ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Věru, jaký divný nápad jsem měl tenkráte večer, že jsem zvolil královnou slečnu Perlu!

Chodím každoročně slavit Tří králů k starému příteli Chantalovi. Můj otec, jemuž byl nejdůvěrnějším soudruhem, uvedl mne k němu, když byl jsem dítětem. Pokračoval jsem v tomto přátelství, a budu bez pochyby pokračovati, pokud budu živ a pokud bude jediného Chantala na světě.

Chantalovi ostatně vedou zvláštní život; žijí v Paříži jako by bydlili v Grasse, v Yvetot nebo Pont-a-Mousson.

Mají za Hvězdárnou dům v malé zahradě. Tu jsou doma, jako by byli na venkově. O Paříži, o pravé Paříži nevědí ničeho, nemají ani ponětí; jsou tak daleko, tak daleko! Přece někdy podniknou tam cestu, dlouhou cestu. Paní Chantalová jde na hlavní nákup, jak se říká v rodině. Slyšte, jak se chodí na hlavní nákup.

Slečna Perla, která má klíče kuchyňských skříní (neboť prádelníky spravuje paní sama), slečna Perla podá zprávu, že dochází cukr, že konservy jsou spotřebovány, že nezbývá již mnoho kávy na dně pytle.

Tím paní Chantalová postavena na stráž proti hladu, i provede prohlídku zbytků, činíc si poznámky do zápisníku. Pak když napsala mnoho číslic, pustí se nejprve do dlouhých rozpočtů a potom do dlouhých rokování se slečnou Perlou. Přece na konec se shodnou a ustanoví množství každé věci, kterými se opatří na čtvrt roku: cukru, rýže, sušených švestek, kávy, zavařenin, krabic hrášku, fazolí, humrů, nasolených neb uzených ryb atd. atd.

Načež ustanoví se den nákupu a vyjedou ve fiakru, ve fiakru s ohrazenou střechou, k znamenitému kupci, který bydlí za mosty v nových čtvrtích.

Paní Chantalová a slečna Perla konají tuto cestu společně, tajemnůstkářsky, a v hodinu obědu se vrací zmořeny, ač dosud rozčileny, a drkotají se v kočáře, jehož střecha je pokryta balíky a vaky jako stěhovací vůz.

Dle mínění Chantalových celou část Paříže na druhé straně Seiny tvoří nové čtvrti, čtvrti obývané zvláštním lidem, jenž tráví dny zábavami a noci na slavnostech a vyhazuje peníze okny. Přes to vedou čas od času dcery do divadla, do Komické Opery neb do Français, je-li kus doporučen deníkem, jejž čítá pan Chantal.

Dcerám jest nyní devatenáct a sedmnáct let; jsou to dvě krásné dívky, velké a svěží, velmi dobře vychované, příliš dobře vychované, tak dobře vychované, že jdou-li kolem, nepozorujete jich, jako by byly dvěma krásnými loutkami. Nikdy mi nepřipadlo, abych projevoval pozornost nebo se dvořil slečnám Chantalovým; sotva že se odvážíte s nimi mluviti, tak cítíte, jak neposkvrněny jsou; bojíte se téměř, že jste neslušný, zdravíte-li je. —

Co se týče otce, jest rozmilý muž, velmi vzdělaný, velmi upřímný, velmi srdečný, ale miluje především odpočinek, klid, pokoj a značně přispěl k tomu, že ze své rodiny učinil mumii, aby mohl žíti jak mu libo, v strnulé nehybnosti. Čte mnoho, rád hovoří a snadno se rozcitliví. Nedostatkem styků, ústrků a nárazů jeho pokožka velmi zcitlivěla a zjemnila se, jeho mravní pokožka. Nejmenší nepatrnost jej dojme, pobouří a souží.

Chantalovi mají přec jakási spojení, ale omezená spojení se sousedstvem, která starostlivě si volí. Vymění též dvě neb tři návštěvy do roka s příbuznými, kteří bydlí daleko.

Co mne se týče, chodím k nim na oběd 15. srpna a o Třech králích. Patří to k mým povinnostem jako velikonoční přijímání k povinnostem katolíků.

15. srpna pozvou několik přátel, avšak na Tři Krále jsem jediným cizím stolovníkem.

II

Tedy toho roku jako jiná léta obědoval jsem u Chantalových a slavil zjevení Páně.

Dle zvyku obejmul jsem pana Chantala, paní Chantalovou a slečnu Perlu a učinil jsem velikou poklonu slečnám Louise a Pavlíně. Vyptávali se mne na tisíceré věci, co se přihodilo na boulevardech, na politiku, co se myslí v obecenstvu o záležitostech tonkinských, a na naše přední osobnosti. Paní Chantalová, tlustá dáma, jejíž všechny myšlenky činí na mne dojem jako by byly čtverhranné na způsob kvádrů, má ve zvyku proslovovati jako závěr každého politického rokování tuto větu: „Jest to vše nejspíše sémě zlé pro budoucnost!“ Proč jsem měl vždy představu, že myšlenky paní Chantalové jsou čtverhranné? Zhola nevím; ale cokoli praví, vše přijímá v mém duchu tvar tento: čtverec, objemný čtverec o čtyřech souhlasných úhlech. Jsou jiní lidé, jejichž myšlenky se mi zdají vždy okrouhlé a kutálejí se jako obruče. Jakmile počali větu o něčem, kutálí se, běží, vychází po deseti, dvaceti, padesáti okrouhlých myšlenkách, velikých i malých, a vidím, jak ženou se kruh za kruhem až za obzor. Jiní lidé mají též myšlenky špičaté… Konečně na tom málo sejde.

Zasedli jsme za stůl jako vždycky a oběd skončil, aniž kdo řekl co pamětihodného.

Při zákuscích byl přinesen tříkrálový koláč. Tož pan Chantal každoročně býval králem. Bývalo-li to způsobeno neústupnou náhodou nebo rodinnou dohodou, naprosto nevím, ale neomylně nacházíval bob ve svém dílu pečiva a prohlásil královnou paní Chantalovou. Však jsem byl ohromen, když ucítil jsem v soustu mazance cosi velmi tvrdého, že bych si byl málem-zlomil zub. Vyňal jsem pozorně předmět ten z úst a spatřil jsem malou porcelánovou panenku, ne větší než fazole. Úžasem jsem řekl: „Ach!“ Pohlédli na mne a Chantal vzkřikl tleskaje do dlaní: „Gaston jest; Gaston jest. Ať žije král! ať žije král!“

Všichni opakovali sborem: „Ať žije král!“ A zarděl jsem se až po uši, jako často bez příčiny se zardíme v postavení trochu hloupém. Seděl jsem tak, sklopiv oči a drže ve dvou prstech majolikové zrnko, snažil jsem se smáti se a nevěděl jsem, co činit a co říci, až Chantal počal: „Nyní jest nutno zvoliti královnu.“

Teď byl jsem zdrcen. Ve vteřině tisíce myšlenek, tisíce domněnek proběhlo mi hlavou. Snad byli by mi určili některou slečnu Chantalovu? Nechtějí tímto prostředkem mne přiměti, abych jmenoval tu, které dávám přednost? Není v tom jemný, lehký, neznatelný nátlak rodičů k možnému sňatku? Představa sňatku obchází bez ustání v domech, kde mají velké dcery, a přijímá všechny tvary, chápe se všech přestrojení a všech prostředků. Zmocnil se mne hrozný strach, že si zadám, zároveň svrchovaná bázeň před držením tak umíněně správným a uzavřeným slečen Louisy a Pavlíny. Vyvoliti jednu na úkor druhé zdálo se mi tak nesnadné jako vybrati si mezi dvěma kapkami vody; a potom strašlivě mne pomátla obava, že odvažuji se v dobrodružství, při němž budu zaveden k sňatku proti své vůli, docela potichu, postupem tak diskrétním, tak nepozorovaným a tak klidným jako tato bezvýznamná královská hodnost.

Ale náhle měl jsem vnuknutí a podal jsem symbolickou panenku slečně Perle. Nejprve pojal všechny úžas, pak ocenili nejspíše můj jemnocit a skromnost, neboť zuřivě tleskali. Křičeli: „Ať žije královna! ať žije královna!“

Ona však, ubohá stará panna, ztratila všechnu rozvahu; ulekaně se chvěla a koktala: „Ale ne… ale ne… ale ne… já ne… prosím vás… já ne… prosím vás…“

Tu poprvé v životě pohlédl jsem na slečnu Perlu a tázal se v duchu, jaká jest.

Zvykl jsem vídati ji v tomto dome, jako vídáme staré, vyšívané lenošky, na kterých sedáme od dětství, ale nikdy si jich nepovšimneme. Kdysi, nevíme ani proč, protože sluneční paprsek padá na křeslo, řekneme si pojednou: „Ale, vždyť tento kus nábytku jest velmi zajímavý;“ a objevíme, že dřevo bylo zpracováno umělcem a že látka jest pozoruhodná. Nikdy nepovšiml jsem si slečny Perly.

Náležela k rodině Chantalových, nic víc; leč jak? jakým právem? — Žena ta byla veliká a hubená, snažila se zůstati nepozorována, avšak nebyla bezvýznamna. Chovali se k ní přátelsky, lépe než k hospodyni, ne tak dobře jako k příbuzné. Pojednou pochopoval jsem nyní četné odstíny, o které jsem se dosud nikterak nestaral. Paní Chantalová říkala: „Perlo“. Dívky: „Slečno Perlo“, a Chantal jinak ji neoslovil než „slečno“, jen snad velebnějším tonem.

Počal jsem ji pozorovati. — Kolik jí bylo roků? Čtyřicet? Ano, čtyřicet roků. — Tato dívka nebyla stará, činila se starší. Byl jsem nenadále překvapen tímto postřehem. Směšně se česala, strojila, zdobila a vzdor tomu nebyla směšna, tolik v ní bylo prostého, vrozeného půvabu, zahaleného, pečlivě skrývaného půvabu. Věru, jaké divné stvoření! Jak to, že jsem si ji nikdy lépe neprohlédl? Česala se groteskně, její obstarožní kudrlinky byly nesmírně šprýmovné; a pod tímto staropanenským účesem bylo zříti velké klidné čelo, přeťaté dvěma hlubokými vráskami, dvěma vráskami dlouhého zármutku, pak modré, veliké a sladké oči, tak bázlivé, tak bojácné, tak pokorné, a krásné ty oči zůstaly tak naivní, plny údivu malého děvčátka, plny dojmů z mládí a i žalů, jež prošly jimi, roztklivěly je, avšak nezkalily jich.

Celá tvář byla jemná a diskretní, z těch tváří, které pohasly, aniž se vyžily, anebo uvadly trampotami neb velikými životními otřesy.

Jaká hezká ústa! a jaké pěkné zuby! Ale řekli byste, že si netroufá usmáti se.

A na kvap jsem ji srovnával s paní Chantalovou! Jistě slečna Perla byla lepší, stokrát lepší, jemnější, ušlechtilejší, hrdější.

Byl jsem ohromen svým pozorováním. Nalévalo se šampaňské. Podal jsem svou číši královně a pronesl zdravici s obratnou poklonou. Pozoroval jsem, že měla chuť skrýti obličej do ubrousku; jakmile pak omočila rty v jasném víně, všichni volali: „Královna pije! královna pije!“ Tu celá se zarděla a zakuckala se. Nastal smích; ale dobře jsem viděl, že jest v rodině velmi milována.

III

Jakmile bylo po obědě, Chantal chopil mne za rámě. Byla chvíle, kdy kouříval doutník, posvátná chvíle. Byl-li sám, chodíval kouřit na ulici; měl-li někoho u oběda, šlo se nahoru ke kulečníku a kouřil při hře. Dnes večer dokonce bylo zatopeno v kulečníkové místnosti; neboť bylo Tří Králů; a můj starý přítel uchopil tago, velmi tenké tago a natřel je pečlivě křídou, potom řekl: „Začni, hochu!“

Neboť mi tykal, ačkoliv mi bylo dvacet pět let, avšak znal mne, když jsem byl ještě malým dítětem.

Počal jsem tedy partii; učinil jsem několik karambolů; několikrát jsem chybil; ale protože hlavou mi obcházely myšlenky na slečnu Perlu, otázal jsem se pojednou:

„Řekněte přec, pane Chantale, jest slečna Perla vaší příbuznou?“

Velice užasl.

Ustal ve hře a pohlížel na mne:

„Jakže, ty nevíš? neznáš příběhu slečny Perly?“

„Ba ne.“

„Tvůj otec nikdy ti o něm nevyprávěl?“

„Ba ne.“

„Počkej, počkej, toť žertovné! ach, vidíš, jest to žert! Ó, vždyť jest to hotové dobrodružství!“

Zamlčel se, pak pokračoval:

„A kdybys věděl, jak zvláštní jest, že se mne tážeš dnes v den Tří Králů!“

„Proč?“

„Ach! Proč! Poslyš. Jest tomu čtyřicet jeden rok, právě dnes, na den Tří Králů. Bydlili jsme tenkráte v Roüy-le-Tors na valech; avšak jest potřebí nejprve ti popsati dům, abys dobře všemu rozuměl: Roüy jest vystavěno na stráni, či spíše na pahrbku, který ovládá širý lučinatý kraj. Měli jsme tam dům s krásnou visutou zahradou, kterou staré hradební zdi nesly ve vzduchu. Dům tedy byl ve městě na ulici, kdežto zahrada ovládala planinu. Ze zahrady vedla také výpadní branka do polí, na konci tajných schodů vinoucích se dolů ve zdivu hradeb, jako čítáme v románech.

Cesta vedla kolem branky, kteráž byla opatřena mohutným zvoncem, neboť vesničané pronášeli tudy své zásoby, aby vyhnuli se veliké oklice.

Vidíš dobře ta místa, viď? Tedy onoho roku o Třech Králích sněžilo již týden. Řekl bys, že bude konec světa. Když šli jsme na hradby a dívali se na planinu, studil nás do duše nesmírný bílý kraj, celý bílý, zmrzlý, lesknoucí se jako pokost. Řekl bys, že Pánbůh zabalil zemi, aby ji poslal do komory starých světů. Ujišťuji tě, že bylo to velmi smutné.

V oné době dleli jsme v rodinném kruhu a bylo nás mnoho, velmi mnoho: můj otec, matka, strýc a teta, moji dva bratři a čtyři sestřenice; byla to hezká děvčata: s nejmladší jsem se oženil. Z těch všech jsme již na živu jen tři: moje žena, já a švakrová, která bydlí v Marseille.

Bože, jak rodina se rozptýlí! třesu se, když pomyslím na to! Mně bylo patnáct let, ježto mi jest padesát šest.

Chystali jsme se tedy slavit Tří Králů a byli jsme veseli, velmi veseli! Všichni čekali na oběd v saloně, když můj starší bratr, Jakub, zvolal:

,Pes vyje v polích již deset minut; jest to asi nějaké ubohé, zaběhlé zvíře.‘

Ještě nedomluvil, když zvon v zahradě zavzněl. Měl mocný zvuk kostelního zvonu, že při něm myslils na mrtvé. Otec zavolal sluhu a řekl mu, aby se podíval. Čekali jsme v úplném mlčení; myslili jsme na sníh pokrývající celou zemi. Když muž se vrátil, tvrdil, že ničeho nespatřil. Pes stále vyl, bez přestávky, a jeho hlas neměnil místa.

Zasedlo se za stůl; ale byli jsme poněkud rozčileni, zvláště my mladší. Bylo dobře až k pečeni, pak ejhle, zvon zazvonil opět, třikráte po sobě, třemi silnými dlouhými údery, které se dochvívaly až do konečků našich prstů a rázem přeťaly nám dech. Zůstali jsme tak a dívali se na sebe, držíce vidličku ve vzduchu, a ještě jsme naslouchali, uchváceni jakousi nadpřirozenou hrůzou.

Matka konečně pravila: ,Toť úžasné, že by byli tak dlouho čekali a pak teprve zase zazvonili; nechoďte sám, Baptiste; některý z pánů vás doprovodí.‘

Strýc František povstal. Býval takovým herkulem, velmi byl hrd na svou sílu a nebál se ničeho na světě. Otec mu řekl: ,Vezmi pušku. Nevíme, co třebas v tom jest.‘

Ale strýc vzal jen hůlku a ihned odešel se sluhou.

My ostatní jsme zůstali, tetelili jsme se strachem a úzkostí, nejedli, nemluvili. Otec pokusil se nás upokojiti: ,Uvidíte,‘ řekl, ,že bude to nějaký žebrák nebo nějaký chodec, který zabloudil v závějích. Když zazvonil poprvé a viděl, že mu hned neotvíráme, pokoušel se nalézti si cestu, když pak nemohl se na ni dostati, vrátil se k naší brance.‘

Zdálo se nám, že nepřítomnost strýcova trvá hodinu. Konečně se vrátil, zuřil, klel: ,Nic, tisíc láter, jest to taškář! Nic, jen ten zlořečený pes vyje sto metrů od zdí. Kdybych si byl vzal pušku, byl bych ho zabil, aby mlčel.‘

Dali jsme se opět do oběda, ale všichni byli i nadále sklíčeni; cítili jsme dobře, že není po všem, že cosi se přihodí, že zvon za chvíli ještě zazvoní.

A zazvonil, právě v tom okamžiku, když krájel se tříkrálový koláč. Všichni muži vstali zároveň. Strýc František, který se byl napil šampaňského, ujišťoval, že ho roztříská, a to tak zuřivě, že matka a teta se na něj vrhly, aby jej zadržely. I můj otec, ač byl velmi klidný a trochu ochromen (paťhal od té doby, co si zlomil nohu pádem s koně), prohlásil, že by rád věděl, co to znamená, a že půjde. Moji bratři, v stáří devatenácti a dvaceti let, běželi si pro pušky; a protože si mne nikdo tuze nevšímal, zmocnil jsem se zahradní karabiny a chystal se též doprovázeti výpravu.

Vyrazila ihned. Otec a strýc kráčeli napřed s Baptistem, který nesl svítilnu. Bratří Jakub a Pavel je následovali a já šel vzadu, vzdor úpěnlivým prosbám matčiným, která se svou sestrou a mými sestřenkami zůstala na prahu domu.

Sníh již před hodinou začal zase padati a stromy byly jím obtíženy. Jedle prohýbaly se pod těžkým, zsinalým šatem a podobaly se bílým pyramidám, ohromným homolím cukru; a šedou záclonou drobných a hustých vločků bylo sotva pozorovati menší křoviny, které byly velmi bleďounké ve tmách. Sníh padal tak hustě, že bylo viděti právě jen na deset kroků. Ale svítilna vrhala velikou zář před nás. Když počali jsme sestupovati po točitých schodech vytesaných ve zdivu, opravdu jsem dostal strach. Zdálo se mi, že někdo jde za mnou; že již již mne uchopí za ramena a odnese; a měl jsem chuť vrátiti se; ale protože bylo by nutno projíti zpět celou zahradou, neodvážil jsem se toho.

Zaslechl jsem, že otvírají branku do polí; pak strýc dal se do klení: ,Tisíc láter, zase jest pryč! Zahlédnu-li jen jeho stín, já se ho nechybím, toho p…‘

Bylo příšerno viděti pláň, či spíše tušiti ji před sebou, neboť viděti jí nebylo; jen bylo viděti sněhový závoj bez konce, nahoře, dole, napřed, v pravo, v levo, všude.

Strýc opět: ,Hle, tamhle zase pes vyje; já ho naučím, jak se u mne střílí. Trefa bude vždycky.‘

Ale dobrák otec odvětil: ,Bylo by lépe jíti pro něj, ubohé zvíře vydává hladem. Chudák štěká o pomoc; volá jako člověk v úzkosti. Pojďme.‘

A dali jsme se touto záclonou, hustou, nepřetržitou metelicí, pěnou, která naplňovala noc a vzduch, chumelila se, poletovala, padala a tajíc mrazila na těle, při každém dotknutí bílých malých vločků živou a prudkou bolestí zamrazila na kůži, jakoby ji byla spálila.

Až po kolena zapadali jsme do měkkého, studeného těsta; a musili jsme při chůzi zvedati nohy velmi vysoko. Čím blíže jsme přicházeli, byl psí štěkot zřetelnější, silnější. Strýc vzkřikl: ,Tu jest!‘ Zastavil se a pozoroval jej, jak asi činíme, octneme-li se v noci tváří v tvář nepříteli.

Já neviděl ničeho; tu dohonil jsem ostatní a spatřil jsem jej; pes byl na pohled strašný a fantastický, veliký černý pes, ovčácký pes s dlouhou srstí a vlčí hlavou, vzepřený na všech čtyřech tlapách na konci dlouhého světelného pruhu, který svítilna vrhala na sníh. Nehýbal se; umlkl; a hleděl na nás.

Strýc řekl: ,Toť zvláštní, neblíží se, ani neustupuje. Mám velkou chuť vpáliti do něho ránu z pušky.‘

Otec odvětil pevným hlasem: ,Ne, nutno jej chytiti.‘

Tu bratr Jakub dodal: ,Ale není sám. Něco jest vedle něho.‘

Vskutku cosi bylo za ním, cosi šedého, co nebylo možno rozeznati. Opatrně dali jsme se opět na pochod.

Pes vida, že se blížíme, usedl na zadek. Nevyhlížel zlý. Spíše zdál se spokojen, že se mu podařilo přilákati lidi.

Otec šel přímo k němu a pohladil jej. Pes mu lízal ruku; a seznali jsme, že jest přivázán ke kolu vozíčku, asi takového vozíku, s jakým hrávají si děti, úplně zaobaleného ve třech neb čtyřech vlněných pokrývkách. Opatrně nadzvihli jsme tyto houně, a když Baptist přiblížil se svítilnou k otvoru kočárku, jenž podobal se klenuté budce na kolečkách, spatřili jsme uvnitř spící děťátko.

Byli jsme tak ohromeni, že jsme nebyli s to vypraviti slova. Otec vzpamatoval se nejdříve, a protože byl velkodušný a mysli trochu zanícené, vztáhl ruku na střechu kočárku a řekl: ,Ubohý nalezenče, budeš náš!‘ A poručil bratru Jakubovi, aby nalezený vozík tlačil před námi.

Otec opět děl, mysle nahlas:

,Asi dítě nemanželské, jeho ubohá matka zazvonila u mých dveří v dnešní noc Zjevení Páně, na památku božského Dítěte.‘

Zastavil se poznovu a ze vší síly čtyřikráte vzkřikl do noci ke čtyřem úhlům světa: ,Přijali jsme je k sobě!‘ Pak položil ruku na rameno svého bratra a zahučel: ,Kdybys byl střelil na psa, Františku?…‘

Strýc neodpověděl, ale poznamenal se potmě velikým křížem, neboť vzdor svým chvastounským způsobům byl velmi nábožný.

Pes byl odpoután a šel za námi.

Ach, víš, nejhezčí byl návrat domů. Z počátku měli jsme mnoho nesnází s dopravou vozíku po hradebních schodech; přece dostali jsme se nahoru a tlačili jej až do předsíně.

Jak byla matinka směšna, spokojena a vyjevena! A čtyři sestřeničky (nejmladší bylo šest roků) podobaly se čtyřem slepičkám kolem hnízda. Konečně vyňali z kočárku dítě, které dosud spalo. Bylo to děvčátko, bylo mu asi šest neděl. A v povijanech našlo se deset tisíc franků ve zlatě, ano, deset tisíc franků! A tatínek jí je uložil na věno. Nebyla tedy dítětem chuďasů… ale snad dítětem šlechtice s měšťanskou dcerkou z našeho města… nebo též… připadli jsme na tisíc domněnek a nikdy nezvěděli jsme ničeho…, ale nikdy ničeho… nikdy ničeho… Ani psa nikdo nepoznal. Nebyl z našeho kraje. Buď jak buď, ten neb ta, jež třikrát zazvonila u naší branky, dobře znala mé rodiče, že si je takto vyvolila.

Tak tedy slečna Perla ve věku šesti neděl vešla do domů Chantalových.

Ostatně nenazývali ji slečnou Perlou jako později. Zprvu dali ji pokřtíti: ,Marie, Simona, Klára‘ a Klára mělo býti rodinným jménem.

Ujišťuji vás, že byl velmi žertovný návrat do jídelny s probuzeným skrčkem, který rozhlížel se kolem po lidech a světlech rozplývavýma, modrýma, kalnýma očima.

Zasedli jsme zase za stůl a koláč byl rozdělen. Byl jsem králem; a přijal jsem za královnu slečnu Perlu, jako vy před chvílí. Neměla tenkrát mnoho potuchy, jaká čest byla jí prokázána.

Dítě tedy bylo přijato za vlastní a vychováváno v rodině. Vyrostlo; uplynuly roky. Byla roztomilá, mírná, poslušná. Všichni ji milovali a byli by ji hanebně rozmazlili, kdyby moje matka tomu nebyla zabránila.

Matka moje dbala vždy pořádku a společenských stupňů. Souhlasila, aby s malou Klárkou zacházelo se jako s jejími vlastními syny, avšak přece lpěla na tom, aby rozdíl mezi námi byl dobře vyznačen a její společenské postavení přesně vyměřeno.

Zároveň, jakmile dítě bylo s to porozuměti, vyprávěla mu příběh ten a velmi šetrně, ba něžně naplnila mysl dívčinu vědomím, že pre Chantalovy jest dcerou přijatou, nalezenou, avšak celkem cizí.

Klára chápala toto své společenské postavení se zvláštním důvtipem, s úžasným pudem; a místo, které jí bylo vykázáno, uměla zaujmouti a v něm si vésti s takovým taktem, půvabem a roztomilostí, že otec býval dojat až k pláči.

I moje matka byla tak pohnuta vášnivou vděčností a poněkud bázlivou oddaností milounké a něžné bytosti, že počala ji volati: ,Dcero.‘ Když někdy dívenka učinila něco dobrého, jemnocitného, matka posunula brejle na čelo, což u ní značívalo pohnutí, a opakovala: ,Ale toto dítě jest perlou, pravou perlou!‘ — Jméno to utkvělo na malé Klárce a stala se i zůstala pro nás slečnou Perlou.“

IV

Pan Chantal umlkl. Seděl na kulečníku, klátil nohama a v levé ruce obracel kouli, kdežto pravou muchlal hadřík, kterým stíraly se čárky s břidlicové tabulky a kterému jsme říkali „hadřík na křídu“. Byl trochu zardělý a hovořil teď pro sebe ztlumeným hlasem, neboť zašel do svých vzpomínek a tiše bral se dávnými věcmi a starými událostmi probouzejícími se v jeho mysli, jako procházíváme se starými rodinnými zahradami, kde jsme vyrostli a kde každý strom, každá stezka, hrotité cesminy, libovonné vavříny, tisy, jejichž červená, šťavnatá bobule rozmáčkne se v prstech, vyvolávají při každém kroku některou nepatrnou příhodu minulého života, některou z nepatrných, bezvýznamných a rozkošných příhod, které tvoří samu podstatu a tkáň našeho bytí.

Stál jsem proti němu podepřen o zeď a rukama opíral jsem se o nečinné tago.

Po minutě ujal se opět slova: „Bože, jak hezká byla v osmnácti letech… a půvabná… a dokonalá… Ach, hezká… hezká… hezká… a dobrá… a hodná… a roztomilá dívka!… Měla oči… modré oči… průzračné… jasné… podobných nikdy jsem nespatřil… nikdy!“

Zamlčel se opět. Otázal jsem se: „Proč se nevdala?“

Odpověděl, ne mně, nýbrž k slovu „nevdala“, kteréž přeletělo kolem něho.

„Proč? proč? Nechtěla… Měla přec třicet tisíc franků věna a byla požádána několikrát o ruku… nechtěla! Zdála se smutna tenkráte. Když totiž jsem se oženil se svou sestřenicí, malou Karolínkou, svou ženou, s kterou byl jsem zasnouben již šest let.“

Pozoroval jsem pana Chantala a zdálo se mi, že vnikám do jeho mysli, že náhle vnikám do takového pokorného, krutého dramatu srdcí počestných, srdcí přímých, srdcí bezúhonných, do jednoho ze srdcí nevyznavších se, srdcí nezbádaných, kterých nikdo nepoznal, ani ne ti, kteří jsou jejich němou a odevzdanou obětí.

Pojednou smělá zvědavost pudila mne, že jsem prohodil:

„Vy snad, pane Chantale, měl jste si ji vzíti za manželku?“

Zachvěl se, pohlédl na mne a řekl:

„Já? koho si vzíti?“

„Slečnu Perlu.“

„Proč to?“

„Protože jste ji více miloval než svou sestřenku.“

Pohlédl na mne divnýma očima, vyjevenýma, pak zablábolil:

„Já že ji miloval… já?… jakže? kdo ti to řekl?“

„Probůh, toť patrno… a právě k vůli ní jste tak dlouho váhal se oženiti se sestřenicí, která čekala na vás šest let.“

Pustil kouli, kterou držel v levici, oběma rukama uchopil hadřík na křídu, zakryl si jím obličej a zavzlykal do něho. Plakal žalostně a směšně očima, nosem i ústy zároveň, jako pláče ždímaná houba. A kašlal, plival, smrkal do hadříku, utíral si oči, kýchal a zase cedilo se mu ze všech štěrbin obličeje a chrčení v jeho hrdle připomínalo kloktání.

Byl jsem vyděšen, zahanben, měl jsem chuť utéci a nevěděl jsem, co říci, co činit, co počít.

A náhle zavzněl na schodech hlas paní Chantalové: „Budete brzo hotovi s kouřením?“

Otevřel jsem dvéře a zvolal: „Ano, paní, sejdeme dolů.“

Potom jsem se vrhl k manželu a chytil jej za rukávy: „Pane Chantale, příteli Chantale, poslyšte, vaše žena volá vás, vzpamatujte se, vzpamatujte se, rychle se vzpamatujte, musíme dolů; vzpamatujte se.“

Koktal: „Ano… ano… půjdu… ubohá dívka… půjdu… řekněte jí, že jdu.“

A pečlivě počal utírati si tvář hadříkem, jímž po dva neb tři roky stíraly se všechny značky s břidlicové tabulky, potom objevil se napolo bílý a napolo červený, čelo, nos, líce i brada byly umazány křidou a opuchlé oči ještě plny slz.

Vzal jsem jej za ruce a odvlekl jej do jeho pokoje šeptaje: „Prosím vás za prominutí, velmi vás prosím za prominutí, pane Chantale, že jsem vám způsobil hoře… avšak… nevěděl jsem… vždyť… rozumíte…“

Stiskl mi ruku: „Ano… ano… jsou těžké chvíle…“

Pak ponořil tvář do umyvadla. Když ji pozvedl, ještě se mi nezdálo, že jest s to objeviti se ve společnosti; avšak připadl jsem na malou lest. Když vzhlížel se v zrcadle a byl pln obav, řekl jsem mu: „Postačí, budete-li vyprávěti, že máte smítko v oku, a smíte plakati přede všemi, pokud vám bude libo.“

Vskutku sestoupil protíraje si oči kapesníkem. Byli znepokojeni; každý chtěl hledati smítko, ale nikdo ho nenašel, i vyprávěli o podobných případech, kde bylo i nutno povolati lékaře.

Přidružil jsem se k slečně Perle a pozoroval jsem ji, ježto byl jsem mučen palčivou zvědavostí, zvědavostí, která se až stávala utrpením. Bývala vskutku asi velmi hezká a její sladké oči byly tak veliké, tak klidné, tak široké, až zdálo se, že nikdy jich nezavírá jako ostatní smrtelníci. Oděv byl poněkud směšný, opravdu oděv staré panny, hyzdil ji, ale nečinil nemotornou.

Bylo mi, jako bych viděl do ní, jako před chvílí nahlédl jsem do duše pana Chantala, a jako bych od začátku do konce obzíral její pokorné, prosté a oddané žití; avšak drala se mi na rty nutnost, dráždivá nutnost otázati se jí, zvěděti, zda i ona jej milovala; trpěla-li jako on dlouhým, tajným, pronikavým utrpením, jehož nikdo nevidí, nikdo netuší, o němž nikdo neví, jež však v noci roní se v osamělost temného pokoje. Hleděl jsem na ni, pod živůtkem s vložkou viděl jsem bíti její srdce a tázal jsem se v duchu, zda mírná, prostosrdečná ta tvář každého večera kvílela do těžké, zvlhlé podušky a vzlykala a škubání otřásalo tělem v horečce žhavého lůžka.

A řekl jsem jí šeptem jako děti, když rozbíjejí skvost, aby do něh nahlédli: „Kdybyste byla viděla, jako pan Chantal před chvílí plakal, byla byste ho politovala.“

Zachvěla se: „Jakže, plakal?“

„Ó ano, plakal!“

„A proč to?“

Zdála se velmi dojata. Odvětil jsem:

„Pro vás.“

„Pro mne?“

„Ano. Vypravoval mi, jak vás kdysi miloval; a jak mu bylo za těžko vzíti si svou ženu místo vás…“

Zdálo se mi, že její bledá tvář se poněkud protáhla; oči stále otevřené, klidné oči náhle se uzavřely, tak rychle, jakoby se byly zavřely na vždy. Sklouzla s židle na podlahu a poklesla na ni zlehka, zvolna, jako se klade padající stuha.

Vzkřikl jsem: „Pomoc! Slečně Perle není dobře.“

Paní Chantalová a její dcery přikvačily, a zatím co hledaly vodu, ubrousek a ocet, uchopil jsem klobouk a uprchl.

Vzdaloval jsem se chvatnými kroky, příhoda otřásla mi srdcem, duše byla plna výčitek a lítosti. A chvílemi byl jsem i spokojen; bylo mi, jako bych byl vykonal něco chvályhodného a nevyhnutelného.

Tázal jsem se v duchu: „Neměl jsem pravdy? Měl jsem pravdu?“ Bylo to v jejich duších, jakoby nosili olověnou střelu pod zacelenou ranou. Nebudou teď šťastnější? Bylo příliš pozdě, aby jich muka se obnovila, a příliš brzo, než aby si na ně nevzpomínali s něžným pohnutím.

A snad příštího jara jednou večer dojati budou paprskem luny padajícím větvemi na trávu u jejich nohou, pojmou se za ruce a stisknou si je při vzpomínce na všechno udušené, kruté utrpení; a snad také při krátkém tom stisku projde jejich žilami něco onoho chvění, jehož nikdy nepoznají, a těmito mrtvými, na vteřinu vzkříšenými proletí chvatný a božský pocit onoho opojení, onoho šílenství, které milencům daruje v jediném záchvěvu více štěstí, než ostatní lidé mohou skliditi za celý život.