tělo jak o rybu ryba. Vichorem zavichřil čardaš — „Fryškou“^[15] rázem jako by se ve všech oheň vzňal, páry se sevřely pojednou v točivý, závratný kruh, tváře brunátněly, ústa lapala dech, očí ani vidět nebylo — všechny přikrývala sladká tíha smyslně semknutých brv… Z hrdel ostrými řezy draly se skučivé křiky rozběsněné bestie. Tančící už jakoby bez vědomí, po paměti plovali v jednostejném a přece stále rychlejším a divějším shonu tance, provázeném skřípavým zpěvem poloopilé cikánky, točící se stranou s děckem v náručí… všecko, i to děcko zamíchala v sebe vzpěnená, rozblázněná krev…

Náhle, jako by usekl, hudci v nejryčnějším spěchu zakončili hrozným, duširvoucím akordem. Tóny strun rychle zmíraly ve zdviženém prachu — ruce jak zmatené kolísaly sebou na vlnách rozechvěného vzduchu. Cikánky stíraly potůčky potu, krčmou harašil hovor a křik divoké cikánštiny.

U nálevny strhl se štěkavý halas cikánek, rvoucích se s židovkou v šprlení zavřenou jak v kleci pták.

„A perem ťa v čerty!“ rozkřikl se u dveří po slovensku bosý Ondráš na Gábora. „Veď máš vrecko napchaty — nuž plať!“

Čardaš rozběsnil se na novo.

Teď už tančil i Gábor i bosý Ondráš a v koutě u kamen podrnkával i polonahý Jánoško.

Pálenka jen tekla.

*

Od matrikara došel ženich s nevěstou i svědky a jako do vody když skočí, rovno do kola — čardaš za čardašem — — — všecko se to potácelo už jak bez hlavy.

Na sobáš sám nezdál se mít nikdo ani vzpomnění.

V tom doběhl cikán, zastavil ženicha v kole a živě s ním cosi sděloval.

Na jeho slova hnuli se ženich s nevěstou a několik cikánů s nimi. Jako smečka volné zvěře hnali se z krčmy ke kostelu. Ostatní se tancem opíjeli dál.

Vyšel jsem ke kostelu.

„A kam že idú? Za starší?“ zastavila mě kterási tetka.

„Ba za starší. Pozvali ma.“

Spěchal jsem.

Cikáni už sedali do lavic s onou volností a roztomilou naivností, která tolik krášlí malé i velké děti přírody. Trvalo dlouho než se v lavicích uhnízdili. Mara prolezla tři lavice, než se jí místo zalíbilo. Konečně se rozložila na sedadle a vzepřela se rukama jak velkomožná paní.

Nevěsta Marina se závojem odhozeným vzad posadila se do první lavice.

Bosá cikánka — ta s děckem na zádech, černým jak vrána — měla i růženec. Šupotajíc bosýma nohama po chrámové dlažbě pohazovala děckem na levou stranu zad a nikde neměla stání. Za chvíli byla zas až pod kůrem.

Přicházeli do kostela i ostatní — každý jako do svého. Přišli, usedli a rozhlíželi se po stěnách kostelíku. Jak to všecko bylo nové a vzácné! — Polonahý Jánoško zkoušel i pevnost skoby připínající k lavici červenou korouhev a soudě dle vyplazeného jazyka na levou stranu úst — myslil si při tom něco asi hodně cikánského…

V tom vešel farář.

„Alássolgája!“ vítali faráře ženich s Jonášem líbajíce mu nastrčený rukáv.

Kněz s ženichem zmizel v sakristii. Ke zpovědi.

Nuda obestřela shromážděné dcery volnosti.

Žoška převazovala si sukni, starší cikánky brebentily jako na návsi; nevěsta Marina spolehnouc se levým loktem na přední lavici, hrála si se slunečníkem. I na rozbitém okně utkvěl černý její zrak a naposled i na zeleném, maďarském praporu slovenské mládeže. Prohlédla si tak celý kostel… vždyť Bůh ví, kdy ho zas uvidí!…

Cikánka sedící za Marinou dala děcku do hry růženec — sama se jala přemítati listy před ní ležícího, rozbitého žaltáře. Tajemný měl pro ni smysl divný ráz tištěných liter. Pohybovala i rtoma, jako by opravdu číst uměla a se modlila.

Z krčmy přihnal se poslední zbytek průvodu. Na kůře dýchl měch — kvikl tón… Vyšel ženich ze sakristie a kývl na Marinu. Ta se usmála po ostatních, sebrala slunečník a šla vykoupat svou černou duši v sladkých čistotách odpuštění… Ženich před oltářem místo modlitby vytáhl peníze z kapsy u vesty a přečítal je. To za sobáš…

Marinu chytit musel kostelník, pošeptal jí cosi do ucha a teprv pak pochopila: přiklekla před oltář jak před tím Jánoš — modlit se za odpuštění hříchů… Na kůře vzdychl měch po druhé. Tentokráte zahučel bas. Sám starý More vstal a povznášeje ruku vzhůru jak kárající prorok Eliáš… zahrozil výrostkům pěstí — pronášeje při tom strašné, cikánské jakési zaklení.

Ztichli i ti dole. Bosý kluk se širokými plátenicemi rozžíhal na oltáři svíčky.

Jak lavina valili se v chumáči všichni k oltáři a v hustých řadách obstoupili boží trůn. Ženich s nevěstou předstoupili a na knězův pokyn poklekli, aby přijali svátost oltářní. Nevěsta uhodila se třikrát na prsa a ohlédla se, splývá-li jí sukně jak náleží.

Přijímali…

Oltář byl celý obtočen cikánkami a cikány.

Najednou z pestrého klubka vylítla hnědá jakási hmota a narazivši o roh lavice buchla sebou na dlažbu.

Jánoško ubohý! Malúčký!…

Chtěl být Pánbožkovi blíž — a…

Stáhl svá nahá stehýnka k tělu zase zpět kysele křivě rty a drbal si pod bundou naražený hřbet…

„… Marino,“ obrátil se k nevěstě a ženichovi kněz — „slubuješ Jánošovi vernost, poslušnost a lásku…“

„Á — ano!“ nedočkavě ozvala se Marina dříve ještě než kněz domluvil. Ohlédla se pak za sebe a z úst vycenily se jí dvě řady bílých zubů na Maru. Ta jen pomžikla a také se usmála.

Všecko slíbil Marině Jánoš — i poslušnost, i věrnost a lásku, farář i prstýnky jim vložil na prsty a ovinuv štólou hnědé jejich ruce, rychle nad nimi četl předepsané latinské modlitby. —

Marina byla paní.

Jak uvolněné stádo hnali se cikáni od oltáře a kterýsi výrostek nečekal už ani, až vyjde pod modré nebe Tater, — posadil si klobouk s dlouhým prutem rozmariny na hlavu hned uprostřed kostela a vytáhnuv ze záňadří viržinku, hledal ve vestě sirky…

Marina zastavila se s likavskými tětkami, ženich rychle spěchal ven. Mariny jako by pro něho už ani nebylo — ani jeho pro ni. Už všichni byli z kostela ven a Marina s tětkou Makovickou stále ještě nebyla s řečí u konce.

V tom o sluch jí zavadil vzdálený zvuk Szozátu. Jako laň rozhlédla se poděšeně po osmutnělém kostele a trhnuvši gazdinou rozběhla se k portálu…

Tu do cesty jí vešel kostelník a nepromluviv slova, s tajemným, zbytečně přísným výrazem v tváři tiskl Marině do ruky hořící svíci…

„Co s tím…?!“ ptala se očima užaslá Marina a přejížděla zrakem s kostelníka na tětku a zas na kostelníka.

„Nuž čuješ? — Kolem oltára pojecháš,“ vysvětloval kostelník Marině, opisuje před ní prstem kruh.

Kostelem zašuměl svým rouchem v bílou rochetku oděný kněz.

Tětka se naklonila Marině k uchu, kde zavěšen blýskal stříbrný penízek… a vzavši ji pod paží, vedla ji k oltáři zpět… Marina vypadala v tu chvíli jako zkrotlá lvice…

Už pochopila a přece ještě nechápala. Poklekla na stupni oltáře a Bůh jí požehnal v podobě kněze, který modlil se nad její pokorou latinskou modlitbu.

Tak hříšná ta žena od kalu života a skvrny počátečného hříchu očištěna uvedena byla před slávu Nejvyššího.

Držíc v jedné ruce hořící svíci, v druhé svůj parasol — jak ovečka tichá a mírná obcházela oltář provázena svou úvodnicí — tetkou Makovickou. Tichá samota svatého chrámu, tajuplný význam obřadu a tklivý zvuk prázdného kostela, jehož přítmím se nesly latinské modlitby, omámily nezkrotnou její duši tak, že se zatřásla od hlavy až k patě a srdce se v ní stáhlo jak volné ptáče zachycené náhle v svíravou dlaň… Tu teprve v očích jako by jí slza byla zasvitla…

Ale když překročila práh domu Páně — ovanul ji volný, svěží vzduch a slunko políbilo ožehlou její líc, když vánek vstříc jí zadýchal a na křídlech svých nesl zvuky divokého čardaše — když sobášníci všickni jak jedním hrdlem vykřikli Marině tam před kostelem jak na pozdrav, — jak jí zakřesal dravčí její zrak… jaký to úsměv radostný a svěží světlem denní záře rozešel se jí po tváři, jaký to divoký vzmach vypjal celou její postavu do výše… a Marina — div nevzkřikla. Jakoby z vězení puštěná — rozlítla se od kostela jako pták a rovno Jánošovi na prsa. Už čekal. V husté skupině do kruhu stáli všichni cikáni a všecky cikánky — stranou hudci hráli — a v kruhu ženich s nevěstou křepčil své slavnostní — jen cikánské svatbě nejvzácnější sólo… Jaká to byla pro Marinu chvíle! S tváří celou oblitou nadšeným úsměvem rozhlížela se v Jánošově náručí a hledala tváře všech ji obdivujících z celé dědiny. I ženich s kloboučkem v týle a viržinkou v bělounkých zubech obzíral kolem obstupující lid podrcávaje už zrychleným tempem v úprk přecházejícího čardaše…

Jaký to byl okamžik! Celý svět se jim obdivoval, celý svět patřil jemu — Jánošovi a jí — Marině. Divou cifrou vířivého tance a silným dupnutím o zem skončili veliké sólo svého života —

*

V stádném nepořádku — jak hovádka s polí odklusal s hudbou průvod dál…

Šel kolem kněz.

„Prosím vás —“ přistoupil jsem k němu — „proč byly úvodky už dnes?“

Kněz se usmál.

„Prečo? Veď by som ju viec do kostela nědostál. Nuž sa to odbavi teraz pri sobáši.“

*

Průvod byl už kus cesty přede mnou.

Družka jedna střevíce už nesla přes ruku a šla bosa. Ferka objímal svou družku — chvosty rozmariny trčely nad hlavy. Štefka už se nevedl se svou družkou, ale s rozcuchanou Illónou, Mirga se kdesi ztratil a Mara se chytila jiného. Nevěsta držíc v jedné ruce slunečník, v druhé do závoje zamuchlaný věnec svatební, zastavovala se na cestě s každou známou gazdinou. Uprostřed dědiny Marinina máteř, vyndávajíc z uzlu pověšeného na lokti, rozdávala dětem koláče. Dostal, kdo přišel.

„A čože máte k sobáši?“ zastavila se u ní gazdina Paračová.

„Hiah! Prasa More kúpil! A pálenky Míša!“ zasmála se rozpustile šťastná cikánka a rozvázala vyprázdněný uzel…

„Ti umí křepčit!“ poznamenal kdosi horárovi, pohlížejícímu zároveň s ostatními na hopkující cikány.

„Keď inší roboty něznajú, nuž tancujú,“ přidal kdosi.

„A kdě že sú ostatní?“

„Nuž v krčmě. Kdě jinde?!“

Tu se hrnuli… Hádal se More s Gáborem a křičel i ženich, mávaje rukama vysoko nad hlavou.

„A už sa hádajú!“

„Hiah!Keď sa pálenky napijú, nuž sa aj skalama bijú,“ přidal horár…

Melodie Szozátu ztrácela se za kopeček…

*

Zašel jsem si podvečer k cikánské chatě.

Šlo dědinou, že tam při hostině roztáčeli také lidskou krev…

Na blízku pod stromem tváří k zemi rozkřídlen ležel opilý Ondráš.

Nový klobouk s přelomenou rozmarinou mačkal pod loktem. —

Družky chladily se procházkou po zpráhlém trávníku. Opilými, strhanými hlasy skřekaly jednu z těch rozervaných písní uherských puszt. Na kartounových životech lpěly jim už otisky špinavých dlaní. Z obličeje horečně svítily jim oči.

Z Kovačovy chaty drnčel cymbál.

Jen jedna družka — ta co od sobáše šla se střevíci na ruce — unaveně rozvalila se na trávníku hlavu stíníc slunečníkem — jako by se ho nemohla a nemohla nabažit, třeba že v tu chvíli nebe bylo jeden mrak. Pod slunečník se k ní přilebedil Jánoško nahý. Ostatní kluci zápasili spolu v příkopu vrčíce a škrekajíce jak mladí psi.

V tom daly se cikánky do zoufalého křiku a držíce se rukama za hlavy sběhly se do chaty, odkud stále zněl cymbál. —

Pak nastalo ticho… I cymbál umlkl.

Také Ondráš se probudil. Vstával těžce, ale první, co spatřilo zpité jeho oko, byl k chatě přistupující — šandár…

„Sto striel sa ti v matěri, ty kujón! Čože tady hladáš?“ potácel se Ondráš k četníkovi.

Ale ten odstrčil jej s cesty a vešel do chaty.

Hledal ty, co Gábora pobili hned za Růžomberkem. Hlavu mu rozbili kamením.

Pravdu měl horár: „Keď sa pálenky napijú, nuž sa aj skalama bijú…“

Ztichl cymbál — ztichl zpěv.

Družky vytratily se jako křepelice do polí — a na kraj sneslo se měsícem ozářené přítmí tiché srpnové noci…