E-mail (povinné):

Alois Mrštík:
Hore Váhom

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Katarína Tínesová, Veronika Gubová , Viera Marková, Klaudia Miezgová .  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Bača

Pohasly blesky, ustal déšť; hromy doznívaly kdesi až nad Krivaněm. Nad Ružomberkem vyhouplo se slunce a rozrazilo husté chmáry nad hlavou zamlklého Choče. Zjasnily se i nazelenalé vlny Mnicha, a jen boky černého Čebratu obtáčely ještě bílé spousty chundelatých mlh. Za to nad Oravou už šířila se rozložitá modř, pomazaná místy šedými šmouhami roztrhaných mraků.

Bouří rozechvělý les se stišil, zmrtvěly štíhlé kmeny jedlí a do nebe ostře vystoupily táhlé, obrovité linie jižního pásma.

Slunce rozlilo se dolinou.

Zříceniny Likavy svítily do dálky. Hrad na černé půdě smrčin bělal se jak osamělý trhák v rozevřené tlamě dravcově.

Duše zaplesala po tolika deštivých, šedých dnech, tělo zatoužilo po tichém klínu hor.

Stvrdlý vzduch sliboval jasný den.

Rozhodl jsem se, že se podívám na salaš Likavského rychtára. —

„Kděže idú?“ zastavila mě Žoška pod Čebratem.

Byla to moje gazdinka; trhala v brambořišti trávu pro ošípané.

„Na salaš.“

„Na salaš?“ vydechla.

„A což, Žoško, dojdu touto cestou na rychtárovu salaš?“

„Hej!“ blysklo mi vyžle do tváře bílými zuby. „Len sa berú potom na pravo.“

„Nuž dobrá. Nachystej mi na večer vody!“ hodil jsem ještě za ní do pole.

„Nachystám.“

Byla už sehnuta zase k nati.

Řídkými smrčinami stoupal jsem asi hodinu mírnou strání, na níž se zapalovaly ovsy. Všude v poli rozset byl rmen. Z ovsů svítily bílé jeho květy jako velké terče sedmikrás. Vzduch voněl sladkou vůní lesních malin, ponuré ticho jedlové mladiny rušil jedině můj krok…

Dostoupil jsem vrcholu.

Jaký to byl krásný pohled na to moře našedlé zeleně, stuhlé ve vlnách tichého svého vzbouření, lemované širokým obzorem z jedné, černými, olesněnými horami ze strany druhé! Rozlehlá pastviska čeřila se přede mnou do šířky i dálky, nížila se a zase stoupala, poseta řídce vonným jalovcem, lískou, zakrslými trnovníky a temnozelenou kručinkou. V posečených stráních se černaly senníky, roztroušeny po snivých lukách horských jako rozházené domečky dávno vymřelé dědiny.

A v dáli zas mohutná křídla skal, do výšky zdvižená a příkře stojící na boku Čebratu, hrozivě stála proti vztyčeným „nohavicím“ Malého Choče. Na východě k teplým prsům Mnicha tulila se dědinka a k nebi výšila svou bílou věž.

A všude mrtvý klid. Horské seno zavánělo z napěchovaných šop, štíhlé smrky bez pohybu osaměle zdvíhaly se z šedých skalin Čebratu. Jen bystřina v dolině hučela divoký svůj život dál.

V dálce na protější stráni žlutě zasvítila nová koliba. Ke kolibě od vrchu blížila se postava, a oči našly brzy i košiar. V ohradě košiaru hnula sebou šedá hmota. Ovce.

Valášci dojili.

Než jsem došel, byly ovce podojeny. Honělník otevřel bránu, ovce vyhrnuly se ven a zvoníce plechovými zvonci, se skloněnou hlavou k šedozelené půdě popásaly se po táhlé stráni. Jako stádo slípek rozlízaly se ovečky bělavé i černé mezi rozběhlými keři a tesknou hudbou svých plechových zvonců plnily vzduch.

Došel jsem, a zjev můj působil na ovce různými dojmy. Jedny nemelodicky zabečely, druhé zvědavě stavěly se ve frontu a směle hleděly mi v tvář. Mladší jalovčinky zděšeně poskočily a kryly se na zad, nedbajíce chlácholivých slov svého valáška. Stál mezi nimi a klidně čekal, až dojdu.

V tom jako zbojníci vyřítili se proti mně dva bílí Liptovští psi. S rozevřenou tlamou v huňaté hlavě sápal se na mne ucabraný huňáč s okovicí na krku. Očí mu nebylo vidět a jen ta rudá rozevřená lví tlama vztekle klapala čelistmi v zuřivém vrčení.

Uhýbal jsem. Psi doráželi.

„Talpaš! Fúsko! Iděš!“ okřikl konečně honělník psy.

Stáhli ocasy a opodál stáda odklidili se mně právě do cesty.

„Neudělají ničeho?“

„A keby sa dráždil, hneď by jim bol na chrbtě,“ usmál se valášek, míně patrně toho s okovicí.

„Zavolejte je!“

Okřikl znova rozvrčené psy a odklidil se s nimi na opačnou stranu.

Hezký mladý hoch, vyrostlý jak do výšky se rozhánějící divizna. Pod širákem v snědé tváři usmívaly se dobré sivé oči, ústa dýmala z krátké zapekačky, bez níž by Slovák nebyl ani Slovákem. Úzké halenovité gatě v kotnících stažené opánky, široké rukávy u košile a nedbale přes ramena přehozená kabanica dodávaly štíhlé jeho postavě jaré švarnosti. Těžký širák stínil bronzovou, úsměvem změklou jeho tvář.

Přešel jsem menší mokřiny, minul asi dva senníky a byl jsem u koliby. Před kolibou stál brus, u brusu válelo se bílé štěně.

„Dobré odpoledne!“ vítal jsem na prahu koliby, vsoukávaje se úzkými dvířky dovnitř.

„Pán Boh daj!“ zahučel z pozadí hlas nad čímsi sehnutého bači.

Uprostřed koliby stál mladý šohaj a cpal z dlaně do zapekačky vlhký tabák. Na zemi, na pytlích vycpaných senem válel se as třináctiletý klučík mělých očí.

„Jdu k vám, bačo, na žinčicu.“

„Vitajtě! Budě hneď!“ vzpřímil se teď bača vzadu.

Ustoupil jsem mimovolně k dveřím.

Bača byl hrozný. Úzkou kolibu celou vyplňovalo mocné, vysoké a široké tělo starcovo. Ze zvětralé, až zkornatělé a neholené tváře strašným klidem na mne hledělo jediné sivé oko. Druhé bylo vyteklé. Jako kyklop rozpínal se tu do výšky i do šířky v přítmí, ozářeném jen slabým plamenem vatry[1] a skrovným svitem denního světla, vnikajícím sem úzkými štěrbinami koliby.

Přimhouřil jediné své oko a široké, bezzubé dásně rozšklebil v přívětivý úsměv.

Dal jsem se v duchu do smíchu rozplesklému, jako naditému tomu chlapu, jehož oko teď vlídně a dobrácky mířilo na mne.

„Na celém světe snad není takového bači. Snad jste se bačou narodil,“ řekl jsem vesele, nemoha se udržet, abych neprojevil svoje nadšení nad jeho zjevem.

„A ba, pánko, už som na salaši päťdesiať rokov.“

Upravil na špalku kožich, pozval mě, abych usedl, a sehnul se znova k svému mléku.

Valášek založil opatrně svou zapekačku do žhavého uhlí vatry a přisednuv na zemi čekal, až pipasárem vycházeti bude kouř.

Kluk zvědavě si mě prohlížel.

Bača oddychoval ztěžka, jako když dohasíná vybouřená pec. Skloněn nad geletou v mléku koupal chlupaté svoje paže a v hroudu mačkal sražený sýr.

I jeho ústroj byl prapodivný. Úzké, houňovité gatě nesvlékl snad po celých padesát let, co na salaši žije. Košile natřená tukem smíchaným se sazemi (proti hmyzu) kryla široký, na prsou čupřinatý trup. Zamaštěné dýnko klobouku, bez střechy, jako beznohý rendlík sedělo na bohaté, prosivělé, do kola přistřižené hřívě. Ještě široké krpce na nohou, a to byl celý jeho ústroj.

Bača se vzpřímil.

Na rukou držel velikou hroudu ovčího tvarohu a položil ji vzadu na prkno.

„Z toho budě brindza,“ poučoval mě s úsměvem.

Zahleděl jsem se do snědé, tvrdé tváře starcovy, plné skrytého šelmovství, a vzpomněl na známou bačovskou píseň:

Ja som bača velmi starý, nědožijem do jari.

Ale tento dožije. A přežije. Skalnatá jeho postava snad věčně bude salašit na Likavských horách.

Pověsil kotel na vatru, přiložil strouchnivělého kus pařezu a nalil do kotla syrovátku. Pak utíral paže a ruce.

„Keby sa žinčica něuvarila, bola by mrcha. A keď sa uvarí, budě ako kava,“ obrátil se tváří ke mně rozkládaje vlhké své ruce nad vatrou, jako by ji žehnal.

Šohaj podal mi sladkého sýra, vybraného ze syrovátky.

Pojídaje s kouskem černého bačova ovesného chleba rozhlížel jsem se po kolibě.

To tedy ta svatyně salašnického ráje, kde nad blčícími plameny pohanské vatry bača kraluje a ve vrčení gajd snuje prostičké své sny! Zde na čistém, horském vzduchu, silném jako víno a prosyceném vůní pryskyřic a kořenných, lučních mát vede svůj asketický život v spokojené odevzdanosti do vůle boží, nepřeje si na světe ničeho než kouska živobytí. — Tu v kolibě rodí se překrásné ty báje Tatranských hor, pohádky hlubokých lesů, smutné písně slovenských hol. Sem na salaš utíká se slovenské dítě se svým steskem i svou radostí, tu pláče i výská, tu vzdychá a se raduje!…

Vatra vesele blčela, plamennými svými jazyky olizujíc břicho kotle zčernalé sazemi. Sálala libým teplem a rozháněla tělem krev v horském vzduchu zastydlou. Dým příjemně voněl a dral se skulinami začazených trámů do nebes.

Naproti odrazem hořelo malé, nakřáplé zrcádko, pověšené u širokých kabel, pobitých hojně žlutými knoflíky a ozdobených bohatými třásněmi. I řemeny pobity byly po celé délce žlutými gombíky a plechovými ciframi. V pozadí koliby na prkně svítily bílé bochníky pružného sýra, v řadě jak vojáčci ležely žluté „oštěpky.“[2] Pod prknem na zemi válely se hroudy šedé ovčí soli. Na zemi několik zhlavců vycpaných senem a starý kožich. To bylo lůžko. Pohostinně přijalo každého, patřilo všem. V koutě za vatrou válely se obludovité hlavy strouchnivělých pařezů, nad kotlem na hřebích visely geletky[3] s uchy vyřezávanými v koňské, ptačí a psí hlavy.

„A kolik je vás?“

Bača si popřál k odpovědi času.

„Traja dojia, štvrtý naháňa.“

„A kolik ovec to máte?“

„Tri sta oviec a sto baránkov.“

„A proč ty nepaseš?“ obrátil jsem se k šohajovi.

„Nuž, ja pojděm na obnocku“ (noční pastvu).

„Aha, to se tedy střídáte?“

„Hej!“ kývl šohaj zapekačkou v zubech.

„A kolik je ti let?“

„Dvadsať.“

„Rekrut,“ hrdě pochlubil se bača.

„Odveden?“

„Hej.“

Oheň vzkypěl. Pěkný je pohled na živou vatru v uzavřené kolibě. Bača sedě na špalku zahříval stará svá kolena a hleděl do vařící žinčice. Zdálo se, že zadřimnul.

„A kděže jste pozbyl oka, bačo?“

„Jaj! Keď aj ja som bol mladý,“ zasmál se bača.

Snad i jeho bílou košilku barvila kdysi rudá krev.

„A jste, bačo, ženat?“

„Nie!“ kysele ušklebil se bača na žinčicu.

„Vdovec?“

Zavrtěl už jen hlavou. Tož starý mládenec.

„A prečo stě sa neosobášil?“ zadováděl jsem si po slovensku.

„Joj! Ktože by sa s babou jedoval!“ mávl bača rukou a shrnul hůlkou ohořelé dřevo.

Venku zaštěkalo štěně. Hoch se vzchopil a otevřev dvířka vyšel ven. Vatra vzplála, proud vzniklého vzduchu srazil kouř a dýmem zavalil kolibu.

„Čože harušíš, Duboško?“ zavolal chlapec.

Duboš, bílý jako ta ovečka venku, zatančil vysokými skoky kolem chlapce. V mžiku byli oba na zemi.

„Môj pekný Duboško, pekný, dobrý Duboško môj!“ laskal hoch psa váleje se s ním po trávníku.

Už mu bylo v kolibě úzko.

Nový proud vzduchu vyhnal z vatry těžký, hustý dým. Starý se rozkašlal.

„Sto bohov v tvojej matěri, hned ti plúce vytněm!“ rozkřikl se bača. „Zapreš!“ dodal a znova se rozkašlal. Ale ještě nedokašlal, a už zas to kyklopské jeho oko přívětivě a dobrácky se usmálo. Zamíchal žinčicí.

„A zkaděže idú?“

„Z Moravy.“

„Z Moravy?“ zamyslil se málomluvný, ale milý dědek. „A tam něsalašia?“

„Ne. Tam jen roviny.“

„A dobre tam?“

„Dobre.“

Zakýval hlavou.

„Tuná mrcha kraj,“ prohodil za chvilku, a v zamyšlení zas umlkl.

Myslil jsem, že baču rozjařím, nabídnu-li mu borovičky. Vyhledal jsem ji v kapse haveloku.

„Bačo, donesl jsem vám pálenky,“ povídám.

Podíval se na štíhlou, nazelenalou láhvičku vidomým svým pravým okem a šklebivě se usmál.

„Něpijem,“ zavrtěl hlavou.

„A proč ne? Je dobrá.“

„Nož něpijem,“ rozhodně odmítl bača.

Zaražen podal jsem borovičku šohajovi, jehož oči chtivě sledovaly pohyby mé ruky.

Nepije!

Šelma. Když jsem se potom ptal rychtára, opravdu-li jeho bača nepije, zasmál se.

„Nož keď je na salaši od jara do zimy — něpije. Ale keď prídě na zimu do dědiny — deň ako deň — ako prasa!“ smál se rychtár.

Jaký charakter! Když jsem po druhé šel na salaš, nevzal jsem s sebou pálenky, ale tabáku. Tentokrát bača přijal radostně.

„To sa budě fajčiť!“ slízl netajený úsměv radosti, když do širokých dlaní jsem mu položil několik balíčků…

Žinčica byla svařena. Bača hravě nazdvihl kotel a obsah vlil do prázdného škopku. Vzal lopatovitou, velikou lžíci a nabíraje na ni žinčici s vysoka spouštěl ji zpět do škopku, aby dříve vychladla. Nabídl mi ještě kus sladkého sýra.

Poděkoval jsem.

„Nož si vezmú do papiera.“

„Nemám.“

Vyhledal kdesi v koutě kus papíru, zabalil a vmačkal mi hroudu do kapsy haveloku. Za chvíli z něho kapala voda.

Žinčica pařila k střeše koliby.

Bača sňal dvě geletky, opatrně vypláchl, nabral do pravé, přelil do levé a zase zpět.

Nabídl mi.

Byla sladka a lahodna. Dlouhým douškem vyprázdnil jsem objemnou geletku tučného nápoje, a tělem rozlilo se mi hojivé, příjemné teplo, jako bych se byl napil svařeného vína.

Bača se usmíval. Vytáhl odkudsi ze záňadří zapekačku, vložil na dlaň tabáku, navlhčil slinami, rozemnul a vlhký tabák vecpal pevně do malé té dýmky s víčkem špičatým jako věžička.

„Žinčica dobrá na plúca,“ poučoval mě. „Pred troma rokami bol tu s nami na salaši po päť tyždňov na plúce chorlavý pán z Ružomberka. Kašlal a len žinčicu pil, túlal sa po horách a len na seně — hen tam — spal,“ ukázal bača naproti na jeden ze senníků. „A predsa zomrel!“

A bača jen tak pokrčil nad ním ramenoma.

Vytáhl jsem z kapsy svou zapekačku a ohlížel se po vodě. Šohaj poskočil a nakapal mi na tabák vody. Vložili jsme pipky do vatry a čekali.

Byla to krásná, teplá chvíle v ponurém přítmí koliby, provázená z venku melancholickým zvoněním ovčích blinkáčů.

Pojednou valášek venku pasoucí zazpíval hlubokým barytonem. Měkce nesly se příjemné zvuky větrem ku kolibě:

Na Likavku cesta vykládaná, po něj idě milá uplakaná. Idě, idě, rúčky zalamuje, že jej milý na vojně bojuje, na vojně bojujé — e…

Stádo tesklivě zvonilo, vatra syčela. Kolibou chvělo se ticho.

„Zapískejte na fujaru,“ poprosil jsem baču.

Vstal, vyhledal v koutě dlouhou svou fujaru a namočil ji. Byla zaschlá.

Kolibu naplnily hluboké, duté zvuky fujary.

Pěkně pískal bača. Rychle přebíraje dírky fujary prsty stářím stuhlými, pitvorně se při tom usmíval.

Ale brzy nechal fujarování. Vůně zapekaček začala jej dráždit. Odložil fujaru a přihlédl k vatře. I jeho zapekačka už dýmala.

Přiložil do vatry a zvolna, jako by každé slovo odvažoval, vykládal mi soustavu košarování. Každý třetí den se ohrada, kde se ovce dojí, překládá za příčinou pomrvení louky. Kdo chce louku mít pokošarovanou, platí do obecní pokladny týdně tolik, kolik ve veřejné dražbě byl nabídl.

„A kolik dostanete ročně za salašení?“

„Nož, keď dobre idě, seděmdesiať rynských.“

„To je málo.“

„Málo,“ zamyslil se bača.

„A co jíte?“

„Hen chleba a žinčicu.“

„A baraninu.“

„A to málo kedy!“ mávl rukou.

„A není vám tu smutno?“

„Nie. Ludia chodia na žinčicu. Dakedy aj horár prídě. Aj tu veselo. Tu krajší[4] je život ako kedy na dědině.“

Do koliby vtáhl se hoch se štěnětem a spolu se uklidili na kožich.

Zas nechal dvéře otevřené.

V protější hoře houkla střelná rána. Ozvěna vzbouřila se ve skalách.

„Na zveri,“ vydechl snivě hoch.

„Máte tu také medvědy?“ obrátil jsem se k bačovi.

„Joj! Aj k salaši si dakedy zaidě, a čo sa hýbe, po tom chňapá.“

„Hen tam horár!“ ukazoval pojednou Miško do protější hory k mýtině.

Neviděl jsem, co vidělo sokolí oko valáškovo.

Vyndal jsem z pouzdra kukátko a zahleděl se na mýtinu. Opravdu! Hajný s puškou v ruce skláněl se k zabité zvěři. Snad srnec padl nebo liška.

„Rešpektiv!“ prohodil s úsměvem bača s jakousi pýchou, že podivný ten nástroj zná.

„Hej!“ obrátil jsem se do koliby a nabídl mu, aby se podíval. Nechtěl; ale konečně dal si přece říci. Přiložil kukátko k jedinému svému oku a zahleděl se do lůna hor. V tom zvedl do výšky křivý prst a zaplesal jako děcko, že je to „hej len u toho kameňa“.

I ostatní se podívali.

Z černého bačova chleba a sladké žinčice rozpoutala se ve mně divoká búrka. Musel jsem na vzduch…

Usedl jsem opodál koliby na kámen a rozhledl se.

Slunce zarudlými paprsky líbalo pootevřené rty Liptovské doliny. K severu, v tmavém pozadí olesněných hor, krčících se pod ochranu Velkého Choče, svítily bílé skály jak rozházené kosti pohádkových olbřímů. Lesy zafialověly.

Kraj strnul v tichém skomírání dne.

Pojednou se přenesly vznícené blesky s nebes a jemně se položily do protějších hor. Skály nazvedly se z černých lesů v zarůžovělém zbarvení turmalínu. Ale jen na chvilku potrval pohádkový ten svit. S hory na horu přeploval šedý stín, a turmalín zhnědl.

Ovčák s rozpasenými ovcemi přešel na protější stráň — vánkem ke kolibě snášela se stlumená, usínavá hudba ovčích plecháčů. Stranou stáda v trávě bělali se psi u nohou ovčáka, proti obzoru krásně vyzdviženého.

V ticho podvečera pojednou hlubokým tónem uhodil tvrdý, houkavý zpěv. Táhle, neskonale smutně nesla se ovčákova píseň nad vlnami luk, a když ozvěna jak polevující vzdech zapadla do temného lesa, valášek ostře zakončil svou zpěvánku, popískal na krátké fujarce, popošel s ovcemi, obrátil se k západu a zahoukal zas.

A utichl.

Než brzy v krásnou hudbu ovčích zvonců odkudsi z nedaleka zaplakala flétna velké fujary. V protější hoře k západu jak lesní duch z křoví vystoupla jiná postava — a za ní proudem hrnuly se jiné ovce. To druhá salaš — to tam odtud s hory na horu plakala fujara druhá přes vlny posečených luk. A naproti pod Chočem třetí salaš. I odtud rozlehlo se tichem smutné hojakání, co ovce jak kamení rozhozené v klínu po stráni provázely svého ovčáka.

A znova rozložilo se to snivé ticho podvečerní záře na vrcholy Oravských hor…

Tak valášci prožívali svou nejkrásnější podvečerní chvíli. Ze všech stran kvílely fujary přerývané hojakáním snivých pastevců. Jedna dozpívala, zanaříkala druhá, a z dálky, odkudsi z veliké dálky doléhal ještě větší zpěv. Valášci tak ze všech končin kraje hovořili spolu krásnou řečí pastýřskou…

Tu lesy z daleka zašuměly, od severu protáhl se krajem zimavý chlad, a slunce kleslo v náruč Moravy.

Z lesů pod Chočem zasvítila vatra. A hned po té druhá, tam třetí — — přítmím svítilo jich na dně několik. To kosci nítili večerní svůj krb. Uléhají na mech unaveni až na smrt, a v teplé letní noci zapékají pipky, večeří chudý svůj chléb. Ráno slunce ještě za horami, a kosa jejich sviští už v porosené trávě; vzejde-li měsíc, kosa zpívat bude i za noci.

Ztemněl les.

Rozechvěly se lodyhy travin, pohasly květy a zčernaly zející díry staré, obrané koliby. Opozdilá moucha zabzučela ještě kolem, nad lesem sokol se přenesl, stočil se v kruh a zapadl do hvozdu…

Popásající se bělavé ovce blížily se ke košiaru, kde bača s ostatními už čekali s geletami. Valášek vehnal své milé do ohrady, bača usedl a chňapaje otvorem procházející ovce za zadní nohu stříkal bílé mléko mezi svá kolena.

Ovečka za ovečkou tak čekala, aby zaplatila za tichý život bílou svou daň.

Nad Čebratem vznesl se srp měsíce.

„S Bohem, bačo! Dobrou noc!“ podal jsem bačovi ruku, když jsem se vrátil.

„Daj Bože!“ usmál se sivým okem. „Nož prídú, pánko, eště raz. Aj na noc,“ zval mě — už jsem stál před kolibou.

„Přijdu. Dobrou noc!“

„Pán Boh daj dobrú noc.“

Rozešli jsme se.

Scházel jsem temnou cestou do doliny.

Nad Likavou opravdu už stála noc.



[1] vatra = oheň

[2] oštěpky — sýry

[3] geletky — dřevěné nádobky

[4] krajší — krásnější




Alois Mrštík

— český spisovateľ a dramatik Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.