ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hleděl jsem nedělního rána s vrchu ružomberského náměstí na směsici lidu.

Nejživěji bylo na dlouhém mostě, rozpiatém mohutnými žebry nad zkaleným tokem širokého Váhu.

Jak o pouti mihotal se tam lid od špinavých cárů cikánů až po vlečky ružomberských dam. Rudý oheň dívčích kordulek z okolních dědin prošlehával z půdy sněhových rukávců, mezi bílými halenami Liptovců a hnědými huňkami Oravanů přecházely tmavé postavy venkovských žen.

Pojednou vzneslo se na mostě cosi jasně bílého.

To jako by polednice při zemi letěly, po mostě lehounce se vznesly bílé dvě postavy.

„Odkud jsou ty bílé ženy?“

„Revúčanky!“ lhostejně odpověděl starý Liptovák v novém, červeném kožíšku, lemovaném hnědým beránkem. Přes ramena přehozenu měl sváteční bílou halenu.

„Daleko na Revúc?“

„Nie daleko. Hadam tri hodiny.“

„A kudy?“

„Pres Biely Potok.“

„To se jede na Korytnici?“

„Hej!“ kývl zapekačkou.

Za půl hodiny odjížděl jsem v rozkošnou dolinu revúckou směrem korytnických lázní…

*

V horách dřímal klid. Oči nerušeně bloudily krásou úzkého údolí. Lesy voněly, v slunci se usmíval slovenský kraj. Po horách pásla se stáda ovcí, v stráních černě vystupovaly seníky, bělaly se salaše. Pod jednou z příkrých hor, v klínu lesa z modlitební knihy modlil se stařeček, pasoucí kravky. Pastviny střídaly se s temnými jedlovinami, k zeleni luk rozhalených po březích řeky přiléhala pole, prázdná a tvrdá jako chudákova dlaň…

Z korytnických lázní kolem zahrčela židovská ekypáž.

Četníci převedli spoutaný párek cikánských dětí.

„Co urobili?“

Nerozuměli — neodpověděli.

Mladý Slovák překlusal na koni. Letěl jako pták…

Povoz blížil se k dědině.

Na nevelkých políčkách „švabušek“^[16] kymácely se slaměné příšery nastražených panáků. To před černou zvěří horalům střežiti měly chudý chléb…

Objevila se první chaloupka, schovaná za stromem jak hrudka zapadlá v křoví.

Na zprahlém pastvisku roztahovala se malá osada cikánských děravých chat. Ve stínu největší pod šedivou vrbou leželo několik svalnatých cikánů. Slavila s nimi neděli i kovadlina a kovářský měch. Dva cikáni na trávníku hráli v karty, nahá cikáňata tancovala okolo spícího, ke kolu přivázaného, rousnatého koně. Mladá cikánka s dýmající zapekačkou na klíně rozkládala cáry svých špinavých dětí.

V tom zpozorovala cikáňata po silnici jedoucí povoz.

Ženské cikáně blýskajíc mastným bronzem své kůže přiběhlo první.

„Panko velkomožný,“ mnulo cikáně dlaň o dlaň, „panko, panko velkomožný, ručičky, nožičky bozkávám, pekne prosím, pan velkomožnosti, pekne prosím o grajcar!“ řvalo cikáně temným hlasem otužilého hrdla, běžíc podle povozu.

Doběhli i ostatní. Nahý Danielek v kratičké bundičce a bez košile, bez kalhot dal se do metání kozelců. Jak koule točil se po zprahlém trávníku.

Vrhli se na krejcar jako hladová zvěř —

*

„Osada“ stálo napsáno bílým písmem na černé tabulce při ústí dědiny.

Koně přejeli kolem mlýna, zahřměl most, protáhla se dlouhá budova židovské krčmy, z panského dvoru vyjel stavěcí pes.

Silnice — jako by ji postřikl bílými tečkami halen a žen.

Vlevo do široka rozlil se dlouhý, táhlý průhled řekou rozrytého návsí.

„Zastav a jeď před krčmu!“

„Hej!“ přikývl kočiš…

Seskočil jsem a vyšel mezi dlouhé řady bokem k řece postavených chat. Byly vesměs ze dřeva.

Roztomilé chalúpečky, srovnané vedle sebe a proti sobě v milounké důvěrnosti rodinného klínu. Na štítech do předu trčely hřibovité jejich stříšky s věžičkou nebo tulipánem nahoře a holubníkem dole. „Hálky“ jim říkají a jsou prostičkou ozdobou chudých chat… Mezi chaloupkami přelézaly košilaté děti, na trámech pokuřovali mužíci. Víska voněla dřívím, v hranice srovnaným kolem chat. Tu a tam zakvítala v zahrádce fisole… Příjemně šuměla řeka — ženy v ní koupaly sluncem ožehnutá lýtka, jako by si hrály s lehtavými vlnkami ubíhající vody…

Zaduněly tvrdé zvuky zvonů na mši volajících.

Oživlo návsí — lid se scházel k chrámu Páně.

Odešel jsem ke kostelu.

Vyšvihlé postavy šohajů v bílých halenkách stavěly se před portálem v bílou zeď. Sváteční širuchy, hořící voničkami, stínily osmahlou tvrdost jejich tváří. Nohy v úzkých, halenovitých a bílých nohavicích upiaty měli do černa natřenými opánky. I muži ve dlouhých bílých halenách stavěli se stranou v stín a tlumenými slovy hovořili o rodinných starostech.

Přicházely i tetky i babky i ženy.

Jaký to zde svět! Celé bíle oděné s bílými sukněmi, s bílou velkou plenou na hlavě a druhou bílou přes ruku, tisknouce k prsům silný žaltář modliteb, jak duchové vcházely v šerou síň, aby v tichu kostela vyšeptaly svůj klokočový, o ruku omotaný růženec…

Seděl jsem na složených trámech mezi farou a školou…

Bílý jeden takový zjev přešel mimo — druhý — třetí — tichý, němý jako sen.

Ze školy vyšel učitel a po schůdkách odebral se na kůr. Chci za ním — v tom stranou k silnici jak duha zahrála vzduchem pestrobarevná družina děvčat. Bílé sukně jeden blesk, barevný pás, přes ruku plena, hlavy hladce přičísnuté a nepokryté spouštěly přes záda až k bílým bokům plazící se dva provazy panenských copů propletených širokými stužkami až k lemu sněhového šatu, bílý perkál košilky nadychnutý v ramenou prosvítal nachem bohatě vyšívaných květů… Lehoučkým, srnčím krokem docházela děvčata nová a nová a všecky bílé a všecky s nožkami vysoko zatočenými, vysoko načerněnými opánky…

Ze slunkem ohořelých líček jemně prohlédaly řasami silně obrvené jejich oči.

Právě došlo děvče nové, nastrojené, pyšné a krásné nad všechny. Červené ozdoby na ramenou tekly jí s dlouhé, bílé šíje po stranách jak široké dva proudy krve. Vlákna bílého, těžkého plátna čistotou jen se stříbřila, bělostná rouška košilky nesměle se zdvíhala vlnami do zlata a stříbra kordulky ukrytých ňader.

„Ej, ty jsi frajeročka strojná! Ako sa voláš?“

„Anyša,“ pravila a se sklopenýma očima nahnula se k voničce.

„Dievča sa musí cifrovať,“^[17] poznamenala druhá.

Ostatní daly se do smíchu. Tou poznámkou jako by ji štíply.

„A z kadě že idú? Veď sa shováráte rečú nie našú!?“

„Z Moravy.“

„Z Moravy!“ opáčila a oči jí zabloudily vzduchem. Zraky všech setkaly se v tázavém jejím pohledu.

Revúca a Morava!

Chtěl jsem v písku ukázat, kde je Revúca a kde Morava, než v tom přistoupil šohaj jakýs s voničkou za širuchem.

Vyměnil s Anyšou nepatrný pohled.

„Jaj, to je pekné pérečko!…“ zasmála se Anyša a sáhla mu po něm.

Jako by mouchu sháněl, odbyl ji rukou.

„Akože! Co bez pérečka svet?!“

A zase ten skrytý, nepatrný pohled k Anyši.

Zvon udeřil srdcem po druhé.

Jako bílé laviny pohnuly se roje děvčat do chrámu.

Sečkal jsem, až všechno vešlo do kostela, pak po dřevěných schodech vystoupil jsem na kůr.

Byl plný. Vzadu kašlali starci s šedým věncem vlasů, vpředu tísnila se hradba ramenatých postav. Na stoličce u varhan seděl as padesátiletý rechtor a přemítal listy…

S radostí mě usadil podle sebe.

„My sme rádi, keď Češi pridú na Slovensko pozriť. Ach Slovensko bědne! Maďarstvo nás utiskuje, už aj pred maďarskými úradmi sobášit sa musíme. Aj ve škole do nás maďarštinu vpalujú —“ začal dobrý rechtor po celém Slovensku stejně žalobnou a všemi přeslýchanou píseň.

Lid tvrdými, horskými hlasy živě s varhanami zazpíval píseň před kázáním.

Rozhlédl jsem se kolem. Hned od varhan v levo tyčila se vysoká postava překrásného horala. Jak skála čněl mezi ostatními, v zpěvu napínaje mohutnou, skalnatou klenbu svých prsou. Tvář — zrovna do kamene tesat hrdě vztyčenou tu hlavu, znamenanou stopou zvětralých lebí hor.

Dozpívali.

„A náš lud bědny a nevedomy. Dieťa na Slovensku tratia svoju reč a stávajú se Maďaronmi!“ ještě žalostnějším hlasem bědoval rechtor od varhan.

V tichém chrámu rozhovořil se příjemný hlas kazatele lahodnou, sytou slovenčinou.

Rechtor požádal vpředu stojící bílé skály, aby se pohnuly a daly mně „pozriť“ tam dolů.

Na kraji úzké lavičky upravili mi místo.

Nahlédl jsem s kůru a ztajil dech.

Jako by tam dolů sněhu navalil, ženy, muži, děvčata, chlapci — všechno bílé, bílé v slunci, bílé v šeru, bílé vpředu, bílé vzadu — bílo i nad hlavou. Kvádr vedle kvádru jako hradba splývaly haleny hranami v sebe — bílé děti, bílé dcery i stařeny, skryté v hlubokém stínu plen, připomínaly v závojích zastřené kněžky, obcující pohanským obřadům pravěkých dob. Pole bílých květů — sněhem zavalený lán a jen ty černé copy žíhaly kolmo vznešený ten klid v jeden úběl zalitého prostranství.

Dívky se nahýbaly a povznášely voničky k ústům, aby přivoněly mezi modlitbou…

U postranních dveří v nedbalé, ale vkusné póse podepřeni stáli šohaji. V bílých kabanicích nebo halenách, splývajících dolů až k opánkům.

Slunce pojednou plnou silou vlítlo do prostor chrámových — ulehlo v řady bílých žen. A celé shromáždění pojednou vysoko vyšlehlo hořícími svými odrazy, že až v oči řezal břitký jejich blesk a duše plesala nad bílou tou nádherou slovenského světa.

A nade vší tou krásou kněz rozkládal své sněhobílé ruce a káže o vlku v rouše beránčím, slovy nadšenými mluvil o bílé čistotě panenského květu a hlas jeho jak s nebes by se nesl — zapadal dolů do otevřených srdcí bílých oveček…

Bylo podivno, že mimo několik málo děvčátek nebylo v celém kostele jediného malého Revúčana.

„Kde jsou chlapci?“

„Hjá!“ pohnul rechtor rukou. „Modlijá sa ,na paši‘“ — a tiše se zasmál. „Teraz aj škola prázdna,“ dodal rozhrnuje noty.

Šťastné děti! Modlí se v nejkrásnějším chrámu všech chrámů a duši svou plní dechem tatránských hor! Na horách u svých stád — po zelených stráních, pod sluncem v oblacích sídlí jejich Bůh. Šťastné děti, klečící na temenech nadoblačných hor!

Kázání bylo u konce a kněz ohlásil ještě pořad svátků v ten týden — a sobáš.

Ohláška způsobila dole pod kazatelnou hotové vzbouření. Jako když do včel vstrčí prst. Všechno se to pohnulo, obrátilo, nahnulo a celý ten bílý svět s temným bzukotem na pravo, na levo, vpřed i vzad se zapotácel, zamrvil, jako když vítr udeří a dychne do tiše stojícího obilí. Ženy srazily hlavy k sobe, děvčata volně jako doma točila se k děvčatům, úsměvy se potkávaly — oči se navzájem usmívaly, i skupiny se tvořily, jedna tam, druhá tam, a celým kostelem rozšuměl se polouhlasný, nenucený hovor, kterým zazvonil i smích. A z kostela byl pojednou salón. Voničky cestovaly od nosu k nosu a přilehnuvše k štěbetavým mladým rtům dusily hlasité jejich úsměšky. Kněz četl nesrozumitelný seznam zemřelých, za něž se teď pomodliti měla celá ta švitořící nyní dědina. Anyša dlouhou řečí sdělovala cosi své kamarádce, rozkládajíc při tom rukou a krčíc vyšitými rameny. I šohaji se k sobě nahnuli a mužskými, tichými hlasy podlívali štěbot bílé drůbeže.

Rozkladům nebylo konce. Statná mladucha přehnula se za zády druhé a v důvěře šeptala cosi ženě třetí, babky zapomenuly povolit jednu kuličku svého růžence, probouzely se náhle z dřímot a živě se vyptávaly na význam posledního slova božího.

Jen tvrdá, zahluchlá askese vysokého stáří pod kůrem — lhostejna už k marnivosti světské — v myšlenkách hlavu skláněla dál. Také vážnost mužů se opřela. Rozloženi ze široka plnili lavice jak do hran stesané balvany.

Šum a ruch nepřestával a ani otčenášky za zemřelé nedovedly zdusit kypící to mléko v klid.

Teprv „asperges“ učinilo všemu konec. Kropě svěcenou vodou na obě strany procházel kněz za zpěvu bílým zástupem lidu —

*

Mše byla v proudu. Pevně burácely chrámem hlasy horalů. Z nich nejmocněji prorážel hlas stříbrovlasého jednoho starce: zněl jako hlas Boha.

A kostel zase zpíval, staří i děti, kuličku za kuličkou mezi prsty propouštěly stařeny a kmeti v dřímotách pokyvovali zšedlými týly. Tu a tam pohnula se bílá paže pro voničku ležící na lavici. Gazdina přivoněla a podala sousedce. I ta vdechla do sebe blaživou vůni mařího listu s hřebíčkem, skrčivši nos, ještě přivoněla a kývnuvši na poděkování hlavou podala voničku zas o sousedku dál. Tak procestovala vonička celou lavici a vrátila se zase zpět. Vlastnice voničky přivoněla ještě jednou a už ji chtěla zas položit vedle svých modliteb, ale tu si všimla pojednou, že lavice před ní nemá voničky. Drbla do zad před ní sedící ženu a podala „voňat“ aj do lavice druhé. I tu vonička navštívila všecky nosy a podělila všecky ženy svou vůní z hřebíčku, bazalky, mařího listu a božího dřevce. Povadlá by se snad rozběhla po celém křídle lavic i dále ku předu, ale tam už měly voničku svou… V tlumu děvčat překračoval zatím kostelník s míškem, vydávaje se mezi lid na sběr. Stařeně jedné dlouho u ucha zvonil a přece se neprobudila. Pevně dřímala stářím sežloutlá její tvář. I ta plena na její hlavě jako by žloutla starobou…

Zpěv pojednou umlknul i varhany dozněly — tichem dáno znamení k pozdvihování.

Bílý kostel ztrnul. Zmrtvěla všechna těla — umřel i dech. Jak ztuhlé mumie, zahalené v zachovalý ještě bílý kment, klečely všechny jako zkamenělé. A teprv, když kalich do výšky pozvedl kněz a zvonek velikým tichem do shromáždění poslal stříbrný svůj hlas, jako záhon pohnuly se všechny ty bílé květy pokorně ku předu, sklonily se ještě níž a dlaně sevřené v pěst nepatrně se odchýlily, aby zas bez života přilehly ke schýlené hrudi. Pak se zas hlavy postavily vzhůru — a kněz dosluhoval poslední akty nekrvavé oběti Páně…

Lid se pohnul z kostela.

Postál jsem na výšině.

Návsím rozcházely se všecky ty duchové postavy mužů a žen. Jen tu a tam v slunečním odrazu zakrvácela rudá ozdoba revúckých děv.

Polední zvon provázel dědinu ke skromné hostině z baraniny a někde i k chudému obědu z černé mouky.

Taková bílá je Revuca celá…

*

Neodolal jsem a na zpáteční cestě z Korytnice zastavil jsem se v Osadě zas.

Nelitoval jsem.

Před krčmou v hovoru stál zástup šohajů.

„… no, chlapi hore! A zas: chlapi dole! kričal a šabličkú len tak pred nosom blýskal ako v búrce hrom. A na raz zakričal: ,Jano, hú!‘^[18] Čuješ? ,Jano, hú!‘ — zakričal…“

Vypravovali o vojně.

„No, to by já veru aj na vola tak neriekol!“ ozval se druhý hlas v přítmí vysoké zdi.

„To’s mu mal dat takovú, že by všetky zuby po hradskej sbieral!…“

zařval do tichého večera jakýsi opilý gazda.

Odešel jsem.

Vábily mne tam ty černé řady tichých chaloupek, kde šumným tokem blekotala černá Revúca, svítíc odrazem hvězd. Nebe jimi jak slzami bylo poseto a v lesích od hor prokmitával do korun jedlí a ohromných smrků zamotaný měsíc.

Dědinou šuměl tichý klid večera…

Pojednou jsem se zastavil.

Z tmavého okénka chaty v černém pořadí tichým zpěvem zazvučel překrásný alt. Byl čistý jako zvon.

Přikradl jsem se k chatě a skryl se stínem lipové haluze.

Děvče skryto za květináči po celém okénku rozložených muškátů zpívalo srdečným hlasem měkkého zvuku.

Dievča zpívalo, jako by se duší modlilo, v hloubkách plakal hlas.

Zpívala píseň za písní, nebylo jim konce. A tichou nocí, v temnu řeky vlnou její konejšila, proudem odnášela veliký svůj žal.

A jako by bolavou ránu měkkoučkým pírkem potíral, dechem noci k hvězdám táhla píseň nová.

Až vlhko se modralo v očích.

Ta slovenská píseň! Ze srdce proudí, k srdci zaléhá jak rána bolavá. Slyšel jsem ji o slavnostech a miloval jsem ji. Slyšel jsem ji tu a zalehla mi duši celou —

*

V chaloupce vrzly dveře, hovorem zaharašil starý ženský hlas.

„Teraz už choď! Treba spať.“

Děvče mlčelo.

„Ty, či si počula? Ráno treba robiť.“

„Nuž já teraz pójdu!“ ozval se nocí hluboký alt naposled.

Chaloupka ztichla.

Ach Revúca, Revúca!… Měj ty dobrú noc.