ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Před dvěma roky na jaře cestoval jsem pěšky podél pobřeží Středozemního moře. Co sladšího než jíti rychlými kroky po cestě a dumati? Kráčím ve světle, v lichotném větru, po svahu horstev, po břehu mořském! A sním! Co přeludů, lásek, dobrodružství projde těkající duší ve dvou hodinách cesty! Všechny zmatené a radostné naděje vstoupí do nás vlaze a lehce; pijeme je z vánku, až v našem srdci zrodí se chuť k štěstí, která roste s hladem vzbuzeným chůzí. Plaché, líbezné vidiny poletují a zpívají jako ptáci.

Šel jsem dlouhou cestou, která vede ze Svatého Rafaelu do Italie, či lépe podle dlouhé, nádherné, měnící se dekorace, která zdá se stvořena, aby před ní odehrávaly se všechny básně lásky na zemi. A uvažoval jsem, že od Cannes, kde se lidé nadouvají, až do Monaka, kde hrají, skoro všichni přicházejí do zdejšího kraje, jen aby si překáželi navzájem nebo tropili šejdířství s penězi, aby pod rozkošným nebem, v této zahradě růží a pomorančovníků, rozvinuli všechnu nízkou marnivost, hloupou osobivost, sprosté chtíče, a jasně ukázali, jaký vlastně duch lidský jest, podlézavý, nevědomý, zpupný a hrabivý.

Pojednou v pozadí úchvatné zátoky, s jakými potkáváme se tu při každém záhybu horstva, zpozoroval jsem několik vil, pouze čtyři nebo pět, proti moři, na úpatí hory a před pustým jedlovým lesem, který za nimi táhl se do dáli dvěma velikými údoly, kde není cest a snad ani východu. Před dveřmi jedné té salaše na ráz jsem se zastavil, tak hezká byla: bílý domek vykládán byl hnědým dřevem a pokryt růžemi vinoucími se až na střechu.

A zahrada: záplava květin, všech barev a všech velikostí, pomíšených v koketním a hledaném nepořádku. Byl jich plný trávník; každý stupeň vnějšího schodiště nesl po krajích chomáč jich, z oken spouštěly se modré neb žluté hrozny na skvoucí průčelí; a terassa s kamenným sloupkovým zábradlím, která kryla roztomilé obydlí, byla ovinuta věncovím ohromných rudých zvonků podobných krvavým skvrnám.

V zadu bylo viděti dlouhé stromořadí kvetoucích pomorančovníků, táhnoucí se až k úpatí horstva.

Na dveřích jméno malými zlatými písmeny:

„Vila Antan.“

Tázal jsem se v duchu, který básník nebo která kouzelnice tu bydlí, který samotář vnuknutím odkryl místo to a stvořil tento dům jako vysněný, jako zasazený do kytice.

Cestář tloukl kamení opodál na silnici. Tázal jsem se ho, jak jmenuje se majitel tohoto skvostu. Odpověděl: „Paní Julie Romainová.“

Julie Romainová! Kdysi v dětství tolik jsem o ní slýchával, o veliké herečce, Rachelčině soupeřce.

Nebylo ženy, která by sklidila více potlesku a byla více milována, zvláště více milována! Co bylo soubojů pro ni a sebevražd a co rozchvívajících dobrodružství! Kolik jest nyní roků té svůdkyni? Šedesát, sedmdesát, sedmdesát pět? Julie Romainová! Zde v tomto domě! Žena, kterou zbožňoval největší hudebník i nejvzácnější básník naší země! Vzpomínám si ještě, jaké vzrušení nastalo po celé Francii (bylo mi tenkráte dvanáct let), když hlučně se rozešla s hudebníkem a uprchla na Sicilii s básníkem.

Odjela večer po premiéře, kdy hlediště jásalo jí vstříc půl hodiny a vyvolalo ji jedenáctkrát po sobě; odjela s básníkem v poštovním voze, jak tehdy bývalo; přeplula moře a šla se milovat na starověkou výspu, dceru Řecka, do nesmírného pomorančového háje, který obkličuje Palermo a nazývá se „Zlatá Ulita“.

Vyprávělo se, že vystoupili na Etnu, naklonili se nad nesmírný jícen a objali se tvář vedle tváře, jako by chtěli se vrhnouti na dno ohnivé propasti.

Zemřel muž vzrušujících veršů, tak hlubokých, že celému pokolení působily závrať, tak subtilních, tak tajuplných, že otevřely nový svět novým básníkům. Také opuštěný zamřel, který vynašel pro ni hudební věty, jež utkvěly v paměti všem, věty vítězoslávy i zoufalství, věty omamující i srdcervoucí.

Tu bydlila, v tomto domě obestřeném květinami. Neváhal jsem, zazvonil.

Malý sluha přišel otevřít, osmnáctiletý hoch nejapného chování, nemotorných rukou. Napsal jsem na navštívenku galantní poklonu pro starou herečku a naléhavou prosbu, aby mne přijala. Snad zná moje jméno, svolí a otevře mi své dveře.

Mladý komorník se vzdálil, pak vrátil se a požádal mne, abych ho následoval; uvedl mne do pěkného, bezvadného salonu ve slohu Ludvíka Filipa, s chladným a těžkopádným nábytkem, a malá, šestnáctiletá služka drobné postavy, ale nehezká, snímala s něho povlaky mně na počest.

Potom jsem osaměl.

Na stěnách tři podobizny, herečka v jedné své úloze, básník ve velkém svrchníku v bocích súženém a v kraječkové košili tehdy obvyklé a hudebník sedící u klavíru.

Byla plavá, líbezná, ale v strojeném postoji dle tehdejšího zvyku, její půvabná ústa a modré oči se usmívaly; a malba byla pečlivá, jemná, elegantní a tvrdá.

Muži jako by již hleděli do příštích pokolení.

Vše čpělo dávností, zašlými dny a zmizelými lidmi.

Otevřely se dveře, vešla malá žena; stará, velmi stará, maličká, s bílým obočím, rozčísnuté vlasy padaly v bílých, hladkých pramenech, opravdu byla to prchavá a kradmá bílá myška.

Podala mi ruku a pravila hlasem dosud svěžím, zvučným, chvějným:

„Díky, pane. Jak jest šlechetné, vzpomenou-li dnešní muži na ženy minulých dob! Usedněte.“

A vyprávěl jsem jí, jak její dům mne uchvátil, jak chtěl jsem zvěděti jméno majitelovo a zvěděv je, nedovedl jsem odolati touze, abych zazvonil u jejích dveří.

Odvětila:

„Tím spíše jest mi to potěšením, pane, protože věru poprvé přihází se mi cosi takového. Když byla mi doručena vaše navštívenka a vlídná slova na ní, zachvěla jsem se, jako by mi byl ohlášen starý přítel, který zmizel před dvaceti léty. Jsem mrtva, vskutku mrtva, nikdo mne nevzpomíná, nikdo na mne nemyslí, až ke dni, kdy skutečně zemru; a pak všechny noviny budou mluviti po tři dny o Julii Romainové a přinášeti anekdoty, podrobnosti, vzpomínky a přehnané chvály. Pak bude konec se mnou.“

Zamlčela se a po chvíli ticha pokračovala:

„A to nyní již bude zanedlouho. Za několik měsíců, několik dní z malé, teď ještě živé ženy zbude jen malá kostra.“

Pozvedla zrak k své podobizně, která usmívaje se na ni, usmívala se na vlastní svou karikaturu; pak pohlédla na oba muže, pohrdavého básníka a nadšeného hudebníka, kteří jako by si říkali: „Co nám chce ta troska?“

Nevysvětlitelný, palčivý, neodolatelný smutek svíral mi srdce, smutek nad dovršenými životy, které ještě ve vzpomínkách se brání zámku jako ten, kdo tone v hluboké vodě.

Se svého místa viděl jsem přejížděti po silnici skvělé, uhánějící kočáry, jedoucí z Nizzy do Monaka. A v nich mladé, hezké, bohaté, šťastné ženy; usměvaví a spokojení mužové. Sledovala můj pohled, pochopila mé myšlenky a zašeptala s odevzdaným úsměvem:

„Nelze býti, když jsme již byli.“

Řekl jsem jí:

„Jak život byl vám asi krásný!“

Hluboce povzdechla:

„Krásný a sladký. Proto ho tak velice lituji.“

Viděl jsem, že jest ochotna mluviti o sobě; a zlehka, s delikátní opatrností, jako když dotýkáme se bolestivého masa, jal jsem se vyptávati.

Mluvila o svých úspěších, o svých opojeních, o přátelích, o svém celém vítězoslavném životě. Otázal jsem se:

„Nejprudší radosti, pravé štěstí děkujete divadlu?“

Živě odtušila:

„Ó, ne.“

Usmál jsem se; smutně pozvedla zrak k oběma podobiznám a děla:

„Jim.“

Nezdržel jsem se a otázal se:

„Kterému?“

„Oběma. Dokonce si je poněkud matu ve své stařecké paměti a pak, pro jednoho mám nyní výčitky svědomí.“

„Tedy vaše vděčnost, paní, neplatí jim, nýbrž přímo lásce. Oni byli pouze jejími tlumočníky.“

„Možno. Ale jakými tlumočníky!“

„Jste jista, že jste nebyla, že byste nebyla bývala právě tak a snad lépe milována prostým mužem, jenž by vám byl věnoval celý svůj život, celé své srdce, všechny své myšlenky, všechny své chvíle, veškeru svou bytost; kdežto oni vám přivedli dvě hrozné sokyně, Hudbu a Poesii?“

Vzkřikla silně hlasem, který zůstal mlád a při němž chvělo se cosi v mé duši.

„Ne, pane, ne. Jiný byl by mne snad více miloval, ale nebyl by mne miloval jako oni. Ach, vždyť zpívali mi hudbu lásky, jako nikdo na světě by nedovedl ji zapěti! Jak mne opájeli! Zda některý muž, kterýkoliv muž, nalezl by v tónech a slovech, co oni uměli nalézti? Což miluje dosti ten, kdo neumí vložiti, v lásku všechnu poesii a všechnu hudbu nebes a země? A oni věděli, jak potřeštiti ženu písněmi a slovy! Ano, snad bylo v naší vášni více přeludů než skutečnosti; ale tyto přeludy vás unášejí do oblak, kdežto skutečnost vždy vás ponechá na zemi.

Byť jiní by mne více milovali, pouze jimi jsem lásku pochopila, procítila, jí se poklonila!“

A pojednou dala se do pláče.

Plakala potichu zoufalými slzami!

Tvářil jsem se, jako bych toho neviděl; a zíral jsem do dálky. Po několika minutách pokračovala:

„Vidíte, pane, skoro u každého tvora stárne srdce zároveň s tělem. U mne se tak nestalo. Mému nebohému tělu jest šedesát devět let a ubohému srdci dvacet… A právě proto žiji o samotě mezi květinami a v snění…“

Nastalo mezi námi dlouhé mlčení. Uklidnila se a s úsměvem ujala se opět slova:

„Jak byste se mi smál, kdybyste věděl… kdybyste věděl, jak trávím večery… je-li pěkně!… Hanbím se a zároveň sebe lituji.“

Marně jsem prosil; nikterak mi nechtěla říci, co činí; tu povstal jsem k odchodu.

Vzkřikla:

„Již!“

A když jsem jí oznámil, že hodlám obědovati v Montu Carlu, tázala, se bázlivě.

„Nechcete poobědvati se mnou? Velmi by mne těšilo.“

Přijal jsem okamžitě. Zaradovala se a zazvonila; dala několik rozkazů malé služce a pak prováděla mne domem.

Jakási zasklená veranda plná křovin rozkládala se nad jídelnou a odtud bylo viděti od počátku až ke konci dlouhé stromořadí pomorančovníků, prostírající se až k horám. Nízké sedátko, ukryté pod rostlinami, prozrazovalo, že stará herečka často tu sedává.

Pak šli jsme do zahrady dívat se na květiny. Zvolna nastával večer, klidný a vlahý večer, za jakých vydechuje země všechny vůně. Skoro již nebylo světlo, když jsme usedli za stůl. Oběd byl dobrý a dlouhý; a stali jsme se důvěrnými přáteli, když dobře porozuměla, jak hluboká sympatie k ní se probouzí v mém srdci.

„Pojďme se dívat na měsíc,“ řekla. „Zbožňuji dobrou, lunu. Bývala svědkyní mých nejživějších radostí. Zdá se mi, že všechny moje vzpomínky jsou v ní; potřebuji jen ji pozorovati a ihned se mi vybavují. A dokonce… někdy večer… dopřeji se pékné podívané… pěkné… pěkné… kdybyste věděl!… Ale ne, tuze byste se mi vysmál… nemohu… netroufám si… ne… ne… opravdu, ne…“

Snažně jsem ji prosil:

„Vidíte… což? povězte mi; slibuji vám, že se vám nevysměji… přísahám vám… vidíte…“

Váhala. Vzal jsem ji za ruce, ubohé, malé ruce, tak hubené, tak studené a políbil jsem obě několikrát po sobě, jako kdysi oni činívali. Byla pohnuta. Váhala.

„Slibujete mi, že se nebudete smáti.“

„Ano, přísahám.“

„Nuže, pojďte.“

Povstala. A když malý sluha, neohrabaný v zelené livreji, odstavoval za ní židli, řekla mu několik slov do ucha, tichounce, velmi rychle. Odpověděl:

„Ano, paní, hned.“

Vzala, mne za rámě a odvedla na verandu.

Stromořadí pomorančovníků bylo opravdu obdivuhodné. Měsíc již vyšel, měsíc v úplňku, a vrhal do prostřed něho tenkou stříbrnou stezku, dlouhou čáru záře padající na žlutý písek mezi kulaté, neprůhledné koruny tmavých stromů.

Ježto stromy byly v květu, prudká a sladká jejich vůně plnila noc. A bylo viděti, jak v jejich černé zeleni poletuje tisíce světlušek, ohnivých mušek podobajících se zrnkům hvězd.

Zvolal jsem:

„Ó, jaká dekorace pro výjev lásky!“

„Že ano? Že ano? Uvidíte.“

A pokynula, bych usedl vedle ní.

Šeptala:

„Slyšte, proč jest líto života. Ale vy dnešní muži nepřemýšlíte mnoho o takových věcech. Jste bursiany, obchodními a praktickými lidmi. Ani již neumíte s námi mluvit. Pravím-li ‚s námi‘, míním mladé ženy. Z lásek staly se poměry, které často počínají neschváleným účtem švadleny. Ceníte-li účet výše než ženu, jste odstaven; ale ceníte-li ženu výše než účet, platíte. Pěkné mravy… a pěkné náklonnosti!…“

Ujala mne za ruku:

„Hleďte…“

Byl jsem ohromen a u vytržení… V dáli na konci aleje po měsíční stezce šli dva lidé, držíce se kolem pasu. Blížili se přimknuti a půvabní, malými krůčky, procházeli kalužemi světla, která náhle je ozářilo, a hned zapadali zase do stínu. On byl oděn bílým satinovým oděvem jako v minulém století a pštrosí péro krylo klobouk. Ona měla šaty s krinolinou a vysoký pudrovaný účes jako krásné dámy za dob vladařství.

Na sto kroků od nás se zastavili a stojíce uprostřed aleje, po dlouhém upejpání se objali.

A v tom poznal jsem oba malé sloužící. Tu svíjel jsem se na sedátku hroznou veselostí, jaká potrhá vám vnitřnosti. Ale přece jsem se nezasmál. Odolával jsem a při tom trpěl jsem a křečovitě byl napjat jako člověk, jenž při řezání nohy odolává, ač potřeba křiku mu rozvírá hrdlo a čelisti.

Ale děti obrátily se do hloubky stromořadí a byly opět rozkošné. Vzdalovaly se, odcházely, mizely jako mizí sen. Již nebylo jich viděti. Stromořadí jako by sesmutnilo.

Také já jsem odešel, odešel, abych již nespatřil jich; neboť porozumněl jsem, že toto divadlo bude asi trvati velmi dlouho, protože probouzelo veškeru minulost lásky a kulis, umělou, klamnou a svůdnou minulost, plnou líčeného i pravdivého půvabu, nad níž vždy ještě se rozbuší srdce staré divadelnice a staré milenky!