ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zachtělo se mi jedlových lesů, žvatlavých bystřin, stinného klidu hor.

Bylo krásné letní odpoledne.

Potok spěchající dědinou k hučícímu Váhu plný byl dětí. Bystrá voda chladila snědá jejich lýtka, lehtala je pod koleny, příjemně zdržovala i sebou unášela každý jejich krok a malá chamraď rozveselena zlatou září dne vřískala a ječela šťastna svou dětskou hrou.

Sotva jsem se objevil, už jsem byl obtočen pitvornými postavičkami v ušpiněných hadýrkách.

„Prosím o grajcar! Dajte grajcar! Grajcar! Grajcar!“ hrčelo to kolem mne a z levé, z pravé, z předu i ze zadu natahovaly děti vlhké, malé své dlaně i ty větší s gatěma vyhrnutýma až vysoko nad kolena i ty menší v modrých, v blátě uválených sukýnkách, dlouhých až po paty.

Jedno z nich zavřísklo. Šláplo si na sukýnku a upadlo na ušpiněný nos. Krev se mu řinula z nosu a ruka přece vztažena prosila o grajcar. Dostala ho. Hřbetem ručky rozmázlo něco krve po zablácené tváři, podívalo se na „grajcar“ na krví potřísněné dlani a usmálo se v slzách.

Také druzí chtěli.

Mladičká hezká Giza zavěsivši koketně bílý svůj loket na nevysoké dveře, aby široký rukáv svezl se hodně nízko — stála na prahu židovské krčmy a zablýskla zuby nad mými grajcarovými rozpaky.

Konečně jsem se dostal z dětského obležení a zahnuv za roh, unikl jsem dětem i Giziným očím, velkým a tmavým jako krystally černého achatu. Byly žhavy jak peklo a viděl jsem jednou, že svítí jak bludičky i tmou.

Spěchal jsem rychle po tvrdé oravské silnici k lesům, kde mne čekal šerý stín a sílící páchnoucí jejich dech.

Ženy s děcky na zádech, děvčata s rudými šátky na hlavách jak vysoké květy stály po pás ponořeny v konopí a přebíraly stonky vyzrálé v plod. Z jednoho konopiště se ozýval mdlý zpěv, přehlušovaný vozy po silnici k Růžomberku přejíždějících Oravanů. Jako ovečky běželi malí jejich koníci pod točícím se bičem pohazujíce jezevčinou pošitými chomouty.

Zahnuv se silnice a vycházeje po kamenité, nerovné cestě do vrchu bral jsem se zvolna podle brambořišť a záhonů odkvetlého už, někde i dosud kvetoucího lnu k jedlovým lesům Čebratu.

Přede mnou horským krokem kráčela žena s děvčetem. Došel jsem jí.

„Dobré odpoledne!“ Pozdravil jsem ze zadu.

„Pán Boh daj!“ trhla sebou žena na zad. — „A kdě že idú?“

Poznala mne. Byla z mého sousedství.

„Do hory.“

„Aj já. Treba nám dreva.“

Děvče zahledělo se mi velkýma očima do obličeje a usmálo se s tou dětskou upřímností, která si tak rychle získává lidský cit.

„To je vaše dcerka?“ ptám se a pohladil jsem její hlavičku.

„Je. Marka se volá. Marka Klečkova.“

Marka klusajíc po boku matky stále se po mně točila milým pohledem zvědavého děcka. Pod paždím si nesla malou trávničku.

Šli jsme mlčky vedle sebe. Okolo temen hor válely se šedé mlhy, klesaly a zas se vznášely výš a výš jak obrovští, rozkřídlení ptáci.

„Hory sá dýmí!“ prohodila pojednou matěra ukazavši k Choči, z jehož lysé hlavy k nebi se nesly mraky hustých par. „Bude dažď,“^[5] dodala ještě a sehnula se pro smolný kus pohozeného dřeva.

Mladá ještě žena, ale tělo už prací ztahané, obličej životem zryt.

„To sú mrzké švabušky!“ ukázala podle cesty na zakrnělé zemáky, vyrostlé v kamení pomíseném s trochou hlíny.

„Jsou. Šak tady len není lepší.“

Podívala se a očima změřila políčka sousední.

„To můj len,“ pravila a povzdychla si. „Ach, náš kraj biedný! Nuž — treba být spokójným, čo pán Bóh dá.“

„U nás mají lidé veliké kusy, úrodné kusy a nejsou spokojeni…“

„To sú galgani!“ vskočila mi do řeči.

„A jsou aji tací — statku mají mnoho a všecko hrdlem prolijou.“

„Eh fí! To sú mrzké lidi, ti korheli!“ zvolala a ještě jednou si odplivla. „Aj u nás sú takoví ludé. Čo vyrobí, to utopí…“ „A hej, Marka!“ obrátila se žena najednou k děvčeti. „Hej, čo trávy tady by’s nasbierala!“

„Nuž já pojděm!“ kývlo děvče ochotně hlavou.

„Něpojdeš! Nič to! Išla by’s s jinými děvčaty a to nič. Len mrzké reči vedú. To já ťa nepustím. Keď pójdu já, pójdeš aj ty. Ale sama — ně! A eště by ťa aj do rychtara zavedli a načo to? Len by som sa hnevala.“

Děvče neodpovídalo.

Matěra měla pěkný, altový hlas zvonoviny. Napadlo mi zeptat se jí, nezpívá-li.

Zavrtěla hlavou.

„Hja! Ráda by som zazpievala. Na tisíc těch piesniček umím. Ale — není ňa do zpěvu,“ pravila nějak smutně. „Som chudobná — a chudobný člověk — hotová opica. Není mu do zpěvu, není mu do smíchu a len aby robil a modlil sa… Jdú na salaš! Tam svet, tam život. Tam ludia jim zazpievajú. A veď už od salaše nejsú daleko! Hej tam poza horú — tam hneď je salaš,“ ukazovala rukou k vzdáleným horským lukám, kde černaly se senníky roztroušené po šedozelených stráních.

Měla obličej zastíněný bolavým jakýmsi smutkem.

„Máte muže?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou zas.

„Zomrel.“

„Dávno?“

„Této bolo piat let a je jí eště ne sedem,“ ukázala na Marku.

„A proč jste se nevydala po druhé?“

„Ej, Pánbožek by ňa potrestat mosel, keď by som sa ještě raz vydala,“ zvolala s jakýmsi odporem… „Muža som už mala — a tak co!? To sveta už som užila. A keď mám štyry dieťa, hriech by to bol, aby som je nechala katanovať. Jeho děti, moje děti — len samé peklo by bolo!“

„A byl hodný váš muž?“

„A prečo by nebol?“ trhla sebou. — „Ale néni pšenica bez koukolu, není manželství bez žialu.“

Z její slov vyznívala těžce skrývaná trpkost.

„A kolik že vám zanechal dětí?“

„Kolko? Mám tri dcery a synčeka. Krásný synček!“ pochlubila se s nádechem pýchy. „Veď ho aj odvédli!“

„To musí na vojnu?“

„Už v jeseni. A už sa sena kosí!“ vzdychla jako pro sebe.

„To bude těžký pláč.“

„Ba že buděm plakat! To bude zlá zima, keď syna něbude. Kdo že mi půjde do hory na drevo?! Já tam sama nemožu. Kdě že pak žena! Zostala by som tam ve sňahu. Ustanu aj teď — v letě, kdě že ve sňahu!“

„A Marka je nejmladší?“ otázal jsem se, abych ji vyvedl ze vzpomínek na blízkou budoucnost.

„Ně. Nejmladší je tri roky.“

Zahleděl jsem se v myšlenkách kolem.

Po mezích jemně se usmívaly kalichy kvetoucích malv a modří vzkvétala chrpa; v řadě žloutnoucích ovsů bujnou krví rozléval se vlčí mák, bílými hvězdami svítil vysoký rmen. Chtěl jsem si utrhnout kytici a zašel jsem brázdou hlouběji do ovsů. Stanul jsem překvapen. Oves byl uprostřed všechen pocuchán a poválen právě tam, kde šedá jeho zeleň přecházela v mírnou žluť. Na zemi ležely žvance rozžvýkaného zrní.

„To od diviaků,“ poznamenala matěra.

Místy však líšily se žvýkance od drobiska černé zvěře. To zas mlsný medvěd povaluje se vyssával sladkou šťávu ovsů. Na jednom políčku, ne větším než velký záhon zahrady, ležel oves už dosečený, ale ještě zelený. Sedliak ze strachu před mlsným mackem posekl dřív, než by oves pro něho byl uzrál.

„To je škody!“ zvolal jsem vraceje se s kyticí rmenu pomíchaného ohněm vlčího máku.

„Je. Málo sa ho urodí a čo sa urodí — pokazí zveri.“

Stranou ve stínu několika stromů zalíbilo se mi místečko, odkud byl krásný rozhled na tmavomodré dálavy zčistěných hor.

„Zůstanu tady!“ ukázal jsem k mohutnému balvanu, omšenému stářím.

„A na salaš něpojdú?“

„Ne. Až jindy.“

„Nuž ja teraz pojděm na drevo.“

Rozloučili jsme se.

Propletl jsem se ostružinami k balvanu.

Miloučký to byl kout na kraji lesa šumícího v tichý kraj.

Usadil jsem se na hustý mech.

Něco málo kroků žvatlala malá bystřinka a chladem svých vlnek osvěžovala dusný vzduch.

Jak tu bylo krásně! Jaké barvy se tu střídaly v nádherném osvětlení žhavého slunce, jehož proudy zatápěly hornatý kraj! Tam naproti v dálce sivá zeleň posekané hory posypaná temnými body jalovčího bledla mezi horami tmavými a za ní černaly se zas nové a nové hory ještě vyšší, lesy ještě temnější. — V dolině pod lesem svítily bílé rukávy rozhánějících se kosců nad zelenou hřívou svěžích luk. Nad ježatým vrcholem velkého Choče plovaly bílé beránky a líbaly smutnou, místy už lysou jeho hlavu, jako když dětské líce obléhají otcovu vousatou tvář.

Na levo, na druhé hoře, na zpráhlém kožichu horské louky gazda se synem a nevěstou shrabovali seno se svého dílu a pěchovali do zčernalého senníku s malou zahrádečkou na výsluní, urobenou z nasekaných větví smrčin, kdyby snad sena bylo mnoho a místa míň.

Valášek přehnal kolem několik krav.

„Brezka, ideš!“ odehnal bílou kravku od svůdného ovsiska. Brezka zablinkala dutým zvoncem plecháče a ztratila se v houštině.

A zas mne ovanulo velebné ticho, rušené jen šumotem hvozdu.

Ty lesy, ty lesy tatranských hor! Jak je každý musí míti rád!

Na jaře plné zpěvů, plné pohybu a sladkých tuch probouzejícího se života.

V létě plné vůně a chvějících se stínů.

Lesy v jeseni rozechvěné smutkem, potřísněné krví a hořícím zlatem.

I lesy v zimě v tiché nádheře bělostných skal navěšeného sněhu a jíní.

Ale nejkrásnější přece jen v létě, kdy tichým proudem srdcem vane mír, hasne vášeň, tichne vzruch, hyne hněv a jen tichá, smírná radost štěstí šíří se duší a jemně ji klade v sen. — —

Přišli mě navštívit známí. Pozdrav svůj do ucha zazpíval komár, babička s bílou hlavičkou zatikala ve větvích jedle, se smrku na smrk přelítl kozlíček a zděšeně zježil chocholku nad lidským netvorem, ležícím v mechu jako živá kláda. I černá veveřice smýkla sebou a zmizela v temné koruně borovice. A bůh ví jaká ještě havěť si mě tu prohlížela ležícího v mechu měkounkém a hustém jak vzácný aksamit.

Cestou s hory blížilo se několik dětí. Na zádech měly vysoko narovnané klestí. Až se prohýbaly pod suchou jeho tíží.

Chlapci. Samí chlapci. Poskok v nohách, píseň na rtech. Těžko se jim skáče, těžko zpívá — než přece jen rovného kroku to neudělá a zpívat, pískat přestane jeden a začne druhý.

Najednou se zastavili a všichni hledí v temné sloupoví řídkého lesa.

Tam žena a muž po kamení mezi trčícími skalami stahují na smrčinových haluzích naloženou hranici červenavého dříví. Chlapci jakoby se radili. Pojednou poshazovali nůše a jako veverky rozběhli se do vrchu. Netrvalo dlouho a muž s ženou spokojeně si oddechli. Hranici svezli čiperní kloučci až k samé cestě. Odtud už kravky tíži snadno dovlekly k chatě.

Ohlédl jsem se na zad.

Po stráni, nad níž v závratné výši kolesal sokol, lezla namáhavě matěra a sbírajíc po hoře suché klestí, snášela je na hromadu černající se už v slušné výši. Matěra svazovala už i nůši a položíc se na ni zády, přes plochá prsa uvazovala velkou tíž.

A Marka? Kde je Marka?

V tom cosi cupotalo po cestě dolů. Marka.

Za chvíli přešla i matěra širokým krokem až k zemi se schylujíc pod vysilující tíží svého břemene.

A zas vidím Marku pátravým zrakem neustále zpět se ohlížející a nakukující do všech koutů křovin.

Snad nehledá — — — —

„Marka!“ zavolal jsem na ni. „Hledáš mě?“

Kývla hlavou a s nenuceností upřímného děcka vlítla mi do rukou.

Nedaleko stála matěra.

„Ej, panko, Marka nasbierala malin. Ty nejkrajšie, čo v hoře rastú,“ podávala mi matěra s úsměvem, když jsem jí došel.

Maliny krásně se červenaly na velkém listu lopuchy.

„To, Marko, ty?“

„Hej!“ kývla hlavou.

„Ale, já nemám u sebe peněz,“ zažertoval jsem vážně.

„I to,“ odmítla rukou matěra — „to že sú tak dobrý panko. To Marka sama, pankovi že nasbiera. Nech sa len páči.“

Marčiny oči zářily něžnou radostí děcka nad radostí mojí.

Byl bych Marku — —

Vtiskl jsem jí něco do dlaně, poděkoval a uklidil se zpět, abych pojedl dárek chudých na mechu měkkém, jak nejvzácnější aksamit.