ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jaký to bude krásný den! slibovalo mi cosi na temeni likavského kopečku. Konečně se projedu malým, horami kolem dokola ověnčeným královstvím, požehnaným skalami a bídou, proslaveným slzami krví potřísněného středověku, bohatým vznešenou poesií modrojasných hor. Znal jsem z mapy podivný ten kout zapjatý jak cizopasník v tělo polské říše. Trvalo čtrnáct dní, než se smilovalo milosrdné nebe a dalo z blízka pohlédnout na tento svůj podtatránský skvost.

Jaký to bude den! záludně cosi ještě jednou mi zašeptalo před brankou myslivny.

Paní Aňutka už stála na zápraží. Běloučká jako vždy, krajky jí hrály na prsou.

„Nu jak?“

„Za hodinu je povoz tu!“

„Joj!“

Do kroku připletla se mi maličká Kytka.

„Sváčik, sváčik — pozeraj na šatočky!“

„Ej, Kytka, ty si pekna! Pobozkaj ma!“

Kytka pobozkala sváčika, sváčik Kytku a už jsem zas běžel k brance svého příbytku.

*

Postavil jsem se k otevřenému oknu, odkud vidět bylo na růžomberský kopeček.

Slunce hladilo zem, lidé spěchali do práce. Ženy a děvčata lehounce přecházely k městu, muži s bílými, jen nedbale přes ramena přehozenými kabanicemi, opásáni širokými opasky s blýskavými, mosaznými prackami hnali se jak křídlatí na odpočívající pltě. Mocné chuchvalce zapekaček^[6] obtáčely širuchem přikryté jejich hlavy.

Doběhla Kytčina sestra Olga. Jemně se usmála a vyřídila, že povoz už dojel.

Vyšel jsem s Olgou k myslivně.

„Ako sa voláš?“ křičel od branky myslivec na koče.

„Lájoš!“

„A že si do rána krepčil u cigánů? Pozéráš ako kocúr na slnku. Žes aj opilý!…“

Lájoš mlčel a zdálo se, že opravdu nestojí pevně na nohou.

Myslivec pohledl na koně.

„Eh, staré mrchy!“

Děti, že se kousek za dědinu svezou. Vysadil jsem červenou Ludku, Olgu i Kytku a s Kytkou její pannu. Sváčik^[7] s Aňutkou už seděli v zadu.

„Ščasnú cestu!“ volala tětka.

„A nech pán na Oravanky moc nepozérá!“ volal ještě lesní za mladou paní.

Do hrkotu kol vysypal se šťastný smích dětí.

Vůz rychle projížděl vesnicí, sledován otevřenými ústy dědiny. Krásná židovka Illóna otvírala okna krčmy a ochotně děkovala na pozdrav. Paní Aňutka upravovala Kytce šatočky, aby se nepomačkaly.

Za dědinou děti se rozloučily.

Kytka hleděla chvíli za povozem a rozplakala se.

Vůz odhrčel.

*

Vjeli jsme v údolí.

Lehká křídla par vzpínala se nad hory. Hrad Likava svítil jako vymytý vedle tmavého oddychujícího Malého Choče. Bystřina nalitá jakýmsi kalem místo vody hučela podle silnice.

„Zastavte!“ zvolal pojednou Sváčik a seskočiv s vozu snesl do klínu své bílé paní hrst rudého máku. Svítil ve žlutém pruhu ovsa jak teplá ještě krev.

„Dobre, Jánoško, dobre tak…“ pravila paní Aňutka, pohlížejíc na svůj klín, prosetý bílými hvězdami kopretin.

Vjeli jsme do soutěsky branou příkrých hor. Hluboké stíny přecházely v jasná výsluní — pak zas v šklebivou, jarními přívaly jak bolestmi strhanou stráň. Slunko hřálo v týl, měkký, tichý vzduch jemně obcházel tvář, z rozsekaných úbočí vylehly balvany odřených skal.

Pojednou údolí se rozlítlo — v zeleni zahrad krčila se první oravská dědina.

„Dubová.“ Jak maloučké zdály se její chaty proti obrovitým výškám hor!

Za Dubovou silnice příkře stoupala. Po pravé straně lysé temeno Velikého Choče sáhalo skoro až do nebes. V levo s hůry hleděly k Váhu Hrdošín a Šip.

Koně do kopce běželi klusem.

„Lájoš, nebí ty koně tak! — —“

„Ej, veru, mohli by být farárom,“ pravil a švihl do koní.

„Ať jich tak nežene,“ nahnula se paní Aňutka.

„Já chci, abys jich nehnal. Času dosť…“

Zatáhl opratě a jel tedy zvolna.

Co radostí a živého štěstí bylo rozesláno světem jediným tím dnem! Byla jimi naplněna celá dolina, hluboké rokle, ježaté hory, bystřiny, paseky — skráně holých skal. Jako bychom do nebe jeli. Lesy střídaly se se zlatými ovsy, temné háje smrčin omývala smavá vláha luk. Za hojakání valáška v stráni se pásly belasé^[8] ovečky, balvany se vršily rozvalené v klínu úbočin a mezi nimi — nad nimi bílá skála, špičatá jako varovný prst, provázela oči až na vrchol cesty, odkud bylo vidět zas jiný svět.

S protější stráně scházelo stádo krav k bystrúčkému potůčku. Plavé a bílé, červené i strakaté — opatrně slézaly mezi balvany, zatím co s druhé strany se ozval mocný dusot stád. Jako bouře přihnal se mrak koní promíchaných hříbaty, země duněla pod nesčíslnými těmi kopyty a než se kdo nadál, už přes silnici se přehnali až k potoku, kde sklonili pěkné svoje hlavy a v čisťounké vodě horského pramene smáčeli svůj chrup. Hříbata ledva se napojila, už zase zadováděla a třela se o široké boky matek. Tu za stádem teprv jak malí Čerkesi přihnali se chlapci na koních a pokřikujíce od stráně ke stráni ozvěnou rozesílali krajem svoje halasy.

V hrkotu kol najednou zazněl v zadu tichý, šťastný smích.

„Čemu se směješ?“ ptal se Sváčik.

„Dušičko, já nevím,“ pravila Aňutka a smála se svým pěkným smíchem dál.

Vůz dojížděl k obrázku na vrcholu Brestové.

*

Oněměli úžasem — — zašel jim smích.

Pod nimi v hloubce do šířky i do dálky ohromným dnem propadala se nerovná, vlnovitá kotlina, prolévaná širokým proudem do modra se lesknoucí řeky Oravy. Ohromné hory na severu, strašné na jih, nebetyčné k západu — nedostupné na východ — — vrch za vrchem, velikán vedle velikána… Šíp, Hrdošín, Rozsutěc, Magura, Drapač i Žiar — — sraženy v několik řad za sebou i do sebe zapjatých řetězů svíraly tu ohromnými věnci tichý oravský kraj. — A vzadu za nimi na dalekém jihu až u samého nebe ještě Fatra bělavá, od západu vlny stařičkých Bezkyd — na půlnoci Babia Gúra skrývala svou hlavu v šedi oblaků — — jakoby stále dálnější a vyšší kraje stavěly své hrady větrům na vzdory a neměly mít konce. — — Hrůzně trůnil tu v popředí Veliký Choč, pod jehož ochranou důvěrně jako drůbež tlačila se Jasanová s chaloupkami, jako by si je z hraček nastavělo děcko. Zamračeně, beztvárně hleděla do kraje vysoká dvě Vyšňokubínská skaliska, podobna otlučeným, staletími zjizveným sfingám, jejichž vysoká dvě čela obrácená k Choči varovně do světa vstříc šklebila své příšerně rozryté, věky zohavené, blesky a smrštěmi hojně navštěvované skráně…

Jak malí, drobní to byli lidé, co kutili tam cosi při zemi! — To trpaslíci na dlouhé své vozy nakládali proschlá sena a odpřažení koníci jak roztroušený hmyz lezli po lukách a polích na břehu Oravy — —

Dlouho stál Lájoš na temeni Brestové, krotě netrpělivé své koníky. Nasytit se nebylo možno nádherného toho pohledu v oravskou dolinu, zalitou v jásavou slávu dne, blaženou v radostné předtuše dozrávající země, čistou v svém usmání, milou svým tichem a od půlnoci k poledni jako stříbrem protkanou tančivými vlnkami k Váhu spěchající řeky — — —

Konečně zaslechl Lájoš: „Jeď!“ a vůz skřípaje v závorách volně snášel se s výšky Brestové.

Slunce letělo k zenithu a do žhava rozpalovalo nad zemí jenjen se tetelící vzduch.

Jasanová…

Blízko dědiny ve stínu rozložitého jeřábu odpočívalo několik Oravanů, tváře bronz, prsa rozhalená. Jak povalené skály ležela tu jejich těla v chladivé trávě a jeden z nich, stařec plavého obličeje, stranou rozdělával požehnanou vatru.

Opodál šohaj štíhlý jako smrk — bleskotající kosou jen jako by si hrál — stínal velikými vzmachy hustý les vyzrálé, tvrdé trávy.

Přejelo podivné spřežení. — Na dlouhém jedlovém kmeni, připjatém silnými řetězy k nápravám v půl od sebe přetrženého vozu — mlčky seděli čtyři staří Oravané, němi jako mumie, s obličeji osmahlými až do červena, kůží drsně zkornatělou jak ta kůra starého dřeva, na kterém seděli. Kouříce z nezbytných zapekaček, seděli každý od sebe kus a nemluvili. Malí koníci se vší úporností našlapovali rousnatými nohami do tvrdé, skalnaté půdy silnice a těžko vlekli břemeno do strmé Brestové.

Letní žár dusil zem, zasýchala tráva, květy umdlévaly, dřímaly lesy, pálily skály.

Příroda znojem ztrmácená těžce dýchala, dědina sotva živořila a jen košilaté děti jak slípky popelily se v písku ve stínu vždy svěžích vrb. Gazdina přeběhla náspí, nesouc v předpoledním chvatu náruč roští, nádobu s vodou. Ze dvorků voněla červeň smrčin, okénka chat hleděla jak zvědavá očka dítěte.

*

Jasanová je psána v kulturní historii Slovenska proloženým, zlatě vytlačeným písmem. Odtud pocházeli učení Bencúrové, zde v kaplance evangelické fary Jasanovské Ctiboh Zoch prosnil svůj život nad vědou a historií svého kmene, brkovým svým pérem buduje základy slovenského písemnictví. Sem k Zochovi, mučenníku z revolučních hnutí, utíkali se rekové — Hurban, Hodža, Štúr. Tu u něho láska k lidu zatoužila po vítězství v beznadějném boji s mocí Maďarstva. Ve věrném přátelství vzbouřila se tu k boji tichá, snivá, poddajná slovenská krev, v překrásném hněvu tu odtud vybuchla jejich duše na obranu pošpiněného trůnu lidskosti a svobody, tu odtud v divoké kletbě rozlehla se Váhem divě krásná jejich řeč. Tu v Jasanové slavní a věrní Slováci — Čaplovičové — v rodných kolébkách zažvatlali první slova sladké svojí slovenčiny.

A taková se zdá tichá a skromná ta dědinka malá — jak pod stromy mravenčí roj.

„Zastavme tu u té chaloupky…“

Prst paní Aňutky ukazoval na chatu se srdcovitými dymníky, se starodávnou hálkou a vyřezávaným kalichem nad ní.

Dali jsme zastavit a vešel jsem do dvorku na náspí. I na pavláčku jsem se dostal, vkusně vyřezávanou a zčernalou stářím, ale nedovolal jsem se živého tvora.

„Až pojedeme zpět. Jsou asi v polích.“

Zapamatovali jsme si chatu a jeli ke stoličnému Kubínu,^[9] rozpadlé baště slovenské, kde 60.000 svazků Čaplovičovy knihovny práchniví v zastrčených jizbách. Tu tedy bylo to hnízdo za noci i po lesích schystaných vzpour slovenských zemanů proti Turkům i císařským. Zde tedy býval Elek Kubini, vicišpán, bratr jeho Ferencz, krásná jeho dcera Elena, tu tedy hrabě Špork, „sviňski pastier“ — a potom strašný vůdce císařských vojsk prožil nejkrásnější idyllu svého života,^[10] kdy pod helmou svou jak lapené dvě holubice ukryl srdce dvou zamilovaných, kdy ježatýma svýma rukama strhal všechny úklady a spády strojené naproti nim, kdy zatknul ženicha a nevěstu i tchána a všecky příbuzné a sám stoje v čele lapeného průvodu k oltáři velel svým strašným, zlopověstným — marš! „Celý svet ma drží za drzého, surového člověka a tvrdého vojáka. Já si z toho nič nerobím, ale dnes ma dobra vóla napadla a chcel som aspoň za jeden deň života svojho byť úplným človekom,“ — pravil sám o sobě a zřídka kdy slavil v srdci svém takové vítězství jako v tu právě chvíli — — A to tentýž hrabě Špork, který „meno svoje nikdy nepodpisoval, ale jehož podpis záležal v zamočení dlane do černidla a pritlačení jej na patričné listiny a rozkazy,“ — tentýž Špork, který prý jednou před bitvou s Turky padl na kolena a modlil se: „Ó ty všemohoucí generalissime tam na nebi! Keď sa ti nepáči nám, tvojim verným kresťanským deťom, prispieť ku pomoci, tak aspoň nepomáhaj Turkom, a potom - iste budeš mať radosť z nás;“ tentýž Špork, před nímž, „ba len pred menom jeho triasla sa celá oravská stolica“. — —

Tu v Kubíně Slovák Jiří Bulla vyzpíval duši, plnou slovenských písní, aby pak odrodilectvím otrávil sladký jejich zdroj a maďarstvu šlapat pomáhal slovenský trup.

ještě do dnes se rozléhá jeho zpěv… A od těch dob — rok od roku co přibývá jemu podobných! Už je rány nebolí, pelyňku opovržení necítí, tupě snášejí vše jako bití psi — nevzkřísí je ani ta Matúškova píseň: „Nad Tatrú sa blýská, hromy divo bijú“ — skládaná uprostřed nich.

A zemanstvo! Pýcha a sláva všeho Slovenska! Hýřením zničilo svoje jmění, v porobě utratilo svoji duši — na rozvalených jeho statcích bují bejlí, dohasíná smutná jeho památka. Kaštiely jejich s šedými, baňatými věžemi jako hrobky skrývají se ve stínu starých slovenských lip kolem vysoko stavěných panských hradů palatinů a županů maďarských a nic už nevzbouří je z dobrovolného jejich zakletí.

Ty kaštiely! Plné poesie starých dob a zemanských plesů, křivých šavlí, bujných pitek, erotických násilí, plny žertů, smíchu a milostných zas povzdechů — — kde je vaše sláva?! — —

Jsou prázdny teď a tichy a jejich páni skromně už jen usrkují života — srdce a jmění pohltila rozmařilá Pešť — —

*

Rychle klusali koníci k Mokradi. V tlumu zahrad šeří se mocné věže kaštielu odrodilého Žerotína a samotářského Abaffyho.

Pojednou silnice zahnula k severu a pod kopyty koní zahučel směle stavěný most.

„Lájoš, dojedeme brzy na zámek?“

„Hiah! Keď už je pred námi!“ A Lájoš bičištětem švihl v okliku silnice. — —

A zmlkli jsme úžasem zas — — —

*

Na ohromně vysokém, příkrém hřebenu ostré skály mohutně do výšky se tyčila zachovalá ještě tvrz oravských magnátů. Jako dravec s roztaženými křídly když drásá sklácenou zvěř, tak po břitkém hřbetu skály věkovité svoje stěny rozpínal nepoddajný hrad. Na hrotu nejstrmější skály hlavou mu byla nejkrajnější věž. Hrozivě, jako příšera černá do kraje hledí tvrdý ten památník slovenské poroby, ostražitá hlídka sveřepých Uher. To snad už nestavěla ani drzost lidská, ale zpupnost ďábelská. — Až na samý vršek ostrého skaliska, lemovaná sotva viditelným zábradlím, výšila se k nebi vyhrůžně jako pozdvižená pěst.

A tuto tvrz slezli Jiskrovi husité. To lezli věru jako kočky a smělí museli být jako satani.

Vůz zarachotil na kamenité dlažbě podzámčí.

„Nech sa páči hore, urodzený panko,“ ukazoval hostinský do prvního poschodí, zaslechnuv naši řeč.

Vešli jsme do velikého sálu, kde služka právě zametala. Na bíle pokrytém stole mezi zapečetěnými lahvemi s vínem v černých vásách stály kytice čerstvých stolistek.

„Ako sa voláš?“ zeptal se Sváčik židlemi rachotící černovlasé služky.

„Mara…“

„Tu v prachu nemůžeme být.“

Mara otevřela dveře vedle do pokoje s oknem obráceným ke hradu. Tu v koutě stálo i otevřené piano. Ledva dopadl, už sedl a zabouřil veselou pijáckou písní zbojníků. Mara postavila smeták a s otevřenými ústy naslouchala divoké té písni dutě se rozléhající v prázdnotě sálu ozdobeného tanečním pořádkem a uschlými zbytky z posledního plesu.

Z blízka teď pohlížely naše oči na smělý div stavitelského umění — — Co bylo proti oravskému zámku smělé Strečno, co zasmušilý, hrdý Starograd! Co královská Likava proti zpupně do oblak se deroucí Oravě! Jak to bylo všechno krásné!

„Nemohli bychom na tvrz ještě před obědem?“

„Pojďme —“

Sváčik už stál na chodbě.

Přešli jsme do žhava rozpálenou dlažbou k bráně, kde seděl hoch.

„Můžeme do hradu?“

„Hej. Já vás tam, panko, zavedu.“

Dlouhou chodbou provrtanou do skály vešli jsme do nádvoří, kde s chřestícími klíči čekal kastelán… Ohlížel jsem se po soše sv. Jana Nepomuckého. I k tomu místu odnášely se krvavé vzpomínky. Tu Šporkův kapitán Helm vyčítal ortele smrti nad svázanými zemany. Tu na kůl za živa vtiskli Čoborňáka Pika, kterého bolesti tak hrozné být musely, že „kričal, až hlas jeho nebesiami zatriasal“. — Tu kněz Zima vyzpovídal všechny a připraviv je k smrti litoval jen, že nikoho tu není, kdo by jemu samému svátostí „prislúžil“… Padl kněz Zima, za ním velký počet zemanů, tu Elek Kubini s drkotajícími zuby v ústech — s očima obrácenýma v sloup trnul hrůzou, když od trupu odlítla hlava Ladislava a překrásná, zlatými vrkoči obtočená hlava neteře jeho Žofie. „Orava, Orava, celá si bolavá!…“ zavzdychnul tu v skrytu Kalinčákův duch.

Cesta vedla zprvu do hradní starožitné kaple, hrobky oravských magnátů. Z kamenné plochy hrozně tu vystupovala mračná tvář slavného kdysi palatina Jiřího Thurzy… Obrazy zčernalé věky, řezby prožrané červotočinou, vybledlá roucha těžká zlatem a stříbrem a drahými kameny, staré lavice s krásnými výřezy, rozpadající se klekátka plnila kamenné její klenutí. Odpočívaly tu ztuhlé modlitby samotářských duší, temným tichem šuměl dech století.

„Ej, to jsou filigránské varhánky!“ zvolal Sváčik ukazuje k nízkému kůru na řadu cínových píšťal zašlých drahnou dobou let. A tak se mu zachtělo zahrát si na ten malý prastarý stroj některý z těch starobylých motivů minulého století, táhnoucích mu právě duší. „Možno?“ obrátil se po kastelánovi.

„Ne, dveře zaprety.“

Vešli jsme do oravského musea, bohatého památkami tvrze, nezapomenutelného zvláštnostmi kraje. Co jen zvěří živí maličké, chudé to království! Všecky druhy ryb od malé běličky mělkých vod až po velké pstruhy oravských bystřin vystaveny byly za sebou a ve skříních jen se mihotala pernatá havěť oravských dolin a hor od nejmenšího střízlíčka až po tvrdého orla oravských skal; tam zas barvami hrál hmyz, nádherná svá křídla rozpínal tatranský Apollo. — Čtyřnožci skleněnými zraky v řadách mrtvě hleděli za huňatými medvědy, veselou sviští i lehoučkým kamzíkem oravských hol…

„Hleď, Sváčiku, to je veliký macek!“ zasmála se Aňutka a objala rozpustile černou jakousi potvoru obrovského huňáče.

Procházelo se pokoji se zrezavělou zbrojí, kalenými šípy, mocnými luky, palnou zbraní zákeřných dob, pokoji plnými řezbářských pokladů, výšivek oravských žen, modelů oravských mostů a starých rytin tvrze z různých dob. Barvitá minulost dýchala tu se všech stěn. Doba kamenná minulých tisíciletí přecházela v zelený bronz, doba primitivního stavu lidstva v dobu, kdy člověk poznal kov.

Jako by se modlil a modlitba ozvěnou se odrážela o kamenné hroby minulého života — temně, jednotvárně harašil v tom tichu kastelánův hlas.

Nikdo nedbal jeho výkladů. Vždyť tu byla i ze dřeva sroubená salaš s malinkými ovečkami a figurkou dojícího bači — a stranou valášek popásal stádo a na fujaru pískal jednu z těch snivých a tesklivých písní krásných, oravských výšin…

V uších zaznívala ještě idylická jeho zpěvánka, když tu kastelán rozevřel dveře od bizarní černé síně mrtvých s černými draperiemi, černým stolkem, černými židlemi a kříži, s černými obrazy v rakvích odpočívajícího palatina 17. věku Jiřího Thurzy a bledé, krásné Elišky…

Stále jiné a jiné síně… Dlouhé věky táhly za sebou. Se stěn hleděly řady bývalých pánů Oravy od skalnatých postav s ďábelskými tvářemi ukrutníků dvanáctého století, bohatých zlatem, nalitých pýchou — až po tělné, zjemnělé tváře palatinů a oduševnělých osvětářů z konce osmnáctého věku. Ubohá, vyžilá figurko století devatenáctého! — Buďte všichni požehnáni!…

*

„A ty nenapíšeš nic?“ obrátila se pojednou paní Aňutka od rozložené knihy, kde mrvila cosi svými prstíčky. Ani jsme nevěděli, co tam v koutku robí. Sváčik vzal péro do ruky a lapidárními tahy svého muzikantského rukopisu napsal do rozevřené pamětní knihy:

Na Oravě 9., 8. 1897, Sváčik…

„Sváčik, Sváčik! To hned bude každý vědět, kdo to je,“ přištípla jej paní Aňutka a připsala ještě něco, co vypadat mělo jako — Aňutka a Sváčik… „Taškáři — já tu byla s tebou a ne ty sám… A ani se nepodíváš, co jsem napsala já?“

„A stojí to za to?“

„Marš!“ zastoupila mu paní Aňutka cestu ke knize a v té póse, jakou zaujala svou „postavou“, vypadala opravdu jako generál hrabě Špork, když velel „marš!“… Vyrušil je kastelán, nabízeje ke koupi vyřezávané drobnosti a snímky oravské tvrze.

*

Temné síně tesané ve skálu, tmavé kobky, příšerné kuchyně s černými krby, kde čeleď na rožních kdysi otáčela oštěpem sklácenou zvěř, žaláře, lidomorny, vězení biskupa Vardy… Tu zaskřipěl ohromný klíč, ve veřejích zapískly těžké, dubové dveře a z malého nádvoří do ztuchlé tmy středověké chodby zasvítilo vesele slunce. Duše si oddechla, zrak se sytil v bujné rozkoši kvetoucího záhonu fial a oranžových květů řeřichy. Živá oasa slunné přírody uprostřed kamenné pouště šedých podsvětí.

Zašli jsme až k studni v nedohledné hloubce napájené vodou dole tekoucí Oravy… Tu se utopila dcera Jiřího Thurzy.

Hradní zasadil klíč do zámku nových dveří.

„Páči se hore?“

„Kam?“

Ukázal na nejvyšší bod tvrze, na temeno středověké obludy, vzpínající se až do nebes království. Dřevěné schody, úzké chodby, místa, kde půdou byla skála, střechou jedlový kryt… stále výš a výš, stále nové a nové schody, pouť neměla konce.

Konečně se jasnilo, průchod se uvolnil — stáli jsme na pavlači nejvyššího bodu. Ostrý proud vzduchu zasvištěl kolem hlav, oko pomateno jedním pohledem změřilo krkolomnou hloubku propasti, nad kterou se vznášelo dravčí to sídlo plné skřeku a úpění kolem se točícího vichření. Hrůzné pomyšlení, že tu po těch skalách lid oravský smetal na čtyry sta Bocskayových vojáků…

Divná, zmatená hudba tajemných hlasů šuměla tu pod modrou oblohou nebes. Dole mrtvé, parné bezvětří, zde křídly svými vítr studený a řízný jako břitký nůž malomocně třískal v čela věkovitých skal… Úzko, nekonečně úzko bylo tu v té říši hvězd, kam ani vlaštovice nedoletí, kde ani sova netroufá si hnízdo stlát, kam v břitkém letu, ani nejodvážnější rorejs nezamíří svýma křídloma… S mraky nepoddajně rvou se ty hrdé, mocné, do tvrdé žuly jako na věky vklíněné stavby zdí a skal.

A dole pode tvrzí Orava tu odtud jak potůček malá omývala jejich základy a v sladkém šepotání šplounajících pěn unášela svoje vody v širý jižní kraj…

*

Bylo po obědě… Paní Aňutka se uchýlila do vedlejšího pokoje. Jak se jí chtělo spát!

„Sváčiku!“ zavolala pojednou mdle, když už zavřel za sebou dveře na balkoně: „Tam je harmonium,“ — ukázala k sálu. — „Jdi a zahraj mi tu krásnou, krásnou píseň pastýřky Evy.“ —

Brzy na to sálem až do pokojíku se nesly přitlumené vzlyky písně…

Hrál dlouho a tichými tóny, hledě snivě na závratnou, před ním do výšky se nesoucí tvrz. Visela tu ve vzduchu jako zjevení — krásná velebná báseň: sytá hudba slovenského lidu, krása podtatranské přírody nesly jej k ní.

Vstal a usedl na balkon.

Tvrz spala — dřímal i les. Ztichlo nádvoří, před úpalem nebe do stínu prchal kde jaký tvor. Jen řeka přitlumeně hučela v ospalém, nehybném klínu věčně němých kamenů — — — — — —

Pět hodin; byl čas už na zpáteční cestu.

„Pojedeme!“ zavolal dveřmi k Aňutce a šel na dvůr, aby vyhledal Lájoše.

Vozík stál na tichém nádvoří. Lájoše nikde. Ozval se teprv za chvíli, protahuje se na zahradě ve stínu jabloně.

„Obědval’s?“

„A načo? Spal som.“

„Poobědvej a pojedem’.“

Lájoš pitomě se čemusi ščuře, točil se nemotorně na místě. Hledal pumpu.

Zachtělo se nám, podívat se na tvrz ještě od severozápadní strany, než Lájoš zapřáhne.

Stínem aleje podél Oravy přešli jsme k dlouhé vesnici, na jejíž severním konci ozývá se už mazlivé žvatlání polštiny.

Z houště jedlového porostu k silnici táhla se smutná píseň neviditelné ženy.

Ještě jednou rozhlédli jsme se po tvrzi. Stála na špici nad tmavou houští smrčin a zdála se tak ještě divější. S této strany byl každý přístup bláznovstvím.

Vraceli jsme se neradi, zraky stále ještě zapjaté do výšky k němému tomu bodu, jehož obraz na vždy zapadl do našich pamětí.

*

Odpočatí koně rychle klusali a frkali v příjemném chládku lesa… Ještě naposled jsme se ohlédli k nebi po hradu mračícím se v usmívavý kraj.

Konečně hrad zmizel a zelenou svou náruč rozevřela před námi široširá dolina. Minuli jsme už Kňař i Záskalí i Mokraď i Kubín a blížili se k Jasanové.

Před známou chalupou zatáhl Lájoš opratě.

Na náspí stál hospodář — malý, zavalitý sedliak skalnatých svalů, bezvousé, do hněda ožehlé tváře.

„Rádi bychom se k vám podívali — můžeme?“

„Ej, nech sa páči, urodzený panko. U nás ako u ludí bědných a Orava chudobna. Nech sa len páči,“ zval sedliak hosty do své dřevěné, staré chaloupky. Řeč jeho byla tvrdá, houkavá, pravá horská, ale v slovech leželo celé srdce slovenského, pohostinství oddaného lidu.

Vešli jsme do jizbičky, stíněné v oknech kvetoucími muškáty. Šeré světlo jizby ztemňovaly ještě modré povlaky na posteli vysoko narovnaných peřin.

Kout nad dubovým stolem blýskal svatými obrazy a rámci ozdobenými cetkami žlutých a bílých plíšků.

Uprostřed jizby stála bledá, mlaďoučká ještě žena.

„To naša nevesta,“ ukázal sedliak na mladuchu. „Tento týždeň porodila a ešče slabá do roboty. Nuž sadnite si,“ přisunul hospodář starodávné, vyřezávané lenůšky.

Mladá matka usmála se jemně bledými rty. Unylé oko plno bylo milé jakési věrnosti, krásná, prodloužená tvář jevila dosud stopy sladkého utrpení.

„A kde máte maličké?“

V modrých cíchách na rozestlané posteli jako v odpověď zamrněl lidský tvor.

„Počkaj, ovečka moja malúčká, počkaj,“ chlácholila děcko mladá máť a brala do náruče peřinku s děckem.

I Sváčik se musel podívat, násilně v sobě potlačuje hrozný odpor k nemluvňatům.

„Tri razy už porodila naša nevesta,“ chlubil se šťastný stařeček. „Aj toto už je krstěné Žoška, Žoška sa volá,“ dodal a vytratil se z jizby.

„Bodora Jan,“ bylo na trámě vyryto jméno a pod ním staré datum zbudované chalupy.

Pod oknem stála malovaná truhla. Na ohnivě červené půdě proplétaly se černé větévky s bílými zapínajíce se v rozích v bílé kytice růží. Mezi truhlou a kupolovitou pecí stál kolovrat se lnem na kuželi svázaným růžovou stužkou.

„To sama předete?“ obrátil se Sváčik k mladé ženě zabrané s paní Aňutkou v tiché rozmlouvání.

„Sama,“ usmála se nevěsta, ukrývajíc mateřský prs pod čistou košilku.

Sama snad na tu košilku sela len, sama drhla a tkala na ni přízi, sama plátno bílila na zeleném trávníku, sama na košilku stříhala, ji šila. —

Požehnané, požehnané chýže, kde vrčí ještě kolovrat a v přízi spřádá zlatý len!

Jan Bodora se vracel. V levé ruce přinášel krajáč mléka, v pravé ovesný chléb.

„Berú za vďak, čo máme,“ nabídl Bodora pohostinně nůž s chlebem a sáhl na malovanou lištvu po květovaném hrnéčku.

„A z kadě že idú?“ zeptal se gazda nalévaje mléka do čistých hrnků.

„Z Moravy.“

„Z Moravy? Ej veru to daleko! Aj tam som bol.“

„Kdy?“

„Ako husár, keď som slúžil. Ej veru — to bohatý kraj,“ zatoužil Bodora. „Čuješ, ten pán sú z Moravy,“ obrátil se po nevěstě, zavinující robě. „Kdě že sú ty časy,“ zavzdychl a postál v myšlenkách na místě.

Prohlédli jsme si ještě oravskou kuchyň, Bodorovu výměnkářskou jizbu s malým tkalcovským stavem a loučili jsme se.

„A keď ešče raz pridetě na Oravu, nezabudněte na nás pozriť,“ zval vlídný stařeček.

„Nezabudnem!“^[11]

Koně trhli, vůz se rozjel do kopce.

„To je krásná Oravanka — ta mladá máť…“ poznamenal jsem více jak sám pro sebe.

„Jak světice,“ podotkla paní Aňutka, usmála se smutně a zamyšlený ten úsměv už ji neopustil po celou cestu.

*

Mlčky vyjížděli jsme do vrchu Brestové, bloudíce očima po zježených vrcholech vzdálených hor.

Obzor zvláčkovatěl, tisícerými hlasy hovořil vzduch.

Chýlilo se k západu. Jako tmavá fata morgana tiskly se hory do zlatého podnebí.

Na vrcholu Brestové Lájoš zastavil.

Přes hory jako rouška snášela se jemná mlha. To slibovalo překrásný západ. Daleko v dolině lidé dosud cosi kutili, jako po zemi rozlezlý hmyz, na vlnách středem Oravy zvolna se nesla dlouhá, bílá plť.

A pojednou nadzvedly se hory, zahořel západ, vysoko k nebi zahrozila Magura. Slunce jak ohromný rubín skanulo západem do klína hor a nad ním mraky se rozlítly jako perutě k nebi připjatého ptáka… A za Magurou jako by rostla hora nová a ještě černější, ještě obludnější než Magura sama, oheň zasahoval už protější stěny hor — a ten rozpjatý po nebi pták jako by krvácel a v krvi se koupal po celém nebi.

V tichém úžasu, v jakém zdál se trnouti celý kraj — řítilo se světlo světa v nic. Polovice jeho užuž zapadala za černé hory — druhá už jen jako zbytek hroudy zrezavělého kovu vysílala do kraje slabou tuchu dne.

Na východě stála noc —

*

V dusotu o kamení zvonících podkov koně rychle sjížděli k Dubové.

Z Choče do doliny ovčák houkal svůj podvečerní popěvek, z lesů táhly vůně, v koutech hasla světla — dozníval zpěv hrabaček.

Smutná tesknota skonávajícího dne provázela už celou cestu až k domovu.

„To byl královský výlet.“

„Byl.“

Paní Aňutka neříkala ničeho; tiše ležela v koutku kočárku a očima hledala hvězdy.

Přejeli kolem Oravané jak čerti na svých konících.

Ztichl kraj — dýchala noc — jako ze sna zašuměl les.

A tu až přes kopeček slyšet bylo milé vyzvánění likavského zvonku. Zval k podvečerním modlitbám —

*

„Sváčik, Sváčik — pozeraj — baba papala medik!“ ukazovala Kytka medem pomazanou tvář své hodně už obstárlé panny — — — — —

Vůz odjel a s vozem tolik — tolik krásných chvil.

V lípě pískla pěnkava.