E-mail (povinné):

Alois Mrštík:
Hore Váhom

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Veronika Gubová , Viera Marková, Klaudia Miezgová .  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Štrbské pleso

K malé stanici Štrbské rychle hnal se vlak.

Bylo ráno; rovina kolem; hory obloženy mlhami snily dosud svůj ranní sen.

Vystoupilo jen málo cestujících. Tři povozy čekaly na ně, ozubený vlak stranou stál už připraven k svízelné pouti do divokých hor.

Žár srpna rozléval se po nebi. Jen chvílemi zadýchal vánek z tmavých, prostydlých hor.

„Pojďme raději pěšky,“ — prohodila paní Aňutka.

Od stanice k lesům čeřilo se jezero horských luk. Slováci s ženami shrabovali proschlé seno, kolem vozů popásali se odpřažení koníci, v dálce bělala se mléčná stáda ovec, zvučely turconě,[19] řinčely kulagy,[20] smutnými tóny rohu pamatoval kraviar neposlušné jalůvky. Kdesi od lesa naříkala ovčiarova snivá fujara.

„Žinčice sa mi páči,“ usmála se pojednou Aňutka a zahleděla se k blízké salaši. Děvče v rudé sukni stálo s hráběmi opodál plápolajíc na slunci jak červená zástava.

„Zajděme tedy na salaš! Přeptáme se, kudy k plesu,“ rozhodl Sváčik.

Aňutka vykročila napříč přes louku.

Koliba plna lidí. Špinavý báča nepříjemného vzhledu — Vavrin Mohár — podal geletku plnou teplé žinčice s kouskem ovesného chleba.

„Něch sa páči,“ ušklíbnul se bača pitvorně a sklonil se k vatře.

Valášci drze hleděli v tvář, bača naříkal na bídu. Když dostal dvacetník, obrátil ho na dlani a hleděl naň jak na vyvrhnutou slinu. Šilhavé jeho oko nějak šeredně se usmívalo. — Bože, takových hostů míval a štědřejších!

Slunce schovalo se v oblaka. Náhle z nich vypadlo a zasmálo se ještě krásněji. Ostře zrýsovaly se pod ním tvrdé stíny hor.

„Pršet nebude?“

„Ah ně! To teraz deň ako deň tak. V jednom kútě sľnko svieti, z druhého sa čierňavy valia.“

„A kudy k plesu?“

„Hen pres Pálenicu tam, kdě ten kraviar popásá. Veď sa opytajú — povie dál.“

Nedaleko koliby stálo dievča — bílé jako sněženka.

„Ako sa voláš?“

„Josefina Rohútka.“

Z modrého oka hledělo jí celé nebe, v hlase chvěl se zpěv.

Loukami vedla stezka k lesům.

Byly dál než se oku zdálo.

Z nízkého podrostu zběsile vylítl liptovský pes a jako vlk sápal se na Sváčika.

„Odvolej!“ zavolal tento na pasáka.

Kraviar psa jako by neviděl, Sváčika neslyšel. Teprv když Sváčik očima změřil pasáka od hlavy k patě, valášek sebou popohnul.

„Lešan, ideš na zad!“

Vrče klidil se pes ke kravám.

„Kudy cesta k plesu?“

„A hen!“ hodil valášek lhostejně rukou a v tom pohybu bylo cosi jako opovržení k cizím lidem.

„Zaveď nás na cestu,“ pobídl Sváčik šohaje desetníkem.

Sebral peníz a bez poděkování vykročil.

Do cesty brzy namanul se kámen s červeným mazancem, jakým znamenány jsou bloudivé cesty hor.

Lesem a balvany, v průvodu bystřiny bouřící zdviženou pěnou vedla cesta kamením vystlaná a vyhlodaná přívaly. Voněly limby, šuměl tatranský cedr, v spoustách borůvčí plazila se zmrzačelá kosodřevina. Jen jako řídce rozseté hvězdičky prošlehoval místy chudý květ. Hřmot turcoňů a šum živého světa zaléhal až sem, ale už jen hluchý, zmíravý, podlívaje smutně tmavé ticho lesních zapadlin. Dole zpupně dral se hore vlak. Pevně opírala se kola o zuby kolejí, ze zasklených vagonů jak z loží do divoké krásy Tater hledělo jen několik málo hlav.

Širá, světlá seč vlnitým svahem tekla v údolí. Žena jakás dřevěným hřebelcem do koše sčesávala šťavou nalité, černě zasivělé čučoriedky.[21]

„A medvěd kdyby na vás přišel. Tak sama tu. Nikoho s vámi?“

„Nič to, veď sa ňa macek bojí sám.“

Po dvouhodinné chůzi konečně vylehla malá planinka pod jezerními valy. Vlak skřípal, plaze se turněmi nad závratnou strží a jak živý div se nestrhal námahou lopotného škrábání se do vrchu.

Oddechli jsme si.

Stál tu před očima jeden z nejkrásnějších obrazů pozemského ráje.

V studeném tichu šplounalo ohromné, tmavé jezero, smutné v tom lemu šedých, skalistých hor. Obklíčeno zježenými, teskně hučícími lesy, chvělo se v tichu jak zakleté ve věčný strach. Nad jezerem v ohromných, rozervaných massách tiskly se k nebi hřebeny a nahé štíty obrovitých hor. Jak se zdály blízko! Vysoko v mraky draly se zamračené jejich vrcholy, hrozně vzdouvala se skalnatá, křovinami zarostlá jejich prsa. Strašně se mračilo Solisko s Baštou, sněhem svítila Vysoká, rohatý Krivaň přetínal na západě křivý horizont. Pusto, smutno a přece krásně bylo na těch výšinách bez hmyzu a velkých stromů, kde už jen kosodřevina plazivým svým zrůstem lísala se ke skalám a v balvany vrtala se do země svými kořeny, jak zalézající červíci. Den za poledne nahlídne sem, slunce jen na chvíli tu spočine; po osm měsíců vládne tu jen sníh a sníh, ledy kryjí tichou, pohádkovou říš, po jezeře v prudkých vichřicích se honí mráz. A dole jezero světélkovalo jak zrcadlo, po zrcadle klouzalo sluníčko.

A v té poušti proniklé chladem a předtuchou sněhových bouří, jak siroty pestřily se letohrádky maďarských nabobů, švýcarské domky zrobené tatranskou družinou, hotely, restaurace, kavárna, lázně, v smutku a studeném tichu divočin bouřil ohnivý čardaš, zvonky pasoucího se dobytka v houštinách snivě lahodily nějak dětsky zladěné duši, tam odkudsi stranou v idyllu harmonicky se slívajících a rozlívajících zvonků tichounkým popěvkem zaplakal slovenský hoch.

Za lesy už chýlilo se slunce, zima čišela z jezera, z hor listopadovým vlhkem cítit bylo blízký sníh.

Vešli jsme do kavárny.

Teplo vytopených kamen mile oblilo přestydlou tvář. Jak zimomřivá kočka schoulila se Aňutka do křesla. Kavárnička mlčela v odpoledním shovění.

V koutě do noticky zapisoval bledolící student, u závěsu zakrývajícího kuchyni šeptem hádali se sklepníci. Pod širokým oknem na květované barokní pohovce odpočíval krásný stařec s čibukem v plísni svých po prsou rozložených vousů, ruka lenivě před oči stavěla veliké plachty Egyetertés. Aňutka nazvala jej Pascalem.

Vstal. Byla to bohatýrská postava. Starý, jedlový, nepodajný kmen, s jehož hlavy dlouze vlál sivý, lišejníku tolik se podobající vous. Přes čelo rýhovala se mu dlouhá jízva, dutý, mocný jeho hlas hučel basem. Jako hrom rozléhalo se to dunění jeho prsou po prázdném pokoji.

V sousedním pokoji, odděleném skleněnými dveřmi, prohlížely dámy nová čísla L’Illustration, z dalšího pokoje zavlnila se melodie Griegovy sonaty.

Příjemný tu byl odpočinek po svízelné cestě.

V širokém okně rámoval se obraz protějších hor. V hlubokých průrvách bělalo se tam dole zledovatělé sněžiště, s boků hor ke dnu letěla do běla zpěněná tříšť horských ručejů. Mraky honily se kolem štítů a léhaly v rozsedliny strašných hor, kde už nepískne ani svišť, kde kořenů už nezapouští ani tvrdá kosodřevina, kde duši drhne jen drsná veleba divoké krásy a poušť.

Vyšli jsme k jezeru.

Ještě před málo lety kryla tu výletníky před náhlou nepohodou jen bídně urobená schrániska. Sem odvažoval se člověk jen za průvodu statných horalů a bídně přenocoval na houních salaše. A hle! Dnes už stanice dráhy křičela tu svými plakáty, do výše jak hračky přilíply se ke skalám vzdušné stěny vil, magnátskou pýchou leskne se veliký hotel Szent Ivanyův. Lehké švýcarské domky otvírají v hory svoje verandy, pavlače visí nad strží, vinou se odporné, červeným pískem sypané cesty a pěšinky, široká silnice svíjí se k Smokovcům… Dnes šílí tu hudba cikána, pijí se tu drahá vína, třískají billardové koule, horská poušť v ozvěnách vrací lehounké ohlasy piana.

Jen tam kdesi v houští skryta byla ještě skromná chaloupka. Jak perníková proklubávala se stříškou z temna smrčiny a oko radostí zabloudilo k ní unaveno jednotvárným vzhledem letohrádku Klotyldina na straně půlnoční.

Krvavá povodeň západu rozlila se jezerem. Byl to jen okamžik, ale chvilkový ten přelud nezdál se být ani z tohoto světa. Vyhasl zas oheň, v olověnou šeď slilo se jezero. Nadobro zmizel rozlitý nach, naposled políbily paprsky stinný lesů kout, vzduch vychladl.

A osmutnělo všecko. Vítr se zatočil a temným šumem nevrle rozhovořil se les. Pak ticho. Jen nad štíhlými vršky v houfech honily se vlaštovky. Na krátko ustlaly si tu hnízda svá, sotva přiletěly, sotva děti opeřily, už zas aby se chystaly k letu. Zde zima začínala, kdy jinde slavily ještě léto, zima trvala, kdy v rovinách vše kvetlo jarem. A duše mimoděk si vzpomněla: Jak hrozně smutná a svou hrůzou krásná tu musí být zimní samota v bílých peřejích sněhu! Letohrádky, kavárnička, síně hotelů, stanice, salony, villy — všechno jak zakleto — zaváty stezky, v led proměněné lázně, hory v mračnech, metelice — a nikde živého tvora — všecko, všecko ve sněhu a pod korou ledu, jen ta jediná rodinka oddaného strážce zásobena jak podzemní doupě potravinami pro celou nesmírnou zimu. Že tu nezšílí, nezšediví do běla — odříznuta od světa — neoněmí, nespustne v horskou zvěř! — Strašné pomyšlení. A byli to krásní lidé, co tu bývali!

Před námi dřímalo v hrázích jedno z těch divukrásných, tmavě zaboudlených mořských ok tatránských s varovným znamením nad tůněmi nejzrádnějšími. Ztratila, dávno ztratila křišťálová voda čisté svoje panenství. Potápěči až z břehů Adrie museli sem, aby vylovili zbělené mrtvoly všetečných turistů a zoufalců. A tak nevinně vzhlížela k nebi ta voda do modra zbarvená, jakoby neznala na světě ničeho, nežli té hry neklidných vlnek, barvících se místy v jemně stínovanou zeleň převrácených do ní smrčin a hor.

Lehce třepotala se hladina jezera omývajíc zmrtvělé, z jezera vylehlé balvany břichatých skal. Špičatá jedna jak netvor ležela tu uprostřed rozvalena a zdálo se, že vodu chlemtá a chrlí zároveň, plnými proudy lokala vodu tlamou a zas ji vyvrhovala ven.

A utichl šum lesů, divoké šplounání o břehy narážejících vln přešlo v zanikavé šeptání, jen jako ze sna převalujících se vodních záhybů. Ledva pozorovatelné chvění přehnalo se celou hladinou. Pak nic už se nepohnulo a všemi prostorami šedé kotliny zavanul tichý, snivý mír. Nad černou tůň povyskočila rybka stříbrná — a zas ten svatý klid. Klid a mír a s tichem svatost podvečerních chvil. Zvolna se tratila kola k břehům v bezvadnou hlať.

Docházeli jsme k neproniknutelné stěně smrčin. Balvany veliké jak chalupy, strženy pradávnými lavinami s kamenných beder hor od věků líně se tu povalovaly podestlány mechem a bujnou zelení ostřicových trav. Hrozné záhrobní ticho mlčelo v podvečerním stmívání. Jen osamělý čermáček uděšeně písknul a ztratil se v lesa čerň.

Nejedna duše tu zbloudila.

Bařiny rašelinisk zrádně přikryty kudrnou mechu, nejednoho svedly v měkký svůj klín, kde zvolna ho objímaly, až nadobro zhltly lapenou oběť a po letech teprve bílé kosti vydaly svědectví, že tu — neznámo odkud — zhynul lidský tvor.

*

Když jsme vcházeli do svých pokojů, lehoučkými okny letními vanul už mrazivý chlad. Noc.

Vešla pokojská.

„Jo možno zatopit?“

„Ne. My tu netopíme. Není ani čím.“

„Není čím! A kolem tolik lesů!“

Přinesla v náručí něco syrového dříví a zatopila. Syčelo to v kamnech, jako by se hadi pálili.

Chodbou přihnali se studenti z vídeňských „Burschenschaftů.“

„Herrgott, s’ is dös a Kält’!“…

Veliký hostinský sál byl dosud prázdný. Pod ohromným zrcadlem krčil se ztracený jakýsi host. Sklepníci z dlouhé chvíle přerovnávali zvonící příbory. Dva z nich přilehli svými nosy na sklo verandy a zdálo se, že sledují blýskavici nad černými lesy.

Nebylo možno se s nimi domluvit.

„Což tu nikdo nezná po slovensku?“

Přivedli restauratéra.

Pan Klímo.

Tichou slovenčinou ohlásil, že večeřet se bude za půl hodiny; se zdvořilou, ale suchou poklonou uklidil se ke kredenci a probíral se dovezenou poštou. Sluhové jak černé vlaštovky slétli se kolem, dychtivě slídíce po zprávách živého světa! Z hor trousili se výletníci a obyvatelé Štrbských hor. Světly na ohromných lustrech jasnil se sál. Zvonilo sklo, šuměly kroky, vlčím mákem uličnicky zahořel klobouček černooké žabky odkudsi z puszt, v kout zasedli studenti, k ovoci uprostřed stolu posadil se maďarský navoskovaný, napomáděný, strašně černý magnát. Proti němu uvelebil se starý Pascal z kavárny.

Bůh ví, kde, jak a odkud se tu nahnalo pojednou tolik lidí. Jako povylezlí z děr stahovali se k jednomu koutu rozšklebených hor. Slova se rozvázala, směleji a rychleji půdy sobě dobýval tvrdou samotou zadušený hlas.

Jen ten ztracený host tam pod zrcadlem hleděl zamračeně do nesmyslného pro něho shluku lidu a skoro nenávistným krokem měřil v bujném záchvěvu smějící se rty. A blízko něho unaveně, jak nepřítomna duchem i tělem, ledva živa do světel hleděla bledá jakási rusovláska s vleklou nemocí.

Nijak se nám nechtělo z teplého sálu do turistického domku.

„Už kape, strašně se blýská!“ pobízela Aňutka, vracejíc se z verandy.

Také sál už se prázdnil.

Šli jsme.

Před verandou, v temných hlubinách zapadlých dálek, odehrával se divoký výjev.

Blesky trhaly nebe a bledě sinavým světlem ozařovaly široké údolí Vážce. Z temna reptalo jezero, ledová vichřice zuřivými křídly udeřila v rozechvělé svahy lesů. A mračna rostla po rozhněvaném nebi. To Ježibaba lítala na svém Tátošu a provázena strigami, za lkání a nářku poděšených Run objížděla tatránskou říš. V pekelné té hudbě omamný svůj tanec tančily bosorky. Nové blesky jak siná žáhadla projížděly údolem. Dole hekalo bičované jezero.

Na okamžik ztichlo vše, jako by Bůh napřáhl hroznou svou pravici k ráně nejosudnější. Rázem nato plně otevřelo se nebe a hrom udeřil do rozšklebených skal. Světy se řítily, ráz na ráz hřímaly strašlivé salvy děsně řádící přírody.

Za prudkého lijáku dál se nesly bouře k východu na Slavkovský štít, ještě dále až k zpupnému čelu Lomnického a chrochtavým vrčením zapadaly v žírné dálky Spišských měst.

„Spíte?“ zaklepal jsem na Sváčikovy dveře.

„Ne. Aňutka se bojí.“

„Už je po bouři.“

„Ale zima.“

„Je. Dobrou noc.“

„Dobrou…“ už jako ze sna ozval se měkký Aňutčin hlas.

*

Ranní chlad s bílým jasem nového dne udivily ledva prohlédnuvší oči.

Jaká to byla krása, když k oknu se obrátily a oknem vyhlédly nedospalé oči do světa. Tatránští obři jakoby přehozeni bílými rouchy skvěly se v záři čerstvě napadlého sněhu. Vypjatá jejich temena, zdálo se, míří ještě do větší výše, v bílé vlny zmírnily se ostré hřbety skalisk, v údolích válely se húlavy zpěněných mlh. Jak nad ohromným doutnajícím ohniskem z hloubi vřel lehoučký jejich dým. I na Vysokou ulehla široká čierňava, rozkřídlená jako pták, bílé kudrny kouřících lesů kudlily se ze špičatých Rysů směrem na půlnoc. Vál tedy jižní vítr: přece naděje. Stále jedním směrem převalovaly se neposedné mlžiny přelézajíce prsa vydychujících obrů, jako by je někdo honil k severu a dál. Ale ani tam neměly trvání. Rozraženy Krivaněm uhýbaly slunci, až vypity zmizely v zředěných výškách promodralých nebes.

Hory se čistí, bude krásný, vzácný den.

A než hodina přešla, tatránský kraj, všechen jakýsi zmládlý a čistý, ležel před námi jako na dlani. Lehounce přenášely se obláčky nad nedohlednou rovinou třinácti Spišských měst. Dole pod svahem Tater v zahrady krčila se Velká, za ní dýmavými prapory čmoudil šedě zahalený Poprad. Do šířky, do dálky zeleným veletokem svým údolím šířil se Vážec, k západu, jak hračka titěrná, směšně pokuřoval malý vlak. Lidských tvorů v pláni té ani vidět nebylo, jen hory a hory a ty nedostupné dálky pošinuté na západ; na jih zastaveny bouřily se v nové hory Matry — Královy Hole, z holohlavého Ďumbiru. Úchvatný obraz lemovaný v strašnou hradbu hor…

Jezero šumělo. Slunce zahrálo chvílemi v zrcadle vod; ale přehnal se letící beránek a tichá vodní pláň ztemněla zas v šero azurového zbarvení.

Rychle tál na protějších horách bělounký sníh. V nedlouhé chvíli svítil jen v nepřístupných průrvách rozsedlin. Jako by tam někdo šáteček utrousil.

Odkudsi z daleka brblal bublavý ropot do strašné hloubky hněvivě se řítícího vodopádu. Divadlu nebylo konce. Nové a nové krásy otvíraly se užaslému zraku. Země se hrbila, rozsochatými sedly a ostrými hranami drze do nebe drala se temena v ohromných rozměrech stavěných olbřímů. Smrky prosebně vzpínaly se po nahatých skalách až do nehostinné výšky, tam, kde nebylo už života žádného. Jen pořídku skrovná zeleň poustevnické kleče proráží ze země, pak něco temných ostrůvků mechu stele se úbočím a potom už nic, nic — jen mrtvý, tvrdý, strašný život holých skal; údolí jak propasti, turně divoké a vodami vyhlodané díry propadlin. Rosný mrak obletuje holá, tichá temena; po stráních šustí sníh, doléhá hluchý třesk ozvěny. I tam, kde včera kosodřevinu hádal’s, a když ne kosodřevinu, tož snad mech — nebylo ničeho — ničeho, jen pod pokrývkou mračných stínů odpočívající nahá, žulová ňadra hor.

Tisíci a tisíciletí snili tu dědoušci tatranští svůj věčný sen. Krivaň, Solisko, Štrbský zub — v pozadí Rysy s mořským okem jako klenot zasazeným do skal — rozervaná Bašta, shrbený a jak ke skoku připravený Satan přecházel v Kopy a do výšky letěla zas Končistá. V letu jako by převrhnouti se chtěl do cesty, „Kolo“ své mu stavěl pyšně do nebe se zvedající Gerlach — tatranský král.

A všude ticho, strašné ticho, rušené jen klehotem orla a hvizdem samotářských svištů.

Tu tedy podzemní své poklady střehl žárlivý Kovlad! Zde tedy se zemnou svou paní, Runou, založil svou skalní říš, aby neobmezeně vládla nad oddanými Permoníky. Čeho rukou se dotkne, mění se v zlato. „Runa, Runa, dej mi zlata plné suna,“ (skříně, truhly) volají děvčata po ní, když usedávě pláče v silné dutí vichřice. Ozruty a Zruty vedou své rejdy v divokých těch pustinách a jako pravé ženy divoké, obrovské a zlostné, s vlasy dlouhými až po paty, těly kostnatými a prsy nesmírnými — obývají jeskyně a na hlavě nosí čepičky. Bloudí chodbami, přecházejí zlaté mosty položené nad živými proudy vod v podzemí, lidem unášejí děti a podvrhují své, křiklavé, ošklivé, víc stvůrám podobné než dětem, jichž zbavit se lze jenom bitím. Tu v srdci hor Ježibaba konírny má pro své křídlonohé Tátoše ohněm soptící ale tem mizející i před rychlostí bouře; na těch Ježibaba provádí strašné svoje výpady, cestou lovíc lidské duše za pokrm, aby byla lehká. Plot kolem svého domku z lidských kostí má a doma střeže vodu živou i mrtvou. Celý dvůr moudrých bosorek tu má k službě a čarodějných strig. Překrásné prý jsou ty bosorky. Do lesů, za svitu měsíce je vysílá, aby v krásném jeho třpytu k sobě lákaly mladé hochy a duše jejich přinesly pak Babě v plen. Bez oddechu, nekonečným, marným žalováním na milých svých spáchanou zradu oplakávají zde nevěsty, proměněné v bílé Slibky-ptáčata.

Tak žijí zkamenělé báje Tater, obestřené ještě bohatýrskou slávou zbojníků.

Úzkým, kamenitým perčem vraceli jsme se ze skal.

„Nikdy bych si neodpustila, kdybych se neprojela po plese,“ — pravila Aňutka snivě hledíc na azurově zbarvenou vodu v jezeře, drobně a lehce se kolíbající u jejích nohou.

A v mžiku už se houpala na jedné z připravených lodiček.

Mocně opřel veslař svalnatá svá ramena a hluboko zabral do vody. Člun brázdou rozťal jiskřící se vody hlať.

Ticho bylo tu a smutno, krásně. V údivu mlčela ústa, oči jako by si hrály s laškovnou hrou jezera. Po skalách víly dosud hověly si „v bielom“. Kolébavým chodem rozjížděl se člun za lehkého, šplounavého šoumání dopadajících a zase se vynořujících vesel. S břehů smály se filigránské letohrádky, přes jezero toulaly se kudrlinky cikánských houslí. Vstříc do cesty vyjel velký člun růžové barvy s rozkošným nákladem hezoučkých paní. Kvetly kloboučky, řinul se dívčí bezstarostný smích.

Ale nebylo kdy všímat si lidí. Tu pod člunem otvírala se jiná, okouzlující číš. Jako ohlodané kosti svítila tu na dně vybělená kleč. Tu pod hladinou ležel balvan, tam světle zelenal se kámen, jinde modrý zas úlomek skal. Jako mosaikou vystláno hrálo dno mámivou hrou. A voda rozpínala tajemné své hloubky, vábila, vábila — až oči se přivíraly nad sladkou mdlobou lehkých závratí. Ruka aspoň pohladila tu hladinu kouzlaplných vod…



[19] turconě = zvonce

[20] kulagy = železnými kroužky opatřené hole

[21] Borůvky




Alois Mrštík

— český spisovateľ a dramatik Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.