E-mail (povinné):

Alois Mrštík:
Hore Váhom

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Veronika Gubová , Viera Marková, Klaudia Miezgová .  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Ze Smokovců

Velký, dlouhými guirlandami ověšený a jako den vyzářený sál do posledního místečka obsazen hlučel se všech stran sem smeteným světem. Byli i takoví, kdo jen na několik hodin se tu zastavili, aby poseděli a hned zas prolézali tvrdé útroby Tater. Pešťská plutokracie a nejkrásnější květy maďarské šlechty zdály se míti zde domov svůj.

Jak vlaštovky proletovaly černé fraky sklepníků roznášejících i odnášejících stříbro příborů širokým, dlouhým, vysokým a vzdušným sálem, kde těžké koberce smyrenské dusily krok.

Hovorem řehtal smích, zvonil jemný porcelán. V babylonské směsici všech možných jazyků mazlila se frančina s polštinou, jaksi znavený žvatlot Rusky mdle zaléhal v živém skřehotu němčící židovky. V zatišené skupině palem s klidem a zdomácnělou prostotou mudroval Angličan se štíhlou a bledou miss.

„Počkajtě!“ — ozval se pojednou kdosi a hlava radostně sebou trhla směrem, odkud tak náhle a mile zavzněl hovor „náš“. — Nuž — i Slováci tu byli. — — —

S nevysokého podia táhly se rozkošné zvuky cikánského orchestru.

Večeře se končila.

Obláčky cigaret v spirálách lichotivě stáčely se k vysokému, lustry posetému stropu. Smysly sladce omamoval vůněmi žen prohřátý vzduch. Divoké barvy lázeňských toilett v plném jasu večerního osvětlení zářily jak na výsluní vyložené kvítí, mramorem Carrary matně leskla se měkká, měkkounká, nad sníh bělejší pleť hadovitě pružných krasavic. Chvěly se vysoké ozdoby dámských kloboučků, jiskřila skla binoklů, jasným zlatem bohatých šperků chvěla se hruď, krev rozpalovaly smyslné zraky hebrejských dcer — — A do zvuků houslí a drnčení cymbálu z protějšího konce sálu rozléhaly se rány šampaňské divočiny —

Hověli si staří páni a zlatem Tokaje zapíjeli drahocenná havana — — Jen krůpějemi burgundské krve svlažovaly ústa těžké jejich matrony. Pohybem se vlnil, hovorem šuměl celý sál.

Od stolu ke stolu přecházela dvojice židovských šviháků a ku prodeji nabízela v maďarských barvách natištěné losy ve prospěch rodiny po převodníku zahynulém v propastech skal. Tam kdesi hluboko v turních za hrozným Gerlachem našli jej krví zalitého s roztříštěnou lebkou a zpřeráženými údy. Pět dětí ječelo nad svým znetvořeným tatínkem, jak beze smyslů žena líbala krví spečený jeho vlas. Odzpíval kněz nad hrobem smuteční žalm, s bolestí do chaty uklidila se osiřelá rodina — — panichidu s cikánským koncertem a loterií nad jeho rovem uspořádala lázeňská společnost. — — —

Nový, lechtavý valčík s rozpustilým triem zahráli cigáni.

Pod vysokým zrcadlem plešatý pán se studeným úsměvem státního úředníka nudil sebe i kyprou a bujnou svou dámu s chocholem bílých pštrosích per a bohatým bazarem barev na širokém klobouku. Vedle námořnický kadet s dlouhým trupem a nemotornými pažemi šestnáctiletého hocha čímsi velice zralým už a nad svůj vek vyspělým dráždil rozchichtané žábě v růžových šatičkách. — — O stůl dále oholeným obličejem přistárlý herec blaseovaně obracel se po sále a lenivě těkaje očima po schýlených hlavách, ponechával svou pudrovanou paní husarskému poručíku na pospas. A až teprv kdesi v koutě zšeřeném drapperií z těžké látky mladí novomanželé klonili své hlavy a v tichém hovoru oddávali se jenom svým snům.

Dohrál orchestr, hlučněji zabouřil hovor, jemnou hrou flirtu hrál si tu při světle a hudbě rozmařilý svět. — —

Na konci sálu stále bouchaly zátky.

Živě, nenuceně jako doma hovořil spolu kroužek u stolu před buffetem. Nebylo jich mnoho. Starý pán s potměšilou, bílou bradou, široce stavěná mamá s tváří rovněž tak rozloženou a překrásnými řadami zubů, asi desítileté, andělsky něžné děvčátko, bledý student a konečně mrštné asi patnáctileté štíhle s velkýma, výraznýma očima, dětskými, rubínovými rty a maminčinými zoubky; v hustých dvou řadách jako perličky radostně se perlily na celý sál. Vlčí mák jí hořel na malé, půvabné hlavičce a odevšad vidět bylo jeho rudou zář. — — Byla právě skloněna nad talířkem červených raků, do jejichž bílého masa lahodně zarývaly se její ještě bělejší „perličky“.

Vídal jsem ji na slunné kolonádě i v samotách stranou rozlehlých smrčin. A vždy ten jemný půvab probouzející se přírody a žhavý rudý mák zveselily celé okolí. Ani v těch smrčinách nebývalo už tak ponuro a teskno. Smál se mák i tam.

Dojedla klepetáče, promluvila, jiskrami očí prolétla celý sál a zasmála se divě celému záhonu fialových květů na široké půdě nějak zmodrchaného čísi klobouku.

Primáš cikánů klepnul na housle a dlouhým, úlisným legatem rozlila se sálem snivě teskná píseň uherských puszt. V nepokojném rhytmu jako by to zpívala duše bolavá, v bolesti zpívala duše šťastná. Bylo vidět, že cikán hrá celou svou bytostí. V hladkých tazích jeho smyčce ozývala se prudká řeč, krásnými, čistými tóny plakala čísi duše. Rozšuměly se i nástroje ostatní, velkou hymnou zahlaholil cimbál — A primáš opustil pojednou svoje místo, lehce se nachýlil na všecky strany a svítě bílými zuby pod černým, drobným knírkem strhoval orchestr k slokám vášnivějším a vášnivějším. — — — Oh, ta cikánská hudba! — — Bouřila a honila se jak vichřice divá, hned šuměla, šeptala jen a zas divoce jak rachot hnala se v dál, podobna bystřině horské ženoucí se z tatránských vod — —

Vlčí mák položil se hlavou v úzkou, jemnou dlaň a do jasného prázdna sálu nad hlavami lidí rozevřel široce veliké své oči. Snila, snila — — snad zrovna tak divoce a zrovna tak krásně, jako divoce a krásně zaznívala cikánova píseň — —

Ale primáš pojednou zas tak divně zatrhnul smyčcem a smutným tónem na struně G, zdálo se, zalkal. Obrátiv se pak nahoru k orchestru celým tělem, přešel po několika taktech z vážného, zpěvného andante v rozčilující staccato. Za ním v překotný spěch rozehnal se celý orchestr. Všechno rázem oživlo. Cikáni jako by ulechtat chtěli. A rhytmus rostl, hnal se širokým, šíleným letem rozčertěné melodie. Zdálo se v tu chvíli, to že nehrají už salonní, vystrojení cikáni, ale sami černí ďábli. —

A primáš jak Lucifer mezi nimi všemi jen zuby svítil a opojnou bouří svých houslí div nemámil. — —

Poznenáhlu mírnil se vzlet té ďábelské hudby, sama jakoby unavena ochabovala v divokosti hry, slábla, slábla, až přešla v rovnoměrnější a pravidelný proud. Mollovým přechodem rozlehla se sálem polská hymna „Jeszcze Polska niezginęla“ — — — A zas nové trhnutí smyčcem a nový jásot, nový výbuch rozbouřených, rozvášněných puszt.

Jako kočkám Maďarkám zasvitly oči při skocích čardaše, posedávali muži, květy hrály v rhytmu na hlavách. — — I vlčí mák rozehrál se živým chvěním po těle pobíhající vlny, útlý bok vlnil se jakýmsi sladce mátožným sněním, v šťastném úsměvu blýskaly zoubky, pod stolem divě dováděly střevíčky.

Bože, jak krásně jí slušel živý ten vzruch v panenství rozvíjejícího se teprv těla!

Potlesku nebylo konce — — —

Narovnal primáš sněhobílou svoji kravatu, o nohu opřel svoje husličky, vyrovnal, zladil a pod bradu znovu založil výmluvný svůj nástroj. Sál utichnul rázem.

Jemná, přitlumená píseň nesla se ztišeným sálem jak hudba nebeská. Hlubokými akkordy podlíval cymbál šveholivé její výšky. — — — A pojednou primáš sestoupil s podia a zůstaviv za sebou celý svůj sbor stále jemně doprovázející jeho hru, bral se od stolu k stolu a ve hře neustávaje, dámě jak dámě až u ucha zahrál a uchem přímo do duše jí vpouštěl jednu z těch svých domorodých, srdce hladících, duši povznášejících písní. — — Skláněje se k vůni vlasů hrál a hrál a zpit bílým světlem obnažených šíjí, opíjel, sám překonávaje sebe.

„Kessenem, kessenem,“[24] milostivě usmívaly se Maďarky — — — Jak stále předoucí kocour stále blíž a blíž, až k hlavě, až v duši ze zadu lichotivě kradl se ke každé z nich a navštívil tak celý sál — I k uchu vlčího máku připlížil se kunovitým krokem a svítě zuby, zcela znenadání zahřměl u hlavy novou jakousi písní. A krásnou jí hrál, snad nejkrásnější ze všech a že byla nejdelší — — nad vlčím mákem setrval nejdéle. — — Ale děvče primáše jako by ani nevidělo — — Oči do prázdna, zoubky jak v bolesti do rtu zaryty — s hlavičkou jen tak zvadle skloněnou k cikánským houslím, ničeho neviděla, ničeho neslyšela — jen tu krásnou, překrásnou pohádku liptovských trávnic, kterou jí právě povídal do ucha — — — — Když se konečně odplížil k vedlejšímu stolu, probouzela se jako ze sna a přes oči přenesl se jí smutný, ale milý, miloučký mráček. — — — — — — — —

Stále hraje, primáš vrátil se konečně na svoje místo.

Dozněl divoký čardaš.

Sklepníci odnášeli poslední příbory.

Červenolící starý pán s hlavou jako mléko a bradou dlouhou jako Mojžíš — vysoký a krásný, s dobrým pohledem modrého oka odvedl něžnou sestřičku vlčího máku k urně.

A nahá ručka, jedna z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl — vytahovala čísla — — — —

*

V tichu napjaté hry hlučeli už jen ti tam sedící vzadu kolem lahví obložených ledem.

Rozcházel se sál.

Zdvihnul se a odcházel i vlčí mák.

Zachytil jsem ještě jednu jiskru andělsky čistého oka, kousíček všem platícího úsměvu a lehké pokývnutí hlavy na „dobrou noc“. Dávala s Bohem každému, kdo v tu chvíli ještě na ni se díval.

Naposled zahořel mák v skleněném portálu a zbyla po něm jen rychle dohasínající rudá zář. —

Zůstal ještě leckdo v poloprázdné místnosti, ale zdálo se v tu chvíli, že jsem nadobro tu osaměl.

*

Do lesů a hlubokých propastí se stáhly perutě noci a ráno rozestřelo nad Tatrami jemnou svoji zář. Ale zasněžená jejich čela, ledem zalité vrásky nedostupných turní dýchaly ještě mrazivým, horsky ostrým chladem. Prázdnotou zely široké promenády. Jen staroch jakýs umetával smeti minulého dne. Restaurant větraly ospalé služky, na rozsáhlé verandě upřímně si zívnul nedospalý piccolo.

Světlo turmalínového zabarvení polilo „Tatránskou růži“, tichým šelestem zašuměly nad ní maďarské zástavy. Rhea Kybela — bohyně hor s Nymfami v černých houštinách jedlí, Amor a Psyche v šeru ústraní, Alice a Margit rozestavené v kamenné, odporné podoby srnek, zajíců, opic a gnomů s hloupou grimassou v neživých tvářích — všechno zdálo se dosnívati svůj noční sen.

Ze všeho čišela ještě mrtvá, studená noc a jen ta bílá čistota v zeleni skrytého kostelíčku nadějně svítila v ráno, obestřena parami časného dne. Před společenským domem travnaté a květinové záhony s šumivým prachem vysoko k nebi se nesoucího vodometu živily sytými barvami oko nocí ještě jako zadýchané.

Konečně slunce vyhouplo se nad lesy a zasypalo spící letohrádky zlatem. Zahořela okna, zaplály zlacené okrasy řims. Rychle prchal chlad noci v temný lesů kryt, v teple zazpíval první hmyz. Volná prostora před lázeňským domem oživla, procitly spící kouty, hrčely žalusie, rozvírala se okna a bílý, krásný, čistý den svítil v nahé boky Kriváňských skal.

Lidí přibývalo.

Z Popradu dojížděla pošta, ke stanicím vypravovaly se dostavníky, ekypáže vyjížděly ze dvorů, těžce hnaly se fiakry, stranou na silnici frkal automobil. Převodníci se svalovitými lýtky mocných horalů opatřeni dlouhými holemi a lany stočenými přes širokou hruď nabízeli svoje služby. Výletníci sháněli poslední potřeby, aby ještě za svěžího rána vydati se mohli na překrásné toulky rájem tatránských hor.

Na nohou byl snad už kde kdo.

Na rozlehlé verandě restaurace začernalo se stádo sklepníků, zvonivé své nástroje k promenádnímu koncertu snášeli cikáni.

Už i z postranních alejí vybíhaly osamocené postavy lázeňských hostů. V smutku oděná paní zacházela v stín jedlového lesa — — Za ní spěchala hezounká, modrá halenka štíhlé blondýnky. Pohledem na ni oživla i anglická tvář vysokého dlouhána, ospale přihlížejícího k šumoření lidu kolem něho.

Sněhem svítily bezvadně bílé ubrusy. Prutovitá těla módních žen zasedala k snídaní, jak havrany obletována černými sklepníky. Šustěly žurnály — Se čtyřmi dospělými, jak pro harem urostlými dcerami přihnala se na verandu i židovka stará, tlustá a široká jak uzel s želvím skřipcem na dravčím nose.

Hlučným hovorem bavili se lovci. Pojídali vejce, čutory plnili vínem a s dobře zásobenou tabatiérou, chystali se na lov tatránských koz. Opodál připraven stál už lesní personál, nadháněči s ranci na zádech a ručnicemi na svalnatých ramenou potahovali na šňůře neklidné už barváře.

Odtáhli lovci, s křikem rozcházeli se výletníci, své nástroje do pouzder skládali i cikáni.

Veranda ztichla.

Těsně k ballustrádě přes stůl jen ode mne usadily se dvě rusovlásky.

Ta štíhlejší s Girardi-kloboučkem na bohatém lnu svého vlasu rychle přelétla pohozená čísla Novoje Vremja a když přehlédla Niwu k čokoládě a lomnickému sucharu, vylovila z pompadouru žurnál užšího svého domova.

Kievčanky. Už měsíc tu pobyly a nijak se jim z Tater nechtělo. Zcestovaly celou Evropu, ale vysokým temenům Tater přece jen že nejlépe sluší koruna krás. — — — S obdivem hleděl jsem na skvostnou běl ruky mladší blondýnky. Jako by ji dlouhou a úzkou z nejčištčího alabastru vykroužil. Věděla o své kráse a blýskajíc malým briliantem oslňovala svou bělostí.

I vlčí mák zahořel na stupních estrády.

Zaspal.

Jak se ty oči smály, když zdravíc, kolem rozdávala teplé jejich paprsky na uvítanou, jak večer je rozdávala na rozloučenou! Všechny kolem zdála se mít ráda a všichni kolem rádi měli ji. — — — Zasedla k smetaně a bez ostychu, jak hladový vlk zarývala zoubky do malých koláčků. Jedla upřímně a sama sobě dala se do smíchu, když jich sprovodila s misky sedm. Pak setřepala drobty s klínu a dala se do studií módního žurnálu.

Poztráceli se hosté po červených promenádách jedlového parku, zvedly se i Rusky, v úzkou, švédskou rukavičku vklouzla jemná, hladká ruka a se svými odcházel i vlčí mák. S kočičí lehkostí našlapovala na červený písek stezičky.

V očích zbyla jen vzpomínka. — — — — —

*

K jedenácté vyšel jsem na kolonádu.

Byla opuštěna; prázdny byly i stezky, jak paprsky rozestřené na všecky strany. Jen kdesi v stínu aleje zakašlalo stáří. Kdo zbyl, dlel v lesích, lázních, nebo s knihou skrýval se před úpalem nebe v ústraní chládku.

Zamířil jsem k lesům.

Pojednou jako když bičem přes oči šlehne, stranou kostelíku, už za mnou, zahořel vlčí mák. Smrčinami světlalo se tam podlouhlé hříště.

Došel jsem až k barriéře.

Tu stála lehká a smavá s rozpustilým pohledem polodětských očí pohrávajíc míčem. Opodál bledý její bratr netečně hleděl na prázdné prostranství. Malé děvčátko v bílých sukýnkách pobíhalo po hřišti a z dlouhé chvíle špičkou levého střevíčku pohánělo před sebou pohozený míč.

Velké oči pozvedly se pod vlčím mákem.

Pozdravil jsem.

Přívětivě zakývaly květy na klobouku pozdravem a v důvěrném úsměvu jakoby už dobře známému příteli — zazářily mi bělounké řady zubů.

A pojednou, bez nejmenších rozpaků, prostě a dětsky nabízela mně míč s raketou.

Přikývnul jsem rád.

I malé děvčátko přitančilo ke mně a žvatlavě povídalo mi cosi maďarského.

Nerozuměl jsem maďarsky, ale vytušil jsem, že spoluhráč jim dobře přijde vhod.

I bledý bratr živě sebou pohnul a zvedl raketu.

Vešel jsem v síťovou ohradu a uvedl jsem české svoje jméno.

„Nemtudom!“ hodila míčem a odrazila raketou. Ale hned se vzpamatovala, že není malou žábou, a v póse velké dámy hleděla mi nenuceně do tváře.

„Jsem M — — — a rád si s vámi zahraji,“ — — povídám, shledávaje na rychlo ve své paměti několik francouzských slov.

„Nemtudom — — —“

A zas ten rozpustilý pohyb provázený smíchem hrdličky.

V rozpacích smál jsem se s ní.

„Nuž jsem M — — — a s radostí s vámi pohraji,“ — dal jsem se do řeči, o jejíž spasitelnosti jsem v tu chvíli nepochyboval.

„Nemtudom! Nemtudom!“ — — s klidnějším úsměvem zahovořila Maďarka a pokrčila dětskými ramínky.

Nuž ani němčina mi nepomohla z bídy.

Bosý, posluhující hoch hezké, do bronzova osmahlé tváře podával mi raketu.

Student, jako by v hlavě listoval německo-maďarský slovník, živě pojednou rozevřel oči.

„Spielen — aha — spielen!“

Kývnul jsem a shodil kabát.

Se smíchem rozdělili jsme se v nepřátelské strany. Vlčí mák stál proti mně, bílá krasavice vběhla do oddělení mého.

Klobouček s vlčím mákem ocitnul se na postranní lavici, na slunci havraním leskem zahrál bujný, u věnec stočený vlas. Měla krásné obočí a po lících rozlila se jí růžová zář. Byla vzrušena nedočkavostí hry.

„Play!“

„Ready!“

Hledal jsem míč.

„Out!“

Druhý. — — Pěkným obloukem nesl se na druhou stranu; ale už byl zase tu a malá krasavice odpálila jej zpět. Ještě na druhé straně nedopadnul a už zas jako pták letěl proti mně. Stihnul jsem ještě míč, ale odražen narazil o síť. Patnáct hned ztratili také na druhé straně.

„Thirty!“ poskočila malá. — — — — — —

*

Jak jsme si pojednou rozuměli mezinárodní řečí sportu! — — — —

Hra byla v plném proudu. Svědomitě odpaloval jsem míče krásné protivnici. S kočkovitou obratností udržovala mne v neustálém napětí a ohni. Prohýbala se jak ocelový prut — půdy ledva se dotýkaly anglické její střevíčky. Bylo cosi anticky krásného v ladných, víc na odiv než pro hru tvořených pohybech. Hrála výborně a náruživě, ostrými vrhy přes barieru přivádějíc do neustálých rozpaků. Ale i moje družka hrála znamenitě a přeletujíc jak bílý motýlek, bystrými odrazy odpovídala své protivnici. Nejednou mně pomohla z bídy, sama ničeho nezůstávajíc dlužna.

„Seth!“ hlásil student šestý gemme.

Prohráli jsme.

Běluška rychlou maďarštinou domlouvala se o poslední vrhy.

Student nedbal už ani, že neumím maďarsky, a dovolával se mého svědectví.

„Nemtudom, nemtudom!“ volal jsem a upřímně jsem se smál.

„Revanche!“

„Revanche!“ volal jsem přes to, že mokrý jsem byl jako myš. Ale byl bych s těmi dětmi hrál i kdyby sama krev ze mne byla kapala.

Mile hřálo slunko, voněly smrčiny, z květinových záhonů krvavě plály velké květy begonií.

Zaměnili jsme místa a hráli zas.

Dohráli i prohrávali jsme novou partii, když k hříšti vážně blížila se mamá.

Vlčí mák mrštiv míčem tak, že zachytit se mi ho nepodařilo, dokončila hru a jala se vysvětlovat matce, jak přišli k podivné známosti. Vlídně pak odpověděla na pozdrav můj.

Představuji se znovu ve všech mně jen trochu blízkých jazycích.

„Nemtudom, nemtudom! Nemtudom!“ s přívětivým úsměvem točila hlavou a připojila několik maďarských slov.

„Nemtudom, nemtudom,“ odpovídal jsem, krče rameny i já.

Smála se mamá, smály se děti, smál jsem se i sám. A obléknuv kabát, ve smíchu jsem se poroučel.

„Přijďte zas!“ jako by volala za mnou malá krasavice v bílé sukničce, do mé dlaně kladouc ručku krásně zahnutou vzhůru. Políbil jsem ji, třebas byla dítě.

„Nemtudom!“

„Nemtudom, nemtudom!“ s komickým zoufalstvím pravil jsem pokloniv se zvlášť Vlčímu máku. Za smíchu jsme se rozešli.

V brance jsem se motal.

Nemtudom. — — — —



[24] kessenem = děkuji

« predcházajúca kapitola    |    



Alois Mrštík

— český spisovateľ a dramatik Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.