ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo to včera, 31. prosince.

Právě poobědoval jsem u starého přítele Jiřího Garina. Sluha mu přinesl list pokrytý razítky a cizozemskými známkami.

Jiří pravil mi:

„Dovolíš?“

„Zajisté.“

A jal se pročítati osm stran velikého anglického písma, psaného křížem krážem. Četl pomalu, s vážnou pozorností, se zájmem, jaký jevíme při věcech dotýkajících se našeho srdce.

Pak položil list na roh krbu a řekl:

„Hleď, přihodil se mi kdysi rozmarný a při tom přec sentimentální příběh, kterého jsem ti nikdy nevyprávěl, ó, byl to tenkráte divný nový rok. Jest tomu dvacet let… poněvadž mi bylo třicet roků a nyní jest mi padesát!…

Byl jsem tehdy inspektorem společnosti pojišťující proti nehodám na moři, kterou nyní řídím. Chystal jsem se stráviti v Paříži svátek prvého ledna, protože bývá zvykem oslaviti tento den, když obdržel jsem od ředitele list s rozkazem, abych bez prodlení odjel na ostrov Ré, kde právě se ztroskotal trojstěžník ze Saint-Nazaire pojištěný u nás. V té chvíli bylo osm hodin z rána. Dostavil jsem se do úřadoven společnosti, abych přijal instrukce; a ještě večer vsedl jsem na rychlík, jenž nazítří 31. prosince složil mne v La Rochelle.

Teprve za dvě hodiny bylo mi vstoupiti na loď k Ré, Jan Guiton. Prošel jsem městem. La Rochelle jest vskutku bizarrní a velmi rázovité město, jeho ulice se zaplétají jako bludiště a chodníky běží pod nekonečným podloubím, obloukovým podloubím jako v ulici Rivoli, ale nižším, a tato tajůplná, roztřískaná podloubí a oblouky jakoby byly zbudovány a obývány jen co dekorace dávných válek, hrdinských a divokých válek náboženských. Jest to staré, hugenotské město, vážné, mlčenlivé, bez takových podivuhodných památných staveb, jimiž Rouen jest tak velkolepý, avšak pozoruhodné svým přísným vzhledem, zároveň trochu potměšilým, město zarytých hašteřivců, kde pak arci rozkvétal fanatism, město, kde rozněcovala se víra kalvínská a zrodilo se spiknutí čtyř poddůstojníků.

Když probloudil jsem nějaký čas v oněch podivných ulicích, vstoupil jsem na černý, bachratý parníček, aby mne dopravil k ostrovu Ré. Vyplul, hněvivě supě, projel mezi oběma starobylými věžemi střehoucími přístav, přeťal rejdu, vyjel za hráz, zřízenou Richelieuem, jejíž ohromné kameny lze viděti nad hladinou a jež uzavírá město jako ohromný náhrdelník; pak zabočil na pravo.

Byl smutný den, jaký potlačí a zapudí myšlenky, stísní srdce, udusí v nás všechnu sílu a všechnu ráznost; den ledové šedi, špinavý těžkou mlhou, vlhký jako jíní, při vdechnutí hnusný jako výpar stoky.

Pod tímto stropem nízké, zhoubné mlhy moře žlutavé, moře nehluboké a písečné při nízkých a bezmezných březích, leželo bez rýhy, bez hnutí, bez života, moře kalné vody, zhoustlé vody, stojaté vody. Jan Guiton plynul po hladině, ze zvyku trochu houraje, a protínal tuto neprůhlednou, hladkou spoustu, pak zanechával za sebou několik vln, několik šplouchnutí, několik kruhů, které brzy se uklidnily.

Dal jsem se do hovoru s kapitánem, mužíkem skoro bez okončetin, docela kulatým jako jeho loď a stejně houpavým. Chtěl jsem zvěděti některé podrobnosti o neštěstí, které bylo mi zjistiti. Velký čtverhranný trojstěžník ze Saint Nazaire, Marie Josef, ztroskotal se za noci a orkánu na mělčinách ostrova Ré.

Bouře hodila plavidlem tak daleko, psal majitel lodi, že bylo nemožno je učiniti splavným a nutno bylo odnésti co nejrychleji vše, co dalo se odděliti. Bylo tedy mým úkolem zjistiti polohu vraku, oceniti, v jakém asi stavu byl před ztroskotáním, posouditi, zda bylo vynaloženo všechno úsilí, by byl dopraven do proudu. Přicházel jsem co jednatel společnosti, abych později dle potřeby svědčil ve při proti žalobci.

Až ředitel obdrží moji zprávu, učiní opatření, jež uzná za nutná k zabezpečení našich zájmů.

Kapitán Jana Guitona znal zevrubně celou příhodu, neboť byl vyzván, by se svou lodí účastnil se záchranných prací.

Vylíčil mi neštěstí, ostatně velmi prosté, Marie Josef hnán nárazy zuřivého větru, zabloudiv v noci, pluje na zdař bůh po zpěněném moři — „moři mlékové polévky“, říkal kapitán, — ztroskotal se posléze na nesmírných písečných násypech, které v hodinách odlivu změní pobřeží tamního kraje v bezmezné Sahary.

Za hovoru zíral jsem kolem sebe a před sebe. Mezi okeanem a těžkým nebem zbývala volná prostora, kterou oko daleko dohledalo. Pluli jsme podél jakési země. Otázal jsem se:

„Toť ostrov Ré?“

„Ano, pane.“

A náhle kapitán vztáhl pravici před sebe a ukázal mi na širém moři cosi skoro neznatelného a řekl mi:

„Hleďte, tamhle jest vaše loď!“

„Marie Josef?“

„Nu, ovšem.“

Byl jsem ohromen. Černý, téměř neviditelný bod, jejž byl bych považoval za úskalí, ležel, jak se mi zdálo, alespoň tři kilometry od břehu.

Opáčil jsem:

„Ale, kapitáne, na místě, které mi ukazujete, jest jistě na sto sáhů vody?“

Dal se do smíchu.

„Sto sáhů, příteli!… Ani dva sáhy, jářku!…“

Mluvil po bordelaisku. Pokračoval:

„Máme příliv, jest devět hodin čtyřicet minut. Po snídaní v hotelu U dauphina zajděte si na břeh s rukama v kapsách a ručím vám, že ve dvě padesát nebo nejvýše ve tři se dotknete vraku suchou nohou, příteli, a smíte prodleti na něm hodinu čtyřicet pět až dvě hodiny; ne více, víte. Byl byste lapen. Čím dále moře jde, tím rychleji se vrací. Zdejší pobřeží jest ploché jako štěnice! Vydejte se zpět v čtyři padesát, věřte mi; a v půl osmé vstoupíte opět na Jana Guitona, který ještě dnes večer vylodí vás na rochelleském nábřeží.“

Poděkoval jsem kapitánu a posadil jsem se na přídi parníku, abych díval se na městečko Saint-Martin, jemuž jsme se kvapně blížili.

Podobalo se všem miniaturním přístavům, které představují hlavní města na takových úzkých ostrovech roztroušených podél pevnin. Byla to velká rybářská ves, nohou ve vodě, nohou na zemi, neboť žila z ryb i drůbeže, zelenin i škeblí, řetkviček i slavek. Ostrov jest velmi nízký, málo obdělán, a přece zdá se velmi lidnatý, ale nepronikl jsem do vnitra.

Po snídani slezl jsem malé předhoří, když pak moře kvapně klesalo, vydal jsem se písčinami k jakési černé skále, kterou spatřil jsem nad vodou, daleko, daleko.

Rychle šel jsem po žluté pláni, jež byla pružná jako tělo a jako by se potila pod mou nohou. Před chvílí bylo zde moře, nyní zahlédal jsem v dáli, jak prchá do nedohledna, a nerozeznával jsem již čáry, dělící písčinu a Okean. Domníval jsem se, že se dívám na obrovitou a nadpřirozenou výpravnou hru. Před chvílí byl přede mnou Atlantik, potom zmizel jako dekorace v propadlišti a nyní kráčel jsem uprostřed pouště. Pouze dojem a výdech slané vody zůstal ve mně. Cítil jsem pach řas, pach vln, drsný a zdravý pobřežní pach. Kráčel jsem rychle, nebylo mi již zima, hleděl jsem k rozbitému vraku, který rostl, čím blíže jsem přicházel, a podobal se teď ohromné ztroskotané velrybě.

Zdálo se, že vystupuje z půdy, a nabýval úžasných rozměrů na těchto nesmírných, žlutých rozlohách. Konečně po hodině chůze jsem k němu dorazil. Puklý, roztříštěný ležel na boku, jako žebra zvířete jevila se jeho zpřelámaná kostra, kostra z dehtovaného dřeva pobitého ohromnými hřeby. Písek již jej zaplavil, vnikl všemi skulinami, držel jej, měl jej v moci, již ho nepouštěl. Podobalo se, že zapustil v něm kořeny. Příď vnikla hluboko do mírného a zrádného pobřeží, kdežto nadzdvižená záď jakoby vrhala k nebi dvě bílá slova na černých pláňkách co zoufalý výkřik o slitování: Marie Josef.

Vyšplhal jsem na tuto lodní zdechlinu po nejnižší straně; pak přešed palubou vnikl jsem do vnitra. Denní světlo vcházelo vyraženými padajícími dveřmi a trhlinami boků a truchlivě ozařovalo jakási dlouhá, temná sklepení, plná strženého pažení. Byl tu uvnitř již jen písek, jenž byl půdou tomuto prkennému souterrainu.

Počal jsem činiti poznámky o stavu korábu. Usadil jsem se na prázdném, rozbitém soudku a psal jsem při svitu široké štěrbiny, kterou bylo lze spatřiti bezmezné rozlohy pobřeží. Zvláštní záchvěv zimy a samoty běžel mi chvílemi po kůži a někdy ustával jsem psáti, abych naslouchal nejasnému a tajemnému hluku vraku: hluku krabů škrábajících hákovitými klepety po pláňkách, ruchu tisícerých drobounkých mořských zvířátek, která se již uvelebila na této mrtvole, a také tichému a pravidelnému ruchu šášně, jež skřípajíc jako nebozez bez ustání hryže všechny staré trámy, vyhlodá je a sžírá.

A pojednou zaslechl jsem zcela na blízku lidské hlasy. Odskočil jsem, jako bych se byl octl tváří v tvář zjevení. Po vteřinu jsem vskutku se domníval, že právě jsem zahlédl, jak z hloubi příšerného podpalubí vstávají dva utopenci a chtějí mi vyprávět o své smrti. Holýma rukama vyšplhal jsem na palubu a věru nepotřeboval jsem k tomu mnoho času; a na přídi spatřil jsem velikého pána s třemi dívkami, či lépe velikého Angličana a tři misses. Jistě že dostali ještě větší strach než já, když viděli, jak z opuštěného trojstěžníku kvapně se vynořuje tvor. Nejmladší děvčátko uprchlo, obě ostatní uchvátily otce v náručí; on však otevřel ústa: tímto jediným znamením projevil své pohnutí.

Potom po několika vteřinách promluvil:

„Ach, pane, vy byli majetník téhle korábu?“

„Ano.“

„Moh jsem ji navštívit?“

„Ano.“

Tu pronesl dlouhou anglickou větu, z níž rozeznal jsem pouze slovo vícekráte se opakující: gracious.

Hledal, kudy by vystoupil ke mně, i naznačil jsem mu nejpříhodnější místo a podal mu ruku. Vystoupil nahoru; pak pomohli jsme třem dívenkám, které již se upokojily. Byly rozkošné, zvláště nejstarší, osmnáctiletá blondina svěží jako květ a tak jemná, tak milounká. Vskutku, hezké Angličanky velmi se podobají něžným plodům moře. Řekli bychom, že právě vystoupily z písku a že jejich vlasy podržely jeho odstín. Jejich vzácná svěžest nám připomíná delikátní barvy růžových škeblí a perleťově lesklé, drahé, tajůplné perly, vzešlé v neznámých hlubinách okeanů.

Mluvila o něco lépe než otec, a byla nám tlumočnicí. Byl jsem nucen vylíčiti ztroskotání do nejmenších podrobností a vymýšlel jsem si je, jako bych byl býval přítomen katastrofě. Pak celá rodina sestoupila dovnitř vraku. Jakmile vnikli do oné temné štoly sotva osvětlené, vykřikli úžasem a obdivem; a pojednou otec i tři dcery v rukou cosi drželi, nejspíše alba, která byla ukryta v jejich širokém nepromokavém oděvu a současně počali hotoviti tužkou čtyři náčrtky smutného toho a podivného místa.

Posadili se vedle sebe na vyčnívající břevno a čtyři alba na osmi kolenou pokrývala se černými čárkami, jimiž chtěli znázorniti otevřené útroby Marie Josefa.

Při práci nejstarší dívenka hovořila se mnou, kdežto já dále jsem prohlížel lodní kostru.

Zvěděl jsem, že tráví zimu v Biarritzi a že schválně přijeli na ostrov Ré, aby se podívali na trojstěžník, zabořený do písku. Tito lidé neměli ani zbla anglické nadutosti; byli to prostí a poctiví ztřeštěnci, věční tuláci, jakými Anglie plní svět. Otec dlouhý, suchý, červeného obličeje, vroubeného bílými licousy, pravý živý sandwich, řízek šunky, vykrojený v podobě lidské hlavy, mezi dvěma polštářky chlupů; vysokonohé dcery, vzrůstem malí bahňáci, též suché kromě nejstarší a všechny tři roztomilé, zvláště největší.

Tak půvabně směšným způsobem mluvila, vypravovala, smála se, rozuměla a nerozuměla, zvedala zrak, aby mne zkoumala zrakem modrým jako hluboká voda, ustávala, aby uhodla smysl, opět pouštěla se do práce a říkala „yes“ nebo „no“, že nekonečně dlouho byl bych ji poslouchal a pozoroval.

Náhle zašeptala:

„Slyšel jsem malou hnutí v tomto lodi.“

Napjal jsem sluch; a ihned rozeznal jsem lehký, zvláštní, nepřetržitý šum. Co to? Povstal jsem, abych se podíval štěrbinou a mocně jsem vykřikl. Moře nás přepadlo; chystalo se obklíčiti nás.

Okamžitě byli jsme na palubě. Bylo příliš pozdě. Voda nás obkličovala a ubíhala k břehu zázračnou rychlostí. Nikoliv, neubíhalo to, sunulo se, plazilo, prodlužovalo se jako bezměrná louže. Sotva několik centimetrů vody krylo písek; ale nebylo již viděti prchající hraniční čáry nepozorovatelného přílivu.

Angličan chtěl vyskočiti; zadržel jsem ho; útěk byl nemožný, neboť cestou musili jsme obcházeti hluboké kalužiny a při návratu byli bychom do nich zapadli.

V našich srdcích byla minuta hrozné úzkosti. Pak mladičká Angličanka se usmála a zašeptala:

„To byl my trosečníci!“

Chtěl jsem se zasmáti; ale rdousil mne strach, strach zbabělý, hanebný, nízký a úskočný jako tento příliv. Všechna nebezpečí, jimž jsme se vydali na pospas, objevila se mi zároveň. Chtělo se mi křičeti: „Pomoc!“ Na koho?

Obě mladší Angličanky se stulily k otci, jenž strnulým zrakem zíral na bezměrné moře kolem nás.

A noc snášela se tak kvapně, jak kvapně stoupal Okean, těžká, vlhká, mrazivá noc.

Řekl jsem:

„Nelze nic činiti než zůstati na lodi.“

Angličan odvětil:

„Oh! yes!“

A tak čekali jsme tu čtvrt hodiny, půl hodiny, nevím opravdu, jak dlouho, a pozorovali jsme kolkolem žlutou vodu, která houstla, vířila, jakoby vřela, jakoby si hrála na nesmírném, znovu dobytém pobřeží.

Jednu dívčinku mrazilo, i připadli jsme na myšlenku sestoupiti zase dovnitř a ukrýti se před lehkým, avšak ledovým větříkem, jenž nás ovíval a řezal do kůže.

Sklonil jsem se nad padající dveře. Loď byla plna vody. Bylo tedy nutno stuliti se pod zábradlí na zádi, které trochu nás chránilo.

Nyní již temnoty nás zahalovaly a tiskli jsme se k sobě, obklíčeni tmou a vodou. Cítil jsem, jak u mého ramene chví se rámě mladičké Angličanky, a chvílemi jektala zuby; leč cítil jsem látkami i sladké teplo jejího těla a teplo to bylo mi rozkošné jako polibek. Již jsme nemluvili; dleli jsme bez hnutí, němi, schouleni jako zvěř v jámě v hodinách orkánu.

A přece vzdor všemu, vzdor noci, vzdor strašnému, rostoucímu nebezpečí, vzmáhal se ve mně pocit, že jsem tu šťasten, šťasten zimou a nebezpečenstvím, šťasten, že dlouhé tyto hodiny temnoty a úzkosti trávím na těchto prknech tak blízko hezké a roztomilé dívenky.

Tázal jsem se v duchu, proč proniká mnou takový podivný pocit blaha a rozkoše.

Proč? Kdož ví? Protože jest tu ona? Kdo? Mladičká, neznámá Angličanka? Nemiloval jsem jí, neznal jsem jí vůbec, a cítil jsem, že jsem pohnut, přemožen! Rád bych ji byl zachránil, obětoval se pro ni, dopustil se tisícerých pošetilostí! Podivno! Čím to, že přítomnost ženy nás tak rozruší? Obklopí nás tak moc jejího půvabu? Opojí nás svůdnost její krásy a mládí jako víno?

Zda spíše není tu jakéhosi doteku lásky, tajemné lásky, která neustále hledí spojovati bytosti, zkouší svou moc, jakmile postaví muže a ženu proti sobě, a prolne je pohnutím, zmateným, tajným, hlubokým pohnutím, jako kypří se země, aby vypučely květy.

Ale mlčení temnot bylo již děsivé, mlčení oblohy, neboť kolem sebe neurčitě jsme slyšeli lehký, nekonečný šum, hukot přitlumeného stoupajícího moře a jednotvárné šplounání proudu o loď.

Náhle zaslechl jsem vzlykot. Nejmenší Angličanka plakala. Tu otec hleděl ji uchlácholiti a dali se do hovoru svou řečí, které jsem nerozuměl. Tušil jsem, že jí dodává mysli a že ona stále se bojí.

Otázal jsem se své sousedky:

„Není vám příliš zima, miss?“

„Ó ano. Byl tuze zima.“

Chtěl jsem jí dáti svůj plášť, odmítla; ale svlékl jsem jej; zahalil jsem ji proti její vůli. V krátkém zápasu střetl jsem se s její rukou a líbezný záchvěv projel mi celým tělem.

Již po několik minut vzduch oživoval, šplíchot vody na lodních bocích sílil. Vztyčil jsem se; silný van dul mi do tváře. Zvedal se vítr!

Angličan postřehl to zároveň se mnou a řekl prostě:

„To je pro nás zlá, tahle…“

Věru bylo zle, smrt byla jista, budou-li čeřeny, jen slabé čeřeny dorážeti na vrak a otřásati jím, neboť byl tak roztříštěn a rozvolněn, že trochu prudší vlna by jej rozdrtila na kaši.

Tu naše úzkost každou vteřinou vzrůstala s nárazy větru silnějšími a silnějšími. Moře nyní poněkud se lámalo a viděl jsem, jak v temnotách bílé čáry se zjevují a mizí, čáry pěny, při čemž každý příval vlny udeřil do kostry Marie Josefa a zazmítal jí krátkým otřesem, jenž stoupal nám až k srdci.

Angličanka se třásla; cítil jsem, jak tetelí se těsně u mne, a měl jsem šílenou touhu chopiti ji do náručí.

V dáli před námi, v pravo, v levo, za námi zařily majáky na březích, bílé, žluté, červené, otáčivé majáky podobné ohromným očím, očím obra, které na nás číhaly, dychtivě čekaly, až zmizíme. Zvláště jeden mne dráždil. Vždy po půl minutě zhasl a ihned zase se vzňal; tento vskutku byl okem, neboť měl víčko, jež neustále padalo přes ohnivý zrak.

Občas Angličan rozžehával sirky a díval se na hodinky; pak vložil opět hodinky do kapsy. Z nenadání řekl mi přes hlavy dcer se svrchovanou vážností:

„Pane, přeji vám šťastnou novou rok.“

Byla půlnoc. Podal jsem mu ruku a on ji stiskl; pak pronesl anglickou větu a náhle dívky a on zapěli God save the Queen a píseň stoupala do černého vzduchu, do němého vzduchu a ztrácela se v prostoru.

Z počátku bylo mi do smíchu; pak byl jsem jat mocným a bizarrním pohnutím.

V tomto zpěvu trosečníků, odsouzenců, bylo cosi příšerného a nádherného, cosi jako modlitba a zároveň cosi většího, co dalo se porovnati se starověkým, vznešeným Ave, Caesar, morituri te salutant.

Když skončili, požádal jsem svou sousedku, aby sama pěla balladu, pověst, cokoliv, abychom zapomněli na úzkost. Svolila a ihned její mladistvý, jasný hlas rozlehl se nocí. Zpívala, nepochybně cosi smutného, neboť tony dlouho se vlekly, pomalu vycházely z jejích úst a poletovaly nad vlnami jako ranění ptáci.

Moře se vzdouvalo, bilo teď v náš vrak. Myslil jsem již pouze na tento hlas. A myslil jsem zároveň na sireny. Co řekli by plavci, kdyby kolem nás plul člun? Můj zmučený duch zabloudil do snění. Sirena! Zdaž tato dcera moře opravdu nebyla sirenou, která mne zadržela na červotočivé lodi a v té chvíli již již hroužila se se mnou do vln?…

Náhle však všech pět nás válelo se po palubě, neboť Marie Josef sesedl se na pravý bok. Angličanka padla na mne a chopil jsem ji v náruč a nevěda, nechápaje, domnívaje se, že přišla poslední moje vteřina, šíleně jsem ji líbal plnými ústy na líce, skráně a vlasy. Loď již nekolísala; i my všichni byli jsme bez hnutí.

Otec řekl: „Kato!“ Ta, kterou jsem držel, odpověděla „yes“ a pohnula sebou, aby se vyprostila. Věru v tomto okamžiku byl bych si přál, aby koráb roztrhl se ve dví a já padl s ní do vody.

Angličan zvolal:

„Malá houpačka, to byl nic. Mám moje tři dcery uchráněny.“

Domnívalť se prve, že nejstarší dcera jest ztracena, ježto jí neviděl.

Zvedl jsem se pomalu a náhle zpozoroval jsem světlo velmi blízko na moři. Vzkřikl jsem; bylo mi odpověděno. Hledal nás člun, neboť majitel hotelu předvídal naši neopatrnost.

Byli jsme zachráněni. Byl jsem tím zdrcen! Sebrali nás s našeho voru a dopravili do Saint Martin.

Angličan nyní mnul si ruce a hučel:

„Dobré večeř! Dobré večeř!“

Vskutku povečeřeli jsme. Nebyl jsem vesel, litoval jsem Marie Josefa.

Nazítří bylo se nám rozloučiti, po mnohých objetích a slibech, že si budeme psáti. Odjeli k Biarritzi. Nechybělo mnoho, že bych byl jel za nimi.

Byl jsem ztřeštěně zamilován; málem bych byl požádal o dívčinu ruku. Věru, kdybychom byli spolu strávili týden, byl bych se s ní oženil! Jak někdy muž jest sláb a nepochopitelný.

Uplynuly dva roky a neuslyšel jsem o nich; pak obdržel jsem list z Nového Yorku. Vdala se a podávala mi zprávu o tom. Od té doby píšeme si rok co rok k prvému lednu. Líčí mi svůj život, vypráví mi o svých dětech, o svých sestrách, ale nikdy o manželu! Proč? Ach, proč?… A já mluvím k ní pouze o Marii Josefu… Snad jedině tuto ženu jsem miloval… ne… byl bych miloval… Ach!… nu… kdož ví?… Události unášejí vás… A pak… a pak… vše mine… Teď jest jistě již stará… nepoznal bych ji… Ach! ta dívka tehdáž… ta na vraku… jaké stvoření… božské… Psala mi, že vlasy její jsou úplně bílé… Bože! to způsobilo mi hrozný žal… Ach! její plavé vlasy!… Nikoliv, ona moje dívka již neexistuje… Jaký v tom smutek… v tom všem!…“