ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Med (lat. Mel, vlašs. a franc. Miel, angl. Honey, něm. Honig) jest ode včel (Apis mellifica) z různých květů sebraná a do buněk v plástech snesená a v útrobách včel uspůsobená šťáva. Prodává se buď v plástech zavičkovaných, aneb z plástů těchto vydobytý čistý med v rozličných nádobách.

Čistý, voštin prostý med obdrží včelař, nechá-li jej z plástů volně vykapati, neb pomocí medometu jej z buněk vydobude, aneb konečně na teplých kamnech v nádobě k tomu upravené dá vyhřáti a roztaviti. Při vystřikování medu z plástů pomocí medometu zachováme včelám plásty, aby jich znovu stavěti nemusely a raději medem zase naplniti mohly.

Med strojem odmeďovacím vydobývati jest za novější doby věcí již všeobecně známou a má přednost před medem přehřátým neb vyvářeným, kterýžto způsob jest již prastarý.

Až podnes dobývají med vyvářením neb přehřátím jen oni včelaři, kteří pěstují včel v úlech s dílem nepohyblivým, totiž buď v klátech neb v koších slaměných. Med takto vydobytý ztrácí mnoho na lahodné chuti a jest vždy barvy tmavohnědé. Prevářený med nemá v obchodě nikdy takovou cenu, jako med vykapaný neb na medometu vytáčený.

Od dávných dob nalezá se v obchodě med americký z Prerií, který úplně znečištěný, nedbale vymačkaný do sudů se nacpe a takto pak na trh přiváží. Med takovýto kupují pernikáři a cukráři jen k vůli značné láci, avšak k jiným účelům, zvlášť k léčení, úplně se nehodí.

Hodnota medu neměří se pouze dle toho, je-li čistý, je-li za studena neb teplem vydobytý, ale také dle toho, v kterém čase a z jakých květů je snesený.

Tak předčí med májový svou líbeznou vůní a chutí vždy med později na podzim snesený. Lahodnější a chutnější jest med snesený z květin lučních, než med pohankový a lesní, smolnatý.

Nejlahodnější a nejzdravější jest med z květů javorových, akátových, lípových, jetelových a malinových.

Pravý, čistý med má žlutavou, světle nahnědlou barvu; jest to zhoustlá z počátku průhledná tekutina, která po delší době zcukrnatí, zvlášť není-li převářena.

Chuť je sladká, poněkud ostrá, voní příjemně. Vůně jeho však závisí vždy na tom, z jakých květů jest med snesen.

Dle toho vidno, že máme mnoho druhů medu. Král řecký, který je též horlivým včelařem, má ve své sbírce přes 90 druhů medu, sestavených dílem dle krajin, dílem dle květin, z jakých byl snesen.

I z jedovatých rostlin mohou včely med snášeti, avšak ten je jedovatý a bývá příčinou značného odumírání včel. Do zásoby jej však nesbírají a proto není třeba se obávavati, že by lidem mohl býti záhubným.

Med záleží z cukru ovocného (Levulose) a cukru hroznového (Dextrose), poslednější pak snadno se hlatí, neb jak cukráři říkají zmrtví, čímž však na hodnotě své nikterakž netratí; obsahuje dále něco málo kyseliny, barviva a p.

Rusko, Polsko, Uhry, Krajinsko, Řecko, Španěly, Francie, Německo a Amerika poskytují obchodu značné množství medu. Méně ovšem vyskytuje se v obchodě med český a moravský, ačkoliv svou jakostí všechny ostatní předčí.

Známoť vůbec, že český a polský lípový med je ten nejlepší, med krajinský a uherský zavání příliš pohankou a jest tmavší, pomořanský jest nakyslý, vlašský jest aromatický, trochu nahořklý, americký (havanský a illinoiský) jest bělavý, méně aromatický, podobný našemu medu řepkovému.

Med čistý dá se na dlouho uchovati, aniž by jaké změny utrpěl. Nejlépe dá se uchovati v kamenných nádobách dobře uzavřených, umístí-li se ve chladných, suchých a tmavých místnostech.

Skysá-li někdy na povrchu, dá se snadno učistiti, když jej ve dvou dílech vody rozředíme, v nějakém pocínovaném kotlíku na plotnu postavíme a až na 100° tepla rozhřejeme, pak když asi na 50° vychladl skrze ssací papír neb řidčí plátno procedíme, pak odpařením jemu přiměřenou hustotu opatříme. Prospěšno jest, když dáme do ssacího papíru neb plátna několik kousků na hrubo roztlučeného, všeho prášku prostého uhlí dřevěného, kteréž medu mnohé nepříslušné látky odejme.

Zcukrnatělý nebo-li zmrtvělý med stane se opět průhledným a tekutým snadno pouze tím, když nádobu s medem postavíme na teplá kamna. Volným zahřátím seřidne a stane se již průhledným.

Medu lze v domácnosti na přerozmanitý způsob upotřebiti. Buď používáme ho za pomazánku na chléb neb jiné pečivo ku snídaní, k připravování perníku a různých cukrovinek, neb k vyrábění mnohých lahodných a zdravých nápojů. V lékárnách používají medu k připravování některých léků, jako jest med růžový, med dětský, med kyselý a pod.

Naši předkové dávali med vodou rozředěný zkysati a připravovali takto z něho medovinu, kteráž svým časem v krajinách slovanských, ano později i v německých byla nápojem všeobecným, velice oblíbeným. Až podnes je medovina v některých krajinách Haliče a Ruska nápojem vůbec užívaným.

Med byl potravou národů nejstarších a pokud dějiny starověku sáhají, činí se zmínka již o medu a mléku. Bohům pohanským byla též předkládána krmě z medu (Ambrosia). Zevs, vychovanec medové víly Melisy, byl obratným připravovatelem medového nápoje. Vypravujeť se o něm, že když chtěl svého otce Krona přepadnouti, uspal jej dříve medovinou. Naši předkové věřili, že med není ode včel připravován, nýbrž že padá s nebe jako božská rosa na květiny, odkudž jej včely do úlů přenáší.

I v norském bohosloví praví se, že z posvátného jasanu vytryskuje rosa medová na zem a z této rosy živí se pak včely.

Řecký Mythus odměnil živitelky Zevsa, totiž včely, tím vzácným uměním, že dovedly pak z něžných voskových buněk krásné plásty stavěti, do nichž pak med i na zimu ukládaly a voskovým víčkem uhražovaly.

V knihách Mojžíšových, v žalmech a ve povznášející písni Šalomounově a na jiných místech sv. písma starého zákona zpomínáno na med spůsobem čestným. Sv. Jan Křtitel živil se na poušti z větší části jen medem.

Israelité nesměli medu za krmnou oběť předkládati, jen prvotiny z medu směly býti obětovány, které pak kněžím, obětníkům náležely.

I Homer, Euripides, Ovid, Virgil a jiní opěvali med pro jeho vzácné vlastnosti.

Dle Didona Sicilského byl med hlavní výživou mnoha národův italských.

Ovid, jenž slavnosti bohů popisoval, při kterých skvostné pokrmy a vzácná vína scházeti nesměla, líčí též lahodnost medových koláčů, které záležely z mouky, medu a oleje.

I při domácích slavnostech, ve kterých se bohyně Ceres v listopadu zvlášť uctívala, byl med takměř nevyhnutelným. Bohyně Ceres považována byla za štědrou dárkyni medu. A když se Ceres s bohem deště Zevsem spojila, nastalo prý velmi kruté počasí.

Její kněžny nazývaly se včely, poněvadž byl med první potravou mladistvého Dyonisa, syna Bacchusova, kteréhož Ceres na rukou nosila. Ceres sama vyučovala Aristea v umění včelařském.

I v Indii bylo medu hojnost, tak že vítězící vojínové Alexandra ukládali podmaněným národům, aby odváděli jakožto daň med a vosk; tak činili i Římané, když sobě Korsikány podmanili. Museliť tenkrát Korsičané do Říma jakožto roční daň přes 20.000 liber vosku odváděti.

V rukopise královédvorském v romanci: „Ludiše a Lubor“ činí se zmínka, že na hradě knížete Českého nosili jedení divná a pití medná.

Římský císař Karel IV., král český, oblíbil sobě včelařství tak, že nazval jeden ze svých rozsáhlých lesů včelím hájem, včelníkem. Spolek tehdejších včelařů platil mu ročně daně 4 tisíce zlatých ve zlatě a r. 1350. daroval císař Karel spolku tomuto zvláštní listinu, kterouž se měl říditi. Spolek odporoučel vždy postupně z otce na syna vědomosti o včelách ve spise psaném, ano tenkrát jinak poučení to rozšiřovati se nedalo, nebyloť ještě umění knihtiskařské známo.

Z dob starších získali sobě o povznesení vědy včelařské též mnohých zásluh Swammerdam, holandský přírodozpytec, Maraldi, vlašský mathematik, Širach, saský kněz, Reaumur, vynálezce teploměru, Bonnet, švýcarský entomolog, Dr. John Hunter a František Auber (Huber), tento poslední, ač byl slepotou postižen, přec byl velice znám pro přemnohé výzkumy přírodní. Za pomoci svého soudruha Burnea podal veřejnosti mnohých oprav ze zastaralých zásad o pěstování včely. Při svém pozorování včelího života byl též značně podporován paní Jurinovou, kteráž mu svými bedlivými mikroskopickými pozorováními mnohých platných služeb prokázala, a nejen jemu, ale i budoucím bádavým včelařům.

Nemálo zajímavo bude též zmíniti se o Kristiánu Kohlmannovi, občanu Oldenburském v pruské provincií Brandenburské, kterýž, ač byl mrzákem, včelařstvím již r. 1806. se horlivě zabýval a zaměstnání toto za jedinou svou výživu považoval. Za krátkou dobu ušetřil si včelařením tolik, že mohl svému tenkrát velmi stísněnému králi pruskému nabídnouti půjčku 4 set tolarů co čistý výtěžek za stržený med z třiceti včelstev. Král přijal tenkrát srdečné jeho nabídnutí, a v roce 1812. splatil mu půjčku i se všemi úroky a mimo to udělil mu za vzorné jeho včelaření i za vzácnou jeho vlasteneckou ochotu a oddanost zlatou medailii, na níž ražen byl chumáč včel i s úlem.

R. 1460. bylo v Chebu třinácti vařiči medoviny 484 věder medoviny uvařeno, kdežto o 200 let později pouze jediný vařič poslední daň za várku odvedl.

Bylo by ovšem mnoho podobných obrázků možno uvésti z dějin včelaření aneb lépe řečeno medaření, avšak žel, není zde místa nám dosti popřáno k tomu, abychom šířeji se rozepisovati mohli o dějinách medu.

Neméně zajímavo, že i naši předkové dovedli med přerozmanitě upotřebiti a spracovati.

Tak vypravuje nám již Platon, že bylo bohům obětováno ovoce namáčené v medu.

Již tenkrát považován byl med za vhodný prostředek k dosažení dlouhého věku. V mnohých nemocech měli jej za lék velice prospěšný.

Med z Hyblu v Sicilii a z Hymethu v Atice byl pro svou výbornou lahodnost vyhlášen, zlou pak pověsť měl med korsický pro svou nepříjemnou, silnou příchuť.

Ano i v koranu činí se zmínka o medu, a arabští lékařové obšírně dosti se o něm rozepisovali.

Staří Assyrové kladli mrtvoly do medu, aby je tak konservovali. Agesilaus, král spartánský a Alexandr Veliký byli též po smrti do medu položeni.

Také ku konservování a nakládání ovoce a jiných potravin používali tenkrát již medu.

Obchod medem byl v starověku vůbec mnohem značnější než nyní, zvlášť před zavedením cukru rákosového a později řepového.

Čím dál tím více klesal obchod medem, zvlášť když i reforma v náboženství křesťanském počala se rozšiřovati. Tuť spotřeba vosku značněji ochabovati počala. Avšak přes všecky tyto citelné pohromy jest včelaření, aneb abychom to určitěji vyznačili, medaření přec ještě odvětvím dosti výnosným, a to tím spíše, dovede-li včelař medu i v domácnosti náležitě využitkovati.