ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Navštívil jsem s několika přáteli starého poustevníka, který usadil se na dávné mohyle porostlé vysokými stromy, uprostřed širé planiny táhnoucí se od Cannes k Napouli.

Při návratu hovořili jsme o těchto zvláštních laických poustevnících, dříve četných, jejichž rod dnes vymírá. Pátrali jsme po mravních příčinách, snažili jsme se stanoviti, jaké asi zármutky pudily kdysi lidi do samot.

Druh jeden řekl pojednou:

„Znal jsem dva samotáře: muže a ženu. Žena snad dosud žije. Bydlila před pěti lety ve zřícenině na vrcholu hory úplně pusté na korsickém pobřeží, kde na patnáct neb dvacet kilometrů nebylo domu. Žila tu se služkou; navštívil jsem ji. Bývala kdysi jistě distinguovanou dámou vyšší společnosti. Přijala mne nejen zdvořile, ale i ochotně, nevím však ničeho o ní; ničeho jsem neuhodl.

Co se týče muže, chci vám vyprávěti jeho neblahé dobrodružství.

Ohlédněte se. Vidíte v dáli onu hrotitou, lesnatou horu zvedající se za Napoulí osaměle před temeny Esterelu; v okolí ji nazývají horou Hadí. Tam žil náš poustevník asi před dvanácti lety ve zdech starověkého chrámku.

Uslyšev o něm, rozhodl jsem se, že se s ním seznámím, a vyjel jsem na koni z Cannes za březnového jitra. V hospůdce napoulské zanechal jsem zvíře a jal jsem se pěšky slézati onen podivný kužel vysoký snad sto padesát až dvě stě metrů a porostlý libovonnými bylinami, zvláště cystami, jejichž vůně jest tak živá a pronikavá, že omamuje a působí nevolno. Půda jest kamenitá a často spatříme, jak dlouhé užovky smýkají se po křemenu a zmizejí v trávě. Tím hora právem zasluhuje příjmí Hadí. Když za jistých dnů stoupáte po slunečním svahu, zdá se, že líhnou se vám pod nohama. Je jich tak hojně, že netroufáte si kráčeti dále a pociťujete zvláštní tíseň, ne strach, neboť zvířata neútočí na vás, ale jakýsi tajemný děs. Několikráte měl jsem zvláštní dojem, když stoupal jsem na horu v starověku posvátnou, na podivný, vonný a tajuplný pahorek porostlý cystami, obývaný hady a na temeni ozdobený chrámem.

Chrám ten stojí dosud. Aspoň ujišťovali mne, že býval to chrám. Neboť nehleděl jsem dověděti se o něm více, nechtěje rušiti si dojem.

Vylezl jsem tedy sem za březnového rána pod záminkou, že budu se obdivovati krajině. Doraziv na vrchol, spatřil jsem opravdu zdi a muže sedícího na kameni. Nebylo mu mnoho přes padesát let, ač vlasy jeho byly úplně bílé; avšak vous byl dosud téměř černý. Hladil kočku, schoulenou na jeho kolenou, a nezdálo se, že si mne povšimnul. Obešel jsem zříceniny; část jich, ve které bydlil, byla uzavřena a pokryta větvemi, slámou, travou a kamením, i vrátil jsem se k té straně, kde meškal.

Odtud jest divukrásný rozhled. V pravo Esterel s hrotitými vrcholky podivně sříznutými, pak nezměrné moře s četnými mysy táhne se až k vzdáleným břehům italským a proti Cannes zelené, ploché ostrovy Lerinské jako by plynuly na vodě a na posledním posunut do širého moře vysoký, starý, opevněný zámek se zubatými věžemi, zbudovaný přímo ve vlnách.

Zelené pobřeží, kde jest viděti dlouhý růženec vil a bílých měst ležících v stromoví a podobajících se z takové dálky nesčetným vejcím sneseným na břehu řeky, jest ovládáno strmícími Alpami, jejichž vrcholy jsou ještě v sněhových kápích.

Zahučel jsem: „Bože, to je krása!“

Muž podzvihl hlavu a řekl: „Ano, ale viděti to den co den jest jednotvárné.“

Tedy náš poustevník mluvil, hovořil a nudil se. Měl jsem jej v hrsti.

Toho dne neprodlel jsem tu dlouho a snažil jsem se pouze odhadnouti, jakého zabarvení jest jeho nechuť k lidem. Především činil na mne dojem bytosti, která jest unavena lidmi, vším zemdlena, nevyléčitelně rozčarována a zhnusena sebou i vším ostatním.

Opustil jsem jej po půlhodinné rozmluvě. Ale za týden přišel jsem opět a ještě jednou týden na to, pak každý týden, takže do dvou měsíců jsme byli přáteli.

Tož jednoho večera ke konci května soudil jsem, že nadešla vhodná chvíle, a přinesl jsem na Hadí horu zásoby, abych s ním poobědval.

Byl večer, jaké na francouzském jihu bývají tak vonné, v tomto kraji, kde pěstují se květiny jako na severu obilí, v kraji, kde vyrábějí se téměř všechny tresti, jichž vůněmi napouští se pleť i šat žen, byl večer, kdy výdech nesčetných pomorančovníků, jimiž vysázeny jsou zahrady i každý záhyb údolí, omamuje a zmalátňuje, že i starci snili by o lásce.

Náš samotář uvítal mne s patrnou radostí; rád souhlasil, že bude sdíleti se mnou oběd.

Dal jsem mu píti něco vína, jemuž byl odvykl; oživl a počal mluviti o minulém životě. Bydlíval stále v Paříži, a jak se mi zdálo, žil jako veselý mládenec.

Otázal jsem se ho znenadání: „Jaká podivínská myšlenka vám napadla, že jste se šel posadit na tento vršek?“

Ihned odvětil: „Ach, protože jsem utrpěl nejkrutější ránu, kterou člověk může utrpěti. Ale proč bych vám tajil ono neštěstí? Snad mne pak politujete! A potom — nikdy nikomu jsem o něm neřekl… nikdy… a rád bych zvěděl… aspoň jednou… co by jiný o něm myslil… a jak by je posuzoval.

Narodil jsem se v Paříži, byl jsem vychován v Paříži a v městě tom jsem vyrostl a žil. Rodiče mi zůstavili několik tisíc franků ročního důchodu a z protekce obdržel jsem skromné a klidné místo, jehož plat byl pro svobodného mladíka bohatstvím.

Od jinošství vedl jsem mládenecký život. Víte, co to znamená. Jsa svoboden a bez rodiny, rozhodnut nepojmouti zákonné ženy, strávil jsem brzy čtvrt roku s tou, brzy půl roku s onou, pak rok bez milenky, kdy kořistil jsem ve velkém zástupu dívek polapitelných nebo prodejných.

Vyhovoval mi takový mělký život, a chcete-li, banální, uspokojoval moji vrozenou zálibu ve změně a zevlování. Žil jsem na boulevardu, v divadlech a kavárnách, stále mimo dům, skoro bez bydliště, ač jsem měl slušný byt. Patřil jsem k tisícům oněch tvorů, kteří dají se unášeti životem jako korkové zátky, kterým pařížské hradby jsou hradbami světa a kteří nestarají se o nic, neboť nemají vášně pro nic. Byl jsem tím, čemu se říká dobrý mládenec bez předností a bez vad. Tak. A posuzuji se přesně.

Od dvacátého roku do čtyřicátého ubíhal tedy můj život zvolna i kvapně, bez pozoruhodné události. Jak rychle plynou jednotvárné roky v Paříži, kdy nelze se upamatovati ani na jedinou událost, jež by dělila životní období, roky dlouhé i prchavé, všední a veselé, kdy pijeme, jíme, smějeme se, a nevíme proč, pneme se svými rty po všem, co dá se ochutnati, a po všem, co dá se objímati, a netoužíme po ničem! Bývali jsme mládi; sestárli jsme a nevykonali nic takového, co činí ostatní lidé; jsme beze styků, bez kořenů, bez pásek, skoro bez přátel, bez rodičů, bez žen, bez dětí!

Tak po životě tichém i bujném dosáhl jsem čtyřicátého roku; a abych oslavil toto výročí, nabídl jsem sám sobě dobrý oběd ve velké kavárně. Byl jsem osamělý na světě; mínil jsem, že bude rozkošné oslaviti toto datum osaměle.

Po obědě byl jsem na rozpacích, co činit. Zachtělo se mi jíti do divadla; a potom připadl jsem na myšlenku putovati do Latinské čtvrti, kde jsem kdysi studoval práva. Prošel jsem tedy Paříží a bez rozmýšlení vstoupil do kterési pivnice, v jakých bývá ženská obsluha.

Dívka, která měla na starosti můj stůl, byla mladičká, hezká a smíšek. Nabídl jsem jí, že zaplatím útratu, a přijala ihned. Přisedla proti mně a pozorovala mne svým cvičeným zrakem, nevědouc, s jakým mužským má co činit. Byla rusá, lépe řečeno blondýnka svěží, docela svěží stvoření, a jak dalo se tušiti, byla růžová a buclatá pod vzedmutou látkou živůtku.

Říkal jsem jí poklony a hlouposti, jaké se vždy říkají takovým tvorům; a protože byla vskutku půvabná, napadlo mi náhle odvésti si ji… ještě na oslavu čtyřicátky. Nebylo to dlouhé ani nesnadné. Prohlásila, že jest volna… již čtrnácte dní, řekla… a prozatím svolila, že přijde na večeři do Tržnice, až bude míti po službě.

Protože jsem se obával, že by mi uklouzla — vůbec nevíme, co se může přihoditi v takové pivnici, ani kdo sem snad vkročí, ani jak se obrátí vítr v ženské hlavě — zůstal jsem tu po celý večer a čekal na ni.

I já byl jsem volný již měsíc nebo dva, a když díval jsem se na roztomilou začátečnici lásky, jak chodí stůl od stolu, tázal jsem se v duchu, zda nebylo by dobře ujednati s ní nájem na nějaký čas. Vypravuji vám tu obyčejné každodenní dobrodružství ze života pařížských mužů.

Promiňte mi tyto sprosté podrobnosti; kdo nemiloval ideálně, bére a vybírá si ženy jako se vybírá žebírko v masném krámě a stará se pouze o jakost jejich masa.

Dovedl jsem ji tedy domů k ní, — neboť mám v úctě své ložní prádlo. Byl to malý dělnický byt v pátém poschodí, čistý a chudý; a strávil jsem tu dvě rozkošné hodiny. Dívčina ta byla vzácného půvabu a ušlechtilosti.

Když jsem se chystal k odchodu, umluviv si den pro druhou schůzku s děvčetem, jež zůstalo na loži, přistoupil jsem ke krbu, abych naň položil obvyklý dárek, a nejasně zahlédl jsem kyvadlové hodiny pod skleněným zvonem, dvě květinové vásy a dvě fotografie, z nichž jedna byla velmi stará, snímek na skle, jakým se říkalo daguerrotypy. Náhodou naklonil jsem se k podobizně a stanul zaražen a tak užaslý, že jsem nechápal… Byla to moje podobizna, první moje podobizna… kterou kdysi dal jsem si zhotoviti, když bydlil jsem v Latinské čtvrti jako student.

Prudce jsem ji uchopil, abych ji blíže prozkoumal. Nemýlil jsem se… a bylo mi do smíchu, tak věc zdála se mi neočekávaná a rozmarná.

Otázal jsem se: „Kdo jest ten pán zde?“

Odpověděla: „Můj otec, kterého jsem nepoznala. Maminka mi ji zanechala a řekla, abych ji opatrovala, že mi snad někdy poslouží…“

Zajikla se, dala se do smíchu a pravila dále:

„Nevím, k čemu na příklad. Nemyslím, že přijde a uzná mne.“

Srdce mi bilo o překot, jako by pádil splašený kůň. Dal jsem zase obraz na plocho na krb, a nevěda ani, co činím, položil jsem naň dva závitky po stu francích, které měl jsem v kapse, pak prchal jsem volaje: „Na brzkou… shledanou… drahoušku… na shledanou.“

Zaslechl jsem, že odpověděla: „V úterý.“ Byl jsem na tmavých schodech a tápaje sestoupil jsem.

Když vyšel jsem ven, zpozoroval jsem, že prší, a chvatnými kroky kráčel jsem po ulicích na zdař bůh.

Šel jsem vpřed, byl jsem omámen, bez sebe, hleděl jsem se upamatovati! Bylo to možno? — Ano. — Vzpomněl jsem si pojednou na dívku, která mi psala asi měsíc po našem rozchodu, že jest se mnou těhotná. Roztrhal jsem list nebo spálil a zapomněl na vše. — Bylo by nutno, abych se byl podíval na podobiznu ženy na krbu u děvčete. Ale byl bych ji poznal? Zdálo se mi, že to jest podobizna staré ženy.

Ocitl jsem se na nábřeží. Spatřil jsem lavičku; a usedl jsem. Pršelo. Chvílemi lidé chodili kolem pod deštníky. Život zdál se mi protivný a odporný, plný bídy, hanby, úmyslných i nevědomých ohavností. Moje dcera… Snad právě jsem užil své dcery!… A Paříž, veliká, tmavá Paříž, ponurá, blátivá, smutná, černá, se všemi těmi zavřenými domy, byla plna podobných činů, cizoložstev, krvesmilstev, zprzněných dětí. Vzpomněl jsem si, že se říká, že neřestní prostopášníci straší na mostech.

Nechtěje, nevěda, spáchal jsem horší čin než tito mrzcí tvorové. Vstoupil jsem do lože své dcery!

Div jsem nevskočil do vody. Šílil jsem! Bloudil jsem až do úsvitu, pak vrátil jsem se domů a uvažoval.

Učinil jsem, co se mi zdálo nejmoudřejší: požádal jsem notáře, aby zavolal dívku a vyptal se jí, za jakých okolností matka jí odevzdala podobiznu onoho muže, jejž vydávala za jejího otce, a aby řekl, že starost ta byla mi svěřena jistým přítelem.

Notář vykonal mé příkazy. Na smrtelném loži ona žena označila dceřina otce a před knězem, jehož jméno bylo mi sděleno.

Tudíž, stále ve jménu neznámého přítele, dal jsem doručiti dítěti polovinu svého jmění, asi na sto čtyřicet tisíc franků, z nichž smí bráti pouze důchod, potom zadal jsem za propuštěnou z úřadu a nyní jsem zde.

Bloudě po zdejším pobřeží, našel jsem tuto horu a zastavil jsem se tu … na jak dlouho… nevím.

Co myslíte si o mně… a o tom, co jsem učinil?“

Podal jsem mu ruku a odpověděl:

„Učinil jste, co bylo vaší povinností. Mnoho jiných nebylo by tuto ošklivou shodu osudu pokládalo za tak závažnou.“

Odvětil: „Vím, avšak byl bych málem zešílel. Zdá se, že mám citlivější duši, než jsem se kdy nadál. A nyní bojím se Paříže, jako asi věřící bojí se pekla. Utržil jsem ránu do hlavy, nic víc, ránu takovou, jako spadne-li taška, když jdeme po ulici. Od nějaké doby je mi lépe.“

Opustil jsem našeho samotáře. Byl jsem velmi rozrušen jeho vyprávěním.

Spatřil jsem jej ještě dvakráte, pak jsem odjel, neboť nezdržím se nikdy na jihu přes konec května.

Když příštího roku jsem se vrátil, nebylo již onoho muže na Hadí hoře; a nikdy jsem o něm neuslyšel.

To jest příběh mého poustevníka.“