ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jako na hlavu kašket stáhly se mlhy na lysou strminu Choče.

A tam zas — zdravými zuby jen cikánská tak zasvítí tvář — jak svými trháky se zašklebilo Sidorovo.

„Chmáry se tratiá, Reaumur sa vrší — — Nuž jeďte, budě čas — —“ hlásil myslivec, vraceje se z ranního čekání.

Mohli jsme se tedy bezpečně vydat do Vysokých Tater.

Přes kopeček kvapem k Růžomberskému nádraží — a než čtvrt hodiny minulo — hnali jsme se vlakem za rohatým Krivaněm, po jehož kráse tolik a tak dávno nesl se náš stesk.

Hrdě a vážně přelíval své vlny těžký Váh; jak ohromná křídla kladly se jeho břehy po úbočích se všech stran horami obrostlého Slovenska; mocný jeho proud blýskal zlatem, lijákem břitkých paprsků zalito bylo celé květnaté údolí.

Bystře za sebou hnaly se rovnoběžné čáry k řece tažených brázd, bílé pruhy žitnišť prokládaly se temnou zelení švabušek, vytrhán v obloukovitých liniích tiskl se k zemi žloutnoucí už len.

A vlak už jen ploval zlatem nezkosených luk.

Po ztišené řece zdlouha se táhla dlouhá, jako mléčný had po hladině se plazící bílá plť. Pevně jak tvrdé skály na vorech stály snědé postavy plavců vzdorující znoji v nejlítějším jeho zážehu i ledovým svistům horských furií a zas oddaně jako děti za mrzkou mzdu svěřovali životy své bujným rozmarům Váhu.

Rozevřenou kotlinou divoce projížděl řezavý hvizd páry.

Rychle míjely sivé dědiny s nahrblými chaloupkami jako vsazenými do záhonů hřebíčků a daleko do luk jako by do vln zapadaly milé formy starých, černých kostelíčků s baňatými vížkami a zvoničky rozvrácené vichřicí s prostou ozdobou Panny Orodovnice.

Pod ochranou štíhlých a až mraků se dotýkajících topolů smutně se krčil nízký, červený kříž. —

Vlak vletěl do stanice Sv. Mikuláše.

Sv. Mikuláš! Jaký ubohý, jaký slavný a přece smutný kraj!

Janko Král, poustevnický divous a zpěvák zároveň, sladší nade všechny ptáky podtatránských lesů, prvními dechy života ssál tu vonný vzduch, zde hudbou jásal Bella, jak vichr v jeden plamen rozněcoval Hodža utajené city Slováků.

Tu na čakaně, za žebro, na hák pověšen, našel svou smrt orel Tater, zbojnický rek Jánošík. Až na Moravu zalétla jeho křídla a pány bil, pánům bral, chudé mstil a chudým dával, křivdy napravoval a nešťastné chránil… A to byl velký, Jano, velký hřích — — Za ten jako psa tě pověsili na čakan! — — Sám student kdysi, studentům sukna od buku k buku odměřoval za to, že chlapcům jeho s výše skal a v chrámech hvozdů staletých hlásali slovo Kristovo. Boháčům bral Kremnické dukáty a zlato rozhazuje mezi chudinu domácím pomáhal i cizím a nejvíc panstvem bité Slovači — — — Když dupnul, v žule stopa po něm zůstala a když i pod šibenicí stál, před popravou ještě čtyřikráte si ji obhajduchoval, ač „tricať pät funtov železa na svojich nohách mal“ — — —

Košulenku víly hor mu utkaly a panna v bielom valašku mu darem přinesla… takovou valašku, že za sto mužů síly měla a s rukou Jánošíkovou jak srostlá byla. Pod sedmero zámků jednou Jánošíka zavřeli a valaška sedmerými zámky prosekala sedm dveří za sebou a — k Jánošíkovi.

Není konce, není hranic kouzelným těm divům a bájím, a chaty, živeny jejich dechem, opájeny divou jejich vůní šeptají si je jak tajemství za soumraků večerních. Tisíce a tisíce písní v něm kvete pod tatranskými horami a srdce lidu plno slávy o dobrém tom chlapci pevně věří, že ještě jednou se mezi ně vrátí, aby pomstil a osvobodil porobený lid…

*

Vsedlo několik židů, s ranci do vozů nahrnuly se ženy, s kosami liptovští Slováci pokládali se do vozu v bílých halenách.

Stádo koní potulovalo se rozlehlými pastvisky, pod lesem jak rozházené kamení mezi smrčinami bělaly se roztoulané ovečky. Pod vysekaným kusem lesa v chládku smrku vysokého barvila se skupina odpočívajících kosců a žen složených jak hračky pod stromkem vánočním.

K západu řítil se junácký Váh.

A tu — hle už — k nebi po levé straně — — vysoko, vysoko z kraje vyzvednul se zamračený Krivaň. Jak pyšný král, stojící před ohromnou, nepřekonatelnou pevností za ním se vršících štítů, rostl do ohromných výšin rohatými svými útesy. Páry po něm lezly, jak po oltáři když se vzpíná bílé kadidlo.

Mocněji zadýchaly větry a mraky jak potrhaní ptáci obrovští rychle klesaly s němými svými křídly do hlubin Krivaňských propastí. Dešti do běla omyté skály vylehly v jasnu jako zjevení.

Nedlouho však potrval vzácný ten zjev odkrytého Krivaně. Nové páry rozestřely se po jeho úbočí, znovu se zavřela vzdálená jeho rubiska, mraky potemnělé těžce nalehly na širokou jeho hruď. Zmizely divoké útvary vyceněných skal, mrákavy zahalily i rohaté jejich témě a hrůzná výška mrtvolného strážce rabovaného Slovenska dala se už jen tušit. Osmutněl zlatorodný Krivaň, osmutněly i čerňavami zahalené štíty v děsném klidu snících hor a očím pro potěšení zůstala už jen zas ta v jasu letního záření rozkládající se dolina s oslepujícími požáry v slunci se převalujícího Váhu.

Do Hrádku už byla jenom stanice.

V otevřených, širokých dveřích vozu čtvrté třídy na břiše leží řada Slováků, za nimi druhá řada stojí a dýmí a s úsměvem hledí na divoce krásný, mateřský svůj kraj.

Z kteréhosi okénka slétl ženský šáteček. Jak motýlek ploval vzduchem podél rozjíždějícího se vlaku a z vozu deset rukou vylítlo za vonným tím hadýrkem. Na zem s vozu mžikem převalil se jeden z nich. Šáteček měl, ale zůstal na stanici. Jen smích mu zůstal odměnou.

Vlak opatrně se plaze po pevných hrázích, stavěných proti jarním bouřím rozzuřeného Váhu, těžce oddychoval ke Králové Lehotě. Jaký tu byl malý, nevinný a čistý - jak krotce po kamení blkotal tolikerou smrtí proslavený Váh! Ani by nikdo nevěřil, že tolik zhubil lidských životů, když sněhy rozvodněn a rozzuřen dešti hráze trhá, pole hltá, k zemi klade nejpyšnější jedle, shazuje statky, proudem ohromným zalévá celé dědiny.

U Vážce tratí se Váh, od Štrb k východu už hrne se Poprad.

A Tatry — velebné, vysoké Tatry — zbaveny chmur a zahaleny v roušku modravou v plné své nádheře, v celé své hrůze vzhůru se klenou před žasnoucím zrakem. Sedla hor se přibližují, už z daleka je vidět pěnící se vodopády, na vrcholcích svítí věčný sníh. Jak pluky obrů za sebou i vedle sebe tisknou se ty řady horských velikánů a oltář na oltáři, hřbet na hřbetu — — ústa oněmují, oči jako by hltaly hrozné to panoráma věčnosti. — — —

Buď vítána, perlo Slovenska!

*

Poprad se strany jedné, Velká na straně druhé — tak obě města leží na Spišské pláni pod velebou ohromných tatránských hor. Jenom hvizd páry ruší velebný klid tohoto zásvětí, černé prapory dýmu z popradských továren smutně vlají nad pohřbenou jeho čistotou — —

Nádraží hřmělo zmateným hukotem v uzlu se tu křižujících železnic. Zlákán úsměvem pěkného počasí sjížděl se z Pešti všechen květ uherské koruny, aby odtud se rozprchl a v horách zapadl po lázních Smokoveckých i Lomnických, v Kéžmarku i Bělanech. Ekypáže s černými opentlenými kočiši uherských velmožů i ošumělé vozy fiakrů a houkající auta na vše strany rozvážely pestrobarevné to kvítí uherského přepychu, toužícího po děsivé přírodě Karpatských hor. Spišští Slováci skromně se krčili a tísnili se svými ranci ke zdem perronu přeplněného přijíždějícím i odjíždějícím panstvem. Horalé v košíčkách ke koupi poníženě nabízeli kytky plesnivce^[22] a všeliké ozdůbky urobené z karpatských bylin — do zjítřeného šumu buffetu hřměly vlaky, křičeli nosiči, v náručí mlaďounké matky zaplakalo děťátko — —

Stranou zůstal nesnesitelný ropot hlučícího davu, spěchajícího k březovému háji, kde vířila cikánská hudba. Dál a dál, stále dál do hloubi parku, plného houštin smrkových a pohádkových koutů, nesla se moje touha až tam, kde nad šumným Popradem, na konci ztichlého sadu bylo to místo, po kterém tolik prahlo srdce.

Na malé výšině stál gloriett zakrytý se tří stran smrkovou houštinou a jen s jedné strany otevřený v překrásný rozhled k Tatrám.

Jaké to nesmírné, svým kamenným tichem mrtvé, svou skutečností živé, svou velebností nezapomenutelné divadlo duši lidskou ohromující přírody! Z širých rovin v nepohnutém klidu jak obrovské katedrály stále výš a výš až do závratných končin nesly se tu černé bašty tatránských hor. Což jsou mírné boky zasmušilé Matry proti těm drtivým obrům Vysoké Tatry, jejíž zubaté hřebeny jak zpřelámaná páteř mnohotvárné obludy hrbatila se nad širou rovinou k východu se rozvírající krajiny! Jaký to rozhled! Lysé ty hlavy k nebesům jen letí a nebesa celují holá jejich temena — prsa se úží — duše před jejich děsem se chví — — — Od Krivaně na křídle západním stále vzhůru k východu až po majestát Gerlachu drze k nebi hrozí Velického štít a za ním nové nedohledné výšky, nedohledné hloubky, nedohledné šířky přes štít Slavkovský na východ k velkému štítu Lomnickému až po směšně malou, už jen jako pro smích s obry závodící Třínožku.

Do dálek blýskají sněhy, ledové mraky jako by lízaly Slavkovského štítu nahý bok, chumle mlh jak čmáry kladou se do Sedla Polského, jiné zapadají v strašný klín štítu Velického.

A nade vším tím Lomnický štít jak starý, šedivý král.

Tatránské hory!

Když Březňané na salaši kdysi zbojníka — horního chlapce — střelili do prsou — ucpal si chlapec ránu dlaní a rozběhl se do vršku, aby ještě jednou a naposled shlédl divukrásné své hory.^[23]

Tu mocnými rysy věčnosti psaná čněla k nebi zkamenělá historie mnoha tisíciletí, tu v bouřích řval hněvný Paromův hlas, tu kdysi rejdiště bývalo tatránských víl, bosorek, vodních panenek, ozrut a mátoh, slibek mladých i starých strig — tu Runy — paní zemné hlídaly pole diamantová, a Kovlad, skalní duch střehl zde skryté poklady a zahrady rajských jablíček — — — Království horních zbojníků, sídlo strašných propastí a strmých turní — jen kamzík štíhlou nohou dupe tvrdou tvoji zem a rozpustile v tichu vříská svišť — — —

Oh, divukrásné hory tatránské!

Celá vaše sláva, jak z jiného světa vzduch když zavane plný nadpozemské vůně — — — tichým, usínavým šeptem dobývala se z hloubi tu pod nohou šumícího Popradu.

Schylovalo se k večeru.

V hlubokém sedle Polském hledala mračna své obvyklé lože, mrákavy jak černé tkanivo obestíraly zvolna široké boky Gerlachu.

Soumrak se snášel na bílé čelo Slavkovského štítu. —

Jak těžké závoje padaly olověné ty čerňavy na Vysoké Tatry, v rozšklebených tlamách chmur ztrácel se už i Velický štít a táhlý Nos.

I na západ čeřily se střapaté trhance mlžin a jen Krivaň v jasný vrchol vřele ještě líbalo slunce.

V tiché ztrnulosti spočinula nesmírná ta spousta zčernalých hor.

Páry rostly.

Hory v mlhových svých čepcích zdály se ještě dvakrát vyššími, až se ztrácely ve sférách nekonečnosti.

Pojednou zcelily se všecky ty pluky putujících par ve hmotu jednu a přikryly obraz, jako když spadne opona.

Za mlhami jiný svět dal se už jen hádat.

Ale pojednou — Bůh ví, co se tam nahoře dělo — z temného moře mraků a hor vyrostl napřed bílý ostrov — oblak zbledl, zkypřel a pojednou jak do peřinek bílých lehlo si sluníčko.

Ještě jednou se zachvěly vlny vzduchu, mračna ještě jednou svalila se do propasti — — A znovu uhodil Gerlach drzým svým čelem do klenby nebes, do výšky vylétly zuby hor jak rozervané trosky paláců — a v jejich klínu stříbrem zasvítily bystřiny — —

V sálavém požáru svítilo nebe, zlato nad Krivaněm krvácelo, růže západu temněly v nach, nach severu stápěl se v noc.

A den usínal — — slunce zvolna klesalo za obzor.

Hory zmizely.

Na nebi svá místečka hledaly si hvězdy.