ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

„Ne,“ pravil Pierre Jouveret, „neznám Itálie, a přece jsem se dvakrát pokusil dostati se tam, ale vždy jsem byl na hranici zadržen takovým způsobem, že mi bylo vždy znemožněno postoupiti dále. A přece oba ty pokusy podaly mi rozkošný obraz mravů krásného toho kraje. Zbývají mi ještě města, musea, arcidíla této země, kterých je tam taková spousta. Zkusím znova při první příležitosti odvážiti se do tohoto mně posud nedostupného území.

Nechápete? — Vysvětlím to hned.

Bylo to roku 1874, když jsem zatoužil viděti Benátky, Florencii, Řím a Neapol. Ta chuť mi přišla asi 15. června, kdy prudká míza jarní vám vkládá do srdce žhoucí touhu po cestách a lásce.

Nejsem přece cestovatel. Měniti místo připadá mi zbytečné a unavující. Noci strávené ve vlaku, otřesný spánek ve vagonech s bolením hlavy a skroucením údů, prudká probouzení v této valící se skříni, ten pocit špinavé mastnoty na kůži, ten zápach uhlí, jejž polykáte, ty protivné obědy v průvanu buffetů, jsou dle mého náhledu hanebné počátky zábavného výletu.

Po tomto smutku rychlíků následují smutky hotelů, velkých hotelů plných lidí a přece prázdných, neznámé, nudné pokoje a podezřelá lůžka. — A já mám rád svou postel nade všecko. Toť svatyně života. Svěříte jí své nahé, znavené tělo, by je osvěžila, by si tam odpočinulo v bělosti prádla a teplotě peřin.

Tam v posteli nalézáme nejkrasší hodiny žití, hodiny lásky a spánku.

Postel je svatá. Má být vážena a ctěna všemi, má být milována jako to, co máme nejlepšího a nejpříjemnějšího na zemi.

Nemohu nadzvednouti přikrývky hotelní postele bez otřesu nechuti. Co se v nich dělo včera v noci? Jací nečistí, odporní lidé spali na těch žíněnkách? A myslím hned na všecky ty ošklivé tvory, s kterými se denně setkáváme, na zlé hrbáče, na těla šosáků, na černé ruce, které vnucují myšlenku na nohy a na to vše ostatní. Myslím na všecky, jichž potkání vám loudí pod nos ošklivé zápachy česneku nebo člověčiny. Myslím na mrzáky, na hnisavé rány, na pot nemocných, na všecky hnusy a všecku lidskou špínu.

To vše prošlo postelí, kde já mám spáti. Je mi špatně od žaludku, když tam strkám nohy.

A ty obědy v hotelích, ty dlouhé obědy společných tabulí, v středu těch všech lidí únavných anebo směšných; a ty hrozné, osamělé obědy u malého stolku restauračního s ubohou svíčkou, opatřenou stinítkem.

A ty únavné večery v neznámých městech. Znáte něco žaluplnějšího, než blížící se noc v cizím městě? Jdete před sebou v pohybu všech, v pohybech, které připadají překvapující jako ve snu. Díváte se na ty postavy, kterých jste jakživ neviděl a kterých nikdy neuvidíte, slyšíte hovory o věcech vám lhostejných v řeči, které nerozumíte. Máte pocit ztraceného člověka. Srdce se vám svírá, nohy zmalátnějí, duše umdlévá. Jdete, jako byste prchali, jdete jen, abyste se nemusili vrátiti do hotelu, kde byste se cítil ještě více ztraceným, jelikož jste tu doma, v domově, jejž si může zakoupiti kdokoli, a končíte tím, že padáte na židli osvícené kavárny, jejíž zlato a světla vás tíží tisíckrát víc než stíny na ulici. Tu před pěnivým bockem, přinešeným v chvatu od pobíhajícího sklepníka, cítíte se tak hanebně opuštěn, že se vás zmocňuje druh šílenství, potřeba odcestovati, jeti jinam, nevíte kam, jen ne zůstati zde u mramorové desky stolku a pod zářícím lustrem. A náhle se přesvědčíte, že člověk jest opravdu a vždy a všude sám na světě, ale že na místech známých jedině domácí styky dávají vám illusi lidského bratrství. Tak v hodinách opuštěnosti a chmurného osamocení v městech vzdálených naučíte se mysliti široce, jasněji a hluboce. A tak vidíte celý život rázem bez perspektivy, věčné naděje, bez klamu přijatých návyků a bez očekávání štěstí, o kterém se vám stále jen sní.

Tak odjedete-li daleko, chápete dobře, jak jest všecko blízké a krátké a prázdné, hledáte-li neznámé, přesvědčíte se, jak je všecko prostřední a jak brzy se končí, probíháte-li zem, vidíte dobře, jak jest malá a bez ustání skoro všady stejná.

Och! znám ty chmurné večerní pochůzky nazdařbůh neznámými ulicemi. Bojím se jich víc než všeho jiného.

A tak nechtěl jsem za nic odjeti sám na italskou cestu, rozhodl jsem se, že vezmu s sebou přítele Pavla Pavillyho.

Vy znáte Pavla. Pro něho je světem a životem žena. Jest mnoho lidí této racy. Život zdá se jim poetický a osvětlen jen přítomností ženy. Na zemi lze bydleti jen proto, že tu jsou ženy, slunce jest skvoucí a teplé, poněvadž osvěcuje ženy. Vzduch se příjemně dýchá, jelikož sklouzá po jejich pleti a čeří krátké vlásky na jejich skráních. Luna jest rozkošná, poněvadž mohou sníti v její záři a že dodává lásce nyvého půvabu. Krátce, vše, co Pavel koná, točí se kol ženy, jeho všecky myšlenky tíhnou k ženám, jako všecky jeho snahy a všecky naděje.

Básník zdeptal tento druh lidí:

Když jsem mluvil s Pavlem o Italii, s počátku rozhodně odepřel opustiti Paříž, ale já mu začal vyprávěti o dobrodružstvích na cestě, řekl mu, jak Vlašky mají pověst rozkošných žen; navnadil jsem jej nadějí na rafinované požitky v Neapoli, dík doporučení, jež jsem dostal na jistého pána Michala Amorosa, jehož styky jsou velmi užitečné cizincům, a on se dal svésti.

II

Odjeli jsme rychlíkem ve čtvrtek večer, 26. června. V této době není pravidlem jezditi na jih; byli jsme sami ve voze a oba dva v špatné náladě; mrzeli jsme se, že jsme opustili Paříž, želeli jsme, že jsme povolili tomuto nápadu cestovati, litovali jsme, že jsme opustili Marly tak svěží, Seinu tak krásnou, stráně tak milé a krásné dny toulek v loďce, příjemné večery dřímání na břehu před příchodem noci.

Pavel se stulil do kouta a prohlásil, když vlak vyjel:

„Je to pitomost jeti tam dolů.“

Jelikož již bylo pozdě ke změnám názoru, odpověděl jsem:

„Nemusil’s přijít.“

Neodpověděl. Ale bylo mi do smíchu, když jsem viděl, jak zuřivě se tváří. Jest podoben dojista veverce. Každý z nás má v svých tazích pod rysem lidským typ některého zvířete, jako stopu své původní raçy. Co lidí má tlamu buldoka, hlavu kozla, králíka, lišky, koně i vola! Pavel jest veverka, která se stala člověkem. Má živá očka tohoto zvířátka, jeho zrzavou srst, špičatý nos, útlé, jemné, pružné a pohyblivé tělo a pak jistou podobnost ve vnějším chování. Což vím? Podobnost posunů, pohybů, držení těla, což vše živě upomíná na veverku. Konečně oba jsme usnuli oním hlomozu plným spánkem, jaký bývá v železničních vozech; přerušují jej hrozné křeče v pažích a na krku a náhlé zastávky vlaků.

Vzbudili jsme se cestou podél Rhôny. A brzy nepřetržitý cvrkot cikad, vnikající okny k nám, onen cvrkot, který se zdá býti hlasem teplé země, zpěvem Provence, zatopil nám tváře, prsa i duše veselým pocitem jihu, ovzduším sprahlé půdy, ovzduším kamenité a světlé vlasti skrčených olivovníků s šedozeleným listím.

Jak se vlak pomalu zastavoval, běžel jeden zřízenec podél vlaku a vykřikoval zvučně jméno stanice „Valence“, pravé „Valence“, s plným přízvukem, zkrátka slovo „Valence“, při němž na novo nám projela tělem chuť a ovzduší Provence, kterou nám již daly dříve cikady svými skřípajícími tóny.

Až do Marseillu nic nového.

Sestoupli jsme do buffetu k snídaní.

Když jsme se vrátili do svého vagónu, viděli jsme, že se tam usadila dáma.

Pavel podíval se na mne u vytržení a mechanicky upravil svůj krátký knír, pak nadzvedl trochu čapku a jako hřebenem projel rozevřenými pěti prsty své vlasy noční cestou silně pocuchané. Pak si usedl proti neznámé.

Vždycky, ať jsem na cestě či v společnosti, kdykoliv se octnu před novým obličejem, posedne mne touha uhádnouti, jaká duše, jaká vloha, jaký charakter se ukrývají v jeho tazích.

Byla to mladá žena, docela mladá a velmi krásná, jistě pravá dcera jihu. Měla nádherné oči, báječně černé vlasy, vlnivé, trochu zkadeřené, velmi husté, bujné a dlouhé, že zdály se těžkými, že’s při pouhém pohledu měl pocit, jak as tíží na její hlavě. Oblečena byla elegantně a s jistým špatným jižním vkusem, tak že se zdála býti trochu vulgární. Pravidelné tahy jejího obličeje byly bez gracie, bez dokonalosti elegantních raç, bez lehké delikátnosti, kterou dostávají synové rodin aristokratických od narození do vínku a která jest jakousi dědičnou známkou krve méně husté.

Měla náramky příliš široké, aby mohly býti zlaté, a náušnice ozdobené průhlednými drahokamy příliš velkými, aby byly pravými démanty; měla v své osobě cosi lidového. Uhodl jsi, že když mluví, mluví velmi hlasitě, a že by křičela při každé příležitosti s přepiatými posunky.

Vlak se hnul.

Seděla bez hnutí na svém místě, upírala oči před sebe v zamračené póse rozzuřené ženy. Ani se na nás nepodívala.

Pavel začal hovořiti se mnou, mluvil cosi, aby to udělalo dojem, vyvíjel tkanivo rozhovoru, aby získal její zájem, jako prodavači rozkládají na ukázku vybrané své kusy, aby vzbudili chuť k nákupům.

Ale dělala, jako by neslyšela.

„Toulon! Deset minut! Buffet!“ křičel zřízenec.

Pavel dal mi znamení, abych sestoupil, a sotva jsme byli na perroně, pravil: „Řekni mi, co to může asi být?“

Dal jsem se do smíchu: „Což já vím? Mně je to úplně lhostejno.“

Byl velmi vznícen. „Jest to po čertech hezká a svěží křepelka! A jaké má oči! Ale zdá se nespokojena. Měla asi mrzutosti, ničeho si nevšímá!“

Zašeptal jsem: „Marně se namáháš.“

Ale on se rozzlobil: „Nenamáhám se, můj drahý, shledávám jen, že jest žena ta velmi hezká, a to jest všecko. Jen moci s ní mluvit! Ale co jí říci? Což ti nic nenapadá? Což nemáš potuchy, kdo a co to může být?“

„Na mou čest ne. Nanejvýš bych myslil, že je to herečka, která po milostném útěku jest na cestě za svou společností.“

Tvářil se uraženě, jako bych mu byl řekl něco, co ho ranilo, a začal: „A dle čeho tak smýšlíš? Mně připadá naopak, že vypadá velmi comme il faut.“

Odpověděl jsem: „Jen si všimni náramků, můj drahý, a náušnic a toiletty. Nebyl bych pranic udiven, kdyby to byla tanečnice nebo krasojezdkyně, ale spíš tanečnice. Má něco v celé své bytosti, co páchne divadlem.“

Myšlenka ta jej rozhodně rozmrzela: „Jest velmi mladá, můj milý, jest jí sotva 20 let.“

„Ale vždyť je mnoho věcí, jež lze provozovati před 20 lety, tanec a deklamace patří k nim a jiné ještě, co snad zvlášť praktikuje.“

„Cestující na rychlících Nizza a Vinticuile do vozů!“ křičel zřízenec.

Musili jsme nastupovat. Naše sousedka pojídala pomeranč. Rozhodně způsobů distinguovaných nebyla. Měla kapesník přes kolena a její způsob, jak loupala zlatou kůži, otvírala ústa, brala čtvrtky do rtů, vyplivovala jadérka okny, vše svědčilo, že co do zvyků a posunků má zcela obyčejné vychování.

Byla jistě mrzutější než dřív a hltala chvatně pomeranč se zuřivostí přímo komickou.

Pavel ji hltal zrakem a hledal, co by začal, aby její pozornost k sobě obrátil. I počal se mnou hovořiti, rozpřádal celou řadu vybraných myšlenek, zběžně citoval známá jména. Docela si jeho námah nepovšimla.

Minuli jsme Frejus a Sv. Rafaela. Vlak hřímal zahradou a rájem růží, lesem rozvitých oranžů a citroníků, které současně nesly bílé květy i zlaté ovoce svoje, královstvím vůní, vlastí květů, uháněl po divukrásném břehu, který se táhne od Marseille k Janovu.

Jeť třeba jeti touto cestou v červnu, kdy nejkrásnější květiny bují divoce a volně v úzkých údolích a na svazích vrchů. A stále vidíš růže, růžové pole i pláně, růžové ploty a lesíky. Růže vinou se po zdech, rozvíjejí se po střechách, pnou se po stromech růže bílé, červené i žluté, tryskají mezi lupením, malé nebo ohromné, buď útlé v prostých, jednoduchých šatečkách nebo plné v těžkých a skvělých úborech.

A jejich silný a ustavičný dech zhušťoval vzduch, dělal jej šťavnatým a nyvým. A ještě pronikavější vůně rozkvetlých oranžovníků jako by oslazovala vše, co člověk vdechuje, a měnila v čichovou pochoutku.

Velký svah hnědé skály táhne se k nehybnému Středozemnímu moři. Tíživé paprsky letního slunce dopadají v ohnivých snopech na hory, na dlouhé svahy písku, na moře ztuhlé a tvrdé modře. Vlak uhání dále, vniká do tunelů, aby projel horstvem mysů, smeká se po rozvlněných pahorcích, běží nad vodou po náspech příkrých jak zdi; a sladká, neurčitá sláň, zápach schnoucí mořské trávy mísí se časem do veliké a omamující vůně květů.

Ale Pavel neviděl nic, neslyšel nic, necítil nic. Cestovatelka zabrala celou jeho pozornost.

V Cannes chtěl zase se mnou mluviti, i dal mi znamení, abychom opět vyšli z vozu.

Sotva jsme byli dole, vzal mne pod paží.

„Vidíš, jak je rozkošná. Jen se podívej na její oči! A její vlasy, můj drahý, já nikdy neviděl nic podobného!“

Odpověděl jsem mu: „Utiš se přec; aneb žeň útokem na ni, máš-li úmysly. Nevyhlíží tak nepoddajná, ačkoliv se zdá trochu vrčivá.“

Začal: „Což bys nemohl sám s ní promluviti? Já nevím, jak začít. Jsem v začátcích vždy nejapný až k blbosti. Já nikdy nedovedl zastavit ženu na ulici. Jdu za ní, chodím okolo ní, přibližuji se k ní, ale nikdy nenalézám potřebné fráse. Jedinkrát učinil jsem pokus rozhovoru. Když jsem viděl co nejpatrněji, že čeká na můj začátek, a když jsem absolutně něco říci musil, zakoktal jsem: ,Jest vám dobře, madame?‘ Vysmála se mi do očí a já se dal na ústup.“

Slíbil jsem Pavlovi, že užiju celé své obratnosti, aby se konversace zahájila, a když jsme zaujali svá místa, ptal jsem se co nejdvorněji naší sousedky: „Nepřekáží vám dým tabákový, madame?“

Odpověděla: „Non capisco!“

Tedy Vlaška. Div jsem se nedal do rozpustilého smíchu. Pavel neznal ani slůvka z této řeči a já mu měl dělati tlumočníka. Začal jsem tedy svou úlohu. Pravil jsem vlašsky:

„Ptal jsem se vás, madame, zdali kouř tabákový vám vadí či ne?“

Odpověděla mi s pohledem zuřivým: „Che mi fa!“ Neobrátila hlavu ani nepozvedla oči ke mně a já zůstal celý zmatený nevěda, mám-li bráti to „Co jest mi po tom“ za svolení či zákaz, za pravou známku lhostejnosti, či za prosté „Nechte mne na pokoji!“

Začal jsem znovu: „Madame, překáží vám snad dým tabákový?“

Teprv odvětila: „Mico“ s přízvukem, který se rovnal onomu „Nechte mne na pokoji!“ Ale bylo to přece svolení a já pravil k Pavlovi: „Můžeš kouřiti.“ Pozoroval mne udivenýma očima, jaké dělá ten, kdo hledí porozuměti lidem mluvícím cizí řečí. A ptal se mne s tváří docela komickou:

„Co pak jsi jí tedy řekl?“

„Ptal jsem se jí, smíme-li kouřiti.“

„Což ona neumí francouzsky?“

„Ani slůvka.“

„A co pak odpověděla?“

„Že svoluje, abychom dělali, co se nám líbí.“

A já si zapálil doutník.

Pavel začal znovu: „A to je všecko, co řekla?“

„Můj drahý, kdybys byl spočítal její slova, byl by poznal, že jich řekla zrovna šest, dvě z nich řekla, aby mi dala na jevo, že francouzsky nerozumí. Zůstanou tedy čtyři. Nu ve čtyřech slovech nelze opravdu vyjádřiti mnoho věcí.“

Pavel byl nadobro nešťasten, zklamán, nevěděl, kudy kam. Ale náhle zeptala se mne tímže nevrlým hlasem, který, jak se zdálo, byl u ní přirozeným: „Víte, v kolik hodin budeme v Janově?“

Odpověděl jsem: „V jedenáct večer, madame!“

Pak po minutě mlčení já začal: „Můj přítel a já jedeme rovněž do Janova; a kdybychom mohli po cestě vám v čemkoliv prospěti, věřte, že by to bylo naším štěstím.“

A když neodpovídala, naléhal jsem: „Jste sama, a kdybyste snad potřebovala našich služeb.“ — Řekla znovu „mica“ tak tvrdě, že jsem se rázem odmlčel.

Pavel se mne zeptal:

„Co pak to povídala? — Řekla, že se jí zdáš roztomilý.“ Ale nebyl v rozmaru, aby žertoval; a prosil suše, abych si z něho blázny nedělal. Na to jsem mu přeložil otázky mladé ženy i svůj galantní návrh, tak hrubě zamítnutý.

Byl opravdu neklidný jako veverka v kleci. Pravil: „Jen se dovědět, v kterém hotelu aspoň sestoupí, šli bychom tam rovněž. Hleď vyptati se jí zpříma a dáti takto novou příležitost k hovoru.“

To nebylo věru lehké a nevěděl jsem, co vymysliti, sám jsa žádostiv seznámiti se s touto nepřístupnou osobou. Minuli jsme Nizzu, Monaco, Mentonu a vlak se zastavil, na hranicích k prohlídce zavazadel.

Ačkoliv nenávidím lidi špatně vychované, kteří snídají a obědvají ve vagónu, sestoupil jsem a skoupil celou spoustu potravin, abych se pokusil o poslední útok na mlsnost naší družky. Cítil jsem dobře, že s tímto děvčetem v poměrech obyčejných by se dalo mluvit. Byla podrážděna, protože ji potkala nějaká nepříjemnost, ale stačila snad pouhá maličkost, snad jen probuditi v ní nějakou choutku, pronésti slůvko, učiniti vhodnou úsluhu, aby se přestala mračiti, aby se rozhodla a vzdala.

Jeli jsme dále. My byli stále sami o třech. Rozložil jsem své potraviny na sedadlu, rozřezal kuře, rozdělil elegantně řízky šunky na papíru a pak jsem blíže mladé ženy rozložil naše zákusky: jahody, slívy, třešně, koláče a sladkosti.

Když viděla, že začínáme jísti, vytáhla též z malého sáčku kus čokolády a dva rohlíky a začínala chroupati svými krásnými, ostrými zuby praskající pečivo a tabulku čokoládovou.

Pavel pravil mi polohlasitě:

„Pozvi ji přec!“

„To jest také můj úmysl, drahý, ale začátek nebude lehký.“

Zatím pošilhávala stranou po našich zásobách a já vycítil, že by měla ještě chuť po svých dvou rohlíčkách. Nechal jsem ji však, až dokončí svůj skrovný oběd. Pak jsem začal:

„Byla byste tak velice vlídná, madame, a přijala byste něco z tohoto ovoce?“

Odpověděla ještě jednou „mica!“ ale hlasem méně zlým, než ve dne, a já naléhal: „Aspoň tedy dovolíte, že vám nabídnu trochu vína. Je to víno vašeho kraje, italské, a jelikož jsme nyní u vás, bylo by nám velmi milé viděti, jak krásná italská ústa přijímají, co jim nabízejí Francouzové, jejich sousedi.“

Zavrtěla hlavou, že ne, ale již tak mírně, jako by chtěla zamítnouti a toužila přijmouti a řekla ještě jednou „mica!“ a bylo to „mica“ skoro zdvořilé. Vzal jsem malou slamou opletenou láhev dle italské módy; nalil jsem do skleničky a jí podal.

„Pijte,“ pravil jsem jí, „to nám bude na uvítanou ve vaší vlasti.“

Vzala mrzutě skleničku a vyprázdnila ji jediným douškem jako žena, kterou mučí žízeň, a pak mi ji bez poděkování vrátila.

Pak jsem jí nabídl třešně.

„Prosím, madame, berte! Vidíte přec, že nám děláte velikou radost.“

Pozorovala ze svého kouta všecko to ovoce, které jsme rozložili vedle ní, a pravila tak rychle, že jsem s těžkostí mohl postihnouti její slova:

„A me non piacciono, ne le celiegie, ne le susine; amo soltanto le fragole.“

„Co to povídá?“ ptal se ihned Pavel.

„Ona povídá, že nemá ráda ani třešně, ani slívy, nýbrž pouze jahody.“

A položil jsem jí na kolena noviny plné lesních jahod. Začala ihned je rychle jísti, berouc je konečky prstů a házejíc je trochu z dálky do úst, která se otvírala způsobem koketním a roztomilým.

Když byla hotova s červenou hromádkou, která v několika minutách mizela, menšila se, rozplývala pod živými pohyby jejích prstů, zeptal jsem se jí: „A co bych nyní mohl vám nabídnouti?“

Odpověděla: „Ráda bych kousek kuřete.“

A zhltla ještě půlku drůbeže, kterou drtila velkými rázy své sanice s pohyby masožravce. Pak se rozhodla a vzala si třešní, které nejedla ráda, pak sliv, pak koláčů a pak pravila: „Už dost“ a skrčila se do svého kouta.

Začínal jsem se velmi baviti a chtěl jsem, aby jedla ještě; aby se spíš rozhodla, zahrnoval jsem ji nabídkami a dvornostmi. Ale tu náhle se znovu rozzuřila a hodila mi do obličeje své „mica“, tentokrát tak strašlivé, že jsem se již neodvážil rušiti její trávení.

Obrátil jsem se k svému příteli: „Můj ubohý Pavle, myslím, že za své jahody nemáme nic.“

Nadešla noc, teplá noc letní, zvolna se blížící, a rozkládala své vlažné stíny po zemi žhoucí a unavené. V dáli od místa k místu nad mořem rozněcovaly se ohně po mysech, na výšinách předhoří, a hvězdy se též začaly objevovati na setmělém obzoru, že jsem si je začal plésti s majáky.

Vůně oranžovníků stala se pronikavější; v opojení jsme ji vdechovali a dmuli plíce, abychom ji mohli zhluboka vpíjeti. Něco sladkého, rozkošného, božského vznášelo se ve vzduchu vůní prosyceném.

A náhle zpozoroval jsem pod stromy, podél trati, v stínu stromů teď úplně černém, něco jako lijavec hvězd.

Řekl bych, že to kapky světla hopkují, poletují, hrají si a honí se mezi listím jako malé hvězdičky napadalé s nebe, aby si udělaly výlet po zemi. Byly to světlušky, tyto žhoucí mušky, a tančily ve vonném vzduchu divný ohnivý balet.

Jedna z nich náhodou vlétla do našeho vozu a začala tu těkati, házejíc sem tam své přerušované světlo, které střídavě hned shaslo, hned se zažehlo. Přikryl jsem lampu modrou záclonkou a pozoroval jsem fantastickou mouchu, jak poletuje sem a tam, dle rozmaru svého žhavého letu. Tu si sedla náhle do černých vlasů naší sousedky, která po večeři usnula. A Pavel tonul v nadšení, zrak upíraje na tento třpytný bod, který plál jako živý klenot nad čelem usnulé ženy.

Asi ve 3/4 na 11 se Vlaška vzbudila, stále majíc v svých vlasech malé svítící zvířátko. Pravil jsem, vida, že sebou hýbá: „Přijíždíme do Janova, madame!“ Neodpověděla mi a zašeptala jako zaujata utkvělou a trapnou myšlenkou:

„Ale co já si počnu nyní?“

Pak najednou se mne zeptala:

„Chtěli byste, abych šla s vámi?“

Zůstal jsem tak omámen, že jsem nechápal.

„Jak, s námi? Co tím míníte?“

Opakovala s tváří čím dál, tím zuřivější:

„Chcete, abych šla s vámi ihned?“

„Šel bych s vámi; ale kam chcete jíti? Kam vás mám doprovoditi?“

Pokrčila rameny se svrchovanou lhostejností.

„Kam chcete! Mně je to jedno.“

Opakovala dvakrát: „Che mi fa?“

„Ale abychom tedy šli do hotelu?“

Pravila tónem co nejpohrdavějším: „Nu dobrá, tedy do hotelu.“

Obrátil jsem se k Pavlovi řka: „Ona se ptá, chceme-li, aby šla s námi.“

Vytřeštěný úžas mého přítele vrátil mi chladnokrevnost. Zakoktal:

„S námi? Kampak? Proč? Jak?“

„Já nevím praničeho! Udělala mi tento návrh tónem víc než rozhněvaným. Já jí odpověděl, že půjdeme do hotelu, ona odpověděla: Nu dobrá, pojďme do hotelu! Nemá asi ani sous. Ale to je jedno, má zvláštní způsob, jak se seznamuje s lidmi.“

Pavel pobouřen a chvějící se vykřikl: „Ale ovšem, ano, chci tuze rád, řekni jí, že ji odvedeme, kam se jí zlíbí.“ Potom chvíli váhal a pak znepokojen prohodil: „Pouze třeba vědět, s kým půjde? Se mnou nebo s tebou?“

Obrátil jsem se k Italiance, která, jak se zdálo, nás ani neposlouchala v své úplné bezstarostnosti, a pravil jsem jí:

„Budeme velmi šťastni, madame, když nás vezmete s sebou. Pouze můj přítel toužil by zvědět, jestli jeho paže neb moje bude mít čest býti vám oporou?“

Otevřela na mne své veliké, černé oči a odpověděla s jistým překvapením: „Che mi fa.“

Vysvětloval jsem: „Myslím, že v Italii přítel, který pečuje o všecky tužby ženy a snaží se o vyplnění její vůle a jejích rozmarů, nazývá se patito: kdo má z nás obou býti vaším patitem?“

Odpověděla bez rozpaků: „Vy!“

Obrátil jsem se k Pavlovi: „Vybrala si mne, můj milý, nemáš štěstí.“

Prohlásil zuřivě: „Tím lépe pro tebe!“

Pak po přemýšlení několik minut trvajícím: „Stojíš na tom odvésti si tuto husu? Ta nám pěkně zkazí naši cestu. Co chceš počíti si s touto ženou, která vypadá jako bůh ví co? Ani nás nevezmou do slušného hotelu.“

Ale já začínal právě shledávati Italianku za mnohem lepší, než jsem ji cenil dříve; a já stál o to, ano, stál jsem o to, odvésti si ji teď sám. Ba já byl unesen touto myšlenkou a prodělával jsem ty malé záchvěvy, které probíhají nám žilami při naději na noc lásky.

Odpověděl jsem: „Můj drahý, přijali jsme, pozdě couvati. Tys byl první, který mi radil, abych odpověděl: Ano!“

Zahučel: „To jest hloupé! Konečně, dělej co chceš.“

Vlak hvízdl, uvolňoval let, dojeli jsme.

Sestoupil jsem z vozu, pak jsem podal ruku své nové družce. Skočila lehce na zem a já jí nabídl rámě, které přijala s jakýmsi odporem. Jakmile jsme poznali svá zavazadla, přihlásili se o ně, odešli jsme do města. Pavel kráčel mlčky nervosním krokem.

Pravil jsem k němu: „V kterém hotelu sestoupíme?“ Snad bylo by těžko jíti do „Města Paříže" s ženou, zvlášť s touto Vlaškou.

Pavel mne přerušil: „Ano s Vlaškou, která spíš vypadá jako „děvče“ než jako vévodkyně. Ale konečně, mně do toho nic není. Jednej, jak za dobré uznáš!“

Byl jsem zmaten. Psal jsem do „Města Paříže“, aby nám zachovali pokoj… a teď… jsem nevěděl, jak se rozhodnouti.

Dva posluhové šli za námi s vaky. Začal jsem: „Ty bys měl jít napřed a ohlásiti, že jsme tu. Naznačíš hotelierovi, že mám zde… přítelkyni a že si přejeme byt pro sebe, pro nás tři, oddělený, abychom se nemusili stýkati s jinými cestujícími. On pochopí a my se rozhodneme po jeho odpovědi.“

Ale Pavel zahučel: „Dík, takové komisse a úkoly se mi docela nelíbí. Nepřišel jsem, abych ti zde obstarával tvé pokoje a rozkoše.“

Ale já naléhal: „Hleď, můj drahý, nehněvej se. Jest rozhodně líp jíti do dobrého hotelu než do špatného, a to přece není nic těžkého žádati od hoteliera tři separátní pokoje se společnou jídelnou.“

Zdůrazňoval jsem slovo „tři“, což rozhodlo u něho.

Šel tedy napřed a viděl jsem, jak vstupuje pod velký portál krásného hotelu, zatím co já šel po druhé straně ulice, táhna nemluvnou Italku a sledován krok za krokem nosiči zavazadel.

Konečně se Pavel vrátil s tváří tak mrzutou jako byla tvář mé společnice. „Hotovo,“ pravil, „přijmou nás, ale mají pouze dva pokoje. Ty si to zařídíš, jak budeš moci.“

A šel jsem za ním, styděl jsem se vstoupiti v této podezřelé společnosti.

Měli jsme skutečně dva pokoje, oddělené od sebe salonkem. Požádal jsem o studenou večeři, pak jsem se obrátil trochu pomaten k své Vlašce:

„Mohli jsme opatřiti pouze dva pokoje, madame, vyberete si, který budete chtít.“

Odpověděla svým věcným: „Che mi fa?“ Tu jsem zvedl se země její malý kufřík z černého dřeva, pravý kufřík pro služku, a odnesl jsem jej na pravou stranu do pokoje, který jsem jí určil… i pro nás. Francouzským písmem bylo napsáno na čtverci papíru na kufr přilepeném: „Slečna Francesca Rondoli, Janov.“

Ptal jsem se jí: „Vy se jmenujete Francesca?“

Kývla hlavou, že ano, bez odpovědi.

Pravil jsem: „Budeme ihned večeřet. Nechtěla byste odejíti a trochu upraviti svou toilettu?“

Odpověděla „mica“, slovo tak časté v jejích ústech, jako „che mi fa?“. Naléhal jsem: „Po cestě drahou jest milo trochu se umýti.“

Pak mi napadlo, že nemá asi potřeb nevyhnutelných pro ženu, neboť zdálo se mi, že jistě se octla ve zvláštní situaci, jakoby vyvázla z nějakého nemilého dobrodružství, a přinesl jsem jí svůj nécessaire.

Vyňal jsem všecky malé nástroje, které v něm byly: kartáček na nehty, nový kartáček na zuby — mám jich s sebou vždy zásobu, na výběr — misky, pilníky, houby. Otevřel jsem flakon s vodou levandulovou, smíchanou s ambrou, malý flakon „čerstvého sena“, aby si mohla vybrati. Otevřel jsem skřínku s rýžovým pudrem, v němž byla zabořena lehká štětička. Rozestřel jsem jeden ze svých jemných ručníků nad džbánem vody a položil nové mýdlo vedle umyvadla. Sledovala mé pohyby svým široce rozevřeným, hněvivým zrakem, nebyla ani udivena ani spokojena s mou starostlivostí. Pravil jsem k ní: „Zde máte vše, čeho třeba, ohlásím vám, až večeře bude připravena.“

A vrátil jsem se do salonu. Pavel si vzal pokoj na levo a zavřel se tam, já zůstal sám a čekal.

Sklepník přicházel a odcházel, přinášeje talíře a sklenice. Strojil pomalu a pak položil na stůl studené kuře a ohlásil, že jest prostřeno.

Zaklepal jsem tiše na dveře slečny Rondoli. Křikla: „Vstupte!“ Vstoupil jsem. Dusivá vůně voňavek mne omámila, prudká, zhuštěná vůně jako v kadeřnickém krámě.

Vlaška seděla na svém kufru v pose rozmrzelé snílky nebo propuštěné služky. Mžikem oka jsem odhadl, jak rozuměla slovům „udělati svou toilettu“. Ručník zůstal složen na karafě plné vody, mýdlo suché a netknuté leželo vedle prázdného lavoiru, ale řekl bys, že mladá žena vypila polovičku voňavek z flakonů. Kolínskou vodou šetřila, chyběla v láhvi jen asi třetina, ale za to náhradou spotřebovala úžasně mnoho vody levandulové s ambrou a čerstvého sena.

Mrak pudru rýžového, mdlá bílá mlha jeho zdála se ještě prouditi vzduchem, tak si jím poprášila obličej a hrdlo. Měla ho jako sněhovou vrstvu na obočí, brvách, skráních a tváře její byly jako ze sádry a ve všech prohlubinách bylo viděti silné závěje, v rýhách u chřípí, v důlku na bradě, v koutcích očních. Když vstala, rozprostřela se pokojem tak prudká vůně, že jsem pocítil bolest v hlavě.

Sedli jsme k večeři. Pavel byl v děsné náladě. Slyšel jsem od něho jen hanlivá slova, podrážděné úsudky, nepříjemné poklony.

Slečna Francesca hltala jako bezedná. Když skončila, stulila se na pohovce k dřímotě. S nepokojem jsem očekával rozhodnou chvíli, jak si rozdělíme lože. Odhodlal jsem se, že to urychlím, a usednuv vedle Vlašky, políbil jsem jí dvorně ruku.

Pootevřela své unavené oči, víčky sotva nadzdviženými podívala se na mne ospale a stále ještě rozmrzele.

Pravil jsem k ní: „Jelikož máme jen dva pokoje, dovolíte mi, abych odešel do vašeho s vámi?“

Odpověděla: „Dělejte, jak chcete, mně je to jedno. — Che mi fa!“

Tato lhostejnost mne ranila: „Tedy vám to nebude nepříjemné, když půjdu s vámi?“

„To jest mi jedno, dělejte, jak chcete!“

„Chcete si ihned ulehnout?“

„Ano, chci, jsem ospalá.“

Vstala, zívla, podala ruku Pavlovi, který se jí zuřivě chopil, a já jí posvítil do našeho pokoje.

Ale neklid se mne zmocnil. „Hleďte,“ pravil jsem zase, „zde jest vše, co potřebujete!“

A vylil jsem v své pečlivosti půlku vody do umyvadla, a položil jsem ručník vedle mýdla.

Pak jsem se vrátil k Pavlovi. Sotva jsem vstoupil, prohlásil: „Tos nám přivedl pěkného velblouda!“

Odpověděl jsem se smíchem: „Můj drahý, nepomlouvej hrozny, že jsou kyselé!“

Odvětil s pokryteckou zlomyslností:

„Uvidíš, jak se ti to vyplatí, můj milý!“

Zachvěl jsem se a zachvátil mne onen bodavý strach, který nás pronásleduje po podezřelém milování, onen strach, který nám kazí roztomilé styky, nenadálá objetí, polibky dobrodružně urvané. Ale přece dělal jsem statečného. „Jdižiž,“ pravil jsem, „tato dívka není žádnou tulačkou!“

Ale on mne držel, šelma! Neboť postřehl na mém obličeji stín neklidu. Tedy myslíš, že ji znáš? Jsi opravdu překvapující. Sebereš ve vagonu Italku, která sama cestuje, se zvláštním cynismem ona ti nabídne, abys šel s ní do prvního hotelu. Odvedeš si ji. A ty myslíš, že to není nevěstka? A jsi přesvědčen, že se nevydáváš v nebezpečí dnešního večera, zrovna tak, jakobys šel ztrávit noc do postele ženy, postižené neštovicemi?“

A smál se zle a jedovatě. Sedl jsem si trápen úzkostí. Co mám dělat? Měl pravdu. A zvedl se ve mně velký boj mezi strachem a touhou.

Pravil: „Dělej, co chceš, já tě varoval; ale pak si nenaříkej na následky.“

Avšak zahlédl jsem v jeho očích smích tak ironický, takovou rozkoš pomsty, tak směle se mi poškleboval, že neváhal jsem již. Podal jsem mu ruku: „Dobrou noc!“ pravil jsem.

Bez nebezpečí vítěz, bez slávy triumfátor!

A na mou čest, můj drahý, není vítězství bez nebezpečí. A pevným krokem vstoupil jsem k Francesce do pokoje. Zůstal jsem státi na prahu, překvapen. Spala již úplně nahá na posteli. Spánek ji překvapil mezi svlékáním a ležela v rozkošné pose velké ženy Tizianovy. Zdálo se, že klesla únavou při svlékání punčoch, neboť ležely na přikrývce; pak se zamyslila, patrně na něco příjemného, tak ležela chvíli, aby dosnila své snění, pak oči se jí pomalu zavíraly a ztratila vědomí. Noční košile vyšívaná u krku, hotově koupená v skladě, první její přepychová věc, ležela na židli.

Byla rozkošná, mladá, tuhá a svěží.

Co krásnějšího nad spící ženu! To tělo, jehož všecky obrysy jsou jemné, jehož všecky linie jsou svůdné, jehož všecky měkké vršky a záhyby bouří srdce, zdá se jako stvořeno pro nepohnutost postele. Ta vlnivá linie, která na boku se hloubí a zvedá se na kyčli a pak splývá mírným a půvabným sklonem nohy, aby koketně skončila na hrotu nožky, nikde se nepodává s takovým kouzlem, jako když jest natažená na prostěradle postele.

Zapomenul jsem v jedné vteřině moudré rady svého soudruha, ale náhle obrátiv se k toilettě, viděl jsem všecko v nedotknutém stavu, tož jsem si sedl, pln úzkosti, trápen nerozhodností.

Zůstal jsem takto dlouho, zajisté velmi dlouho, snad přes hodinu a nerozhodl jsem se ani k smělosti, ani k útěku. Ostatně bylo nemožno odejíti, buď bych byl musil strávit noc na židli, aneb si také lehnout na svou zodpovědnost a nebezpečí.

Abych usnul tu neb tam, nebylo pomyšlení, hlavu měl jsem příliš zabranou a oči příliš zaměstnané.

Vrtěl jsem se ustavičně, chvěl se zimničně, bylo mi nevolno. Pak jsem začal rozumovati jako ten, kdo kapituluje: „Lehnu-li si, tím si ničeho nezadávám. Mám-li si odpočinout, bude mi lépe vždy na žíněnce než na židli.“

A začal jsem se pomalu svlékati, pak jsem překročil spící, natáhl jsem se ke zdi a obrátil záda k pokušení.

A zůstal jsem tak dlouho, velmi dlouho a neusínal jsem. Však náhle se má sousedka probudila. Otevřela oči udiveně a stále ještě rozmrzele, pak si všimla, že jest nahá, tu vstala a navlékla si klidně noční košili s takovou lhostejností, jako bych tu nebyl.

A tu… užil jsem okolnosti, ač ona se za mák o to nestarala, a usnula klidně s hlavou o pravé rameno opřenou.

A začal jsem uvažovati o pošetilosti a křehkosti lidské. Pak jsem také se ztišil.

Oblékla se časně jako žena zvyklá ranní práci. Pohyb, jaký učinila vstávajíc mne probudil; já si ji prohlížel polootevřenými víčky.

Pomalu chodila sem tam jako udivená, že nemá co na práci. Pak se rozhodla, přiblížila se k toiletnímu stolku a vyprázdnila ve vteřině, co zbylo voňavek v mých flakonech.

Pravda, užila také trochu vody, ale málo.

Pak když byla úplně oblečena, sedla si na kufr a objímajíc rukama jedno koleno, seděla zamyšlena.

Tvářil jsem se, jako bych ji byl teprve teď zpozoroval a pravil jsem: „Dobré jitro, Francesco!“

Zahučela o nic milostivěji než včera: „Dobré jitro!“

Ptal jsem se: „Spala jste dobře?“

Kývla hlavou bez odpovědi; seskočiv na zem, přistoupil jsem k ní, abych ji políbil.

Nastrčila mi svou tvář mrzutým pohybem dítěte, které je nerado, že se s ním někdo mazlí. Vzal jsem ji něžně do náruče (víno bylo načato a byl bych býval velmi hloupý, kdybych nepil více) a položil jsem pomalu své rty na její hněvivé velké oči, které zavírala znuděně pod mými polibky, a na její jasné tváře a masité rty, které odvracela.

A pravil jsem: „Vy tedy nemáte ráda, jste-li líbána?“

Odpověděla: „Mica.“

Usedl jsem na kufr vedle ní a prostrčiv své paže pod její, pravil jsem: „,Mica, Mica, Mica,‘ na všecko. Nebudu vám jinak říkati než slečna Mica.“

Poprvé zdálo se mi, že vidím na jejích ústech stín úsměvu, ale přeletěl rychle, že jsem se mohl také mýliti.

„Ale budete-li pořád ,mica‘ říkati, nebudu již na konec ani věděti, co mám počít, abych se vám zavděčil. Hleďte, co dnes budeme dělati?“

Váhala, jakoby zákmit nějaké tužby jí projel hlavou a pak odvětila nonchalatně: „Mně je to jedno, dělejte, co chcete.“

„Nu dobrá, slečno Mica, vezmeme vůz a vyjedem.“

Zahučela: „Jak chcete.“

Pavel nás očekával v jídelně s mrzutou tváří člověka, který je třetím v lásce. Já dělal, bůh ví jak nadšeného a stiskl jsem mu ruku s energií plnou vítězného přiznání.

Ptal se: „Co zamýšlíš dělati?“

Odpověděl jsem: „Proběhnem trochu město, pak vezmeme povoz a podíváme se někam do okolí.“

Snídaní bylo mlčenlivé, pak jsme vyjeli do ulic a navštívili musea. Vlekl jsem Francescu pod paží od paláce k paláci. Prohlédli jsme paláce Spinolův, Doviův, palác Marcelle Durazzo, palác červený a bílý. Nedívala se na nic anebo pozvedla někdy k arcidílům mdlé a lhostejné oči. Pavel, celý zoufalý šel za námi a hučel samé nepříjemné poznámky. Pak nás vyvezl kočár do vůkolní krajiny; všichni tři byli jsme jako němi.

Pak jsme se vrátili k obědu.

A příštího dne bylo stejně a pozítří rovněž.

Třetího dne řekl mi Pavel: „Víš, jdi si kam chceš, ale já se přece nemohu po tři měsíce dívat, jak se tu milkuješ s touhle husou!“

Zůstal jsem celý pomaten, rozmrzen, nebo k mému velkému překvapení přilnul jsem k Francesce zvláštním způsobem. Člověk jest slaboch a hlupák, maličkostí dá se strhnouti a je podlý, kdykoliv jsou smysly jeho rozníceny nebo zdrceny. Lnul jsem k tomuto děvčeti, kterého jsem neznal, tomu tichému a stále nespokojenému děvčeti. Zamiloval jsem si její mrzoutský obličej, špoulení jejích úst, nudu jejích pohledů; zamiloval jsem si její unavené posunky, její pohrdavá svolení, ba i netečnost jejích polibků. Tajný svazek, mystický svazek zvířecí lásky, tajemné to pouto moci nad ní, ale moci, která nenasytí, zdržovalo mne při ní. Řekl jsem to Pavlovi docela otevřeně. Vynadal mi hlupců a pravil: „Nu tak si ji vezmi s sebou!“

Ale ona se vzpírala tvrdošíjně a nechtěla opustiti Janov a také mi nechtěla vysvětliti proč. Prosil jsem, vykládal a sliboval; nic nepomohlo.

A já zůstal.

Pavel prohlásil, že odjede sám. Složil svůj kufr, ale zůstal taktéž.

A čtrnáct dnů ještě uplynulo.

Francesca, stále mlčenlivá a podrážděná, žila spíš vedle mne než se mnou, odpovídajíc na všecky mé otázky a všecky návrhy svým „che mi fa?“ anebo neméně věčném „mica“!

Můj přítel již nevycházel z hněvu. Na všecky jeho záchvaty odpovídal jsem: „Můžeš jít, jest-li se nudíš, já tě nedržím.“

Tu mne zapřísahal, zahrnoval výtkami, křičel: „Ale kam chceš, abych šel nyní? Mohli jsme disponovati třemi týdny a z těch čtrnáct dní uprchlo! Teď přece nemohu pokračovati v té cestě! A jak pak mám odjeti sám do Benátek, Florencie či Říma! Ale ty mi to zaplatíš a hůř než si myslíš. Proto si nevybíhá někdo z Paříže, aby se zavřel v Janově do hotelu s vlašskou tulačkou.“

Odpověděl jsem klidně: „Nu, dobrá, vrať se do Paříže!“

A on se rozhodl: „Ano, to učiním a to hned zítra!“

A zítra zůstal jako včera, stále zuřil a klel.

Již nás znali na ulicích, kde jsme bloudili od rána do večera v ulicích úzkých, bez chodníků, v tomto městě, které se podobá ohromnému kamennému bludišti protkanému chodbami, jež se podobají sklepením.

Chodili jsme místy, kde dují nejprudší průvany, těmi průchody vtěsnanými mezi zdi tak vysoké, že mezi nimi těžko k nebi dohlédnouti. Kolikrát se ohlédli za námi Francouzi, divíce se, že poznávají své krajany ve společnosti nevrlé dívky v křiklavých toilettách, jejíž celé chování bylo opravdu zvláštní, která nebyla na svém místě mezi námi a kompromitovala nás.

Chodila opřena o mé rámě a nedívala se na nic. Proč tedy zůstávala se mnou, s námi, kteří jsme jí — tak se zdálo — mohli tak málo co příjemného prokázati? Kdo byla? Odkud přicházela? Co dělala? Měla nějaký plán, nějakou myšlenku? Či žila jen tak na zdařbůh od setkání a náhody?

Marně jsem se snažil ji pochopiti, vysvětliti. Čím víc jsem ji poznával, tím více mne naplňovala podivením a připadala mi jako hádanka. Zajisté že nebyla blázínek, který dělá z lásky řemeslo. Spíše mi připadala jako dcera chudiny svedená, unesená, pak propuštěná a nyní ztracená. Ale čím se chtěla státi? Co očekávala? Nebo nijak se nenamáhala získati si mne aneb louditi ze mne nějakého skutečně podstatného zisku.

Pokoušel jsem se, vyptával jsem se jí, mluvil o jejím dětství, o její rodině. Neodpovídala. A zůstal jsem u ní, srdce volné a tělo jako v kleštích, stále nijak nepřesycen objímáním této omrzelé a nádherné samičky, spářen s ní jako zvíře, lapen smyslností či lépe řečeno sveden jakýmsi druhem smyslného kouzla, mladého, zdravého mohutného kouzla, které vyvěralo z ní, z její šťavnaté kůže a ze silných linií jejího těla.

Týden ještě uplynul. Konec mé cesty se blížil, nebo měl jsem býti v Paříži před 11. červencem. Pavel nyní začal se vpravovati jakž takž do své úlohy v tomto dobrodružství, ale huboval na mne ustavičně. Já však vymýšlel zábavy, kratochvíle, procházky, jen abych bavil svou milenku a přítele; mořil jsem se tak bez přestání.

Jednoho dne jsem proponoval výlet do Santa Margarita. Malé roztomilé městečko skrývá se uprostřed zahrad, pod patou svahu, který vybíhá daleko do moře až ke konci Porto-Fino. Šli jsme všichni tři překrásnou cestou, táhnoucí se podél pohoří. Znavena náhle mi řekla: „Zítra nebudu moci s vámi na procházku. Chci navštíviti příbuzné.“

Pak mlčela. Nevyptával jsem se jí, byl jsem jist, že by mi neodpověděla. Skutečně vstala druhého dne velmi časně; protože zůstal jsem na loži, usedla k nohám postele a patrně rozladěna, pravila s tváří nejistou a váhající: „Kdybych se nevrátila do večera dnešního, šel byste mne vyhledati?“

Odvětil jsem: „Ale ovšem, zajisté. Kam mám jít?“ Vykládala mi: „Půjdete do ulice Viktora Emanuela, pak ulicí Falcone a průchodem Svatého Raphaela, vejdete do domu, kde jest obchodník nábytkem, a tam do dvora, docela do zadu a v pravém křídle zeptáte se na paní Rondoli. Tam jest to.

A odešla. Zůstal jsem velmi překvapen.

Pavel vida mne samotného, zakoktal v úžasu: „Kde pak jest Francesca?“ A já mu vyprávěl, co se stalo.

Vykřikl: „Nu dobrá, můj drahý, těž z okamžiku a hajdy odtud. Také jest po naší dovolené. Dva dny více nebo méně ničeho nezmění. Na cestu tedy, slož si kufr. Na cestu!“

Odmítl jsem: „Ne můj drahý, nemohu vskutku takovým způsobem nechati tu dívku, když jsem skoro celé tři neděle s ní žil. Musím jí přec dáti s bohem, musím ji přimět, aby vzala něco ode mne, jinak bych se choval jako špinavec.“

Ale nechtěl ani slyšeti, naléhal a nutil mne. Ale já neustoupil.

Nevyšel jsem celý den, čekaje na návrat Francescin. Nepřišla. Při večeři Pavel zajásal: „Ona tě nechala, můj hochu. To je k smíchu, to je k smíchu!“

Byl jsem udiven, přiznám se, a trochu domrzen. Smál se mi do očí a poškleboval se: Prostředek není ostatně špatný, ale trochu primitivní: „Počkejte na mne, já se vrátím.“

A což když budeš čekati dlouho? Kdož ví? Či snad budeš tak naivní a půjdeš ji hledati dle udané adressy? Paní Rondoli, smím-li prosit? — Ta tu nebydlí, pane — Sázím se, že máš sta chutí se tam pustiti?“

Bránil jsem se. „Ale, můj drahý, ujišťuji tě, nepřijde-li do zítřka do rána, odjedu v osm hodin rychlíkem. Počkám dvacet čtyři hodiny. To stačí, budu míti klidné svědomí.“

Strávil jsem celý večer v nepokoji, byl jsem trochu smuten, trochu nervosní. Něco bilo skutečně v mém srdci pro ni. O půlnoci jsem si lehl. Sotva jsem spal.

O šesté byl jsem vzhůru. Vzbudil jsem Pavla, složil svůj kufr a dvě hodiny později odjeli jsme spolu do Francie.

III

Nu, stalo se roku následujícího, právě v touž dobu, že touha navštíviti Italii se mne opět zmocnila jako občasná zimnice. Rozhodl jsem se ihned, že podniknu tuto cestu, neboť návštěva Florencie, Benátek a Říma patří zajisté k vzdělání člověka dobře vychovaného. Podává to také v společnosti množství námětů k hovoru a lze při tom udati mnoho uměleckých žvastů, které vypadají vždycky hluboce.

Odjel jsem tenkrát sám a přijel do Janova v touž hodinu jako roku předešlého, ale bez jakéhokoliv cestovního dobrodružství. Šel jsem na nocleh do téhož hotelu a dostal jsem náhodou týž pokoj.

Leč sotva jsem ulehl do postele, vzpomínka na Francescu, která od včíra již tanula mi neurčitě na mysli, vtírala se mi se zvláštní vytrvalostí.

Znáte, co je být posedlý ženou, když dlouho potom vrátíte se na místa, kde jste milovali a svojí nazývali bytost milovanou? Je to jeden z nejprudších a nejtrapnějších dojmů, které znám. Zdá se vám, vidíte, jak vstupuje, usmívá se, paže otvírá. Její obraz prchavý a přece určitý stojí před vámi, jde kolem a zpět a mizí. Ona vás mučí jako upír, drží vás, naplňuje vám srdce, vzrušuje vaše smysly svou nereelní přítomností. Oko ji vidí, vůně její voňavky vás pronásleduje, máte na rtech chuť jejích polibků a tlak její pleti na kůži. A jste přece jen sám, víte to, trpíte zvláštním rozčilením pro tento vyvolaný přelud. A zaplaví vás těžký, hlodající smutek. Zdá se vám, že budete takto opuštěni navždy. Všecky předměty nabudou významu zoufalého symbolu, vlévají do srdce, do duše dojem hrozné opuštěnosti a osamocení. Ó nechoďte nikdy do města, do domu, do světnice, do lesa, do zahrady, na lavičku, kde jste držel v objetí ženu milovanou!

Tak byl jsem po celou noc pronásledován vzpomínkou na Francescu; a pozvolna budila se ve mně touha viděti ji zase, touha nejasná zprvu, pak živá, pronikavá, žhoucí. A rozhodl jsem se, že ztrávím v Janově den zítřejší a pokusím se, zda bych ji nenašel. Nezdaří-li se mi to, odjedu večerním vlakem.

Sotva přišlo ráno, dal jsem se do hledání. Pamatoval jsem si dokonale naučení, které mi dala odcházejíc: Ulice Viktora Emanuela, ulice Falvone, průchod Svatého Rafaela, dům obchodníka s nábytkem, vzadu ve dvoře, pravé křídlo.

Našel jsem to vše ne docela bez obtíží a zaklepal jsem na dveře jakéhosi rozviklaného pavillonu. Tlustá žena přišla otevřít; bývala asi velmi krásná, ale teď byla pouze velmi špinavá. Ač příliš tlustá, zachovala si přece pozoruhodnou vznešenost linií. Rozcuchané vlasy padaly jí v kšticích do čela a na ramena; pod širokým domácím županem posetým skvrnami vlnilo se její objemné kolébavé tělo. Na hrdle měla ohromný pozlacený řetěz a na obou zápěstích dva nádherné náramky z janovského filigranu.

Ptala se hlasem nepřátelským: „Co pak si přejete?“

Odpověděl jsem: „Nebydlí zde slečna Francesca Rondoli?“

„Co pak jí chcete?“

„Měl jsem potěšení potkati ji minulého roku a rád bych ji opět viděl.“

Stará žena si mne prohlížela okem nedůvěřivým.

„Řekněte mi, kdepak jste ji potkal?“

„Ale právě zde, v Janově.“

„Jak pak se jmenujete?“

Váhal jsem vteřinu, pak jsem řekl své jméno. Sotva jsem je vyslovil, roztáhla Italianka ruce, jakoby mne objati chtěla: „Ach, vy jste ten Francouz; jak mne těší, že vás vidím. Ale nadělal jste jí zármutku, ubohému dítěti! Celý měsíc na vás čekala, pane, ano, celý měsíc. První den myslila, že ji přijdete sem hledat. Chtěla se přesvědčiti, jest-li ji máte opravdu rád. Kdybyste věděl, co se naplakala, když pochopila, že již nepřijdete. Ano, pane, vyplakala všecky své slzy. A pak byla také v hotelu. Vy jste odejel. Tu si myslila, že cestujete po Italii, a že projedete Janovem na cestě zpáteční, a že ji budete hledat, když nechtěla ona jít s vámi. A čekala, pane, víc než celý měsíc, a byla velmi smutná, velice smutná. Já jsem její matka!“

Byl jsem opravdu poněkud zaražen. Ale sebral jsem se a zeptal se: „Jest snad přítomna v této chvíli?“

„Nikoli, pane, jest v Paříži s jedním malířem, roztomilým hochem, který ji má rád, pane, který ji miluje velikou láskou a dává jí všecko, co chce. Hleďte, co mi poslala, mně, své matce. To je hezké, není-li pravda?“

Ukázala mi s živostí věru jižní velké náramky a těžký řetěz. Začala zase: „Dostala jsem také dva páry náušnic s kameny a hedvábné šaty a prsteny, ale to nenosím ráno, beru je tak někdy, když se ustrojím. Ach, ona je velmi šťastna, pane, velmi šťastna. Jak ji to potěší, až jí napíšu, že jste přišel. Ale vstupte dále, pane a posaďte se. Přijmete snad něco, prosím, vstupte! Odmítl jsem, chtěje odjeti teď prvním vlakem. Ale chytla mne jen za rameno a táhla mne opakujíc: „Vstupte přec, pane, musím jí přece povědít, že jste přišel k nám.“

A dostal jsem se do malého sálu dosti temného, kde byl stůl a několik židlí.

Začala opět: „Oh! jak jest nyní šťastna. Když jste se s ní setkal na dráze, to měla veliký zármutek. Její dobrý přítel opustil ji v Marseillu. A ona se vracela, ubohé dítě! Ona vás ihned měla ráda, ale byla ještě trošičku smutná, vždyť pochopíte. Teď jí nic nechybí, píše mi všecko, co dělá. On se jmenuje pan Bellemin. Říkají, že je velký malíř u vás. On ji potkal zde, na ulici, ano, pane, na ulici a zamiloval se do ní ihned. Ale, vypijete přece sklenku syrobu? Je tuze dobrý. A co, letos jste tu sám?“

Odpověděl jsem: „Ano, docela sám!“

Byl jsem teď jat velkou chutí, stále rostoucí, dáti se do smíchu, mé první oklamání zmizelo při prohlášení paní Rondoli matky. Musil jsem vypíti sklenku syrobu.

Ona pokračovala: „A jak to, že jste sám? O jak mne to mrzí, že Francesca není zde, byla by vaší společnicí po dobu, co prodlíte v městě. To není veselé, procházeti se tak sám; ji to zamrzí rovněž.“

Pak zvolala, když jsem se zvedal: „Ale chcete-li, půjde Carlotta s vámi, ona zná výborně všecky procházky. To je má druhá dcera, pane, má druhá!“

Vzala patrně můj údiv za souhlas a vrhnouc se do vnitřních dveří, otevřela je a křikla do tmy neviditelného schodiště: „Carlotto, Carlotto! sestup rychle, pojď sem hned, dceruško drahá!“

Chtěl jsem protestovati, ona tomu nedovolila. „Ne, ona bude vaší společnicí, jest velmi jemná a mnohem veselejší než tam ta; je to dobrá holka, tuze hodná holka, kterou mám velice ráda.“

Zaslechl jsem na schodech ruch podpatků botek; a objevila se velká dívka, hnědá, útlá a hezká, ale rovněž neučesaná a dávající uhodnout, že pod starým šatem od matky odloženým má mladé a štíhlé tělo.