ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Seděl jsem na molu malého přístavu obernonského u vesničky Salis, abych se díval na Antibes při západu slunce. Nespatřil jsem nikdy nic tak překvapujícího a tak krásného.

Městečko, uzavřené ve svých těžkopádných hradbách zbudovaných panem de Vauban, vybíhalo do širého moře, doprostřed nesmírné zátoky mořské. Vysoké vlny přicházely z šíra, lámaly se na jeho úpatí a ovinovaly je květem pěny; a nad baštami bylo viděti, jak se kupí dům nad domem až ke dvěma věžím strmícím na nebi jako dva rohy starověké přílby. A obě věže rýsovaly se na mléčné bělosti Alp, na ohromné, vzdálené, sněhové zdi přehrazující celý prostor.

Mezi bílou pěnou na úpatí hradeb a bílým sněhem na lemu nebes zářilo městečko, a tyčíc se na modravém pozadí prvých předhor, vystavovalo paprskům zapadajícího slunce pyramidu domů s rezavými střechami, a jejich průčelí byla též bílá a přece tak rozdílná, že zdála se míti všechny odstíny běli.

I obloha nad Alpami měla modř téměř bílou, jakoby sníh byl na ni pustil svou barvu; několik stříbrných oblaků těsně u bledých vrcholků; a na druhé straně zátoky Nizza ležela na břehu vod a táhla se jako bílá nit mezi mořem a horstvem. Dvě veliké latinské plachty hnány silným větříkem jako by utíkaly po vlnách. Díval jsem se s úžasem.

Byl to obraz, jaké bývají tak sladké, tak vzácné, tak rozkošné na pohled, když vstupují do vás, nezapomenutelné jako vzpomínky na štěstí. Zrakem žijete, myslíte, trpíte, jste dojati, milujete. Kdo umí cítiti okem a pozoruje bytosti a věci, zakouší ostrou, rafinovanou a hlubokou rozkoš jako člověk zjemnělého sluchu, jehož srdce jest uchváceno hudbou.

Pravil jsem ke svému společníku, panu Martinimu, čistokrevnému muži jihu: „Hleďte, tato podívaná patří zajisté k nejvzácnějším, které bylo mi dopřáno obdivovati.

Viděl jsem, jak hora svatého Michala, nestvůrný žulový skvost, stoupá z písčin při východu slunce.

Viděl jsem na Sahaře jezero Rajanešergi, dlouhé padesát kilometrů, jak třpytí se v záři luny skvoucí jako u nás slunce a vydechuje k ní bílý oblak podobný dýmu mléka.

Viděl jsem ostrovy Liparské, fantastický, sirnatý jícen Volcanellu, obrovitý kouřící a žhoucí květ, žlutý nezměrný květ na širém moři rozpučelý, jehož lodyhou jest sopka.

Nuže, neviděl jsem nic úžasnějšího nad Antibes tyčící se před Alpami při západu slunce.

A nevím, proč se mi vtírají vzpomínky na starověk; do hlavy vracejí se mi verše Homerovy; to zde jest město starého Východu, město Odysseje, Troja! ač Troja byla daleko od moře.“

Pan Martini vyňal z kapsy průvodce Sartyova a četl: „Toto město bylo při svém vzniku osadou, kterou založili Feničané marseilleští kolem roku 340 př. Kr. Dostalo se mu od nich řeckého jména Antipolis, to jest ,protiměstí‘, město ležící proti jinému, protože vskutku jest položeno proti Nizze, jiné osadě marseilleské.

Po dobytí Gallie Římané učinili z Antibes municipium; jeho obyvatelé těšili se občanství římskému.

Z epigramu Martialova víme, že za jeho doby…“

Četl dále. Zadržel jsem jej: „Málo mi na tom sejde, čím bylo. Pravím vám, že mám před očima město Odysseje. Obojí pobřeží, na straně asijské i na straně evropské, se sobě podobá; a na druhém břehu Středozemního moře není místa, jež budilo by ve mně vzpomínku dob hrdinských jako toto zde.“

Při zvuku kroků ohlédl jsem se, žena, velká snědá žena, kráčela po cestě táhnoucí se podél moře k mysu.

Pan Martini pošeptal mi, polohlasně vyrážeje první slabiky: „To jest paní Parissová, víte!“

Nikoliv, nevěděl jsem, avšak toto prohozené jméno, jméno pastýře trojského, mne upevnilo v mém snu.

Řekl jsem přece:

„Kdo to, paní Parissová?“

Zdál se potěšen, že neznám oné příhody.

Ujistil jsem ho, že jí naprosto neznám; a pohlížel jsem na ženu, která odcházela nevidouc nás a zasněna kráčela vážným a volným krokem, jak zajisté chodívaly paní starověku. Bylo jí asi kolem třiceti pěti let a byla dosud krásná, velmi krásná, ač poněkud tělnatá.

A pan Martini vyprávěl mi takto.

II

Paní Parissová, rozená Combelombová, provdala se rok před válkou z r. 1870 za pana Parisse, státního úředníka. Byla tehdy mladou, krásnou dívkou a byla tak útlá a veselá, jako později sesílila a sesmutněla.

Nerada si vzala pana Parisse, krátkonohého mužíka s břichem jako žok, takového, jací drobně cupou v kalhotách vždy příliš širokých.

Po válce byly Antibes obsazeny jediným řadovým praporem pod velením pana Jana de Carmelin, mladého důstojníka, který byl vyznamenán na válečném tažení a právě nedávno obdržel čtyři prýmky.

Major, protože velmi se nudil v pevnosti, v této dusné krtčí kupě sevřené dvojitým pásem ohromných hradeb, chodíval často procházkou na mys, kde jakýsi park či les sosen províván byl všemi větry širého moře.

Tam setkal se s paní Parissovou, která též chodívala za letních večerů nadýchat se čerstvého vzduchu pod stromy. Jak se zamilovali v sebe? Kdož ví? Nejspíše se potkávali, pohlédli na sebe, a když se již neviděli, myslili na sebe. Obraz mladé ženy hnědých zřítelnic, černých vlasů, bledé pleti, obraz krásné a svěží ženy jihu, jejíž zuby při úsměvu se odhalovaly, tanul ještě důstojníkovi před očima, když procházel se dále a hryzl doutník místo kouření; a obraz majora upiatého v kabátci, oděného červenými spodky, zlatem pokrytého, jemuž na rtu kadeřil se plavý knír, mihl se asi před očima paní Parissové na večer, když vracel se k obědu její manžel, břichatý, s krátkými okončetinami, špatně oholený a nevkusně oděný.

Ježto potkávali se opět a opět, usmáli se bez pochyby, kdykoli se uzřeli; a ježto vídali se opět a opět, měli za to, že se znají. Jistě že ji pozdravil. Byla překvapena a uklonila se tak málo, tak maličko, právě jen tolik, aby nebyla nezdvořilá. Ale do čtrnácti dnů vracela mu pozdrav již z dáli, dříve nežli se ocitla vedle něho.

Promluvil k ní. O čem? Není pochyby, že o západu slunce. A obdivovali se mu pospolu a častěji jej pozorovali v hlubinách svých očí než na obzoru. A večer co večer po dva týdny bylo jim to otřepanou a stálou záminkou k několikaminutovému hovoru.

Pak odvážili se učiniti společně několik kroků a baviti se o čemkoli; leč jejich zraky již vyprávěly si tisíce důvěrnějších věcí, tajných líbezných věcí, jejichž odraz jeví se v sladkosti a v roznícení zraků a jejichž mocí srdce se rozbuší, neboť duše zpovídá se jimi lépe než vyznáním.

Pak asi ujal ji za ruku a koktal slova, jež žena uhodne, ač nedá ani na jevo, že je zaslechla.

A tak dohodli se, že se milují, aniž projevili své city něčím smyslným nebo hrubým.

Byla by ráda na vždy setrvala na tomto stupni náklonnosti; on však chtěl dále. A denně žhavěji dotíral, aby se vzdala jeho bouřlivé žádosti.

Odporovala, nechtěla, a jak se zdálo, byla rozhodnuta nepovoliti.

Kdysi večer přece mu řekla jako náhodou: „Můj manžel odjel právě do Marseille. Pobude tam čtyři dny.“

Jan de Carmelin vrhl se jí k nohám a usilovně prosil, by toho večera k jedenácté hodině otevřela mu dveře. Ale nevyslechla ho a rozhorleně odešla.

Velitel byl v špatné náladě po celý večer; a nazítří od úsvitu procházel se rozzuřen po náspech, chodil od bubenické školy ke škole čet a metal tresty po důstojnictvu a mužstvu, jako když někdo hází kamením do zástupu.

Ale když se vrátil k snídani, nalezl pod ubrouskem v obálce těchto pět slov: „Dnes večer v deset hodin.“ A zcela bez důvodu dal sto sous obsluhujícímu sklepníku.

Den byl mu velmi dlouhý. Strávil jej částečně tím, že se kadeřil a napouštěl voňavkami.

Právě když sedal za stůl k obědu, byla mu doručena jiná obálka. Uvnitř nalezl tento telegram: „Drahoušku, záležitosti vyřízeny. Vrátím se večerním vlakem v devět hodin. — Parisse.“

Velitel vyrazil tak mocné zaklení, že sklepník upustil mísu s polévkou na parkety.

Co počít? Věru, toho večera ji chtěl, stůj co stůj; a bude ji míti. Bude ji míti za každou cenu, i kdyby bylo nutno zatknouti a uvězniti manžela. Náhle mu šílená myšlenka projela hlavou. Požádal o papír a napsal:

„Milostivá paní,

přísahám vám, nevrátí se dnes večer, a v deset hodin budu na známém místě. Nebojte se ničeho, zodpovím na vše, na svou důstojnickou čest.

Jan de Carmelin.“

A odeslav tento list, klidně poobědoval.

K osmé hodině povolal setníka Griboise, jenž měl velení po něm; a sbaluje v prstech smačkanou depeši paní Parissové, řekl mu:

„Setníku, obdržel jsem telegram zvláštního rázu a ani jeho obsah není mi možno vám udati. Dáte bez prodlení zavříti a střežiti brány, tak aby nikdo, rozumíte dobře, nikdo nevkročil ani nevyšel jimi před šestou hodinou ranní. Též nařídíte, aby hlídky obcházely ulicemi a donutíte obyvatelstvo, aby do devíti hodin vrátilo se domů. Kdokoliv bude přistižen venku po této lhůtě, bude doveden do svého bytu manu militari. Potká-li mne vaše mužstvo dnes v noci, vzdálí se ihned a bude se tvářiti, jako by mne nepoznávalo. Rozuměl jste dobře?“

„Ano, veliteli.“

„Činím vás zodpovědna za provedení těchto rozkazů, milý setníku.“

„Ano, veliteli.“

„Chcete sklenku chartreusy?“

„S radostí, veliteli.“

Připili si, napili se žlutého likéru a setník Gribois odešel.

III

Marseilleský vlak vjel do nádraží přesně v devět hodin, vysadil na peron dva cestující a vydal se dále k Nizze. Jeden byl velký a hubený, pan Saribe, obchodník oleji, druhý tlustý a malý, pan Parisse.

S cestovními vaky v rukou vykročili vedle sebe, aby dorazili do města kilometr vzdáleného.

Ale když přišli k přístavní bráně, stráž skřížila bajonety a nakázala jim, by se vzdálili.

Byli polekáni, ohromeni, zpitomělí úžasem, poodstoupili a uvažovali; pak uradivše se spolu, opatrně se vrátili, aby vyjednávali a oznámili svá jména.

Avšak vojáci měli asi přísné rozkazy, neboť pohrozili, že vystřelí; a oba poděšení cestující utekli úprkem a zanechali tu své vaky, které je tížily.

Obešli tedy náspy a objevili se u brány na silnici do Cannes. Byla rovněž zavřena a také střežena hrozivou hlídkou. Pánové Saribe a Parisse jako rozumní muži nenaléhali již a vrátili se na nádraží, aby si tu vynašli útulek, neboť po západu slunce nebývalo v okolí hradeb bezpečno.

Ospalý úředník konající službu užasl a dovolil jim vyčkati úsvitu v čekárně.

Tam seděli bez světla, vedle sebe na zelené, sametové pohovce a byli příliš postrašeni, aby pomyslili na spánek.

Noc jim byla dlouhá.

O půl sedmé zvěděli, že brány byly otevřeny a že konečně lze vniknouti do Antibes.

Vydali se opět na pochod, ale na silnici nenalezli ani stopy po svých opuštěných vacích.

Když ještě poněkud znepokojeni odvážili se do městské brány, sám velitel de Carmelin přišel s potměšilým pohledem a s vlajícím knírem, aby je zjistil a vyslechl.

Pak je zdvořile pozdravil, omluviv se, že jim způsobil špatnou noc. Ale musil vykonati rozkazy.

V Antibes byly náhledy zmatené. Někteří říkali, že Italové zamýšleli město přepadnouti, jiní, že přistal císařský princ, jiní opět věřili v spiknutí orleanistů. Pravdu vytušili teprve později, když zvěděli, že velitelův prapor jest velmi daleko přeložen a že pan de Carmelin byl přísně potrestán.

IV

Pan Martini dovyprávěl. Paní Parissová se vracela z ukončené procházky. Přešla vážně blízko mne a upírala zrak k Alpám, jichž temena byla nyní růžová v posledních paprscích slunečních.

Chtělo se mi pozdraviti ji, smutnou, ubohou ženu, která snad stále ještě myslí na noc lásky již tak vzdálenou a na smělce odváživšího se pro její polibek uvaliti na město stav obležení a vydati v šanc celou svou budoucnost.

Teď již nejspíše na ni zapomněl, leda že snad při pitce vypravuje onu opovážlivou, komickou a něžnou frašku.

Shledala se s ním ještě? Milovala jej dosud? A dumal jsem: „V tom právě jest rys moderní lásky, která jest groteskní a přece hrdinná. Homer, jenž by opěvoval tuto Helenu a dobrodružství jejího Menelaa, musil by míti duši Pavla de Kocka. A přece rek této opuštěné ženy byl chrabrý, šíleně odvážný, krásný, silný jako Achilles a lstivější než Ulyxes!“