ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Vlhké, šedivé nebe jako by tížilo širou, hnědou rovinu. Vůní podzimku, smutnou vůní nahé a zkypřené prsti, spadalého listí, mrtvé trávy, houstl a těžším se stával nehybný večerní vzduch. Vesničané ještě pracovali porůznu na polích a čekali, až klekání je zavolá do statků, jejichž doškové střechy bylo viděti tu a tam mezi větvemi odřených stromů, chránících štěpnice před větrem.

Podle cesty na kupě šatstva sedělo maličké děcko s roztaženýma nohama, hrálo si se zemákem a často upustilo si jej na oděv, kdežto na vedlejší roli pět sehnutých žen, hřbet ve vzduchu, zapichovalo řepkové sazeničky. Po celé délce vysokého násypu hlíny, právě vyoraného pluhem, mrštnými a nepřetržitými pohyby zabodávaly dřevěný hrot, do této díry hned vhodily rostlinu již trochu povadlou a ta položila se bokem; pak pokryly kořínky a pracovaly dále.

Kolem šel muž, bič v ruce, nahé nohy v dřevácích, zastavil se u dítěte, vzal je a objal. Tu jedna z žen se vztyčila a šla k němu. Bylo to velké, červené děvče, široké v bocích, pasu i ramenou, vysoká normandská ženská žlutých vlasů, krevnaté pleti. Řekla rozhodným hlasem:

„Tady seš, Cesaire, tak co?“

Muž, hubený chasník smutné tváře, zamručel:

„No co, nic a nic, pořád stejně!“

„Nechce?“

„Nechce!“

„Co budeš dělat?“

„Copak vím?“

„Di k faráři.“

„Pro mě.“

„Di v tu chvíli.“

„Pro mě.“

A pohlédli na sebe. Držel stále děcko na rukou. Opět je objal a dal je na šatstvo žen.

Na obzoru mezi dvěma statky bylo viděti pluh, táhl jej kůň a držel muž. Zvíře, nástroj i oráč míjeli velmi pomalu po kalném, večerním nebi.

Žena zase počala.

„Tedy co ti řek otec?“

„Řek, že nechce.“

„Pročpak nechce?“

Chasník ukázal posunkem na dítě, které právě byl dal na zemi, pak pohledem naznačil muže, držícího v dálce pluh.

A pronesl: „Protože máš s ním dítě.“

Dívka pokrčila rameny a řekla hněvivě: „Pro boha, každej dobře ví, že s Viktorem. A co na tom? Zapomněla sem se! sem sama? Má matka taky se zapomněla, dřív než já, a pak tvá zrovna tak, dřív než se vdala za tvýho otce! Kdopak tady se nezapomene? Já jsem se zapomněla s Viktorem, ale jen že si mě vzal ve stodole, když sem spala, tak to je; a pak sem se zas zapomněla, dyž sem nespala. Dozajista bych si ho vzala, dyby nebyl jen služebník. Sem proto míň statná?“

Muž řekl prostě:

„Já tě chci docela tak, jaká seš, s dítětem nebo bez dítěte. Jenom můj otec mně brání. Budem přec eště hledět, aby se to zařídilo.“

Opakovala:

„Di v tu chvíli k faráři.“

„Pudu.“

A dal se na cestu těžkým, selským krokem; dívka však, opírajíc ruce v boky, vrátila se sázet řepku.

Vskutku muž, který tu odcházel, Cesaire Houlbreque, syn starého hluchého Amabla Houlbrequa, chtěl se proti vůli otcově oženiti s Celestou Lévesquovou, která měla dítě s Viktorem Lecoqem, obyčejným čeledínem, jenž tehdy byl zaměstnán na statku jejích rodičů a pro ten čin byl vyhnán.

Na venkově ostatně není stupnice tříd, a je-li čeledín spořivý, přejme některý statek a vyrovná se svému bývalému pánu.

Cesaire Houlbreque tedy odcházel, bič v ruce, přemílal myšlenky v hlavě a zdvíhal těžký dřevák s přilepenou hlínou po dřeváku. Opravdu chtěl se oženiti s Celestou Lévesquovou, chtěl ji i s dítětem, protože byla ženou, jaké potřeboval. Nedovedl by říci, proč; ale věděl to, byl tím jist. Bylo mu třeba jen se na ni podívati, aby byl o tom přesvědčen, aby cítil, že jest všecek rozveselen, všecek rozrušen, spokojeností jako zpitomělý. Bylo mu dokonce rozkoší bráti do náručí robě, Viktorovo robě, protože z ní vzešlo.

A beze zášti se díval na vzdálený profil muže tlačícího se na pluh na lemu obzoru.

Ale otec Amable nechtěl tomuto sňatku. Odporoval s umíněností hluchých lidí, se zuřivou umíněností.

Cesaire marně mu křičel do ucha, do toho, kterým zaslechl ještě několik zvuků:

„Budeme se o vás dobře starat, otče. Povídám vám, že je to hodny děvče a potom statny a potom šetrny.“

Starý opakoval: „Dokud budu na živu, toho se nedočkám.“

A nic nedovedlo jej zdolati, nic nedovedlo obměkčiti jeho krutost. Cesairovi zbývala jediná naděje. Otec Amable obával se faráře ze strachu před smrtí, která se blížila, jak cítil. Nebál se tuze Pánaboha, ani ďábla, ani pekla, ani očistce, o němž neměl ani potuchy, ale bál se kněze, neboť mu značil pohřeb, jako kdyby se někdo bál lékařů z hrůzy před nemocemi. Celesta věděla o této slabosti starcově a již týden nutila Cesaira, aby navštívil faráře; ale Cesaire stále otálel, protože ani on neměl příliš rád černých, představoval si, že stále natahují ruce pro almužny nebo svěcený chléb.

Nyní přece se rozhodl a šel na faru a přemýšlel, jak vypověděti svou záležitost.

Abbé Raffin, malý, čilý, hubený kněz, stále neoholený, ohříval si nohy u ohně v kuchyni a čekal na oběd.

Jakmile uviděl, že sedlák vstupuje, otočil jen hlavu a tázal se:

„Nu, Cesaire, co chceš?“

„Rád bych s vámi mluvil, pane faráři.“

Muž zastrašeně stanul, v ruce držel čepici se štítkem a v druhé bič.

„Nuže, mluv.“

Cesaire pohlédl na hospodyni, která vláčejíc nohy kladla pánův příbor na kraj stolu u okna.

„Je to, je to jako zpověď.“

Tu abbé Raffin bedlivě zkoumal svého osadníka; viděl jeho zaraženou tvář, stísněné chování, těkající oči, a poručil:

„Marie, jdi na pět minut do své světnice, co promluvím s Cesairem.“

Služebná vrhla na muže zlostný pohled a bručíc odešla.

Duchovní počal: „Teď tedy pověz, co máš na srdci.“

Chlapík ještě otálel, díval se na dřeváky, pohrával si čepicí; pak pojednou se rozhodl:

„Takhle: rád bych se oženil s Celestou Lévesquovou.“

„Nuže, hochu, kdo ti brání?“

„Otec nechce.“

„Tvůj otec?“

„Ano, můj otec.“

„Co ti řekl otec?“

„Řek, že měla dítě.“

„Není první, které se to přihodilo, od naší pramáteře Evy.“

„Dítě s Viktorem, s Viktorem Lecoqem, čeledínem u Anthima Loisela.“

„Aha, aha!… Tedy nechce?“

„Nechce.“

„Ale jak, vůbec ne?“

„Zrovna jako mezek, když se zpírá jít, s odpuštěním.“

„Co jsi mu řekl, abys ho pohnul?“

„Řek sem mu, že to je hodny děvče a potom statny a potom šetrny.“

„A to jím nehnulo. Tedy chceš, abych mu domluvil.“

„Zrovna. Jak ste řek.“

„A co budu povídati tvému otci?“

„Ale… co povídáte při kázání, aby lidi dávali krejcary.“

V mysli venkovanově celé dílo náboženství spočívalo v rozvazování váčků, v prázdnění kapes lidem a plnění nebeských truhlic. Byl to jakýsi nesmírný obchodní dům, kde faráři jsou příručími, příručími úskočnými, prohnanými, pálenými jako málokdo, a vedou obchody Pánaboha na škodu sedláků.

Věděl velmi dobře, že kněží prokazují služby, veliké služby nejchudším, nemocným, umírajícím, slouží, těší, radí, posilují, ale vše to za hotové, výměnou za bílé mince, za pěkné, lesklé stříbro, kterým se platí za mše a svátosti, rady a podporu, odpuštění hříchů a odpustky, očistec a ráj, dle hříšníkových příjmů a štědrosti.

Abbé Raffin znal své lidi a nikdy se nezlobil, i dal se do smíchu.

„Nu ano, budu tvému otci vypravovati něco pěkného, ale ty, hochu, přijdeš na kázání.“

Houlbreque vztáhl ruku k přísaze: „Jako že sem chudej člověk, jestli to uděláte pro mě, slibuju.“

„Tedy dobře. Kdy chceš, abych přišel k tvému otci?“

„Ale čím dřív, tím líp, na noc, jestli můžete.“

„Za půl hodiny tedy, po večeři.“

„Za půl hodiny.“

„Ujednáno. Brzy na shledanou, hochu.“

„Na shledanou, pane faráři; děkuju pěkně.“

„Nemáš zač, hochu.“

A Cesaire Houlbreque se vrátil domů a se srdce spadla mu velká tíž.

Měl v nájmu malý stateček, docela malý, neboť otec a on nebyli bohati. Byli sami se služkou, patnáctiletým dítětem, které jim vařilo polévku, pečovalo o drůbež, chodilo dojit krávy a tlouklo máslo, a žili nuzně, ač Cesaire byl dobrým hospodářem. Ale neměli dosti pozemků ani dosti dobytka, a tak vydělávali jen na nejnutnější.

Starý již nepracoval. Smuten jako bývají všichni hluší, ochromen bolestmi, sehnut, zkroucen chodil po polích opíraje se o hůl a díval se na lidi a zvířata bezcitným a nedůvěřivým jedním okem. Někdy usedal na kraj příkopu, setrvával tu bez hnutí po celé hodiny a nejasně myslil na věci, kterými se zabýval po celý život, na cenu vajec a obilí, na slunce a déšť, které kazí nebo vyženou úrodu. A jeho staré údy zmučené hostcem zase nasákly vlhkostí půdy, jako po sedmdesát let sákl do nich výpar zdí v nízké chaloupce, která pokryta byla slamou také vlhkou.

Vracel se na sklonku dne, zaujal své místo v kuchyni na konci stolu, a když byl před něj postaven hliněný hrnec s polévkou, svíral jej v zakřivených prstech, které jaksi podržely okrouhlý tvar nádoby, a než se dal do jídla, ohříval si tak ruce v zimě v létě, aby o nic nepřišel, ani o částečku tepla, neboť pochází z ohně a oheň je drahý, ani o krůpěj polévky, do které se dal omastek a sůl, ani o drobeček chleba, neboť chléb dělá se z obilí.

Pak vylezl po žebříku na půdu, kde míval slamník, kdežto syn lehal dole v jakémsi výklenku vedle krbu a služka se zavírala v nějakém sklípku, černé díře, která kdysi sloužila za skladiště bramborů.

Cesaire a otec nehovořili skoro nikdy. Jen čas od času, když šlo o prodej sklizně nebo koupi krávy, mladý ptal se na radu starého, a utvořiv z obou rukou hlásnou troubu, křičel mu své důvody do hlavy; a otec Amable je schvaloval nebo potíral hlasem zdlouhavým a dutým, který přicházel až z břicha.

Jednou večer tedy Cesaire přiblížil se k němu, jako by šlo o koupi koně nebo jalovice, a z plných plic mu sdělil do ucha, že má v úmyslu oženiti se s Celestou Lévesquovou.

Tu otec se rozzlobil. Proč? Z mravních důvodů? Bezpochyby ne. Dívčí ctnost nemá na venku mnoho významu. Ale lakota, hluboký, sveřepý pud skrbliti bouřil se v něm při pomnění, že syn bude vychovávati dítě, kterého sám nezplodil. Rázem v jediné vteřině připamatoval si všechny polévky, které by děcko shltalo, než by bylo k čemu při statku; spočítal všechny libry chleba, všechny litry moštu, které by ten uličník snědl a vypil do čtrnácti let; a šílený vztek proti Cesairovi se v něm rozpoutal, že na to nemyslí.

A odpověděl vší silou neužívaného hlasu:

„Copak’s pozbyl rozumu?“

Tu Cesaire jal se vypočítávati své důvody, líčiti Celestiny vlastnosti, dokazovati, že stokrát více získá než co bude dítě státi. Ale starý pochyboval o těchto přednostech, kdežto o tom, že dítě tu jest, pochybovati nemohl; a ráz na ráz odpovídal bez dalších výkladů:

„Nechci! Nechci! Dokud budu na živu, nestane se to!“

A po tři měsíce při tom zůstávalo, ale nepopustili ten ani onen, a aspoň jednou týdně dali se do téže rozprávky, s týmiž důvody, týmiž slovy, týmiž posunky a stejně bez výsledku.

Tenkráte poradila Celesta Cesairovi, aby šel poprosit faráře o přispění.

Sedlák vrátiv se domů zastal otce již za stolem, neboť se opozdil návštěvou na faře.

Tváří v tvář mlčky se naobědovali, po polévce snědli chléb s trochou másla a vypili sklenici ovocného moštu; potom seděli bez pohnutí na židlích a skrovně je ozařovala svíčka, kterou malá služka přinesla, aby umyla lžíce, otřela sklenice a nakrájela do zásoby skýv k ranní snídani.

Ozvala se rána na dveře, otevřely se ihned a objevil se kněz. Starý zdvihl k němu znepokojené oči, plné podezření, a tuše nebezpečí chystal se vylézti po žebříku, když tu abbé Raffin položil mu ruku na rámě a zařval mu u spánku:

„Mám s vámi co mluvit, otče Amable.“

Cesaire zmizel, použiv toho, že dveře zůstaly otevřeny. Nechtěl tomu naslouchati, takový měl strach; nechtěl, aby jeho naděje drolila se při každém zarytém otcově odmítnutí; raději si přál zvěděti pravdu později na ráz, milou nebo nemilou; a vyšel do noci. Byl večer bez měsíce, večer bez hvězd, takový mlhavý večer, kdy vzduch jest jako zhoustlý vlhkem. Neurčitá vůně jablek vznášela se blíže dvorů, neboť byla doba, kdy sbírají se nejrannější jablka „palná“, jak se říká ve vlasti ovocného moštu. Když Cesaire táhl se podle zdí chlévů, dýchal naň z úzkých oken vlažný pach živých zvířat, která usnula na hnoji, a pod konírnami slyšel dusání koní, kteří byli ještě vzhůru, a zvuk jejich čelistí tahajících a rozmělňujících seno z jeslí.

Šel vpřed a myslil na Celestu. V jeho prostém duchu myšlénky vlastně byly téměř pouhými obrazy, které se zrodily přímo ze skutečných předmětů, a myšlení na lásku se utvářelo u něho tak, že zjevilo se mu velké, červené děvče, jak stojí v úvoze, směje se a opírá ruce v boky.

Tak totiž ji spatřil toho dne, kdy počala jeho touha po ní. Znal ji přece od dětství, ale jako onoho jitra nepovšiml si jí nikdy. Hovořil s ní několik minut, pak odešel a cestou si říkal opět a opět: „K čertu, je to přec hezky děvče. Škoda, že se zapomněla s Viktorem.“ Do večera o tom snil a příštího dne zas.

Když ji opět uzřel, cítil, že cosi ho lehtá dole v hrdle, jako by někdo mu ponořil kohoutí péro ústy do prsou, a od té doby, kdykoli se ocitl blízko ní, trnul nad nervosním lehtáním, neboť vždycky se opakovalo.

Do tří měsíců byl rozhodnut, že si ji vezme, tak se mu líbila. Nedovedl říci, z čeho pocházela její vláda nad ním, ale vyjadřoval to slovy: „Sem s ní posedlý,“ že totiž chová vůči dívce žádost tak velitelskou jako pekelná moc. O její poklesek se nestaral a nezazlíval Viktoru Lecoqovi.

Ale kdyby farář nepořídil, co počne? A netroufal si na to pomysliti, tak mučil ho nepokoj.

Došel k faře, usedl u malého dřevěného brlení a čekal na knězův návrat.

Byl tu snad hodinu, když zaslechl kroky na cestě, a ačkoliv noc byla velmi tmavá, brzy rozeznal ještě černější stín kleriky.

Vztyčil se, nohy mu klesaly, netroufal si promluviti, netroufal si vyzvídati.

Duchovní ho zpozoroval a pravil vesele:

„Nu, hochu, už to máme.“

Cesaire zablábolil: „Už to máme… není možná…!“

„Ano, chlapče, ale ne bez námahy. Je to starý mezek, tvůj otec!“

Sedlák opakoval: „Není možná!“

„Ba ano. Přijď zítra v poledne ke mně, domluvíme se o ohláškách.“

Muž chopil se farářovy ruky. Tiskl ji, potřásal jí, mačkal ji a koktal:

„Opravdu… opravdu… opravdu… Pane faráři… Na mou čest… v neděli mě uvidíte… na kázání.“

II

Svatba konala se asi v polovici prosince. Byla prostá, neboť snoubenci nebyli bohati. Cesaire v novém šatě byl hotov již v osm hodin ráno, ale protože bylo příliš brzy, sedl za stůl v kuchyni a čekal příbuzné a přátele, kteří se měli pro něho zastaviti.

Sníh padal již týden a hnědá prsť, prsť již zúrodněná podzimním semenem, zesinala, usnula pod velkým mrazivým příkrovem.

V chaloupkách, na nichž seděly bílé čepce, bylo teplo; a kulaté jabloně na dvorech jako by se rozvily, obsypány jako v krásném měsíci svého rozkvětu.

Toho dne však husté mraky ze severu, šedé mraky, těžké onou dštící pěnou, ztratily se, modré nebe rozestřelo se nad bílou zemí a vycházející slunce vrhalo na ni stříbrné odrazy.

Cesaire hleděl oknem před sebe, nemyslil na nic, byl šťasten.

Otevřely se dveře, vešly dvě ženy, venkovanky ve svátečních šatech, ženichova teta a sestřenice, na to tři muži, jeho bratranci, na to sousedka. Posadili se na židle a setrvávali v mlčení a bez hnutí, ženy na jedné straně kuchyně, muži na druhé, neboť pojala je pojednou bázlivost, rozpačitý smutek, jaký zmocňuje se lidí shromážděných k obřadu. Jeden bratranec se po chvíli otázal:

„Není už čas?“

Cesaire odpověděl:

„To si myslím, že.“

„Tak na cestu,“ řekl bratranec.

Vstali. Tu Cesaire byl již uchvácen znepokojením a vyšplhal po žebříku na půdu podívat se, je-li otec připraven. Starý se totiž dosud neobjevil, ač obyčejně vstával časně. Syn našel jej na slamníku, byl zabalen v pokryvce, měl oči otevřeny a zle se tvářil.

Křikl mu do bubínku:

„Vzhůru otče, vstaňte. Už je čas na svatbu.“

Hluchý zamručel žalostným hlasem:

„Nemužu. Mám jako zimnici, mrazí mě po zádech. Nemužu se hnout.“

Mladý zdrcen naň hleděl, tušil lest.

„Vzhůru otče, musíte se nutit.“

„Nemužu.“

„Počkejte, pomužu vám.“

A sehnul se k starci, odhrnul pokryvku, vzal jej pod paží a nadzdvihl. Ale otec Amable zaúpěl:

„Ou, ou, ou, to sou bolesti! ou, ou, nemužu. Mám strženy záda. To nějaký průvan bude profukovat tou zatrackanou střechou.“

Cesaire pochopil, že nepořídí, rozvzteklil se na otce poprvé v životě a křičel na něho:

„No tak nebudete mít oběd, protože sme udělali hody v hospodě u Polyta. To vás odnaučí stavět si hlavu.“

A sjel po žebříku, pak se vydal na cestu, následován příbuznými a zvanými.

Muži zahrnuli kalhoty, aby si neurousali lem ve sněhu; ženy vysoko držely sukně a ukazovaly suché kotníky, šedivé, vlněné punčochy, kostnaté holeně, přímé jako koštiště. A při chůzi všichni se houpali v nohou a šli druh za druhem, bez hovoru, docela pomalu z opatrnosti, aby neztratili cestu, která zmizela pod rovnou, jednotvárnou, ničím nepřerušenou pokryvkou sněhu.

Kdykoli se blížili k statkům, zpozorovali jednu nebo dvě osoby, které na ně čekaly, aby se k nim připojily; průvod byl stále delší, a jak držel se neviditelných oklik cesty, vyhlížel jako živý růženec s černými zrnky, vlnící se po bílé pláni.

Před nevěstinými dveřmi četná tlupa přešlapovala na místě a očekávala ženicha. Uvítali ho jásotem, když se objevil; a po chvilce Celesta vyšla ze své jizby, oděna modrým šatem, kol ramen měla malý červený šál a na hlavě pomorančové květy.

Avšak každý ptal se Cesaira:

„Kdepak je tvůj otec?“

Odpovídal stísněně:

„Nemůže se hnout, má bolesti.“

A statkáři nedůvěřivě a zchytrale vrtěli hlavou.

Vydali se na obecní úřad. Za budoucími manžely nesla selka Viktorovo dítě, jako by šlo o křest; a vesničané zavěsili se teď v sebe dva a dva a kráčeli sněhem, pohybujíce se jako šalupa na moři.

Když starosta oddal snoubence v malém obecním domě, také farář je spojil v skromném stánku božím. Požehnal jejich spojení a sliboval jim plodnost, potom hlásal jim manželské ctnosti, prosté a zdravé ctnosti venkova, práci, svornost a věrnost, zatím co do dítěte dala se zima a přešlapovalo za nevěstinými zády.

Jakmile párek objevil se na prahu kostela, rány z pušek rozlehly se v hřbitovním příkopě. Bylo viděti jen ústí hlavní, z nichž prudce vyšlehoval dým, pak ukázala se hlava a dívala se na průvod; to Viktor Lecoq oslavoval sňatek milenčin a světil její štěstí tím, že vrhal jí k nohám své srdce za výbuchů prachu. Navedl k těmto salvám z ručnic své přátele, pět nebo šest selských čeledínů. Všichni shledávali, že se zachoval dobře.

Hostina se konala v hospodě Polyta Cachepruna. Dvacet příborů bylo prostřeno ve velkém sále, kde se obědvalo o trzích; ohromná skopová kýta otáčela se na rožni, drůbež do hněda se opékala na šťávě, jitrnice prskaly na bujném, jasném ohni a vše to naplňovalo dům hustou vůní, kouřem nezakrytého uhlí, na něž kapala mastnota, silnými těžkými výpary selských jídel.

Za stůl zasedli v poledne; a polévka proudila do talířů. Tváře již oživovaly; ústa se otvírala a vykřikovala šprýmy, oči se smály šibalskými vráskami. U všech ďasů, začínali se bavit.

Otevřely se dveře a otec Amable se objevil. Zle vyhlížel, zuřivě se tvářil, vlékl se o holích a hekal při každém kroku, aby naznačil, jak trpí.

Umlkli, když ho spatřili; ale v tom otec Malivoire, jeho soused, tlustý vtipkář, který znal všechny lidské spády, utvořil z rukou hlásnici, jako činíval Cesaire, a zařval: „Hej, ty vypálenej dědku, ty máš nos, žes cejtil kuchyň od Polyta až z domu.“

Nehorázný smích vybuchl z hrdel. Malivoire podnícen úspěchem pokračoval: „Na bolesti není nic lepšího než obkladek z kuřete! To drží břich v teple a sklenice šestatřicítkovy kořalky!…“

Muži vyráželi skřeky, bušili pěstmi do stolu a smáli se stranou, naklánějíce a zdvihajíce trup, jako by pumpovali. Ženy kdákaly jako slepice, služky se svíjely v stoje u zdi. Jen otec Amable se nesmál, na nic neodpovídal a čekal, až mu učiní místo.

Umístili jej uprostřed za stolem naproti snaše, a jakmile se posadil, dal se do jídla. Vždyť ostatně jeho syn platí, nutno si vzíti svůj díl. Při každé lžíci polévky, která se mu lila do žaludku, při každém soustu chleba nebo masa, které jeho dásně drtily, při každé sklenici moštu nebo vína, jež mu protékalo jícnem, si pomyslil, že zpět získává něco svého majetku, že dostává zpět trochu svých peněz, jež všichni ti hltouni prožerou, zkrátka zachraňuje částku svého jmění. A mlčky jedl se zarytostí lakomce, jenž schovává krejcary, s chmurnou neústupností, kterou kdysi vkládal ve své houževnaté dření.

Avšak pojednou zpozoroval na konci stolu Celestino dítě na kolenou ženy a již nespustil je s oka. Jedl dále, ale upíral pohled na děcko, kterému opatrovnice někdy vkládala mezi rty kousek zadělávaného a ono je okusovalo. A starý trápil se více pro několik soust, které onen červík cucal, než pro vše to, co ostatní spolykali.

Hostina trvala do večera. Pak všichni vrátili se domů.

Cesaire pozdvihl otce Amabla.

„Tak, otče, musíme zpátky,“ řekl. A vložil mu do rukou obě hole. Celesta vzala dítě na ruku a zvolna šli bledou nocí, osvětlovanou sněhem. Hluchý stařec, skoro úplně šedivý, opilostí stal se ještě zlomyslnější a vzpíral se učiniti krok. Několikráte se dokonce posadil, neboť mu napadlo, že snacha snad nastydne; a hekal, leč nepronesl slova, jen vydával jakýsi dlouhý a žalostný nářek.

Když přišli domů, vylezl hned na půdu, kdežto Cesaire zřizoval lůžko pro dítě vedle hlubokého výklenku, kam šel si pak lehnout se ženou. Ale protože novomanželé hned neusnuli, dlouho slyšeli starého, jak se převaluje na slamníku; a několikrát i promluvil nahlas, buď ze spaní, buď že byl pokoušen utkvělou představou a myšlenka někdy mu vyklouzla z úst, aniž ji mohl zadržeti.

Když příštího rána sestoupil po žebříku, spatřil, že snacha obstarává domácnost.

Křičela naň: „Tak, otče, pospěšte si, tady máte dobrou polívku.“

A postavila na konec stolu kulatý hrnec z černé hlíny, plný kouřící tekutiny. Usedl, neodpověděl, chopil se žhavé nádoby, ohříval si na ní ruce po svém zvyku: a protože bylo velmi zima, přitiskl si ji dokonce na prsa a pokoušel se, aby do jeho starého těla mrazem ztuhlého vniklo trochu mocného tepla vařící vody.

Pak vyhledal hole a do poledne chodil po umrzlé pláni až do hodiny oběda, neboť zahlédl Celestino dítě, které bylo ubytováno ve velké bedně od mýdla a dosud spalo.

Nepoddal se. Žil v chalupě jako dříve, ale tvářil se, jako by ho tu nebylo, jako by již o nic se nezajímal, jako by tyto lidi, syna, jeho ženu a dítě, pokládal za cizince, neznal jich a nikdy s nimi nemluvil.

Uplynula zima. Byla dlouhá a krutá. Potom začátkem jara vzklíčily zárodky; a vesničané zase jako přičinliví mravenci trávili dny na polích, pracovali od úsvitu do noci v seveřici a deštích po brázdách hnědé prsti, ze které rodí se lidem chléb.

Rok počínal pro novomanžely dobře. Úroda rašila hustě a prudce; jarních mrazíků vůbec nebylo; a z rozkvetlých jabloní padal na trávu růžový a bílý sníh a sliboval k podzimu krupobití ovoce.

Cesaire pracoval do úpadu, časně vstával a pozdě se vracel, aby ušetřil, co by stál čeledín.

Žena mu někdy říkala:

„Naposled si něco uženeš.“

Odpovídal: „Ale kdepak, v tom se já vyznám.“

Jednou večer přece vrátil se tak znaven, že byl nucen ulehnouti bez večeře. Nazítří vstal v obvyklou hodinu; ale nemohl jísti, třeba že před tím večer se postil; a musil se vrátiti v polou odpoledne a opět se uložiti. V noci počal kašlati; obracel se na slamníku, měl horečku, čelo pálilo, jazyk byl suchý, zžírala ho palčivá žízeň.

Když den se rozbřeskl, šel přece na své pozemky; ale odpoledne bylo nutno zavolati lékaře a ten usoudil, že jest těžce nemocen, stižen zápalem plic.

A neopustil již temného výklenku, který mu sloužil za lůžko. Bylo slyšeti, jak v té díře kašle, těžce oddychuje a převaluje se. Chtěl-li se kdo naň podívati, podati mu léků, sázeti baňky, bylo nutno přinésti svíci k otvoru. Tu bývalo viděti jeho vpadlou tvář, jako pošpiněnou dlouhým vousem, pod hustými krajkami pavučin, které visely a vlály, když vzduch jimi pohyboval. A ruce chorého na šedých prostěradlech byly jako mrtvé.

Celesta jej ošetřovala s nepokojnou čilostí, dávala mu pít léky, přikládala mu zprýštidla, chodila sem a tam po domě; zatím otec Amable meškal na kraji půdy a číhal po temné dutině, kde syn zápasil se smrtí. Nešel blíže ze záští k ženě a kabonil se jako žárlivý pes.

Uplynulo ještě šest dní; když pak ráno Celesta, která spala teď na zemi na dvou rozestřených otepích slámy, šla se podívat, zda muži je lépe, nezaslechla z hlubokého lůžka ani jeho chvatného dechu. Ulekaně se tázala.

„No, Cesaire, cos to říkal v noci?“

Neodpověděl.

Vztáhla ruku, aby se ho dotkla, a narazila na ledovou kůži obličeje. Silně vzkřikla dlouhým výkřikem zděšené ženy. Byl mrtev.

Při tomto výkřiku hluchý stařec objevil se nahoře na žebříku; a když viděl, že Celesta vyřítila se ven pro pomoc, bystře sestoupil, ohmatal také tvář synovu a náhle pochopiv, šel a zavřel zevnitř dveře, aby zabránil ženě vrátiti se a opět ujmouti se držení příbytku, když syna nebylo již na živu.

Pak usedl na židli vedle mrtvého.

Přišli dva sousedé, volali, tloukli. Neslyšel. Jeden z nich rozbil tabuli v okně a vskočil do světnice. Druhý za ním; dveře zase byly otevřeny; objevila se Celesta a plakala ze vší síly, měla odulé tváře a zarudlé oči. Tu otec Amable byl přemožen, ani nehlesl a vystoupil na půdu.

Příštího dne konal se pohřeb; potom po obřadu tchán a snacha octli se sami ve statku s dítětem.

Byla obvyklá hodina oběda. Rozdělala oheň, nakrájela chleba do polévky, položila talíře na stůl, kdežto stařec seděl na židli, čekal a zdálo se, že jí nepozoruje.

Když bylo jídlo hotovo, křikla mu do ucha:

„Tak, otče, musíme jíst.“

Povstal, zaujal své místo na konci stolu, vyprázdnil svůj hrnec, sežvýkal svůj chléb pomazaný máslem, vypil své dvě sklenice moštu, potom odešel.

Byl vlahý den, blahodárný den, kdy život kvasí, vzdouvá se, zkvétá po celém povrchu půdy.

Otec Amable šel cestičkou mezi poli. Díval se na mladé osení a na mladé ovsy a myslil na to, že jeho dítě, jeho ubohé dítě, jest teď pod zemí. Kráčel svým malátným krokem, paťhal a pokulhával. A když byl samotinký na rovině, samotinký pod modrou oblohou, uprostřed rostoucí úrody, samotinký se skřivany, jež viděl vznášeti se nad hlavou, ale jichž lehounkého zpěvu neslyšel, dal se v chůzi do pláče.

Pak posadil se u jakési kalužiny, zůstal tu až do večera, a díval se na ptáčata, která přiletovala pít. Když pak klesala noc, vrátil se, povečeřel, ani nehlesl a vylezl na půdu.

A vedl takový život jako dříve. Nic se nezměnilo, kromě toho, že jeho syn Cesaire dřímal na hřbitově.

Co si staroch počne? Nemohl pracovati, nebyl teď k ničemu než k jedení polévek, které mu snacha nalévala na chléb. A jídával je mlčky ráno a večer a zuřivě číhal na děcko, které jídalo proti němu na druhé straně stolu. Pak vyšel, bloudil krajem jako tulák, schovával se za stodoly, aby se prospal hodinu neb dvě, jako by se bál býti spatřen, potom když blížil se večer, vracel se.

Avšak velké starosti počaly strašiti v mysli Celestině. Pozemky potřebovaly muže, který by k nim dohlédl a na nich pracoval. Bylo nutno, aby byl někdo stále na polích, ne obyčejný zjednaný člověk, ale skutečný rolník, pán, který rozumí své věci a má o statek péči. Žena samotná nemohla říditi obdělávání, sledovati ceny obilí, prováděti prodej a koupi dobytka. Tu vstupovaly jí do hlavy myšlenky, prosté, praktické myšlenky a přemítaly se jí v hlavě po celé noci. Nesměla se znovu provdati před uplynutím roku, a bylo nutno okamžitě zachrániti naléhavé zájmy, neodkladné zájmy.

Jediný muž mohl ji vytrhnouti z nesnází. Viktor Lecoq, otec jejího dítěte. Byl statný, rozuměl polnostem; s trochou peněz v kapse byl by výborným hospodářem. Věděla to, neboť viděla ho u svých rodičů při práci.

Když tedy jednoho rána viděla, že jede kolem po cestě s vozem hnoje, vyšla ven a šla k němu. Když ji zpozoroval, zastavil koně a ona řekla, jako by jej byla ještě včera potkala:

„Dobrý den Viktore; jak se vede pořád?“

Odpověděl: „Pořád stejně; a jak vám?“

„Copak já, ušlo by to, dybych nebyla sama v domě, to mně dá velký pachtění s polnostmi.“

Hovořili tu spolu dlouho, opírajíce se o kolo těžkého vozu. Muž někdy škrabal se na čele pod čepicí a uvažoval, kdežto ona se zardělými tvářemi horlivě do něho mluvila, vykládala své důvody, výpočty, plány do budoucna; konečně zahučel:

„Ba, to je možny.“

Rozevřela ruku jako venkovan, když dojednal trh a ptala se:

„Ujednáno?“

Stiskl podanou ruku.

„Ujednáno.“

„Tedy na neděli, platí.“

„Platí, na neděli.“

„Tak s bohem, Viktore.“

„S bohem, paní Houlbrequová.“

III

Tu neděli byla ve vsi slavnost, výroční pouť, které se v Normandii říká „shromáždění“.

Již týden bylo viděti, jak po všech cestách přijíždějí komediantské vozy, tažené šedivými nebo zrzavými herkami, zvolna kráčejícími, a uvnitř pelešily kočovné rodiny jarmarečních běhounů, podnikatelů loterií, střelnic, různých her nebo majitelů bud s kuriositami, kteréž venkované jmenují „ukazovači všeho možného“.

Špinavé káry s vlajícími záclonkami, provázené smutným psem, který se svěšenou hlavou běžel mezi koly, zastavily se vůz po vozu na návsi před radnicí. Potom před každým potulným příbytkem byl vztyčen stan a děrami plátna bylo lze zahlédnouti v tomto stanu třpytivé věci, které nadmíru dráždily touhu a zvědavost uličníků.

O pouti všechny boudy byly od rána otevřeny a stavěly na odiv lesk svého skla a porcelánu; a venkované, jdoucí na mši, prostosrdečně a se zadostiučiněním hleděli na tyto krámy skromné, ale přec vracející se co rok.

Jakmile bylo po poledni, nastala na návsi tlačenice. Ze všech sousedních vesnic sjížděli se statkáři, drkotali se s ženami a dětmi na sedátkách dvojkolek, které řinčely starým železem a kymácely se jako houpačky. Vypřáhli u přátel; a dvory statků byly plny podivných rachotin šedivých, vysokých, hubených, křivých, podobných živočichům s dlouhými klepety na dně mořském.

A každá rodina, skrčci napřed, velcí vzadu, odcházela na pouť pokojnými kroky, s usměvavým vzezřením, a ruce měli volné, hrubé, červené, kostnaté ruce zvyklé na práci, které jako by se styděly, že odpočívají.

Kejklíř troubil na trubku; flašinet na kolotoči drolil do vzduchu plačtivé a hopsavé tóny; kolo loterie skřípělo jako trhající se látka; rána z karabiny práskla co vteřinu. A pomalý dav malátně míjel boudy jako tekoucí těsto, s protiproudy jako ve stádě, s nemotorností těžkopádných zvířat, která náhodou dostala se ven.

Děvčata se držela pod paží v řadách po šesti neb osmi a vřískala písně; chlapci šli za nimi a tropili rozpustilosti, čepici měli na uchu a bluzu do tuha naškrobenou, vzdutou jako modrý balon.

Celý kraj tu byl, páni, čeledínové i děvečky.

I otec Amable, oděn v starodávném, zelenavém svrchníku, chtěl se podívati na pouť; neboť nikdy nescházel.

Patřil na loterii, zastavoval se u střelnice, aby posoudil rány, zvláště se zajímal o hru velmi prostou, která záleží v tom, že objemná, dřevěná koule se hází do otevřených úst panáka namalovaného na prkně.

Pojednou mu někdo plácl na rameno. Byl to otec Malivoire a křičel: „Ej, otče, zvu vás na jednu jemnou.“

A posadili se za stůl v krčmě zřízené pod širým nebem. Vypili jemnou, pak dvě jemné, pak tři jemné; a otec Amable zase pak bloudil po pouti. Myšlenky se mu trochu zkalily, usmíval se, nevěda čemu, usmíval se u loterie, usmíval se u koníčků, a zvláště u hry na poráženou. Tu vytrval dlouho a byl uchvácen, když hráč skolil četníka neb faráře, neboť těchto dvou autorit se pudově bál.

Pak se vrátil ke krčmě, usedl a vypil sklenici moštu, aby se osvěžil. Bylo pozdě, nastávala noc. Soused ho upozornil: „Přijdete domu po zadělávaném, otče.“

Pak se vydal k statku. Sladké temnoty, vlahé temnoty jarního večera snášely se pozvolna k zemi.

Když byl u svých dveří, měl za to, že osvětleným oknem zahlédl v domě dvě osoby. Velmi překvapen se zastavil, potom vkročil a spatřil, jak Viktor Lecoq sedí za stolem před plným talířem brambor a večeří právě na místě jeho syna.

A náhle se obrátil, jako by chtěl odejíti. Noc nyní již byla černá. Celesta vstala a křikla na něho:

„Pojďte čerstva, otče, máme dobry ragout na oslavu posvícení.“

Tu bezvládně uposlechl, usedl a díval se střídavě na muže, ženu a dítě. Pak dal se po tichu do jídla jako každodenně.

Viktor Lecoq byl jako doma, hovořil chvílemi s Celestou, bral si dítě na kolena a objímal je. A Celesta mu zas a zas dávala jídlo, nalévala nápoj, a když s ním mluvila, zdála se spokojena. Otec Amable je sledoval upřeným pohledem, nerozuměje, co říkají. Když byl s večeří u konce (nejedl téměř, neb cítil, že se mu převrací žaludek), vstal, a místo aby vystoupil na půdu jako každého večera, otevřel dveře na dvůr a vyšel do polí.

Když byl odešel, Celesta tázala se poněkud znepokojeně:

„Co to dělá?“

Viktor netečně odpověděl:

„Nermuť se proto. Rád se vrátí, až bude unavenej.“

Uklidila tedy, umyla talíře, otřela stůl a muž zatím se klidně svlékal. Pak se vplížil do tmavého, hlubokého lůžka, kde spávala s Cesairem.

Dveře ze dvora se otevřely. Objevil se otec Amable. Jakmile vstoupil, rozhlížel se na všechny strany, tváře se při tom jako starý, větřící pes. Hledal Viktora Lecoqua. Když ho neviděl, vzal svíčku se stolu a přiblížil se k tmavému výklenku, kde zemřel jeho syn. V zadu spatřil muže, který byl natažen pod pokryvkou a již dřímal. Tu hluchý se tiše obrátil, postavil svíci na místo a vyšel opětně na dvůr.

Celesta byla hotova s prací, uložila syna, dala vše na místo a čekala, že se také položí po boku Viktorově, až tchán se vrátí.

Zůstala na židli, ruce měla bez vlády, neurčitý pohled. Když se nevracel, zamručela znuděně, mrzutě:

„Spálíme k vůli němu za čtyry sous svíčky, pro toho staryho lenocha.“

Viktor odpověděl z lůžka:

„Už je přes hodinu venku, bylo by potřeba podívat se, jestli nespí na lávce před dveřma.“

Oznámila: „Už du,“ vstala, vzala, světlo a vyšla ven, činíc si rukou stínítko, aby rozeznávala ve tmě.

Neviděla nic před dveřmi, nic na lavičce, nic na hnojišti, kde otec po svém zvyku někdy sedal pro zahřátí.

Ale když chtěla se již vrátiti, pozdvihla náhodou oči k veliké jabloni, která chránila vchod do statku, a náhle zpozorovala dvě nohy, dvě lidské nohy visící ve výši jejího obličeje.

Strašlivě vykřikla: „Viktore! Viktore! Viktore!“

Přiběhl v košili. Nemohla již promluviti, a odvracejíc hlavu, aby neviděla, ukazovala vztaženou rukou na strom.

Nechápal, uchopil svíci, aby si posvítil, a mezi listím ze spodu osvětleným spatřil otce Amabla, jak jest velmi vysoko pověšen za krk na koňské ohlávce.

Žebřík byl opřen o peň stromu.

Viktor běžel pro kosíř, vylezl na strom a přeťal provaz. Ale staroch byl již studený a s hrůzným šklebem strašlivě vyplazoval jazyk.